Skip to content

Dynasofie – Omyl multikulturalismu VI

Září 17, 2016
by

Žádný jiný příklad neilustruje tak zřetelně společenský úpadek jdoucí ruku v ruce s mizením indo-evropského rasového typu, jako je tomu v případě antického světa. Dovozem levného obilí z Východu stabilní latinské zemanstvo ztrácelo obživu, zatímco zemědělské území se stalo majetkem bohatých majitelů plantáží nakupujících otroky z kolonií, kteří doslova zaplavili Apeninský polostrov cizí krví. Spousty vesničanů, které se nechtěly stát coloni nějakého majitele venkovského sídla, opustily svá pole a zamířily do města, kde již nezakládaly velké rodiny a kde klesaly počty sňatků, což vedlo k úbytku obyvatelstva. Právě tito lidé tvořili páteř legií a jejich počty musely být doplněny cizinci. Ze Středomoří, jež dříve lemovalo množství národností, se stalo římské jezero, v němž se nacionalismus utopil. Řím se stal rasovou mozaikou, kde lidé z každého koutu své říše přicházeli na ulicích denodenně do styku s poníženými zemany. Nehledě na lepší rodiny, jež pocházely z kolonií, byla to do značné míry smíšená krev, co vytvářelo státem podporovanou nečinnou populaci. Do obliby přišli vymódění floutci a dámičky. Řecká kultura se stala nepochopitelná, s výjmkou svých slastí. Po roce 235 n.l. po padesát let neexistoval veřejný pořádek; nepokoj, vražda a krádež byly všudypřítomné, život a majetek nikde v bezpečí. Za osmnáct let se ve středomořském světě objevilo devadesát vládců, přičemž každý z nich byl vůdcem armády banditů a dost často ho z jeho trůnu sesadili již mrtvého. Nakonec se z říše stala  orientální krutovláda za Diokleciána, který se pro tzv. civilizovaný svět stal tím, co byl faraon pro Egypt, slunečním bohem, a byl nazýván “Nepřemožitelné Slunce”.

Pokud jde o demonstrování důležitosti rasy pro civilizaci, starověké státy, které si nejdéle udržely svou mladost, byly ty, které zůstaly nejdéle převážně indo-evropskými. Drsní Sparťané vydrželi déle než Atéňané, kteří trvale vstřebávali asijské vlivy. Když vzkvétající život řeckých městských států upadl, vstoupili na scénu Makedonci a porazili Řecko a poté Persii. Snem plavovlasého Alexandra bylo vytvořit podporou smíšených manželství civilizaci usmiřující Řecko a Asii. Naprosto selhal a jeho snažení by mělo sloužit jako jasný příklad zastáncům jednoho světa naší moderní doby. Makedonská převaha měla vůbec nejkratší vládu a nechala stále ryzí kmen Latinů, aby ovládl antické dějiny. Nakonec i ten skončil ve věku kosmopolitismu.

Jak v Římské říši problémy narůstaly, Virgilius to komentoval, že by z nebe musela spadnout nová rasa, aby se Řím z neblahé situace zachránil. V přeneseném smyslu se přesně toto stalo, když se Seveřané se světlou kůží  znovu rozšířili do stagnujícího světa, aby v něm ustavili svou vládu. Poddávajíce se lásce k boji, projevujíce nezkrotnou zuřivost a dychtivou radost z válčení, smetli  svým náporem onu ubohou náhražku civilizace. Celá Západní říše byla zničena a stal se z ní slepenec germánských království pod germánskými vojenskými vůdci, kteří si vybudovali hrady a pevnosti, aby se segregovali a ubránili svou pozici. Výraz “modrá krev” svědčí o tomto germánském vítězství, připomínající španělskou urozenou třídu, přes jejichž světlou kůži prosvítaly žíly.

Není při úvaze o následných evropských dějinách příznačné, že se pochodeň vzdělanosti a rozvoje antické civilizace předala surovým nájezdným příbuzným téže rasy, která započala antickou civilizaci? Není důležité připustit, že ty podnikavější národy na stejných územích jsou v moderní době těmi, kdo také odvozují svůj původ od Lombardů, Gótů a Teutonů? Vezměme si dějiny moderní Itálie. Vždy to byla její severní polovina, která prosperovala, tj. o polovinu více obydlená potomky nájezdníků ze severu. Ve čtrnáctém a patnáctém století rušná města Florencie, Janov, Benátky a Pisa dala vzniknout renesanci a jménům jako Leonardo da Vinci, Galileo a Kryštof Kolumbus, mužům, kteří projevovali rasové charakteristiky Severu.

Ve srovnání s jinými rasami jsou doklady bělošských úspěchů mimořádné. Než se v Řecku zrodila demokracie, národům vládli despotové, někdy velmi krutí, a vně území západního vlivu se ještě stále vyskytují. Antickému světu vděčíme za geometrii a studium logiky, myšlence o atomu a světu jako kouli, používání betonu a  soudnictví dle římského práva, přesto znalosti nám touto civilizací předané tvoří pouze deset procent všeho, co existovalo, zbytek zmizel v plamenech, které zničily alexandrijský Múseion. Od té doby západní člověk dospěl od temného středověku k zanechání svých stop na Měsíci.  Považte, že jen pár století předtím byl svět neprozkoumaný, nevíme nic o našem vesmíru, ani o příčinách nemocí. Než se objevil Západ, neexistovaly žádné symfonie ani orchestry, neexistoval svobodný tisk, žádní svobodní občané, žádný stát se sepsanou ústavou, žádný concept vlády práva, nemluvě o automobilech, letadlech, rádiu, ani znalost elektřiny a jejím mnohostranném využití. Akademická úspěšnost Západu sahala od ohromujícího rozvoje fyziky, matematiky, biologie a ekonomie k poznání o utváření bublin a sněhových vloček. Samotný koncept  racionality ve vědě je západní.

Posuďme dějiny Anglie, zemičky čítající dnes nějakých padesát milionů lidí, která nám dala zemědělskou revoluci, průmyslovou revoluci, zastupitelskou demokracii, proslulá jména jako Newton, Cavendish, Faraday, Adam Smith, Shakespeare, Darwin atd., která si podrobila největší říše v dějinách, jejíž řeč se stala na světě nejhlavnější a která dnes produkuje více vynálezů než kterýkoliv jiný národ.  V kontrastu s tím lidé subsaharské Afriky nikdy nedomestikovali velká zvířata svého kontinentu k použití jako tažná. V současnosti každý rok imigruje ze zemí třetího světa do Anglie obyvatelstvo malého města. Neměli bychom se pochopitelně cítit znepokojeni ohledně budoucnosti Anglie, podobající se své minulosti?

Tyto příklady bělošské tvořivosti nejsou jen projevy inteligence, jak může demonstrovat výskyt velkých matematiků v dějinách. V měřeném IQ má Mongol vyšší zrakově-prostorovou inteligenci, svědčící o zvýhodnění, kterou má tato rasa v matematice, přesto byly největšími matematiky v dějinách Archimédés, Isaac Newton a Karl Friedrich Gauss, a pokud bychom výčet rozšířili, zahrnoval by Riemanna, Poincara, Poissona, Pascala, Ricciho, Hamiltona, Cartana, Hilberta, či ve starověku Eukleidéa, Apollonia a sanskrtské Indy, kteří nám dali algebru, trigonometrii a naše číslovky. Nikdo z výše jmenovaných nebyl Číňan. Jak můžeme vysvětlit tento poměrný nedostatek génia u rasy, která je očividně inteligentní? Lidský rozvoj není jen otázkou inteligence; jedná se o kombinaci kvalit a charakteristik, o nichž se bude hovořit v následující odstavci, shrnutých pod názvem rasa. Jestli se ve správné kombinaci narodí pozoruhodný jedinec, závisí na výskytu těchto kvalit v populaci. Výskyt génia jistě vyžaduje i individuální asertivitu, což je jasně vidět v západním umění, ztělesnění nonkonformismu, kdežto v Orientu je umění tradicionální. Bez této kvality temperamentu vzejde málo géniů. Ať už jsou důdvody jakékoliv, měli bychom si povšimnout podobných kulturních odlišností mezi Východem a Západem: v čínštině neexistuje doslovný překlad slova “síla”, mandarínské quing bi a kantonské keng pik se doslova překládají jako “silný tlak”.  Západním cvičením je vzpírání a běh, čínským je Tai Chi.  Západní loď hladinu brázdí, čínská džunka přes ni klouže. Čínská kultura ctí starší, západní ctí mládí. Ideály budhismu, převládajícího náboženství v Číně, spočívají v tichém rozjímání. V západních očích je pro orientálce charakteristická trpělivost. Je pozoruhodné, že lze taková pozorování uskutečnit v případě Číny, země, která má tak násilnickou historii, kdy v důsledku války přišly o své obyvatelstvo celé provincie. Orientální bojová umění však mohou být dalším protikladem, s výjimkou svého důrazu na obranu. Ti, kdo popírají platnost rasového konceptu, by měli zohlednit gen DRD4, který je zřetelnou příčinou osobností “vyhledávajících vzrušení”, popsaných jako jedinci patřící k “energickým, sebevědomým dobrodruhům, kteří vyhledávají  nepředvídatelné a intenzivní,” kteří mají sklon být “vysoce tvořiví, nekonvenční myslitelé, vůdčí osobnosti v umění, sportu, obchodu, vědě a politice”.  Gen DRD4 se vyskytuje až u 40% severoamerických indiánů. Objevuje se u 10% bílých Evropanů a Severoameričanů. V Číně prakticky neexistuje.

Nedostatek intelektuální agresivity by bylo možné obhajovat jako důsledek chudoby. Nelze očekávat, že zchudlá oblast bude produkovat inovativní lidi ve stejné míře jako oblast bohatá. Nehledě na námitku vůči tomuto argumentu, že po většinu posledních tisíc let je Východ bohatší než Evropa, vezměme v úvahu Japonsko. Od roku 1854, kdy admirál Perry otevřel izolacionistické Japonsko světu, působí tato země jako ekonomické dynamo. Po více než století je hlavní průmyslovou mocností, spolu s nejpokročilejšími ekonomikami světa, a vyprodukovalo nejvyšší bohatství na obyvatele než jakýkoliv národ. Pokud by důsledkem dynamické ekonomiky byla inovace, očekávali bychom, že japonsko bude jedno z nejvíce inovativních zemí, zvláště v odvětví vědy, stěžejní pro moderní ekonomiku: chemii. Přehled nositelů Nobelovy ceny v letech 1901 až 1998, tedy období, kdy bylo Japonsko čelnou, moderní zemí, nám sděluje něco jiného. S obyvatelstvem o počtu 126 milionů vyprodukovalo ze 119 laureátů za chemii Japonsko jediného. Pokud se považuje za důvod takového nedostatku projeveného talentu válka, jiná válkou zničená země, Německo, s populací čítající 80 milionů, jich vyprodukovala deset, a to od roku 1950.

Při uvědomování si rasové odlišnosti je nicméně důležité pochopit, že jakkoli nízká či vysoká úspešnost nějaké rasy v dějinách může být, vždy stojí určití lidé nad průměrem a mohou být neoprávněně vnímání stereotypně. Opovržení bigotních je stejně nelogické jako rovnostářství liberálů. Běžnou chybou se stává posuzovat rasu dle jednotlivců, když se jedná o kolektiv, charakteristiky směsice či skupiny, což je problém. Nejlépe lze posoudit jakoukoliv rasu na základě společností a kultur, jež za dlouhá období vyprodukovala, nebo dle statistik a průměrů, nezapomínaje na to, že žádný jedinec zcela nedefinuje  skupinu. Mohli bychom poukázat na rozdíly ve výšce mužů a žen, kdy jsou muži statisticky vyšší než ženy. Toto je obecně pravda, ačkoliv je zároveň pravda, že mnoho žen je vyšších než mnoho mužů. Diskriminovat všechny ženy na základě výšky by bylo vůči mnoha ženám nespravedlivé. Pozorování skupiny nemá nic společného s pozorováním jedince a naopak. S tímto chápáním musíme přistupovat k tématu rasy.

 

Advertisements
One Comment leave one →
  1. Andreos permalink
    Říjen 6, 2016 15:11

    Vcelku pravdivé, jen se mi zdá, že je tam moc kladen důraz až na indoevropskou větev bílé rasy. Už před ní poněkud tmavší neindoevropské typy bílé rasy dosahovaly mnohých civilizačních úspěchů a i později se s indoevropany dále podílely na rozvoji civilizace. Je třeba říci, že už před Řeckem existovaly rysy demokracie třeba v některých sumerských městských státech. Nebo také u Chetitů byla moc krále omezena tulií a pankušem (jejich nejstarší předkové byli sice indoevropané, ale sami Chetité byli už smíšení s neindoevropskými elementy). V severní Itálii došlo k rozmachu spíše díky promíšení více bílých typů než jen díky germánským přistěhovalcům ze severu. Leonardo nebo Botticelli skutečně vypadali vcelku seversky, ale na druhé straně třeba Michelangelo nebo Raffael vypadli spíše na poněkud tmavší mediteránní typy z původního severoitalského obyvatelstva.
    Růžička píše o rasovém dění v severní Itálii (1922, s. 651): „Jinak se mají věci v Itálii; tam došlo zejména v době stěhování národů k mnohonásobnému smíšení s cizími národy. Ale smíšení nebylo zde jakostně rovnocenné. V té příčině liší se zřejmě sever od jihu; hranici obou určuje Řím. Sever Itálie, domovina renesance, kde smísili se s Římany Gótové a Langobardi, vtrhnuvší sem i s ženami a dětmi, získal tímto smíšením obnovu téměř zaniklého selského stavu a tím – když i zde zvítězila stará kulturní krev latinská – příznivý základ pro vývin talentů a génia, zvláště když trval ještě z dřívějších dob střední stav, v kterém se udržoval zvláště v Etrurii, již dávno nadáním slynoucí, zejména ženskými liniemi mnohý talent z doby Říma, který pak vnitřním křížením na to následujícím mohl být stupňován a pěstěn.“

    S tou inteligencí a kreativitou je to také zajímavé. Abych shrnul svůj názor, tak u bílé rasy asi došlo k nejharmoničtější kombinaci inteligence a jakési přiměřené agresivity/individualismu. Díky tomu bílá rasa má největší tvůrčí potenciál. Ostatní populační skupiny nemají tyto vlastnosti v takové vyvážené harmonii. Méně inteligentní rasy jsou sice ještě agresivnější a s větším sklonem k individuální dominanci, ale nemají inteligenci, která by tuto vlohu přeměnila v nějaké kreativní úsilí a invenci. Navíc u nich už je ona míra agresivity moc vysoká a stává se tak spíše destruktivní než konstruktivní silou. Asiaté zase jsou dokonce o něco málo inteligentnější, ale zase do značné míry postrádají onu tendenci k jakémusi agresivnímu intelektuálnímu novátorství a revolucionářství (tendence severních Asiatů ke kolektivismu, etablovanému řádu, konvencím a nedůvěra k dělat něco jinak než dle zažitých schémat je obecně známá).

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: