Skip to content

Svět – svatost – všesvatost – příroda

Prosinec 26, 2015

674156019c_98617261_o2Kapitola z první verze knihy Miro Slava Švického Návrat Slovenů, vydané roku 1997 nakladatelstvím Diva (český překlad Martin Vincour, 2007). Kniha vyšla v druhém a doplněném vydání roku 2014. Její součástí je i CD s výběrem autorových skladeb. V ČR možno objednat zde

Jak malý je rozdíl mezi slovy svatý a světský. A jak totožný je základ slov svět a světlo. Slovenský jazyk, který je odrazem našeho ducha, naznačuje cestu k osvícení. Ten, kdo je vědomým Slovenem, a tedy ten, kdo rozumí slovům, procítí odkaz, který se nese s duchem naší řeči. Podle tohoto odkazu je posvátný celý svět. Tedy nejen kostel, nejen palác, nejen tam je vhodné chovat se souladně. Celý svět je stvořen nikoliv člověkem, a proto každé stvoření a každý kámen, který má nakonec též ducha, to všechno je posvátné. Příroda je v pojetí přírodních národů, včetně našich předků, ale i mnoha dnešních lidí, vlastně obrazem boha, je jeho součástí, ve všem se odráží posvátnost. Nejen člověk má duši, ale i zvíře, duch. Dokonce i skála, řeka, či zdánlivě neživý předmět má duši. Proto ve staroslovenském jazyce nebylo rozdílu mezi rodem životným a neživotným. Ne proto, že by byl jazyk nedokonalý, ale proto, že přírodní národ cítil tep života ve všem. Toto vědomí (ve světě moderní vědy označované jako animismus), přetrvává dodnes u dětí, ale i v lidové slovesnosti – pohádkách, písních…

Samozřejmě, z hlediska moderní vědy je to směšné. Z hlediska moderní vědy nemůže mít duši Země, a tedy už vůbec ne řeka či skála. Protože i to patřilo k víře našich předků. Z hlediska moderní vědy nemá duši ani rostlina a ani zvíře. Jenže – co je nám do moderní vědy? Vždyť z hlediska moderní vědy nemá duši ani člověk. Pravda, dnes už jsou na světě přístroje, které dokáží vyfotografovat na kirlianovu desku životní sílu (je jedno, zda ji nazveme živou nebo aurou). A jsou dokonce přístroje, které dokáží změřit jemný magnetismus obalující lidské tělo. Je zjevné, že něco podobného je kolem rostliny či země, případně řeky. Z hlediska vědeckého to však nic nedokazuje. Jenže – pro přírodně cítícího a duchovně vědomého člověka je takové dokazování zbytečné. A k čemu by se vědomý a vidomý člověk „páral“ s nějakými drahými harampádími a dokazováním ztrácel čas života, když onu životní sílu dokáže na vlastní oči vidět? K čemu by př emlouval zaslepence a hovořil o barvách tomu, kdo má hlavu v písku, když je jasné, že ji v tom písku chce mít i nadále? Žádný přístroj a žádný č lověk nemůže stvořit vyhubené zvíře č i rostlinu, žádná moderní věda nemůže nahradit př írodní cítění. Těžko se žije člověku, který den co den vidí kolem sebe v době takzvaného míru stovky zbytečných vražd, vražd bez ospravedlnění.

Když naši předkové zabili zvíře, protože mimo tropického a subtropického pásma bylo vegetariánství prakticky neuskutečnitelné, odprosili jeho duši, obětovali ho tomu, co ho stvořilo. Až potom jedli jeho maso. Bylo to jednou za čas, ne každý den. Stejně zacházeli i s rostlinami, které byly hlavním zdrojem jejich potravy. Když vypálili kus pralesa, aby mohli zasít obilí a zeleninu, jednali tak, aby nenarušili př írodní rovnováhu. Vždy bylo dost lesů, které se postupně rozšiřovaly na opuštěná pole. A vždy bylo dost posvátných lesíků – lesů a hájů, které musely zů stat zcela nedotčené, aby i rostliny a zvířata, které jsou příliš choulostivé na změny, měli i nadále nedotknutá semeniště, odkud se mohli opět rozšiřovat do okolí bez hrozby zániku. Taková je pravda o „nevědeckém“ člověku, taková je pravda skutečných vědců a vědem. A na vysoké úrovni vědomí našich předků nic nezmění ani slaboduchá tvrzení, podle kterých šlo o „primitivní kulturu“ či „náboženská dogmata“. Přírodně cítící a duchovně vědomý č lověk totiž nerozlišuje mezi filozofií, vědou a náboženstvím, mezi cítěním a myšlením. Všechno se spojuje, všechno je jedno. I člověk a příroda je v jednotě. Přírodní kultura nemusí, a ani nemůže ochraňovat přírodu. Přírodní kultura je totiž součástí přírody, žije s ní v souladu. A když někdo zaútočí proti přírodě, zaútočil zároveň vůči přírodní kultuře, proti lidské společnosti. A s takovými sobci přírodní kultury náležitě zacházejí. Kultury úpadkové ničitele oslavují, spolu s balíky peněz, které si přitom nahrabaly.

Dnes někteří podvodníci dokázali vyrobit rozpor mezi národními a přírodními zájmy. Alespoň tak to vyplývá z veřejného mínění. Je to samozřejmě chorý nesmysl, past na ty, kterým má být nejprve zničeno životní prostředí a potom vtlačena žebrácká hůl. Ve skutečnosti totiž mezi národními a přírodními zájmy není rozporu. Naše národní zájmy jsou přírodními a přírodní zájmy jsou národními, není možné pozvednout národ na úkor souladu s přírodou, drancování přírody může sice přinést nějaké ty bankovky, ale následný duchovní úpadek směřuje k duchovní žebrotě. Ne náhodou byli duchovní zasvěcováni v přírodě a společenské zákony byly odvozovány od přírodních. Staří Sloveni dokonce vynášeli soudy v posvátných lesících. Duchovní soulad je nepředstavitelný bez souladu přírodního.

Národní a přírodní je nejen významově, ale i slovně příbuzné. Obě slova mají v sobě staroslovenský kořen „rod“, který je totožný se starým indoevropským kořenem. V příbuzné staré perštině toto slovo (Ráda) označovalo božského strážce, ochránce, podobně jako staroslovenský bůh Rod (Rodhost Radegast). Ve staré slovenštině jsou slova jako rod, zrod, národ a příroda božského zbarvení.

Vidění posvátnosti a všesvatosti světa se projevuje například v písních Slováků – ve zpěvném básnictví. Jasně to viděl Ľudovít Štúr, který poznamenal, že křesťanství sice změnilo náš pohled na přírodu, ale nevyhubilo jej. Takový jev vůbec není v Evropě samozřejmostí, hlavně ne v té, kterou dnes označujeme jako „vyspělou“…

Advertisements
komentářů 5 leave one →
  1. Igor permalink
    Leden 17, 2016 11:04

    Je to pekné, ale nie sme Sloveni, ale Slovieni, alebo Slovania…. Dajte si preklad Sloven z anglického sloníka………Zaujímavé či?

  2. xxx permalink
    Leden 4, 2016 23:15

    Svatý
    1) Zajímavé je védské slovo c̨vāntás (rozmáhající se, vzkvétající, dnes by se asi řeklo prosperující :). Pokud existoval jakýsi praindoevropský jazyk, tak mohlo vzniknout z ie. suen-to (někteří uvádějí kuen-to), což mělo znamenat stoupat, rozšiřovat se, kypět, vzrůstat. Příbuzná slova k c̨vāntás jsou litevské šveñtas, staroprus. swenta, lotyš. svinêt, svinu, dále avestské spǝnta- (šířící se; ve spojitosti s „nebesky jasným“ božstvem) a sраnаh- (svatost) a samozřejmě praslovanské *svętъ.
    2) Lze jistě vystopovat i další spojitost se světlem. Obecně slovanské svetь znamená světlo, vyzařování, svítání (a také prostor vymezený nebeskou klenbou) a mělo vzniknout z ie kořene kuei(t) (bělostně zářit, blýskat se) či z kuoit-ta. Ze stejného ie. kořene mají pocházet i gót. hveist (bílý), staroisl. hvítr (bílý), něm. weis (bílý), lit. šviečiu (světlý) či švaitau (tvořit světlo).

  3. Whitegolfer permalink
    Leden 1, 2016 01:40

    Svatý je slova silný, nikoli světský.

  4. Xxx permalink
    Prosinec 26, 2015 13:40

    Ačkoliv musím přiznat, že přírodu nekladu tak vysoko jako autor, za ukázku děkuji. Ve slovenském a českém prostoru vzniká opravdu velmi málo textů, které se dají číst. Tož tento vítám jako pro určitou oblast velmi užitečný.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: