Skip to content

Byzantská říše a Konstantinopole – Příklad dysgenické, depopulační a imigrační destrukce civilizace III

Červenec 13, 2016
tags:
by

Konstantinopole – centrum moci a největšího rozkvětu země

Jestliže se často mluví o tom, že nejvyspělejší zemí byla koncem 1. tisíciletí maurská část pozdějšího Španělska, zapomíná se právě na byzantskou říši – a zejména pak na její hlavní město. To tehdy připomínalo moderní velkoměsto mnohem více než Cordóba a zřejmě ji převyšovala i počtem obyvatel. Občasná tendence vnímat byzantskou metropoli jako „zdegenerovaný Řím“ pozdní doby či jako despocii víceméně orientálního střihu, je zcela neopodstatněná. Středověká Konstantinopol byla městem na svou dobu velmi moderním, budícím v návštěvnících ze Západu obdiv a velkou úctu.

Ve městě existovalo veřejné osvětlení, v té době jediné na světě. Kromě klasických středověkých cechů zde fungovala i celá řada dalších obchodních sdružení. Takřka průmyslový charakter města připomínal spíše kapitalismus než feudalismus.

Ve městě se rozvíjely různorodé oblasti hospodářské aktivity, ulice byly plné obchodů, dílen i faktorií. V mnohém ekonomicky aktivní vrstvy připomínaly moderní podnikatele. Velkoměsto bylo i významným centrem obchodu, v němž se sbíhaly světové obchodní cesty. V jeho přístavu se tísnily lodě, na trzích se prodávalo hedvábí, kožešiny, drahokamy, voňavé dřevo, vyřezávaná slonovina, zlato, stříbro, majolikové šperky a koření.

Rozmach Konstantinopole trval díky bílé a nadané části svého obyvatelstva o něco déle než rozkvět ostatních částí říše, které byly dříve postihnuty jak dysgenickým úpadkem a imigrací, tak vpády nepřátel (Arabové, Normani, Slované, Bulhaři), jež vedly k sociální nestabilitě a destrukci hospodářství. Trval od jeho počátků až do raného středověku. Teprve někdy ve 14. a 15. století dosáhla italská města úrovně, jíž Konstantinopole dosáhla už během první poloviny prvního tisíciletí.

Zdá se, že život Konstantinopole byl do jisté míry na politickém dění v byzantské říši nezávislý, bez ohledu na střídání císařů, vztahů císařů s patriarchy a bojů říše na vzdálených územích si město žilo vlastním životem. Díky vysoké koncentraci a počtu nadaného bílého obyvatelstva a z toho plynoucí vysoké civilizační úrovni byla vlastně svébytným státem ve státě. Již od konce 4. století se stala naprosto nedosažitelným centrem kultury, hospodářství a politiky celé říše a de facto celého východního Středomoří. V jistém smyslu navázala na roli, kterou v regionu dříve hrála egyptská Alexandrie. Ostatně právě založení Konstantinopole bylo jedním z hlavních důvodů, proč Alexandrie ztratila svoji pozici hlavního střediska východního Středomoří – samozřejmě společně s tím, jak postupně ztratila své původní a nadané bílé obyvatelstvo. I když existovala i další střediska řemesel a obchodu (Antiochea, Nikáia, Trapezunt), hospodářskému významu hlavního města se nemohla rovnat. V následujících staletích s dalším vzestupem její význam ještě narůstal. Význam Konstantinopole však dalece přesahoval hranice byzantské říše, město bylo jedno z nejbohatších, nejmocnějších, kulturně nejvyspělejších a nejlidnatějších na celém světě.

Konstantinopole byla i jednoznačně nejvýznamnějším střediskem učenosti, umění a kultury.

Runciman (1970, s. 174): „Po 1100 let stálo na Bosporu město, kde intelekt byl obdivován a kde učenost a písemnictví klasické minulosti byly studovány a uchovávány. Bez pomoci byzantských komentátorů a písařů bychom dnes málo věděli o literatuře starého Řecka. Panovníci v tomto městě po celá staletí inspirovali a povzbuzovali uměleckou školu, která v lidské historii nemá sobě rovné; školu umění, které povstalo z oslnivé záře chladného, rozumového řeckého smyslu pro správnost věcí a zároveň z hlubokého náboženského cítění, které vidělo v uměleckých dílech božské vtělení a posvěcení hmoty. Cařihrad byl kosmopolitické město, kde spolu se zbožím docházelo ke svobodné výměně myšlenek, a kde se občané nepovažovali za národnostní jednotku, nýbrž za dědice starého Řecka a Říma, ozářené křesťanskou vírou.“

Byzantská kultura a společnost

Umění

V Konstantinopoli vzniklo originální umění a svérázný byzantinský architektonický sloh (jenž pronikl i do dalších měst říše), který se vyznačoval užíváním kupolí, bohatou uměleckou výzdobou interiéru, mozaikami a ikonami. Byl vlastně kombinací antického slohu (především římského a raně křesťanského) – tedy krychlové tvary, sloupy – a orientálních stylů (egyptských, perských, syrských) – především kupole jako symbol země, vesmíru či nebeské klenby. Pro církevní stavby byl příznačný půdorys ve tvaru kříže, volněji rozmístěné mohutné sloupy podpírající klenby, na nichž byly posazeny kopule. U chrámů je patrné nápadné upřednostňování cihel jako stavebního materiálu, třebaže z vnější strany byly zakryty kamennými deskami. Vnitřek byl obložen barevným mramorem a bohatě vyzdoben. Nejslavnější stavbou města se stal světoznámý chrám Boží moudrosti (Hagia Sofia), jenž stojí dodnes, ovšem už přeměněný na mešitu. Vedle hojných dokladů budov určených k náboženským účelům se zachovalo i množství světských staveb, paláců a pevností.

Dějiny byzantské architektury a umění lze členit do tří etap. První z nich spadá do doby Justiniána I., kdy díky velkým vlohám v obyvatelstvu za této časné éry došlo hned k největšímu rozmachu. V Konstantinopoli byly zbudovány chrámy Hagia Sofia, svaté Ireny či svatých Apoštolů. Mimo hlavní město stojí za povšimnutí bazilika San Vitale v Ravenně nebo klášter svaté Kateřiny na Sinaji. Později se již projevoval relativní úpadek architektonické činnosti. Makedonská renesance po sobě nezanechala v oblasti architektury srovnatelné pamětihodnosti a nepřinesla ani žádné zásadní inovace. Jako vzor tehdejších chrámů sloužila dnes již neexistující Nea basilike. V 11. a 12. století se byzantský styl projevuje v okrajových částech byzantského světa, v kavkazských a slovanských zemích, na Sicílii a v Benátkách. Poslední rozkvět nastal za éry Palaiologů, který však již provázel úpadek kvalit vlastního obyvatelstva a tak místo vlastní invence došlo k přejímání – byzantská architektura byla obohacena o západní a ruské styly. V této epoše byl vybudován komplex kostelů v Mistře na Peloponésu a dále se vyvíjely kláštery na hoře Athos.

Umění bylo výsledkem splynutí řeckých, či přesněji helénských, a orientálních forem a dosáhlo vysoké úrovně. Zvláště umění mozaiky převzaté od původních Římanů se stalo pro byzantské umění zvláště typické; těšilo se mimořádné pozornosti, dosáhlo mistrovské úrovně a četné chrámy ve městě byly vyzdobeny nádhernými barevnými výjevy. Prostřednictvím mozaiky byly znázorňovány scény ze života císařů i prostých lidí a různé náboženské výjevy. K výzdobě interiéru se ovšem užívaly i klasické nástěnné malby. Dalším typickým výtvarným projevem byla ikona zpodobňující ve vážné a strnulé pozici osobnosti spjaté s křesťanskou vírou. Hojné bylo i užívání krásných abstraktních ornamentů. V knihách se užívala knižní malba – miniatury na zlatém podkladě. Sochařství se věnovalo hlavně výzdobě vnitřních prostor, přičemž se do něho promítal vliv křesťanství. Plastiky lidských postav se vyznačovaly strnulostí a uniformitou. Sochařství zpočátku dominoval pozdně římský styl, v němž byly ztvárněny četné konstantinopolské plastiky včetně nadživotní jezdecké sochy Justiniána. Zároveň se prosazovala díla zhotovená ze slonoviny. Později převážila v sochařství náboženská tematika.

Byzantské umění utrpělo za ikonoklasmu, provázeném ničením obrazů i soch.

Nositelem a tvůrcem umění byla bílá horní vrstva – aristokracie a vysoká státní byrokracie (včetně kléru) soustředěné právě v hlavním městě kolem císařského dvora. Proto se také umění rozvíjelo jen v hlavním městě, provincie k němu ničím nepřispívaly a umění v jiných městech říše bylo vždy jen odrazem umění existujícího v Konstantinopoli (například krásný kostel San Vitale v Ravenně).

Nicméně umění negativně ovlivňovala hned zpočátku jeho svázanost křesťanským dogmatismem a angažovaným zaměřením; bylo svázáno pevnými a takřka neměnnými pravidly, tzv. kánony. Mělo mít výchovnou funkci ke zbožnosti a víře, cizí národy ohromovat velkolepostí a nádherou, oslavovat císařskou moc a náboženství, z čehož plynula nemožnost tvůrčího vývoje, utváření nových směrů a stylů, kreativity a volné volby uměleckých námětů. Přes tuto svázanost však ve vymezených mantinelech vykazovalo byzantské umění vysokou úroveň, což ukazuje na nesporné nadání jejích obyvatel. Později ale propukl jeho skutečný a trvalý úpadek zapříčiněný poklesem samotných kvalit obyvatel: umění ztrácelo přímo svou vnitřní úroveň. I ustrnulost a rigidita v oblasti námětů a stylů byla později způsobena spíše než předepsanými pravidly poklesem vnitřních kvalit obyvatel, díky čemuž se ve městě nestihl vyvinout svobodnější a kreativní umělecký duch.

Vzdělanost

V Konstantinopoli a několika dalších nejvýznamnějších městech existoval i dobře organizovaný a vysoce rozvinutý vzdělávací systém a v době několika staletí největšího rozkvětu bylo školství a vzdělanost na vyšší úrovni než v tehdejší západní Evropě (solidní vzdělání bylo nutnou podmínkou pro úřednickou kariéru). Celková úroveň vzdělanosti byla na tu dobu velmi vysoká; navíc existovalo i rozvinuté vysoké školství, jež se věnovalo hlavně filosofii, právu, rétorice a teologii.

Vysokou úroveň měla i samotná literatura, zejména dějepisectví a filosofické spisy. Historické písemnictví se vyznačovalo kritičností, objektivitou a zároveň uměleckým podáním. Nejvýznamnějšími historiky byli Prokopios (6. stol.) a císař („učenec na trůně“) Konstantin Porfyrogenetos (10. stol.). Rozvíjela se i teologická literatura, dogmatická i polemická (učenci Ióannés Chrýsostomos, Fótios), hagiografie (písemnictví, jehož námětem jsou životy a činy světců), bohoslužebné písemnictví, dále i právnická literatura a filosofie.

V oblasti právní vědy navázali na římské právo, současně se stále silněji projevovalo křesťanství. Z kodifikace Corpus iuris civilis, provedené za Justiniána I., byly odvozeny zákoníky Ekloga, vydaný za Leona III., a Basilika, dokončený za Leona VI. Moudrého.

Byzantská vzdělanost procházela určitými cykly, jež se pak poněkud lišily i v tom, čemu byla věnována největší pozornost.

Prvotní rozkvět proběhl už za vlády Justininána v 6. století, kdy šlo ještě do určité míry o navázání na pozdní antiku. Již tehdy se nejvíce rozvinula historiografická literatura, jež patřila trvale k nejvýzamějším oblastem byzantské učenosti. Nejvýznamnějším představitelem tohoto směru byl již zmíněný Prokopis z Kaisareie, který napsal především osm knih o Justiniánových válkách s Peršany, Góty a Vandaly, jichž se osobně zúčastnil. Dále sem patří práce právníka a historika Agathia, který pokračoval v Prokopiových dějinách Justiniánova období, člena císařské stráže Memandra Protestora a Theofylakta Simokatta, který zachytil události z doby císaře Maurikia.

Typickým rysem byzantské vzdělanosti za makedonské renesance v 9. století se stal encyklopedismus. Vycházel z představy, že pro výkon intelektuálních povolání je nezbytné všeobecné vzdělání (řecky enkyklios paidea). To bylo základem snah o pořízení souhrnu všeho dosavadního vědění a samozřejmě vedlo k oživení (renesanci) zájmu o antické písemnictví.

Za éry Komnenovcův 11. a 12. století došlo k opětovnému vzestupu kulturní aktivity někdy označovanému jako komnenovská renesance.

Již v první polovině 9. století byly učiněny první pokusy o obnovu vysokého školství v Konstantinopoli. S podporou císaře Theofila začal v hlavním městě vyučovat vynikající vědec Leon Filosof (též Matematik). Později získal podporu strýce a spoluvládce císaře Michaela III. kaisara Bardy, který zřídil v císařském paláci Mangaura novou vysokou školu a svěřil mu její vedení. Vyučovala se zde filozofie, geometrie, astronomie a gramatika. Na této škole měl působit také pozdější konstantinopolský patriarcha Fotios, jehož žákem byl Konstantin Filosof.

Největší kulturní význam ovšem měla v oné době úplná exploze historiografické literatury – kronik či memoárů. Klenotem je dílo dcery císaře Alexia I. Anny Komneny Alexias (Paměti byzantské princezny).

Historikem byl také Annin manžel Nikeforos Bryennias, který vylíčil boje o trůn v době nástupu Komnenovců. Panování a činy císaře Manuela I. velebí ve svém historickém díle jeho sekretář Ioannes Kinamos. Později popsal léta 1118 – 1213 také dvořan císaře Alexia III. Angela Niketas Choniates.

Vedle těchto učených historických prací, které se blížily momirům, vznikaly dále kroniky, jejichž autoři se pokoušeli zachytit delší dějinné období. Patřil mezi ně Ioannes Skylitzes, který napsal přehledné dílo o letech 811-1057. Jeho cílem bylo navázat na Theofanovu kroniku, ale zbavit se jeho stranickosti a odstranit rozpornost a neúplnost jeho výkladu. Velké množství antických a starších byzantských pramenů, dnes již mnohdy ztracených, použil pro svoji světovou kroniku, dovedenou od stvoření světa až do roku 1118 Ioannes Zonaras. Lidovou veršovanou kroniku a veršovaný román napsal Konstantinos Manasses, metropolita z Naupaktu. V tomto období také s největší pravděpodobností vznikl jeden z nejvýznamnějších byzantských eposů Digenis Akritas.

Navzdory spíše náboženskému a humanitnímu zaměření vzdělanosti byla jistá pozornost věnována i technice a přírodním vědám – lékařství, matematice, astronomii a chemii. I díky tomu zde byl vynalezen proslulý řecký oheň, který se stal postrachem všech, kteří se pokoušeli dobýt hlavní město říše.

Vedle bohaté naučné literatury existovala i krásná literatura – kroniky, dialogy, romány, církevní hymny, hrdinské eposy (Trójská válka, Píseň o Belisarovi), rytířské skladby, bajky, morální naučení, epigramy, satira.

Ne vše však bylo ve vývoji a podobě byzantské kultury pozitivní. Odkaz původní helénské vzdělanosti postupně mizel, byl vytlačován stále silnějším vlivem křesťanství, což bylo zapříčiněno hlavně tím, že vzdělávací systém se dostal pod silný vliv církve, která do značné míry určovala ráz a celkovou orientaci vzdělanosti a kultury. To sice na jedné straně nastolilo jisté intelektuální podněty, směry a témata, celkově však šlo o vliv negativní, neboť omezoval možnosti svobodného myšlení a zesiloval tendenci opomíjet a zapomínat na myšlenkové a kulturní dědictví antiky, zejména Řecka. Přes tato omezení díky svému nadání dokázalo obyvatelstvo Byzance dosáhnout na intelektuálním poli velkých úspěchů. Ty začaly opadat, až když samo začalo ztrácet kvality a původní identitu.

Nicméně, v tenzi a rozdílu mezi svobodomyslnějším a racionalističtějším helénismem a dogmatičtějším křesťanstvím spočívá obecnější a v byzantské kultuře trvale panovala jistá disharmonie a napětí mezi těmito jejími prvky. To se výrazně projevilo během období ikonoklasmu, který souvisel i s pronikáním citově vyhraněného mysticismu a asketismu do byzantské společnosti, jevy typickými pro mnišské hnutí, které byly neslučitelné s původní řeckou uměřeností a racionalismem. Rozpor mezi nimi byl zřetelný v duchovním vývoji Byzance po celou dobu její existence, později i ve sporech mezi hésychasty a uniaty. Ani nedošlo k jejich tvůrčí syntéze jako později na Západě v podobě scholastiky. Přejímání antické tradice se v byzantském písemnictví projevovalo pouze napodobováním dokonalých děl klasické literatury po jazykové a stylistické stránce, uváděním hojných citátů a variací detailů, ne však tvorbou nových celkově originálních prací. Snad to byl zčásti důsledek křesťanského dogmatismu a zanícení pro víru, ale spíše projev toho, že i když byli původní Byzantinci nadaným národem, starověkým Řekům se přece jen rovnat nemohli. Pozdější stále silnější příklon k intelektuálně jednodušší křesťanské dogmatice, odklon od svodomyslnějšího a racionálnějšího ducha helénismu a opomíjení bohatého odkazu Řecka byly už asi důsledkem ztráty vrozených kvalit a přimíšení orientální krve, čímž se měnila národní mentalita.

Rozvoj a úroveň byzantských věd během dějin kolísaly v souvislosti s historickým vývojem. Prvotní rozkvět vědy v byzantské říši nastal hned při jejím prvotním všeobecném rozmachu a stal se jednou ze součástí celkového rozkvětu její civilizace.

Morové epidemie a výboje muslimů přivodily byzantské vědě určitý útlum, překonaný za makedonské renesance na konci prvního tisíciletí. Tento nový rozmach byl do jisté míry podnícen i arabským a perským vlivem, zvláště ve směru přírodních věd. Poslední vzepětí byzantské vědy se událo v závěrečných staletích dějin říše. V tomto období se Trapezunt stal střediskem pro studium astronomie, matematiky a medicíny. Konečný a definitivní úpadek vědy nastal společně s celkovým a konečným úpadkem říše daným dysgenikou, vylidňováním a imigrací cizinců.

Byzantinci se věnovali i studiu a překládání starých klasiků antiky a tím výrazně přispěli k uchování antických poznatků a jejich zprostředkování islámskému světu a renesanční Itálii. Přestože byzantští badatelé po uzavření athénské Akademie v roce 529 učinili jen zanedbatelné pokroky, v jistých dobách dosáhli skvělých úspěchů v aplikaci vědy a neustále setrvávali v úzkém kontaktu s klasickou filozofií, metafyzikou a matematikou. Spisy antických autorů byly udržovány v povědomí zásluhou klasických studií v Athénách, v Alexandrii a na konstantinopolské univerzitě. Tehdejší byzantští badatelé a učenci, jako byl třeba novoplatónský filozof Georgios Gemistos Pléthón, měli značný podíl na rozšíření antických gramatických a literárních textů v raně renesanční Itálii.

Po pádu říše mnozí z posledních učenců emigrovali do Evropy a přinesli s sebou znalosti o jejich díle.

Náboženství

Stěžejním rysem byzantské civilizace byla důležitost náboženství v oficiální ideologii říše, přičemž stát a církev, reprezentovaní císařem a konstantinopolským patriarchou, nalézaly styčný bod ve své oddanosti pravé víře. Byzantští císařové si podobně jako jejich římští předchůdci nárokovali svrchovanost nad veškerou křesťanskou oikumene (okrsek zemský), ačkoli realita se od této teorie diametrálně odlišovala. Ortodoxie přispívala ke společenské a politické soudržnosti Byzance, třebaže křesťané a církev v říši netvořili homogenní celek, nýbrž se často vlivem vyhrocených dogmatických sporů nořili do vnitřních rozbrojů. Tím vnášeli do jinak vcelku harmonicky fungující byzantské společnosti de facto zbytečné sváry, nestabilitu a nejednotu.

Rané křesťanství se ve východních provinciích římské říše a pozdější území Byzance prudce rozvíjelo a brzy se z něj vzešly četné hereze. Ve 4. století se zde rozvinul arianismus a v následujícím století nestoriánství, christologický směr prosazovaný konstantinopolským patriarchou Nestoriem zavržený koncilem v Efesu roku 431. Rozkol v církvi pokračoval po chalkedonském koncilu, konaném v roce 451, jehož závěry odmítli křesťané v Egyptě a Sýrii obviňovaní z monofyzitismu. Tím si vysloužili tvrdé perzekuce ze strany několika císařů, které ustaly teprve s počátkem islámské expanze v 7. století. Byly sice učiněny jisté kroky k usmíření s monofyzity příklonem ke kompromisnějším naukám, jako byl třeba monotheletismus, preferovaný Herakleiem a jeho vnukem Konstantem II., nicméně na Třetím konstantinopolském koncilu probíhajícím v letech 680 až 681 byl monotheletismus odsouzen. Ortodoxní křesťany postihla velká krize v souvislosti s ikonoklastickým hnutím, těšícím se podpoře císařů v letech 730 až 787 a znovu v letech 815 až 843. Konflikt se odehrával mezi ikonoduly, zastánci uctívání ikon, a ikonoklasty, odpůrci kultu obrazů. Poté byl ikonoklasmus definitivně zapuzen. Ikonoklastické hnutí vedlo ke zničení mnoha uměleckých děl a památek, a mělo i širší důsledky, kdy uvrhlo zemi do éry nepokojů a nestability, což negativně ovlivnilo i celou společnost a hospodářství.

Všechny tyto vnitřní sváry negativně poznamenaly vztahy mezi východními a západními křesťany. Nedlouho po skončení ikonoklastické etapy byzantských dějin se událo Fotiovo schizma, v rámci něhož se papež a konstantinopolský patriarcha Fotios vzájemně exkomunikovali. V pozdějších dobách se byzantská církev ve srovnání se západní církví také vyznačovala větší konzervativností a strnulostí, v čemž asi rovněž hrála roli změna v mentalitě obyvatel jakožto důsledek rostoucí orientalizace. Prohlubující se odcizení vyvrcholilo v roce 1054, kdy za patriarchy Michaela Kerularia došlo k církevnímu rozkolu označovanému jako tzv. Velké schizma. Roztržka byla završena v roce 1204 dobytím a vypleněním Konstantinopole za 4. křížové výpravy, načež bylo sídlo patriarchů dočasně přesunuto do města Nikáia. Ve 14. století nabylo na významu mystické učení hésychasmus, šířící se ponejvíce v asketickém prostředí mnišských komunit. Kromě toho byly podniknuty pokusy o překonání schizmatu, konkrétně v letech 1274 a 1439, jež ovšem ztroskotaly na odporu ortodoxních křesťanů.

Křesťanství tedy zažilo v zemi velký vzestup a mělo vliv na utváření její společnosti a kultury, ovšem v celkovém rozkvětu její civilizace nebylo klíčové, spíše to byl povrchnější kulturní vliv ovlivňující její vnější formy – v západní části římské říše se také rozšířilo, ale úpadku nezabránilo. A nakonec o staletí později nezabránilo ani úpadku Byzance (ba dokonce se zdá, že křesťanské zanícení ve společnosti rostlo právě v době úpadku). Skutečně základním činitelem vzestupu i sestupu Byzance byla bílá rasa – její kvality a identita. Dokud je měla, civilizace vzkvétala, když je začala ztrácet, civilizace upadala.

Jazyk

Z jazykového hlediska se zpočátku Byzantská říše vyznačovala dvojjazyčností – latinou a řečtinou. Krom toho byla tato dvojjazyčnost spojena se sociální stratifikací: latinou mluvila původní římská elita a vyšší vrstvy, široké masy původních obyvatel řecky. V armádě, na císařském dvoře a ve správě, stejně jako v některých balkánských provinciích se hovořilo latinsky, avšak převládajícím jazykem nejširších vrstev obyvatelstva byla řečtina. Užívala ji ale i církev, učenci a byla od počátku i literárním jazykem.

Později došlo k dalšímu posunu ve prospěch řečtiny na úkor latiny i u vládnoucí elity a v oblasti státní správy, což bylo nevyhnutelně dáno demografickým složením a vývojem v říši. Latinský element v říši byl sice přechodně posílen dobytím někdejších západních provincií za Justiniána I. a latina zůstala úředním jazykem do 7. století, pak ji však s tím, jak původní římský element zčásti splynul s místní populací a zčásti se grecizoval, za Herakleia nahradila řečtina. Mezi vzdělanějšími třídami na východě tak upadla spisovná latina poměrně rychle do zapomnění, i když si ještě dlouho udržela pozici jakéhosi ceremoniálního a „elitního“ jazyka, jenž vyjadřoval pojítko s římskou minulostí a původem říše. Proto se nadále užívala při různých oficialitách, obřadech a ještě v 11. století se objevovala na nápisech a mincích. Naproti tomu vulgární latina se zachovala u určitých jazykových menšin: v thráko-římském prostředí dala vzniknout protorumunskému jazyku a při západním pobřeží Jaderského pobřeží se postupně vyvinula v dalmatštinu.

Z celospolečenského hlediska však byla nejobecnějším nástrojem dorozumívání na byzantském území řečtina už od nejranějších dob – dokonce už před zánikem západořímské říše. Ta se ve východním Středomoří vyskytovala o celá staletí dříve než latina. Řečtiny se užívalo jako církevního jazyka, hovořili jí vědci, filozofové a umělci a sloužila jako lingua franca při dálkovém obchodu či při diplomatických stycích s cizími národy. Invaze Arabů a pozbytí východních provincií zásadním způsobem urychlily grecizaci říše. Řečtina, jíž se mluvilo v Byzanci, často označovaná jako středověká řečtina, případně byzantská řečtina, vycházela z řečtiny období helénismu, z níž přejala jazykový dualismus. V literatuře přetrvávala archaizující forma attické řečtiny, zatímco v běžné komunikaci se používalo lidové nářečí odvozené z koiné.

V etnicky silně heterogenní byzantské říši se vyskytovaly četné jiné jazyky, z nichž se některé domohly v jistých oblastech polooficiálního statusu. V pozdní antice se mezi vzdělanými vrstvami populace Sýrie a Palestiny rozšířila aramejština a její syrský dialekt. Koptština dominovala Egyptu, jiným provinciím arménština, gruzínština a slovanské jazyky.

Státní zřízení, politika, administrativa

Státním zřízením byla absolutistická centralizovaná monarchie (císař neomezeným vládcem, spojení světské a duchovní moci – caesaropapismus) a silně hierarchizovaná a koncentrovaná ústřední správa vyznačující se propracovaností a velikou komplexností, v jejímž čele stál císař vystupující jako samovládce pověřený uskutečňovat na zemi Boží vůli. Postava císaře byla do značné míry spojena s církví, působící jako stabilizační faktor, a s osobou konstantinopolského patriarchy. V souladu s doktrínou formulovanou Eusebiem z Kaisareie vnímali Byzantinci císaře jako Kristova zástupce na zemi. Podle teorie translatio imperii, kterou výstižně vyjádřil v 6. století Prokopios z Kaisareie, byla císařská moc přenesena z Říma do Konstantinopole. Byzantský panovník užíval titulu římský císař – v pozdně antickém období imperator (řecky autokrator) nebo augustus (sebastos), od 7. století se na základě helenizace titul změnil na basileus. Císař zastával pozici vrchního velitele vojska, řídil státní správu a vykonával dohled nad náboženskými záležitostmi.

Formální postavení císaře jako absolutní hlavy státu však neznamenalo, že tomu tak fakticky vždy bylo; navíc samozřejmě konkrétní podoba výkonu moci a míra skutečné moci závisela i na okolnostech a osobnostech jednotlivých císařů. Leckteří z byzantských vládců se osobně věnovali plnění úkolů v oblasti administrativy a veleli armádě, jiní pověřovali těmito povinnostmi schopné podřízené, případně byli loutkami svých dvořanů či vojáků, třímajících otěže řízení státu ve svých rukou.

Jestliže nebyl násilným způsobem svržen či jinak odstaven, mohl každý z císařů vybrat svého následníka, jemuž byl obvykle udělován titul kaisar. V některých fázích byzantských dějin náležel titul kaisara i několika lidem současně. Ne vždy bylo následnictví uděleno v dynastickém smyslu císařovu synovi. Za jistých okolností přecházela vláda ze strýce na synovce. Císařskou hodnost bylo možné nabýt rovněž sňatkem. Mnozí císařové se domohli moci tím, že byli provoláni vojskem. K vládě mohly dopomoci také dvorské intriky, často doprovázené pácháním zločinů. Aby se sesazeným císařům a příslušníkům jejich rodů zabránilo v opětovném uchopení trůnu, byli často mrzačeni. To patřilo k typickým prvkům politického boje v Byzantské říši. Je možné, že toto vraždění v bojích o moc v rámci vládnoucí elity mělo určitý dysgenický efekt, který přispěl k úbytku tohoto politicky nejschopnějšího elementu, podobně jako kdysi v původní římské říši.

Vztah císaře a patriarchy se vyznačoval oboustrannou závislostí: císař ustanovoval a případně sesazoval patriarchu, jemuž náležela klíčová úloha v procesu korunovace. Navzdory tomu mezi nimi příležitostně vyvstávalo napětí pramenící z odlišnosti zájmů státu a církve. Na trůn konstantinopolských patriarchů usedaly někdy osobnosti natolik silné, že dokázaly odolávat i tlakům panovníků. V závěrečné fázi existence Byzance se někteří císaři pokusili o obnovu jednoty církve výměnou za vojenskou pomoc ze Západu, což ovšem naráželo na vehementní odpor patriarchů.

V čele státní správy stáli logothethé, obdoba dnešních vládních ministrů, nejdůležitější byl dromos, první ministr říše. Výkonná a silná ústřední správa činila z Konstantinopole nezpochybnitelné mocenské centrum celé říše a až do doby úpadku ji celou dokázala se vší kompetencí řídit a ovládat.

Systém řízení státu zpočátku vycházel z římského pozdně antického modelu přísného oddělení civilní a vojenské moci. V 7. století prošla říše hlubokou vnitřní transformací, během níž bylo upuštěno od stávajícího administrativního uspořádání. Původní římská provinciální správa zanikla; byla vystřídána systémem themat a prošla tak procesem částečné militarizace. Do konce 8. století se konstituovala nová byrokratická struktura, jejíž těžiště se nacházelo při císařském dvoře, a došlo k obměně byzantské titulatury. Úředníci a jiní státní činitelé vděčili za své hodnosti císaři, na jehož vůli se stali zcela závislými. Služba v civilní správě tehdy představovala nejsnazší způsob, jak se domoci aristokratického statusu. Této civilní aristokracii vyrůstal zhruba od 9. století mocenský konkurent v podobě provinciálních magnátů, opírajících se o své rozsáhlé pozemkové vlastnictví a majících výrazný podíl na obraně státu. Tím vyl do organizace státu zanesen nový element, který vedl k jisté míře decentralizace a omezení její původní monolitnosti. V následujících staletích docházelo k dalšímu rozšíření aristokracie, jejíž řady rozmnožil rostoucí počet nových rodů. Podle určitých teorií bylo 11. století poznamenáno soupeřením mezi civilní aristokracií a pozemkovými magnáty. V téže době utrpěla říše katastrofální územní ztráty v Malé Asii, v důsledku čehož se po nástupu dynastie Komnenovců uskutečnila další reorganizace císařské správy. Určité tituly přestaly být užívány, zároveň byly vytvářeny nové hodnosti, naznačující míru příbuznosti jejich nositele ve vztahu k císaři. Komnenovci a obdobně Palaiologové se spoléhali převážně na pozemkovou aristokracii. Kontrola říše proto ulpívala na nevelkém počtu urozených rodin provázaných vzájemnými příbuzenskými svazky.

Tuhý centralismus a byrokracie byly sice původně spíše dány absolutistickým systémem moci, ovšem když nabraly na intenzitě v pozdějších dobách, byly samy zřejmě projevem ztráty kvalit obyvatelstva, jež se projevily i snižováním schopností a kompetencí úřednického aparátu a absencí vývoje k větší efektivitě a decentralizaci. Dokud však byl státní aparát tvořen dostatečně schopnými lidmi, fungoval přes svoji složitost a rigiditu vcelku dobře: vrcholu dosáhla byrokratizace a císařský autokratismus už v 8. a 9. století, avšak byrokracie si vcelku udržovala efektivitu ještě dlouho, až do 13. století (i když státní správu poněkud negativně zasahovala trvalá rivalita mezi úřednickou a vojenskou šlechtou). Tak dlouho zřejmě proto, že dysgenické a imigrační procesy, které zasáhly obyvatelstvo maloasijského jádra říše již dříve a projevily se už dříve všeobecným úpadkem, pronikly do státní byrokracie jako elitní skupiny, dlouho uchovávající bílou identitu a představujíc nejkvalitnější část bílého obyvatelstva, až později; velmi negativní vliv na ústřední správu měla destrukce hlavního města při dobytí křižáky a jejich nadvláda právě ve 13. století. Od té doby již i státní správa procházela ztrátou efektivity, nicméně jelikož byla stále ještě ze značné části tvořena původními bílými obyvateli říše, dokázal si určitou funkčnosti ještě udržovat; dokonce i v době, kdy z říše nezbylo skoro nic a zbývala vlastně jen Konstantinopole, fungovala její správa ještě vcelku obstojně.

Hlavním zdrojem státních příjmů bylo díky své výkonnosti až do 12. století zemědělství. Pak se už začaly projevovat osudové trendy v počtech, kvalitě a rasovém složení obyvatelstva, zemědělství začalo upadat a státní příjmy z něj rapidně klesat.

Navzdory neustávajícím válkám a hrozbám (nebo možná právě proto) vynikli Byzantinci i v umění diplomacie. Hned od počátku svých dějin se říše musela potýkat s náporem velkého množství nepřátel. Hrozbu nepřátel za hranicemi zvyšovala strategická nevýhodnost polohy Byzance spočívající v jejím umístění do tehdy politicky a etnicky velmi pestré oblasti a z toho plynoucího obklopení národnostně, kulturně a rasově rozličnými nepřáteli z několika stran. Vzhledem k počtu protivníků nepostačovala k jejich eliminaci prostá vojenská síla. Byzantinci se tudíž museli uchylovat k diplomacii, již pokládali za určitou formu války jinými prostředky.

Většina národů, s nimiž říše přicházela na své severní hranici do styku, původně postrádala vyspělejší a formalizované sociální struktury. S postupným vzestupem k vyšším úrovním civilizace a rozvojem vlastních institucí se tyto celky stávaly předmětem intenzivnějšího zájmu byzantské diplomacie.

Ta uplatňovala vůči zahraničním subjektům širokou škálu rozličných nástrojů: nepřátelští vládcové byli obdařováni honosnými tituly, členové jiných panovnických rodů byli zváni do Konstantinopole, cizí poselstva byla zdržována na území říše, na cizince při tom leckdy silně zapůsobila vyspělá kultura a bohatství Byzance, a tím byli podněcováni k přijímání byzantských společenských hodnot a postojů. Byzantinci neváhal i vynakládat značné sumy peněz k motivování odlehlejších kmenů a národů k útoku na své sousedy a zasahovali do vnitřních poměrů jiných států vyvoláváním povstání a vzpour. Jako diplomatického prostředku k zajištění své bezpečnosti užívali i šíření křesťanství.

Dokonce existují domněnky, že do značné míry právě díky diplomatické obratnosti Byzantinců byla uchráněna civilizace ve východní Evropě, což je jedním z jejích největších přínosů pro evropskou civilizaci.

Byzantská říše disponovala i rozsáhlým systémem sociální péče. Stát finančně zajišťoval chod nemocnic, chudobinců a sirotčinců. Tato sociální politika však zřejmě přispěla k zesílení dysgenického úpadku obyvatelstva a později i k populačnímu nárůstu přistěhovalých orientálních elementů.

Armáda a vývoj mocenské pozice říše

Superlativy však nenáležely Byzanci jen v oblasti hospodářství, vzdělanosti a politické moci, nýbrž i její vojenská síla. Zárukou bezpečnosti Konstantinopole a její expanzivní politiky v zahraničí byly ozbrojené síly. Díky kvalitní bílé populaci a efektivní organizaci se stala byzantská armáda jednou z nejsilnějších na světě. Podobně jako římská armáda i byzantské vojsko si udržovalo vysokou úroveň ukázněnosti, taktické zdatnosti a organizace.

Pozemní vojsko se skládalo z mobilizovaných bojovníků v thematech. V pozdní antice sestávalo z pohraničních sborů (limitanei) a z mobilní polní zálohy (comitatenses). Rozhodující složkou byzantské branné moci bylo těžké jezdectvo tvořené katafrakty. Velké pozornosti se těšily teoretické úvahy o strategii a vojenství a někteří císaři dokonce sepsali vlastní pojednání o umění války. Zřejmě nejvíce vešel ve známost Strategikon od Maurikia. Po zahájení arabských výbojů prokázala říše svoji vitalitu pružnost osvojením defenzivnější strategické koncepce. Systém themat zavedený koncem 6. století zvýšil údernou sílu vojska. Od 7. století se proto byzantské teritorium členilo na themata, vojenské a administrativní celky v čele s velitelem s hodností strategos. Lokální domobrana střežící jednotlivá themata dokázala zadržet nejprudší útoky chalífátu mezi 7. a 9. stoletím. Jádro byzantského vojska se skládalo z profesionálních oddílů zvaných tagmata, dislokovaných ponejvíce v blízkosti Konstantinopole a z oddílů císařské gardy. Po zažehnání arabského nebezpečí přecházeli Byzantinci přibližně od poloviny 9. století pozvolna do ofenzívy, kulminující za panování vojáckých císařů Nikefora II., Jana I. Tzimiska a Basileia II. v 10. století. V důsledku expanze ztratila themata ve vnitrozemí svoje opodstatnění, postupně se demilitarizovala a byla podřízena civilní správě.

Avšak i vojenská síla země byla postižena všeobecným úpadkem, který započal po přelomu tisicíletí. Poté, co se systém themové domobrany v 11. století především vlivem nepříznivým demografických trendů fakticky rozložil, se Byzantinci museli ve stále větší míře spoléhat na zahraniční žoldnéře. S vytrvalým nedostatkem vlastních vojenských sil se komnenovští císaři snažili vyrovnat udělováním pronií, daňových výnosů z půdy výměnou za vojenské služby. Tím ale přiživovali proces postupné feudalizace říše, podkopávající autoritu konstantinopolské vlády.

Po většinu doby své existence najímala byzantská armáda do svých řad cizí žoldnéře, většinou bělochy, někdy však i Asiaty. V dobách krizí v 11. a dalších stoletích se pak leckdy potýkala s jejich nespolehlivostí a vzpourami, což bylo dáno jejich cizí národní a kulturní identitou, s níž se logicky pojil nedostatek loajality k říši, nicméně díky jejich schopnostem a energičnosti se upadající říše dokázala bránit nepřátelům ještě dlouho poté, co sama ztratila většinu sil (proto velmocenský úpadek Byznace následoval až se zpožděním za jejím úpadkem vnitřním).

Jízdu doplňovali muži germánského, hunského, kumánského, alanského či turkického původu. Kumáni byli zřejmě kmenem pocházejícím ze zbývajících asijských nordiků (někdy byli označováni jako Polovci – „plaví“, což poukazuje na nordickou krev; ovšem je i možné, že byli smíšeným nordicko-asijským národem). Alani byli poslední nordický kmen, který se udržel v jejich pradávné domovině na planinách jihocentrálního Ruska, než byli zničeni Attilovými asijskými hordami (zbývající přeživší Alani odešli do Evropy jako jeden z germánských kmenů). Dokonce i mezi Huny a turkickým národa existoval bělošský-nordický element a je docela možné, že převážně z něj se rekrutovali bojovníci v byzantských službách.(6) Naproti tomu těžká pěchota se rekrutovala z bojovníků pocházejících přímo ze severní a západní Evropy. Hlavně nabídkou půdy říše přitáhla do vojenské služby masy Germánů. Z germánských národů se rekrutovala i palácová garda, patrně nejproslulejší žoldnéřská jednotka v Byzanci.

Kemp popisuje roli Germánů při utváření osudu Byzance (1999, kap. 20): „Byzantinci v zoufalé snaze udržet své kolabující hranice spustili masovou náborovou kampaň mezi germánskými kmeny, nabízejíce jim v onom čase nikoli peníze, nýbrž půdu v oblastech určených pro znovudobytí od muslimů, a současně dramaticky reorganizovali strukturu své armády. Vlna nových evropských vojáků pak přijala nabídku, a ačkoli početně nepřítelem mnohonásobně přečísleny, zahájily tyto nové armády během 9. století proti muslimům velké tažení, které zažehnalo muslimskou hrozbu až do začátku 12. století. Bulharsko bylo znovu dobyto během téměř desetileté kampaně po roce 970 a toto vítězství bylo následováno opětovným záborem částí severní Mezopotámie a severní Sýrie. Nicméně od konce 11. století nepřetržité válčení opět podlomilo sílu byzantských armád, z řad Germánů přicházelo stále méně dobrovolníků s tím, jak se šance na zisk půdy jakožto odměny stávala stále menší a menší.“

V pozdním období stát vojensky závisel i na Arménech, jež představovali jeden ze zbytků nejstaršího bílého obyvatelstva Orientu (i když poněkud smíšený i s pozdějšími indoevropskými nordiky). Ti střežili hranice maloasijského centra říše.

Vedle pozemních sil spočívala obrana říše rovněž na byzantském námořnictvu, vybaveném rychlými galérami, zvanými dromóny, a používajícím tajnou zbraň, pro niž se vžilo označení „řecký oheň“. Námořnictvo se skládalo z námořních eskader v thematech a z císařské flotily v hlavním městě. Byzantská námořní převaha v oblasti východního Středomoří přetrvala do 11. století. Pak se ovšem ztráta kvalit a původní identity obyvatel projevila i zde, námořnictvo ztrácelo svou sílu a vzrostl význam flotil italských obchodních republik.

Konstantinopol sama byla i mohutnou vojenskou pevností a byla považována za nedobytnou. Díky mocným Theodosiánským hradbám to byla nejsilnější pevnost známého světa. Velké množství útoků a obléhání nemělo šanci díky špičkové obraně, která v Evropě ani na Blízkém východě neměla obdoby. První zatěžkávací zkouška bylo roku 626 obléhání perskými Sasánovci a jejich spojenci. Kromě dobytí křižáky roku 1204, kdy už byla ve značném úpadku, a definitivního pádu města do rukou Turků, kdy už byla jen stínem své původní velikosti, nebyla byzantské metropole nikdy dobyta. Výhodná poloha, efektivní obrana, mohutné sofistikované opevnění a řecký oheň ji zachránily při několikerém obléhání Araby, před útoky Avarů, Vikingů, Bulharů a také Rusů.

Vojenská síla však nezaručila zemi trvalou expanzi, neboť nepřátel bylo mnoho. Říše po své prvotní expanzi v několika následujících staletích o své državy na západě, jež dobyl Justinián I. a jež představovaly dřívější západní část římské říše, postupně zase přicházela – Arabové uchvátili většinu pozic v západním Středomoří, germánské kmeny ovládly většinu Itálie, na Balkán se tlačili Slované. Provincie dále na východě a v Levantě zase uchvátili Seldžukové. Šlo však o vzdálená území s kulturně a v případě držav na jihu i rasově odlišným obyvatelstvem, jež si žilo svým vlastním životem a jejichž ztráta nic nezměnila na vnitřním rozkvětu Byzance založeném na vlastním bílém obyvatelstvu se svébytnou kulturou, jež se nacházelo vlastně jen v Malé Asii a zvláště silně se pak koncentrovalo právě v Konstantinopoli. Jisté zmenšení držav mělo svým způsobem i pozitivní dopad v podobě větší konsolidace a upevnění říše. Navíc později v 10. století za nového mocenského rozmachu byla mnohá území na nějaký čas znovu dobyta.

Až v pozdějších dobách, kdy bílé obyvatelstvo hlavního města a anatolského jádra říše zasáhl destruktivní imigrační, depopulační a dysgenické trendy, začali doléhat nepřátelé i na toto srdce impéria. Ústup Byzance byl sice primárně vyvolán stále silnějším náporem nepřátel za hranicemi, nicméně sama rostoucí neschopnost udržet je za nimi držet byla způsobena především úpadkem kvalit původní bílé populace a jejím úbytkem způsobeným jak celkovým klesáním porodnosti, tak zaplavováním masami tmavších přistěhovalců.

Teprve tehdy vznikla jasná provázanost mezi vnitřním úpadkem říše způsobeným procesy a její snižující se schopností obrany, která vedla k slábnutí země a ztrátě jejích jádrových oblastí. Nicméně ještě v době úpadku ještě díky zbývající bílé populaci a pomoci bělochů ze Západu říše zaznamenala četné vojenské úspěchy. Teprve až úpadek dosáhl velkých rozměrů, byla říše a nakonec i její metropole odsouzeny k dobytí nepřáteli. Po Seldžucích nastoupili Osmané, kteří se stali hlavními a osudovými protivníky říše. V pozdní době úpadku do jejich rukou padala jedna část říše za druhou, až jimi byla nakonec zcela zničena.

Celkový společenský a hospodářský vývoj

Byzantská společnost v průběhu dějin procházela proměnami své struktury. Původní římská organizace státu založená na civilní provinciální správě brzy zmizela. Docházelo k feudalizaci společnosti, konstituování šlechty v thematech, rozkvětu klášterů a vzrůstu jejich majetku. Svobodného rolnictva a stratioiků ubývalo, upadali do poddanství na velkostatcích, které byly nezávislé na státní moci. I když feudalismus byl poněkud neefektivní a svazující hospodářkou formou, díky nadanému obyvatelstvu říše v prvních staletích stejně jako hlavní město prosperovala. Na rozdíl od Evropy však v byzantské říši v pozdějších dobách již nedošlo k ústupu feudalismu a vzestupu měšťanstva, neboť zatímco Evropa stále disponovala kvalitním bílým obyvatelstvem jako základnou pro další úspěšný progres, obyvatelstvo Konstantinopole a anatolského srdce říše v pozdější době kvalitativně i početně upadalo a zaplavovaly ho masy nebílých imigrantů. To vedlo v pozdějších dobách k chudnutí hospodářství (úpadek řemesel a obchodu ve městech, úpadek zemědělství na venkově), rozkladu státní správy a celkové dezintegraci společnosti.

Poznámky:

(6) Coon se zmiňuje o Alanech jako o součásti širší populace asijských nordiků kdysi obývající velká území západní Asie (1939, kap. VI, sekce 5): „Sotva lze pochybovat, dokonce i před rozborem kosterní evidence, že Skythové a Sarmati byli v zásadě, pokud ne naprosto čistě, bílé lidé a v žádném případě mongoloidní. (…) Alani jsou popisováni jako zlatovlasí. Naštěstí nejsme omezeni literárními referencemi. Sami Skythové pod vlivem mocných řeckých kolonií při severním okraji Černého moře a částečně Krymu vytvořili osobitý styl realistického umění… Tyto reprezentace zahrnují množství portrétů Skythů ve velmi realistických a živě vypadajících pózách. Ukazují jasně definovatelný typ mužů s mohutnými vousy a dlouhými vlasy, s výraznými, často vyčnělými nosy. Obočí je výraznější, oči hluboko posazené. Tyto obličeje striktně odpovídají typům běžným mezi současnými severozápadními Evropany… Obličej je tudíž definitivně nordický, zatímco postava vypadá podsaditější a velmi svalnatá… Perská vyobrazení Saků ukazují přesně ten samý typ, vypodobněný následníky naprosto odlišných uměleckých škol, a tudíž tento typ nemohl být nepodloženou konvencí. (…) Původní Skythové a Sarmati, ale i Alani a časní Ossetijci byli dolichocefalní. Alani si udrželi původní skythský nordický typ do 9. století. Na svou dobu byli asijští nordici vysocí: průměr u mužů přesahoval 170 cm.“

Z těchto asijských nordiků se zřejmě rekrutovalo velké množství bojovníků v byzantských službách.

Advertisements
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: