Skip to content

Byzantská říše a Konstantinopole – Příklad dysgenické, depopulační a imigrační destrukce civilizace V

Červenec 29, 2016
tags:
by

Dějiny země v době prvotního úpadku

Vrcholu moci dosáhla říše na přelomu 1. a 2. tisíciletí za Basilea II. Bulharobijce – paradoxně právě v době, kdy vypukly první náznaky dekadence. Upevnil nadvládu v severní Sýrii a díky vítězství v bitvě u Strymonu roku 1014 dobyl západní Bulharsko. Tehdy Byzanc vládla velkému území zahrnující část oblasti jižně od Kavkazu, celou Anatolii, část Krymu, Kypr, celou egejskou oblast včetně Rhodu a Kréty, značnou část jižního Balkánu a část jižní Itálie. Jako jej v předcházejících staletích díky svému rozmachu postupně rozšiřovala až do tohoto maximálního rozsahu, tak jej kvůli svému úpadku, který nyní nastal, začala postupně opět ztrácet.  

Po roce 1025 se na trůně v Konstantinopoli vystřídala v rychlém sledu řada veskrze průměrných a bezvýznamných císařů, panujících vždy jenom pár let. Síla říše zůstala neztenčena především zásluhou schopných vojáků, jakým byl třeba Georgios Maniakes, který v roce 1032 získal pro Byzanc Edessu. Později byl vyslán s vojskem na Sicílii, kde se mu roku 1040 takřka podařilo naplnit Basileiův plán dobytí ostrova. Pak byl Konstantinem IX. odvolán a zanedlouho zahynul při vzpouře proti tomuto císaři. V roce 1045 byla ještě dobyta Arménie. V hlavním městě definitivně převážil vliv civilní byrokracie nad vojenskými hodnostáři.

Kolem poloviny 11. století se na hranicích říše vynořili mnozí doposud spíše neznámí nepřátelé: v roce 1048 překročili Pečeněhové, v minulosti byzantští spojenci proti Bulharům, Dunaj a vyplenili Balkán. V Arménii se jen o dva roky dříve Byzantinci prvně setkali se seldžuckými Turky, což Konstantina IX. neodradilo od toho, aby z fiskálních důvodů rozpustil značnou část arménských sborů. To byla ze strategicko-obranného hlediska velmi vážná chyba; tito udatní bílí obránci sehrávali, jako později Germáni, v obraně říše velmi důležitou roli. O provincie v jižní Itálii se v téže době začali zajímat Normané, teprve nedávno přišedší na Apeninský poloostrov. Vedle nekompetentnosti tehdejších císařů mařil odrážení nově vyvstalých hrozeb vyhrocující se konflikt uvnitř byzantské vládnoucí vrstvy. Ta byla údajně rozpolcená vzájemným antagonismem mezi maloasijskými magnáty a konstantinopolskou byrokracií, reprezentovanou lidmi, jako byl filozof Michael Psellos, jenž se nemalou měrou podílel na dosazení několika císařů. Zahraničněpolitická situace říše se ještě více zhoršila za patriarchátu Michaela Kerularia, kdy roku 1054 došlo k rozkolu mezi východní a západní církví (Velké schizma) kvůli neslučitelnosti jejich univerzalistických nároků. Tato událost významně zhoršila už tak napjaté vztahy mezi východními a západními křesťany.

V letech 1059-1078 vládla dynastie Dukovců. Na území říše pronikli Normani, Pečeněhové a především seldžutští Turci. V 60. letech se výrazně zintenzívnily útoky právě seldžuckých Turků, k čemuž přispívalo trvající zanedbávání a celkový úpadek byzantského vojska. Třebaže po dobytí Persie a Bagdádu v roce 1055 se zájem Seldžuků zaměřoval na fátimovský chalífát v Egyptě, nevyhýbali se ani loupeživým vpádům do Malé Asie. V roce 1067 se probili k městu Kaisareia a směřovali stále více na západ. Překvapivá snadnost, s níž Seldžukové pronikali do hloubi byzantského území, přiměla pozemkovou aristokracii k prosazení zkušeného Romana IV. Diogena za císaře. Roman se ihned vrhl do reorganizace vojska, avšak přes určité úspěchy při vyhánění Turků, byl jimi v srpnu 1071 poražen a zajat ve významné bitvě u Mantzikertu. Přímo v Malé Asii, jejíž značná část nyní upadla pod jejich nadvládu, pak založili sultanát Ikonion. To byl zlom, který uvedl mocenský úpadek, jenž následoval se zpožděním několika desetiletí vnitřní úpadek země. V témže roce dobyli Normané město Bari, klíčovou byzantskou pevnost v jižní Itálii. Vítězný seldžucký sultán Alp-Arslán Romana záhy propustil, ovšem v Konstantinopoli se mezitím udál převrat, při němž byl nastolen Michael VII. Dukas. Nato se rozpoutal krátký boj, v němž Roman podlehl svým nepřátelům. Slabost ústřední vlády podnítila vypuknutí série povstání a četných uzurpací byzantských stratégů, opírajících se o pomoc Turků. Michael VII. byl roku 1078 sesazen Nikeforem Botaneiatem, ale ani tento císař nebyl schopen zastavit rozklad říše. Zatímco se Byzantinci svářili mezi sebou, turkičtí nomádi pokračovali nejprve jako nájezdníci a posléze jako žoldnéři v infiltraci Anatolie. Povstalí byzantští velitelé neprozřetelně umisťovali do asijských měst turecké posádky, které v nich zůstávaly už natrvalo. Takto jim byla vydána Nikáia, jež se stala hlavním městem rúmského sultanátu. Za pouhých deset let Seldžukové obsadili s výjimkou několika izolovaných přístavů skoro celou Malou Asii, takže hlavní zdroj vojenské a hospodářské síly Byzantinců, odolávající po staletí náporu Arabů, se ocitl v turecké moci.

To znamenalo urychlení procesu mizení původního bílého obyvatelstva v Anatolii, jeho míšení a vytlačování rasově smíšenými masami z východu. Celkově se již i ve vojenské oblasti začal projevovat vliv vylidňování země a vliv poklesu kvalit a původní identity obyvatel, což stále více podlamovalo vojenskou sílu země. Přesto však díky určité míře kvalit u zbývající bílé populace, díky pomoci bělochů ze Západu, obratnému vedení zbývající elity a efektivní organizaci zděděné z dob největší slávy říše bylo dosahováno i v pozdější době úpadku četných vojenských úspěchů.

Na jaře 1081 se Konstantinopole zmocnil vojevůdce Alexios Komnenos, zakladatel dynastie Komnenovců. Ta vládla v letech 1081-1185. Krátce poté, co zahájil své panování, musel se Alexios bránit útoku Normanů vedených Robertem Guiscardem. Ti po vítězství v bitvě u Dyrrhachia dobyli toto město a vstoupili do Řecka. Teprve Guiscardova smrt v roce 1085 a podpora Benátčanů, vykoupená přiznáním obchodních výsad na území říše, umožnila Byzantincům dočasně vypudit Normany z Balkánu. Benátky za pomoc proti nepřátelům získaly právo bezcelního obchodu na území říše, čímž získaly ve východním Středomoří značný vliv (1111 získala podobné výsady i Pisa). O dva roky později se ze severu přihnali Pečeněhové, kteří roku 1091 pronikli až před Konstantinopol. Alexios jim však ve spojení s Kumány uštědřil zdrcující porážku. Proti Normanům a Pečeněhům prokázal císař svoji rozhodnost a odhodlání, díky čemuž zamezil úplnému kolapsu Byzance. Jakmile odrazil nepřátele říše na západě, mohl se Alexios věnovat závažným hospodářským obtížím, přičemž zavedl novou zlatou minci zvanou hyperpyron. Také rozšířil existující praxi propůjčování půdy obdělávané paroiky a daňových výnosů z ní výměnou za vojenské služby příjemce, nazývanou pronie (pronoia). Po smrti ikonijského sultána (1092) přešel k ofenzivní východní politice. Vzhledem k nedostatku sil nezbytných k opětovnému nabytí Malé Asie, se Alexios obrátil na papeže Urbana II., jehož požádal o pomoc proti muslimům. Císař doufal v přísun nových žoldnéřů, nicméně Urban využil v listopadu 1095 tohoto podnětu k výzvě ke konání křížových výprav. Aniž by to Alexios zamýšlel, svojí žádostí poskytl papežovi a západním šlechticům příležitost k zásahům v oblasti východního Středomoří, což mělo mít pro Byzantince dalekosáhlé důsledky, neboť díky pomoci mocných bílých armád ze Západu mohla Byzanc znovu získat mnohá území.

Kemp (1999, kap. 20): „Na všech frontách byli Byzantinci opět na ústupu – jak se muslimské armády připravovaly na konečný útok na Konstantinopol, císař Alexios I. se obrátil s žádostí o pomoc proti Turkům k papeži v Římě. Tato žádost byla vyslyšena: výsledkem byl začátek jedné z nejdéle probíhajících rasových válek v dějinách mezi bělochy ze západní Evropy na jedné straně a rasově smíšenými arabskými a černými armádami islámu na druhé. Války a boje zuřily v okolí Konstantinopole – jejíž status křesťanského města, bašty čelící záplavě islámu, vedl generace bílých křesťanů v Evropě k fyzické podpoře a obraně města, uměle prodlužující její život po staletí.“

Přibližně rok po Urbanově provolání se u Konstantinopole začalo shromažďovat rytířské vojsko první křížové výpravy, jejíž velitelé se zavázali odevzdat Alexiovi někdejší byzantské území dobyté na Turcích. V roce 1097 křižáci oblehli Nikáiu, již Seldžuci předali Byzantincům, a při tažení Anatolií zvítězili v bitvě u Dorylaia. Díky tomuto křižáckému vítězství mohl Alexios získat zpět pro říši mnohá města a ostrovy a většinu západních oblastí Malé Asie. Křižáci se v červnu 1098 zmocnili Antiochie, ovšem normanský velitel Bohemund z Tarentu odepřel přenechat město Byzantincům a sám se zde ustavil jako nezávislý kníže. Následoval několikaletý konflikt, v němž Bohemund Alexiovi podlehl, navzdory tomu nebyl císař schopen prosadit svoji kontrolu nad Antiochií.

Po Alexiovi nastoupil v roce 1118 jeho syn Jan II. Komnenos. Ten usiloval o odstranění rostoucího vlivu italských republik na byzantský obchod, přesto byl nucen potvrdit Benátčanům jejich privilegia. V úvodu své vlády přesvědčivě odrazil roku 1122 nový útok Pečeněhů na Balkán u Berrhoie a v dalších letech zvítězil nad Srby a Maďary. Aliancí s římsko-německým císařem Lotharem III. eliminoval Jan normanské nebezpečí ze strany Rogera II. Sicilského. Poté soustředil svoji pozornost na východ, kde soustavným válčením konsolidoval Alexiovy zisky v Malé Asii (Malá Arménie), výrazně oslabil Seldžuky a zvláště jejich turecké konkurenty Danišmendovce. Vedle toho získal většinu Kilíkie, načež se mu v roce 1137 poddal antiochijský kníže Raimond z Poitiers. Ve snaze demonstrovat své postavení vůdce křesťanského světa se Jan vypravil v čele mohutného byzantského a křižáckého vojska proti muslimům v Levantě. Císařovy dalekosáhlé záměry byly však zmařeny věrolomností křižáků. Jan se proto rozhodl podmanit si Antiochii, na jaře 1143 ale uprostřed příprav náhle zemřel. Komnenovská moc dosáhla svého zenitu za Janova syna Manuela I., jenž byl znám pro svoji náklonnost k Západu. Manuel provozoval velice ambiciózní a agresivní zahraniční politiku, přesto se už v roce 1147 musel potýkat s příchodem účastníků druhé křížové výpravy, zhoršujícím vzájemné roztrpčení mezi Byzantinci a Latiny, a s opětovnými útoky Normanů vládnoucích na Sicílii, Uhrů a Srbů, které však úspěšně odrazil. O osm let později Manuel vpadl na normanské území v Itálii, nicméně jeho pokus obnovit byzantské državy na Apeninském poloostrově byl odsouzen k nezdaru. V roce 1159 přinutil k poslušnosti antiochijské knížectví a s jeruzalémským královstvím navázal spojenectví. Společně s křižáky podnikli Byzantinci rozsáhlou invazi do Egypta, která ale skončila neúspěchem. Manuel vystoupil rovněž proti uherskému království a roku 1167 nad ním přesvědčivě zvítězil, čímž pro říši zabezpečil takřka celé východní pobřeží Jaderského moře a opětovně posílil její vliv na části balkánského území.

V závěru svého panování se Manuel rozhodl předejít vytvoření jednotného tureckého sultanátu v Anatolii a v roce 1176 pronikl na seldžucké teritorium. Zde bylo jeho početné vojsko zaskočeno a obklíčeno sultánem Kilič Arslán II. v bitvě u Myriokefala. Toto střetnutí symbolicky završilo byzantskou protiofenzívu proti Turkům zahájenou za Alexia I., navíc zásadně podlomilo prestiž říše a pravděpodobně uspíšilo Manuelovu smrt v roce 1180. Porážka u Myriokefala sice nevyústila ve ztrátu území, avšak prokázala, že se Komnenovcům nepodařilo vytyčit přirozenou východní hranici říše a padla tím poslední naděje na vyvrácení jejich maloasijského sultanátu.

Manuelova expanzivní politika obnášela velké výdaje, které přispěly k celkovému hospodářskému úpadku říše. Šlo však o pouhý podružný vliv; hlavní příčiny úpadku spočívaly v pokračujícím poklesu kvalit a mizení původního bílého obyvatelstva. To byl i hlavní důvod vojenského slábnutí země a rostoucích válečných neúspěchů.

Navzdory převážně nepříznivému zahraničněpolitickému vývoji se Byzanc ve 12. století těšila značné stabilitě, jež navzdory probíhajícímu úpadku mohla vést k určité konsolidaci poměrů. Pokud jde o civilizační zotavení, nejsou zprávy z tohoto období jednoznačné. Podle některých tvrzení již říše procházela nepopiratelným úpadkem, byť obnova sociální stability a míru jej poněkud zpomalila. Podle jiných došlo k opětovnému hospodářskému rozkvětu. Archeologické výzkumy vskutku potvrzují znatelný růst velikosti městských osídlení. Současně s ekonomickým vzestupem probíhal i kulturní a architektonický rozmach.

Pravda je asi taková, že díky obnově stability se ještě mohly projevit vlohy zbývajícího bílého obyvatelstva a elity, což vedlo k jisté míře rozkvětu kultury, ekonomiky a měst. K rozkvětu a růstu měst ale velkou měrou přispěl rozvoj obchodu v egejské oblasti, jenž byl podnícen bělochy ze Západu – Benátčany a Janovany. Ve většině společnosti však již asi pokračoval úpadek – sociální rozklad, úpadek vojenské síly a chudnutí širokých mas kvůli dysgenickým, depopulačním a migračním trendům. Tato kontrastnost spojující poslední omezený rozmach s všeobecně postupující dekadencí, typická pro civilizace ve fázi úpadku, v jehož rámci ještě doznívá dřívější rozkvět, odhalovala chmurnou budoucnost země.

Brzy po Manuelově smrti se naplno obnažila vnitřní labilita byzantského státu. Andronikos Komnenos svrhl v roce 1182 neoblíbenou, prolatinskou regentskou vládu za nezletilého Manuelova syna Alexia II., přičemž došlo v Konstantinopoli k masakru desetitisíců Latinů, což zasadilo městu významnou dysgenickou ránu, projevující se hlavně v hospodářské oblasti. Po Alexiově zavraždění v nadcházejícím roce se Andronikos chopil trůnu a tvrdě zakročil proti nadměrné moci aristokracie. Andronikos zaujal krajně nesnášenlivý postoj k Západu a zhoršil tak stávající protibyzantské nálady a zahraniční izolovanost říše. Toho ihned využili Maďaři společně se Srby a především Normané, jejichž obrovské vojsko přistálo v roce 1185 v Řecku a strašlivě vydrancovalo Soluň.

Vzrůstající krutost císaře a vojenské pohromy vedly v témže roce k Andronikovu bestiálnímu usmrcení. Tím se završila éra Komnenovců, neboť na trůn usedl Izák II. Angelos. V letech 1185-1204 vládnoucí dynastie Angelovců již nemohla odvrátit pokračující a stále hlubší úpadek způsobený fatálními imigračními, demografickými a genetickými trendy. Říše se kvůli nyní již velmi citelnému úbytku a úpadku kvalit bílého obyvatelstva potýkala s naprostým rozvratem centralizované správy a obrany, zatímco fiskální politika se vyznačovala nekompetentností a mrháním finančních zdrojů. Hospodářství dále chudlo. Otřesená autorita byzantských císařů a přetrvávající mocenské vakuum v centru říše dále urychlily její dezintegraci, podnícenou separatistickými tendencemi v provinciích. Ačkoli Normané byli vypuzeni z Balkánu, roku 1186 zahájili Bulhaři povstání vedoucí k opětovnému ustavení druhé bulharské říše, jejíž svrchovanost musela Byzanc o rok později uznat. Následujícího roku přišla i o Dalmácii, Chorvatsko a Srbsko. O tři roky později se ke Konstantinopoli přiblížil Fridrich I. Barbarossa v čele 3. křížové výpravy. Izák jen stěží odvrátil Barbarossu od útoku na město výměnou za podporu při tažení do Svaté země. Ve stejné době křižáci vyrvali Byzantincům ostrov Kypr.

Mezitím se na říši již snášela další a ještě větší pohroma.

Dobytí Konstantinopole křižáky a první pád říše

Počátkem 13. století byla Byzanc zatažena do účasti na 4. křížové výpravě, jež se nakonec obrátila proti ní samotné. Původně měla úplně jiný cíl a směr, i když hlavní město říše bylo do průběhu tažení ve strategickém plánu výpravy začleněno. Křižáci měli pomoci mladému následníkovi Alexiovi Angelovi, jehož otec, právoplatný císař, byl roku 1095 svým starším bratrem Alexiem III. Angelem při zákeřném převratu sesazen, oslepen a uvězněn, pomoci dostat se zpět na trůn. Za panování Alexia III. se nic k lepšímu nezměnilo; říší zmítaly na všech stranách propukající revolty, výboje Bulharů a neustávající nájezdy Turků. Syn oslepeného Izáka jménem Alexios unikl z Byzance do Itálie a posléze se spojil s Bonifácem z Montferratu, chystajícím se táhnout jako vůdce 4. křížové výpravy do Egypta. Připravované tažení mohli křižáci uskutečnit jen s přispěním benátského loďstva, nezbytného k podniknutí této akce. Jelikož nebyli schopni zaplatit sumu požadovanou Benátčany, vedenými dóžetem Enricem Dandolem, využili princovy nabídky bohaté finanční odměny výměnou za pomoc při získání trůnu, pročež se rozhodli zamířit ke Konstantinopoli. Za odměnu měla také východní církev uznat svrchovanost papeže, princ měl pomoci výpravě zásobami a posílit ji vlastním vojskem. Na jaře 1203 vyplulo vojsko křižáků na lodích benátské republiky na východ a v létě stanulo před hradbami bosporské metropole. Zdá se, že Benátčané, kteří na Konstantinopol nahlíželi jako na nevítaného konkurenta, měli v rozhodování o osudu výpravy nejsilnější vliv, což rozhodlo o pozdějším osudu města.

Byzantský císař Alexios III. Angelos byl zaskočen tažením křižáků, ale ani nevěnoval této skutečnosti velký zájem, neboť byl přesvědčen o tradiční nedobytnosti města (ta však byla již věcí minulosti, kdy bylo její obyvatelstvo kvalitnější a schopné efektivní obrany). Křižákům nabídl pomoc, pokud o ni budou stát, ale pokud projeví nepřátelské úmysly, zničí je. Křižáci naopak požadovali, aby odstoupil a předal vládu svému bratru a synovci. Dosažení dohody a kompromisu bylo nemožné a konflikt se stal nevyhnutelným. Nezbylo než přejít k ozbrojené akci.

I když obyvatelstvo města bylo stále ještě velmi početné, byla to z podstatné části již dysgenicky a míšením s tmavšími orientálními elementy upadlá pasivní masa, jež nebyla schopna efektivního vojenského odporu a ani o to nejevila příliš velký zájem. Duggan (1973, s. 173): „Křižáci se domnívali, že mají proti sobě nesmírnou přesilu, ale obyvatelé ve skutečnosti přihlíželi tomuto hašteření mezi Alexiem III. a Alexiem IV. naprosto netečně a v paláci bylo jenom několik tisíc stráží.“ Toto je poněkud přemrštěné tvrzení, ale je fakt, že velkou vojenskou silou již město nedisponovalo.

Křižácké vojsko ze Západu, zřejmě čítající jen něco přes 10 tisíc ozbrojenců, rozdělené do sedmi skupin pod velením hrabat a baronů, dosáhlo proti upadlému městu a jeho neefektivní armádě, ale také díky nerozhodnosti Alexia III., hned prvních úspěchů. Již 5. července dosáhlo tak rychlého a snadného vítězství, že sami velitelé byli překvapeni. Hned se jim podařilo obsadit opevnění Galaty. Díky tomu mohli prolomit zábrany u vstupu do Zlatého rohu a otevřít si cestu k nejzranitelnější části konstantinopolského opevnění. Zároveň zničili loďstvo, které se ovšem stejně v této době již nemohlo měřit s benátským. Po obsazení Zlatého rohu bylo rozhodnuto, že Francouzi (jádro křižáckého vojska) zaútočí v rozhodující bitvě na hradby z pevniny, zatímco Benátčané zaútočí z moře. Rozhodující boj měl začít 17. července. Francouzům se však prolomit obranu nepodařilo. Byli odraženi najatými nordickými bojovníky z evropských germánských národů, tehdy už jedinou bojově efektivní složkou městské obrany, která se mohla s armádou křižáků měřit. Duggan píše, jak se osvědčili při prvním útoku křižáků, kdy odolali náporu Francouzů na hlavní bránu (1973, s. 173): „Sedmnáctého července zaútočili křižáci na hlavní bránu Blachernu a po urputné řeži byli odraženi varjagskými, anglickými a dánskými žoldnéři, kteří tvořili císařovu tělesnou stráž.“

Benátčané by možná uspěli, avšak i oni byli zastaveni najatými germánskými válečníky. Hrochovi (1996, s. 209): „Benátčané, v jejichž čele stál osobně starý dóže Dandolo, se přiblížili s loděmi těsně pod hradby a připevnili žebříky na lodní jeřáby, takže se dostali na úroveň hradeb a mohli se poměrně snadno zachytit na některých baštách. Tam však ztroskotali na statečné a rozhodné obraně, kterou zorganizovali především dánští a angličtí žoldnéři, kteří jako zástupci starých Normanů-Varjagů tradičně tvořili jádro císařovy gardy.“

Benátčanům se podařilo zabrat jen něco bašt a věží na kraji města. Teprve nyní vytáhl s velkou armádou Alexios III. ven z města, avšak křižácké vojsko se mezitím před městem opevnilo palisádami a k vojsku na pevnině se pak přidali i Benátčané, kteří se z dobytých hradeb stáhli, vidouce, že od Francouzů se podpory k dalšímu postupu nedočkají. Byzantské vojsko se na rozkaz císaře nakonec bez boje stáhlo zpět do města.

I když první útok byl zastaven, celková situace napovídala, že město pravděpodobně delšímu obléhání neodolá a nepříliš odvážný Alexios III. tajně uprchl. Starý císař Izák Angelos se opět chopil moci. Koncem července 1203 vešli křižáci bez odporu do města a 1. srpna byl i jeho syn, mladý princ korunován jako spolucísař Alexios IV. Formálně se z křižáků a města stali spojenci, avšak většina obyvatel města chovala vůči západním vojskům nenávist, která byla rozdmýchána odlišností ve víře a z ní plynoucími historickými spory; je však možné, že se mezi prostým lidem, tehdy již promíšeným s nebílou krví, už projevila i orientální mentalita, která přirozeně více tíhne netoleranci a dogmatismu.

Křižácké vojsko se však rozhodlo nepokračovat dále na východ a přezimovat v táboře před Konstantinopolí. Alexios IV. měl vyplatit slíbenou sumu křižákům, avšak upadající město již ztratilo bývalou prosperitu a tak velkou sumu nebylo možné rychle získat. Jak poznamenává Duggan (1973, s. 174): „Cařihrad měl sice ve svých skladištích věkovité poklady, ale jeho prosperita patřila už minulosti.“

Císaři proto zavedli mimořádné daně a možná dokonce k vyplacení použili i nějaké zlato z kostelů a církevních pokladů. To ještě více rozjitřilo nenávist městských mas vůči vojákům ze Západu. K tomu v polovině srpna vypukl ve městě požár a většina místních byla toho názoru, že za ním stojí západní vetřelci. Duchovenstvo se snažilo podrobení se Římu co nejvíce oddalovat, mezi křižáky a obyvateli města docházelo k nedorozuměním a sporům daným odlišnou kulturou, náboženstvím a celkovou mentalitou. Ukazovalo se dokonce, že Byzantinci chovají větší náklonnost k muslimům než k Západu, k čemuž je vedla větší regionálně-historická blízkost k nim a jistá podobnost v politickém zřízení; možná sehrálo roli i to, že masy byzantského obyvatelstva už byly rasou a mentalitou blíže muslimům než bílým křesťanům ze Západu. Později zřejmě ochladla i přízeň Alexia IV. a platby byly vypláceny stále liknavěji. Ke dvoru bylo proto vyplaceno poselstvo, které se nevybíravě domáhalo vyplacení zbývajícího dluhu a při svém odchodu taktak uniklo rozzuřenému davu. Napětí mezi oběma stranami se stupňovalo. Situace se ještě více vyhrotila v lednu 1204, kdy si masy obyvatel města vyžádaly změnu na císařském stolci; nakonec byl vybrán muž jménem Nikolaos Kanabos, o němž není nic známo. Germánská garda se opět osvědčila, když se jí podařilo odrazit rozzuřenou masu, která chtěla vtrhnout od paláce. Tehdy byla zničena socha Athény, nejslavnější starověká památka ve městě, dílo samotného Feidia.

Alexios IV. se chtěl opět obrátit s prosbou o pomoc ke křižákům, avšak tím přišel o zbytky podpory ze strany velmožů. Ti provedli palácový převrat a na trůn se dostal Alexios Dukas, pravnuk slavného Alexia I. Komnena. Oba sesazení vládci byli posléze ve vězení zavražděni.  Nový vládce byl znám nepřátelstvím k Latinům a byl hlavním přívržencem otevřeného odporu vůči nim, nastolil mnohem tvrdší kurz, dal zesílit obranu města, osobně se ujal velení vojsku a dosáhl i menších úspěchů. Tehdy se křižáci, vidouce, že již nic nedostanou, a možná i pobouřeni intrikami na dvoře, rozhodli město definitivně dobýt – nikoli pro dalšího loutkového císaře, ale pro sebe. Rozhodujícím činitelem v tomto rozhodnutí byli Benátčané, kteří ve velení získali největší vliv, a kteří se s armádou křižáků konečně chtěli zbavit největšího konkurenta a ovládnout celé východní Středomoří. V březnu bylo dohodnuto, že Benátčané získají tři čtvrtiny kořisti a obnoví se jim všechna obchodní privilegia. Pány města se měli stát západní feudálové.

Třináctého dubna 1204 po krátkém obléhání pod soustředěným tlakem západní armády město podlehlo; vojsko dysgenicky upadajícího města, byť mnohem početnější a ve výhodné obranné pozici, nebylo již schopno efektivního odporu. Ani elitní císařská garda složená z Germánů nemohla již zvrátit nepoměr sil.

Díky úpadku kvalit obyvatelstva byly tedy nakonec konstantinopolské hradby poprvé ve své historii, k údivu všech, prolomeny. Následovalo brutální vydrancování a masakr, Konstantinopol byla z poloviny srovnána se zemí, skoro vše, co mělo hodnotu, bylo ukradeno. Křižáci s Benátčany město plenili po tři dny. Co nemohlo být odneseno, bylo zničeno či v plamenech. Benátčané nicméně projevili kulturní cit a v té části města, jež jim byla vyhrazena, umělecké památky neničili, nýbrž je odvezli do svého města. Odhaduje se, že výprava nakradla majetek a cennosti v hodnotě 400 000 stříbrných marek, což byla největší zaznamenaná kořist v historii a jen to svědčilo o bohatství a velikosti Konstantinopole, byť již upadající. Mnohem horší než ztráta majetku a peněz, jež se vždy dají znovu nahradit, však byly populační a dysgenické ztráty na obyvatelstvu, které město trvale poznamenaly. Mnoho lidí bylo zabito, mnozí z města utekli, navíc mezi oběťmi a emigranty převažovali ti nadanější a bohatší. Za téměř šedesátileté nadvlády křižáků proto Konstantinopol už nezvratně nastoupila cestu hlubokého úpadku. Kultura, hospodářství a obchod ještě více ztratily dech, státní správu postihl rozklad, město často propadalo do sociálních nepokojů, k čemuž ještě přispělo křižáky dovezené katolictví. I během následující téměř šedesátileté křižácké nadvlády postihla město další emigrace lidí s depopulačními a dysgenickými následky.

Vpád křižáků do města ovšem nebyl osudovým důvodem úpadku; město a s ní celá země vykazovaly citelné známky dekadence už zhruba dvě století předtím; úpadek byl pouze urychlen, došlo by k němu však tak jako tak (koneckonců byl to právě úpadek způsobený fatálními biologickými procesy, který vedl k oslabení města, díky čemuž mohlo být Latiny dobyto). S Konstantinopolí zanikla i celá byzantská říše, byť nyní ještě jen dočasně. Bez ohledu na politické změny civilizační úpadek v celé oblasti Malé Asie a východního Středomoří dále pokračoval.

Křižácká nadvláda, nástupnické státy a restaurace říše

Po obsazení Konstantinopole založili vítězní křižáci a Benátčané latinské císařství a v průběhu pár let si podrobili Krétu, Thrákii a většinu Řecka, kde vzniklo soluňské království a jiné politické útvary. Vedle stávajícího systému pronií implementovali dobyvatelé na podmaněném území lenní vztahy typické pro západoevropskou formu feudalismu. V jeho čele stál francký císař. Benátky se zmocnily strategických opěrných bodů potřebných k vybudování obchodního impéria. Území na Balkáně se zformovalo do Athénského vévodství, Achájského knížectví a Soluňského království. Na troskách říše se etablovaly také tři nástupnické byzantské státy: Nikájské císařství ustavené energickým vojákem Theodorem I. Laskarisem na severozápadě Malé Asie, Épeirský despotát na západě a Trapezuntské císařství založené a vedené Komnenovci, rozkládající se při jižním pobřeží Černého moře; tyto státy se přihlásily k odkazu byzantské říše a díky zbývajícímu bílému osídlení a energickému vedení zbývajících bílých elit, které v nich našly útočiště, nepropadly navzdory nepříznivé situaci do letargie.

Épeirský despotát se brzy stal novým domovem pro mnohé řecké uprchlíky, kteří prchali z Konstantinopole, Thessálie a Peloponésu. Michael, jenž despotát založil, se dostal brzy do konflitku s konstantinopolským patriarchou (dokonce uznal svrchovanost papeže ne jeho úkor) i s Latiny. Poté pod vedením Theodora I. z dynastie Angelovců zahájil expanzivní politiku, později však utrpěl porážky od Bulharů a Nikáie. Ve prospěch Nikáie byla ztracena Soluň a po snahách o spojenectví s Latiny se dostal do vazalského vztahu vůči Nikái. Po znovudobytí Konstantinopole Nikáiou byl Épeiros považován za součást obnovené říše a nucen k podřízenosti, jeho vládci však chtěli samostatnost a dokonce se proto spojili s Latiny. Později despotát ztratil Albánii ve prospěch Byzance. Poté kolísal mezi mocenským vlivem Latinů a Byzance a ve vnitřních sporech, až se dostal pod Byzantskou nadvládu. Při snahách získat opět nezávislost se propadl do občanské války, a po krátké době, kdy dosáhl nezávislosti, byl nakonec despotát rozdělen mezi nástupnické státy srbské říše. Z větší části se země dostala pod vládou srbských klanů, které si zemi rozdělily mezi několik vládců, někteří z nich přijali titul despota. Státní tradice byla dále nesena srbskými a italskými vládci v Ioánině. Poté se zde načas se zde prosadil vliv stále dynamičtějšího Západu, roku 1416 italský rod Tocco z Kefalonie sjednotil Epirus a získal pod kontrolu zdejší města. Nakonec byl ale během následujících desetiletí postupně zabrán Osmany.

Trapezuntské císařství dosáhlo i některých vojenských úspěchů, kdy získalo několik držav více na západě a ve 13. a počátkem 14. století zažilo velký hospodářský rozkvět připomínající dokonce rozmach italských městských republik. Stalo se i poslední baštou byzantské vědy. Od roku 1243 nicméně upadlo do vazalského poměru vůči říši mongolských Ílchánů. Jeho vnitřní autonomie však nebyla narušena a udrželo se ještě dlouho po konci nadvlády Latinů jako jedna z posledních enkláv byzantské civilizace. Dokonce přežilo o několik let i pád samotné Konstantinopole.

Nejlépe si vedlo Nikájské císařství. Maloasijská Nikáia se stala hlavním centrem odporu díky tomu, že se stala posledním útočištěm značné části zbývající bílé elity z Konstantinopole: zde se shromáždily zbytky byzantských vojenských sil a prchla sem církevní hierarchie. V bitvě u Adrianopole roku 1205 dosáhla pod vedením Theodora I. Laskarise a bulharskou pomocí vítězství nad Latiny (smlouva s Latiny roku 1212 vymezila vzájemné hranice), později je dále zatlačila a zabrala Épeiros.

Naopak latinské císařství, sevřené mezi Bulhary a nikajské Byzantince, se smrtí Jindřicha Flanderského roku 1216 pozbylo po počátečním období rozmachu iniciativu. Svoji existenci uhájilo jen díky nejednotnosti svých byzantských sousedů Epiru a Nikáie. Épeirský vládce Theodoros Angelos rozšířil svoji doménu do severního Řecka a v roce 1224 získal na úkor Latinů Soluň. Po tomto úspěchu se nechal korunovat za císaře a v dalších letech zastavil expanzi Nikajců do Thrákie dobytím města Adrianopol, čímž se přiblížil až ke Konstantinopoli. Dříve, než mohl své tažení završit, podlehl v roce 1230 bulharskému carovi Ivanu Asenovi II. v bitvě u Klokotnice. Porážka Theodora Angela umožnila nikajskému císaři Janu III. Vatatzovi proniknout ve spojení s Bulhary do Evropy, vytlačit je z hraničních provincií a obklíčit latinské císaře. Jan provozoval rozvážnou hospodářskou politiku, když omezil obchodní styky s italskými republikami, a vynikal v diplomacii. Mezitím invaze Mongolů do Malé Asie ve 40. letech 13. století uvrhla do chaosu rúmský sultanát, dosud ohrožující hranice nikajského císařství; oslabila však i Trapezunt. Janův triumfální postup jižním Balkánem vedl k podrobení Épeiru i Bulharska a v roce 1246 i k připojení Soluně, avšak ve znovudobytí Konstantinopole mu o osm let později zabránila smrt. Restaurace říše se tak o několik let oddálila. Po krátké vládě Theodora II. Laskarise se Michael VIII. Palaiologos chopil moci za nezletilého Theodorova syna. Ten uzavřel spojenectví s Janovem, mocnou městskou republikou v severní Itálii, aby vyhnal nenáviděné Latiny (poskytl jí výhodné obchodní koncese i záruku územních zisků). V roce 1259 byla v Makedonii svedena bitva u Pelagonie, v níž Nikájci s pomocí Janova přemohli spojené síly Épeiru, sicilského království (Anjuovci) a achajského knížectví a francké rytíře pobili. Na Peloponésu byla založena Mystra jako jádro obnovené byzantské moci, pozdější centrum pozdní byzantské vzdělanosti a kultury. Vítězství využil Michael v roce 1261 ke znovudobytí Konstantinopole, v níž byl pak slavnostně korunován císařem. Nicméně vylidněné, dysgenicky upadlé a zdevastované město stejně jako většina jádrové části říše v Anatolii a egejské oblasti představovaly jen stín své zašlé slávy.

Latinové se ale v Řecku prozatím udrželi a Benátky si svou ostrovní říši zatím uhájily. Janov se však vedle nich stal ve východním Středomoří druhou obchodní mocností.

Osudy říše v pozdním období konečného úpadku

Formální obnova svrchovanosti Byzance však nic nezměnila na faktickém a osudovém úpadku jeho zbývajících jádrových držav způsobeném masovou imigrací cizinců a vytrácením původního obyvatelstva i jeho kvalit. Rasově smíšení muslimští Turci se začali usazovat v Malé Asii poté, co byli vytlačeni ze Střední Asie mongolskou expanzí, od roku 1243. Tyto fatální procesy dále pokračovaly a v následujících dobách se už definitivně změnila ve zmírající region v hlubokém úpadku. Bylo již jen otázkou času, bez ohledu na některé menší mocenské úspěchy, kdy podlehne některému z nepřátel. I sama Konstantinopol upadala a chřadla už celá staletí před tím, než ji Osmané dobyli a stala se islámským městem.

Zahraničně-politické poměry Byzance se navzdory získání Konstantinopole vyvíjely velmi povážlivě, neboť ze strany západních mocností přetrvávala hrozba nové křížové výpravy. Michal usiloval o posílení pozice své země navázáním styků s Francií, Zlatou hordou a především s papežem. Díky tomu v 80. letech 13. století odvrátil i hrozící opětovné dobytí města Západem. Odhodlaným nepřítelem Michaela se ukázal být sicilský král Karel z Anjou, pokoušející se vytvořit širší protibyzantskou koalici. Aby předešel tomuto nebezpečí, přistoupil Michael k vyjednávání o podrobení se papeži, formálně završeném uzavřením církevní unie na koncilu v Lyonu v roce 1274. Michaelova politika usmíření s Římem narazila na rozhodný nesouhlas byzantského kléru a prostého obyvatelstva, kvůli čemuž nikdy nedošlo k reálnému naplnění unie. V roce 1281 Karel z Anjou uzavřel s papežem a Benátkami orvietskou alianci a podnikl s papežovým požehnáním výpravu proti Byzanci. Přestože byl v Albánii poražen, chystal se v dalším roce k novému tažení. V tom mu však zabránilo narychlo uzavřené spojenectví mezi Michalem, Petrem III. Aragonským a sicilskými nešporami.

Celkový úpadek dále pokračoval. Dysgenicky upadlá, orientálními masami postupně zaplavovaná a poněkud vylidněná říše byla odsouzena k trvalé ekonomické závislosti na italských kupeckých republikách, mezi nimiž byli obzvláštní přízní zahrnováni Janované, těšící se podobné pozici jako v minulosti Benátčané. Do řízení země začala v Konstantinopoli stále více zasahovat církev. V zájmu repopulace a rekonstrukce upadlého hlavního města přikročil Michael ke zvýšení daňové zátěže nepokojných maloasijských rolníků, oddaných předchozí dynastii. Akritai, tito vesměs bílí a kvalitní obránci, povětšinou Arméni, kteří v tomto pozdějším období nahradili Germány, dosud chránící byzantské území před nájezdy Turků, v důsledku Michaelových opatření postupně vymizeli. To byla osudová chyba, jež anatolskou hranici zbavila tolik potřebné obrany. Rozklad seldžuckého státu v Malé Asii a příchod nové vlny turkických kočovníků vyústily v ustavení řady drobných tureckých emirátů, jejichž vládcové využívali slabosti Byzantinců k rozšíření svého teritoria stále více na západ. Již koncem 13. století se úrodné oblasti západní Anatolie vymkly kontrole říše a zdejší byzantská města byla ponechána svému osudu a odříznuta. Zaplavování země nebílými Turky tím ještě zesílilo. Neúspěšné snahy o zastavení tureckého náporu přiměly Andronika II. v roce 1303 k povolání skupiny bílých žoldnéřů ze Západu, známých jako Katalánská kompanie. Díky svým schopnostem dosáhli určitých úspěchů, avšak jakožto lidé s odlišnou kulturní, národnostní a rasovou identitou nebyli k říši loajální, zanedlouho se tito vojáci vzbouřili a společně s Turky vyplenili Thrákii. Nakonec odtáhli do Řecka, kde se roku 1311 zmocnili Athén. S ohledem na nedostatečné zdroje příjmů dal Andronikos II. výrazně snížit obsah zlata v hyperpyru. Závěr jeho panování poznamenala vleklá válka mezi ním a jeho vnukem Andronikem III., během níž agresivní osmanští Turci vedení Orhanem I. učinili svým hlavním městem někdejší byzantskou Prusu.

První polovina 14. století byla dobou nestability a nepokojů, které uspíšily úpadek destrukcí hospodářství a sociální struktury. Tyto zničující vlivy byly spouštěny především rostoucími sváry na císařském dvoře; není vyloučeno, že se i zde projevila už určitá změna mentality a ztráta kvalit, které vedly ke ztrátě smyslu pro uměřenost a státnické prozíravosti a převládnutí touhy po moci a egoismu. Mezi lety 1321 a 1354 probíhaly v hlavním městě boje o moc a vnitřní spory, které přerůstaly do občanských válek i na ostatním území zmenšující se říše. Vedle toho, že negativně poznamenaly ekonomiku a společnost země, ještě více podlomily i její schopnost bránit se vnějším nepřátelům. Interní rozbroje a spory o trůn od roku 1328 ovlivňoval vojevůdce Jan Kantakuzen. S podporou hnutí hesychasmu se prohlásil roku 1347 spolucísařem.

Po svém vítězství v bitvě u Pelekanonu připravili Osmané říši o většinu jejich zbývajících držav v Malé Asii včetně bithýnských měst Nikáie, která padla v roce 1331, a Nikomédie, dobyté roku 1337. Severozápadní oblasti Anatolie byly pro Byzantince definitivně ztraceny. Na Balkáně se za Andronika III. poddaly byzantské autoritě Epirus a Thesálie, ovšem na severu započal svoji expanzi srbský král Štěpán Dušan. Krátce po císařově smrti v roce 1341 vypukla v říši nová občanská válka, v níž se regenti za nezletilého Jana V. Palaiologa postavili proti Janovi Kantakuzenovi, korunovanému posléze za císaře. Tento ničivý konflikt prohloubil soudobé společenské a hospodářské napětí a zesílil celkový úpadek do značné míry způsobený růstem problémových a nízkých sociálních tříd v zemi. Tento trend se zřejmě projevil i v povstání zélotů, probíhající v Soluni ve 40. letech 14. století, kde nevzdělané masy zfanatizované radikálním výkladem křesťanství zničily většinu kulturního bohatství města a ochromily ekonomiku. Do občanské války se zéloty byli zataženi i Srbové, Bulhaři a Sledžuci; Jan VI. Kantakuzen dokonce povolal na pomoc osmanského sultána Orchana. V zemi se šířil i vliv hésychasmu, mystického hnutí šířenému mnichy z klášterů na hoře Athos. Zatímco se Byzantinci střetávali mezi sebou, Štěpán Dušan si podmanil Makedonii a severní Řecko, načež přijal titul cara.

Po skončení občanské války opět nastalo období určité sociální stability, avšak s dysgenicky a početně upadlou a cizí imigrací promíšenou populací již nemohlo dojít k žádnému opětovnému civilizačnímu vzestupu. Navíc trend vylidňování země urychlila další epidemie černého moru, při níž zahynula snad až třetina obyvatel. Roku 1349 se ještě podařilo dobýt v Řecku Épeiros, nicméně Osmané již postupně zabrali většinu samotné Malé Asie, jež tvořila jádro říše. Kromě toho se Kantakuzenovým osmanským spojencům v roce 1354 podařilo obsadit pevnost Gallipoli, čímž si zajistili první a stálou výspu na evropské půdě a do značné míry odřízli Byzanc od Západu. Téhož roku přinutil Jan V. Palaiologos Kantakuzena k abdikaci.

Roku 1362 byla dobyta Adrianopole, císař Jan V. Palaiolog se stal v té době závislým na libovůli Osmanů a marně žádal Západ o pomoc. O několik let později vyhlášená křížová výprava ztroskotala porážkou u Nikopole (1396) a Manuel II. se osobně vydal do Evropy vyjednat pomoc. V roce 1372 musel být Osmanům vyplacen tribut. Snahy o spojenectví se Západem byly komplikovány odporem pravoslavných mas a duchovenstva.

Vpád Tímúra a jeho vítězství u Ankary (1402) zbrzdilo postup Osmanů a oddálilo pád byzantské metropole a zbytků její říše. Roku 1422 nicméně již poprvé Osmané Konstantinopol oblehli; tehdy ale ještě neúspěšně. O dva roky později jim musel být opět vyplacen tribut. Jan VIII. uzavřel ve Florencii církevní unii, ale ta byla opět lidem a duchovenstvem odmítnuta a nebyla spojena s vojenskou pomocí. Nicméně nakonec se jisté pomoci ze Západu Konstantinopole dočkala v podobě křižáckého vojska pod velením Vladislava III. a Jana Hunyandyho. Avšak i tato poslední naděje na uvolnění z tureckého sevření vzala za své roku 1444, kdy bylo poraženo u Varny.

Bez ohledu na konkrétní politické dění dále postupoval v metropoli a přilehlých zbývajících državách celkový úpadek hospodářství, kultury, státní administrativy a vojska – s tím, jak bílé obyvatelstvo dále mizelo a kvalitativně upadalo, a jak zemi zaplavovala cizorodá imigrace. To bylo nakonec rozhodujícím vlivem i v nezvratném poklesu vojenské moci říše a ztrátě jejích držav. A nyní již tyto trendy dosáhly takové míry, že se dalo mluvit o stavu blízkém faktickém zániku původní byzantské civilizace, společnosti a země.

Všeobecný úpadek, chudoba, chaos a neschopnost pronikly celou společností. Říše již ztratila téměř jakoukoli sílu čelit rojícím se nepřátelům za hranicemi a ztrácela i ze zbývajících držav jeden kraj za druhým. Země ztratila většinu držav na Balkáně i v egejské oblasti a ztrácela kontrolu i nad většinou Anatolie. Kvalitativní pokles a úbytek rodilých obyvatel maloasijského centra země probíhal už dlouho. Imigrace a míšení probíhalo už od dřívějších dob rovněž, avšak do příchodu Turků pozvolna. Po jejich příchodu a zabírání území značně zesílilo a mnohé oblasti začali zaplavovat přímo svými rasově smíšenými masami.

Runciman (1970, s. 31-32): „Byzantská pohraniční obrana byla v úpadku a politická krize Cařihradu ani nedovolovala nějaký pokus o její utužení. Noví akritai, kteří zůstali na hranicích, většinou Arméni, byli ponecháni bez jakéhokoli spojení s hlavním městem. Uzavřeli se tedy se svými skupinami v uzavřených pevnůstkách. Turecká knížata zmnožila své nájezdy; a když se Turci setkávali s tak malým odporem, začali se usazovat v oblastech, do nichž pronikli, kolonizovali je svými družinami a příslušníky jiných tureckých kmenů, kteří se doslechli o bohatých krajích, jež je možno obsadit. (…)

V pohraničních krajích, které po staletí byly zvyklé takovému způsobu života, nesetkával se jejich příchod s velkou nelibostí. Jejich družiny místy vytlačily křesťany do bezpečnějších míst. Ale obyvatelstvo bylo už dávno smíšené a bylo stále v pohybu; příliv Turků se pramálo lišil od toho, co tu bylo zvyklým stavem. Když však postoupili hlouběji do Malé Asie, věci se změnily. V některých oblastech před nimi křesťané utíkali a ponechali tureckým kmenům volný prostor. V jiných krajích se některá křesťanská města a vesnice postavily na odpor, ale brzy byly izolovány a přinuceny se podrobit. Nájezdy měly za následek rychlou zkázu cest a mostů, studní a zavodňovacích kanálů. Nebylo možno udržet starý způsob hospodaření.“

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: