Skip to content

Dynasofie – Rasa: Omyl multikulturalismu I

Leden 1, 2016
by

I

Historie neznamená studium souhrnného lidstva, ale národů. Nehledě na to, co ohledně minulosti studujeme, vždy to v nějaké formě vyjadřuje národ, avšak formy národnosti se během staletí dramaticky změnily. Ve starověkém Řecku národ znamenal polis nebo jednoduše město s jeho přiléhajícím okolím. Ludvík XIV. prohlásil: “Francie jsem já”,  a skutečně jí byl, protože v jeho době se národ soustřeďoval na krále. Blízkovýchodní civilizace Levantinců vymezovala národ dle náboženství, jako se vymezují dodnes Židé, z čehož po dvoutisících let diaspory vzešel stát Izrael. Západní svět dal koncepci národa územní význam. U všech těchto forem bychom si mohli položit otázku, co vlastně „národ“ znamená.

Němci byli první, kdo dali národu rasový význam, a rasa přece musí být součástí definice, protože dokážeme rozeznat národnost, když se na lidi podíváme, pak však musíme uznat, že většina národů, pokud ne všechny, jsou směsicí ras. Japonci se určitě považují za národ, ale tvoří je Číňané, Polynésané a Ainové. Samotní Němci jsou nordicko-alpinský mix, Britové nordicko-iberijský. Pokud tedy uvažujeme o národech pouze rasově, zjistíme, že v naší definici cosi chybí.

Tím zřejmým cosi je kultura: národy jsou rasově-kulturními sekcemi lidstva, které vznikly přirozeně, a nejedná se o myšlenkové výtvory, jako je stát. Podoba národa se může během staletí a mezi civilizacemi měnit, avšak tato definice zůstává pravdivou. Athéňané se od Sparťanů skoro neodlišovali rasově, ale určitě kulturně, proto vytvořili rozdílné národy. Kultura dokonce ovlivňuje etnicitu, protože když lidé sdílí stejný jazyk, náboženství, zvyky, tradice atd., mísí se, aby vytvořili rozpoznatelný národní typ. Pokud se zcela odlišná rasa smísí s původním národem takto formovaným, tento původní národ je zničen, protože když se mísí lidé s rozdílnými schopnostmi a povahami, jejich kultura se musí neustále měnit.

Při tomto chápání, jak můžeme rozumět Kanadě a Spojeným státům, definovaným dnes jako „multikulturní národy“? Očividně je zde vnitřní rozpor. V těchto zemích panuje názor, že národ je ekonomicko-politickým regionem vyznačeným na mapě podobně jako jejich společná hranice. Tento umělý názor na národnost vyhovuje ekonomické mocenské struktuře korporátní elity, protože moderní korporace nejsou národní, a stejně jako přesouvají kapitál do rozličných mezinárodních lokací, věrni pouze svým maržím, podobně tak je povzbuzování lidí, aby se přesouvali přes hranice, určováno stejnou motivací zisku. Při bohaté zásobě pracovních sil mohou být mzdy drženy nízko bez ohledu na to, odkud pracovní síla pochází. Multikulturalismus vydělává.

Zeptejte se jakéhokoliv Američana či anglického Kanaďana na rozdíl mezi národem, státem a zemí a dotyčný vám nebude schopen odpovědět, ačkoliv tyto výrazy jsou stejně rozdílné jako kultura, vláda a území. Čistě ekonomické vnímání národnosti bylo možná ve Spojených státech a Kanadě nevyhnutelné proto, že anglicky hovořící Severoameričané postrádají feudální minulost. Feudalismus v Evropě byl věkem přísné sociální mobility, kdy každý znal své místo v rámci náboženské struktury, s tím následkem, že převládal všezahrnující, kolektivní vnímání společnosti jakožto organického celku. Z této půdy vzešly národy Evropy. Když v osmnáctém století přišel do módy liberalismus, který kladl důraz na jedince, toto organické vnímání v Evropě nezmizelo. Objevila se syntéza mezi starým a novým. Kolonie se oddělily od Evropy před liberální revolucí, v Québeku a Latinské Americe si udržely kolektivní mentalitu, avšak kolonie založené po oné revoluci ve Spojených státech, Austrálii a anglické Kanadě osídlili liberální osadníci, kteří setřásli starý organický obraz. V těchto zemích tedy vidíme nacionalismus ztotožněný s blahem jedince, kdy je např. Amerika přeborníkem v soukromém podnikání a zdroj práv a svobod pro všechny lidi. Když byla roku 1965 zrušena americká politika nacionálního původu při imigraci, prezident Lyndon Johnson prohlásil onu politiku jako “neamerickou”.  Ve druhé světové válce bojovali Angličané, Francouzi, Rusové, Němci a Japonci za Anglii, Francii, Rusko, Německo a Japonsko, ale Američané bojovali za “svobodu”. Když separatisté v Québeku vyjádřili svou touhu po samostatném Québeku, aby tak chránili svou jedinečnou národní kulturu, angličtí Kanaďané se jen mohli ptát: “Co ten Québec chce?”

Bez organického vnímání národnosti byly liberální kolonie zvláště otevřeny multikulturalismu, s jejím racionalizovaným ospravedlňováním, že kulturní rozmanitost vzešlá z míšení mnoha národů zemi obohacuje. Že jsou kulturní inovace z celého světa kladem, o tom není sporu, musí se však rozlišovat, že masové míšení lidí není pro takový užitek nutné. Z historického hlediska uvedli východní vynálezy do středověké Evropy sami Evropané, ať už křižáci nebo cestovatelé jako Pólové. Silný vliv Západu v Japonsku nevyžaduje přítomnost tisíců bílých tváří v onom národě. Naopak, historie dosvědčuje, že multikulturalismus velké civilizace ničí. Žádná společnost nemohla být multikulturnější (či kosmopolitnější, jak se tehdy říkalo) než dekadentní Řím. Řím byl světovládou své doby a v jeho ulicích rasy a národy z každé části jeho říše. Pokud uvážíme osud římské říše, bylo by nepravdivé říci, že multikulturalismus byl pro onen velký svět nějakým trvalým užitkem a naivní prosazovat jej jako inspiraci pro budoucí lidský pokrok. Přesto právě toto liberálové prosazují, když vyslovují názor umenšující rasu a její význam v dějinách.

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: