Skip to content

Dynasofie – Podstata a úpadek civilizace VI

Prosinec 5, 2015
by

A tak v ten či onen čas dospěje život vysoké kultury do tohoto údobí, kdy náboženství již pozbylo svou dřívější vitalitu. Tato ztráta se neobjeví během jedné generace; nové nevěrectví se rozvíjí z důvodu obnovy generací, kdy starší selhává, aby zburcovala mladší svým vlastním přesvědčením. Z čeho pozůstává život lidí, pokud jsou zbaveni oddanosti svému smyslu života? Jediný hlavní způsob, jímž mohou zaplnit toto vakuum, jsou oni sami. Tudíž na rozdíl od věku, kdy byli lidé psychologicky orientováni etickým úsilím, podkopávání náboženského cítění vede k novému věku, kde se stává prvořadým hledání štěstí. Podkopáváním ideologie nemají lidé žádné jiné východisko, než se kvůli motivaci uchýlit k sobě samým, čímž se vyspělá kultura vznešené hudby, malířství, filosofie, idejí, které do velké míry inspirovala stará ideologie, mění v kulturu pragmatismu a zájmu o masy. Vše se začíná přizpůsobovat k potřebě lidí, k prosazení jejich “štěstí”. Úsilí pak musí být ospravedlněno upotřebením, protože průměrný občan nevyžaduje vytříbené umění a filosofii. Silnice a materiální požitky jsou vitálnější záležitostí. Staletí probíhající kulturní inovace v kombinaci s touhami a inteligencí pobízí k obrovskému rozvoji obchodu, neuvěřitelným stavebním výkonům a zvyšování bohatství. Navenek se lidé stávají kultivovanými; uvnitř se stávají egoisty, ale jako egoisté se od barbarů odlišují jen svou domestikovanou krotkostí, vyplývající z uhlazeného způsobu života.

Protože náboženství bylo až do této chvíle pro civilizaci tolik důležité, je pochopitelné očekávat krizi, a právě teď vyspělá kultura spěje do pozdější fáze svého vývoje, od ‘řecké’ úrovně do ‘římské’. Prvním příznakem krize je nahrazení náboženské oddanosti nacionalismem, dobře známým fenoménem, jehož příklad se objevuje v kanadské provincii Quebec, jejíž obyvatelstvo bylo po celé generace oddané katolicismu, ale s pronikáním moderního světa bylo náboženství nahrazeno nacionalistickou záležitostí oddělení se od Kanady. Klesající náboženská oddanost v poměru k celé vyspělé kultuře se přetváří v prudký nacionalismus, který zase vede k mezinárodnímu soupeření a následným ‘světovým válkám’, které zapojují ‘římskou’ sílu rodící imperiální stát. Toto je historický fakt, doložený každou vyspělou kulturou po jejím věku racionalismu.

Odtud je jen otázkou času, než dojde ke křiklavějším projevům sociálního úpadku. Právě tato lidská soustředěnost na ‘moderní’ svět podmiňuje posun od disciplíny k shovívavosti, šetrnosti k okázalému materialismu, od morálky k smyslnosti, od vytříbenosti v umění k exotice a erotice, od obrany k pacifismu, od nacionalismu k universalismu a celé paletě příkladů posunu od snažení k degeneraci. Protože humanismus, pacifismus, rovnostářství, liberalismus, komunismus, universalismus, to vše vyvěrá z téže lidské soustředěnosti vyspělé kultury, která ztratila svou duši, přičemž všechny lze klasifikovat z pohledu historie jako dekadentní ideály. Úpadek může dokonce zahrnovat i dysgenický rozklad populace, protože se zavedením masové společnosti jsou eliminovány síly výběru, a v kombinaci s materialistickou, hédonistickou sterilitou majetných tříd spočívá celá tendence v rovnováze počtu ve prospěch průměrnosti.

Jedná se spíše o psychologii, dávání hodnot a motivujícího vlastnictví svaté Věci, než morální učení náboženství jako takového, což poskytuje zásadní přínos náboženství pro dynamickou společnost. Náboženství raných vyspělých kultur v Asii, Kartágu a Střední Americe bylo naprosto nemorální, pokud posoudíme krvavé obětování lidí jako nemorálnost. Mayské náboženství tvořila pověrečnost nejhrubšího zrna, bez jakékoliv etické doktríny. Nemravnou náboženskou tradicí starověkých Babylóňanů opovrhovali Hebrejci, stejně jako řecký historik Hérodotos, přesto byl Babylón dynamickým ohniskem civilizace. Západní svět vyrostl z křesťanství, které má morální učení, ale pokorní nevolníci středověku věděli o tomto učení hodně málo. Hlavním motivačním faktorem náboženství je idealismus, kdy se lidé se svými životy a majetky stávají druhořadými  ve službě čemusi nad nimi. Vidíme tudíž masivní snahy vyjádřit onu ideu v kameni, pohlcující množství pracovní síly nehledě na nuzné domovy a vlastnictví oněch lidí. Ačkoliv Egypťané měli  2900 let před naším letopočtem velmi pokročilé zpracování kamene a stavba faraonovy hrobky vyžadovala organizaci a zapracované vedoucí, největší město té doby, Memfis, bylo postaveno z cihel pálených na slunci a dřeva. Pro materialistu je to šílené. V barbarských náboženstvích není po takovém idealismu ani stopy. Barbarské náboženství je takové, kde jsou druhořadí bohové, ne člověk, a musejí být usmiřováni, aby se uniklo prokletí, upláceni, aby podpořili plodnost a růst úrody, kteří jsou uctívání skrze strach či prosby, ne skrze oddanost. Barbarské náboženství nikdy neobrací na víru, nikdy nevyhledává konvertity. Obě náboženství lze přibližně odlišit tak, že u barbarských bohové slouží člověku, kdežto u náboženství vysokých kultur člověk slouží bohům.

Eugenici mohou namítnout, že existuje mnoho příkladů z celého světa, kdy životy lidí naplňuje náboženství, aniž by významně přispěli ke kulturním dějinám lidstva, a že tam, kde jsou inspirováni vznešenou Věcí, by to nebylo v prvé řadě možné bez zdravého genetického základu. Za prvé, není pravda, že upřímná víra vyžaduje intelekt, ten může být pro ni vlastně překážkou, tudíž tam, kde nacházíme upřímnou víru, nemusíme nalézt velkou kulturní a technickou inovaci. Za druhé, vysoká kvalita populace v žádném případě nezaručuje, že lidé budou automaticky oddanými služebníky velkého ideálu. Stavba lodí u Vikingů, jejich schopnosti válčit a  jejich odvaha křižovat rozbouřená moře potvrzují kvality těchto starověkých lidí, přesto jejich zasedání tvořily noční pitky. Král Fjolnier se utopil v sudu s medovinou. Často se předpokládá, že mongolská říše byla získána masivními útoky; ve skutečnosti mongolské bojovníky tentokrát počtem převýšili ti, které porazili. Bez ohledu na bystrost, v obou případech ani Vikingové, ani Mongolové nevytvořili vlastní rostoucí organickou společnost, zde nazývanou jako vyspělá kultura, a místo toho podlehli sociálním organismům, které napadali. Na rozdíl od Puritánů v křesťanství či Arabů u islámu, vikingové i Mongolové postrádali oddanost smyslu života, možná s výjimkou války.

Úmyslem představení shora uvedeného motivačního vysvětlení vzestupu a pádu civilizace nebylo popírat očividnou důležitost faktorů prostředí a eugeniky. Původní technologicky pokročilá civilizace je u Eskymáků nepravděpodobná, stejně jako u saharských Beduínů, z důvodu odrazování přírodou; a zároveň je pravdivé tvrzení eugeniků o potřebě dostatečného množství tělesně a intelektuálně zdravých lidí v rámci populace. Problém obou těchto vysvětlení je, že při zdůrazňování toliko schopnosti populace růst a prosperovat, se vychází z předpokladu, že pokud je populacím taková schopnost dána, musí populace skutečně růst a prosperovat. Žádný takový předpoklad nemůže vzniknout automaticky.Schopnost je nezbytnou podmínkou, ale samozřejmě to není dostačující podmínka. Navíc je zapotřebí životaschopné teorie, nejen k vysvětlení vzestupu a pádu vyspělých kultur, musí osvětlit jejich model vývoje, tj. masivní výdej energie na neužitková díla během raných stádií v kontrastu k pozdějším obdobím, kdy je důraz na prospěchářství vlastně předehrou úpadku. Teto obrácený charakter cyklu vyspělé kultury nedává smysl, pokud by civilizace byla jednoduše důsledkem lidského boje o zvířecí existenci.

Advertisements
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: