Skip to content

Byzantská říše a Konstantinopole – Příklad dysgenické, depopulační a imigrační destrukce civilizace II

Červenec 5, 2016
tags:
by

Založení a první rozkvět Konstantinopole, centra byzantské říše

Konstantinopol jakožto centrum pozdější Byzance byla založena na místě, kde stávala původně řecká osada Byzantion, založená již v 7. století pnl.(2) Římský císař Konstantin I. Veliký, se rozhodl založit nové hlavní město ve východní části říše. Tak se stalo 11. května 330, kdy přesunul sídlo vlády na Bospor, kde založil novou císařskou rezidenci nazvanou Konstantinopol. Tím zdůraznil rostoucí význam hospodářsky konsolidovanější a rozvinutější východní poloviny impéria. Město se těšilo strategicky mimořádně příznivé poloze mezi Evropou a Asií, nacházelo se na spojnici obchodních tras a nejpozději v závěru 4. století se stalo trvalým sídlem na východě panujících římských císařů. Důvody asi souvisely s výše zmíněným vývojem událostí v říši a celkovými okolnostmi – byly snad právě strategické (poloha) a politické, možná na něj také působil úpadek Říma a většiny tehdejší Itálie, s nímž kontrastovala poměrná prosperita ve východnějších provinciích, jež by vládě dala pevnější základy. Na druhé straně zde panovaly větší sociální rozpory a možná jim chtěl být císař pro jejich efektivnější řešení blíže. Podle některých tvrzení ho vedla pouhá libovůle a ješitnost.

Zamarovský (1970, s 342-3): „Konstantinopolis, dnešní Istanbul (a po našem Cařihrad), vznikl tedy z vůle a rozkazu vítěze u Milvijského mostu na půdě Byzantia, a to velkorysou výstavbou, která nemá rozsahem, tempem a nákladností v antice obdoby. Zahájena byla roku 324; a za pouhých šest let, roku 330, bylo pak město vysvěceno, přejmenováno a povýšeno na císařské sídlo. Zůstalo hlavním městem římské světové říše do roku 395, kdy byla rozdělena na východní a západní; pak bylo hlavním městem východořímské čili byzantské říše do roku 1453. (…) Při výstavbě svého města měl Constantinus, jak se zdá, jedinou ambici: aby bylo co nejvěrnější kopií Říma, a to pokud možno lepší a dražší. Co bylo v Římě postaveno za staletí, muselo být v Konstantinopoli postaveno za několik let. V Římě byl Kapitol; dal tedy postavit na návrší proti staré akropoli Kapitol. V Římě byl Velký cirkus a Flavijský amfiteátr; dal tedy postavit obrovský hipodrom, do něhož se vešlo přesně tolik lidí, jako do obou těchto římských staveb dohromady. V Římě stála kolosální socha císaře Nerona, změněná v sochu Hélia; dal tedy postavit sochu tohoto pohanského boha Slunce, jenže její tváři dal vtisknout své rysy. Paláce, chrámy, vodovody, cisterny, fóra, kolonády, veřejné lázně, parky – to všechno muselo být v Konstantinopoli přesně jako v Římě; jelikož byl Řím rozdělen na čtrnáct okresů, na čtrnáct okresů rozdělil také své ‚Převeliké město‘. Vrcholem všeho byl však palác, který si dal postavit na místě jedné ze zbouraných čtvrtí vnitřního města; byl to komplex budov, nádvoří, pavilónů a sadů na ploše 35 hektarů. Žádný evropský panovník si nedal předtím ani potom vybudovat rezidenci takových rozměrů: na její plochu by se vešel pařížský Louvre, londýnský Buckinghamský palác, vídeňský Hofburg a Zimní palác ruských carů – a zbylo by tam místo i pro washingtonský Bílý dům!

Lactantius, tak přísný na Diocletiana, proti Constantinově stavební činnosti nic nenamítá; stejně jako jiní křesťanští spisovatelé šetrně přechází i fakt, že kromě křesťanských chrámů dal postavit v Konstantinopoli také několik pohanských chrámů a že k výzdobě svého paláce a veřejných budov použil soch pohanských bohů, které dal přivézt z Řecka a Itálie. (…) Státní pokladna světové říše pod tíhou těchto nákladů praskala; to však Constantina neodradilo. Zvýšil daně, zpřísnil jejich vybírání a bylo vše v pořádku.“

Pijoan (1978, s. 71): „Práce pokračovaly tak rychle, že se už po několika měsících, v březnu roku 330, konalo její vysvěcení. Nebudeme zkoumat, do jaké míry mohou být tyto údaje spolehlivé; je však jisté, že císař Konstantin úplně dokončil výstavbu města, včetně bran, hradeb a vodovodu, s hlavními monumentálními budovami, které se po celý středověk neustále přestavovaly.

Od brány na západní straně hradeb se až k velkému čtvercovému náměstí, Augustaiu, táhla hlavní třída… Ležely zde hlavní pamětihodnosti Byzance. Ulice Mesé, což znamená v řečtině „střední“, byla vroubena podloubím, … a pod ním měli krámy zlatníci, obchodníci s kořením a bankéři.

Augustaion si uchovalo po celý středověk původní dispozici z doby Konstantinovy. Sloupy se zde střídaly s nejproslulejšími díly pohanské doby. Pro výzdobu nové metropole byla starobylá města východu připravena o slavné skulptury. Bezpočet soch sem bylo dovezeno z Athén, Rhodu, Antiochie, Seleukie a připomíná se i bohatá římská matróna, která darovala jako příspěvek k výstavbě křesťanské Byzance několik porfyrových sloupů. Nikdy během středověku neztratila Byzanc svou dvojakou povahu starého helénistického města a křesťanské metropole; když se ve 13. století zmocnili Konstantinopolu křižáci, měli příležitost zničit zde obrovitého bronzového Hérakla, dílo Lysippovo, stojící ještě na jednom rohu Augustaia; takto vzal však zasvé monumentální, gemami zdobený kříž, který se tyčil uprostřed fóra, a postavy Dobrého pastýře se tehdy patrně začalo užívat na fontánách jako vhodného dekorativního námětu.

Na jedné straně Augustaia stála budova senátu, jedna z nejkrásnějších staveb ve městě, na dalších dvou stranách, za arkádami, čněly fasády jízdárny a císařského paláce. Na čtvrté straně konečně stál souběžně s náměstím chrám Boží moudrosti, jehož stavbu zahájil Konstantin a jejž tak velkoryse přestavěl Justinián.“

Nejdříve bylo město pojmenováno Nova Roma (Nový Řím), to si ale Konstantin brzy rozmyslel a dne 11. května roku 330 bylo město vysvěceno a přejmenováno na Constantinopolis, podle Konstantina. Konstantinopol se tak vedle Říma stala druhým hlavním městem římské říše.

Konstantin město obdařil rozsáhlými privilegii podobnými těm, která od nepaměti náležela městu Římu. I zásobování města obilím z Egypta odpovídalo zásobování starého hlavního města obilím z provincie Africa. Nadto bylo městu uděleno právo ius Italicum a bylo tak vyňato z placení pozemkové daně. Městu byla rovněž udělena rozsáhlá autonomie, v jeho čele stál městský prefekt.

Toto vše však byly spíše jen vnější formální aspekty města týkající se jeho prvotního vzhledu a politického statusu. Skutečným základem, jádrem kultury, identity, moci a rozkvětu města se stalo jeho samotné obyvatelstvo.

Právě příznivé rasové a eugenické okolnosti položily základy pro velkolepý rozkvět Konstantinopole v následujících staletích a pro její politickou i vojenskou moc, díky níž mohla celá Byzantská říše vůbec vzniknout a existovat.

Zakladatelským elementem se stali Římané, navíc mezi nimi převažoval jejich zbývající výkvět, aristokracie a příslušníci střední vrstvy. Zamarovský (1970, s 343-4): „Kromě obrovských prostředků, které Constantinus vynaložil na tyto stavby, poskytl dnes už nezjistitelné subvence všem, kteří ho následovali: senátorům a státním hodnostářům na stavby paláců a domů, obchodníkům a řemeslníkům na stavby skladišť a dílen, rejdařům na stavby loděnic atd. (…) Když bylo město slavnostně vysvěceno (za svorné účasti křesťanských i pohanských kněží), uspořádal Constantinus ve ‚Svatém paláci‘ velkou recepci. Teprve nyní se ukázalo, jak obrovské množství hodnostářů, úředníků, vojevůdců a dvořanů ho do nového sídla následovalo. (…) Tomu se řeklo dvůr! Co byla proti tomu legendární družina Romulova! Co Augustův průvod na ‚Oltáři míru‘! A všichni tito hodnostáři s významnými státními funkcemi … žili a měli žít v pohádkovém městě nad Zlatým rohem z milosti císaře a z jeho velkodušnosti…“

Pijoan (1978, s. 72): „Konstantinovo podnikání podporovali bohatí patriciové, které bychom už mohli považovat za velké leníky. Přišli z Říma a usadili se v Konstantinopolu se svými rodinami a majetkem. Jako středověká šlechta blízká králi a jako kardinálové za renesance vlastnily některé z těchto vynikajících byzantských osobností nádherná sídla, soupeřící s rezidencemi náležejícími koruně.“

Konstantinopole se stala útočištěm zbývajících kvalitních bílých elementů z Říma (a v menší míře i celé Itálie). Kromě toho zde se sem asi přistěhovali i nějací potomci dřívějších římských kolonistů, kteří se usídlili v Malé Asii. Vedle kvalitních římských elementů sem přišlo i mnoho romanizovaných Germánů a Galů, kteří v době úpadku svou krví osvěžovali upadající a mizející římskou krev a svými schopnostmi po jistou dobu udržovali římskou civilizaci a instituce (třebaže u mnohých existoval problém s loajalitou). Avšak stala útočištěm i velkého počtu anatolského bílého obyvatelstva, ať už přímo zde sídlícího či do města přistěhovalého, částečně pocházejícího ze staršího bílého osídlení a částečně z potomků řeckých přistěhovalců. Nesmíme zapomenout, že Řekové ve velkých počtech migrovali právě do západní Anatolie, zakládali zde četné osady a po jistý čas zde panoval větší rozkvět řecké kultury než v Řecku samotném. Později zde jejich vnitřní kvality a tím i jejich civilizace poněkud poklesla, přesto se však zde udržovalo poměrně nadané bílé obyvatelstvo udržující odkaz řecké a helénské civilizace. Mezitím samotný Balkán stejně jako značná část italského srdce římského impéria značně upadl.

Stoddard (1924, s. 203-4): „Řím dal Balkánu politickou jednotu a mír, avšak když Řím upadl, byli obyvatelé Balkánu zataženi do víru nešťastných událostí, jež pokračují až do dnešních dnů. Série barbarských invazí zaplavila Balkán z jednoho konce na druhý, zničila klasickou civilizaci a vyhladila většinu původní populace. Tito barbarští nájezdníci náleželi k různým rasám, někteří byli evropské a jiní asijské krve. (…) Mezitím se starší populace udržela na rozličných místech, zvláště v Konstantinopoli, jež se stala základním kamenem takzvané byzantské říše – řecké mluvou i kulturou, ač se nacházející v Malé Asii, a osídlena velmi smíšenou populací.“ Zde je třeba podotknout, že šlo o typově pestrou populaci, nicméně většinově tehdy ještě bílou, protože tvořenou převážně bílými rasovými typy.

V Konstantinopoli došlo (stejně jako v celé Malé Asii, zejména v její západnější části) vlastně ke splynutí starších bílých obyvatel s kvalitními bílými elementy ze Západu, což mělo revitalizující účinky.

Již na počátku však učinil císař opatření, jež se stalo jednou z příčin pozdějšího úpadku města.

Zamarovský (1967, s. 344): „To však nebylo všechno. Aby se Konstantinopolis skutečně vyrovnala Římu, císař velkoryse rozhodl, že napříště mají dostávat její chudí občané obilí a olej ve stejných dávkách a stejně zadarmo jako v Římě!“

Tímto krokem podpořil jak celkový dysgenický úpadek v obyvatelstvu města (i když ten ve významné míře propukl až později), tak tím přispěl i k přistěhovalectví méně kvalitních a rasově odlišných mas z celého dysgenicky a civilizačně upadajícího Středomoří a přilehlých oblastí Orientu, jež lákala právě vidina snadného bezpracného života.

Rasové a demografické základy byzantské civilizace

Co platí pro rasové a demografické základy Konstantinopole, platí v zásadě i pro celou tehdejší Malou Asii. K pestrému mixu starších bílých národů a potomků dřívějších řeckých a římských kolonistů se připojili noví přistěhovalci z Řecka a Říma, plus i něco romanizovaných barbarů ze severnějších a západnějších částí Evropy a něco neřeckých přistěhovalců z Balkánu (třeba thráckých). Noví římští přistěhovalci směřovali asi téměř výhradně do Konstantinopole.

Z rasového hlediska bylo obyvatelstvo celé tehdejší Malé Asie pestrou směsicí bílých typů; nejpočetnější byly zřejmě typy dinárské a alpinské, dále zde bylo i něco nordiků a mediteránů. I mezi příchozími ze Západu panovala typová pestrost: Řekové byli převážně tvořeni mediteránním typem a dále typem nordickým, dinárským a alpinským, obdobně rodilí Římané byli směsicí mediteránních, alpinských, dinárských a nordických typů (ačkoli v jejich původní aristokracii dominoval asi nordický typ); mezi romanizovanými bělochy z barbarského severu převažoval nordický typ a asi i nějaké kromaňonské, alpinské a dinárské přimíšení.

Není ani vyloučeno, že nejen celková eugenická selekce při imigraci, ale právě i tato pestrost bílých typů a jejich splynutí přispěla k rozkvětu říše a jejího hlavního města. Takové splynutí, dle zkušeností z historie (zejména starověcí Řekové) může mít na populaci revitalizující vliv, zvyšuje její schopnosti a tvůrčí sílu.(3) (Na druhou stranu smíšení s odlišným typem stejné rasy poněkud pozmění národní mentalitu a temperament a tedy i kulturní projevy původního národa; nikoli však osudově, neboť jde o typy stejné rasy a tak jsou změny v mentalitě a kultuře poměrně malé; obecné kvality jako inteligence jsou takřka nezměněny.)

Růžička (1922, s. 414): „… dle výzkumů Reibmayrových (1908) je zapotřebí k vývoji génia po předchozím vnitřním křížení, jímž určité vlastnosti se zesilují, přimíšení heterogenní krve, ovšem obdobně hodnotného rodu, aby se docílilo lability duševní, bez níž není geniálnosti. Všechny národy, které se nacházely v situaci tyto okolnosti umožňující, vydaly zvláště velký počet prvotřídních géniů (Iónové, Holanďané).“

Příslušnost původního obyvatelstva k bílé rase potvrzují dochované popisy a vyobrazení vládnoucí třídy, jež zmiňují světlou pleť a dokonce často i světlou pigmentaci vlasů a očí. Ta si bílou krev udržela i v pozdních dobách úpadku, kdy velká část obyvatel byla již promíšena s tmavšími přistěhovalými elementy.

Justinián I. měl červenavou pleť a údajně stejně jako Domitián byl světlovlasý (Historia Arcana. viii. 4ff). Jeho žena Theodora měla černé vlasy, jemné pravidelné rysy a bledou pleť, ruměncem poněkud zbarvenou do červena (Gibbon, 2010, s. 199). Heraclius měl modré oči a světlou pleť (Leo Grammatikos, Hist. i. 47). Basileos II. měl modré oči (Michael Psellos, Chronographia, s. 35). Zoe Porfyrogenita „měla zlaté vlasy a celé její tělo zářilo bělostí její kůže“ (Michael Psellos, Chronographia, s. 86). Její blond vlasy a bledá pleť jsou zachyceny i na mozaikách. Se světlými vlasy a očima je zobrazen i císař Konstantin Monomachos. Císařovna Irena z Athén je vyobrazena s blond vlasy a modrýma očima. Císař Konstantin IV. je rovněž vyobrazen se světlými vlasy.

I celkově jsou vládnoucí představitelé byzantské říše vyobrazeni s evropskými rysy, světlou pletí a občas i světlou pigmentací vlasů a/nebo očí.(4)

Poněkud paradoxně se tak v oné době v Malé Asii uchovalo starší bílé a civilizované obyvatelstvo lépe než v jižně položených západnějších regionech říše (jižnější části Balkánu a Itálie), které byly více zasaženy nebílou imigrací a dovozem nebílých otroků ze severu Afriky a Orientu. V těchto regionech došlo k proměně obyvatel z bílých na převážně rasově smíšené a orientální dříve než v Byzanci samotné, leč ani ona později tomuto osudu, jež ji dovedl k pádu, neunikla.

Růžička v tomto smyslu rozlišuje tzv. „příznivé a nepříznivé směšovací pásmo“ (1922, s. 649-650): „Nejinak bylo tomu v koloniích řeckých, které téměř veskrze se stýkaly se starými kulturními národy, hlavně ovšem v koloniích východních, odkud také vzešlo tolik géniů ve všech oborech umění. Tedy veskrze příznivě působilo vnitřní křížení s občasným přílivem kulturní krve příbuzného rázu. (Příznivé pásmo směšovací.) Nepříznivý vliv mělo směšování s národy stojícími na nižším stupni kultury – v koloniích černomořských, v jižní Itálii, na Sicílii. (Nepříznivé pásmo směšovací.) Zde vzniklo jen velmi málo talentů a ještě méně géniů. (…) Více než 83% všech géniů řeckých vzešlo z pásma příznivého směšování, obydleného hlavně kmenem Jónským. Tito géniové převyšují průměrem jakostně všechny ostatní génie Řecka… “

Patrně se do východní říše přistěhovalo i určité množství nadaných elementů z ostatních částí impéria a vůbec Středomoří, neboť prosperující regiony svými možnostmi takové lidi přitahují.

Rasová příslušnost původního obyvatelstva a kulturní provázanost s bílými kulturami, na něž navazovalo, byly základem pro poměrnou blízkost její civilizace k Západu. Vysoká kvalita bílé populace a revitalizující splynutí bílých typů vedly k civilizační obrodě odkazu Řecka a v menší míře i Říma. Mnohdy se proto setkáváme i s tvrzením, že západní civilizace se vlastně přechodně v podobě byzantské říše přemístila trochu na východ.

Stoddard (1924, s 220): „Nicméně řecký jazyk a kultura se neudržely jen v Řecku samotném, ale rovněž se rozšířily jak na po Balkáně, tak do Malé Asie, takže když římská říše v západní Evropě zkolabovala a přesunula své hlavní město do Konstantinopole …, přišla do řecké atmosféry, ztratila svůj latinský charakter a transformovala se do řecké ‚byzantské říše‘. Zatímco západní Evropa se propadla do zmatků Doby Temna, byzantská říše se stala centrem evropské civilizace.“

Existovaly však jisté rozdíly v zastoupení a koncentraci jednotlivých bílých elementů na maloasijském území. Na západě bylo hustější osídlení a vyšší zastoupení potomků řeckých a římských kolonistů a nových řeckých (či obecně balkánských) a římských přistěhovalců, střed a východ byly osídleny poněkud řidčeji a zde bylo více bílých pocházejících ze staršího osídlení.

Byly zde již ale přítomny i nebílé orientální typy, zatím ale v menšině, a stejně tak mezi bílými existovalo již i menší nebílé přimíšení – nejvíce asi na jihu a hlavně východě Malé Asie. Později s imigrací dalších tmavších typů přibývalo jak jejich procentuální zastoupení, tak i přimíšení jejich krve mezi původnější bílé obyvatele. Nakonec nebílé orientální typy v obyvatelstvu převážily, což znamenalo konec původní byzantské civilizace, celkový trvalý civilizační pokles Malé Asie a její definitivní přiřazení k zaostalejšímu Orientu. Zároveň s nimi do oblasti přišel islám.

Pestrost obyvatelstva říše z hlediska rasových typů, zpočátku většinou bílých, ale později stále více i nebílých, úzce souvisela s pestrostí národnostně-kulturní. Byzantská říše byla etnicky různorodým státem. Populace jeho maloasijského jádra sestávala z Římanů a romanizovaných přistěhovalců ze Západu (tento etnický element ale poměrně brzy vymizel) (5), Řeků příchozích z Balkánu (tehdy zřejmě ještě převážně bílých) a původních, avšak helenizovaných obyvatel Anatolie. Ti asi byli směsicí vesměs bílých národů – nejstarších mediteránních obyvatel Anatolie, potomků Chetitů, indoevropských mořských národů (asi hlavně Achájové a Filištíni) a pozdějších indoevropských Frýgů a Lýdů; zřejmě však zde už byla i semitská příměs od sem v pozdním chetitském období migrujících Aramejců; zřejmě zde byli i nějací potomci Asyřanů, kteří byli asi směsicí bílých a orientálních typů. Dále pak z Arménů, Ilyrů, Slovanů, Koptů, Aramejců a dalších národů. Ty se nacházely spíše v okrajových a vzdálenějších částech říše. Většina těchto národů a etnik tehdy patřila k bílé rase a některé, zejména Slované, stále patří. Nicméně dokonce i dnes je mezi mnoha těmito národy, jako jsou Arméni nebo Koptové, patrná příměs bílé krve, která je připomínkou jejich původní rasové identity. Avšak semitští Aramejci poukazují i na přítomnost nebílých etnik.

Toto složení a jeho vývoj dobře odpovídá civilizačnímu vývoji říše. Nejprve převažovali v obyvatelstvu běloši více typů a národů, což zajišťovalo civilizační vzestup a rozkvět, a jejichž splývání mělo zřejmě pozitivní revitalizující efekt. Nicméně již od počátku zřejmě existovala v obyvatelstvu i příměs orientálních typů, a zejména v pozdějších dobách stále více rostlo zastoupení nebílých typů a etnik, zejména pak semitských přistěhovalců z jihu (jako Aramejci) a samozřejmě rasově smíšených a převážně nebílých Turků. To vedlo k civilizačnímu úpadku – samozřejmě společně s vylidňováním a poklesem kvalit i u bílé části obyvatelstva.

Národnostní různorodost byla tedy hned od počátku značná, avšak zprvu šlo o mix národů a kultur patřících k bílé rase, což utvářelo elementární jednotu v mentalitě a krvi, která se zase projevila relativní sociální soudržností a stabilitou. Pozdější diferenciace a nestabilita v byzantské společnosti souvisela právě s rostoucím přílivem orientální krve, jež způsoboval jak větší rozdíly a napětí kvůli přítomnosti odlišných etnik, tak celkovou změnu mentality způsobující mizení původního řádu a rozkvětu a vzestup orientální chaotičnosti a zaostalosti.

Přesné počty obyvatel říše lze určit jen s obtížemi, jelikož se dochovalo zanedbatelné množství informací o její demografii. Navíc celkový počet obyvatel číše dost kolísal s tím, jak nabývala a ztrácela državy ve vzdálenějších regionech; mnohem podstatnější však byl demografický vývoj v jejím maloasijském centru. Warren Treadgold odhaduje, že v polovině 5. století žilo ve východořímské říši kolem 16 milionů lidí. Následkem ztráty východních provincií, zaviněné arabskou expanzí, poklesla populace Byzance koncem 8. století na asi 7 milionů, avšak počátkem 11. století díky poslednímu období rozkvětu a znovudobytí některých území vzrostla na 12 milionů. Poté nastal výrazný a setrval pokles obyvatelstva doprovázený i ztrátou jeho kvalit a identity. Po pádu nadvlády Latinů a obnovení říše za Palaiologů panovali byzantští císaři na sklonku 13. století nad asi 5 miliony poddaných. Počet obyvatel i nadále soustavně ubýval až do pádu říše.

Nejhustěji zalidněné regiony se nacházely v asijské části říše, především při egejském pobřeží Malé Asie. To bylo také největší civilizační a hospodářské centrum země – díky hustému a kvalitnímu bílému obyvatelstvu skládajícímu se z více národů (a typů bílé rasy). Vedle ve všech směrech nedostižně významné Konstantinopole existovalo ještě několik význačných center, jako byla Alexandrie se svými 300 000 obyvatel nebo Antiochie mající zhruba 250 000 obyvatel. Antiochie byla dlouho osídlena křesťany řeckého, syrského a arménského původu, tehdy zřejmě převážně bílé krve, což byl předpoklad pro její dlouhodobou pozici významného hospodářského, obchodního a kulturního centra východního Středomoří, třebaže byla několikrát vypleněna (nejtvrdší ránu jí zasadili Peršané roku 540). V dobách, kdy spadala pod byzantskou nadvládu, byla po Konstantinopoli jednoznačně druhým nejvýznamnějším městem říše. Teprve v pozdních dobách, po ztracení většiny bílého obyvatelstva a několikerém zpustošení, upadla jako celý středomořský region (definitivní konec prosperity města v důsledku konečného zmasakrování dosud ještě převážně bílého obyvatelstva nadešel roku 1268, kdy bylo dobyto vojskem vedeným mamlúky, bílou vojenskou elitou vládnoucí v oné době v Egyptě).

Vedle Konstantinopole a Antiochie existovala i jiná významná města, konkrétně Efesos, Smyrna, Trapezunt, Edessa, Nikáia a Soluň. V 6. století se přihodila série přírodních pohrom a epidemií, které spolu s nepřetržitými válkami negativně poznamenaly lidnatost říše. O století později Byzanc pozbyla Sýrii, Egypt a Afriku, nadále tedy kontrolovala pouze dvě důležitější města: Konstantinopol a Soluň.

Pokud jde o města měst, pozici největší metropole zaujímala bezkonkurenčně Konstantinopol, prodělávající ve 4. a 5. století výrazný nárůst populace. V okamžiku svého založení měla okolo 30 000 obyvatel, ovšem za časů Justiniána I. se zde tísnilo takřka 400 000 lidí. Nicméně i Konstantinopol postihl kvůli problémům se zásobováním a opakujícím se morovým nákazám v 6. a 7. století znatelný úbytek obyvatelstva. Teprve v polovině 8. století došlo v tomto směru k obratu, takže za makedonské dynastie vzrostl počet obyvatel hlavního města na 300 000 a za Komnenovců se navýšil na 500 000. Později obyvatel dále přibývalo a na přelomu tisíciletí zřejmě přesáhlo jeden milion. Od 13. století vykazoval vývoj populace Konstantinopole v zásadě sestupnou tendenci a v okamžiku dobytí města Turky žilo v jeho hradbách kolem 50 000 lidí.

Význam původního národa pro osud říše – centrum versus periferie

Je důležité rozlišit mezi skutečným jádrovým obyvatelstvem byzantské říše, zpočátku převážně bílým a kulturně k ní skutečně náležejícím, a obyvatelstvem vzdálenějších provincií, jež patřilo k nejrůznějším rasám a kulturám, a nad nímž byla nadvláda Byzance spíše jen formálně-politickou záležitostí, která na jejich odlišné identitě mnoho nezměnila (toto rozlišení je samozřejmě důležité u říší obecně). Ztráta periferií neznamenala pro Byzanc nic zásadního. Dokonce mnohdy byla spíše pozitivem, neboť přispěla k větší vnitřní homogenitě říše a zbavení se nákladů a starostí spojených s jejich udržováním. Když ale začalo upadat, mizet a ztrácet identitu přímo obyvatelstvo centra říše, když přímo do něj migrovaly masy cizinců a stát nad ním začal ztrácet kontrolu, tehdy nastal skutečný úpadek země.

Negativní demografické trendy – časovaná bomba předurčující budoucí pád byzantské civilizace

V zemi brzy právě díky nástupu velkého rozkvětu a prosperity propukly fatální trendy podobné těm, které postupně zničily původní římskou civilizaci. Celkově během prvních staletí největšího rozkvětu v něm probíhal určitý populační vzestup, později s postupujícím rozkvětem došlo ke snižování porodnosti (vzestup civilizace odvrací pozornost lidí od reprodukce k aktivitám souvisejícím právě s jejím rozvojem). Negativně ho počteně zasáhlo i několik morových epidemií.

Ještě zásadnější bylo, že s tím pak také propukl jeho dysgenický úpadek, neboť omezování porodnosti vlivem rozkvětu civilizace více zasahuje ty kvalitnější. Bílé obyvatelstvo jádra země v Malé Asii, nositel její identity a rozkvětu, tak později ztrácelo na kvalitách i počtech.

Navíc nižší a nejnižší vrstvy byly zřejmě už i v domácí populaci částečně orientální krve – a právě ty měly vyšší porodnost; naopak střední a vyšší vrstvy pocházely z bílé části maloasijské populace a jejich porodnost postupně klesala. Dysgenický proces měl tedy zároveň i negativní efekt na rasové složení populace ve smyslu její orientalizace a mizení bílé krve – společně s imigrací.

Zároveň postupně přibývalo méně kvalitní tmavší masy imigrantů, v počátečních staletích zřejmě ne mnoho, ale později v dobách úpadku se přistěhovalectví stále zvyšovalo. Zvláště poté, co Seldžuci a Osmané začali pronikat přímo do Anatolie – pak už nešlo jen o mírovou imigraci, ale i o násilné pronikání mas lidí s odlišnou identitou. Stále intenzivněji pak zřejmě probíhalo i míšení mezi bělochy a nebělochy, což vedlo k dalšímu poklesu kvalit bílé části obyvatelstva a také celkové ztrátě jeho původní rasové identity. Přesné počty a poměr bílé a nebílé části obyvatelstva Byzance v průběhu jejích dějin je bohužel těžké určit; šlo však rozhodně o klíčový proces určující osud země.

Navíc sám přistěhovalecký proud procházel proměnou svého obsahu k horšímu, neboť oblasti, odkud pocházel, procházela radikální rasovou a dysgenickou proměnou. V celém Středomoří probíhal dysgenický úpadek a měnilo se rasové složení jeho obyvatel – zbytky původního bílého osídlení byly všude pohlcovány rostoucími masami tmavších orientálních typů.

Je dost pravděpodobné, že i v případě Byzance se na úpadku pozdějších dob podílely i ztráty domácího obyvatelstva ve vnějších válkách a vnitřních sporech, jež si navíc patrně vybraly svou daň disproporčně mezi těmi kvalitnějšími.

Tyto procesy položily časovanou bombu do rasové, genetické a demografické základny, jež byla úhelným kamenem rozkvětu a prosperity říše.

Počátky – nestabilita a konsolidace

Východní říše byla ve svých počátcích poněkud destabilizována náboženskými spory mezi různými křesťanskými směry, k čemuž přispívaly i spory mezi patriarchy sídlícími ve významných městech. V roce 325 nikajský koncil odsoudil jako herezi ariánství, popírajícího Kristovo božství. Roku 431 prohlásil koncil v Efesu za herezi nestoriánství. Nejvážnější krizi vyvolala rozepře ohledně Kristovy podstaty, jelikož stoupenci směru zvaného monofyzitismus tvrdili, že měl jedinou přirozenost a to božskou. I když chalkedonský koncil ho v roce 45 zavrhl, v Egyptě a Sýrii se k němu přiklonila téměř veškerá populace, přičemž většina dalších císařů se neúspěšně pokoušela obnovit narušenou církevní jednotu.

Ve druhé polovině 5. století se východní říše musela potýkat s obtížnými vnitropolitickými problémy. Valná část armády sestávala z energických a inteligentních Germánů, z nichž se někteří domohli významných pozic v řízení státu, což se podobalo situaci v západní říši. Germánská palácová stráž měla vliv na politiku a zasahovala dokonce i do sporů o nástupnictví. Leon I., první císař, jemuž svěřil císařskou korunu konstantinopolský patriarcha, se pokusil nebezpečnou moc Germánů eliminovat jejich nahrazením Isaury. To byli polobarbarští lidé z jihovýchodní Anatolie, pocházející z původního bílého obyvatelstva. Tito bílí barbaři se však svojí energičností a iniciativou dost podobali samotným Germánům a scénář velkého vlivu vojska na politiku se opakoval. Isaur jménem Zenon se dokonce v roce 474 zmocnil císařského trůnu, ovšem za jeho nástupce byl vliv Isaurů vynaložením značného úsilí potlačen. Východořímské vojsko pak opět tvořili cizí, zvláště germánští žoldnéři, jejich působení na politiku říše již ale zůstávalo omezeno. Vzhledem k tomu, že na východě se udržela vitální, inteligentní a energická bílá populace, a to včetně vládnoucí vrstvy, dokázala Germány držet na uzdě. (Jinak tomu bylo na západě, kde dysgenicky upadlí a s orientální krví smíšení potomci původních Římanů ztratili schopnosti a iniciativu svých předků a snadno pak podlehli energickým Germánům, kteří se stali faktickými vládci v západní říši dlouho před jejím formálním pádem roku 476.)

V roce 468 se východní Římané rozhodli podpořit západořímskou říši vysláním obrovské flotily proti Vandalům do severní Afriky. Po nezdaru této expedice se poměry na západě rychle zhoršovaly a roku 476 sesadil germánský velitel Odoaker posledního západořímského císaře Romula Augusta (jak již bylo řečeno, šlo spíše o formalitu potvrzující už dávno existující germánskou nadvládu). O několik let později pověřil Zenon ostrogótského krále Theodoricha vedením výpravy na Apeninský poloostrov. Po Odoakerově porážce v roce 493 učinil sice Theodorich z Itálie vlastní, fakticky nezávislou doménu, Zenon se však zbavil ohrožení ze strany Ostrogótů, před svým odchodem soustavně pustošících balkánské provincie. Po Zenonovi nastoupil Anastasius I., letitý představitel státní správy římského původu, který se v prvním desetiletí svého panování musel vypořádávat s Isaury. Anastasius se ukázal jako mimořádně zdatný administrátor a energický reformátor, když zdokonalil monetární soustavu a provedl zásadní úpravy daňové soustavy, v rámci níž snížil daňové zatížení městského obyvatelstva. Přesto zanechal ve státní pokladně enormní sumu 320 000 liber zlata.

Byzantská říše se stala pokračovatelkou odkazu římského impéria a civilizace. Brzy se však stala spíše svébytnou kulturní entitou stavící na odkazu několika starověkých civilizací. Její vzestup, rozkvět i pád je příkladnou ilustrací faktorů rasy, genetiky a demografie jakožto rozhodujících vlivů určujících vývoj a osudy velkých civilizací.

Vstříc světlu civilizace – éra prvního vzestupu a rozkvětu Byzance

Elementární rasová podobnost založená na příslušnosti ke stejné rase na jedné straně, určité menší odlišnosti v mentalitě, temperamentu jednotlivých rasových typů, diverzita kulturních vlivů a identit (vycházejících však ze stejné rasy a proto si navzájem vcelku podobných) a vliv křesťanství, to vše dalo do pohybu proces formování nové a originální civilizační entity založené na syntéze vícero národních elementů a spojení forem několika bílých kultur.

Elity u moci se sice původně cítily být spíše dědici římských tradic, díky čemuž zavedly římské právo a organizaci, avšak jádro obyvatelstva bylo řecké. Tomuto kulturnímu vlivy nakonec podlehly i ony a už v 6. století pronikla řečtina do státní správy a začala být považována za jazyk vzdělanců (a stala se jazykem východních křesťanů). V jádru byla kultura země založena na splynutí helénského odkazu a tradic a vlivu starých bílých orientálních kultur (přičemž helénský prvek převažoval). Tím vznikla originální kultura odlišná od Západu (k němuž ovšem měla nejblíže), od Východu i od barbarského světa na severu. Podle mnohých tvrzení dějiny Byzance vlastně spojují v jeden celek doznívající antiku, evropský středověk a renesanci.

Později se celkový kulturní život původní římské civilizaci ještě více vzdaloval, stával se ještě svéráznějším, navazujíce na pohanské dědictví Řecka, obohacující se i vlivy starých orientálních kultur a vlivem křesťanství, jež zde získalo originální podobu (a stalo se základem východního pravoslavného křesťanství). Splynutí bílých elementů, jejich kulturních forem a kulturních vlivů z ciziny (jež mohly přes odlišující nuance splynout, neboť si nebyl tak vzdáleny, jelikož pocházely od bílých národů s obdobnou mentalitou) vedlo k harmonizaci, homogenizaci a vzniku svébytného národa a svébytné národní kultury, jež se vyznačovala vysokou úrovní.

Z římského dědictví nakonec v zemi přetrvalo jen právo a forma státní správy, která ovšem časem také zanikla. Přímo v Konstantinopoli pak nejstarší budovy postavené Konstantinem kopírující ty v Římě a obliba cirku, zejména vozatajských závodů. Formálně se nicméně obyvatelé i vládci stále považovali za jakési novodobé Římany ve změněném kontextu dějin, i když s postupem času bylo v sebepojetí identity zdůrazňováno i řecké dědictví. (Později však s úpadkem kvalit a mizením bílého obyvatelstva národní kultura upadala a zasáhla ji ztrnulost – a také nastal odklon i od odkazu Řecka a příklon k dogmatickému pojetí křesťanství.)

Vitalita a energie bílých zakladatelů země brzy projevila velkolepým rozmachem civilizace. Stavíce na svém inteligentním a pracovitém obyvatelstvu, brzy vstoupila do období velké hospodářské prosperity a kulturního rozkvětu.

Navzdory určité politické nestabilitě doznívající z doby konsolidace říše od poloviny 5. století se země těšila ekonomickému vzestupu, který trval i na začátku Justiniánovy vlády. Rostl počet obyvatel, zvětšovala se plocha obdělávané půdy. Nárůst soukromého bohatství a dálkového obchodu s luxusním zbožím zvyšoval daňové výnosy.

Nejvrcholnější rozkvět nastal zřejmě již koncem 5. a začátkem 6. století, kdy byla ve své většině osídlena stále velmi kvalitní bílou populací a zároveň již bylo dosaženo stability nutné k harmonickému progresu a plného rozvinutí jeho kvalit v podobě materiálních i duchovních civilizačních výdobytků. Ve městech se brzy vyvinula vyspělá stratifikovaná společnost kypící intelektuální a hospodářskou aktivitou. Vyšší vrstvy tvořili světští, vojenští a církevní hodnostáři, učenci, velkostatkáři a bohatí obchodníci, střední vrstvu nižší úřednictvo, řemeslníci a řadoví obchodníci. I venkov vstoupil do období rozvoje a prosperity.

V druhé polovině 6. a od druhé poloviny 7. a až do první poloviny 9. století byla říše postižena dvěma vlnami dočasného úpadku v důsledku série vnitřních problémů. Napřed došlo k demografickému poklesu kvůli moru, zchudnutí a oslabení hospodářství a vnitřním sporům, později došlo k poklesu kulturní úrovně a ničení kulturních památek (obrazoborectví), vtrhnutí nepřátel do centra říše, sociální destabilizaci, bojům o moc uvnitř vládnoucí vrstvy, sociálním nepokojům kvůli nastupující feudalizaci společnosti a omezení ekonomické aktivity. Protože však šlo o úpadek zapříčiněný jen vnějšími vlivy, brzy se země opět vzpamatovala. To je zásadní rozdíl oproti pozdějšímu trvalému a osudovému úpadku, který byl způsoben demografickými, genetickým a rasovými faktory.

Velmi začal vzkvétat obchod a v oběhu bylo značné množství peněz. Říše se stala prostředníkem obchodní výměny mezi Západem a Východem a hlavním jejím centrem byla právě Konstantinopol, jak díky svým nadaným obyvatelům, tak příhodné poloze. Už za vlády Konstantina I. se zavedla a prosadila nová měna – zlaté solidy/byzantiny, která se stala nejoblíbenějším platidlem kupců v celém Středomoří a udržela si svou hodnotu přes 700 let. Bohatství dosáhlo později nevídaných rozměrů; zřejmě tehdy nebylo na světě bohatšího města, což ovšem přitáhlo chtivost Normanů a vyvolalo nevraživost italských městských obchodních republik.

Vysoké úrovně dosáhla řemesla, zejména sklářská a textilní výroba. Výroba a obchod byly podrobeny státní regulaci a kontrole. Stát kontroloval ceny, platy a nájemné. Shromažďoval zásoby pšenice, jimiž kompenzoval špatné sklizně. Úředníci prováděli inspekci v obchodech, kde kontrolovali váhy a míry, účetní knihy a kvalitu zboží. Pašeráci, podvodníci, padělatelé a neplatiči daní byli tvrdě trestáni.

I tak byl ale ponechán značný prostor soukromé iniciativě a státní regulace byla vcelku efektivní a přiměřená (skrze cechovní organizace). Díky tomu, a díky nadání a pracovitosti obyvatel, hospodářství země prosperovalo.

Velký význam v obchodu a výrobě měl sám císař, jenž měl monopol na ražení mincí, na výrobu zbraní a věhlasných byzantských luxusních předmětů. Císař Justinián v říši zavedl průmyslovou výrobu proslulého hedvábí z vajíček bource morušového pašovaných z Číny.

Velmi rozvinuté bylo také bankovnictví – poskytování úvěrů a poskytování pojišťovacích služeb.

Na venkově jako všude jinde v oné době převažovalo zemědělství; díky tomu, že i zde převažovala nadaná bílá populace, vzkvétalo. Zpočátku bylo založeno převážně na existenci malých soukromých statků a svobodného rolnictva.

Vzestup země zastřešovala efektivně fungující státní administrativa.

V oné době s Byzancí mohl v celkovém rozkvětu soupeřit pouze Bagdád a Andalusie.

Poznámky:

(2) K názvu říše je třeba poznamenat, že „byzantská říše“ je moderní, nynějšími historiky běžně užívaný termín, naprosto neznámý jejím někdejším obyvatelům. Poprvé ho použil v roce 1557 německý dějepisec Hieronymus Wolf ve svém díle Corpus Historiae Byzantinae. Pojem „byzantský“ odvodil právě u z názvu oné řecké osady Byzantion, na jejímž místě byla Konstantinopol založena. V časech osvícenství ho zpopularizovali tehdejší spisovatelé. Samotní obyvatelé Byzantské říše se nazývali Římany (Rhomaioi) a svůj stát označovali Rhomania, případně Basileia ton Rhomaion, což se do latiny překládalo jako Imperium Romanorum, tedy římská říše. Přestože si Byzanc po převážnou většinu svých dějin podržela multietnický charakter a zachovávala odkaz řecko-římských tradic, vzhledem k rostoucí převaze řeckého elementu ji její současníci v západní Evropě nazývali „říší Řeků“ (Imperium Graecorum). Nároky východořímské říše na římské dědictví byly zásadně zpochybněny korunovací Karla Velikého za císaře Římanů papežem Lvem III., považujícím trůn Římské říše za uprázdněný. V západních zemích byl od těchto dob titul Imperator Romanorum vyhrazen pro Karlovy následníky a panovníky Svaté říše římské, zatímco konstantinopolský císař byl někdy označován jako Imperator Graecorum („císař Řeků“). Naproti tomu ve vnímání Peršanů, muslimů a Slovanů byla římská identita Byzantské říše všeobecně akceptována. V islámském světě byla tudíž známá jako Rúm („Řím“).

Zde je na místě poznámka, že tyto názvy jsou poněkud matoucí, neboť existovala značná diference mezi nimi a skutečnou identitou obou říší. Svatá říše římská na západě neměla už fakticky mnoho společného s původní římskou říší, a stejně tak s ní neměla mnoho společného ani Byzanc na východě; ta se navíc rovněž, hlavně vlivem křesťanství, postupně vzdalovala i řecko-helénskému kulturnímu odkazu.

(3) V angličtině pro tento efekt dokonce existuje speciální název – hybrid vigor. V překroucené podobě je tento argument používán v současném politicky korektním paradigmatu – že míšení ras má velmi pozitivní efekt. To ale vůbec není pravda; ve skutečnosti nastává tento pozitivní efekt jen při míšení odlišných typů stejné rasy.

Je třeba ho jasně odlišit od míšení bílých s nebělochy, které vždy a všude mělo pro jejich civilizace naopak katastrofální následky (ztráta kvalit a celkové identity) a které záhy propuklo i v byzantské říši. Ukázkovým příkladem radikální odlišnosti výsledků obou typů míšení je Itálie. Po pádu římské říše se v severnějších částech Itálie udrželo bílé osídlení a došlo k promíšení více bílých typů, což zde později vedlo k explozi ekonomické aktivity v podobě silných a hospodářsky dynamických městských států jako Florencie, Benátky, Pisa nebo Janov a úžasnému kulturnímu rozkvětu v podobě italské renesance korunované génii jako Leonardo, Dante, Michelangelo nebo Raffael. Naopak na jihu se smísily bílé a nebílé typy a výsledkem byl (a je) trvalý a všeobecný úpadek – zaostalost, chudoba, chaos, korupce, kriminalita a mafie. Toto členění Itálie na vyspělý bohatý sever a zaostalý chudý jih trvá v Itálii dodnes.

Růžička (1922, s. 651): „Jinak se mají věci v Itálii; tam došlo zejména v době stěhování národů k mnohonásobnému smíšení s cizími národy. Ale smíšení nebylo zde jakostně rovnocenné. V té příčině liší se zřejmě sever od jihu; hranici obou určuje Řím. Sever Itálie, domovina renesance, kde smísili se s Římany Gótové a Langobardi, vtrhnuvší sem i s ženami a dětmi, získal tímto smíšením obnovu téměř zaniklého selského stavu a tím – když i zde zvítězila stará kulturní krev latinská – příznivý základ pro vývin talentů a génia, zvláště když trval ještě z dřívějších dob střední stav, v kterém se udržoval zvláště v Etrurii, již dávno nadáním slynoucí, zejména ženskými liniemi mnohý talent z doby Říma, který pak vnitřním křížením na to následujícím mohl být stupňován a pěstěn. V jižní Itálii a na Sicílii nebylo vůbec selského stavu v obvyklém slova smyslu, ježto tam vládlo hospodářství plantážové zavedené Féničany. Míšení národů bylo zde přímo chaotické, nejrůznější plemena se ho účastnila. A důsledek toho pak byla sterilita, pokud jde o talenty a génie. Co pak se konečně Říma samého týče, byl ovšem odedávna ohniskem, kde scházely se talenty a géniové celého tehdy známého světa; byl však i ohniskem, v němž ustavičně docházelo k mísení nejrůznějších národů a plemen. Řím nikdy neměl doby, kdy by jeho obyvatelstvo bylo mohlo nesmíšeně pěstit vnitřní křížení po dobu delší, proto zanikaly v něm talenty beze stopy a nevznikli v něm žádní géniové.“

Stoddard (1924, s. 104): „Zvláště hluboké a trvalé rasové škody utrpěl jih. Severní … Itálie postupně obnovila energii a schopnosti, jak díky vitalitě přežívající v původní rase, tak díky přílivu nové kvalitní krve. Avšak populace jižní Itálie a Sicílie byla natolik veskrze vyčerpána a zdegenerována během římské epochy, že se od té doby navždy stala kvalitativně inferiorní. Zde, jako v jiných částech středomořské oblasti, je současný mediteránní živel pod úrovní, již měl za časů starověku. Časní mediteránní obyvatelé jižní Itálie a Sicílie byli vitální, talentovaní lidé, kteří vytvořili komfortní, okouzlující, pestrostí oplývající civilizace. Tyto civilizace nicméně zanikly ve víru svárů zakončeném římskou nadvládou. Na jih padly zlé časy. Venkov se dostal do rukou římských pozemkových spekulantů, kteří jej rozparcelovali do velkých statků – latifundií – obdělávaných skupinami otroků převážně zatažených z inferiorních asijských a afrických elementů. Mizející zbytky domácí populace zaplňovaly města, zde se stávaly zchudlým proletariátem a vstupovaly do sňatků s osvobozenými otroky i neevidovanými imigranty, rovněž pocházejícími hlavně z Levanty a severní Afriky. Z této populace pozdních římských časů pocházejí moderní jižní Italové a Sicilané především. Na nich je dnes přítomnost asijských a severoafrických elementů jasně viditelná, tyto elementy byly nejen zavlečeny v římských časech, ale dále posíleny ve středověku, zvláště v době, kdy jižní Itálie a Sicílie upadly pod saracénskou nadvládu.

Mnohem šťastnější byl vývoj událostí v severní … Itálii. Začněme tím, že tyto oblasti nebyly rasově zbídačeny během římské éry do míry, která by připomínala stav na jihu, ačkoli poměrně malé přimíšení inferiorní krve z Levanty a severní Afriky zde proběhlo. Navíc, pád Říma byl doprovázen sérií barbarských invazí, které, ač zničující v onom čase, s sebou přinesly mnoho nové dobré krve. … [její] příliv zpoza Alp pokračoval po staletí, oživujíce a podněcujíce severní … Itálii … energií a tvůrčím nadáním. Rostoucí vitalita severoitalské rasy se brzy ukázala ve vší kráse vzestupem silných městských států jako Benátky a Florencie a oslňujícím rozmachem uměleckých a literárních schopností korunovaným génii jako Dante, Michelangelo a Raffael. Je pravda, že neustávající občanské války a invaze ze zahraničí, které Itálii zasáhly od té doby až do současnosti, zahubily mnohé z těch nejlepších elementů, takže obyvatelstvo severní Itálie dnes není rovnocenné tomu před pěti staletími. Přesto je ještě populace těchto regionů nesporně kvalitní, fyzicky zdatná a odhalující své latentní kvality svou schopností vydávat silné, nadané osobnosti.“

Severojižní rozčlenění a rozdíly v obyvatelstvu Itálie dnes potvrzují i jak moderní antropologie (viz např. Coon, 1939), tak psychologie a genetika (rozdíly v IQ, rozdíly v zastoupení Y-haploskupin – viz např. Lynn, 2009, 2010).

(4) V pozdějších dobách úpadku se bílá vládnoucí elita již zčásti rekrutovala (a tím revitalizovala) z krve evropské šlechty. Například císařovna Irena Maďarská (1088-1134) byla dcerou Ladislava I. Maďarského a Adély Švábské. Ovšem již od počátku lze u mnohých příslušníků vládnoucí elity říše vysledovat původ někde v západněji položených regionech, což dále potvrzuje jejich bělošskou identitu. Třeba sám velký Justinián I. byl thráckého původu a narodil se někde v okolí Skopje.

(5) Kemp (1999, kap. 20): „Míru, do níž východní říše nebyla z největší části vůbec tvořena původními Římany, lze vidět na úředních jazycích Byzantinců: řečtina, koptština, syrština a arménština, s jen malou menšinou tvořenou především křesťanskými kněžími mluvícími skutečně latinou.“

Advertisements
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: