Skip to content

Byzantská říše a Konstantinopole – Příklad dysgenické, depopulační a imigrační destrukce civilizace VI

Srpen 6, 2016
tags:
by

Konstantinopol – poslední bašta čekající na ránu z milosti

Nakonec se Konstantinopole stala posledním ostrůvkem zbývajícím z původní říše (i když několika menším krajům, především na Balkáně, ještě město vládlo, navíc mu ještě náležel Morejský despotát, malý stát na Peloponésu ovládaný bratrem císaře) a bylo jen otázkou času, kdy padne i ona.

Runciman (1970, s. 174): „Byzantské císařství bylo už odsouzeno k zániku. Mizící, vylidněné a zchudlé musilo zahynout, kdykoli by si Turci umínili dát mu poslední ránu.“

Kemp (1999, kap. 20): „… osud východní říše byl zpečetěn – rapidně rostoucí rasově smíšená populace, malá bílá menšina, ohrožované ze západu Slovany a z východu Turky … – zjevně nebylo cesty ven.“

Avšak i ona sama byla pouhým stínem své původní podoby a velikosti – s prořídlým, dysgenicky upadlým a rasově smíšeným obyvatelstvem a malými zbytky původních bělochů v podobě potomků dávné aristokracie, středních vrstev a elitních oddílů palácové stráže již neměla téměř nic společného s oním kdysi prosperujícím, vzkvétajícím a jedinečnou kulturou se vyznačujícím velkoměstem. K dysgenickému úpadku města přispělo i to, že mnozí význační obyvatelé pod dojmem jeho dekadence odcházeli do ciziny, často na Západ, kde naopak probíhal dynamický vzestup civilizace.

Posledním reliktem byzantské civilizace byla již spíše dle jména, formálně a politicky; ve své podstatě už jím být přestávala. Přetrvávající řecký jazyk a křesťanská víra byly vnějšími povrchními formami, které nic nezměnily na tom, že obyvatelstvo ztratilo na počtech, kvalitě i původní identitě – a s ním ve městě stejně jako v celé zemi zmizela i prosperita a zavedený řád.

Runciman (1970, s. 174-5): „Už dříve k tomu směřovalo…, když Cařihrad klesal do chudoby. (…) I kdyby byl sultán Mehmed méně rozhodný…, nebo kdyby bylo benátské loďstvo vyplulo o 14 dní dříve, nebo kdyby ve vrcholné chvíli nebezpečí Giustininani nebyl zraněn u hradeb a kdyby nebyla výpadová branka Kerkoporta ponechána dokořán, bylo by to na věci celkem nic nezměnilo. Byzanc by snad chřadla další desetiletí … a po nemnoha létech by Turci stejně obsadili Cařihrad.“

Kemp (1999, kap. 35): „Město Konstantinopole se snažilo udržet navzdory vší ohromné převaze Osmanů: dlouho před tím, než k němu muslimská fronta dorazila, se město stávalo slabším a slabším. Již nebylo stejné jako v dobách, než ho bílé armády 4. kruciáty vydrancovaly: jeho občané se nyní stali, z rasového hlediska, nerozeznatelnými od osmanských vojáků, jež jej obkličovali. Pouze neustávající infiltrace bílých křesťanských rytířů ze západní Evropy udržovala bílý element města, proud, který stále slábl s tím, jak čas plynul.“

Avšak i když populace upadala a s ní i hospodářství a celková úroveň hlavního města, zbývající intelektuální elita dokázala i v době dekadence udržovat kulturu a vzdělanost na výši. I tato sféra však byla poněkud postižena právě úpadkem hospodářství, kvůli čemuž se na některé umělecké aktivity nedostávalo finančních prostředků. Později však s mizením zbývající intelektuální elity začal upadat i on. I to odpovídá vzorci dysgenického, depopulačního a imigračního úpadku – nejdříve se projevil obecný úpadek celé společnosti a ekonomiky, zatímco zbývající elita ještě nějakou dobu, dokud nezmizela, udržovala intelektuální a kulturní sféru při životě.

Runciman (1970, s. 12-13): „Ironie dějin chtěla, že toto období politického úpadku provázel mnohem živější a mnohem tvořivější kulturní život, než jaký kdy byzantské dějiny poznaly. Umělecky a intelektuálně byla doba Palaiologů vynikající. Mozaiky a fresky z počátku 14. století v Choře v Cařihradu jsou tak krásné, svěží a působivé, že italská díla z té doby vypadají vedle nich primitivní a drsná. A tak výtečná díla vznikala i jinde v hlavním městě… Ale provedení tak skvělých uměleckých děl bylo drahé. Začal se projevovat nedostatek peněz. Roku 1347 bylo zaznamenáno, že drahokamy v diadémech při korunovaci Jana VI. a jeho císařovny byly ve skutečnosti skleněné.  Koncem století byla sice vytvořena menší umělecká díla, ale nové kostely se stavěly pouze v provinciích … a ty byly jen chudě zdobeny. Avšak intelektuální život, méně závislý na finanční opoře, byl stále ještě skvělý. Cařihradská universita byla obnovena koncem třináctého století…  (…) Každý učenec byl ve svém myšlení individuální; jejich spory byly tak živé jako jejich přátelství. Diskutovali, jako Řekové vždycky po 2000 let diskutovali, o soupeřících přednostech Platóna a Aristotela. Diskutovali o sémantice a logice; a jejich spory nevyhnutelně ústily do teologie. V ortodoxní tradici převažovala filosofie. Poctiví duchovní věřili ve filosofické školení. Používali platónské terminologie a aristotelské metodologie.“

Runciman (1970, s. 20) „Ale třebaže tu bylo vědomí nebezpečí, skvělý intelektuální život pokračoval. Starší generace učenců už vymřela. Nyní, vedle císaře samotného, byl vedoucí postavou Josef Bryennios …, který vychoval poslední významnou generaci byzantských učenců. … pomáhal císaři při zavádění západního způsobu studia na universitě. Horlivě vítal studenty ze Západu. Vskutku také Aeneas Sylvius Piccolomini … potom napsal, že za jeho mládí každý Ital, který si dělal nároky na učenost, se vždycky dovolával toho, že studoval v Cařihradu.“

Avšak celkový úpadek města byl zcela nepopiratelný. Runciman popisuje zmírající Konstantinopoli za jejích posledních dnů (1970, s. 16): „Cařihrad byl přese všechnu učenost, která tu panovala, ke konci 14. století melancholickým, hynoucím městem. Počet obyvatelstva, jehož bylo ve 12. století i s předměstími Cařihradu asi milión, klesl nyní na sto tisíc a stále ho ještě ubývalo. Předměstí na druhé straně Bosporu byla v tureckých rukou. Pera za Zlatým rohem byla janovskou kolonií. Z předměstí podél thráckého pobřeží na Bosporu a při Marmarském moři, kde kdysi bylo plno skvělých vil a bohatých klášterů, zbylo jen několik vesniček, které se tu a tam choulily u starého kostela. Město samo uvnitř svých hradeb v délce 14 mil bylo i ve svých nejslavnějších letech plné parků a zahrad, jež rozdělovaly jednotlivé čtvrti. Ale teď už některé čtvrti zmizely a pole a sady oddělovaly ty, jež zbývaly. Cestovatel Ibn Battuta v polovině 14. století napočítal uvnitř hradeb 13 odlišných městeček. González de Clavijo začátkem 15. století užasl nad tím, že tak obrovité město může být plné zřícenin; a Bertrandon de la Brockquiere se o několik let později zděsil nad jeho prázdnotou. Péro Tafur v roce 1437 zaznamenal, jak řídké a chudobné je jeho obyvatelstvo. V mnoha obvodech bylo možno si myslit, že jste v otevřené krajině, v příkopech na jaře kvetly šípkové růže a slavíci zpívali v křovinách.“

Runciman (1970, s. 17-18): „Budovy starého císařského paláce na jihovýchodním konci města byly už neobyvatelné. Poslední latinský císař v nejkrajnější situaci, když už prodal většinu svatých relikvií Ludvíkovi Svatému a dal Benátčanům v zástavu svého syna dědice, přikázal strhat olovo ze všech střech a dal je rozprodat. Ani Michael Palaiolog, ani žádný z jeho nástupců neměli peněz nazbyt, aby střechy opravili. Jenom několik kostelů bylo udržováno… Také sousední hipodrom chátral; mladí šlechtici používali jeho arény k pólu. V Paláci patriarchů na protější straně náměstí byly dosud úřední místnosti, ale patriarcha se tam už neodvážil sídlit. Pouze veliká katedrála Boží moudrosti, Hagia Sofia, byla stále nádherná; k jejímu udržování byla určena část státních důchodů.

Hlavní ulice, která vedla městem po středním hřebenu od Charisijské či Drinopolské brány ke starému paláci, byla hustě vroubena krámky a domy a vévodila jí katedrála svatých Apoštolů. Ale tato mohutná budova byla v ubohém stavu. Podél Zlatého Rohu byly vesničky méně vzdálené jedna od druhé a lidnatější… (…) Podél dolního nábřeží byla skladiště a loděnice a byla také bazary v prostoru, kde dosud stojí velký Turecký bazar. Ale každý ten obvod byl oddělený, leckterý byl obklopen hradbou nebo palisádou. Na jižních svazích města směrem k Marmarskému moři byly osady roztroušenější a vzdálenější jedna od druhé. U kláštera Studios, kde vnější hradby sestupovaly k Marmarskému moři, byly budovy university a Patriarchální akademie, seskupené kolem starého kostela svatého Jana a jeho historického kláštera se znamenitou knihovnou. Na východ odtud bylo několik skladišť v Psamathii. Po městě bylo ještě tu a tam několik skvostných sídel, mužských i ženských klášterů. (…) Stále ještě sem každoročně přicházeli poutníci, ponejvíce z Ruska, kteří se přicházeli obdivovat kostelům a relikviím, jež v nich byly chovány. Stát pro ně dosud udržoval hostince, špitály a sirotčince, pokud jen na to stačil.“

Poslední ostrůvky prosperity ve městě představovaly čtvrti, kde sídlili cizinci, zejména bílí obchodníci ze Západu.

Runciman (1970, s. 17-18): „Benátčané měli prosperující čtvrť dole u přístavu; a k ní se přimykaly ulice přidělené jiným západním obchodníkům, Ancoňanům, Florenťanům, Ragusanům a Kataláncům a také židům.“

Runciman (1970, s. 18): „Dosud bylo zboží v bazarech a ve skladištích a byli tu benátští nebo slovanští nebo muslimští obchodníci, kteří raději obchodovali ve starém městě než s Janovany za Zlatým Rohem.“

Původní moc a kulturu zašlých časů připomínaly zbytky bílé elity. Runciman (1970, s. 18): „Dosud bylo možno vidět ve městě bohatě oděné šlechtice a šlechtičny na koni nebo v nosítkách, třebaže de le Brocquiéra zarmoutilo, jak malý doprovod měla milá císařovna Maria, když jela z chrámu Boží moudrosti do paláce.“

Celkový zmar města potvrzuje imigrační, dysgenický a depopulační vzorec – s mizením, míšením a dysgenickým úpadkem původních obyvatel se postupně, ale neodvratně a všeobecně šířilo chátrání, chaos, chudoba a celkový rozvrat. Zbytky kvalitní bílé populace ještě dokázaly udržovat intelektuální a kulturní život trochu v chodu, funkčnost státu v některých oblastech a zachovat některé čtvrti a budovy ještě vcelku neporušené. Pozdější císařové se také snažili čelit hospodářskému úpadku a chudnutí města rozprodejem bohatství vytvořeného předcházejícími generacemi. Tím se však mohl nanejvýš zpomalit, nikoli odvrátit.

Vzhlížení zbývajících elit k Západu – marné snahy o byzantské obrození

Někteří z byzantských učenců a vůdčích představitelů se v pozdějších dobách snažili o bližší kontakty a spolupráci se sílícím a dravě se rozvíjejícím Západem, a to jak z pragmatických důvodů (ochrana před dotírajícími nepřáteli), tak z důvodů oživení domácí kultury a hospodářství. Snahy o sblížení se se Západem vyjadřovaly racionalitu, inteligenci, otevřenost a pragmatického ducha svobodomyslnější části zbývající bílé elity, avšak narážely na především nábožensky motivovanou opozici ze strany dogmatičtější části zbývající elity (duchovenstvo) a lidových mas.

Runciman (1970, s. 16): „Přívrženci sjednocení byli však pouze mezi politiky a intelektuály. Mnichové a nižší duchovenstvo byli jeho zarputilými odpůrci. Jen nemnozí byli vedeni kulturními důvody. Byli hrdí na svou víru a své tradice. (…) A právě oni ovlivňovali mysl lidu prohlašujíce, že sjednocení je nemravné a že jeho přijetí by znamenalo vystavit se věčnému zavržení.“

Na odmítání splynutí se západní kulturou se u níže postavených duchovních a vůbec nižších vrstev se vedle čistě kulturních důvodů podílela asi i jejich dogmatičtější mentalita vzniklá poklesem kvalit a změnou mentality kvůli přimíšení orientální krve. To byl ostatně jen jeden z projevů celkové změny mentality, jak se obyvatelstvo měnilo z bílého na orientální – celkově zavládla orientální rigidita, pasivita a fatalismus.

Runciman (1970, s. 25): „Mnohým západním historikům se zdálo, že Byzantici tím, že odvrhli sjednocení, spáchali z plané ješitnosti sebevraždu. Prostý lid, který poslouchal mnichy, byl v tom veden vášnivou oddaností své víře, liturgii a tradicím, o nichž věřil, že jsou od Boha; zradit je rovnalo s hříchu. Bylo to zbožné století. Byzantinci věděli, že tento pozemský život je pouhá předehra příštího, navěky trvajícího života. Vykoupit si hmotnou bezpečnost zde na zemi za cenu věčné spásy, o tom se nedalo ani uvažovat. Byl tu také silný sklon k fatalismu. Přijde-li neštěstí, bude to boží trest za hříchy. V pochmurném, melancholickém klimatu na Bosporu se zkalila radostná řecká přirozenost.“

Proto snahy o kontakty a sblížení se Západem nebyly příliš úspěšné. I tak by však mohly v hlubších biologických faktorech tkvící úpadek nanejvýš zpomalit. Přesto jisté míry kontaktů a spolupráce bylo dosaženo a vliv Západu měl jistý pozitivní vliv na obranyschopnost a hospodářství země (odvrácenou stranou byl jeho rostoucí vliv v zemi – v ekonomice hrály velkou roli zejména italské republiky a za vojenskou pomoc si západní mocnosti žádaly nějaké ústupky).

Součástí vzdalování se Byzance od Západu byl od 14. století vyšší kruhy byzantské společnosti rozdělující poslední velký spor náboženské povahy, v němž šlo o hésychasmus a následně o přijetí církevní unie. Hésychasmus bylo iracionální mystické hnutí, jež se ve 14. století zrodilo v kontemplativním prostředí klášterů na hoře Athos. Neustálou modlitbou a naprostým vnitřním soustředěním usilovalo o emotivní spojení s Bohem a dosažení duševního klidu, jež je řecky označován jako hésychia. Na stranu hésychastů se přiklonil mocný magnát Ióannés Kantakuzenos a ze sporu duchovní povahy učinil politickou záležitost. Zároveň ovšem probíhala složitá teologicko-filozofická diskuse mezi vyznavači hésychasmu a jeho odpůrci, do níž se promítal protiklad mezi západním racionalismem, usilujícím o logický výklad církevních dogmat, a východním mysticismem, založeným na intuici. Tento spor měl zřejmě i rasové pozadí v podobě odlišnosti mentalit – racionální duch bílého Západu se střetával s duchem pozdní Byzance, jehož obyvatelstvo bylo již ve svém složení spíše orientální.

Poslední bašty kultury a prosperity

Úpadek pokračoval i na zbývajícím území říše; existovalo však několik málo výjimek. Tři města, jedno na Peloponésu, jedno v severozápadní části Malé Asie a jedno na Balkáně, kde se déle udržovalo bílé osídlení a revitalizující kontakty se Západem – Mystra, Nikáia a Thessalonika/Soluň, byla posledními střípky kultury a prosperity. Thessalonika, ačkoli také již poněkud upadlá, si stále ještě udržovala jistou hospodářskou prosperitu, i když nejen kvůli zbytkům bílého obyvatelstva, ale i díky výhodné poloze pro obchod a obchodníkům ze Západu. Mystra se načas stala poslední baštou byzantské kultury a vzdělanosti v pozdním období, avšak i ona nakonec podlehla úpadku.

Runciman (1970, s. 18): „Jediné další významné město, jež zůstalo impériu, byla Thessalonika. Ta si udržovala zdání větší prosperity. Byla dosud hlavním balkánským přístavem. Její výroční trh byl dosud dostaveníčkem obchodníků všech národností. Na jejím menším prostoru bylo vidět méně prázdnoty a méně úpadku. Ale nikdy se plně nevzpamatovala ze zmatků v polovině 14. století, kdy po několik let byla v moci lidových revolucionářů, zélotů, kteří zničili mnoho paláců, obchodních domů a kláštěrů, než byli potlačeni. Ke konci století obsadili Thessaloniku Turci, později byla ještě na nějaký čas osvobozena. Mystra, hlavní město despotátu morejského na Peloponésu, se sice pyšnila palácem, hradem a několika kostely, kláštery a školami, ale ve skutečnosti to byla už jen vesnice.“

Poslední rozkvět byzantské vědy, částečně ovšem inspirován odkazem vědy perské, pak probíhal v Trapezuntu v severovýchodní části Malé Asie, jenž byl hlavním městem malého Trapezuntského císařství, které vzniklo jako jeden z nástupnických států po dobytí města křižáky. Zde se zachovalo bílé osídlení déle než jinde v Malé Asii a sem se před Latiny uchýlila i část vládní elity včetně Komnenovců, kteří zde pak vládli. I po restauraci Byzance a po proniknutí Osmanů do srdce říše se dlouho držel jako poslední bašta v jeho východní části a padl dokonce až po pádu Konstantinopole v roce 1461.

Pád Konstantinopole a konec říše

Formální konec původní řecké Konstantinopole, jejíž pravá podoba ovšem téměř zmizela už dávno, nadešel roku 1453, kdy podlehla expandující osmanské říši, která již ovládla téměř všechna území na východě a jejíž právě vládnoucí sultán Mehmed II. se rozhodl konečně dobýt i ji – a učinit z ní nové hlavní město svého impéria.

První známkou blížícího se konce se stala Rumelijská pevnost kousek od města, jejíž výstavbu Turci dokončili v srpnu 1452, a to i přesto, že se ji Byzantinci pokoušeli několikrát sabotovat, či minimálně zdržet. Nová pevnost na dohled od Zlatého rohu byla jasným symbolem neodvratnosti ofenzivy a obléhání.

Během zimy a počátku jara roku 1453 se po dlouhých přípravách, vyzbrojování, povolávání vojska z lén a najímání žoldnéřů na adrianopolské pláni shromáždilo obrovské osmanské vojsko. Dne 2. dubna 1453 přitáhlo před město a započalo poslední obléhání Konstantinopole.

Několik menších měst v blízkosti hlavního města, které byly stále ještě pod řeckou nadvládou, bylo sultánovou armádou brzy obsazeno. Z těchto měst odolávala déle pouze Selymvria.

Městská populace na začátku obléhání včetně uprchlíků z okolí dosahovala zhruba 50 000 lidí. Za obrovskými zdmi byla obydlená území oddělena jedno od druhého poli, sady, zahradami nebo dokonce pouštními úseky.

Runciman (1970, s. 188): „Je nutno připomenout podobu Cařihradu v té době. Ničím nepřipomínal město v dnešním smyslu, nebyl souvislou konglomerací domů a budov. I v době největšího byzantského rozkvětu byly jednotlivé čtvrti od sebe odděleny parky a zahradami. Kolem roku 1453 počet obyvatelstva klesl na desetinu oproti 12. století a město bylo nyní soustavou obcí, z nichž některé jistě byly navzájem dost vzdálené.“

Město tvořené prořídlými masami již poněkud dysgenicky upadlých, částečně promíšeních lidí a nepočetnou bílou elitou složenou ze zbytků staré aristokracie a střední vrstvy a usedlíků a pomocných oddílů ze Západu (Benátčané, Janované a malý počet bílých rytířů-dobrovolníků z celé Evropy) nemohlo čelit barevným osmanským masám a velkému počtu schopných a energických bělochů, kteří v nich tvořili vůdčí, neschopnější a nejúdernější element. Mezinárodní vztahy a situace ve Středomoří, vnitřní záležitosti a problémy evropských zemí, to vše vedlo k tomu, že prosby o pomoc ze zahraničí zůstaly takřka bez odezvy. Město už bylo natolik zchudlé, že k zaplacení žoldnéřů musely být roztaveny na mince zlaté a stříbrné předměty uchovávané v kostelích.

Nejvíce obyvatel žilo v oblasti přístavu podél Zlatého rohu na dohled od janovské kolonie Pera. Městská posádka obsahovala 5 000 Řeků a kolem 2 000 cizinců, většinou Janovanů a Benátčanů. Giustinianiho muži byli dobře ozbrojeni a vycvičeni. Řecká posádka sestávala z menších jednotek dobře vycvičených vojáků, ozbrojených civilistů, námořníků, dobrovolníků z cizích komunit a také mnichů. Vesměs představovali poslední zbytky původní kvalitní bílé krve ve městě. Co obránci postrádali v tréninku a ve výzbroji, to vyvážil jejich bojovný duch a vysoká morálka. Většina z nich byla také zabita v boji. Celkově však nic nemohlo změnit fakt, že ač vcelku schopná a kvalitní, byla obranná posádka jen hrstkou proti masám osmanských vojsk. Městská artilerie, několik děl nízké ráže, jež měli obránci k dispozici, se ukázala jako nedostatečná a neefektivní.

Nakonec stálo necelých 7000 (podle některých údajů jich bylo kolem 10 tisíc) obránců ze Západu a dalších 10 tisíc domácích obyvatel začleněných do obrany města jako pomocné oddíly proti mase 80 tisíc mužů pravidelného vojska a nadto spoustě žoldnéřů. V celkovém součtu i se zahrnutím nepravidelných oddílů osmanská armáda čítala asi 150 tisíc ozbrojenců. I tak se však rozhodující průlom nezdařil ohromným masám osmanského vojska, ale poměrně nepočetné bílé elitě v něm – janičářům.

Huf (2008, s. 160-161): „Jistou naději ještě stále vzbuzovali Benátčané a Janované, bohatí obchodníci usedlí v Konstantinopoli ve velkých koloniích. Ti byli pevně rozhodnuti udržet město za každou cenu. (…) Jejich generál Giovanni Giustiniani Longo se ujal organizace obrany.“

Runciman (1970, s. 82-3) „Navzdory tomu, že všechny vlády zklamaly, nechybělo mužů, kteří byli ochotni bojovat za křesťanství v Cařihradu. Benátská kolonie v Cařihradu nabídla císaři neomezenou pomoc. … benátský guvernér Girolamo Minotto prohásil, že se bude plně podílet na obraně (…) Tito Benátčané nabídli své služby, protože byli v Cařihradě, když válka začala, a oni byli příliš čestní a stateční, než aby prostě utekli. Ale byli tu také Janované, kteří se styděli za svou bojácnou vládu a přišli z vlastní vůle z Itálie, aby bojovali za křesťanství. 29. května 1453 město jásalo nad zprávou o příchodu Giovanniho Giustinianiho Longa, který patřil k jedné z nejvýznamnějších rodin republiky… Přivedl s sebou 700 dobře vyzbrojených žoldnéřů, z nichž 400 najal v Janově a 300 na ostrovech Chiu a Rhodu.“

I Benátčané zorganizovali menší oddíl žoldnéřů. K obraně města se připojili i nějací Katalánci a Kastilci a něco málo žoldáků a dobrodruhů i z jiných zemí Evropy.

Na moři se k byzantským lodím připojily lodě janovské a benátské, které díky kvalitě svých posádek navzdory malému počtu představovaly velkou údernou sílu.

Především díky udatnosti těchto bílých obránců ze Západu dokázalo město po jistý čas vzdorovat obrovské přesile. Nakonec však ani oni nemohli zabránit nevyhnutelnému.

I když většina obyvatel nesouhlasila s církevní politikou císaře a s tím, co vnímali jako kapitulaci papeži, za těchto krajních okolností se těšil jejich loajalitě. Dobytí města Turky se lidem jevilo jako mnohem horší varianta. Lidé, muži i ženy, se zúčastňovali na opravách zdí a hloubení příkopů, dobrovolníci obsazovali pozorovací stanoviště, byly soustřeďovány zásoby jídla. Městský přístav Zlatý roh byl uzavřen obrovským řetězem. S výjimkou asi 700 italských obyvatel města, kteří uprchli na palubě sedmi lodí v noci na 26. února, je nikdo jiný nenásledoval. Zbytek obyvatelstva, Řekové i cizinci, bojovali až do hořkého konce.

Na základě toho, kolik mužů měli k dispozici a podle kritických úseků v obraně hradeb, Giustiniani s většinou svých mužů, stejně jako císař a jeho nejlepší jednotky, zaujali pozici kolem vojenské brány sv. Romana, kde se předpokládalo těžké poškození hradeb velkým dělem a kde se také následně očekával hlavní osmanský útok. Janovský bailo (hlava benátské komunity v Konstantinopoli) Girolamo Minotto a jeho krajané byli pověřeni obranou oblasti Blachernae, kde se nacházel císařský palác. Minotto a jeho muži stáli proti evropským jednotkám Karadža Paši. Směrem přes Zlatý Roh, vlevo od Pery, stály, připraveny zasáhnout, vojska Zagaros Paši. Velkokníže Luke Notaras se záložní jednotkou zaujal pozici blízko hradeb v sousedství Petry v severovýchodní části města. Další rezerva byla umístěna nedaleko od chrámu Svatých Apoštolů, kousek od centra města. Většina vojáků byla rozmístěna na a za vnitrozemskými hradbami. Zdi podél moře byly obsazeny jen velmi řídce. Aby ochránil vstup do přístavu, rozkázal Alviso Diedo, velitel malé flotily obránců, aby deset lodí zaujalo pozici za řetězem.

Podle tradice požadoval sultán nejprve kapitulaci města za příslib ušetření života jeho obyvatel a respektování jejich majetku. V hrdé a odhodlané odpovědi císař sultánovy požadavky odmítl.

Téměř hned nato zahájila osmanská děla palbu. Nepřetržité bombardování brzy pobořilo úsek hradeb blízko Charisiovy brány, severně od pozice císaře. Jakmile přišla noc, všichni, kdo toho byli schopni, spěchali opravovat poškození. Mezitím se osmanské jednotky pokoušely zaplnit vodní příkop, hlavně v oblasti oslabených úseků hradeb, které byly neustále ostřelovány. Další vojáci začali s pokusy o podminování slabších částí zdí. V přístavu mezitím selhal první útok osmanské flotily, který měl vést k průlomu do přístavu a prověřit reakci obránců.

Osmanská dělostřelectvo, přejaté ze Západu, střílelo na hradby po celou dobu obléhání a podle mnohých bylo vlastně hlavním, byť nepřímým, činitelem při pádu města. Způsobilo těžké poškození hradeb a v širším smyslu ohlašovalo konec středověkých hradů a opevnění: zbraním užívajícím střelný prach a výbušniny nemohly odolat. Ani ohromné hradby metropole na Bosporu nemohly vydržet. Obránci vynaložili velké úsilí, aby toto poškození omezili. Horečnatě se věnovali opravám, vyvěšovali na zdi balíky slámy a svazky kůže. Nic z toho ale nemohlo zastavit rostoucí poškození opevnění.

Runciman (1970, s. 77-78): „Sultán Mehmed, jehož zájem o vědy podněcoval jeho lékař, italský žid Jacobo de Gaeta, si dobře uvědomoval význam dělostřelectva. Brzy po svém nastoupení přikázal slévárnám, aby se pokusily vyrobit větší dělo. V létě roku 1452 přišel do Cařihradu uherský inženýr jménem Urban a jako výrobce děl nabídl své služby císaři. Konstantin mu bohužel nemohl nabídnout tak vysokou odměnu, jakou požadoval, ani mu nemohl poskytnout suroviny, které potřeboval. Urban potom odešel z města a pokusil se dostat k sultánovi. Byl ihned přijat a podroben důkladnému výslechu. Když prohlásil, že může postavit dělo, které by rozbilo i hradby Babylónu, byl mu určen čtyřikrát větší plat, než sám chtěl; a dostal všechnu technickou pomoc, kterou potřeboval.“

Stejně tak i odborníci v různých technických oborech a řemeslech byli často tvořeni Evropany, a přejímání technologií a vynálezů ze Západu navázalo na předchozí přejímání od původně bílých civilizací Persie a Indie. Což se projevilo i při dobytí Konstantinopole. Osmanské dělostřelectvo bylo přejato ze Západu. Huf (2008, s. 161): „O dobytí Konstantinopole rozhodly totiž dvě technické inovace, které na konci 14. století změnily dění na válečných bojištích. Střelný prach a děla. Pozoruhodné je, že tato nová vojenská technika rozhodně nebyla vynalezena Osmany. ‚Nesmí se zapomínat, že vojenské úspěchy Osmanů souvisejí v neposlední míře se skutečností, že se už dřív obraceli o vojenskou pomoc na západní země,‘ míní Alexander Demandt. ‚Vždyť děla, která používali, byla děla z Evropy.‘ Ironií osudu se o zánik vzdorohradu na Bosporu zasloužily i smrtonosné vynálezy ze Západu a evropští odborníci v sultánových službách. Mehmed nejen že ve velkém stylu nasadil minéry, kteří se pokoušeli pevnostní hradby podkopat a rozmetat náložemi střelného prachu. Měl k dispozici prostředek, jemuž neodolaly ani silné konstantinopolské hradby – největší dělo tehdejší doby, osm metrů dlouhé bronzové monstrum ze slévárny uherského mistra Orbána. (…) Obrovská hlaveň vystřelovala koule, jejichž průměr měřil tři čtvrtě metru. Cíl sice nezasahovaly přesně, kamenné střely však účinně bouraly městské hradby.“

Ještě větší ironií je, že na dobytí Konstantinopole se velmi značnou měrou podílely nejen západní technologie vynalezená bílou rasou, tak dokonce i samotní běloši, a to jak ti přišedší ze Západu a křesťanské víry, tak dokonce i muslimští v řadách samotných Osmanů, neboť málo známou pravdou je, že elity v islámském světě byly tvořeny převážně bílými elementy (především díky nim islámský svět dlouho vzkvétal a převážně díky jejich zmizení posléze upadl), ať už původními, příchozími nebo nějak zataženými, což se týká hlavně bílých janičářů, kteří tvořili vojenskou elitu říše.(7)

Runciman (1970, s. 77): „Pýchou vojska byly janičárské pluky. Po reorganizaci, kterou provedl sultán Murad II. asi před 20 lety, bylo janičárů 20 000, z menší části byli mezi nimi technici, psovodi a sokolníci, které k armádě připojil sám Mehmed. V té době byl každý janičár křesťanského původu; ale od dětství byl vychováván tak, aby se z něho stal oddaný muslim, aby považoval svůj pluk za svou rodinu a sultána za svého velitele a otce. Někteří janičáři si snad pamatovali na své rodiny a tu a tam to projevili nějakou laskavostí; ale o jejich fanatismu pro víru nebylo pochyb a jejich kázeň byla skvělá. V minulosti neměli Mehmeda příliš v lásce, ale horlivě uvítali tažení proti nevěřícím.“

Kombinace vysoké inteligence, schopností a silné vůle, jež byly dány jejich rasou a eugenickým výběrem, a tvrdého výcviku a striktní náboženské výchovy vedoucí k fanatismu z nich učinila hrozivý válečný stroj v rukou osmanských sultánů.

Dokonce i mezi masami ostatního vojska tvořili běloši ze Západu podstatnou část vojska. V nepravidelných oddílech – bašibozuky – jasně převažovali Evropané. Oddíly Anatolců byly pak tvořeny rasově pestrou smíšenou masou.

První útok započal v noci na 18. dubna. Tisíce mužů zaútočilo na palisádu, jež byla urychleně postavena na místě, kde předcházející ostřelování dokázalo hradby zcela pobořit (šlo o hradby v údolí Lycusu, nedaleko císařovy pozice), a kde se podařilo zaplnit příkop. Pokusili se ji spálit a přes ni prorazit do města. Giustiniani, jeho muži a jejich řečtí spolubojovníci bojovali udatně. Výborně vyzbrojeni, chráněni brněním a bojujíc na omezeném prostoru, po čtyřech hodinách krvavé řeže uspěli v odražení nepřítele.

Ráno v pátek 20. dubna se na Marmarském moři, blízko Konstantinopole, objevila čtyři velká plavidla, naložená zásobami pro obležené město. Tři z nich byly janovské a jedna, veliká nákladní loď, řecká. Osmanský admirál Baltoghlu okamžitě vyslal svou flotilu, aby na lodě zaútočila a zajala je. Lodě byly brzy obklíčeny menšími osmanskými plavidly. Díky vyšším schopnostem, lepší organizaci, řeckému ohni a příznivé shodě okolností se však bílým posádkám ze Západu podařilo osmanskou přesilu porazit. Se západem slunce křesťanské lodě, klestíc si cestu masou a vraky nepřátelských plavidel, vpluly do Zlatého Rohu pozdravovány tisíci obyvatel města stojících na hradbách.

Tento neúspěch ujistil sultána a jeho velitele, že město musí být oblehnuto mnohem těsněji a že je potřeba zničit námořní síly obležených. Mehmedův plán spočíval v přemístění části jeho flotily dovnitř Zlatého rohu. Ke zděšení obležených se 22. dubna objevilo dlouhé procesí lodí usazených na dřevěných podstavcích tažených množstvím volů i mužů po cestě do oblasti přístavu. Zhruba 70 lodí bylo vpuštěno do Zlatého rohu. Představitelé obrany města se rozhodli, že na nepřátelské lodi ve Zlatém rohu zaútočí a spálí je. Plán byl konečně uskutečněn v noci na 28. dubna, avšak byl prozrazen kýmsi z Pery a úplně selhal. Po zásazích osmanských děl utrpěly křesťanské lodě těžké ztráty. Zlatý roh byl pro obranu města ztracen.

Přes toto selhání se však situace u Zlatém rohu více méně stabilizovala. Bitva přes porážku obránců ukázala, že jsou celkově znalejší námořního umění a mají lepší lodě než Turci. Vyšší schopnosti, lepší organizace, lepší výcvik a kvalitnější lodní konstrukce na straně obležených nedovolovaly tureckým lodím způsobit řeckým jednotkám vážnější ztráty. Přítomnost nepřátelských lodí však v obráncích vzbuzovala obavy, neboť si byli vědomi, že právě odtud bylo kdysi město dobyto křižáky.

Ve vnitrozemí pokračovalo bombardování. Další části hradeb se pod jeho náporem hroutily a za nocí obránci spěšně utěsňovali díry a trhliny ve zdech nebo zpevňovali palisády postavené k vyplnění mezer v opevnění. Ke všemu se navíc začaly tenčit zásoby jídla a příslušní nadřízení se snažili ze všech sil o jeho rovnoměrnou distribuci.

Nejhorší však bylo, že pomoc ze Západu, k níž se všichni upínali jako k poslední naději, nepřicházela. Všichni vyhlíželi a čekali, až se na obzoru objeví plachty lodí připlouvajících z Dardanel. Počátkem května byl vyslán rychlý člun s rozkazem pátrat v Egejském moři po spojenecké flotile a se vzkazem jejímu veliteli, aby si pospíšil.

Během noci na 7. května byl vyslán nový útok proti poškozenému úseku hradeb, kde stál Giustiniani a jeho muži, jenž byl však opět úspěšně odražen. Další přišel o pět dní později. Byl zaměřen na místo, kde se hradby Blachernae spojovaly se starými theodosiánskými. I ten selhal. Mezitím pokračovalo hloubení podkopů a protipodkopů. Občas se tak boj přenesl i do podzemí. Občas se také tunely zhroutily a zasypaly kopáče.

23. května se do města vrátil člun, který byl vyslán, aby hledal křesťanskou flotilu, ale přinášel špatné zprávy a konec nadějí. Pomoc nebyla v dohledu, obránci byli sami. Námořníci z člunu, věrni své povinnosti, se však přesto rozhodli vrátit se do ztraceného města. Poté, co Konstantinovi rádci poznali, že všechno je ztraceno, naléhali na císaře, aby opustil město. Stále ještě mohl uprchnout a hledat pomoc. Císař však o tomto návrhu odmítl diskutovat. Už se rozhodl zůstat ve městě, bojovat za něj a zahynout spolu s ním.

Avšak ani v táboře Osmanů nepanoval dobrá nálada a morálka poněkud poklesla. Několik útoků již bylo neúspěšných. Navíc kolovaly v osmanském táboře zvěsti o benátské flotile a o Uhrech chystajících se překročit Dunaj. Konec obléhání se zdál být v nedohlednu a někteří se obávali příchodu armád ze Západu. Sultánův vezír Halil Chandarli měl o obléhání pochybnosti už od samého počátku. Obával se intervence Západu a na celou operaci se díval s úzkostí. Během setkání sultánových poradců, které proběhlo 25. května, řekl vezír sultánovi, aby obléhání ukončil. Jeho pokračování by podle něj mohlo mít neočekávané následky pro osmanské zájmy.

Halil napřed vzbudil v radě jistou míru souhlasu. Už utrpěli několik pokořujících porážek a hlavně připomínka nebezpečí ze strany flotil mocných městských republik ze severní Itálie, s nimiž se turecké loďstvo s rasově smíšeným osazenstvem vůbec nemohlo měřit, vzbuzovala velké obavy. Runciman (1970, s. 117-118): „Mnozí z přítomných si přitom vzpomněli, jak neúčinné se ukázaly turecké válečné lodi v bitvách proti křesťanům, a zajisté se zachvěli při pomyšlení, že se na ně hrne velké italské loďstvo.“

Převahu však nakonec získali mladší a agresivnější velitelé jako Zaganos Paša, křesťan konvertovaný na islám. Halil byl přehlasován a všichni účastníci se shodli na pokračování obléhání. A sultán, jemuž docházela trpělivost, byl již rozhodnut zanechat úskoků a šarvátek a převálcovat obranu města množstvím a silou. Vydal pokyn ke generálnímu útoku na Konstantinopol. (8)

Přes dosavadní úspěchy tak obrana města jen oddalovala nevyhnutelné. Zatímco dělostřelectvo pokračovalo bez přestání v ostřelování hradeb, v ležení obléhatelů se na jeho příkaz konaly urychlené přípravy k velkému útoku, který měl začít v úterý 29. května. Příkop naproti zhrouceným hradebním předprsním byl zaplňován dalším materiálem, byly rozděleny útočné žebříky. Představitelé Pery byli varováni před poskytováním jakékoli pomoci obleženým. Sultán přislíbil spravedlivé rozdělení pokladů nalezených ve městě. Podle tradice mohla vojska beztrestně rabovat dobyté město po tři dny. Ujistil své jednotky, že úspěch je nablízku, obránci byli vyčerpaní, některé úseky hradeb ležely v troskách. Měl to být hromadný útok podél celé linie vnitrozemských hradeb, stejně jako v oblasti přístavu. Pak byl vojsku vydán rozkaz odpočívat a doplnit své síly.

Uvnitř města si všichni uvědomovali, že se blíží konec. Během 28. května byly dodělány poslední opravy hradeb a palisády v poškozených úsecích byly posíleny. Za vyzvánění kostelních zvonů bylo uspořádáno velké náboženské procesí. Když procesí skončilo, setkal se císař se svými veliteli a představenými města. Ve filosofickém projevu řekl svým posluchačům, že přišel konec jejich doby, dal najevo odhodlání nevzdat se a bojovat za svou zemi až do konce. Z katedrály odjel císař do paláce v Blachernae, poté odjel do noci na poslední inspekci obranných pozic. Pak sám zaujal bitevní pozici.

Útok začal po půlnoci na 29. května 1453. Nejprve přišly na řadu nepravidelné jednotky babošizuků, nespolehlivé, multinárodní zástupy křesťanů a muslimů přilákaných možností obohatit se na loupení města.(9) Runciman (1970, s. 126): „Bylo jich mnoho tisíc a byli to dobrodruzi ze všech zemí a národů. Bylo mezi nimi mnoho Turků, ale mnohem více jich bylo z křesťanských krajů, Slovanů, Uhrů, Němců, Italů i Řeků, a všichni byli dost ochotni bojovat proti svým křesťanským bratrům za odměnu, kterou jim sultán poskytoval, a za kořist, kterou jim slíbil.“

Na obránce se valila jedna vlna útočníků za druhou. Zaútočili na celou linii opevnění, ale se zvláštním důrazem jen v údolí řeky Lykos. Nepředpokládalo se, že by mohli mít úspěch, hradby byly stále dost pevné, avšak předpokládalo se, že naruší obranu, unaví obránce a zaměstná je natolik, aby nemohli provést taktické přesuny na zmíněný klíčový úsek, kde by byli nejvíce potřeba. Měli většinou vlastní zbraně, praky, luky a něco arkebuz. Nebyli spolehliví; sice vynikali prvním zápalem, který ale v případě neúspěchu rychle vyprchal a změnil se ve snahu o ústup; proto za ně Mehmed umístil milici a janičáry. Bylo jich mnoho, avšak právě proto si navzájem překáželi, nebyli dobře organizovaní, vyzbrojení ani vycvičení a tak byli masakrováni drsnými profesionály bojujícími pod velením Giustinianiho, kteří dostalo všechny muškety a houfnice, co ve městě byly. Někteří se pokusili o ústup, ale většina vydržela, snažili se vylézt po žebřících na hradby, ale vždy byli sraženi dolů. Bitva trvala dvě hodiny a pak se nepravidelné jednotky v nepořádku na Mehmedův příkaz stáhly, nechávaje za sebou neznámý počet mrtvých a raněných. Byli sice odraženi, ale podle plánu se jim podařilo obránce unavit.

Jako další se přešly krátce nato do útoku anatolské jednotky Išaka Paši, snadno poznatelné podle zvláštních uniforem a krunýřů. Obránci neměli ani čas na oddech, ani se znovu zorganizovat a opravit palisády. Anatolští za současné palby děl zaútočili na civilní bránu svatého Romana a přilehlé palisády. Byli dobře vyzbrojení a vycvičení a nadto motivováni zápalem islámské víry a dychtivostí po slávě těch, kteří město dobudou. Pokusili se vylézt po žebřících na palisády a divokým náporem prorazit obrannou linii města. Avšak i v jejich případě se jejich velký počet obrátil proti nim, když si navzájem překáželi. Obráncům naopak pomohl omezený prostor, v němž se bojovalo. Mohli se rozhánět svými zbraněmi, vrhat kameny a také střílet do masy útočníků bez nutnosti mířit. Disciplína a houževnatost útočníků se nakonec také obrátila proti nim, když si počínali příliš zbrkle a narazili na tvrdý odpor Giustinianových mužů, jimž se přece jen rovnat nemohli. Po pár hodinách už jejich útok začínal ochabovat, když velká koule z Urbanova děla na jednom místě roztříštila palisádu v šíři několika metrů. Oddíl tří set Anatolců se vrhl dovnitř proraženým otvorem. Ale obránci v čele s císařem se na ně vrhli a zmasakrovali je. Tento neúspěch je odradil a zakrátko přišel rozkaz ke stažení.

Zároveň se útočilo i na několik dalších úseků městské obrany, ale všude byl útok úspěšně bez větších problémů zastaven. Jen kolem čtvrti Blacherny byly boje tvrdší. I zde však oddíly Italů dokázaly útok odrazit.

Obránci se tedy zatím drželi. Přesto však nebyla jejich situace příliš příznivá. Zaznamenali nějaké ztráty, obranná linie byla narušena a především po tomto druhém a tvrdším útoku již byli vyčerpáni.

Hned nato, aniž byla obráncům dopřána chvíle k oddechu, reorganizaci a opravám, přišli na řadu janičáři, bílá vojenská elita osmanské říše. Odhodlaní, inteligentní, disciplinovaní, profesionální, nelítostní bojovníci, výtečně vycvičení, zfanatizovaní islámskou vírou, připravení zemřít za svého pána a vládce – sultána. Mehmed měl po neúspěchu Anatolců obavy, neboť janičáři byli to nejlepší a poslední, co měl, pokud by ani oni neuspěli, těžko by mohl v obléhání pokračovat. Avšak janičáři měli dostát svým kvalitám.

Runciman (1970, s. 128-9): „Křesťané neměli čas si oddechnout, a sotva se jim podařilo udělat několik hrubých oprav v palisádě, snesla se na ně prška střel, šípů, oštěpů, kamenů a kulí; a za touto prškou postupovali dvojitou řadou janičáři, nehnali se tak divoce jako babošizuci a Anatolci, ale drželi své řady v dokonalém pořádku a nedávali se zmást nepřátelskými střelami. Marciální hudba, která je provázela, byla tak hlasná, že ji bylo možno slyšet i ve hřmění děl až za Bospor. (…) Vlna za vlnou se tito svěží, skvělí a skvěle vyzbrojení muži hnali na palisádu, strhávali z ní sudy s pískem, přesekávali opěrné trámy a přisunovali k ní žebříky, kdekoli to jen šlo, a každá vlna v dokonalé kázni dělala místo vlně další.“

Obránci již byli vyčerpáni, bojovali téměř bez oddechu přes čtyři hodiny, měli už nezanedbatelné ztráty, obranná linie byla narušena a nadto nyní čelili drtivému náporu strašných janičářských bojovníků. Přesto se jim celou hodinu dařilo útoku janičárů odolávat. Nakonec však do dění zasáhla pro obránce nešťastná shoda okolností.

Malou výpadovou branku u blachernské brány, kterou obránci využívali, někdo po jednom z výpadů zapomněl zavřít. Turci to postřehli a vtrhli dovnitř. Mohli by však být obklíčeni a pobiti, kdyby v tu samou chvíli nedošlo k dalšímu a ještě mnohem horšímu neštěstí. Byl už téměř den, první světelné paprsky ještě před východem slunce začaly osvětlovat oblohu, když střela z muškety zasáhla Giustinianiho. Projektil prorazil jeho brnění a Giustiniani padl na zem. Byl otřesen svým zraněním a psychicky vyčerpán. Jeho bojový duch se vytratil. Přes přání nedaleko bojujícího císaře, aby neopouštěl svou pozici, přikázal janovský velitel svým mužům, aby jej odnesli z  bojiště. Byla otevřena brána ve vnitřní zdi, aby skupina janovských vojáků mohla odnést svého zraněného velitele do města. Vojáci bojující blízko tohoto místa viděli otevřenou bránu, své spolubojovníky odnášející velitele do města a začali si myslet, že obranná linie byla prolomena. Všichni se nahrnuli do brány a zanechali císaře a řecké bojovníky o samotě mezi dvěma zdmi. Tento náhlý pohyb neušel pozornosti osmanských důstojníků. Vojskům byly vydány urychleně rozkazy koncentrovat útok na oslabenou pozici. Napřed zaútočil malý oddíl asi třiceti janičárů. Víc než polovina jich padla, avšak pozici udrželi a vzápětí jim přišly na pomoc početné posily. Tisíce vojáků se vrhly do kritického místa. Palisáda byla zdolána. Řekové byli nyní stěsnáni davy janičářů mezi palisádu a hradbu. Přicházeli další janičáři a mnoho jich dosáhlo vnitřní zdi. Nad Kerkoporou brzy zavlály turecké prapory.

Císař v tu chvíli dostal zprávu, že u Kerkporty došlo k průlomu. Ihned tam vyrazil, ale bylo už příliš pozdě. Italští obránci se zprvu ještě snažili nápor nepřátel zastavit, ale marně. V nastalém zmatku nebylo možné branku, kterou se dovnitř hrnuly masy osmanských vojáků, uzavřít. Brzy i mnozí Italové propadli panice nebo prostě boj vzdali a dali se na ústup. Císař se svými pobočníky se ještě snažil zorganizovat řady Řeků, ale neúspěšně.

Císař Konstantin, vidouce neodvratný konec svého města i zbytku své říše, netoužil už po životě, odstranil své císařské insignie a následován svým bratrancem Teophilem Palaeologem, Kastilcem donem Franciscem Toledským a Johnem Dalmatem, se se svým mečem vrhl do moře nepřátelských útočníků, kteří si už razili cestu přes opevnění. Nikdy již nebyl spatřen.

Kolovaly ovšem historky o tom, že císařovo tělo a useknutá hlava byly nalezeny a dokonce pohřbeny. Není však jasné, co je na nich pravdy. V každém případě se sultán nyní mohl s uspokojením považovat nejen za osmanského sultána, ale i za dědice římského císařství.(10)

Mezitím ještě více nepřátel proniklo dovnitř skrze Kerkoportu. Brzy se na hradbách, především na vysokých věžích v Blachernách, objevily první nepřátelské vlajky. Vlny janičářů následované dalšími pravidelnými jednotkami osmanské armády se draly otevřenými branami a mísily se s prchajícími a poraženými křesťanskými vojáky. Obrana se zcela zhroutila a i zbývající italské oddíly Benátčanů a Janovanů poznaly, že už se nedá nic dělat a daly se na ústup. Některým se podařilo prosekat si cestu nepřátelskými masami a vyplout na moře, většina však byla zabita a další padli do zajetí. Giustiniani byl jedním z těch, kterým se podařilo ujet na lodi z města, po několika dnech však následkům svého zranění podlehl.

Krátce nato zaútočili Osmanů i z moře na přístavní hradby. Kromě tří věží u brány Horaia, kde se opevnili krétští námořníci, nenarazili nikde na větší odpor. Řekové uprchli bránit své domovy a Benátčané se snažili dostat na své lodě. Turci pronikali na stále větší část hradeb a posílali na obě strany oddíly, aby otevírali další brány. Rybáři ze čtvrti Petrion sami otevřeli brány za příslib, že jejich domy a rodiny budou ušetřeny. Zbývající obránci se tak na hradbách brzy dostali do obklíčení. Turci zaútočili i u marmarského pobřeží. Část obránců se za příslib zachování jejich životů a domovů vzdala bez boje, Katalánci u starého císařského paláce však bojovali udatně, až byli všichni buď pobiti, nebo zajati.

Po úspěšném odražení prvního velkého útoku a necelých dvou měsících obléhání byla tedy koncem května obrana prolomena a město padlo.

Huf (2008, s. 162): „Poslední jednání dramatu se odehrálo 29. května 1453. Zatímco se osmanská armáda v nekonečných vlnách valila proti hradbám, musel generál Giustiniani kvůli zranění opustit své postavení u Římské brány. Bez svého charizmatického vůdce ztratili obránci brzy odvahu. Pod náporem 12 000 janičářů se jejich odpor nakonec zhroutil.“

Kemp (1999, kap. 35): „Nakonec roku 1453 osmanské armády zahájily útok ohromné síly k dobytí města. Po měsících bombardování zdí dělostřelectvem razantní noční útok nakonec dovedl město k pádu – oficiální konec východořímské říše, bráněnou pouze 7000 bílými rytíři z celé Evropy proti statisícovým tureckým armádám.“

Nyní už tisíce osmanských vojáků pronikaly do města. Městské brány byly jedna po druhé otevírány. Osmanské vlajky se začaly objevovat na hradbách, věžích, na paláci v Blachernae.

Sultán přislíbil vojákům tři dny drancování jako odměnu za jejich úsilí při dobývání. Ve městě došlo k tomu, co bývá obvyklým osudem dobytých měst – k masakru, znásilňování, loupení a drancování. To Mehmed svým bojovníkům jako odměnu za prolitou krev dovolil. Zato však přísně zakázal ničení budov a zakládání požárů. Jen o dobytí a kořist nešlo. Měl s městem velké plány. Když do města vtáhly první oddíly, přikázal dodržovat určitý pořádek, avšak ve městě všichni brzy podlehli krvežíznivé a kořistnické horečce. Zprvu zabíjeli a ničili vše, co jim přišlo do cesty. Vypukl vír masakrování, znásilňování a ničení. Civilní obyvatelé v panice prchali do kostelů. Jiní se zamykali ve svých domech, někteří pokračovali v  boji na ulicích, davy Řeků i cizinců se snažily dostat do přístavu. Spojenecké lodi tam stále ještě byly a začaly teď shromažďovat uprchlíky.

Posléze si ale dobyvatelé uvědomili, že zajatci a nepoškozené domy a předměty pro ně budou mít větší užitek, a tak vlna největších ukrutností a destrukce brzy opadla. I tak, a přes sultánův zákaz, však bylo zničeno mnoho budov – chrámů, kostelů, knihoven – a mnoho uměleckých předmětů a památek. Zhruba polovina toho, co se ještě v pozdní době chátrání a úpadku zachovalo, ležela nyní v troskách. Skoro vše bylo vydrancováno a obyvatelstvo ještě více prořídlo. Kostely byly vyloupené, mnohé domy vyloupené a zničené, krámy a skladiště rozbité. Přesto však některé části města vyšly z víru destrukce vcelku neporušené.

Zabity byly asi 4000 lidí. Z řad vojska ze Západu přežilo prý jen 500 lidí, většina tedy padla při obraně a něco málo z nich uprchlo po moři.

Posádky osmanských lodí se bály, že budou v kořistění a rabování předběhnuti pěchotou a spoléhaly i na to, že řetězová zábrana znemožní lodím křesťanů únik, takže je zajmou až pak. Proto opustily paluby a vydaly se také drancovat město. Díky jejich chtivosti se podařilo mnohým italským i řeckým námořníkům a lidem z města uniknout. Řetězy byly přeseknuty a Alviso Diedo, ze Západu pocházející velitel konstantinopolského loďstva, vyplul z přístavu, signalizuje i ostatním, aby ho následovali. Za ním pak vyplulo sedm obchodních a dvě válečné janovské lodi, většina benátských válečných lodí a čtyři nebo pět císařských galér. Ještě předtím nějakou dobu čekaly, jak se dalo, aby nabraly nějaké uprchlíky. Po hodině však tato malá flotila definitivně opustila přístav, směřujíce na západ a poněkud symbolicky za sebou nechávaje bosporskou metropoli, jež právě onoho dne přestala být do jisté míry svázána s civilizací Západu a stala se už navždy součástí Orientu.

Lodníci osmanského loďstva mohli z břehu jen bezmocně přihlížet jejímu úniku. Avšak některé posádky dodržely rozkaz, zůstaly na lodích a s jejich pomocí Hamza Bey, velitel tureckého loďstva, mohl zadržet zbytek křesťanských lodí v přístavu – několik císařských a janovských galér a benátské obchodní lodi. Většina byla přeplněna uprchlíky a už proto nebyla téměř schopna plavby. Jen několika malým člunům se ještě podařilo uniknout. S příchodem dne už to nebylo snadné a v poledne byl už i celý přístav v osmanských rukou. Tím bylo město jako celek úplně dobyto.

Zbývalo jen jedno malé hnízdo odporu, tvrdě se bránící krétští námořníci opevnění ve třech věžích u brány Horaia. Teprve odpoledne, když zjistili, že město už je celé dobyto, souhlasili s kapitulací pod podmínkou, že budou i s jejich majetkem ušetřeni. Pod věže jim byly vytaženy dvě jejich lodi a Turci, jejichž obdiv svou udatností získali, je nechali v klidu odplout na Krétu.

  1. května 1453 tak byzantská říše definitivně zanikla dobytím Konstantinopole osmanskými Turky.

Rok 1453 je dodnes vnímán jako jeden z milníků značících završení středověku; je však evidentní, že šlo spíše jen o formální ukončení existence státu, který již dávno ztratil svou původní podobu.

Kemp (1999, kap. 20): „Město nakonec podlehlo muslimským armádám v roce 1453 – datum, které formálně označuje konec východní římské říše. Opět, stejně jako v případě západní římské říše, východní římská říše byla v čase svého pádu římskou pouze podle jména. Skuteční Římané, kteří město založili, již dávno předtím zmizeli, a jen díky opakovaným příchodům bílých armád, pomáhajících městu pro jeho křesťanský status, nebylo dobyto o celá staletí předtím, než konečně padlo.“

Kemp (1999, kap. 21): „Východořímská říše došla svého konce, ale samozřejmě, stejně jako v Římě samém, poslední praví Římané zmizeli o mnoho staletí dříve a islámské armády byly zadržovány tak dlouho jedině díky velkému množství bílých evropských žoldnéřů a dobrovolníků – město samotné bylo z velké části osídleno lidmi, kteří byli, stejně jako Turci, převážně rasově smíšení.“(11)

Po dobytí začalo pronásledování křesťanů a jejich vyhánění.

Úřední název města byl změněn na Kostantiniyye a bylo učiněno hlavním městem Osmanské říše. Dnešní název Istanbul – z řeckého spojení eis tén polin, do města – který se však používal zcela běžně mezi obyčejnými Turky, se stal úředním názvem až v roce 1930. Kostely byly z valné většiny přeměněny na mešity. Něco kostelů ve městě zůstalo, ale i ty byly během dalších staletí postupně měněny na mešity a zbývající lidé křesťanského vyznání konali bohoslužby v nenápadných budovách. Město se tak postupně změnilo na téměř čistě islámské.

Ti obyvatelé, kteří ušli prvotnímu masakru, se mohli vrátit do svých domovů a byla jim zajištěna bezpečnost. Ovšem bylo jich pobito mnoho. Řeckým poddaným udělil status samosprávné komunity (milet) pod vedením patriarchy. Mohli si ponechat svou víru a byla jim poskytnuta značná míra autonomie; za to se však museli stát loajálními poddanými sultána.

S italskými obránci města bylo naloženo mnohem tvrději – byli buď popraveni, nebo uvrženi do otroctví.

Osudy zbývající elity představující většinu zbývajících bělochů ve městě byly různé. Správu města poněkud překvapivě svěřil do rukou již zde působících řeckých hodnostářů, kteří měli potřebnou odbornost a znalosti. Stali se součástí správy v osmanské říši, která využívala jejich schopností – dokonce přímo v jejím nově ustaveném hlavním městě.

Tvrdě však byla zasažena ta část elity, která by mohla ohrozit sultánovu moc. Mnoho význačnějších osobností uprchlo do Itálie. Mnoho z těch, co se rozhodli zůstat, skončilo ve vězení nebo na popravišti. Obě staré císařské dynastie brzy vymřely.  Runciman (1970, s. 147): „Mnohým šlechtickým rodinám byzantským, které se v nedávných letech uchýlily do venkovských krajů, bylo dáno na srozuměnou, že se mohou vrátit do města a že budou mít všechna privilegia, která jim podle jejich urozenosti náleží; ovšem mnohým z nich ta urozenost zajistila jediné privilegium: uvěznění a také smrt, aby jejich znamenitost nemohla z nich učinit vůdce boje proti sultánovi.“

Sultán podpořil obnovu obchodních spojení se Západem. Katalánci, Ragusané a Florenťané obchod i své obchodní faktorie brzy v plné šíři obnovili, obchodní spojení s Janovem a Benátkami bylo však již navždy narušeno, třebaže nezaniklo zcela.

Zbývajícímu původnímu obyvatelstvu, jež to vše přežilo, se nakonec po opadnutí rušných událostí spojených s dobytím města vedlo docela dobře.

Poznámky:

(7) Janičáři, jednotky vytvořené z řad bílých obyvatel Balkánu, byly tedy vojenskou elitou osmanské říše.

Kemp (1999, kap. 35): „Jednou z nejefektivnějších složek osmanské armády se stala vojenská jednotka, známá jako Janičáři (yeniçeri, čili „nové vojsko“). Byla to turecká elitní síla – a byla zároveň kompletně bělošská. Osmanský emír Orchán, který první zabral evropskou půdu, vydal roku 1362 nařízení porobeným Balkáncům, že mu musejí každý rok vydat svých 1000 nejzdatnějších bílých dětí. Tyto byly nejprve obřezány, obráceny na islám a do 25 let zocelovány těžkou fyzickou prací. Nejbystřejších deset procent chlapců se pak dostalo do palácové školy, kde museli ovládnout arabštinu, perštinu a turečtinu, důkladně se obeznámit s historií, právem i teologií a vyznat se v teorii a praxi vedení války. Takto se z nich stali dvořané zbavení původní identity, a protože muslimové nemohli být podle zákonu zotročeni, je svrchovanou historickou ironií, že nejtrvalejší říši v dějinách barevných udržovali z velké části poturčení běloši.
Tento násilný roční odvod – připomínající maurské nařízení pro gótské panny ve Španělsku – trval po dalších 300 let, až do roku 1648, kdy se do osmanské hierarchie absorbovalo na 300 000 bělochů a ovlivnilo tak současný genetický fond Turků – již tehdy míšené rasy.“

Významnou roli v osmanském vojsku hráli však i sipahiové, lenní jezdci mnohdy pocházející z bílých křesťanských odpadlíků, často Slované.

I v rámci politické elity se prosazovali běloši – jako úředníci, rádci nebo – zejména – vezíři. I někteří janičáři se dali na úřednickou dráhu. Ekonomickou aktivitu v osmanské říši rovněž obstarávaly převážně cizí národnosti. Z cizích národů se často rekrutovalo i úřednictvo.

Kinder a Hilgermann (1998, s. 209): „Postrachem Evropy se stala elita: sipahiové (lenní jezdci), mnohdy z křesťanských odpadlíků, a janičáři (původně děti křesťanů, které byly v zajetí vychovány ve fanatické muslimy. Vyznačovali se železnou disciplínou v boji. Na 100 000 janičářů později tvořilo ‚stát ve státě‘). (…) Za své úspěchy vděčili Osmané absolutistickému způsobu vlády a úderné síle vojska. Pro jeho potřeby stát každoročně obstarával 20 000 slovanských a afrických otroků, navíc křesťanské obyvatelstvo bylo nuceno odvádět každého pátého chlapce k doplňování janičářského sboru. Správou státu pověřil sultán velkovezíra, často slovanského nebo řeckého původu. (…) Vnitřní obchod obstarávali Řekové a Arméni, zahraniční Benátčané a Janované; netureckého původu byli i nižší správní úředníci (fanarioté) a tlumočníci (dragomané).“

I obecně se v osmanském vojenském velení nacházelo velké množství bělochů – odpadlíků.

Například Bradford (1974, s. 88): „Zajímavá skutečnost v Haedově líčení je, že mnoho kapitánů, kteří spojili svůj osud s osudem Turků v severní Africe, byli křesťanští odpadlíci. (…) Záznamy říkají, že v roce 1528 bylo v alžírské flotile pětatřicet galejí a galeot: čtyřiadvaceti z nich veleli odpadlíci a jen jedenácti Turci. Lane-Poole zjistil, že mezi odpadlíky byly zastoupeny tyto národnosti: Francouz, Benátčan, Janovan, Sicilan, Neapolitán, Španěl, Řek, Kalábrijec, Korsičan, Albánec, Maďar a Žid.“

Kupříkladu osmanská nadvláda v severní Africe (v Alžíru, Tripolis a Tunisku) byla rozšířena a upevněna bratry Oručem a Chizrem Barbarossovými, jejich přívlastek pochází z italského označení „rudovous“. Oruč, proslulý a drsný válečník, měl ryšavé vlasy a vousy, Chizr, proslulý válečník i obratný politik, kaštanově hnědé. Nebyli Turky; byli syny Řeka-janičáře z Lesbu (Bradford, 1974).

(8) Proběhla dokonce i nějaká jednání mezi císařem a sultánem: Mehmed prohlásil, že ještě mohou všichni obyvatelé se vším, co poberou, z města odejít a nebude jim ublíženo, nebo by se dokonce uvolil k ukončení obléhání, pokud by mu byl vyplácen roční tribut ve výši 100 tisíc zlatých bezantů. Ani jedno však nebylo přijatelné. Císař zase údajně nabídl, že by se vzdal úplně všeho, kromě města. Tuto nabídku však neakceptoval zase sultán.

(9) Při obléhání Konstantinopole sehrál významnou roli i kontingent srbského despoty Jiřího Brankoviče. Na druhé straně na obraně města se podílel i turecký oddíl prince Orchana. Při dobývání Konstantinopole tedy nebylo náboženské členění obou stran zdaleka tak jednoznačné. Nakonec se zdá, že mnoha protagonistům šlo spíše o vlastní prospěch, politiku a moc než o boj za to či ono náboženství.

(10) Avšak existují i tvrzení, že osud císaře je znám. Huf uvádí (2008, s. 163): „Konstantin, jmenovec zakladatele říše, … a poslední byzantský císař padl uprostřed svých mužů. Jakýsi janičář mu usekl hlavu a jako žádanou trofej ji přinesl svému vojevůdci.“

(11) Stejně tak tomu bylo při pádu západní římské říše, jejíž pád pro změnu symbolicky značí konec starověku. Svržení posledního slabého a neschopného římského císaře Romula Augusta germánským velitelem Theodoricem nebylo žádnou přelomovou událostí, jak se často vykládá, nýbrž jen bezvýznamnou změnou, která jen potvrzovala již dlouho existující status quo – totiž že Řím už dávno neovládali početně i dysgenicky upadlí a s potomky otroků promíšení Římané, nýbrž energičtí a inteligentní germánští barbaři. I tato událost je typickým příkladem skutečnosti, že jednotlivé události v politice, kulturním či ekonomickém vývoji jsou jen konkrétním a povrchním vyjádřením podstatnějších, hlubších a dlouhodobých procesů v oblasti rasy, genetiky a demografie, které ve skutečnosti řídí civilizace a jejich dějiny. Burian (1970, s. 238): „Všeobecný rozklad, který se projevoval ve všech složkách římské společnosti, dával zřetelně tušit, jaká budoucnost čeká západní římskou říši a jak málo slavný bude závěr antických dějin věčného města. Jeho osud byl skutečně neodvratný; psal se rok 476 nl., když náčelník germánských žoldnéřů Odovakar sesadil posledního západořímského císaře Romula Augusta vyznačujícího se stejně mládím jako neschopností. Odovakar byl prohlášen králem; je příznačné, že přijal královský a nikoli císařský titul a že vědomě nevystupuje jako představitel Římanů, ale barbarů, jimiž je proklamován. Zpuchřelá tradice římského císařství byla odstraněna; západní římská říše přestala existovat a pro Itálii i Řím nastalo nové období germánské nadvlády. Do této nové epochy vkročilo město Řím, aniž zprvu zaznamenalo hlubší změnu ve formě svého běžného denního života. Odstranění západořímské říše bylo pro obyvatelstvo Říma jen uznáním dřívějšího faktického stavu, že o osudech impéria již dávno nerozhodují Římané sami, ale vlivní představitelé germánských kmenů. Germánští představitelé, kteří dříve využívali římského právního systému, byli tak nuceni činit i nadále. Tak si v Římě i za Odovakara senát udržel své postavení městské rady, lid se chodil dívat na štvanice zvěře do Kolossea a papež, opírající se o pevnou stavbu své církevní administrativy, jež nebyla vývojem událostí narušena, hleděl udržet a rozšířit svůj podíl na řízení světských záležitostí.“

Obyvatelé Říma v období dekadence už většinou ani Římany nebyli; většinu tvořili cizinci, otroci a propuštěnci, dále míšenci a něco málo původních Římanů, vesměs však již zdegenerovaných. Zamarovský (1967, s. 340): „Byl to rozsudek smrti nad Římem, když přestal být hlavním městem říše, již vytvořil? Roku 330 si to mnozí mysleli. Ale jako nezanikla Alexandrie po výstavbě Káhiry, Philadelphie po založení Washingtonu, Moskva po přenesení carského sídla do Petrohradu a Leningrad po přesídlení vlády do Moskvy, nezanikl ani Řím. Pouze ztratil svůj někdejší význam.

Přestože perspektivy pro Řím se zdály nejčernější, obyvatelé města proti Constantinovu rozhodnutí neprotestovali. Pamatujeme, jak kdysi reagovali na Caesarův nebo Neronův úmysl opustit Řím? Nyní si však už od dob Severů zvykli, že císař vždy sídlil někde jinde, a také věděli, že na jejich mínění příliš nezáleží.

Vůbec nepřipomínali potomky hrdých římských občanů, kteří ani uprostřed běsnění občanských válek, aby Řím klesl na úroveň druhořadého města; po pravdě řečeno, ani jimi nebyli. V okrajových čtvrtích s přelidněnými činžáky tvořili už dávno většinu přistěhovalci ze všech končin říše, jimž byly římské politické tradice cizí; ve výstavních domech převládali nad potomky občanů potomci otroků; místo pýchy nad slávou Říma hlásali noví lidé křesťanskou pokoru. Lid dostával své příděly chleba a občas i vína, měl své lázně a hry, práci si také našel, jestliže o ni stál, a o veřejné věci se nestaral. Nobilita, také už ne římská, zaměnila službu státu za přisluhování císaři; když jí plynuly výhody z odchodu na východ, bez váhání jich využila. A vojsko [složené vesměs z barbarů], na které fakticky přešlo právo volit vládce nad říší, nepovažovalo vůbec Řím za svůj domov…“

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: