Přejít k obsahu webu

Byzantská říše a Konstantinopole – Příklad dysgenické, depopulační a imigrační destrukce civilizace VII

Srpen 15, 2016
tags:
by

Zánik zbytků říše

Zprvu se zdálo, že zbývající enklávy, jež zůstaly ještě i po pádu byzantské říše mimo tureckou nadvládu, zůstanou nezávislými. Brzy vyslaly posly k Mehmedovi, který je přijal vlídně. Situace se ale brzy začala měnit. Státy musely za svou imunitu platit velké peníze, které, jsouce v úpadku, sháněly stále s většími obtížemi. Navíc na sultánově dvoře přišli o moc starší umírněnější ministři a rádci a místo nich nastoupili mladší a agresivnější, vesměs bílí odpadlíci a konvertité k islámu, bez údělných panství, zcela závislí na sultánově přízni, jehož pak pobízeli k výbojné politice. I vývoj událostí v samotných zbývajících řeckých státečcích  k tomu sultána vybízel.

Roku 1454 bylo Srbsko donuceno pod osmanským tlakem vzdát se části území. Hned nato se stal jevištěm válek mezi Uhry a Osmany, kteří chtěli Srbsko pro sebe. Roku 1456 se Mehmed neúspěšně pokusil dobýt Bělehrad na Janu Hunyadym, avšak město samo tím dost utrpělo. Brzy se však odpor ze strany Uhrů i Srbů rozložil a Srbsko se po několik let zmítalo ve vnitřních sporech a nepořádku. Roku 1459 bylo celé během několika měsíců zabráno Osmany. Jen Bělehrad udrželi Uhři až do roku 1521. O čtyři roky později byla dobyta Bosna. Zároveň do rukou Osmanů padaly ostrovy a města v egejské oblasti. Athénské vévodství bylo podrobeno roku 1456 a o čtyři roky později definitivně začleněno do turecké říše.

V Moreji na Peloponésu, zmítané spory mezi dvěma vládnoucími bratry, vypuklo po zprávě o dobytí byzantské metropole povstání muslimských Albánců, jež byli mixem orientálních a bílých typů; přidali se i někteří Řekové. Vládci se sami obrátili o pomoc k sultánovi. Osmanská armáda obnovila pořádek, avšak brzy mezi nimi propukly sváry nanovo a neuhradili Mehmedovi tribut. V roce 1458 vtáhl s armádou do Moreje sám sultán, zabral polovinu jejího území a vymohl si velké odškodné. Hned po jeho odchodu se však dostali do sporu opět. Demetrios se chtěl Turkům, podrobit, Tomáš naopak chtěl získat pomoc ze Západu. Opět zapomněli zaplatit tribut. Sultán, rozhněván zmatky v despotátu a zneklidněn hrozbou pomoci ze Západu, se jej rozhodl zničit. Na jaře 1460 vtrhl s velkým vojskem na Peloponés. Brzy padlo celé území včetně Mystry, kde ještě skomíraly zbytky byzantské vzdělanosti, do rukou Osmanů. Několik pevností hrdinně vzdorovalo, ale nakonec byly stejně dobyty a jejich posádky pobity. Jen benátské přístavy se dokázaly díky svému velkému bohatství vykoupit.

Jako poslední přišlo na řadu Trapezuntské císřství. Kdysi ve 13. století vzkvétalo, jsouce centrem obchodu, řemesel a pozdní byzantské učenosti, avšak i ono bylo od poloviny 14. století zasaženo úpadkem způsobeným jak ztrátou své významné obchodní pozice, tak především mizením a ztrátou kvalit zbývajícího bílého obyvatelstva. V 15. století se za jeho hranicemi objevili první nepřátelé. Roku 1442 se Trapezunt pokusil dobýt z moře Murad II. ale kvůli rozbouřenému moři neuspěl. Po pádu Konstantinopole se však jeho pád stal jen otázkou času. Jeho komnenovští vládci sice spoléhali na pomoc spojenců na Západě i na Východě, ale záhy se ukázalo, že ani to na osudu této poslední řecké enklávy nic nezmění. Vztahy s Mehmedem se navíc postupně horšily. Pokus o dobytí v roce 1456, tentokrát vedený ze souše, ještě skončil neúspěšně. V létě 1261 proti Trapezuntu ale vytáhl Mehmed znovu. Spojenci z Východu při vědomí osmanské vojenské síly zakolísali a neprojevili nakonec ochotu se za Trapezunt obětovat. Někteří se podvolili, jiní byli brzy poraženi a další ustoupili. Západní spojenci také nakonec neprojevili zájem pomoci a ani za dané situace příliš pomoci nemohli. Území státu bylo bez odporu zabráno a začátkem července 1261 připlulo k Trapezuntu turecké loďstvo, posádky se vylodily a vydrancovaly předměstí. Jádro města chráněné hradbami však dobýt nedokázali. Ale i tak bylo zřejmé, že město mající k dispozici jen pár tisíc vojáků a bez naděje na pomoc zvenčí, nemůže osmanským pozemním armádám, jež přitáhly začátkem srpna, vzdorovat. Po necelých dvou týdnech vyjednávání dne 15. srpna 1261 vstoupili Osmané bez odporu do posledního hlavního města Řeků, kteří se ještě snažili udržovat byzantské dědictví. Významné rodiny byly přesídleny do Konstantinopole, ostatní upadli do otroctví.

I nejposlednější zbytky kdysi mocné říše postupně zanikly. Město Kerasunt nějakou dobu vzdorovalo, pak kapitulovalo za podmínky, že obyvatelstvo nebude postiženo ani přesídleno. Několik horských obcí a hradů se ještě tvrdě bránilo, nakonec ale všechny podlehly. Byli zde ještě Řekové žijící mimo osmanskou nadvládu na Kypru, na některých ostrovech v Egejském a Iónském moři a v řeckých přístavech držených Benátkami. Ti však postupně na dokaz byzantské civilizace stále více zapomínali, vzdalovali se mu a pozvolna byli i oni zcela pohlceni rasově smíšenými masami, jež už v oné době tvořily většinu obyvatel Středomoří.

To byl formální a politický konec i posledních zbytků Byzance a všech jejích držav, nicméně její faktický zánik způsobený kvalitativním úpadkem a mizením jejího původního bílého obyvatelstva se odehrál pozvolna již během několika předcházejících staletí. Její zánik se stal součástí širšího a dlouhodobého procesu v celé oblasti východního Středomoří. Bez ohledu na formálně politické změny vlád, států a říší všeobecný úpadek civilizace v oblasti Malé Asie, egejské oblasti a Balkánu ze zmíněných důvodů probíhal už dlouho před ní a pokračoval i po ní. Pravým opakem bylo dění na stále dynamičtěji se rozvíjejícím Západě, jenž si udržel kvalitní homogenní bílou populaci.(12)

Dědictví Byzance

Západní historiografie dlouho zastávala velmi negativní postoj vůči Byzantské říši, protože ji považovala za úpadkovou orientální despocii. Avšak Byzanc byla po dlouhá staletí jakýmsi štítem, díky němuž se mohl Západ relativně v klidu rozvíjet – Evropa byla do značné míry chráněna před hrozbami přicházejícími z východu, když zadržovala Peršany, Araby, seldžucké Turky a po určitou dobu Osmany. Stěžejní zásluha byzantské civilizace, svým způsobem syntéza římské státní formy, řecké kultury a křesťanské víry, tkví v uchování části antické vzdělanosti a dědictví univerzální římské říše v temném období západoevropského raného středověku. Obzvláštní počin představovala v tomto směru kodifikace římského práva, proslulá sbírka Corpus iuris civilis. Byzanc zastala klíčovou úlohu v předání kulturních hodnot a znalostí klasické antiky západní Evropě, zčásti probíhající za arabského zprostředkování. Zapůsobila na leckteré evropské myslitele, jako byl třeba Tomáš Akvinský, a zvláště v 15. století dále pozvedla zájem o antiku. Mnoho význačných řeckých vzdělanců se odebralo do Itálie a západní Evropy, čímž napomohli rozvoji renesance. Bez odezvy nezůstala ani řecká teologie, východní mystika a mnišství. Byzantská kultura ovlivnila západní kulturu již dříve za éry karolinské renesance probíhající ve franské říši a pozdější západní Frankii/Francii v 8. a první polovině 9. století. Ještě více ji pak ovlivnila za pozdější otonské renesance ve východní Frankii/Říši během druhé poloviny 10. století, kdy se zde poprvé značně rozšířila vyšší vzdělanost a kultura (jež byly zčásti inspirovány i karolinskou renesancí ve Francii).

Byzantští kněží a mniši stáli u zrodu cyrilice odvozené z řeckého písma.

Kemp k dědictví Byzance poznamenává (1999, kap. 20): „Časní Byzantinci nicméně zanechali bohaté dědictví, z něhož mnohé vnější formy a projevy zůstaly jako součást širší bílé civilizace dneška. Byzantinci vyvinuli cyrilici, stále užívanou ve východoevropských zemích, a rovněž sehráli klíčovou roli v uchování starověkých řeckých děl, jež později na západě pomohly vzkříšení hodnot klasické antiky známému jako renesance. Navíc tradice východního ortodoxního křesťanství se stala dominující ve většině východní Evropy, vedoucí ke vzniku dvou největších církví tohoto zaměření: řecké a ruské ortodoxní církve.“

Byzantský vliv směřoval i na východ. Na východoslovanském území byly vystavěny velkolepé kostely a chrámy vycházející z byzantského vzoru, jež vtiskly ruské architektuře a umění vedle skandinávských a čistě slovanských rovněž byzantské rysy. Byzantský architektonický sloh byl vůbec dlouho ve východní Evropě určujícím a představoval alternativu vůči románskému slohu.

Nedlouho po pádu Konstantinopole byla na dvoře moskevských velkoknížat převzata byzantská ceremoniální etiketa společně s imperiálním emblémem dvouhlavého orla. Stále častěji se také prosazovala idea „třetího Říma“, podle níž se Moskva stala význačným politickým centrem a strážkyní ortodoxní víry. V následujícím století se Ivan IV. Hrozný jako první moskevský vládce nechal korunovat za cara (císaře). Již před ním se Mehmed II., osmanský přemožitel Byzance, prohlásil za Kayser-i Rum, doslovně caesara Říma. Jeho následníci se pokládali za legitimní dědice byzantských panovníků až do zániku Osmanské říše na počátku 20. století.

K dědictví byzantské říše patří i rozšiřování křesťanství. Nejdalekosáhleji zapustila byzantská kultura kořeny u východoevropských Slovanů a na Kavkaze, a i po arabských výbojích ovlivňovala koptské, etiopské, syrské a arménské křesťany. Byzantinci uspíšili proces christianizace ve východní Evropě: misie Konstantina a Metoděje se stala výrazným impulzem evangelizace jen povrchně christianizované Velké Moravy. Od 9. století bylo do byzantského civilizačního rámce začleňováno Bulharsko a zhruba v téže době navázala Byzanc čilé hospodářské a diplomatické styky s Kyjevskou Rusí, v důsledku čehož přijali Rusové v roce 988 křesťanství v jeho pravoslavné podobě.

Tato část odkazu však není tak jednoznačně pozitivní a významná, jak se tvrdí; náboženství, křesťanství nevyjímaje, je spíše povrchnější aspekt civilizační identity, vnější sociokulturní forma a vliv, který neovlivní vnitřní vlohy a mentalitu národa. I když jistě ovlivnilo politický a kulturní vývoj ve východní Evropě (ovšem ne ve všem pozitivně – například stejně jako v Byzanci vedlo k přílišnému svázání kultury a intelektuálního života křesťanskou tematikou a dogmatikou), v jádru však nezměnilo, po stránce základního sociokulturního rázu, ekonomické vyspělosti, charakteru politického uspořádání tamní společnost zas tak mnoho. Kyjev a Novgorod byly kupříkladu významnými hospodářskými a politickými centry už před příchodem křesťanství. S šířením křesťanství na východ Evropy bylo spojeno i šíření vzdělanosti, kultury a vytváření písemnictví. Nicméně křesťanství představovalo jen jejich vnější formu a pojetí, stejně tak sem mohla být rozšířeny prostřednictvím něčeho jiného (jiného náboženství nebo dokonce jen nějakého kulturně-intelektuálního směru jako byl třeba helénismus).  Navíc by zde nepochybně časem vzdělanost a kultura vznikly samy od sebe, jen o něco později.

Epilog: Konstantinopol pod nadvládou Osmanů – krátká obroda a definitivní úpadek  

Dobytí hlavního města už fakticky neexistující říše Osmany však neznamenalo jeho zánik a co je překvapující, ani pokračování v dalším úpadku (i když v pozdějších dobách dekadence, a tentokrát již definitivní, nakonec město postihla). Město začalo brzy ožívat: byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce, proudily do něj masy Turků, ale především se sem za podpory sultána přistěhovalo mnoho Řeků, převážně těch ještě bílých, zvláště když uvážíme, že město svými příležitostmi přitahovalo spíše ty nadanější z nich. Další Řekové byli do města zataženi násilím z jiných měst a opět to byli spíše ti bílí a kvalitní, jež měli svými schopnostmi pomoci při obnově města. Do města se přistěhovalo také mnoho bílých Arménů. Dokonce i mezi rasově smíšenými Turky existoval nadaný element s převahou bílé krve. Díky tomuto přílivu nové kvalitní bělošské krve město zažilo, byť již pod vládou Osmanů a islámu, druhý rozkvět, i když se tomu původnímu mezi 5. a 10. stoletím nemohl rovnat.

Runciman (1970, s. 146-147): „Mezitím už sultán Mehmed přemýšlel o novém vybudování Cařihradu. Jeho zpustošení jej zprvu děsilo. (…) Povzbuzoval Turky ze všech zemí, aby se usazovali ve městě. Vláda je podporovala při stavbě domů a krámů. Také Řekům, kteří zůstali, a zajatcům, kteří byli vykoupeni, byla přislíbena bezpečnost; a zdá se, že i jim se dostalo pomoci od státu. (…) Když byla rozbita poslední hnízda řecké svobody, bylo mnoho jejich rodin převedeno do Cařihradu násilím. Pět tisíc rodin sem bylo přihnáno z Trapezuntu a z okolních měst. Byly mezi nimi nejen šlechtické rodiny, ale také obchodníci a řemeslníci, a zejména zedníci nahnaní na stavbu nových domů, nových bazarů, nových paláců a nových opevnění. Když se potom zase navrátil klid a s ním také začal rozkvět, přicházelo více a více Řeků z vlastní vůle, aby využili vyhlídek, které skvěle znovuzrozené město poskytoval obchodníkům a podnikavým lidem. V patách za Řeky a ve zvláštní sultánově přízni přicházeli Arméni, kteří soupeřili s Řeky vy snaze o ovládnutí obchodního a finančního života, a s nimi se stejnou nadějí přicházel velký počet židů. Také Turci stále proudili do města, aby se těšili výhodám hlavního města, které dobyli. Dlouho před svou smrtí roku 1481 mohl sultán Mehmed s pýchou pohlížet na nový Cařihrad, město, kde denně vyvstávaly nové a nové stavby a kde dílny a bazary hlučely činorodým ruchem. Od dobytí města vzrostlo obyvatelstvo čtyřnásobně; za 100 let ho bude už více než půl miliónu. Sultán zničil starou chátrající metropoli byzantských císařů a na jejím místě vytvořil novou a nádhernou metropoli, v niž podle jeho úmyslu měli jeho poddaní kterékoli víry a kterékoli národnosti žít spolu v pořádku, v blahobytu a v míru.“

Původní kultura řecké Konstantinopole byla již nicméně jak dobytím, tak jemu předcházejícím úpadkem navždy těžce postižena a nový rozmach se týkal spíše jen hospodářství. A ani tento menší druhý rozkvět však nemohl trvat věčně. Obnova bílé krve ve městě byla jen částečná a jak rozdíly v porodnosti jednotlivých národností ve městě a jejich vzájemné míšení, tak neustávající proud rasově smíšených Turků do města pozvolna vedl k opětovnému vytracení nadané bílé menšiny. I dysgenický proces v jednotlivých národnostech si opět vybral svou daň a u Turků znamenal zmizení většiny bílého elementu v jejich řadách. Město tak pozvolna získalo etnický charakter, který má až do současnosti: je osídleno rasově smíšenou masou, v níž však orientální krev nad bílou jasně převažuje (i když ve vyšších vrstvách je podíl bílé krve stále ještě značný) a během času civilizačně už navždy kleslo na úroveň třetího světa, byť je stále na vyšší úrovni než jiná města islámského Orientu. Citelně poklesla i jeho hospodářská úroveň.

Tvář, kterou město získalo během svého úpadku za vlády Osmanů, kdy se stalo vlastně jen součástí celkového rozvratu osmanské říše a svědkem její změny v moderní Turecko, má až do našich dnů. Dnešní Istanbul je tak jen vzdáleným odrazem oné kdysi velkolepé a vzkvétající metropole dávné byzantské říše. Souběžně s tím z něj téměř zmizelo i křesťanství a stalo se takřka čistě muslimským městem.

Byzantská kultura a umění, jež si v Konstantinopoli udržovaly vysokou úroveň dokonce i v dobách hlubokého úpadku nedlouho před dobytím města, s nástupem nesvobody a stále menší tolerance v podobě vlády pozdějších osmanských sultánů a s definitivním mizením bílé krve, které přišlo záhy, nyní začaly rapidně upadat a nakonec zmizely úplně. Nyní se nám připomínají jen ve spisech a památkách, které se zachovaly. Runciman (1970, s. 175-6): „Nová panující rasa neviděla ráda učenost u svých křesťanských poddaných. Bez patronátu svobodné vlády počalo byzantské umění upadat. (…) Řeky nečekala snadná budoucnost. Dostali příslib klidu a spravedlnosti i příležitost k obohacení. Ale byli druhořadými občany, ztráta svobody s sebou nevyhnutelně nese demoralizaci; a ani Řekové nemohli uniknout jejím účinkům. Nadto ještě záviseli dokonale na sultánově blahovůli. Dokud žil sultán Dobyvatel, jejich osud nebyl tak nesnesitelný. Ale potom přišli sultáni, kteří nikdy ani neslyšeli o byzantské kultuře a kteří byli pyšní na to, že jsou islámskými vládci a kalify. A důmyslná struktura osmanské administrativy brzy vzala za své. Řekové musili na korupci odpovídat podvodem, na nespravedlnost věrolomností a na intriku falší. Historie Řeků pod tureckou vládou není povznášející a je velmi smutná.“

Takový byl konečný úpadek zbývajícího řeckého živlu v Konstantinopoli pod jhem Osmanů. Snad je jen třeba dodat, že nejzásadnější v rozkladu jeho identity, poklesu jeho kulturní úrovně a celkovém zmizení nakonec nejdůležitější roli nesehrály nepříznivé vnější okolnosti, ale úpadek jeho vnitřních kvalit a konečné smíšení s orientální krví. Ostatně i ony zhoršující se podmínky cizí nadvlády byly samy způsobeny hlavně úpadkem vnitřních kvalit a bílé krve i u jejich osmanských porobitelů, což se projevilo mizením jejich původní tolerance i celkovým rozkladem hospodářství a administrativy. Zbývající Řekové na východě tak byli ve všech směrech zataženi do procesů vedoucích k úpadku a zaostávání, jež v oné době probíhaly v celém Orientu. A nakonec tak úplně zmizeli.

Pohled prizmatem antropologie

Představu Malé Asie jako místa, kde se mísilo více bílých typů a později se sem vměšovala i krev orientálních typů, potvrzují i antropologické nálezy. Nejstarší obyvatelstvo Malé Asie náleželo převážně k dunajskému mediteránnímu typu, který byl v té době rozšířen v dalších kulturách ve střední a východní Evropě (oblast Dunaje, Anau, Mariupolu či Kyjeva). Jak potvrdily studie deseti lebek a koster, které pocházely z doby 2600-2300, šlo o lidi menší postavy, dlouholebé či středolebé, s vysokou klenbou lebky a malým obličejem.

Dunajský mediteránní typ byl i prvním nositelem zemědělství do  Evropy a tvořil první zemědělce v oblasti Kavkazu a Černého moře. Jeho přítomnost vedle samotných koster náležejících jejich typu potvrzují i megalitické památky spojené s mediteránním obyvatelstvem dávného Středomoří. (Před nimi a později po jistou dobu i s nimi zde mohli sídlit i kromaňonci, ale to není prokázáno.) Další dvě nalezené lebky, více protáhlé, mohly patřit k vyššímu a robustnějšímu megalitickému či corded („šňůrovému“) mediteránnímu typu. S tímto převážně mediteránním obyvatelstvem je spojen první civilizační rozkvět Anatolie (Trója apod.).

Později se objevuje typ spojený s Chetity, který přetrvával celé období chetitské říše až ke sklonku 2. tisíciletí. Jejich lebky jsou krátké, velké a s nízkou klenbou. Jejich krátkolebost ale nebyla příliš výrazná, jejich obličeje byly středně dlouhé a užší a postava vyšší. Antropologické charakteristiky tohoto typu lidí celkem odpovídají smíšení alpinského a nordického typu (např. krátká lebka vs užší obličej) a určitě představuje etnické Chetity. Podíl nordické krve a obecně bělošskou identitu potvrzuje blondismus Chetitů zachycený na egyptských malbách. Vcelku je možné chetitské lebky zařadit k dinárskému typu. Chetitský typ je spojen s dalším civilizačním rozkvětem Anatolie v podobě chetitské civilizace.

Coon na základě studia egyptských maleb shrnuje, že původní západní Asiaté (včetně těch z Anatolie) byli světlé pleti, někdy i plavovlasí (1939, kap. V, sekce 2): „… máme … indikaci rasových typů z Blízkého východu doby bronzové, a tou jsou obrazy na egyptských monumentech, jež téměř bez výjimky ukazují západní Asiaty jako světlé pleti…  Někteří jsou blond, ale většina je brunet.“

Ještě za éry Chetitů začal do Anatolie pronikat první nebílý orientální typ nazývaný jako kappadocký, jenž se po kosterní stránce podobal bílým mediteránním typům, avšak zvláštním znakem byl velký orlí nos. Znamenal první velkou příměs orientální krve do původně bílého obyvatelstva Malé Asie. (Nějaká příměs nebílé orientalidní krve ale zde dost možná existovala již dříve. Za prvé mohla souviset s určitým množstvím semitů, potomků Akkadů, kteří část Malé Asie obývali ještě před příchodem Chetitů. Za druhé mohlo souviset se zatahováním otroků ze Sýrie a Mezopotámie a s pronikáním Asyřanů z jihu v době, když Chetitský stát už existoval – mezi Asyřany a otroky z těchto oblastí nějací semité asi byli.)

Další příměs nebílé orientální krve zejména na jih Malé Asie znamenaly události spojená se zánikem Chetitů – populační úbytek chetitského obyvatelstva kvůli útokům mořských národů a povstání, úbytek obyvatel pozdějších chetitských státečků kvůli útokům Asyřanů a zmizení zbytků etnických Chetitů smíšením s narůstající masou semitských Aramejců a Asyřanů, kteří byli pravděpodobně mixem bílých a orientálních typů.

Na západě Malé Asie se však díky migraci udržovala a dokonce asi i narůstala bílá populace patřící k vyššímu megalitickému mediteránnímu typu. Dále sem migrovali nějací Achájové, kteří byli snad mixem mediteránních, nordických a dinárských typů. Invaze mořských národů a pozdějších indoevropských Frýgů a Lýdů znamenala jistou obnovu bílého osídlení ve většině Anatolie (těžko však říci, jak početně významnou a z jakých typů se skládající, neboť kosterní pozůstatky nemáme). Mezi těmito lidmi byl asi v nějaké míře zastoupen nordický typ, avšak nejspíše i další bílé typy – mediteránní, alpinské, dinárské.

Později do regionu migrovali Řekové, vesměs ještě bílí a nesmíšení, mezi nimiž pravděpodobně převažoval mediteránní typ, dále pak typ nordický, dinárský a alpinský. Pro převahu mediteránního typu svědčí, že v Malé Asii se usazovali převážně iónští Řekové, přičemž centrem jejich kmene byla Attika v čele s Athénami, kde tehdy mediteránní typ prokazatelně převažoval. Více na severu do Malé Asie migrovali ale i Aiolové, mezi nimiž mohlo být více nordického a dinárského typu. Jejich migrace byla spojena s velkým rozkvětem západního pobřeží Malé Asie v podobě řeckých měst a postupující helenizace celého regionu. Nakonec sem migrovali Římané a romanizovaní běloši ze Západu, kteří byli směsicí více bílých typů. Tato římská migrace, zřejmě ne příliš početná, je již spojena s formováním východořímské a pozdější byzantské říše. Při formování byzantské říše se však nakonec jako důležitější prvek projevili jakožto početnější element Řekové, kteří navíc původní obyvatelstvo svojí kulturou helenizovali.

Z této po dlouhé věky se formující kombinace a syntézy kvalitních bílých elementů a z návaznosti na jejich kultury povstala vzkvétající civilizace byzantské říše. (Příměs orientální krve sice již byla přítomna, ale nebyla natolik významná, aby celkovou rasovou kompozici a kvalitu obyvatelstva narušila.)

V pozdějších dobách do oblasti přicházelo stále více orientálních typů. Ponejvíce bylo jejich pronikání spojeno s expanzí Seldžuků a ještě více pak Osmanů. Mezitím samo bílé obyvatelstvo ubývalo a dysgenicky upadalo.

Imigrující nebílé typy byly tvořeny tmavšími orientálci – jednak přímo orientalidním typem zařaditelným z hlediska morfologie k mediteránnímu typu, ovšem k jeho tmavší, nebělošské variantě (dnes je tento typ dominantní složkou arabského etnika). Tohoto typu byli zřejmě do Malé Asie migrující Seldžukové. V osmanských Turcích pak přišla další velká nebílá vlna, jež byla tvořena rovněž nebílým orientalidním „mediteránním“ typem – konkrétně jde o již zmíněný kapadocký orientální mediteránní typ – jenž byl však antropologicky výrazně transformován míšením s alpinci. Tento typ je dnes dominantní složkou tureckého národa/obyvatelstva Anatolie; menšinu pak tvoří míšením nedotčený orientalidní typ a malou menšinu tvoří i dodnes přeživší běloši. (I mezi Seldžuky i Osmany byly přítomny i nějaké bílé typy, asi hlavně jako vůdčí element, nicméně početně v jasné menšině.)

Tento pozdní demografický vývoj vedoucí ke zmizení bílé rasy z Anatolie a jejímu nahrazení orientální populací vedl k jejímu trvalému pádu mezi oblasti třetího světa.

Z genetického hlediska byl vývoj takový, že nejdříve Malou Asii osídlovalo nejstarší bělošské obyvatelstvo s haplogrupou G2a, poté proběhla migrace bílých s novějšími haplogrupami R1b a R1a, a nakonec došlo k postupné migraci tmavších orientálních typů s haplogrupami J2, J, J1 a E1b1b.

Genetické výzkumy ze současného Turecka ještě i dnes potvrzují velmi smíšený charakter populace. Skladba mužských Y-haplogrup ukazuje na převahu orientálních skupin E1b1b a J, J1 a J2, avšak i na dosud poměrně vysoké zastoupení bělošských R1a a (ještě více) R1b. Navíc anatolská oblast vykazuje světově nejvyšší podíl staré haplogrupy G, která náleží dávným bělochům, kdysi osídlujícím většinu Orientu. Ta je stále ještě patrná i ve většině jihoevropských zemí a představuje genetický pozůstatek kdysi početného bílého mediteránního obyvatelstva obývajícího většinu Středomoří. Díky tomu je Turecko relativně vyspělé ve srovnání s většinou ostatních zemí islámského Orientu.

Provázanost prvotního bílého obyvatelstva Malé Asie s časnými zemědělci v Evropě – potvrzení jejich bělošské identity

Již dokonce existuje studie potvrzující na úrovni genetiky bělošskou totožnost prvních obyvatel Malé Asie a jejich provázanost s bílým osídlením Evropy v dávných dobách.

Je založena na vzorcích DNA získaných z pozůstatků 34 jedinců ze severozápadní Anatolie z doby asi 6300 pnl., které potvrzují vysoké zastoupení staré bělošské Y-haplogrupy G2a, jejich podobnost prvním zemědělcům v Evropě a přímou genetickou blízkost časným zemědělcům ve Španělsku a Německu. Nejpravděpodobnější scénář vypadá tak, že v dávných dobách došlo k početné migraci těchto bílých mediteránů z Anatolie na západ do některých částí Evropy a Středomoří, kam s sebou přinesli i zemědělství a některé pokročilejší techniky.

Ve studii doslova stojí: „Naše analýza odhaluje homogenní populaci, která je z genetického hlediska přijatelným zdrojem objevení se prvních farmářů v Evropě ve smyslu jejich vysoké frekvence Y-haplogrupy G2a… … analýzy potvrzují silnou genetickou provázanost mezi Anatolci a evropskými farmáři. Na základě modelů můžeme určit, že časní evropští zemědělci byli mixem neolitických Anatolců a mezolitických evropských lovců-sběračů, a odhalujeme velice omezenou míru míšení s původními lovci-sběrači během prvotního rozšíření neolitických zemědělců do Evropy. Naše výsledky tudíž jasně podporují tezi o migraci blízkovýchodních/anatolských farmářů do jihovýchodní a střední Evropy okolo 7000-6500 pnl. [Ammerman & Cavalli Sforza, 1984, Pinhasi et al., PLoS Biology, 2005]. Naše výsledky také ukazují na rozdíly mezi časnými Anatolci a všemi současnými populacemi Blízkého východu, Anatolie a Kavkazu, ukazují, že raní anatolští zemědělci byli … později demograficky do značné míry nahrazeni jinou populací.“

Dle studie jsou tedy časní evropští farmáři mixem neolitických Anatolců a mezolitických Evropských lovců-sběračů; mezi oběma skupinami došlo v omezené míře k míšení. Podle všeho tedy došlo k migraci blízkovýchodních/anatolských farmářů do jihovýchodní a centrální Evropy před zhruba okolo 7000-6500 pnl. Výsledky také ukazují na jasné rozdíly mezi časnými Anatolci a všemi současnými populacemi Blízkého východu, Anatolie a Kavkazu, což jasně potvrzuje, že časní maloasijští zemědělci byli později do značné míry demograficky nahrazeni jinými populacemi.

Zde musíme dodat, že napřed jen jinými typy stejné – bílé – rasy, později však byly jak novější, tak starší bílé skupiny promíšeny a nahrazeny tmavšími orientálními populacemi.

V případě prvních dunajských mediteránů obývajících Malou Asii máme navíc k dispozici i větší množství antropologických a archeologických poznatků a prokazatelně existuje jejich úzká provázanost s některými oblastmi Evropy a se Středomořím, což nám může sloužit jako jasný důkaz, že původní obyvatelé Anatolie patřili k bílé rase.

Jak již bylo řečeno, tito dávní lidé z Malé Asie směřující na západ na Balkán a do Evropy patřili převážně k menšímu tzv. dunajskému mediteránnímu typu, který do zmíněných oblastí přinášel zemědělství a některé výdobytky jako znalost bronzu. Tomuto schématu velmi dobře odpovídají nálezy kosterně-antropologické a kulturní.

Coon (1939, kap. IV, sekce 8): „Jednou z nejvýznamnějších událostí neolitické doby v Evropě byla postupná migrace farmářů přes údolí řeky Dunaje do střední Evropy. Tito noví osadníci zůstávali přímo na březích řeky a jejích přítoků, farmaříce na sprašových místech, kde nemusela být půda obnažena pomocí seker. Jižní Maďarsko, Morava, Čechy a Slezsko byly oblastmi, které shledali zvláště vhodnými a které obsazovali ve velkých počtech. Jak směřovali na západ, dosáhli nakonec jižního Bavorska, Bádenska a severní Francie, zejména pařížské kotliny. Pokračujíce kupředu z jižního Německa, setkali se s potomky neolitických lidí, kteří přišli cestou přes Gibraltar.“

Shrnuje (Ibid.): „Jednota časných zemědělců z obou stran Kavkazu a Černého moře je proto nastíněna, a z rasového hlediska Dunajci mohli přijít do centrální Evropy z jižního Ruska nebo z Anatolie, anebo z obou oblastí.“

Mauduit potvrzuje příslušnost prvních významnějších zemědělců v Evropě k menšímu dunajskému mediteránnímu typu (1979, s. 32-33): „V Evropě sice vznikly zemědělství a chov dobytka později než na Blízkém východě, ale ve skromné podobě se v ní určitě vyskytovaly už dříve než ve 4. tisíciletí; tehdy však nabyly osobitých rysů některé skupiny, mezi nimi skupina malých podunajských rolníků. Znali technické postupy, které jim umožnily lépe ovládat prostředí: obdělávání půdy, chov dobytka, předení a tkaní, hlazení kamenných nástrojů a později i kovy. Jak jsme již uvedli, usedlý způsob života se zrodil v Orientě a odtamtud se vydali do světa první zemědělci. Po nich následovaly z týchž oblastí další vlny. První, původem z Malé Asie, tvořili podunajští malí rolníci; nazýváme je tak proto, že jejich sídliště jsou zvlášť četná v údolí Dunaje. Tato vlna dospěla do Evropy ve 4. tisíciletí pnl. a skládala se z lidí protáhlých lebek a malé postavy, jako jsou obyvatelé Středomoří. Své mrtvé pohřbívali skrčené v individuálních hrobech a výjimečně je i zpopelňovali. Nástroje si vyráběli z kamene a potom z kovu – mědi a později bronzu. Metalurgie záhy nabyla důležitosti, což platí zejména o výrobě zbraní, čím dál potřebnějších, protože růst obyvatelstva podněcoval nepokoje. Lovili zvěř i ryby, ale jejich převládající činností bylo obdělávání půdy a chov dobytka; znali obilí – ječmen, proso a žito – a domestikovali hovězí dobytek, vepře, ovci, kozu a samozřejmě i psa. Jejich domy měly obdélníkový půdorys. Podunajští rolníci byli první, kdo dorazili do velké východoevropské sprašové roviny a začali tuto příhodnou půdu obdělávat. Nejdříve si stavěli vesnice blízko polí. Přicházely však i další skupiny hledající půdu a tak propukaly spory. Proto místo vesnic v rovině zakládali opevněné vesnice na místech chráněných přírodou. (…) … tak dorazili na Moravu a na východ od Visly i na sever a do Germánie. Postupovali přirozenými cestami, údolími Odry, Dunaje, Rýna a Maasy, a pronikli do Belgie, ba dokonce i do Francie, kde lze jejich stopy rozeznat v Burgundsku a v pařížském kraji.“

Ovšem podle nálezů a tvrzení Coona se zdá, že část těchto menších mediteránů dorazila přes Středomoří i do západní a severní Evropy ještě před příchodem vyšších megalitických mediteránů (1939, kap. IV, sekce 8): „Pokud přeneseme naše srovnání dále, nalezneme opět silné podobnosti s neolitickým Španělskem a se všemi menšími mediteránními skupinami. Dunajci nepochybně reprezentují další větev stejné rasové skupiny, která vstoupila do Evropy ze severní Afriky jihozápadní cestou.  Odkud pocházeli před jejich příchodem do Evropy je nicméně nyní nemožné říci. Evidence z Ruska, včetně té z Mariupolu a Anau, svědčí silně pro původ až za Černomořím, ale stejně tak mohli pocházet z Anatolie, z níž stále ještě nemáme žádnou neolitickou evidenci. Je také možné, že migrace Dunajců byly dílem příbuzných elementů z více než jedné geografické oblasti.“

Jasnou kulturní indicií východního původu dunajských mediteránů v Evropě je jejich malovaná keramika, která se velmi podobá právě té v Malé Asii (Coon, 1939, kap. IV, sekce 8). (Zajímavé je, že tato keramika se podobá i té, kterou vyráběli Merimdiané v Egyptě, což byla jedna z časných skupin bílých mediteránů sídlících v Egyptě.)

Dokonce i moderní genetické výzkumy tomuto schématu dobře odpovídají. Stopy haplogrupy G2a patřící těmto časným mediteránním zemědělcům jsou ještě dnes patrné v těch regionech Evropy, kam podle antropologických a archeologických nálezů ve větších počtech migrovali. Proto je rozšířena ve většině jihoevropských zemí a dále i v některých oblastech více na severu – ve střední Evropě (Rakousko, Švýcarsko, Maďarsko, Česká republika), jižnějších oblastech západní Evropy (jižní Německo a Francie) a na Balkáně (Rumunsko, Bulharsko). (viz eupedia)

Pravé příčiny pádů civilizací – příklad Byzance

Tak často opakované environmentální teorie pádu civilizací zdůvodňující jejich zánik nepříznivými vnějšími okolnostmi jsou chybné; téměř vždy spočívaly hlavní příčiny úpadku v genetice, rase a demografii. Environmentální vlivy, pokud se zamyslíme nad jejich podstatou, jsou pouze povrchnějšího charakteru, přechodné a často také selektivní (tedy zasahující jen určitou oblast civilizace – třeba dochází k rozpadu státu a jeho institucí, ale ekonomika funguje dál). Už proto je nemůžeme přijmout jako faktor způsobující skutečně trvalé a fatální pády civilizací. A to platí i pro Byzanc – byla vystavena nejednou nepříznivým vnějším faktorům, ale obvykle šlo jen o částečné narušení některé oblasti její civilizace; nešlo o zkázu naprostou (a i z té by se dokázala, pokud disponovala původním obyvatelstvem, co ji založilo, opět zotavit).

Dále platí, že pokud environmentální vlivy jako třeba sociální nestabilita, snížení hospodářské aktivity a následné zchudnutí, kulturní pokles a mnohé další, působí jen ony samy o sobě, pak nemohou způsobit trvalý úpadek a pád civilizace. To je vidět na mnoha příkladech civilizací minulosti, které se dokázaly z těchto problémů opět zotavit, a je to vidět opět i u samotné Byzance. Proto evidentně nemohou být onou univerzálně platnou, pravou příčinou zániku civilizací. Jsou vždy jen přechodné (omezenou dobu působící, časem odeznějí, srovnají se), v omezené hloubce a šíři působící (tj. obvykle nevedou k úpadku civilizace ve všech oblastech ani ji nerozvrátí zas tak úplně). Navíc při obnově civilizace po odeznění negativních vlivů stačí jen obnovit to, co již bylo utvořeno a je známo (zatímco při vzniku dané civilizace ji dokázali její lidé utvořit dokonce od píky, z ničeho).

Negativní environmentální vlivy zasahují jen samu civilizaci jakožto soubor vnějších projevů toho, co ji vytvořilo – tedy genetické vlohy a jedinečná mentalita určité populační skupiny. Nezasahuje přímo její tvůrce, jejich vlohy a identitu. Z toho vyplývá, že pokud je tento genetický základ civilizace zachován, je možné díky němu i narušenou či zničenou civilizaci opět obnovit, jelikož potenciál k její existenci v podobě daného národa zde stále je. Pokud je však narušen či úplně zničen tento základ, civilizace se natrvalo radikálně změní nebo úplně zmizí.

Navíc environmentálními teoriemi nelze vysvětlit, co se stává v dějinách civilizací tak často – totiž to, že začnou upadat bez zjevné vnější příčiny jaksi samy od sebe právě v době vrcholného rozkvětu, který by sám měl působit jako pozitivní environmentální faktor (vyspělá civilizace se mj. dá vlastně považovat za pozitivní environmentální vliv, který stimuluje další progres – tím je myšlena třeba dosažená míra vědění, rozvinuté umění, zavedené instituce atd.). A to se týká i Byzance. Říše disponovala vyspělou kulturou a ekonomikou, funkční státní správou a vzdělávacím systémem a nebyla v klíčové době vrcholného rozkvětu vystavena žádným drastickým environmentálním vlivům. Naopak tyto úspěchy a výdobytky byly pozitivním environmentálním vlivem, který by měl podle environmentální teorie stimulovat natrvalo další civilizační progres. Přesto od určitého bodu nastal opačný trend – země začala stagnovat a posléze upadat.

Těžko lze vysvětlit rozvrat a úpadek Byzance jinak než tím, že nastal pokles kvalit a ztráta identity původních obyvatel a posléze i celkový populační úbytek. S tím, jak zmizelo její bílé obyvatelstvo se svou vysokou kvalitou a schopnostmi, s originálním typovým složením, temperamentem a mentalitou, s jedinečnou kulturou, tradicemi a zvyky, zmizela i ona navždy.

Skutečně fatální, všeobecné a trvalé pády civilizací tedy nastávají jen tehdy, když se změní samotní lidé – trvale se sníží jejich kvality a inteligence, změní se mentalita, temperament. Tato trvalá vnitřní změna lidí, kvůli níž již trvale každý jeden člověk v dané společnosti začne smýšlet a jednat jinak, pak se díky tomu změní jejich sociokulturní projevy a sníží celkovou úroveň původní civilizace. Tak se utvoří společnost jiná a odlišná, na nižší úrovni, upadlá.

Příchod rasově a kulturně odlišné populace nenávratně změní identitu a civilizaci původního národa; de facto je zničí. Stoddard (1927, s. 95-96): „Pro každou fázi národní aktivity platí, že je výsledkem národní rasové kompozice, stejně jako lidská aktivita je důsledkem krve a temperamentu každého jedince. Zákony, instituce, ideály, celkový ráz národního života – tyto jsou pouze vnějšími projevy působícího rasového ducha uvnitř. Ale pokud se rasové složení národa změní, ráz národního života již dále neodpovídá lidem s odlišným temperamentem a mentalitou; důsledkem toho zákony, instituce, ideály a všechno ostatní buď projde radikální změnou, nebo úplně zanikne. Na rozdíl od jedince je národ potenciálně nesmrtelný. Avšak je zde jedna jistá cesta ke zničení národa – zničení nebo zásadní rozředění krve jeho tvůrců.“

Většinou navíc do vyspělých civilizací migrují méně inteligentní a zaostalejší populace, neschopné samy dosáhnout vysokých standardů, a přitahovány lepšími životními podmínkami. To postupně vede ke snížení kvalit původní populace a snížení úrovně civilizace. Stoddard (1922, s. 6): „Příliv takových nižších elementů do civilizovaných společností je naprostá pohroma. Narušuje životní standardy, … vytlačuje … domácí elementy, a pokud (jak se obvykle děje v delším časovém výhledu) propukne míšení, rasové základy civilizace jsou podlomeny a pomíšená populace, neschopna nést dále vyspělou civilizaci s jejími nároky, klesá na nižší úroveň.“

Civilizace vede i k úpadku kvalit přímo v řadách populací, které ji vytvoří. Nadprůměrně kvalitní (a později i průměrně kvalitní) se stále více věnují aktivitám, které civilizace nabízí (vzdělání, kariéra atd.) na úkor reprodukce, podprůměrně kvalitní a nekvalitní segmenty naopak tolik ne, mají více času na vlastní reprodukci a snadné podmínky života ve vyspělé civilizaci jim rozmnožování dále usnadňují. Stoddard (1922, s. 15-16): „… civilizace má na své žijící nositele … zásadní vlivy nejhlubšího významu. A naneštěstí, tyto vlivy jsou v celkovém souhrnu převážně destruktivního charakteru. Krutá pravda obsažená v řádu světa je taková, že civilizace má sklon ke snižování vnitřních kvalit svých lidských nositelů; vyčerpávání kvalitních elementů; ničení oněch rasových kvalit, jež na počátku činí lidi schopnými chopit se úkolu vybudování civilizace.“

V úpadku civilizací často (ne vždy) působí i vliv poklesu porodnosti a úbytku původního obyvatelstva. Tak tomu bylo i v případě byzantské říše; nicméně nebyl to ten nejvýznamnější faktor. Říše prošla několikrát demografickými poklesy, ale vždy se dokázala zotavit. Určitý populační úbytek byl až sekundární faktor, sice také významný, ale k úpadku jen přispívající, ne klíčový. Ztráta rasové identity a kvalit obyvatelstva byly těmi nejdůležitějšími činiteli dekadence. (Samozřejmě teoreticky může národ a jeho civilizace zaniknout skutečně jen vymřením, ale v reálu se tak prakticky nestává; dříve než by k tomu mohlo dojít, docházívá právě ke dvěma zásadnějším osudovým procesům.) Navíc demografický pokles je zčásti (většinou nakonec převážně) způsoben právě i následky přistěhovalectví – kvůli němu časem dochází ke stále rozsáhlejšímu míšení s imigranty, čímž původní populace mizí – potomstvo ze smíšených svazků již nelze započítat k původnímu obyvatelstvu.

I v případě Byzance šlo až o podružný vliv; úpadek země začal dlouho předtím, než začalo docházet i k celkovému populačnímu úbytku. Ten se jako další činitel úpadku přidal až později. Ani tehdy však nebyl nejzásadnějším vlivem vedoucím byzantskou civilizaci k zániku – pokud by se kvalitní bílá populace udržela, mohl rozkvět civilizace pokračovat i při nižším počtu obyvatel.

Stoddard (1922, s. 10): „Civilizace tedy absolutně závisí na kvalitě lidí, kteří jsou jejími nositeli. Pouhé počty neznamenají nic. Nejskvostnější civilizace jakou kdy svět viděl, vyrostla v Athénách – drobné komunitě, kde počet svobodných lidí (tj. rodilých Athéňanů) činil všeho všudy snad 50 000.“

Totéž lze vztáhnout i na Konstantinopol. Dysgenický úpadek a negativní vliv imigrace začaly působit na civilizační úroveň města dříve než úbytek obyvatelstva. První známky úpadku začaly být patrné již v 11. a 12. století, kdy mělo ještě stále téměř milion obyvatel. I z toho je vidět, že samotný úbytek obyvatel není a nikdy nebyl jedinou příčinou úpadku civilizace. Pokud by populace města pouze poklesla, ale udržela si původní identitu a vysokou kvalitu, mohlo by v rozkvětu pokračovat i nadále, byť v umenšené podobě. Víme, že třeba starověké Athény, jež vytvořily jeden z nejskvělejších kulturních rozkvětů vůbec, měly právě ve svém vrcholném období jen několik desítek tisíc rodilých obyvatel.

Důležité je i poznamenat, že pokud se negativní environmentální činitelé mající podobu úpadkových trendů v civilizaci jeví jako dlouhodobé, neodstranitelné a fatální, pak proto, že jsou jen vnějším projevem a důsledkem oněch osudových dysgenických, depopulačních a imigračních trendů. To se stalo v Byzanci v době, kdy byla na vrcholu a najednou začala bez zjevné příčiny upadat.

Nebo eventuálně jsou vnější nepříznivé vlivy na ony zásadní úpadkové faktory jen naroubovány a zesilují je (samy o sobě by ji ale k trvalému zániku dovést nedokázaly). To se stalo v Byzanci v první polovině 14. století, kdy vnitřní nepokoje a nestabilita jen zesílily už tak probíhající fatální úpadek.

Tyto skutečnosti jsou též klíčem k pochopení, proč z krizí v 6. a 7. století se rychle a plně zotavila, zatímco od přelomu tisíciletí za doby vrcholného rozkvětu a stability, nevystavena ničemu nepříznivému, začala přesto upadat, pozvolna, ale nezadržitelně. V prvním případě šlo jen o přechodný úpadek způsobený negativními environmentálními vlivy, avšak obyvatelstvo jako takové stále mělo vnitřní kvality, rasovou identitu i dostatečné počty. Stále tedy disponovalo vnitřním potenciálem, díky němuž dokázalo svoji civilizaci opět pozvednout a za příznivějších environmentálních podmínek své vlohy opět plně rozvinout. Ve druhém případě šlo naopak o fatální a trvalý úpadek způsobený naopak dysgenikou, imigrací a depopulací: původní bílé obyvatelstvo ztrácelo své vnitřní kvality, rasovou identitu a počty. Proto země navzdory vrcholnému rozkvětu a jeho pozitivnímu environmentálnímu působení (v jistém smyslu však právě kvůli němu – kvůli jeho dysgenickým, depopulačním a imigraci přitahujícím účinkům) nastoupila na cestu nezadržitelného úpadku, který byl trvalý a v konečné fázi naprostý.

Můžeme shrnout: skutečně fatální, všeobecné a trvalé pády civilizací způsobují tři základní vlivy: 1. úpadek vrozených kvalit domácí populace, 2. úbytek domácí populace a 3. ztráta identity domácí populace.

K těmto třem vlivům vede komplex pěti základních procesů: vymírání původní populace, dysgenický proces u původní populace, imigrace/cílené zatahování cizinců, vyšší porodnost imigrantů oproti starousedlíkům, míšení mezi cizinci a domácími.

První bod je způsoben dysgenickým trendem v domácí populaci a míšením s cizinci příchozími ze zaostalejších oblastí přitahovaných prosperitou vyspělé civilizace, kteří jsou většinou méně inteligentní, než domácí populace. I samotný příliv a vyšší porodnost přistěhovalých cizinců většinou s nižší inteligencí má negativní vliv na kvalitu populace země v obecném smyslu – bez ohledu na rasu a etnicitu. Druhý bod je způsoben poklesem porodnosti domácích pod úroveň populační obměny a také míšením s cizinci (potomstvo ze smíšených sňatků již není možné plně počítat k původní domácí populaci). Třetí bod je způsoben míšením a také obecně přílivem přistěhovalců a jejich vyšší porodností oproti domácí populaci – domácí populace a její civilizace tak ztrácí svou identitu tím, že je zčásti pohlcována a zčásti nahrazována populací cizí.

KONEC

Celý tento seriál ke stažení zde v naší Knihovně

Poznámky:

(12) Jak píše Stoddard (1921, s. 5): „… pozornější studium historie nás musí dovést k poznání pravdy, totiž že základní faktor řídící osudy lidských společností není politika, nýbrž rasa. Čtenář se již seznámil s touto nejzásadnější pravdou…  Může pak kupříkladu vzít na vědomí, jak západní a centrální Asie, jež byla na úsvitu historie převážně zemí bílého člověka, je dnes rasově hnědou zemí, v níž bílá krev přežívá pouze jako kapky v moři, jejichž množství a význam dále mizí.“

Jak uvádějí třeba o oblasti Balkánu Kemp a Stoddard, v pozadí politických událostí se zde po staletí odehrávaly mnohem zásadnější rasové, demografické a dysgenické změny (ovšem týkají se jen jeho jižněji položených částí).

Kemp shrnuje výsledek dění na Balkáně v podobě trvalých změn v rasové demografii poloostrova (1999, kap. 35): „Osmané poté opět napadli Balkán, získaje znovu Bělehrad roku 1739. Ohrožujíce znovu Vídeň, mohli si nyní dovolit vypovědět mírovou smlouvu s bílými mocnostmi, jež jim zaručovala mnoho nových území na Balkáně – jenž byl do té doby již tolikrát zaplaven vlnami bělochů i nebělochů, že složení samotného jeho obyvatelstva se stalo smíšeným.“

Stoddard zase popisuje dysgenické rány, které obyvatelstvu Balkánu zasadila osmanská nadvláda (1924, s. 204-205): „Po staletí se Balkánsky poloostrov nacházel pod nadvládou Osmanů. Avšak Turci na Balkán nikdy nepřinesli mír a prosperitu. Naopak sem pouze zanesli nové problémy a základy pro vznik budoucích potíží. Turecká nadvláda v sobě nesla zárodky úpadku. Ač nejstrašnějšími dobyvateli té doby, byli Turci nejméně schopní na poli asimilace. Zůstali pouhou asijskou armádou usídlenou na evropské půdě a nikdy neuspěli ve vnucení muslimského náboženství nebo jejich jazyka masám svých křesťanských poddaných. Co Turci učinili, byla degradace a barbarizace obyvatel Balkánu. Turecká dobyvatelská kampaň všude zničila nejsilnější a nejlepší elementy populace, jež zahynuly na bitevním poli nebo utekly do exilu. Zbytky vyšších tříd přijaly islám, aby si udržely svá privilegia a tak postupně splynuly se svými přemožiteli. Masy obyvatelstva, postrádající své přirozené vůdce a zatlačené takřka do pozice otroků, klesly na úroveň utiskovaného rolnictva…“

 

Použité zdroje:

Literatura

Runciman, Steven: Pád Cařihradu. Mladá fronta, Praha 1970.

Zamarovský, Vojtěch: Dějiny psané Římem. Mladá fronta, Praha 1967.

Kemp, Arthur: March of the Titans – The Complete History of the White Race. Ostara Publications, 1999.

Burian, Jan: Řím – světla a stíny antického velkoměsta. Svoboda, Praha 1970.

Darkevič, Vladislav P.: Argonauti středověku. Panorama, Praha 1984.

Huf, Hans-Christian: Vzestup a pád mocných říší. Alpress, Frýdek-Místek 2008.

Pijoan, Chosé: Dějiny umění, svazek 3. Odeon, Praha 1978.

Souček, Jan: Dějiny pravěku a starověku. Vyd. a nakl. Práce, Praha 1997.

Růžička, Jaroslav: Biologické základy eugeniky. Fr. Borový, Praha 1923.

Duggan, Alfred: Křižácké výpravy. Orbis, Praha 1973.

Hrochovi, Miroslav a Věra: Křižáci ve Svaté zemi. Mladá fronta, Praha 1996.

Maškin, N. A.: Dějiny starověkého Říma. Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1957.

Tyldesley, Joyce: Kleopatra – poslední egyptská královna. Domino, Ostrava 2009.

Kinder, Hermann a Hilgermann, Werner: Encyklopedický atlas světových dějin. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998.

Botvinnik et al.: Starověký Řím, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1958.

Gibbon, Edward: Úpadek a pád římské říše. Levné knihy, Praha 2010.

Maudiut, J. A.: Keltové. Panorama, Praha 1979.

Bradford, Ernle: Sultánův admirál. Orbis, Praha 1974.

Internet

Coon, Carleton S.: The Races of Europe. Macmillan Company, New York 1939.

http://www.theapricity.com/snpa/racesofeurope.htm

Stoddard, Lothrop: Racial Realities in Europe. Charles Scribner’s Sons, New York 1924.

https://www.amfirstbooks.com/IntroPages/ToolBarTopics/Articles/Featured_Authors/Stoddard,_Lothrop/Works/Racial_Realities_In_Europe/RRIE-00.7_Contents.html

Stoddard, Lothrop: Re-Forging America: The Story of Our Nationhood. Charles Scribner’s Sons, New York 1927.

http://www.thechristianidentityforum.net/downloads/Reforging-America.pdf

Stoddard, Lothrop: The Revolt Against Civilization – The Menace of the Under Man.  Charles Scribner’s Sons, New York 1922.

http://whitenationalist.org/lindstedt/revltciv.html

Stoddard, Lothrop: The Rising Tide of Color Against White World-Supremacy. Charles Scribner’s Sons, New York 1921.

https://israelect.com/ChurchOfTrueIsrael/stoddard/wsdindex.html

http://www.eupedia.com/europe/european_y-dna_haplogroups.shtml

http://racehist.blogspot.cz/2015/09/ashg-2015-ancient-anatolians-similar-to.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Byzantsk%C3%A1_%C5%99%C3%AD%C5%A1e

http://www.scienceworld.cz/clovek/konstantinopol-jedine-evropske-mesto-raneho-stredoveku-656/?switch_theme=mobile

http://bajgy.webzdarma.cz/byzanc/fall.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1d_Konstantinopole

http://wol.jw.org/cs/wol/d/r29/lp-b/102001725?q=pape%C5%BE&p=par#h=16

http://histo.cz/byzantska-rise-justiniana/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Byzantsk%C3%A1_kultura

Reklamy
No comments yet

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: