Skip to content

Dynasofie – Rasa: Omyl multikulturalismu III

Březen 7, 2016
by

III

Tělesné odlišnosti mezi rasami jsou zřetelné v hojné míře. Zahrnují celkovou velikost těla a hmotnost, krevní skupiny, stupeň plochosti tváře, tvar nosu, velikost uší, množství ochlupení, stavbu vlasů, tloušťku rtů, chemické složení tělesných výměšků včetně mléka, velikost prognatismu (vystupující horní čelist), tloušťku lebeční kosti, stupeň pedomorfie (podobnosti dětí), genitálie, sexuální dimorfie (rozlišitelnost) atd. Rozdílnosti rasového pachu jsou příslušníkům různých ras zvláště nepříjemné. Protože tělesný pach produkují výměšky podpažních žláz v kůži, které jsou stimulovány sexuálním podrážděním, jedná se o přirozený mechanismus odrazující od míšení ras, jak je tomu i u zvířat. 

Málo těchto odlišností , pokud vůbec nějaké,  mají nějaký dopad na civilizaci; zmínka o nich má jen vyjádřit, že rasa je více než jen otázka barvy kůže. Vhodnější jsou ke studiu společnosti rasové odlišnosti, které se mohou týkat typu lidské kultury, formovaného a přenášeného po celé generace. V této kategorii by jistě stál vysoko temperament, a tímto se znovu dostáváme k tématu psů.

Jak ví každý, kdo někdy se psy pracoval, rozdílná plemena se podstatně liší temperamentem. Teriéři, buldoci, setři a retrívři mají své vlastní vzorce chování. Víme, že temperament plemen se dědí, protože plemena byla selektována kvůli svým povahovým kvalitám. Zároveň víme, že tyto odlišnosti v temperamentu doprovází odlišnosti ve velikosti žláz s vnitřní sekrecí: hypofýzy, štítné žlázy, příštitné žlázy a nadledvinek. Lidské rasy se také odlišují temperamentem, což je skutečnost známá antropologům, kteří pracovali  v úzkém kontaktu s různými rasami po celém světě. Lidské rasy se rovněž odlišují velikostí žláz s vnitřní sekrecí. Liberálové by rádi, abychom věřili, že rozdíly mezi kulturami pochází výhradně z odlišných okolností a unikátní lidské schopnosti se učit. Pokud na lidské učení nemá vliv temperament a lidský temperament se nedědí, pak jsme dozajista nejunikátnějším druhem.

Protože rasové odlišnosti lze v hojné míře prokázat,  není neodůvodněné si položit otázku, zda existují rozdíly, které lze označit jako ‘primitivní’, týkající se zvláště mozku. ‘Primitivním’ jsou míněny charakteristiky, jichž si bylo možno povšimnout na lebkách našich opičích předků, nebo které jsou dnes zřejmé u opičích mozků a  lebkách, ale v průběhu lidské evoluce se modifikovaly. Popis primitivní lidské lebky by zahrnoval: nízký lebeční index (poměr šířky k délce),  vyboulený týl (záda), nízké čelo, tlustá kost, výrazné nadočnicové oblouky, prognatismus, velké zuby a ustupující brada. Některé rasy skutečně vykazují některé z těchto charakteristik oproti jiným rasám, jež je vykazují v menší míře.

Extrémní případ ukáže, jak dramaticky se mohou rasy odlišovat v biologickém a kulturním měřítku. Australští Aboridžinci jsou lidé, kteří až do svého kontaktu s Evropany žili zcela v době kamenné. Dnes již vymřelí Tasmánci neznali luk ani šípy, neměli keramiku ani domestikovaná zvířata a nežili v obydlích se střechou, ale skrčeni za zástěnou proti větru. Watchandiové umí počítat jen do dvou: co-ote-on (jedna), v-tay-re (dvě), booltha (mnoho), booltha-bat (velmi mnoho). Početně se zmenšující kmen Aruntů ani nevytvořil něco, co bychom mohli nazvat skutečným jazykem. Jazyk Aruntů dokáže vyjádřit pouze čin a stav, ne představu o věci čistě teoreticky, ani o její vlastnostech, protože nezná žádná přídavná jména. Neexistuje žádné třídění slov do podstatných jmen, zájmen a sloves, následkem čehož nelze myšlenky dobře vyjadřovat, vskutku, slova jsou nesrozumitelná, pokud není známa situace, v níž jsou použita. Velkou část komunikace tvoří hra gest.

Toto ubohé postavení na kulturní škále je zajisté ozvěnou jejich lebeční anatomie, protože Aboridžinci vykazují převahu charakteristik připomínajících dávného člověka. Mozkovma, průměrně 1290 ml., je malá ve srovnání s jinými rasami podobné velikosti těla. Čelo je svislé a má výrazné nadočnicové oblouky. Největší šířka lebky se nachází dole. Kosti lebeční klenby jsou někdy až dvakrát silnější (10 mm), než je tomu u jakékoliv jiné žijící rasy člověka, a jsou pevné, bez houbovitého vnitřku. Toto všechno tvoří charakteristiky opočlověka vzpřímeného. Lebka má v mnoha případech  týlní výduť jako u člověka pekinského. Mnoho lebek má směrem vzhůru tvar kýlu, namísto pěkně zakulaceného tvaru moderních hlav. Hlava není dlouhá, ale protože je úzká, má nízký lebeční index. Mozkové závity jsou jednodušší než u většiny lidí. Jedna brázda, sulcus lunatus, nacházející se na zadní straně některých vzorků mozku, se považovala za prvek odlišující lidoopy od opic. Pokud jde o anatomii tváře, Aboridžinci mají vystupující čelist a mají široké nosy se sotva znatelnou přední sponou nosní. Lze vyjmenovat přibližně třicet primitivních rysů Aboridžinců.

V případě Aboridžinců byla jejich populace oddělena od hlavních center lidské evoluce a nedržela krok s všeobecným evolučním vývojem. Stejně tak neexistuje žádná záruka, že schopnosti a vlohy lidstva udržovaly krok rovnocenně ve všech populacích, ale odlišovaly se v souladu s okolnostmi obestírajícími evoluci rozlišných ras.

Že si lidské rasy svou podstatou nejsou rovny v potenciálu uspět, by se mělo dát čekat, protože se vyvíjely za odlišných podmínek a před jejich populace stavěly odlišné výzvy, tudíž přírodní výběr na ně všechny nemohl uplatňovat stejný vliv. Řídké životní prostředí způsobené klimatem je jistě faktorem při mentálním výběru. Výzkumnici Severního pólu podali zprávy o mechanických schopnostech Eskymáků, o nichž je známo, že dokážou opětovně složit fungující hodiny, aniž by s nimi do té doby přišly do styku. Pustiny Severního pólu neposkytují tutéž dostupnost základního pohodlí jako teplejší a  bohatší oblasti naší planety, a vedou k drastičtějším důsledkům v případě, že se je nepodaří zajistit, zvláště oděv a přístřešek, tudíž základní boj o přežití je obtížnější a lidé jsou více odkázáni na vlastní zdroje. Takový výběr dle nepříznivého klimatu by byl zesílen v podmínkách doby ledové, podmínkách, v nichž běloši a Mongolové žili celá tisíciletí. Také migrace může zapříčinit genetické rozdíly mezi dvěma populacemi, migranty a starousedlíky, nejen z důvodu fyzických požadavků, které klade, ale proto, že pohnutka migrovat může být odpovědí na vnímání příležitostí, čímž z domácí populace vydělí průbojní lidé. Je zajímavé zmínit, že nejranější civilizace se objevily na okrajích pustých oblastí, obvykle po divokém podrobení si usedlých lidí,vládnoucích základním uměním zemědělství. V protikladu k zemědělci, který mění své návyky pouze dle ročních období, život nájezdníka je neustálá výzva; jeho existence více závisí na jeho vlastních činech než na svévolné spršce deště. Na rozdíl od moderní války, kde čelí boji a potkávají smrt jen zdraví muži, válčení barbarů mělo pozitivnější eugenický účinek, protože nosit zbraně měli čest všichni muži. V bitvách barbarů jsou to fyzicky slabí, pošetilci, hlupáci a méně pohotoví, proti nimž stojí šance na přežití, a ještě po sobě zanechávají větší množství žen pro přeživší. Tudíž díky výzvám v podobě klimatu, migrace, kočovnictví a barbarského konfliktu, plus nepochybně mnoha dalším, zjišťujeme, že méněcenné elementy jsou z populací vykořeněny zcela stejně jako na chovných statcích, a že čím náročnější zápas je, tím je výběr drastičtější.

Největší soutěžení mezi zvířaty se odehrává na rozsáhlých pevninách, kdežto ostrovy a odlehlé oblasti poskytují svým obyvatelům mnohem chráněnější existenci. V důsledku toho se vyspělejší savci naházejí na velkých kontinentech. Největší pevnina na zeměkouli je tzv. Eurafrasie [‘world island’], spojnice Asie a Evropy, a když se ohlédneme do minulosti, nacházíme právě tam hlavní ohnisko barbarských nájezdů, krutých válek mezi kočovnými kmeny a masové migrace, všechny se tlačící ven ze srdce oné pevniny. Při takové oblasti soutěžení je pochopitelné, že hlavní usídlené rasy Eurafrasie jsou rasami, které nejlépe dosáhly civilizace vlastním přičiněním. V protikladu k tomu máme australoidní rasu. Příslušníci této rasy byli odděleni od oblastí soutěžení a žijí poměrně odloučeným životem. Jakožto lovci se živili hmyzem a drobnými zvířaty; jejich bitvy byly většinou hlučné zápasy, jenž někdy končily zraněním jedince. Následky tohoto ojedinělého soutěžení vidíme v lebeční fyziologii a kultuře Australoidů.

O poměrech, jež kladou výzvy, je známo, že jsou účinné poměrně krátce, v délce tisíců či dokonce stovek let. Současnosti není příliš vzdálena raná éra křesťanů, kdy evropské zákony zapovídaly Židům vlastnit zemi a věnovat se výrobním povoláním. Židé se stali zlatníky, věřiteli a obchodníky s látkami, kupci, vyžadující prozíravost a osobní takt, zvláště ve světě, jenž byl nábožensky nepřátelský. Výběr, který plynul po nuzných deset století nepochybně přispěl k uznávanému obchodnímu úspěchu a verbálních dovedností moderního evropského Žida. Pokud je taková změna populace možná v rámci zaznamenaných dějin, stává se jistotou pravděpodobnost, že rozdíly ve vlohách, schopnostech a všech aspektech lidské inteligence mezi navzájem si vzdálenými rasami existují  již tisíce let. Akademici, kteří popírají signifikantní rasové rozdíly, tvrdí, že lidské rasy se oddělily teprve asi před padesáti tisíci let, což není dostatek času, aby se objevily nějaké změny, kromě triviálních aspektů rasy, jako je barva kůže. Výše uvedené příklady dokazují, že takový optimismus není oprávněný. Jako existuje mezi lidmi a šimpanzi rozdíl v DNA pouze 1,7%, tak může nepatrný rozdíl mezi lidskými rasami rovněž produkovat nepoměrné důsledky.

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: