Skip to content

Byzantská říše a Konstantinopole – Příklad dysgenické, depopulační a imigrační destrukce civilizace I

Červen 27, 2016
tags:
by

Události předcházející vzniku byzantské říše

Vzniku byzantské říše a Konstantinopole předcházelo dění v římské říši, jež se od 3. století začala potýkat se stále většími vnitřními problémy. V oné době se říše ocitla v problémech a jako obrovský celek byla stále hůře spravovatelná z jediného centra. Koncem 3. století krizi do určité míry překonal Diocletianus uskutečněním vnitřních reforem a nastolením nového systému vlády, zvaného tetrarchie. Říše byla za účelem snadnější správy a efektivnějšího řízení fakticky rozdělena na dvě části, spravované dvěma císaři (augusti). Ti si posléze přibrali za své kolegy dva mladší partnery a své budoucí nástupce v hodnosti caesarů (caesares).

Po Diocletianově abdikaci v roce 305 se ale toto uspořádání zhroutilo. Následovaly občanské války trvající až do roku 324, kdy Konstantin Veliký získal kontrolu nad celým územím říše. Konstantin navázal na Diocletianovy správní a daňové reformy, posílil vojsko a zavedl novou, vysoce stabilní zlatou minci solidus. Konstantin se v roce 313 jako první císař otevřeně přiklonil ke křesťanství a roku 330 přenesl definitivně hlavní město říše na východ do nově založené Konstantinopole. V průběhu 4. století výrazně vzrostl vliv církve, což bylo završeno povýšením křesťanství na oficiální státní náboženství za Theodosia I. V roce 395 byla říše rozdělena mezi Theodosiovy syny: romanizovaný a rurálnější západ připadl Honoriovi; urbanizovanější a silně helenizovanou východní část obdržel Arcadius. Ačkoli již dříve docházelo k obdobným členěním impéria, toto dělení se ukázalo být definitivním.

Západní část říše, už tak postižena vnitřním úpadkem a nestabilitou, čelila náporu germánských a jiných barbarských kmenů; velký vliv na podlomení jejích vojenských sil měla bitva u Adrionopole v roce 378, kdy byla zničena většina nejlepších římských vojsk a velitelských kádrů (od té doby se musela již plně opírat o žoldnéře z řad barbarů). Od počátku 5. století směřovaly vpády Germánů a Hunů proti rostoucí měrou hospodářsky, politicky a vojensky oslabenější západořímské říši. Roku 410 bylo město Řím dobyto a vydrancováno Vizigóty a zhruba v témže čase byly rozsáhlé oblasti západu opanovány Germány. V roce 455 ho znovu vyplenili Vandalové.

Východořímská říše na tom byla lépe. S výjimkou Balkánu byla veskrze ušetřena srovnatelných katastrof – zčásti díky příznivějšímu vývoji událostí a zčásti díky tomu, že si udržovala větší sociální stabilitu, politickou konsolidovanost a hospodářskou sílu. Musela sice čelit útokům novoperské sásánovské říše; těm se však dokázala ubránit a navíc v letech 387 až 502 se vzájemné vztahy vyvíjely převážně mírově. Za Theodosia II. byly zesíleny konstantinopolské hradby, díky čemuž se toto město stalo takřka nedobytným. Hunové byli odvráceni od pustošení východořímského území každoročním vyplácením tributu. Theodosiův nástupce Marcianus odmítl Hunům nadále platit, načež hunský král Attila vytáhl proti západořímské říši. Krátce po Attilově smrti v roce 453 se jeho říše rozpadla, takže Konstantinopol byla zbavena hrozby hunských nájezdů.

Celkově se na vnitřním dělení římské říše, jež se stalo prvotním předpokladem vzniku Byzance, podílely zprvu problémy se správou rozsáhlého a ve stále větších problémech se zmítajícího impéria, později i rozdílný vývoj v obou jeho částech, kdy západní část stále více upadala a čelila náporu nepřátel a východní část si naopak udržela vnitřní stabilitu, vysokou civilizační úroveň a nebyla příliš vystavena náporu barbarů.

Osud západní části římské říše – předobraz osudu Byzance a odhalení skutečných příčin pádů civilizací

Stejně jako v případě pádu západní římské říše, tak i později v případě úpadku Byzance, jež se stala pokračovatelkou východní části římského impéria (a nakonec i celé římské říše), základní příčiny spočívají v hlubších demografických, rasových a genetických faktorech, nikoli v povrchních a přechodných environmentálních vlivech (hospodářské, hodnotové a jiné), jak je dnes v éře politické korektnosti všeobecně snaha tvrdit.

Pro ilustraci a uvedení do problému tak je na místě seznámit se napřed podrobněji právě s děním v původní římské říši, které se stalo předobrazem pozdějšího osudu Byzance. Byť konkrétní forma a průběh fatálních dysgenických, depopulačních a imigračních trendů byly u obou říší poněkud odlišné, tyto obecné příčiny úpadku a pádu obou říší jsou shodné.

Stoddard shrnuje (1924, s. 102): „Dědictví Říma mělo jak svou světlou, tak stinnou stránku. Řím učinil Itálii na staletí centrem světa a odkázal jí bohaté vzpomínky na slavnou minulost, která musí navždy povznášet italská srdce. (…) Taková je světlá strana římského dědictví odkázaného moderní Itálii. Avšak je zde i temnější strana. Řím, ač učitel a vůdce světa, zasadil italské domovině rány, jež zůstaly nezhojeny po celé věky. Odvrácené aspekty římské společnosti, vyčerpávání sil v dobyvačných válkách v cizině a občanských svárech doma, kletba zatahování otroků – tyto a další zhoubné faktory oslabily a zdegenerovaly obyvatelstvo nejen Říma, ale celé Itálie, takže když římská říše nakonec padla, zanechala za sebou vyčerpanou a vysílenou rasu, neschopnou jak udržet tradice římské civilizace, tak se ubránit nepřátelům. Na celá staletí se Itálie stala pouhou geografickou jednotkou, bezmocnou kořistí cizích invazí.“

Vskutku, římský národ zasáhla kombinace několika zhoubných faktorů. Podívejme se na ně prostřednictvím předních historiků.

U původních Římanů postupně klesala porodnost, až klesla pod míru pouhé udržitelnosti populace.

„Jedním z nejvýznamnějších zel, s nimiž se musela imperiální vláda potýkat, byl rapidní populační úbytek. Italská populace nejen že téměř zmizela z měst, ale i obyvatelé venkova se nereprodukovali v počtech nutných pro své udržení.“

(Duff, A. M.: Freedmen in the Early Roman Empire, Oxford University Press 1928, p. 191).

„Centrum říše bylo vyčerpáno a vylidněno více než kterákoli z provincií. Rapidní úbytek svobodného obyvatelstva byl pozorován s děsem a úžasem, minimálně od dob Gracchů.“
(Merivale, Charles: The Romans Under the Empire, vol. 2. pp. 395, 396. 397).

Burian píše o odvádění pozornosti od reprodukce kvůli imperiální politice, úpadku morálky, rodiny a tradiční role ženy, které vedly k propadu porodnosti (1970, s. 139-141): „Vznik římské říše a problémy, jež ho doprovázely na hospodářském a politickém poli, odváděly pozornost otců od rodiny stále více k veřejnému dění a rodina se ocitala do značné míry stranou jejich soustředěné pozornosti. V souvislosti s tím se měnilo i faktické postavení ženy. Stará římská představa o ideální ženě sedící doma, žijící s jedním mužem a pečující o výchovu dětí mohla v posledním století republiky vzbuzovat již jen úsměv římských žen, které začaly zasahovat i do veřejného dění. (…) Manželství, které dávalo vznik rodině, procházelo obdobím úpadku a krize. Při uzavírání sňatku v Římě se praktické stránce vznikajícího spojení přikládala snad větší váha nežli citovému momentu, zvláště u významných rodin. V posledním století republiky se do určité míry posilovalo postavení ženy vůči muži… (…) Sňatky vedoucích římských politiků nevynikaly ve většině případů přílišnou pevností… (…) Rozklad rodinného života se přirozeně neomezoval jen na vedoucí složky římské společnosti; celkově vzrůstala nevěra a šířila se i prostituce. (…) Homosexualita a pederastie nebyly ve starém věku, a tudíž ani v antickém Římě, chápány jako něco neobvyklého. Důsledkem rozkladu římské rodiny byl pokles porodnosti, který však nelze zachytit přesnějšími číselnými údaji. Jsme o něm obecně informováni jen z toho, že přibývalo rodin bezdětných nebo jen s malým počtem dětí. Přitom počet římských občanů vzrůstal, avšak jen v důsledku toho, že občanství bylo v 1. stol. pnl. udělováno rostoucímu počtu dřívějších neobčanů.“

Imperiální expanze byla dalším nepříznivým faktorem, který demograficky poznamenal římský národ. Zatímco do italského srdce říše proudili cizinci a otroci, nijak neomezovaní v plození potomstva, římský národ krvácel v imperiálních dobrodružstvích v cizině a vojenská služba si vyžádala nejen velké ztráty v řadách Římanů, ale i dále podporovala úpadek jejich porodnosti, navíc opět více mezi těmi kvalitnějšími.

„Během časné imperiální éry 20-30 legií, sebraných samozřejmě z výkvětu svobodného občanstva, trávilo nejlepších 20 let svého života, kdy je člověk na vrcholu sil, v povinné vojenské službě ve vojenských posádkách, zatímco otroci, vyňati z této služby, žili doma a zvyšovali své počty. Jinými slovy, domácí živel byl omezován podmínkami srážejícími normální úroveň porodnosti, zatímco živel pocházející z ciziny neměl pouze normální úroveň porodnosti, ale i výhodu k její podpoře v podobě liberálních pravidel pro propuštění na svobodu.“

(Frank, Tenney: Race mixture in the Roman Empire. American Historical Review, 1916, Volume 21 p. 703).

Významné byly i přímé ztráty domácí populace v neustálých dobyvačných válkách. Největší jednorázové ztráty v zahraničních výbojích utrpěli Římané v bitvě u Kann roku 216 pnl., kde jich zahynulo asi 50 000, a v bitvě u Adrianopole roku 378, v níž zahynul zbývající výkvět římských vojsk a jež znamenala definitivní podlomení vojenských sil říše.

Zamarovský (1967, s. 361): „Porážku u Adrianopole přirovnal Ammianus Marcellinus k porážce u Kann. Po Kannách se však římská republika vzchopila a našla dost síly, aby v boji pokračovala a Hannibala porazila. Záhuba nejlepších římských vojsk a velitelského sboru roku 378 přivedla naopak říši na okraj záhuby. Nikdy víc nedokázala římská světová říše vytvořit armádu, která by mohla zajistit ochranu hranic… Svěřila ji námezdním oddílům barbarů!“

Negativní vliv na italskou populaci měla i cílená kolonizace vzdálenějších provincií, což ji početně dále vyčerpávalo a navíc zřejmě zasahovalo i kvalitativně, neboť do ciziny odcházeli spíše ti schopnější a nadanější.

Maškin například uvádí (1957, s. 254): „Prvořadý význam přikládal Gaius Gracchus zakládání nových kolonií. (…) Zvláštním zákonem … bylo rozhodnuto založit kolonii Iunonii na území někdejšího Kartága. (…) Mělo tam přesídlit 6000 lidí, z nichž každý dostal pozemek ve výměře do 200 jiter. Měly se tak patrně vytvořit a upevnit vrstvy středních majitelů půdy, kteří by obdělávali půdu nejen pro ukojení svých vlastních potřeb, nýbrž i proto, aby mohli zemědělské výrobky prodávat. Nové kolonie, které byly zakládány na místech starých obchodních středisek, nepodobaly se dřívějším vojensko-zemědělským osadám. Jejich zakládání nemělo vzbudit jen zájem těch, kdo čekali, že tam obdrží půdu, ale i obchodníků a řemeslníků.“

V koloniích byli kolonisté časem rasově a kulturně asimilováni početnějšími masami místních. Navíc ve svých nových domovinách nebyli vždy v bezpečí. Za první války s Mithridatem se roku 88 pnl. v Malé Asii odehrálo „vraždění v Efesu“, kdy zde Mithridates dal pobít na 80 000 římských kolonistů.

Zároveň probíhal v populaci rodilých Římanů dysgenický, kvalitativní úpadek – tedy pokles porodnosti se nejvíce týkal těch schopnějších – vyšších vrstev, aristokracie/patriciů.

„Sexuální výstřelky asi snížily porodnost lidí, vyhýbání se manželství nebo jeho odkládání mělo podobný účinek. (…) Nejschopnější lidé se ženili poslední, měli nejméně dětí a umírali nejdříve.“

(Durant, Will: Caesar and Christ. New York, Simon and Schuster, 1944, p. 666).

„Víme zhruba o 50 patricijských klanech z 5. století pnl., ale do dob Caesara koncem 1. století pnl. jich přežilo pouze čtrnáct. Úpadek pokračoval v imperiálních dobách. Víme o rodinách zhruba čtyř set senátorů z roku 64 nl., ale během jediné generace polovina těchto rodin zmizela.“

(Day, John V.: Indo-European Origins: The Anthropological Evidence. Washington, DC: Institute for the Study of Man, 2001).

„Víme například z časů Caesara o 45 patriciích, z nichž pouze jediný měl potomky až do dob, kdy nastoupil Hadrián na trůn. Aemilsové, Fabiové, Manilové, Valeriové a všichni ostatní, s výjimkou Korneliů, zmizeli. Augustus a Klaudius povýšili do patricijského stavu 25 rodin, a všechny kromě šesti zmizely ještě před vládou Nervy.“
(Frank, Tenney, Ibid., pp. 704, 705).

„Díky kombinaci referencí z nápisů a literatury lze získat velmi dobrý přehled o historii šlechtických rodin, a ten odhaluje překvapující neschopnost těchto rodin udržet se při životě.“

(Frank, Tenney, Ibid.).

„Na prvním místě byl zjevný úpadek porodnosti v rodinách aristokracie. … Jak se společnost stávala více požitkářskou, jak konvence uměle zvedly životní standard, dobrovolná volba celibátu a bezdětnosti se stala mezi vyššími třídami běžným jevem.“

(Duff, A. M.: Freedmen in the Early Roman Empire. Cambridge, Engl: W Heffer and Sons, Ltd., 1958 (1928), p. 200).

Tyldesleyová (2009, s. 131): „… jediné [Caesarovo] přeživší dítko však nepředstavovalo v římských poměrech nijak výjimečné skóre. Matka Tiberia Graccha … porodila dvanáct dětí, z nichž se dospělosti dožily pouhé tři. … vznešení římští patriciové trpěli akutním nedostatkem potomků. Římanky se otěhotnění vyhýbaly, jako mohly. S přihlédnutím k množství samovolných potratů, ke všem zdravotním komplikacím nebo k vysoké úmrtnosti rodiček se jim snad ani nelze divit. (…) … potrat nebo smrt malého dítěte se nikdo nenamáhal zaznamenat, přesných statistických údajů se proto nedočkáme, ale pokud odborníci odhadují, že se pěti let dožila jen větší polovina římských novorozenců, nemáme důvod jim nevěřit. Shodou okolností při porodu zemřela i Caesarova jediná dcera Julia.“

Burian popisuje zánik původních patricijských rodů, jenž i uspíšil zánik římské republiky dbající na občanská práva i omezení státní moci a nástup politicky autoritativnějšího císařství (1970, s. 109): „V prvé polovině 1. stol. pnl. … odumírají staré vlivné rody, které byly nositeli vyhraněných republikánských tradic. Valeriové, Fabiové, Sulpiciové, Manilové, Fulviové, Semproniové a Liviové ztratili – dílem už v dřívější době – svůj vliv; jen Klaudiové, Korneliové a Metellové se snažili zachovat v politickém životě dřívější vážnost nobility. Přes veškeré úsilí se jim však nemohlo podařit udržet neudržitelné.“

Významným dysgenickým vlivem bylo i vyvražďování římských elit mezi sebou při politických sporech a bojích o moc. Existuje i několik konkrétních údajů.

Maškin uvádí (1957, s. 133-4): „V roce 477 pnl. např. zahynulo v bojích s Veiemi 306 Fabiů… Od počátku republiky až do poloviny 5. století vymizelo nejméně 20 patricijských rodů, což lze vysvětlit hlavně boji mezi jednotlivými patricijskými rody.“

Za Sullovy diktatury v letech 82-79 bylo na základě proskripcí zavražděno 90 senátorů a 2600 jezdců. Při Catilinově spiknutí a následné menší vnitřní válce zahynul roku 62 pnl. u Pistorie Catilinus a 3000 jeho stoupenců. Za proskripcí roku během druhého triumvirátu, kdy triumvirové likvidovali odpůrce, bylo roku 43 pnl. zavražděno přes 200 senátorů a na 2000 jezdců (mezi nimi i Cicero). Navíc si vnitřní spory vyžádaly na římském národě i obecně demografickou daň – zahynulo nejen mnoho patriciů, ale i prostších Římanů.

A zatímco kvalitnější elementy římského národa mizely, ty nekvalitní počteně narůstaly.

Stoddard (1922, s. 90): „Římská společnost byla rozdělena do šesti tříd. Šestá, neboli nejnižší sociální třída, složená z chudiny, žebráků, pobudů a degenerovaných, byla zproštěna občanských povinností, vojenské služby a placení daní. Bylo však této třídě bráněno v plození dětí? Zdaleka ne. Naopak byla přímo pobízena, aby tak činila. Tyto spodina římské populace byla označena jako ‚proletariát‘ – ‚ti, kdo produkují potomstvo‘! Jinými slovy, člověk mohl být neschopen plnění občanských povinností, neschopný nosit zbraně, neschopen platit daně, ale byl uznán nejen schopným, nýbrž dokonce zvláště vhodným pro plození dětí, jež byly přijímány jako jeho příspěvek společnosti. Uvažme, co tento postoj znamenal z hlediska rasy. Žádný div, že Řím padl!“

Druhým a ještě fatálnějším trendem než úbytek a kvalitativní úpadek přímo v řadách původního římského živlu byla postupný příliv cizinců pocházejících z odlišných ras a kultur, zvláště pak významný a fatální byl příliv Orientálců se severní Afriky a Východu. Cizinci pak, ať už jako dobrovolní imigranti nebo zatažení otroci, svým neustávajícím přílivem, vyšší porodností a míšením s domácími postupně nahrazovali a zaplavovali římský národ. Tím měnili jeho původní identitu, kulturu a mentalitu, snižovali jeho počty i jeho kvality.

„Nakonec, i pokud by se původní počty [domácího obyvatelstva] na půdě poloostrova razantně neztenčily, bylo takřka jisté, že původní rasa by ustoupila a podlehla téměř v plné šíři neustávajícímu importu otroků.“

(Merivale, Charles, Ibid.).

„Dnes je správné věnovat se ekonomickým faktorům, které přispěly k úpadku Říma. Avšak co leží v zákulisí, a neustále působilo ve všech příčinách dezintegrace Říma, byl nakonec do značné míry fakt, že lidé, kteří vybudovali Řím, ustoupili jiné rase.“

(Frank, Tenney, Ibid., p. 705).

„Zdá se nesporné, že otroci z východních provincií byli v Římě početně převažující… Velká populace otroků dala vznik početné třídě cizího původu… Římská politika propouštění otroků byla velmi liberální a garantováním svobody a občanství jim umožnila vmísit se a stát se součástí občanského těla Říma.(1) Bývalí otroci a synové otroků se rozšířili do obchodu a řemesel, jež vyžadovaly občanský status, a za dnů Cicerona to již byli tito lidé, kteří představovali převažující element v plebejských třídách.“

(La Piana: Foreign Groups in Rome During the First Centuries of the Empire. The Harvard Theological Review, vol. XX, pp. 190, 191).

„Odnárodněná metropole velké říše byla ovládnuta potomstvem ras, které původně přišly do města jen sloužit.“

 (La Piana, Ibid., p. 223).

„Tak ohromná množství opustila Itálii – nechávaje ji Orientálcům – že byly nakonec přijaty restrikce k zastavení úplné depopulace latinského živlu, avšak … zákony nebyly nikdy efektivně uvedeny v život. Migrace narůstaly a Itálie byla nechána napospas jiné rase.“

(Duff, A. M., Ibid., pp. 200, 201).

„Pokud zde byly zákony zavedené za časných imperiálních dob za účelem určitého omezení propouštění, nijak vážně tuto praktiku neomezily… Jestliže 80-90 procent městského obyvatelstva pocházelo prokazatelně z řad otroků, můžeme dojít jedině k závěru, že propouštění nebylo zásadně omezeno.“

(Frank, Tenney, Ibid., pp. 698, 699).

„Zdaleka největší část – snad 90 procent – měla orientální krev ve svých žilách.“

(Frank, Tenney, Ibid., p. 690).

Navíc otroci vytlačovali jako velmi levné pracovní síly původní Římany z měst, kterým musela být vyplácena mzda, a především pak z venkova, kde římské rolnictvo nemohlo konkurovat efektivnějším velkostatkům užívajícím otroky. Mnoho rodilých Římanů pak navždy odešlo za půdou a lepšími životními možnostmi do ciziny.

 „… nesmírná množství otroků byla přivedena z Východu k zaplnění ztrát v obyvatelstvu; a během 2. století pnl., kdy plantážový systém s užíváním otrocké pracovní síly získal na oblibě, byli domácí obyvatelé vytlačeni ze svých malých farem a mnozí zmizeli v provinciích neustále expandujícího impéria.“

(Frank, Tenney, Ibid., p. 703).

„Ve stejné době byli mnozí svedeni k emigraci do zámořských kolonií, které založili Julius Caesar a Augustus. Mnozí odešli pryč, aby romanizovali provincie, zatímco sama domácí společnost byla orientalizována. Protože práce otroků se rozšířila téměř do všech povolání, svobodní lidé s nimi nemohli soupeřit. Museli prodat své malé farmy nebo dílny a přesunuli se do měst. Zde se kvůli nedostatku práce stávali závislými na státních přídělech. To je v prvé řadě povzbudilo k odchodu do lépe prosperujících oblastí říše – do Galie, severní Afriky a Španělska. Statisíce jich opustily Itálii a usadily se v nově zabraných zemích.“

(Duff, A. M., Ibid., pp. 200, 201).

Maškin (1957, s. 224): „Současně s rozvojem velkého pozemkového vlastnictví docházelo k úpadku drobných zemědělských hospodářství. Byl to jen jeden z následků otrokářského zřízení. Práce otroků byla lacinější než práce svobodných a malé hospodářství nemohlo konkurovat velkostatku. Snaha majitelů velkostatků rozšířit a zaokrouhlit své pozemky vedla k násilnému a nezákonnému vyvlastňování polí drobných rolníků. Na okupování polí z veřejné půdy (ager publicus) měli právo všichni občané, ale většinou se jí zmocnili příslušníci nobility a jezdeckého stavu. K pauperizaci rolnictva přispěly i jiné příčiny. Za druhé punské války byla zpustošena území, kudy procházel Hannibal a kde se odehrávaly válečné akce. Dlouhé války obohacovaly vládnoucí třídu, ale velmi nepříznivě působily na hospodářství rolníků, neboť hlavní pracovníci byli nuceni trávit svůj čas na válečných výpravách. Snad zapůsobil na drobné zemědělství také dovoz laciného obilí do Itálie. Následkem toho klesal počet svobodných občanů, majících příslušný pozemkový census. Census r. 164 vykazoval 337 452 svobodných občanů, r. 159 – 328 316, r. 147 – 322 000 a r. 136 – 317 933.“

V tomto bodě se negativně projevila i výrazná třídní roztříštěnost římské společnosti a egoistické zájmy (ziskuchtivost) bohatších vrstev.

„Boháči totiž zabírali většinu této nerozdělené půdy. Důvěřujíce, že jim ji už nikdo neodejme, protože ji zabrali dávno, jednak po dobrém skupovali malé pozemky chudáků ve svém okolí, jednak je násilím zabírali. Tak obdělávali velké plochy místo malých; užívali při tom kupovaných zemědělců (= zemědělských otroků) a kupovaných pastevců (= pastevců-otroků), poněvadž by jim svobodní byli odvoláváni od zemědělství do válek. Zároveň jim přinášela velký zisk také plodnost otroků, poněvadž ti se mohli v bezpečí rozmnožovat, nepodléhajíce vojenské službě. Z těchto důvodů mocní získávali nesmírné bohatství a počet otroků v zemi rostl. Počet Italiků naopak klesal, poněvadž byli tísněni chudobou, dávkami a vojenskou službou. A i když se někdy tyto obtíže zmenšily, byli Italikové odsouzeni k nečinnosti, poněvadž půda byla majetkem bohatých, kteří užívali otroků místo svobodných zemědělců.“

(Appianos: De bellis civilibus, I, 7, 29-31).

Pochopitelně celkový úbytek Římanů, přednostní mizení jejich nejlepších elementů, nárůst spodiny a nahrazování domácích cizinci byly spolu související a paralelně probíhající procesy.

Růžička se zmiňuje o rostoucím demografickém nepoměru mezi etnickými Římany a otroky a propuštěnci (1922, s. 687): „Zatímco plémě Římanů hynulo, otroci jejich sehnaní ze všech částí známého světa, množili se jako písek na břehu mořském, i odhaduje se, že čtyři stol. po Kristu 4/5 svobodných obyvatel klasických států byli propuštěnci.“

„Tedy, během 30 let před Tiberiem Gracchem, úřední statistiky nevykazují žádný nárůst. Během 1. století pnl. import zajatců a otroků pokračoval, zatímco svobodných občanů ubývalo kvůli sociálním rozbrojům, Sullovým a občanským válkám.“

(Frank, Tenney, Ibid., p. 703).

„K … nárůstu populace domácí element podle všeho nepřispěl mnoho. Decimován dlouhými válkami …, které zajistily Římu středomořské impérium, jeho řady řídly stále více i vystěhovalectvím občanů jako kolonistů do zámořských provincií a těžkým poklesem porodnosti dokonce i mezi chudšími vrstvami. Rodilá římská a italská populace neustále ubývala a ztráty byly zaplňovány novými rasami.“

(George La Piana, Ibid., pp. 188, 189).

„V této souvislosti se můžeme zeptat, co se stalo s latinským a italským elementem. Důvody mohou být připsány příchodu cizinců, ale zároveň část vysvětlení spočívá i ve zmizení původního národa.“

„Ale co nižší třídy starého římského národa? Byly téměř nedotčeny revolucemi a tyranií a nárůst luxusu je nemohl zasáhnout stejnou měrou, jako tomu bylo u šlechty. A přesto i v těchto třídách původní národ upadal. Úpadek zemědělství … přiváděl mnoho farmářů do měst, kde, neochotni zapojit se do obchodu, propadali do nezaměstnanosti a chudoby, a kde ve své snaze udržet si vysoký životní standard, nebyli schopni získat dostatek prostředků pro zajištění dětí. Mnoho z těchto svobodných Latinů bylo tak chudých, že si často stěžovali, že cizí otroci jsou na tom mnohem lépe – a to také byli.“

(Duff, A. M., Ibid., pp. 200, 201).

Růžička (1922, s. 686): „Pokles porodnosti nebyl však omezen jen na hoření vrstvy společnosti; sestoupil i do středního stavu, který se tím vyčerpával. Selský stav vymizel téměř úplně a byl … nahrazován otroky, jež dodávaly porobené národy. … úpadek řítil se pak lavinou, poněvadž následkem obecné nechuti k plození dětí byl naprostý nedostatek potomstva.“

„Samozřejmě členové aristokracie byli hlavními oběťmi tyranie 1. století, avšak tato zkáza nebyla celá jen dílem travičů a vrahů. Dobrovolná volba bezdětnosti byla převažujícím důvodem pro dosud nevídané poměry. To je … pravděpodobně nejdůležitější aspekt celé otázky proměny rasy. …rychlý úbytek staré aristokracie a domácího živlu jasně kolidoval s dvojím přílivem zdola; normálnější porodností chudých a neustávajícím propouštěním otroků.“

(Frank, Tenney, Ibid., pp. 704, 705).

Změna etnického složení obyvatelstva Itálie vedla k celkovému poklesu úrovně civilizace, ke změně původní kultury a ke ztrátě původní národní soudržnosti a loajality (a také to zřejmě přispělo k ještě větší otevřenosti imigraci a propouštění otroků).

„Tato orientalizace římského obyvatelstva měla mnohem zásadnější následky, než se jim obvykle přisuzuje při kladení širší otázky, proč duch a konání imperiálního Říma je naprosto odlišný od těch za časů republiky. Byla zde naprostá změna temperamentu!“

(Frank, Tenney, Ibid., p. 705).

„Nedostatek energie a podnikavosti, selhání ve schopnosti dívat se do budoucna a užívat zdravého rozumu, oslabení morální a politické vitality, toto vše bylo provázáno s postupným mizením rasy, která během časnějších dnů vykazovala tyto kvality.“

(Frank, Tenney, Ibid., p. 705).

„Co je na oné enormní změně intelektuálních postojů a duchovní atmosféry mezi Augustem a Konstantinem? Není to výsledek o něco více orientálního než řeckého či římského typu a temperamentu?“

(Cambridge Ancient History, vol. XII, p. 448).

„Souhrnný a stupňující se účinek těchto orientálních náboženství přispěl ke zlomení starého římského charakteru. Další ještě silnější rozkladný vliv byl také introdukován otroky a jejich propouštěním. Intenzivní míšení ras, probíhající bez přerušení od 200 pnl. po celou dlouhou éru říše, dala vznik typu naprosto odlišnému od toho, jaký charakterizoval hrdiny rané republiky. Místo statečného a vlasteneckého Římana s jeho hrdou netečností k peněžnímu zisku příliš často za dob říše nacházíme zahálčivého požitkářského kosmopolitu, jehož patriotismus se neprojevoval výrazněji než vyžadováním sociální podpory a účastným rozšiřováním davů v amfiteátru.“

(Frank, Tenney, Ibid., pp. 205, 206).

„Otrokářství bylo tím nejzásadnějším nepřítelem onoho ducha konzervatismu a tradic, jež byly silou římské rasy. Otroci nevzešli z půdy Říma, jejich vzpomínky a náklonnosti směřovaly na různé strany, a když se stali občany, nerozpakovali se vítat cizí obyčeje a zatahovat je do města. Zatímco státníci a významní muži se s vyčerpávajícím úsilím snažili uchovat, co ještě zůstalo z dávného ducha a starých zvyků, níže, mezi oněmi třídami, jež se neustále a stále více rekrutovaly z otroků, probíhal neustávající proces jejich ničení. Bylo to tedy takto, díky tomuto skrytému a mocnému vlivu se nová náboženství snadno rozšířila po říši.“

(The Historians‘ History of the World, A Comprehensive Narrative of the Rise and Development of Nations from the Earliest Times as recorded by over Two Thousand of the Great Writers of All Ages.  Edited with the Assistance of a Distinguished Board of Advisers and Contributors by Henry Smith Williams, LL.D.  In Twenty-Seven Volumes. Volume XXI—Scotland and Ireland; England Since 1792.  London & New York: Encyclopedia Britannica, 1904 [5th ed., 1926]. vol. 6, p. 365).

„Syrší císaři, pokud jde o zájem o římské tradice, nebyli již Římany a neměli žádné z římských předsudků, často vykazovali známky myšlenkové otevřenosti, jež by byla nemožná u velkých císařů druhého století, kteří byli všichni silně konzervativní. Rozrazili brány říše široce dokořán.“

(Ibid., p. 404).

Později začali cizinci pronikat i do vyšších pater římské společnosti, nakonec dokonce i do senátu.

„Jedna věc musela, více než co jiného, aristokracii šokovat, dokonce i tu mladší, a tou byl velký počet Orientálců, zvláště těch svobodných, kterým byly dány některé z nejvyšších postů v říši.“

(Cambridge Ancient History, vol. X, p. 727).

To dále posílilo trend mizení původní národní identity a podlamovalo původní společenskou jednotu a harmonii.

Burian (1970, s. 160-161): „K posílení vlivu provinciálů v senátě došlo výrazně za císaře Vespasiana… Na jedné straně se tím dodávalo sebedůvěry i zdánlivého vlivu provinciálním občanům, na druhé straně se tak stíral někdejší jednotný původ senátu… V 1. stol. nl. přicházeli do senátu hlavně příslušníci z Itálie a ze západních provincií, na přelomu 2. a 3. stol. se zvýšil podíl Orientálců a v dalších desítiletích 3. stol. se vedle nich rostoucí měrou uplatňovali Afričané. Etnická různorodost senátu se zvyšovala i z toho důvodu, že jednotliví císařové při doplňování senátu dávali obvykle přednost těm územím, z nichž sami pocházeli nebo kde měli nejvíce přívrženců. Tím se stávalo, že se senát měnil v různorodé těleso, které se dokázalo sjednotit jen v nejobecnějších otázkách, jež byly nadřazeny zájmům užších společenských kolektivů. V důsledku toho ještě více upadal reálný vliv senátu na vývoj politiky v říši.“

V pozdním období cizinci, otroci, propuštěnci, množící se deklasované živly a problémové nízké vrstvy byli díky své neloajalitě důležitým faktorem, který usnadňoval barbarům postup do nitra země.

Botvinnik et al. (1958, s. 406): „Otroci, kolóni … s nadšením vítali barbary. Sami se hned tu, hned tam chápali zbraně … proti státní moci.“

Burian (1970, s. 81): „Hlavní silou při odstraňování římského státního systému se staly nižší vrstvy obyvatelstva římské říše spolu s ‚barbarskými‘ kmeny, které útočily na její hranice. Lidé, kteří prchali ze svých pracovišť, odcházeli v rostoucí míře k ‚barbarům‘ a spolu s nimi pak často bojovali proti Římu.“

V dobytí Říma Vizogóty roku 410 sehráli zásadní roli právě otroci, kteří jim otevřeli brány.

I když z jedné strany infuze orientální krve od rasově i kulturně odlišných otroků a cizinců vedla k podlomení síly původní římské civilizace a faktické eliminaci její skutečné identity, z druhé strany infuze kvalitní bílé krve barbarů ze severu vedla k prodloužení její existence.

V pozdním období se říše dokázala bránit barbarům jen proto, že je zároveň měla ve vlastních legiích.

Stoddard (1924, s. 125): „Staletí plynula. Řím upadal a … barbaři bušili na hranice stále zuřivěji. Samozřejmě Řím mohl padnout mnohem dříve, pokud by do svých služeb nepobral mnoho Germánů. V posledních dnech Říma byli jeho nejlepší legie a nejschopnější generálové převážně germánské krve.“

Byla to ovšem, vzhledem k tomu, že už nešlo o rodilé Římany, nýbrž o rasově podobné, ale kulturně odlišné národy, opora dvojsečná. Jako vojenská a politická podpora upadající říše byli problematičtí, neboť představovali zvláštní kombinaci vysokých schopností a určité míry romanizace na jedné straně a určité míry odlišné národní loajality, kulturní identity a sledování vlastních zájmů na straně druhé.

Burian (1970, s. 235): „Vedle vpádu barbarů na území říše docházelo již v dřívějších dobách k nenásilné infiltraci Germánů do různých složek života římského impéria. Na sklonku 4. a v 5. století byli barbaři na území západní římské říše prakticky všude – žili na venkově, pronikali do měst a měli vliv i na císařském dvoře. Mnoho jich sloužilo v armádě, která byla římskou spíše svým jménem než svým složením. Tito barbaři patřili k problematickým oporám rozkládající se západní římské říše a o mnohých z nich nebylo jasno, zda svou činností zadržují, či urychlují proces rozpadu říše.“

Kinder a Hilgermann (1998, s. 117): „Germáni byli začleňováni jako foederati na území římské říše a usazováni na statcích kolónů. Podíly zemědělské půdy, které jim byly přiděleny, se nalézaly již na římském území, a tak pozvolna docházelo ke splývání germánského a původního románského etnika. Germáni se ovšem rychle vyvázali ze spojeneckých závazků a zakládali na území římské říše polosamostatné a posléze suverénní království s právními zvyklostmi. Pozdně antická kultura však nebyla zničena, naopak Germáni přejímali římské kulturní dědictví, právní normy a správní instituce. Podmínky pro vznik germánských států byly připraveny již decentralizací římské říše za Diocleciana.“

Faktická moc nakonec zcela přešla od dysgenicky upadlých a zčásti s Orientálci promíšených Římanů právě do rukou těchto energických, inteligentních, v armádě sloužících bílých barbarů.

Botvinnik et al. (1958, s. 406): „Na císařském trůně seděli v té době slabí a neschopní lidé. Byli císaři jen podle jména. Neměli žádnou moc. Skutečná moc přešla do rukou velitelů vojsk. Tito vojevůdci nebyli většinou již římského původu, byli to barbaři, kteří sloužili v římském vojsku. Také prostí vojáci byli většinou barbarského původu. V římských legiích sloužili Frankové, Sarmaté a Gótové.“

Dokonce i některé osobnosti pozdní římské kultury, které svou činností poněkud pozdržely její úpadek, pocházely z řad romanizovaných barbarů – například v 5. století působící básníci Rutilius Klaudius Namatianus a Gaius Apollinaris Sidonius byli oba romanizovaní Galové.

Daný vývoj však tak jako tak nebyl udržitelný. S tím, jak původní Římané i se svou civilizací zdegenerovali a zanikli, vytratil se důvod udržovat to, co již vlastně zmizelo. I když skutečný zánik spočíval v úbytku a úpadku římské krve a v zatahování a míšení s rasově odlišnou krví Orientálců, formální zánik a ustavení nové moci byly dílem schopných a vitálních bílých barbarů. Ti nakonec dali přednost vlastní národní identitě před snahou udržovat civilizaci, která již fakticky neexistovala a ochabl i jejich zájem (beztak jen polovičatý) ji vlastními silami a schopnostmi v plné šíři obrodit prostřednictvím vlastní plné romanizace (i když mnohé z římské kultury převzali). Ukončili formální existenci říše a převzali v ní otevřeně moc jakožto noví vládcové (germánští králové, nikoli římští císaři).

Kombinací všech uvedených zásadních „biologických“ činitelů tedy nastal postupný, ale všeobecný a neodvratný úpadek říše a její civilizace. Nastal jak celkový úpadek úrovně římské civilizace (hospodářský, kulturní, politický, společenský) a oslabování římského státu (rozklad státní moci, vojska a neschopnost bránit se stále agresivnějším barbarům), tak i změna konkrétního rázu a charakteru původní římské společnosti a kultury. Její politický zánik roku 476 byl vlastně jen formalitou; původní západořímská společnost a civilizace fakticky už dávno neexistovaly. Její původní podoba, její původní hospodářská prosperita, její efektivní státní administrativa a armáda, její originální a vyspělá kultura už dávno zmizely. Zbyla jen prázdná skořápka s původním názvem. Zanikly s tím, jak zanikli původní Římané, kteří byli nositeli a tvůrci všech těchto římských tradic, výdobytků a úspěchů. Již neexistovali – vytratili se, ztratili původní kvality a identitu – částečně kvalitativním a kvantitativním úpadkem ve vlastních řadách, částečně nahrazením a promíšením s cizinci.

Poznámky:

(1) Pokud jde o představu o konkrétní čísla ohledně počtů otroků a jejich propouštění, Burian uvádí (1970, s. 112): „Propoušetní otroků na svobodu se v posledním století republiky zintenzivnilo. Vyskytuje se názor, že ve 3. stol. pnl. bylo ročně propuštěno na svobodu kolem 1350 otroků a v 1. stol. pnl. 16 000 otroků.“

 

Advertisements
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: