Skip to content

Byzantská říše a Konstantinopole – Příklad dysgenické, depopulační a imigrační destrukce civilizace IV

Červenec 21, 2016
tags:
by

Dějiny říše v době vzestupu a vrcholného rozkvětu

Dějiny Byzantské říše jsou z největší části tvořeny neustávající sérií vnitřních a vnějších konfliktů.

Za vlády Justiniána I. proběhl velký rozkvět, mocenský rozmach a vnitřní konsolidace říše. Justinián byl velmi schopný panovník, voják, organizátor i vzdělanec, jenž zavedl plně centralizovanou panovnickou moc, navíc podepřenou náboženskou autoritou, spojil správní a vojenskou organizaci státu, zavedl daňovou a právní reformu kodifikací římského práva několika právními sbírkami (Codex iuris civilis, Codex Justininanus a další). Roku 532 ukončil „věčným mírem“ boje s Peršany, aby se mohl soustředit na západ. Pod jeho vedením a díky schopným generálům Narsovi a Belisarovi (původem Slovan) byla dobyta většina bývalé západní části říše (Itálie, severozápadní Balkán, ostrovy v západním Středomoří, severní Afrika a jižní Španělsko).

V letech 533 a 534 si Byzantinci vedení vojevůdcem Belisarem podmanili Kartágo a vyvrátili království Vandalů v severní Africe. Ostrogótskou Itálii zachvátily po Theodorichově úmrtí nástupnické zmatky, čehož Byzantinci využili a roku 535 obsadili Sicílii a Dalmácii. V následujícím roce přistál Belisar v jižní Itálii a vstoupil do Říma, nicméně Ostrogóti kladli odpor až do roku 540, kdy padla Ravenna. Poté se téměř poražení Ostrogóti znovu vzchopili pod velením Totily a opanovali bezmála celou Itálii. Bylo však vysláno nové byzantské vojsko, v jehož čele stál Narses, a Totila byl poražen a zabit v bitvě u Taginae v roce 552. Navzdory pokračujícímu odboji Gótů a invazi Franků byl konflikt na Apeninském poloostrově posléze završen byzantským vítězstvím. Zhruba v téže době se Byzantinci angažovali ve vnitřních sporech ve vizigótské Hispánii, díky čemuž zabrali jižní část Iberského poloostrova. Byzantská přítomnost v oblasti přetrvala přibližně do roku 620.

Poslední léta Justiniánovy vlády byla však provázena i některými porážkami a vnitřními problémy země. Justinián čelil nesnadným výzvám a již roku 532 ustál s přispěním císařovny Theodory nebezpečné povstání Níká v Konstantinopoli. Vedle toho se prohlubovalo napětí mezi ortodoxními křesťany a monofyzity, zvláště ve východních provinciích. Sásánovský král Husrav I. vtáhl v roce 540 do Sýrie a zle napadl Antiochii, metropoli římského Orientu. Antiochie se záhy vzdala, poté byla vypleněna a utrpěla obrovskou ránu, když všech jejích 400 000 obyvatel bylo odvlečeno do Persie. I když později se její obyvatelstvo i prosperita vcelku obnovily, nikdy již nedosáhla bývalého rozkvětu a významu. Namáhavá válka s Persií vyplnila takřka celý zbytek Justiniánova panování. Taktéž Balkán, jehož obrana byla oslabena odesláním vojenských sborů na západ, utrpěl vážné škody způsobené opakovanými nájezdy Slovanů a Bulharů.

Mohutná tažení si vyžádala velké náklady a zdanění. Co však bylo horšího, počátkem 40. let 6. století postihl říši pustošivý justiniánský mor, jemuž padla za oběť asi čtvrtina populace východního Středomoří, byzantskou říši nevyjímaje (navíc v menších vlnách se mor do země opakovaně vracel po další dvě staletí). Rapidní úbytek obyvatelstva společně s neustálým válčením přispěl k hospodářskému úpadku, vyprázdnění státní pokladny a celkovému oslabení země.

Avšak kvalita a homogenita populace byla zachována a díky opětovným populačním přírůstkům a ekonomicky aktivnímu obyvatelstvu se hlavní město a Anatolie zase brzy hospodářsky zotavily. I zde je vidět, že jen kvantitativní pokles populace (který jako jediný z biologických faktorů jsou dnes politicky korektní historici ochotni při úpadcích civilizací zohlednit), sám o sobě k trvalému úpadku civilizace nestačí; nejdůležitějšími faktory jsou ztráta rasové identity a kvalit.

Justiniánovo období neproslulo jenom vojenskými úspěchy a událostmi, protože za jeho vlády se Byzanc povznesla rovněž kulturně, třebaže císař nechal v roce 529 uzavřít athénskou Akademii. Kromě mnoha jiných význačných osobností působili v těchto letech historik Prokopios z Kaisareie či filozof Ioannes Filoponos. Justiniánova dlouhá vláda symbolizovala podle názoru některých historiků důležitou přechodovou fázi vývoje klasické antické kultury v raně byzantskou civilizaci – byl posledním císařem, jehož rodným jazykem byla latina.

Justinián díky zpustošení hlavního města za povstání Níká mohl uskutečnit rozsáhlý plán přestavby. Podle návrhu architektů Isidora z Mílétu a Anthémia z Trallu zde byla vybudována i monumentální bazilika Hagia Sofia, představující po tisíc let největší křesťanský chrám na světě. Stavební činnost provozoval samozřejmě i jinde v říši. Vedle sakrálních staveb dal zbudovat četné pohraniční pevnosti, paláce, podzemní nádrže, lázně a špitály.

Justinův nástupce Tiberios II. se soustředil hlavně na potlačení perské hrozby na východě. Jeho vojevůdce Maurikios sice na východní frontě vedl obratné vojenské operace, avšak na západě došlo k dalším vpádům nepřátel. V roce 568 Langobardi obsadili severní Itálii a předznamenali postupný zábor Itálie germánskými kmeny ze severu.

Kemp (1999, kap. 20): „Na západě germánské kmeny znovu přešly do ofenzívy a brzy po Justiniánově smrti znovudobyly většinu teritoria, jež bylo opět dáno východořímskému císaři. Co vypadalo jako nekonečné vlny válkychtivých Germánů valící se dolů na jih, zatlačujíce masy rasově smíšených potomků Římanů na jih země, přispělo k dotvoření svérázného „snědého vzhledu“, dodnes u jižních Italů viditelného. Roku 568 se odehrála nejvýznamnější událost v postřímské historii Itálie: nový germánský kmen, Langobardi, vtrhli na poloostrov v takových počtech, že jen Sicílie a části jižní Itálie zůstaly pod vládou východní římské říše.“

V roce 582 dobyli Avaři pevnost Sirmium na Balkáně a Slované zahájili masivní útoky směřující do nitra poloostrova. Maurikios, který se chopil moci po Tiberiovi, se zapojil do vnitřních bojů v perské říši a v roce 591 dosadil v Ktésifóntu legitimního panovníka Husrava II. Císař pak uzavřel se Sásánovci výhodný mír, jimž posunul hranice říše na východě. Někdy v téže době nechal zřídit k dalšímu upevnění moci exarcháty v Ravenně a Kartágu, přičemž byl poprvé opuštěn pozdně antický princip oddělení civilní a vojenské správy. Po vítězství nad Peršany zakročil Maurikios proti Avarům a Slovanům a do roku 602 je vytlačil zpět za Dunaj. Rovněž dobyl Arménii. Avšak vyčerpávající tažení vyvolala v armádě vzpouru, která vynesla na trůn uzurpátora jménem Fokas. Ten dal zavraždit Maurikia a všechny jeho mužské příbuzné.

Husrav II. využil Maurikiovy násilné smrti jako záminky k rozpoutání nového konfliktu a k napadení Arménie a římské Mezopotámie. Proti neoblíbenému Fokovi, jenž je v byzantských pramenech líčen jako tyran, byla zosnována spiknutí z řad konstantinopolských senátorů.

V roce 610 byl nakonec sesazen Herakleiem, synem kartáginského exarchy, jenž vládl až do roku 641. Ani nový císař nebyl ale zpočátku schopen zadržet nápor Peršanů, jimž se během pár let podařilo dobýt většinu byzantských východních provincií. Do roku 619 odejmuli říši Sýrii a Egypt, dvě nejbohatší a nejlidnatější země, a pronikli hluboko do Malé Asie, takže se říše ocitla na pokraji kolapsu. Z Jeruzaléma dokonce Sásánovci uloupili posvátný Kristův kříž. Balkán byl svírán Avary a jejich slovanskými vazaly, trvale se usazujícími na byzantské půdě.

Díky kvalitnímu a vcelku homogennímu obyvatelstvu se však země pod energickým vedením dokázala vzepnout k odvrácení na první pohled skoro beznadějné situace. Za nanejvýš kritických okolností se Herakleios roku 622 odhodlal k zahájení protiofenzívy, záhy nabývající povahy svaté války, a uspořádal několik tažení na perské území, jimiž zvrátil dosavadní průběh střetnutí. V roce 626 byli Avaři, Peršané a Slované drtivě poraženi při obléhání Konstantinopole. Když sásánovské vojsko podlehlo Byzantincům v bitvě u Ninive v roce 628, uzavřeli Peršané mír, v němž se vzdali všech svých výbojů, a Herakleios mohl slavnostně vrátit svatý kříž do Jeruzaléma. Dlouhý a namáhavý konflikt s Peršany říši enormně vyčerpal a učinil ji tak mimořádně zranitelnou vůči islámské expanzi, zahájené Araby počátkem 30. let 7. století. V roce 636 arabští beduíni vedení Chálidem ibn al-Valídem porazili Byzantince v bitvě u Jarmúku, v důsledku čehož ztratila říše Sýrii a Palestinu, jejichž monofyzitské obyvatelstvo kladlo útočníkům jen zanedbatelný odpor.

Za války s Peršany Herakleios povýšil řečtinu na úřední jazyk. Z císařské titulatury vypustil latinské slovo imperator a nadále se nechal oficiálně označovat jako basileus, někdy je proto považován za prvního byzantského císaře.

Nejhorším následkem krize v 7. století nebyla destrukce kultury či hospodářství, jež byla vcelku brzy napravena, nýbrž trvalejší ztráty na obyvatelstvu, jež si vyžádaly epidemie a vpády Peršanů, Avarů, Slovanů a Arabů. Avšak svoji identitu a kvality si udrželo a bylo tak zárukou určitého zotavení maloasijského centra země a dalšího civilizačního vzestupu během druhé poloviny 7. století.

Arabská expanze připravila říši o téměř dvě třetiny jejího dřívějšího území (ovšem vesměs jen provincií mimo skutečné jádro říše, jež bylo nositelem byzantské civilizace), třebaže někteří císaři zpočátku usilovali o zvrácení těchto dopadů.

Kemp (1999, kap. 20): „Nicméně, zakrátko se stalo nemožným udržet všechny dřívější římské provincie – nehledě na ztrátu severní Itálie zabranou Langobardy, Byzantinci byly také donuceni přiznat nadvládu nad velkou částí Balkánu nebílým armádám islámu.“

V souvislosti s tím vzalo definitivně za své pozdně antické uspořádání státu a společnosti. Dosud přežívající poleis byly buď úplně opuštěny, nebo se vyvinuly v menší opevněná sídla, nazývaná kastra, kvůli čemuž získalo byzantské hospodářství agrárnější charakter. Ztráta Aramejci a Kopty obývaných území na východě a jihu napomohla vyšší kulturní jednotě a uniformitě říše, neboť zbývajícímu teritoriu dominoval řecký jazyk a ortodoxní obyvatelstvo, takže problém s monofyzity byl fakticky vyřešen.

Za Konstanta II., nebo možná už za Herakleita I., proběhla reorganizace členění říše vytvořením themat, administrativních jednotek, v nichž byli usazeni vojáci někdejších polních armád. Dřívější převážně žoldnéřskou armádu nahradilo vojsko sestávající z mužů zavazujících bránit zemi v době nebezpečí a bránících půdu, jež jim za tuto službu byla svěřena k obdělávání a dána jim do dědičného vlastnictví. Velitelé jednotlivých themat, mající titul strategos, byli obdařeni kompetencemi i v oblasti civilní správy. Těmito změnami se postupně završil proces transformace východořímského impéria ve středověkou byzantskou říši.

Po kapitulaci Alexandrie v roce 642 dobyli muslimové Egypt a v dalších letech se jim podvolila také Arménie, ačkoli Byzantinci se pokoušeli obě tyto země získat zpět. Byzanc se navzdory závažnému zmenšení svého území dokázala arabským výbojům ubránit, na rozdíl od sásánovské říše, která se do roku 651 zcela zhroutila. Byzantské vojsko se stáhlo do Malé Asie, chráněné před nepřáteli přirozenou bariérou v podobě pohoří Taurus. Arabové vybudovali z podnětu Muáviji vlastní loďstvo a narušili dosavadní námořní hegemonii Byzantinců ve východním Středomoří. Kolem roku 650 poprvé zpustošili Kypr, nedlouho nato zvítězili nad byzantskou flotilou u pobřeží Lýkie a opanovali Rhodos. V 60. letech vytáhl Konstans II. proti Langobardům v jižní Itálii a po krátkém pobytu v Římě přesunul svoji rezidenci do Syrakus na Sicílii, nicméně jeho nástupce ponechal sídlo vlády na východě. Stále častější, každoroční vpády Arabů do Anatolie vyvrcholily v letech 674 až 678, kdy došlo k blokádě Konstantinopole. Útočníci byli odraženi, k čemuž výrazně přispělo použití „řeckého ohně“ proti arabským lodím.

Mezitím Balkánský poloostrov zaplavili Slované.

Ve druhé polovině 7. století byli nomádští Protobulhaři zatlačeni Chazary směrem k dolnímu Dunaji. Konstantin IV. jim chtěl zabránit v postupu na Balkán, obývaném Slovany, v roce 680 byl ale poražen a s chánem Asparuchem uzavřel smlouvu, jíž uznal vznik bulharské říše v Moesii. Přítomnost Bulharů poskytovala Slovanům podporu v jejich boji s Byzantinci. Justinián II., poslední císař herakleiovské dynastie, se snažil obnovit byzantský protektorát nad Arménii a posiloval obranu Malé Asie usídlením tisíců Slovanů, zajatých v Thrákii a Makedonii, z nichž však mnozí přešli k Arabům. V roce 695 Justinián podlehl spiknutí aristokracie, načež byl zmrzačen a vypovězen do vyhnanství. Zatímco se v Konstantinopoli střídali císaři, Arabům se roku 698 podařilo dobýt Kartágo. Justinián se za asistence Bulharů dokázal znovu ujmout moci, ovšem v roce 711 byl zavražděn.

Mezi lety 717-802 vládla isaurská dynastie založená Leonem III. Za její vlády zasáhla říši další přechodná doba úpadku. Slabost byzantské vlády, opakující se uzurpace a neustávající občanské války, trvající prakticky od prvního Justiniánova sesazení, to vše vedlo k oslabení státu uvnitř i navenek a podněcovalo muslimy k zintenzivnění útoků proti říši. V létě 717 početné arabské vojsko, podporované mohutnou flotilou, oblehlo Konstantinopol, již svíralo celý jeden rok. Díky schopnostem Leona III., zdařilým námořním operacím, nezvykle tuhé zimě let 717 až 718 a bulharské pomoci byl tento masivní úder odvrácen. Avšak přes porážku utrpěnou u Konstantinopole pokračovali houževnatí Arabové v plenění maloasijského zázemí říše, třebaže je Byzantinci i přes všechny problémy v čele s Leonem v roce 740 přesvědčivě zdolali v bitvě u Akroinu. I pak pokračovali muslimové v ničivých výpravách proti Byzanci. Celkově ale nejnaléhavější ohrožení z jejich strany pominulo. Boj s nimi se změnil v trvalou pohraniční válku. Leon si počínal velmi úspěšně v oblasti vojenství a provedl důležité reformy ve vnitřní správě říše. Zřejmě na základě hlubokého osobního přesvědčení dal v roce 726 impuls ke vzniku obrazoboreckého hnutí, stavějícího se proti uctívání ikon. V tomto sporu, štěpícím byzantskou společnost po více než jedno století, se střetli zastánci prokazování úcty ikonám (ikonodulové) s obrazoborci (ikonoklasti). V obrazoborectví se projevily trvající rozpory mezi evropskými a orientálními tradicemi byzantské kultury; negativně se tak projevila jistá nejednota v byzantské kultuře, jež vycházela z odkazu několika civilizací. Odmítání uctívání ikon mělo širokou podporu v maloasijských provinciích a tamějším vojsku, naproti tomu za ikony se postavily řecké církevní kruhy, zejména kláštery. Podpora obrazoborectví ze strany některých císařů měla zřejmě motivy spíše praktické než ideologické. Využívali této záminky k proměně klášterů na kasárny, zabavovali jejich bohatství, mniši/jeptišky byli nuceni ke sňatkům a k zapojení se do chodu normální společnosti, stát tak získával zemědělce a vojáky.

Papež odsoudil císařovu náboženskou politiku, čímž znatelně poklesl byzantský vliv v Římě. Krátce po Leonově prvním projevu odklonu od kultu obrazů, vypukla vážná povstání v Řecku a v ravennském exarchátu.

V roce 741 přešla vláda na Leonova syna Konstantina V., jenž reorganizoval císařskou gardu v tagmata, profesionální sbory působící jako protiváha vzpurným themovým oddílům. Konstantin navázal na otcovu ikonoklastickou politiku a v roce 754 na koncilu v Hiereii formálně zakázal uctívání ikon. Později se uchýlil k otevřenému pronásledování ikonodulů, kvůli čemuž je v pramenech líčen jako despotický císař. Podnikl rovněž několik kořistnických výprav do syrského pohraničí chalífátu, destabilizovaném občanskou válkou mezi Umajjovci a Abbásovci, a celkem devíti taženími proti Bulharům vážně podlomil jejich sílu, přičemž zahájil postupnou rekonstrukci byzantské kontroly Thrákie. Roku 751 však Langobardi dobyli Ravennu, což znamenalo konec byzantského panství v Itálii.

Po příbuzenských sporech o moc byla roku 802 isaurská dynastie svržena.

Nový císař, schopný Nikeforos I., zavedl reformy v zájmu zvýšení státních příjmů a po vzoru svých předchůdců pokračoval v regrecizaci Balkánu usazováním maloasijských kolonistů na Peloponésu a v Řecku. V roce 811 se vypravil vstříc bulharskému chánovi Krumovi, jemuž se podařilo zaskočit byzantské vojsko a připravit císaře o život. Císař Michal I. přiznal roku 812 Karlu Velikému titul basileus. Opětovně vyvstalá bulharská hrozba byla dočasně zažehnána Krumovou náhlou smrtí při přípravách útoku na Konstantinopol, díky čemuž mohl císař Leon V. uzavřít s jeho nástupcem mírovou smlouvu. Za panování tohoto císaře, zastávajícího nepřátelský postoj k obrazům, započala druhá fáze ikonoklasmu. Leonova násilná smrt vedla k tříleté občanské válce, v níž Michael II. zdolal po urputném boji Tomáše Slovana. Tím se k moci dostala amorijská (frýžská) dynastie vládnouc v letech 820-867. Tento vnitřní konflikt zásadně redukoval byzantské námořnictvo, čehož využili Arabové k dobytí Kréty roku 826 a k vylodění na Sicílii v dalším roce. Michael II., zakladatel amorijské dynastie, zanechal říši svému synovi Theofilovi, který promyšlenými opatřeními pozvedl sílu armády a zvýšil efektivitu obrany říše před Araby. V boji s nimi musel ale snést pokořující nezdar, když muslimové zle vydrancovali město Amorion, z něhož pocházel císařův rod. Po Theofilově předčasném skonu vystupovala jeho manželka císařovna Theodora jako regentka za svého nedospělého syna Michaela III. Roku 843 bylo s konečnou platností prosazeno uctívání obrazů a v téže době bylo vystupňováno pronásledování paulikiánů, příslušníků křesťanského heretického hnutí, šířícího se převážně ve východních oblastech říše.

Po ukončení obrazoboreckých sporů a opětovném nastolení sociální stability nastala v 9. století za Michala III. nová éra rozkvětu. V důsledku vnitřní dezintegrace abbásovského chalífátu došlo ve druhé polovině 9. století k obratu v dosavadním veskrze obranném boji na východních hranicích. Byzantinci se střídavými úspěchy útočili na Krétě a v deltě Nilu, kde se přechodně zmocnili egyptské Damietty. V roce 860 se museli bránit prvnímu z řady loupeživých nájezdů ze severu příchozích Rusů. Roku 863 byzantské vojsko uštědřilo v bitvě u řeky Lalakaon drtivou porážku emírovi z Meliteny. Toto vítězství znamenalo zahájení byzantské protiofenzívy a znovudobytí některých dříve ztracených provincií na východě. Ve stejném roce započalo začleňování Slovanů do kulturního a náboženského okruhu říše vysláním misie bratrů Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu. Nedlouho nato byl bulharský chán Boris I. přinucen přijmout křest z rukou byzantských duchovních.

V roce 867 byl Michael III. zavražděn svým oblíbencem Basileiem, jenž se chopil trůnu a ustavil makedonskou dynastii, která vládla říši až do roku 1056. Energický Basileios I. pokračoval v taženích směrem k Eufratu a do roku 872 zdolal paulikiány, podporované Araby. Kromě toho obnovil byzantskou kontrolu jižní Itálie a upevnil autoritu říše v oblasti Jaderského moře. Souběžně s mocenským vzestupem zažívala Byzanc díky stále ještě kvalitnímu obyvatelstvu, dobré vládě, celkové stabilitě a konsolidaci poměrů počátek nové epochy kulturního a hospodářského rozkvětu, označované jako makedonská renesance. Byl to však také poslední všeobecný rozmach země. Basileiův nástupce Leon VI. proslul jako vzdělaný a moudrý císař, ačkoli politicky ani vojensky se svému otci nevyrovnal. Za Leona ztratili Byzantinci poslední dvě pevnosti na Sicílii a v roce 904 zpustošili arabští piráti z Kréty Soluň, jedno z velkých měst říše. Leon se také neúspěšně střetl s ambiciózním bulharským knížetem Symeonem I., proti jehož říši Byzantinci povolali kočovné Maďary. Za císařů Basilea I. a Leona VI. došlo k oživení římského práva (Justiniánových právních sbírek) a vyvrcholení císařského autokratismu. Ve státním aparátu došlo k plné byrokratizaci.

Po Leonově smrti v roce 912 ještě vzrostlo nebezpečí ze strany Bulharů. Symeon si nejprve vynutil korunovaci za cara a v roce 917 Byzantince přesvědčivě porazil v bitvě u Anchialu, po níž Bulhaři vyplenili Řecko až ke Korintu. Tyto spletité okolnosti přiměly admirála Romana Lakapena, aby převzal moc na místo Leonova nezletilého syna Konstantina VII. Lakapenos si počínal jako mimořádně schopný státník, přičemž rozhodně bránil Symeonovu úsilí o dobytí Konstantinopole. Od okamžiku carovy smrti v roce 927 se poměry na Balkáně vyvíjely pro říši příznivě.

Od druhé čtvrtiny 10. století říše zahájila rozsáhlou a úspěšnou vojenskou expanzi. Jakmile si Byzantinci vykoupili tributem mír s Bulhary, vrhli veškeré dostupné síly do ofenzívy na východě. Svými vítězstvími v Mezopotámii a posunutím byzantské hranice na východ od Eufratu se proslavil obzvláště generál Ioannes Kurkuas. Ten v roce 934 připojil k říši Melitenu a o deset let později získal z Edessy posvátné mandylion. Roku 941 byzantské námořnictvo přesvědčivě odrazilo nový útok Rusů. Lakapenovým sesazením v roce 944 se Konstantin VII. stal jediným císařem. Vládu ovšem místo něho i nadále vykonávali jiní, jelikož se věnoval především svým vědeckým a badatelským zájmům. Poté, co Konstantin zemřel, panoval krátce jeho syn Roman II., za něhož vojevůdce Nikeforos Fokas dobyl v roce 961 Krétu, posléze odejmul Arabům Kilíkii a obsadil Aleppo. Po císařově brzké smrti se Nikeforos oženil s vdovou Theofano a ujal se trůnu s Romanovými malými syny jako spolucísaři. Nikeforos zaměřil svoji pozornost na Mezopotámii a Sýrii, kam podnikal pravidelná tažení. Po vypuknutí války s Bulhary přesvědčil prostřednictvím diplomacie ruského knížete Svjatoslava I., aby proti nim uspořádal výpravu. Na východě si Byzantinci podrobili Kypr a v roce 969 padla do jejich rukou syrská metropole Antiochie, jedno ze sídel východních patriarchů.

Sotva několik měsíců po tomto triumfu byl Nikeforos zavražděn z podnětu Jana Tzimiska, někdejšího velitele východní armády, který se ihned chopil moci jako nový císař. Svjatoslav si svým zásahem v Bulharsku v roce 968 tuto zemi podmanil, což vyústilo v konflikt s jeho dosavadními byzantskými spojenci. Tzimiskes se vypravil proti Rusům, plenícím Thrákii, a ve dvou střetnutích Svjatoslava přesvědčivě porazil. Vytlačením Rusů za Dunaj si Byzantinci zajistili východní Bulharsko a Dobrudžu. Císař se potom vydal do horní Mezopotámie a během tažení v Sýrii v roce 975 byzantské vojsko dobylo četná tamější města, včetně Emesy a Damašku. Byzantinci pronikli dokonce do Palestiny, kde obsadili Caesareiu, avšak v postupu na Jeruzalém jim zamezili Fátimovci.

V roce 976 zemřel Jan Tzimiskes při zpáteční cestě ze Sýrie, načež vláda připadla Basileiovi II., staršímu ze synů Romana II. Basileiovu pozici ztěžovala přílišná moc rádců a generálů, překážejících císaři v samostatném řízení státu a armády. Když se pokusil vymanit z jejich vlivu, vypukly proti němu v Anatolii dvě rozsáhlé vzpoury, do jejichž čela se postavili ambiciózní představitelé pozemkové aristokracie, stojící vůči císaři vytrvale v opozici. Do roku 989 Basileios překonal odpor svých protivníků uvnitř říše, v čemž mu výrazně pomohl kníže Vladimír I. Ten vyslal do Konstantinopole několik tisíc svých mužů, z nichž Basileios vytvořil varjažskou gardu. Ta se později společně s germánskými bojovníky ze Západu stala nejlepší složkou byzantských ozbrojených sil. Ruský kníže si za to vyžádal ruku císařovy sestry a ještě před svatbou přijal křest, čímž započala christianizace Kyjevské Rusi. Bulhaři mezitím využili nepokojů v říši, pod vedením Samuela se vzbouřili proti Byzantincům a získali kontrolu nad většinou Balkánu. Basileios nicméně projevil mimořádné odhodlání ve snaze o zdolání Bulharů, od čehož ho neodvrátil ani prvotní nezdar v bojích s nimi. V průběhu každoročních tažení, pořádaných po více než dvacet let, si císař metodicky podroboval nepřátelská města a území. Série byzantských vítězství oslabila Samuelovo vojsko, jemuž Basileios uštědřil v roce 1014 ničivou porážku v bitvě v průsmyku Kleidion. Bulhary zajaté v tomto střetnutí (14 000) přikázal oslepit a vysloužil si tak přízvisko Bulgaroktonos („Bulharobijce“). V roce 1018 se Byzantincům vzdaly poslední pevnosti Bulharů a celá jejich země se na téměř dvě staletí stala součástí říše. Třebaže se Basileios primárně soustředil na odstranění bulharského problému, nepouštěl ze zřetele ani další výboje v Orientu. Osobně vedl dvě trestné výpravy proti fátimovskému chalífátu, expandujícímu v Sýrii. Kromě toho anektoval arménské království Vaspurakan a porazil Ibery. Císařova východní politika se přesto zaměřovala hlavně na stabilizaci toho, co bylo získáno dříve. Po dobytí Bulharska a konsolidaci byzantského panství v jižní Itálii se Basileios v samém závěru vlády rozhodl k invazi na Sicílii, drženou Araby. Ačkoli tento odvážný záměr už nestihl zrealizovat, v momentě jeho smrti, v roce 1025, se byzantská říše rozprostírala od jižního cípu Apeninského poloostrova a Dunaje po vzdálenou Arménii a Eufrat.

Nástup úpadku a svědectví Konstantinopole

Někdy na přelomu tisíciletí nastala všeobecná stagnace a prvotní známky úpadku s tím, jak obyvatelstvo začalo pozvolna ztrácet své vrozené kvality a vlivem rostoucí imigrace tmavších elementů i původní identitu. Zároveň však zatím ještě přetrvávalo početné demografické jádro původního bílého obyvatelstva, takže úpadek byl v oné době jen pomalý a nenápadný; celkově si země stále udržovala vysokou hospodářskou i kulturní úroveň. Později úpadek oddalovaly i výdobytky a bohatství dosažené v minulosti, díky nimž mohl být do určité míry maskován a mírněn.

O něco později negativní trendy ničící původní kvalitní bílé obyvatelstvo jádra říše již dosáhly míry, kdy se začaly otevřeně projevovat. Jeho kvality poklesly, ztratilo na počtech. Dále pokračovala imigrace, jež jej z upadajícího Středomoří a přilehlých oblastí Orientu zahlcovala stále méně kvalitními a rasově odlišnými masami. Nic na tom nemění skutečnost, že v pozdějších dobách sem v menších počtech migrovali i nadaní bílí lidé ze Západu, kteří zde zakládali obchodní kolonie a svými schopnostmi a aktivitou v hospodářské oblasti poněkud zbrzdili úpadek některých měst v zemi. Rovněž infuze nebílé krve do žil původních obyvatel byla s postupujícím míšením stále větší. Ztráta kvalit a celkové identity původních obyvatel, od nichž se odvíjela vyspělost a civilizační ráz země, neodvratně vedly k úpadku a proměně společnosti ve všech aspektech její existence. A tak někdy od druhé poloviny 11. a během 12. století začala země vykazovat neklamné příznaky již zcela zjevné dekadence. Kulturní aktivita slábla, hospodářství chudlo, státní aparát začal ztrácet efektivitu.

Symbolem slábnutí hospodářství se stalo snížení hodnoty zlatého solidu okolo roku 1080. Zemědělství ztrácelo původní efektivitu, klesaly výnosy, prosperita se z venkova začala vytrácet a s tím i klesat daňové výnosy státu. Úpadek se týkal i měst. Země se začala opožďovat za tempem urbanizace a hospodářského progresu v západní části Evropy a již zde nedošlo k vytvoření samostatné, dynamické a sebevědomé měšťanské vrstvy. To se přičítá byrokratismu a centralismu vládnoucího systému, nicméně i když toto jistě mělo svůj efekt, hlavním důvodem bylo mizení původního nadaného bílého obyvatelstva, z něhož by dříve či později přes všechny omezující faktory početná, progresivní a úspěšná měšťanská vrstva řemeslníků a obchodníků nakonec přirozeně vzešla, jak k tomu došlo v evropských městech vrcholného a pozdního středověku. (Kromě toho se zdá, že státní dirigismus v hospodářství nebyl zas tak silný, jak se často uvádí.) Společenské a hospodářské základy pro takový vývoj byly v Byzanci již položeny. Po jistý čas byla ve městech říše už koncentrována početná populace řemeslníků a obchodníků a země měla dokonce před Evropou náskok. Avšak zatímco Evropa si udržela homogenní a nadanou bílou populaci, díky čemuž byl její vzestup jen otázkou času, Byzanc o ni začala naopak přicházet, a tak navzdory původním výhodám a náskoku v ní rozvoj skončil a přešel v úpadek. V důsledku této rasové proměny se Byzanc stále více vzdalovala dynamickému Západu a stávala se pozvolna součástí zaostávajícího Orientu, což bylo nakonec formálně potvrzeno jejím pádem do rukou Osmanů.

Konkrétní svědectví o prvotním nástupu úpadku ze země jako celku takřka neexistují, zato však máme dost informací o vývoji v samotné Konstantinopoli. Vývoj v hlavním městě nám může posloužit jako jakýsi mikrokosmos toho, co se, byť v jiných konkrétních okolnostech, odehrávalo v celé zemi.

I když rozkvět hlavního města ještě do jisté míry pokračoval, bylo zjevné, že již zpomaluje a ztrácí dech. Stále více Konstantinopol začínala žít z podstaty, zbývající známky rozkvětu byly stále více již jen dědictvím minulosti a se stále většími obtížemi dokázaly zakrýt neklamné známky nezvratného úpadku. Velké rozdíly v bohatství a bídě, nárůst bídy a úbytek prosperity, postupující chátrání stále ještě velkolepých památek předpovídalo budoucí neveselý osud města a celé země. V popisech z doby prvotního sestupu města je přesně vystižena atmosféra a stav této fáze, kdy na první pohled ještě převažuje dojem velkoleposti a rozkvětu, ale při tom důkladnějším jsou vidět neklamné příznaky nadcházejícího rozkladu a úpadku. Ohlašovaly pozvolnou, ale nezadržitelnou spirálu zmaru a melancholie.

Darkevič popisuje kontrasty a známky nadcházející rozkladu v Konstantinopoli 12. století (1984, s. 169): „V popisech návštěvníků se metropole křesťanského Východu, vznešeně nazývaná ‚pýchou křesťanů a hrozbou pohanů‘, jeví jako město neopakovatelné krásy a ‚ještě většího bohatství, než se říká‘. Poněkud chátrající, nicméně stále ještě velkolepá, rezidence s fantastickým smísením ras i jazyků, rozlohou i počtem obyvatel patřila stále k největším. Oceňovány byly její přímé ulice, zdobené portály a sloupovím, plochy náměstí se sochami, na kterých byla znát patina času, s obelisky, kupole chrámu sv. Sofie, množství dalších chrámů se svatými relikviemi, velké kláštery s knihovnami nevyčíslitelné hodnoty. Velkolepé byly i císařské paláce, nepopsatelná byla jejich krása vnitřní i vnější. Do očí však bila i jiná skutečnost: nedaleko od císařských rezidencí ponořených do zahrad a paláců vysokých hodnostářů se po vršcích plazily úzké páchnoucí uličky, kde se v špíně tísnili chudáci, zdejší i cizí. ‚Toto město ve všem překračuje míru – jiná města převyšuje jak bohatstvím, tak chudobou.‘“

Také kultura byla tímto vývojem negativně zasažena, stále více upadala a vzdalovala se éře největšího rozkvětu v prvních staletích Byzance (zatímco Evropa zažívala první velký kulturní rozkvět). Nicméně v oblasti kultury nebyl úpadek tak razantní jako v hospodářství, kde se rychleji projevuje ztráta kvalit populace jako celku. Vzhledem k tomu, že pro rozvoj kultury stačí relativně malé množství nadaných lidí, zbývající bílá elita dokázala poměrně vysokou úroveň kultury udržovat až do pozdní doby úpadku, i když jistý pokles úrovně a aktivity i v této oblasti nepochybně probíhal.

Od 13. začal úpadek zasahovat i státní administrativu, když se začala projevovat ztráta vrozených kvalit obyvatel kvůli dysgenickému trendu a dysgenickému vlivu přimíšení krve tmavších přistěhovalců; projevily ze i dysgenické a depopulační ztráty způsobené křižáckou okupací. Byrokracie tak v této pozdější době vykazovala stále větší neschopnost a strnulost, což nezměnily a nemohly změnit ani několikeré správní reformy; vývoj vedoucí k větší efektivitě a omezení striktního dirigismu, jak tomu bylo v mnohých evropských městech, již neproběhl.

Nicméně navzdory úpadku hospodářské a kulturní aktivity říše disponovala značnou vojenskou silou díky zbývající bílé populaci a přílivu žoldnéřů z bílých národů Západu a barbarského severu. Díky tomu mocensko-politický úpadek následoval až se zpožděním za chudnutím a celkovým poklesem civilizační úrovně. Proto ještě v 11. a 12. století, kdy byzantská říše už procházela nepopiratelným úpadkem, bylo dosaženo v zahraniční politice a na vojenském poli některých úspěchů. Ty však nic nemohly změnit na vnitřním úpadku a bylo jen otázkou času, kdy se zlomí i zbývající vojenská síla země.

Éra dobyvatelských válek totiž ovlivnila i strukturu byzantské společnosti a zprostředkovaně poznamenala právě i obranyschopnost říše. (Nicméně tyto strukturní změny ve společnosti a vojsku samy nebyly v oslabení země klíčové – viz dále.) Byzantské hranice střežily nepravidelné oddíly tzv. akritai. Vlastní jádro byzantské branné moci představovali až do 10. století vojáci-zemědělci (stratiotai), obhospodařující své usedlosti Od počátku 9. století jsou patrné známky vzestupu úzké aristokratické vrstvy pozemkových magnátů (dynatoi) sídlících v Malé Asii, z jejichž řad se rekrutovaly velitelské kádry armády. Bohatství a vliv těchto magnátů mohutněly na úkor rolníků, upadajících do závislého postavení (paroikoi), k čemuž vedle jiných faktorů přispívaly vyšší daně nezbytné k zajištění financování expanze a rostoucí náklady na výzbroj, zapříčiněné ofenzivnějším pojetím válčení. Tento vývoj vedl k podkopání thémového systému obrany státu, neboť postupně omezoval rezervoár lidských sil vojska, jelikož zavedený systém byl takový, že v armádě mohli sloužit jen svobodní muži. Roman I. Lakapenos a Basileios II. se tomuto nepříznivému trendu snažili čelit omezováním magnátů a zvýhodňováním rolníků. Po Basileiovi nebyl žádný jiný císař schopen zabránit skupování polností drobných zemědělců pozemkovými aristokraty.

Tyto proměny v uspořádání společnosti negativně zasáhly vojenskou sílu státu. Sama tato strukturální změna však nemohla vést k trvalému a zásadnímu úpadku země, který v té době pozvolna započal, a tím i úpadku její vojenské síly. Dala by se vyřešit vhodnými reformami tak jako dříve. Zpočátku hrál v této diferenciaci hlavní roli spíše jen negativní strukturální trend, neboť začal již v 9. století, avšak tato změna ve společenské struktuře nemohla být osudová. Navíc feudální uspořádání společnosti není samo o sobě v rozporu s vojenskou efektivitou, jak je vidět na příkladu mnoha vojensky silných a expanzivních zemí evropského středověku. Místo povolávání svobodných rolníků do vojska se jednoduše mohlo přejít k povolávání feudálně závislých rolníků (ostatně povolávání poddaných do vojska šlechtou jako odměna za udělení léna panovníkem je jedním ze základních znaků feudálního uspořádání). Navíc k řešení tohoto problému byl zaveden systém pronií (pronájem půdy za závazek vojenské služby v případě nutnosti), který by, pokud by ještě v zemi byl dostatek schopných lidí, určitě zafungoval a problém vyřešil.

Hlavní roli ve vojenském zeslábnutí a nástupu celkového úpadku nakonec sehrál pozdější celková depopulační a hlavně dysgenický úpadek v bílém obyvatelstvu Malé Asie a k tomu se přidávalo i postupující míšení s nebílou částí obyvatelstva, které zde přibývalo vyšší porodností a postupující imigrací (jeho část zde zřejmě již byla usazeno od dřívějších dob a k tomu se přidával rostoucí proud nových přistěhovalců). K dispozici bylo prostě stále méně dostatečně schopných, kvalitních a loajálních lidí, kteří by byli schopni a ochotni zemi bránit. Ochrana země byla tudíž na místo slábnoucí domácí armády stále více svěřována nákladnějšímu námezdnému vojsku.

V procesu celkové rostoucí třídní diferenciace společnosti mohla ze začátku hrát převažující roli jen sama změna sociální struktury a nástup feudalismu, avšak později se stále zostřující třídní dělení zřejmě stávalo především projevem rostoucí kvalitativní a rasové diferenciace v obyvatelstvu – rostoucí dysgenicky upadlé a rasově smíšené masy versus ubývající bílé střední vrstvy a elita (obdoba dnešního stavu třeba v Latinské Americe). Podobná feudální diferenciace společnosti na Západě, kde se udrželo kvalitní bílé obyvatelstvo, k celkovému úpadku nevedla, a časem zde probíhající progres vedl k přechodu k pokročilejšímu společenskému uspořádání.

Negativní vliv na hospodářství měly i celní úlevy pro italské republiky za vojenskou pomoc proti Normanům a Turkům a pozdější benátský obchodní monopol na obchod ve východním Středomoří. Také obchod s Dálným východem a zisky z něj se přesunuly do Alexandrie.

Nicméně to byl až důsledek celkové ztráty ekonomické síly a dynamiky, jehož příčiny spočívaly v poklesu kvalit samotných obyvatel. Navíc tento vliv sám o sobě by nemohl vést k tak velkému a všeobecnému rozvratu hospodářství, kultury a celé společnosti.

Víme rovněž, že ačkoli systém postavený na kombinaci vojenských statků, svobodných rolníků a feudálních struktur v anatolském jádru říše přetrvával, snad jen s tím, že pozvolna se rozrůstala feudální léna na úkor svobodného rolnictva, od 11. století ho začal zasahovat nezvratný úpadek hospodářství a s tím pak souvisel pokles příjmů z daní. I na tom je vidět, že příčiny úpadku musely být hlubší; systém jako takový ho způsobit nemohl, neboť zůstával vcelku beze změn.

Císařové proto přistoupili ke správním reformám. Velkostatkářům začali poskytovat daňové imunity a výběr daní pronajímat. V polovině 12. století byla pro posílení vojska zavedena již zmíněná instituce pronií – udělení půdy i s rolníky nebo daňového výnosu ze statků do dočasného vlastnictví, spojeného s vojenskou povinností. I kláštery začaly upadat a chudnout; tomu měl zabránit systém tzv. charistikare – postoupení klášterního majetku laickým správcům do doživotní držby.

Vzhledem k tomu, že příčiny úpadku byly hlubší a ne jen systémové, nemohly tyto reformy úpadek zvrátit, nanejvýš zpomalit.

Advertisements
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: