Skip to content

Guillaume Faye: Proč bojujeme

Červen 2, 2016

faye-obalka2Rádi na našem webu upozorňujeme na zajímavé knihy, politicky korektně ocejchované pro svůj obsah či autora, díky čemuž jsou pro běžné knižní distributory či jen vydavatele inzerátů nepřijatelné nebo je knihovny  odmítají vůbec půjčovat. To je i případ knihy Guillaume Faye „Proč bojujeme“. U příležitosti jejího vydání v češtině tedy zveřejňujeme následující krátký rozhovor, v němž se autor „manifestu evropského odporu“ představuje vlastními slovy. Více informací o českém vydání naleznete zde.

Christopher Gérard: Kdo jste?

Guillaume Faye: Pro mě je nemožné se definovat. Ve svém vlastním životě jsem každopádně mnohostranný, nespecializovaný „polyteista“. Ačkoli mám diplom z Science-Po, jsem promovaný geohistorik a doktor politických věd, nikdy jsem své diplomy nebral vážně a nikdy jsem je nevyužil k „úspěchu“ v buržoazní společnosti nebo v oficiální inteligenci, Podomně jsem prodával auta, bavil velké publikum v komickém vysílání v rádiu i v televizi, psal knížky a články na všechna témata, od „nejvážnějších“ k nejlehčím. Pracoval jsem v reklamě i ve velkých novinách, atd. V současné době píšu knížky, dělám konference skoro po celé Evropě a chystám se spustit informační socioekonomický bulletin, od něhož si slibuji úspěch.

Gérard: Odkud pocházíte?

Faye: Můj po předcích zděděný původ je přísně ohraničený početnými generacemi z galských „regionů“ Poitou-Charentes a Limousin – šťastné to spojení keltských a římských tradic. Byl jsem vychováván v kultu francouzského nacionalismu bonapartistické tendence – a výsledkem bylo paradoxně evropské vlastenectví. Mým původním společenským milieu je pařížská velkoburžoazie, kterou znám perfektně zevnitř a jejíž konformní a materialistické ideje jsem nikdy nesdílel, po kterých jsem nikdy nedychtil, protože styl života, který mi nabízely, mě v zásadě vůbec nezajímal.

Gérard: Jaký byl váš intelektuální „itinerář“?

Faye: Nemám rád slovo intelektuální. Dovolte mi trochu drsnou poznámku: vždy jsem se domníval, že intelektuálové jsou inteligenci tím, čím je masturbace lásce. Intelektuál je narcistický tvor, dědic byzantské teologie, uprchlík do ryzích (a z 95% falešných idejí), který ztrácí čas svůj i jiných. Koneckonců nezapomínejme, že je to pejorativní termín, vytvořený v 90. letech 19. století a označující třídu profesorů, publicistů a žurnalistů, kteří před realitou preferovali ideologická dogmata. Nic není méně pohanské než termín „intelektuál“! Neboť potvrzuje smrtelnou cézuru mezi intelektem a živoucí duší.

Můj první (pro)buditel byl Nietzsche, zejména Radostná věda a Antikrist, kterého mi odhalil můj profesor filozofie, když jsem byl u jezuitů v Paříži, náboženské korporaci, která „na půl huby“ poskytovala křesťanské vzdělání, ale vyloženě víc se zajímala o řecko-latinský, antický humanismus. Dva zdroje mého pohanství tedy paradoxně pocházejí od jezuitů.

Měl jsem štěstí dlouho a velmi eklekticky studovat: starověké jazyky, politické vědy, historii, geografii, filozofii, ekonomii, což mi umožnilo se nespecializovat a „zůstat vším“. Rovněž jsem byl ovlivněn myšlením marxistického proudu, aniž bych sdílel nějakou volbu jejich společností nebo utopií. Moje vzdělávání bylo velmi rozličné a vcelku velmi málo francouzské. Descartes, Montaigne, Bergson a podobně mě nikdy neinspirovali, ostatně ani Maurras. Vždy jsem byl přitahován německými a anglosaskými filozofy: Nietzsche, Hegel, Heidegger, Simmel, Tönnies, Schmitt, Spencer, Lash atd. Nicméně vždy jsem se střežil „vyhlášených mudrců“ jakožto homines unius libri (muži jediné knihy) nebo kompilátorů. Nepatřím do žádné ideologické nebo teoretické škatule, vždy jsem zkoušel myslet sám za sebe.

Ale celkově to nejsou tolik knihy, co mě ovlivnilo, je to zcela jednoduše můj život. Nejsem „erudovaný“, ani adept na seřazování citací a „intelektuální koláž“, mánie samouků. Nesbírám knihy jako jiní cínové vojáčky nebo poštovní známky. Preferuji myslet sám za sebe, bez přestání tvořit nové koncepty, které vycházejí ze sledování každodenní reality a z mé intuice, podněcované četbou (velmi osobní a ikonoklastickou) takového autora, který mě podněcuje. Anebo konverzací, pozorováním, četbou novin, historických knih. Pracuji na základě záblesků a intuicí, ale nedefinoval bych se s ohledem na nějakou „školu myšlení“ nebo „myšlenkové hnutí“. Nemám u sebe víc než 100 knih, těch nejzákladnějších. Všechny ostatní jsem daroval nebo prodal.

Byl jsem ovlivněn etology, sociology, ekonomy a německými filozofy, bezpochyby celou Frankfurtskou školou a Habermasem. Anebo i autory tak rozdílnými jako jsou Koestler, Heidegger, Spencer, Ardrey.  Na rozdíl od amerických frankofilů jsem si vždy myslel, že francouzské strukturalistické škole (Lacan, Foucault a jiní) chybí srozumitelnost. Významné výjimky bych udělal u Francouzů Juliena Freunda, Maffesoliho, Lefebvra, Deleuze a Deborda. Jeden čas jsem participoval na situacionistickém hnutí, kvůli síle jeho kritiky západní společnosti a její prázdnoty. To mě paradoxně v 70. letech přivedlo k mému zájmu o GRECE a Novou pravici, k níž jsem výrazně přispěl. Ale v roce 1986 jsem toto hnutí opustil, neboť jsem cítil, že ideje, které jsem rozvíjel, nebyly už ve shodě s  ideologickou strategií jeho vůdců orientovanou na politický (giscardovský) střed. Jak jsem řekl, potkal jsem lidi jako filozofa Giorgia Locchiho, historiky Pierra Viala, Pierra Bradera, politologa Roberta Steuckerse a jiné, kteří mi otevřeli mnohé cesty a kteří všichni, jako já, tuto „myšlenkovou rodinu“ opustili.

Výňatek (první dvě otázky) z rozsáhlého rozhovoru, který G. Faye poskytl svému příteli Christopheru Gérardovi, vydavateli obnoveného časopisu Antaios (č. XVI, jaro 2001), kde byl publikován pod názvem „Les Titans et les Dieux“ (Titáni a bozi). Většina dalších otázek se již týká Fayeho pojetí pohanství. Vzhledem k tomu, že v Proč bojujeme je tomuto tématu věnováno obsažné heslo, vybírám z odpovědí pouze několik úryvků, které pokládám za reprezentativní:

Mé pohanství není nic spiritualistického ani mystického; je tělesné, žité, řekl bych: poetické a naprosto osobní.“ (s. 2)

„Nikdy mne nepřitahovaly esoterické texty, mystické aktivity, hledání, výzkum symboliky. Pro mne je pohanství především poezie, estetika, exaltace a intuice, v žádném případě teorie, klika nebo instrumentalizace.“ (s. 2)

„Mé pohanství, hlavně apolinské a dionýské, je opakem meditativního postoje; je intuitivní, fascinované pohybem, akcí, estetikou síly (a ne motlitbou). Je to pro mne podstata vitální síly, vůle k žití. Historie zachycuje res gestae (válečné činy), akce, ne abstraktní kontemplace a neužitečné teorie.“ (s. 3)

„Hlavní nebezpečí, které číhá v pohanství je neodůvodněný intelektualismus. Pohanství není ani vědecká dizertace ani chladné znalosti, ale postoj k jednání. Pro mě je to ponoření se do života… praxe, která mění svět. Nikdy to nejsou slova, co se počítá především, ani ideje, ale konkrétní činy, které se těmito slovy a ideami řídí. Idea není zajímavá, protože je sama o sobě brilantní, ale že dává příležitost pozměnit, modifikovat daný stav, vtělit ho do záměru. To je těžiště pohanské epistemologie, na rozdíl od epistemologie křesťanské, kde má idea cenu sama o sobě… (s. 3)

Zdroj: http://editions-hache.com/essais/faye/faye1.html (jako „Pohanská Evropa“, únor 2007)

Advertisements
komentáře 2 leave one →
  1. Nemo permalink
    Červenec 9, 2016 23:40

    Zajímavé je, že v dnešních Lidových novinách (jinak extrémně prorežimních) tu knihu docela chválí.

  2. Bohuslav Svatoš permalink
    Červen 3, 2016 02:11

    Zajímavé a podnětné…vždy jsem se domníval, že intelektuálové jsou inteligenci tím, čím je masturbace lásce. Intelektuál je narcistický tvor,… sákryš to je bomba… ale mezi řádky sám autor srší intelektuálím narcismem a uvězněním v jím ctěných intelektuálních konceptech a ehm…všech těch sračkách, kterých se formálně zbavuje, ale současně jsou milovanou součástí jeho mentálního šatníku.
    Autor je typicky rozmazleným dítětem anticko křesťanské kultury, která vytváří zoufalce dost chytré na to, aby dokázali klamat sami sebe vlastní moudrostí ale neschopné překročit meze vlastního, sebou samým fascinovaného chytrého Já.
    Já, kteréžto, byť se (v případě autora) hlásí k pohanství – není schopno nastoupit na; třeba kupříkladu Odinovu cestu, vydloubnout si vlastní oko = jáskou interpretaci reality, a dát (relativně symbolicky) brutálně ukrutně bolestivým ponořením – rozpuštěním – tohoto oka jáství do pramene Božství přednost, ke schopnosti poznat a vstřebat vyšší realitu Bohů.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: