Skip to content

Podivný svět

Únor 15, 2016
by

Jako mladý muž jsem někdy podnikal dlouhé procházky v dešti, úplně sám a v posledních hodinách dne.  Z nějakého důvodu mi něco přinášelo pozorovat svět a tuším,  že mi to dávalo víc, než být jeho součástí – možná z důvodů vysvětlených zde.  Než abych poslouchal zvuky světa, spíše jsem nosil walkman, v němž většinou hráli Iron Maiden.

Nebyl jsem rváč a nikdy jsem sám nezačal jedinou bitku, ale mluvil jsem ze srdce, když bych často neměl, a proto jsem měl hodně nepřátel (tak jako dnes…). Byl jsem také arogantní a díval jsem se svrchu na ty, co si to zasloužili. Z nějakého důvodu jsem se o to nestaral a myslím, že jsem to i chtěl; «pokud je svět nemocný, proč bych pak neměl být v konfliktu s těmi, co se  také zdají dobře zapadat do tohoto nemocného světa?» Většinou jsem bitky vyhrával  (a berte na vědomí, že jsem nikdy nikoho nenapadl! Vždy jsem se jen bránil).  Vlastně jsem vyhrál tolik rvaček, že do konce 8. třídy jsem, tuším, zbil víc než 50% všech kluků z 9. třídy na své škole a byl jsem u nich velmi neoblíbený. Neříkám to proto, abych se chlubil a ani si nemyslím, že jsem vůbec byl silnější než ostatní kluci; byl jsem jen v bitce brutálnější, agresivnější a byl jsem ochoten použít brutální sílu. Např. když se mě, tehdy sedmáka,  jeden obrovský dvoumetrový deváťák pokusil jemně složit k zemi, odpověděl jsem mu loktem do nosu a samozřejmě tím bitku vyhrál. Ležel tam a brečel jako děcko, když jsem od něj odcházel. Další kluk, mého věku, ale větší a silnější než já, mě prostě srazil k zemi a držel mě tak. Zeptal se mě, jestli «se vzdávám» a myslel si, že vyhrál. Jó, jistě; kolenem jsem ho ze všech sil kopl do obličeje. Okamžitě ze mě slezl a začal kvičet jako prase na jatkách. Krvácel mu obličej, když jsem vstal. Když mi nějaká Asiatka řekla, že jsem   «krutý», kopl jsem ho ještě do břicha – jen abych ji ještě víc naštval. Pak jsem odešel. Jeho kamarádi tam jen stáli a koukali, jak tam kvičí. Samozřejmě jsem byl od začátku sám.

Většinu času byla tato  «válka» velmi nepříjemná. Vždycky jsem si musel hlídat záda, protože mě pořád hledali nějací starší kluci, aby mě «dostali». Jednou, když mu bylo 16, a jel jsem na mopedu, všiml jsem si, že mě sleduje nějaké auto. Bylo naloženo pěti očividně staršími a většími kluky, tuším, že všem bylo kolem 18 let a vůbec nevypadali přátelsky. Párkrát jsem náhodně odbočil a oni se drželi pořád za mnou. Když jsem zrychlil, zrychlili taky, a já usoudil, že bych se je měl pokusit setřást. Jel jsem, jak jsem mohl nejrychleji, na silničku, o níž jsem věděl, že je slepá, a na níž byly extrémní zpomalovací prahy. Když jsem jel na mopedu, mohl jsem je použít jako malé skokánky a to jsem taky udělal. Auto, co mě sledovalo, do nich však při přejíždění narazilo a bylo jimi poškozeno, a nejsem si jistý, zda to, co jsem provedl, bylo opravdu tak chytré. Teď mě pronásledovalo pět asi opravdu naštvaných osmnáctiletých! Silnice byla slepá, ale věděl jsem o otevřeném poli vlevo za rohem a zamířil jsem k němu – plnou rychlostí.  Znovu jsem skočil, na malém převýšení v zemi, přistál v blátě  –  a uvízl tam! Otočil jsem se, abych se podíval, jestli mě stále pronásledují, a uviděl jsem jejich auto doslova vrazit do malého převýšení v zemi. Ústí pole bylo prostě příliš úzké, aby do něj mohlo auto vjet.  Hlína a kamínky proletěly vzduchem, když předek auta do převýšení udeřil.  Ústí pole však bylo tak úzké, že pravé dveře auto nešlo otevřít, takže jen tři z nich mohli rychle vystoupit  – a šli se mnou zúčtovat. První bláto neviděl, takže upadl – přímo na  tvář do bláta. Vepředu byl celý hnědý od bláta a jen vzteky šíleně řval! «Do prdele»,  pomyslel jsem si. «Fakt se odtud musím dostat». Konec konců, uvíznout s mopedem v blátě není nic extra; mohl jsem jen dát plný plyn a nohama odtam moped dostat, tak jsem to udělal.  Ale ti dva na nohou už byli dost blízko. Nyní byl jediný problém – samozřejmě jejich  – že byli  za mnou. Takže když jsem dal plný plyn, rozvířil jsem hromadu bláta rovnou na ně. Byla to jako sprška bláta! Tehdy jsem se začal smát; začal jsem se pomalu pohybovat vpřed, ale kvůli blátu i oni, chráníce si tváře před sprškou bláta. Konečně jsem se z bláta dostal a mohl pokračovat po suché trávě na druhou stranu pole a pokračovat v úniku do bezpečí. *Uf* Z jedné bryndy jsem byl venku.

PS. Myslím, že to musel být páteční nebo sobotní večer, protože těch pět kluků v autě bylo oblečených na ven, takže byli pěkně oblečení…

Můj «plán úniku». A označuje, kde jsem se rozhodl zachránit,  B označuje, kde narazilo auto. Trasa mezi B a C označuje, kde bylo otevřené pole (a les). Zpomalovací prahy už zmizely.  Už nelze jet z bodu A do B autem (silnice byla pro dopravu uzavřena) a na otevřeném poli postavili domy. Les také pokáceli.  Říkají tomu «pokrok».  Ale, i “slepá silnice” už není slepá, jak vidím. 

the-escape-plan

Dobré místo pro náraz auta, které vás pronásleduje (tehdy nebylo na zemi ani stopy po převýšení a bylo příkřejší):

car-crash

Podobných situací pár bylo, ale vždy jsem měl zatraceně štěstí  – omluvte můj jazyk – a buď jsem bitku vyhrál, nebo se dostal pryč zcela bez zranění. Navzdory všemu mě nikdy nezbili a, jak jsem řekl, neblyo to proto, že bych byl tak silný. Mnoho z těch, nad nimiž jsem vyhrál, bylo silnějších než já. Mnozí byli dokonce ještě lepší bitkaři. Nejsem ani silný, ani dobrý bitkař. Mám jen štěstí.  Moje Hamingja [česky] je určitě silná.

Ano, na to zde chci poukázat; mám štěstí.  Ať jsem udělal cokoliv, tak či onak, vždy jsem měl výjimečné štěstí.  Mířil mi na čelo nabitý revolver; mířila mi na hlavu i puška ráže .22 a i na dostřel vypálila, ale selhala, takže jsem přežil, abych o tom vyprávěl.  Jednou se mě chlápek (považovaný za «přítele») pokusil říznout nožem do zápěstí, napadl mě nožem v zapadlé bergenské uličce, ale já jen obrátil ruku o 180 stupňů, takže mě jen trochu řízl na paži.

Jizva, na kterou se nezapomíná:

img_8099

Jednou jsem v Bagdádu utíkal před smečkou  psů nakažených vzteklinou a podařilo se mi – v šesti letech–  přelézt více než 2 metry vysokou betonovou zeď do bezpečí, než mě  dokázali dohnat. Zaskočili mého bratra i mě. Bratr zase vylezl na palmu, a aby ho rodiče zachránili, použili auto, aby se k němu dostali. Čím víc o tom přemýšlím, tím více takových scén se mi vynořuje v mysli, vzpomínky na vlastní minulost a to, jaké jsem měl štěstí, že jsem vyvázl bez zranění.

Smrt je často nejlepší lékař.” (Þulské přísloví)

Kdo se bojí smrti, nedokáže se radovat ze života.” (Þulské přísloví)

Samozřejmě, že existuje mnoho jiných, kteří toho zažili o mnoho více než já a rovněž mnohem horší věci, ale na co chci poukázat, je, že mám štěstí. Jsem požehnaný. Ano; dokonce ležitý. Cítím, jako by mě někdo nebo něco už od narození chránilo. Říkejte tomu Bůh či Duch, jestli chcete, nebo Strážný álf [česky].

Výroky Vysokého, sloka 77

Deyr fê

deyja frændr,

deyr sjâlfr it sama;

ek veit einn,

at aldregi deyr:

dômr um dauðan hvern.”

(Zajde majetek,

zemřou přátelé,

ty sám též zemřeš.

Vím jedno jen,

co věčně trvá:

o mrtvém soud mužů.)

‘Problém’ nicméně je, jako by mě tentýž někdo či něco zároveň přivedlo do všech těchto problematických situací – jako by mě to mělo poučit. Posílit mě. Připravit mě. Proměnit mě v něco trochu užitečnějšího… Rovněž by to vysvětlovalo, proč jsem skončil ve vězení; mělo mě to poučit. Přečetl bych všechny ty knihy, kdybych nebyl po zámkem a v jistém smyslu k tomu přinucen (jinak bych přišel o rozum)? Ne, asi bych zemřel velmi mladý, nejspíš v nějakém zoufalém sebevražedném útoku proti… všemu.

Pro ctihodné neexistuje smrt, jen změna těl.” (Þulské přísloví)

Jsem stále zde, na tomto podivném světě, mám štěstí a jsem pod ochranou (pro nedostatek lepšího jména, jímž to nazvat) Ôðinna. V temných chvílích se cítím podveden ohledně oné hrdinské smrti, ale začínám svému osudu víc věřit. Jsem tu stále z nějakého důvodu. Možná jen proto, abych dál zpíval svoje hloupé písně, nebo možná kvůli něčemu jinému. Ještě nevím.

Smrt odpovídá, než je dotázána.” (Þulské přísloví)

Dokážu snít a dokážu doufat; jen se nezdá, že bych byl schopen cokoliv plánovat, protože nevypadá, že by na mé osobní přání a názor brali bohové ohled…  C’est la vie, Říkám si. HailaR WôðanaR!

Čestná smrt vzdává čest celému životu.” (Þulské přísloví)

PS. Všechny “citáty o smrti” pocházejí z MYFAROG.

Varg Vikernes

11. července 2013

přeloženo z: www.thuleanperspective.com

Advertisements
komentářů 5 leave one →
  1. Roald permalink
    Únor 21, 2016 19:07

    Mám na mysli hlavně vlivy běžného židokřesťanského náboženství. Ono se napíše leccos, ale v praxi se ukazuje, že je stále přítomna potřeba obracet se někam ven, vzývat, žádat o pomoc, věřit, brát si za vzor….nebo brát vážně určité moralizující nánosy, kterými by o trošku zdravější osobnost např.s klidem pohrdala apod. Nevidím v tom zásadní rozdíl od např. modlení se, je to stejné pojetí.

  2. morgarath permalink
    Únor 18, 2016 16:42

    Jak to myslíš, s těmi cizími vlivy?

  3. Roald permalink
    Únor 15, 2016 20:17

    Tím odstavcem, kde píše, že začíná svému osudu více věřit, mě příjemně překvapil. Říkám si, pokud pohanství dokáže lidi pohnout k takovýmto úvahám, tak to s ním není tak zlé. Jen je škoda, že se nevyvíjí ve svém vlastním prostředí, že nedokáže odrušit cizí vlivy.

  4. morgarath permalink
    Únor 15, 2016 16:42

    Opravdu na tom něco bude, že se řízením osudu (Osudu), dostaneme do těchto nebezpečných situací, aby bohové (my), zjistili, zda to ustojíme a jsme hodni jejich přízně, nebo aby nás to poučilo, posílilo a posunulo dál v naší cestě k Osvícení… Ten odstavec s vězením, kde přečetl tolik knih, díky čemuž se z Varga stalo to, čím je dnes, je přesná. Kdyby Euronymous nechtěl hraběte zabít, jelikož mu údajně vědma řekla, že brzo zemře, a on si myslel že to bude právě Varg, chtěl ho vylákat do lesa a tam ho umučit k smrti. Jenže nikdo svému Osudu neuteče, a tak skončil Euronymous mrtvý, přesně dle věštby!
    Kdo ví, co by se stalo, kdyby se Vargovi podařilo utéct do Švédska, když se nevrátil z vycházky… Ale já jsem rád, že to dopadlo takto, Varg má skvělé články, tvoří dále skvělou hudbu, i když to je naprosto něco jiného…

    HailaR WoDanaR!

  5. Únor 15, 2016 15:40

    Snad ani nevím proč, ale nepamatuji si, že by na mě nějaký článek od Varga zapůsobil silněji, ačkoli se mi líbí většina jeho článků.
    Tohle prostě sedlo.
    Moc díky za překlad, Wolfe.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: