Skip to content

Rheia Kybelé

Únor 21, 2016
tags:
by

Boží duch, tvořivá energie vesmíru, potřebuje pro své zhmotnění
materiální médium, jehož prostřednictvím se projeví,
stejně jako jakákoliv síla vyžaduje médium
či materiální substanci, jejímž prostřednictvím může fungovat a projevit se.

Ve starověkých mysterijních školách existovala jistá Měsíci připisovaná síla, která zmagnetizovala duši pro pozemské vtělení a odmagnetizovala ji pro astrální pobyt. Obecně vzato, tato tvrzení, jimž zasvěcenci přisuzovali význam, který byl kdysi reálný i symbolický, značila, že duše musí projít přechodnou fází očištění a osvobodit se od pozemských nečistot, než bude pokračovat ve své cestě.  G.I Gurdjieff, známý a uznávaný mystik počátku 20. století, často prohlašoval, že když někdo zemře, jeho duše putuje k Měsíci. 

Nehmotné (astrální) tělo, mnohem jemnější a dokonalejší než to pozemské, není nesmrtelné, jak je tomu v případě monády, kterou obsahuje. Mění se a očišťuje v souladu s různým prostředím. Duch ho trvale utváří a transformuje do svého vlastního obrazu; nikdy jej neopouští, ačkoliv se z něj postupně svléká. Odívá se stále éteričtějšími látkami. Toto bylo součástí Pythagorova učení, který nedovedl přijmout ideu o abstraktní, duchovní entitě, nehmotné monádě.  Duch sám o sobě, ať už rozlehlém vesmíru či na Zemi, musí mít nějaký orgán; tím orgánem je živá duše, ať už zvířecká nebo povznesená, temná či zářivá; dál si udržuje lidskou formu, Boží obraz. V této formě života je jedinec nezbytně pouze zlomkem a zkomoleninou úplného obrazu člověka.

Ačkoliv jsou neviditelné, většina lidí dnes přijímá reálnost elektřiny, magnetismu a přitažlivosti. Stále se najdou tací, kteří mají potíže obsáhnout duchovní svět kolem nás. Neviditelná úroveň lidské existence skýtá největší výzvu i největší naději pro lidstvo.

Lékař, jehož samozvané názory na život byly striktně materiální, se proslavil výrokem: „Rozřízl jsem už mnohé tělo, ale duši jsem nikdy nenašel.“ Na ten lze odpovědět: „To je nepochybně pravda, ale když jste pitval mozek, spatřil jste někdy myšlenku?“

Ze čtyř živlů, z nichž jsou jsou zformovány modely všech bytostí, země—představuje pevný stav, voda—tekutý stav, vzduch—plynný stav a oheň—nezměřitelný stav. Pátý, známý jako éterický živel—představuje stav hmoty tak jemný a jasný, že již nemá atomární strukturu a má vlastnost pronikat vším. Jde o původní kosmické fluidum, astrální světlo či duši světa. Velký mudrc Pythagoras používal již dávnou kombinaci božských jmen ve své době, aby popsal tento živel, který uváděl jako „Rheia Kybelé“. (‚Rheia‘ byla významná bohyně a matka Dia. O Kybelé, rovněž mateřské bohyni ‚Cybele‘, bylo známo, že je konkubínou Dia, stejně jako tomu bylo ve vztahu Wotana a Freyji. Cybele, stejně jako Freyja, cestovala v kočáru taženém kočkami.) V esoterickém smyslu má ‚kybele‘ význam: „valící se světlo—božská družka univerzálního ohně či tvořivého ducha, který koncentrovaný v slunečních soustavách přitahuje nehmotné podstaty bytostí, uchvacuje je a vhání je do víru životů.“

V astrálním světle se tedy minulost světů zachvívá v neurčitých obrazech a je v něm přítomna také budoucnost s živými dušemi, nevyhnutelně předurčenými sestoupit do těla. Toto je význam „závoje Isidina“ a „zahalení Cybele“, do nichž jsou vpleteny všechny bytosti. Dále, toto universální médium, toto astrální světlo, je fenoménem vize a extáze. Stává se náhle prostředkem, jenž přenáší pohyby myšlenek, a živým zrcadlem, v němž duše přemítá o obrazech  onoho materiálního a duchovního světa.

Rheia Kybelé vládne všude—jedná se o mocnou duši světa, vibrující a plastickou substanci, již dle libosti využívá dech tvořivého ducha. Jedná se o samotný éter, který slouží jako pojivo všech světů, prostředník mezi neviditelným a viditelným, mezi duchem a hmotou, mezi nitrem a vnějškem vesmíru. Slouží jako podstata astrálnímu tělu duše, stejně tak je rouchem světla, který si duch stále tká. Fluidum se transformuje, zjemňuje či zhutňuje v souladu s dušemi, které odívá, či světy, které halí. Ztělesňuje nejen ducha a zduchovnělou hmotu ve svém živoucím květu, ve svém ustavičném zrcadlení odráží věci, myšlenky i lidstva. V pohanských mysterijních školách starověku, z nichž si křesťanská bible notně vypůjčovala, se to odhaluje u Jana 1:10, „Světlo bylo ve světě a svět jím byl učiněn, ale svět ho nepoznal.“

„Jako je naše tělo součástí vesmíru,
tak je naše duše součástí duše vesmíru.“
……………..Platón

Naše lidské oko dokáže uzřít čisté astrální světlo pouze ve stavu vysoké extáze, polarizuje se však ve všech tělech, slučuje se se všemi zemskými fluidy a hraje rozličnou roli v elektřině a zemském a animálním magnetismu. Baron Karl von Reichenbach, jenž je znám svou teorií o ódické síle, odkazoval na Rheia Kybelé jako na „ódické fluidum“ (což je slovo odvozené od teutonského boha Ódina). Roku 1850 vydal k tématu spisy pod názvem  „Výzkumy magnetismu, elektřiny, tepla, světla krystalizace a chemické přitažlivosti“.

Pro velké duchy starověku nebyli bohové ničím jiným než poetickým vyjádřením podřízených sil Přírody, promlouvajícím obrazem jejího vnitřního organismu; je jako symbol kosmických a animistických sil, které tyto božské archetypy udržují nezničitelné ve vědomí různých lidských ras. Této rozmanitosti našich etnických bohů a přírodních sil, náznaků myšlenky, vládne a prostupuje ji svrchovaný Bůh, neboli ryzí duch absolutní Monády. Pokud by někdo zpochybňoval ptal, zda jsou naši etničtí bohové skuteční, mohl by rovněž zpochybňovat, zda jsme obdobně skuteční my a svět, jenž jsme vytvořili z naší kolektivní myšlenky.

Slova „animistický“ a „animismus“ se odvozují z latinského „anima“ znamenajícího „dech“ či „duši“. Hypotézu  o animismu značně rozvinul Pythagoras a později jeden z jeho nejoblíbenějších stoupenců, Platón. Tato hypotéza demonstruje, že nemateriální síla oživuje celý vesmír—přírodní fenomén, kdy věci životné i neživotné mají vlastní duši.

Sir Edward Tylor, profesor antropologie v Oxfordu, roku 1871 ve své knize „Primitive Culture“ tvrdil, že animismus byla ‚minimální‘ definice náboženství a vysvětlení jeho původu. Nejprvnější filosofové patrně učinili svůj první krok zřejmou dedukcí, že každý člověk vlastní dvě věci, které mu náleží, totiž život a ducha. Tyto dvě jsou zjevně v úzkém spojení s tělem, život mu umožňuje cítit a myslet a konat, duch slouží jako obraz či druhé já; obě jsou rovněž chápány jako jako od těla oddělitelné, život jako schopný odejít a ponechat tělo netečné či mrtvé, duch jako objevující se lidem na dálku. Tylor pokračoval tvrzením, že primitivní člověk usuzoval,  ‚život‘ a ‚duch‘ jsou „projevy téže duše“.

Anima, čili duše je Tylorem popsána takto: „Jedná se o jemný, nehmotný obraz člověka, svou podstatou o jakousi páru, film či stín; příčina života a myšlenky v jedinci, kterého oživuje; má osobní vědomí a vůli nezávislé na svém tělesném vlastníku, minulém či nynějším; schopný opustit tělo, mihnout se v okamžení z místa na místo; většinou nehmatatelný a neviditelný, přesto rovněž vykazující fyzickou sílu, a zvláště se objevuje člověku při chůzi či ve spánku jako duch oddělený od těla, jemuž se podobá; odchází dál a zjevuje se lidem po smrti dotyčného těla; schopen vstoupit, ovládnout a konat v tělech jiných lidí, zvířat či dokonce věcí.“

Proslulý sir James Frazer, autor klasické a vlivné knihy „Zlatá ratolest“, byl Tylorovým stoupencem. Frazer věřil, že od nejdávnějších časů byl nespočetný zástup duchů, dobrých i jiných, nezbytně redukován na poměrně malý počet božstev; animismus byl poté nahrazen polyteismem. Panovala víra, že od této fáze uctívání mnoha bohů (polyteismus) byl člověk přiveden k jemnějšímu vnímání vnímání jediného, osamoceného božstva (monoteismu), Absolutnímu Bohu.

Jaké světy existovaly a minuly během nekonečného času, aby nám byly nositeli božského světla a světla génia po celou naši historii, to nevíme; avšak vznešené životy polobožské legendy byly skutečně žity, říše nadčlověka skutečně existují. Svědomí národů není klamné; proroci nelkali, když nazývali tyto lidi „Syny Bohů“. Jejich poslání je vyžadováno věčnou pravdou; jsou pod ochranou neviditelných legií a živoucí slovo v nich a skrze ně promlouvá v jejich skutcích!

Alexandr Veliký žil krátkých 33 let a velel armádám v pouhých šestnácti letech. Tento Aristotelův žák, legendární dobyvatel, zasvěcený stejně jako jeho otec Filip do samothráckých pohanských mystérií, se projevil jako hoden legendy z masa a kostí, jako byl Achilles z Homérovy Ilias. S pouhou hrstkou Řeků přešel Asii až do Indie a ustavil říši světové úrovně. Alexandrův meč symbolizoval poslední záblesk zlatého Řecka vysokého boha Orfea, Apolónova syna, osvětlujícího východní i západní svět.

„Pohřbívá zlato ten, kdo skrývá pravdu“ ………………….Pythagoras

Muži takového kalibru měli v dějinách různá jména. Jedná se o elementární alfa muže, adepty, velké zasvěcence, vyčnívající génie, kteří transformují a mění lidstvo. Vyskytují se tak vzácně, že je možno spočítat na prstech. Prozřetelnost je tu a tam v pravidelných časových intervalech rozsévá, tak jako jsou zářící hvězdy rozesety po vesmíru. A z vesmírného ohně valícího se astrálního světla, který naši vzdálení předkové nazývali Rheia Kybelé, přijdou další—Velcí—aby našim lidem byli nápomocni v zoufalých obdobích věků. Může to být obtížné, ale jistě ne nemožné, aby pozemský člověk komunikoval s vyššími, nehmotnými říšemi, musí však být zásadně ovlivněn tím, co bychom mohli nazvat Velký stěžej dějin—prostřednictvím správného načasování, místa a okolností vstupuje do oka bouře—pak vytryskne věčná pravda jako záblesk světla. Když člověk naslouchá božskému volání, vytváří se v něm nový život; nyní se povstávající Nadčlověk již necítí osamělý, ale ve spojení se svými bohy a celou pravdou, připravenou věčně postupovat od jedné skutečnosti k druhé. V tomto novém životě se pak díky povznesené myšlence a biologické předurčenosti stane jedno s božskou vesmírnou vůlí, s klíčovým a důležitým úkolem reagovat na volání a naléhavé potřeby svého lidu!

„Člověk ve světě činu ztrácí svůj střed v principu
věčnosti, pokud je nedočkavý výsledku svých skutků, avšak
jejich vložením i jejich plodů do klína Živého Boha se
jimi osvobozuje jako při oběti od pout
moře smrti. Vykonejte bez lpění práci, kterou musíte
vykonat…… “
………… úryvek z knihy „Tisíc tváří hrdiny“ od Josepha Campbella

Reklamy
One Comment leave one →
  1. Pure Selfless Streetcleaner permalink
    Únor 27, 2016 19:32

    Moje duše každopádně poputuje na Měsíc, to pozemské inferno úplně stačilo. 😁

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: