Skip to content

Pársové – relikt dávného bělošského obyvatelstva Orientu, tvůrce starověkých civilizací I

Listopad 6, 2015
tags:
by

Když postupně zanikalo původní bělošské obyvatelstvo starověkého Orientu a bralo si s sebou do hrobu i velké civilizace, jež díky svým vysokým kvalitám a nadání vybudovalo, nebyla však zkáza dokonána úplně. Tu a tam se uchovaly komunity, které unikly zaplavení a míšení lidmi tmavších orientálních typů, kteří se na Východě stali novou většinou.

Původ a historie národa Pársů

Jednou z těchto přeživších komunit se stala i určitá část starověkých bílých Peršanů, kteří se udrželi v perské provincii Párs neboli Fáristán. Vedle toho, že si udrželi svoji rasovou a genetickou identitu, uchovali si i mnohé kulturní obyčeje a náboženskou víru svých slavných předků.

Když však jejich zemi opanovali bezohlední vyznavači učení proroka Mohameda a nutili všechny místní k uctívání Koránu, prchali Pársové do hor a své náboženství – zoroastriánství – vyznávali ještě náruživěji, klaníce se posvátnému ohni. Avšak ani tam před muslimy nenalezli klidu a tak Persii opustili a našli útočiště v Perském zálivu na ostrově Ormuz. Tento střípek pevniny v Arabském moři se díky nadání, píli a schopnostem Pársů stal centrem námořního obchodu a vůbec nebývalého rozkvětu.

Perští mohamedáni se na prosperitu Ormuzu dívali se závistí a počali pronásledovat Pársy i zde. Nezbývalo jim nic jiného než opustit i svůj druhý domov, což se stalo někdy v 10. století, a hledat nové útočiště u břehů Indie. Kníže Jado Rama vyslyšel prosby Pársů a určil jim jako nový domov Gadžaratský poloostrov. Zde opět prosperovali po několik set let.

Avšak časem se islám rozšířil i do těchto východnějších končin a Pársové, tvrdošíjně lpící na své víře, byli rozptýleni do několika směrů. Nakonec se však jejich větší část, co to vše přestála, dočkala lepších časů, když se v Přední Indii chopili moci Angličané a někdejší portugalský přístav Boa Bahia se změnil v mohutné britské město známé jako Bombay, které se stalo domovem většiny Pársů. Tak je tomu dodnes.

Pársové – bílá pohanská elita Indie

Pársové jsou ztělesněný a živoucí důkaz, že starověké civilizace v Orientu a Středomoří vytvořilo velmi nadané bělošské obyvatelstvo podobné dnešním bílým Evropanům.

Kořenský (s. 102) explicitně zmiňuje rasovou a povahovou podobnost Pársů bílým Evropanům: „Vzezřením a jednáním stojí Pársové mezi indickým obyvatelstvem Evropanu nejblíže, neboť podobají se mu barvou pleti i oděvem.“

Nicméně nešlo vždy o lidi úplně stejného typu; často šlo o poněkud jiné antropologické typy bílé rasy s poněkud odlišnými rysy a poněkud tmavší pigmentací (to je příklad třeba starých Sumerů, Egypťanů, Kréťanů, Harrapanů nebo právě Peršanů, z nichž Pársové pocházejí). Přesto však patřilo do širší kategorie bílé rasy společně s obyvateli Evropy. Krom toho některé zde žijící typy byly již antropologicky v podstatě takřka shodné s obyvateli Evropy – nejvíce asi do teritoria starých civilizací později migrující nordické a dinárské typy, přinášející indoevropské jazyky a kulturu. V každém případě je však jisté, že to nebyli stejní lidé jako ti, kteří tyto oblasti obývají dnes. To jsou méně inteligentní orientalidní (semitské – Arabské atd.) populace, které zde kdysi postupně získaly demografickou převahu – což je základní důvod, proč v těchto regionech původní vyspělé civilizace vytvořené dřívějších bílým obyvatelstvem zanikly, a proč jsou to zaostalé oblasti dodnes.

Vcelku se zdá, že u Pársů dnes převládá bílý armenoidní typ, kdysi na Východě hojně rozšířen, dnes už se vyskytují jen vzácně – nejvíce asi u národa Arménů nebo třeba právě u Pársů. Kromě toho je mezi nimi zřejmě poměrně výrazně zastoupen i bílý mediteráni typ. Otázkou je, zda mají Pársové i něco nordického přimíšení po nejstarších Peršanech. Snad by tomu mohl odpovídat poměrně častý výskyt modrých očí; zdá se, že někteří Pársové jsou hodně světlí a Evropanům, dokonce těm severnějším, se poněkud podobají.(1)

Teorie o původu Pársů potvrzují i moderní genetické výzkumy, a to dokonce velmi přesně. Zjistilo se totiž, že je u nich významně – téměř 18% – zastoupena haplogrupa R, která je jinak dosti vzácná. Je to stará haplogrupa, z níž pochází pozdější a mezi dnešní bílou rasou nejrozšířenější haplogrupy R1a a R1b.  R je tedy starší bělošská haplogrupa, jež sice neodpovídá přímo současným bělochům, ale odpovídá starším bílým populacím, jež kdysi obývaly celý Orient a severní Afriku. Jednou z nich byli i Peršané, z nichž Pársové pocházejí – a tomu právě odpovídá, že jsou jejími nositeli. Dokonce i někteří bílí obyvatelé Evropy ji mohou mít, což v takovém případě poukazuje na bílé předky osídlující kdysi rozsáhlé oblasti Asie.

Jak je uvedeno u příslušného výzkumu:

„Haplogrupy R a R1

Tyto haplogrupy jsou velmi vzácné. Haplogrupa R – nediferencovaná „R“, z nichž běžnější haplogrupy jako R1b a R1a mohou pocházet  – mají pravděpodobně původ v centrální Asii. Nyní se objevují hlavně v jižní Asii, zvláště v Indii a Pákistánu.

R haplotyp

Tento zvláštní haplotyp je extrémně běžný ve dvou … vzorcích – zejména ve vzorku Pársů. Pársové  jsou … skupinou … predominantně indo-íránského původu. Jakákoli osoba z pobřeží Skotska, která má tak vysokou shodu s indo-íránskou skupinou může dost dobře pocházet ze sarmatských jednotek, které sloužily při Hadriánově valu, nebo z Alanů, kteří se usídlili v Bretani a později přišli do Anglie s Vilémem Dobyvatelem.“(2)

Pársové jsou skutečnou elitou Indie, jednoznačně nejúspěšnější ze všech etnických skupin.

Kořenský shrnuje (s. 102): „Počet Pársů dosahuje v Indii sotva půldruhého sta tisíce duší. Představují tedy vyznavači ohně pouhou krůpěj v moři veškerého obyvatelstva indického, ale svým obchodním nadáním a vyzískaným bohatstvím vynikají nad ostatní domácí národy. Jako chytří loďaři, průmyslníci, agenti, kupci, bankéři a finančníci jsou Pársové známi nejenom v Indii, ale také v ostatních zemích asijských. Jedni řídí své podniky doma, jiní v Afganistáně, Arabii, Číně, Zanzibáru neb i v Londýně a Liverpoolu. Mnoho Pársů je zaměstnáno ve veřejných úřadech indických. Angličané si je chválí pro spolehlivost a obratnost.“

Pársové však nevynikají jen v podnikání, ale i v intelektuální sféře a kultuře. Kořenský (103): „Mnoho Pársů hledá si obživu v novinářství. Pársové užívají v hovoru a písmě nejčastěji domácí řeči gadžaratské. V tomto jazyku napsali také mnoho knih a kusů dramatických.“

Z řad Pársů pochází velký počet významných osobností Indie, zvláště přihlédneme-li k jejich malému počtu.

Důležitá politická dynastie Nehrú-Gándhí má kořeny mezi Pársy, protože právě bojovník za jejich svobodu Feroze Gándhí si vzal za ženu Indiru Nehrúovou a mocný rod založil. Patří sem i nejúspěšnější indický průmyslník Ratan Tata, majitel společností Jaguar Land Rover a Corus Steel. Dále i nejváženější indický voják, polní maršál Sam Manekshaw, ceněný spisovatel Rohinton Mistry, proslulý dirigent Zubin Mehta a slavný zpěvák Freddie Mercury (vl. jm. Farrokh Bulsara), jenž je dnes zřejmě světově nejznámějším Pársem. Z národa Pársů pravděpodobně pocházejí i někteří slavní indičtí herci, kteří jsou často velmi světlí a podobní Evropanům (indický Bollywood se nachází právě v Bombaji, hlavním sídle Pársů).

Vzhledem k tomu, že Pársů nebylo v Indii nikdy více než 115 000, je to opravdu úctyhodný výkon. (3)

Dokonce ani nižší vrstvy párského etnika nejsou vesměs tvořeny skutečnou spodinou, jaké je jinak v Indii plno – byť je to částečně dáno i dobročinností uvnitř jejich komunity.  Kořenský (s. 103): „Cizinci nebývají Pársové v Indii nikdy na obtíž. Žebráků jsem mezi nimi nikdy nespatřil, byť Pársové měli také své chudé. Velmožní dobrodějové vlastní kasty jejich postarali se již o to, aby souvěrci netrpěli bídy. I není v jejich obci ani tuláků, ani poběhlic. Nemajetní Pársové věnují se se zvláštní zálibou zhusta divadelnictví, kočují se svou trupou po městech, pořádají představení a umějí vděčné posluchačstvo až rozplakat.“

Odrazem bělošské mentality Pársů jsou i rovnoprávnější a harmoničtější vztahy v manželství a vůbec jejich liberální a příznivý vztah k ženám (obdoba poměrů panujících v bílých zemích Západu), které mají mnohem více volnosti než ženy z ostatního, převážně orientalidního, obyvatelstva – ať už muslimského nebo hinduistického vyznání.

Kořenský (s. 103): „Párské ženy požívají více volnosti nežli ostatní družky indické. Také jsou vzdělanější, protože skoro všechny děti párské chodívají do svých vlastních škol. Provdané Pársině prožívají rodinný život mnohem šťastnější než indické ženy jiného náboženství. Muži dopřávají jim rádi, aby se pěkně strojily a šly ve šlépějích sester evropských. Krasavice libují si zvláště v hezkých botkách a hovořívají okázale anglicky. Jazyku tomu učí se rádi všichni Pársové. Osnovy párských škol nezapomínají na tu řeč nikdy. Nejedna párská dívka dosáhla svými prokázanými vědomostmi i hodnosti doktorské. Rozvody manželské se mezi Pársy připouštějí, ale k rozluce docházívá zřídka. Snad přidržují se Pársové také v manželství krásného učení Zarathuštrova: ‚Dobré myšlenky, dobrá slova, dobré skutky.‘ Tyto tři věci mají se Pársovi trojím opásáním stále připomínat.“

Odvrácenou stranou této skutečnosti je, že volnost a emancipace je jedním z hlavních důvodů úpadku porodnosti a také dysgenického trendu mezi Pársy (stejně jako kdekoli jinde více omezují svoji plodnost nadanější ženy).

Dobročinnost je u Pársů značně rozšířená a bohatí Pársové, kteří svého času svými schopnostmi zaujali anglickou koloniální správu dokonce natolik, že dosahovali i britských šlechtických titulů, pak na ni vydávali nemalé sumy.

Kořenský (s. 102): „Darmo se nerozdávají vysoké hodnosti, tituly a řády ani v říši britské, a proto vydávají bohatí Pársové veliké sumy peněz, jen aby jim vláda uštědřila lordství nebo baronství. Poplatků takových nevybírá vláda v penězích hotových, ale dovoluje, aby ctitelé posvátného ohně stavěli na svůj náklad chrámy, školy, nemocnice, chudobince, kašny. Pársové umějí horlivě peníze vydělávat, ale vydávají je také štědře, jde-li o všeobecné dobro.“

Toto má však opět i svou odvrácenou stranu, neboť přispívá k dysgenickému úpadku jejich komunity.

Náboženství Pársů je podobně jako jejich rasová identita reliktem starověkých civilizací Orientu, předtím, než byl osídlen méně nadaným, převážně semitským obyvatelstvem, a než se zde rozšířilo křesťanství a posléze islám. Některé rysy křesťanství, a také judaismu a islámu, koneckonců pocházejí právě z perského zoroastrismu.

Kořenský (s. 103-104): „Pársové věří sice v nejvyššího pána, jenž stvořil svět a je duchem dobročinným, ale domýšlejí se též, že vedle něho působí i zloduch Ahriman, a k tomu vznášejí své modlitby. Lidé dobří přicházejí po smrti do nebe, lidé zlí do pekla, kde vládne Ahriman. Ve slunci, vzduchu, zemi a vodě spatřují Pársové díla boží a proto se slunci koří a očišťují se v moři, objevuje-li se slunečná koule na východě. Pod širým nebem modlívají se Pársové ke slunci, ve chrámech k věčnému ohni, neboť přidržují se posud pověsti, že posvátná slova boží byla zjevena lidstvu ze žhavých plamenů. Pohádka ta shoduje se s vypravováním biblickým. Také k Mojžíšovi promlouval Bůh z ohnivého keře… (…) Chrámy s věčným ohněm mají Pársové v Indii všude tam, kde jich žije více pohromadě. Plameny plápolají na zvláštním oltáři přístupném pouze vyznavačům starobylé věrouky. Udržování věčného ohně vyžaduje značného nákladu, protože se pálí jenom jistý druh dříví. Strážci věčného ohně jsou kněží, a hodnost ta je dědičná. Jim přísluší modlit se u oltáře, vykládat slova Zarathuštrova a konat předepsané obřady.“ (4)

Pársové nicméně již ztratili svou původní řeč a užívají nyní gadžarátštinu.

 

Poznámky

(1) Nejstarší Peršané asi však nebyli stejného typu a vzezření jako Pársové. Nejspíše byli tvořeni nordickým, možná směsicí nordických a dinárských typů. Stejně tak je možné, že už na počátku svých dějin byli mixem více bílých typů – nordického, dinárského, armenoidního, mediteránního, možná i dalších. V každém případě se ale zdá, že dříve mezi nimi minimálně v určité proporci byl zastoupeny plavé a hnědovlasé typy.

Existují některá vyobrazení potvrzující nordický typ mezi Peršany, na druhé straně jejich věrohodnost je otázkou. Nejvěrohodnější a snad i nejlépe odrážející skutečnost jsou fresky z paláce v Persepoli, dnes ve francouzském Louvru, které vyobrazují směsici blond či hnědovlasých a modrookých mužů, a stejně tak i tmavovlasých a tmavookých. Krom toho se zdá, že ti se světlejší pigmentací mají i světlejší pleť a „evropštější“ rysy, zatímco ti s tmavší mají i poněkud tmavší pleť a rysy více „orientální“. Z toho by vyplývalo, že minimálně perská horní vrstva (toto vyobrazení zachycuje „nesmrtelné“ – královu elitní osobní gardu) byla tvořena světlejšími typy podobnými značně dnešním Evropanům, tak poněkud tmavšími typy, nicméně stále náležejícími k bílé rase.

Coon se zmiňuje o nordicích v souvislosti s importem indoevropského jazyka do perské oblasti a potažmo tedy i se vznikem perského národa a Persie(1939, kap. XI, sekce 4): „Ačkoli Peršané odvozují svůj jazyk od nordiků, kteří vtrhli na íránskou náhorní plošinu ze severu, je ve zdejší populaci málo evidence o nordické krvi s tou výjimkou, že se vzácně objevuje u jednotlivců.“

Günther (1927, kap. VIII, část 1): „Třída válečníků, která se střetla s Makedonci, byla, zdá se, stále převážně nordická. Na barevných prezentacích sarkofágu ze Sidonu mají Peršané stále světlé oči a vlasy, světlé a rusé vousy, nordické nosy, ale také … mandlové oči orientální rasy nebo charakteristiky předoasijské rasy.“

Zdá se, že světlejší nordické, event. dinárské typy se světlou pigmentací byly později pohlceny tmavšími bílými typy (armenoidním a mediteránním), což ovšem znamenalo, že obecná bělošská identita a kvality se u Peršanů udržely. Později se ovšem většina perského národa smísila s nebílými orientalidními typy, což byl konec jejich kvalit, identity a civilizace.

Kienitz popisuje rozplynutí původního perského národa v mase ostatního obyvatelstva (1991, s. 213-214): „Když Peršané vstoupili do dějin, byli jen malým kmenem; mezi odhadem 50 miliony obyvatel achajmenovské říše bylo možná půl milionu Peršanů. Dalo se očekávat, že se tito nepočetní Peršané v průběhu několika generací rozplynou v mase poddaných, že zmizí z dějin. (…) …nepozorovaně vzniklo společenství zcela nového druhu. Peršané počáteční doby byli pokrevně určité etnikum, podobně jako Médové a řada dalších íránských kmenů. Pouto, které spojovalo Peršany pozdějších století, už … nebylo pokrevní, nýbrž duchovní: označení Peršan neznamenalo už příslušníka jistého etnika, nýbrž vyznavače Ahura Mazdova. (…) V novém perském společenství se rozplynuli nejen příslušníci různých íránských kmenů, nýbrž i obyvatelé Mezopotámie a Anatolie, hlásící se k Ahura Mazdovi.“

Tehdy již poprvé negativně zapůsobil univerzalismus náboženského typu – kdy se rasové identitě nadřadila náboženská víra, což přispělo ke zničení původního národa.

Původní Peršané tedy zanikli zaplavením a míšením s lidmi odlišného původu, zčásti také zřejmě dysgenickým úpadkem a vymíráním ve vlastních řadách.

Rovněž Klíma potvrzuje postupné splývání bílého a semitského obyvatelstva v Orientu (1962, s. 24): „Perské panství v Babylónii neznamenalo vyhlazení domácího semitského obyvatelstva, nýbrž spíše jeho smíšení s indoevropskou rasou.“

Ve 4. století byli povětšinou již se semity promíšení a dysgenicky upadlí Peršané již jen stínem své původní velikosti a podoby. Klíma (1977, s. 174-175): „Ve třetí čtvrtině čtvrtého století si povšiml římský dějepisec Ammianus Marcellinus na Peršanech známek jakési fyzické ochablosti. Zmiňuje se o pozoruhodnějších zjevech perského zevnějšku a způsobu jednání: ‚… jsou skoro všichni útlí, snědí nebo bledožluté barvy, mají tupé kozí oči, půlkruhovité a spojené obočí, ne neúhledné vousy a dlouhé rozcuchané vlasy… (…) Údy mají do té míry pohodlně uvolněné a klátivou chůzi, takže bys je pokládal za zženštilé… (…) Oplývají prázdnými slovy a mluví bláznovsky a hrubě, jsou chvástaví, protivní a ohyzdní, vyhrožují stejně ve štěstí i v neštěstí, jsou vychytralí, zpupní a ukrutní a osobují si právo nad životem a smrtí vůči otrokům a bezvýznamným lidem.‘ (XXIII., 6)“

A arménský kronikář Ghazar Pharpeci ve svém díle o nich píše (Ibid., s. 175): „Peršanů je na počet mnoho, ale velmi mnoho z nich jsou slabí a malomyslní lidé.“

Poslední vojenská expanze za Sasánovců spojená se zatahováním cizinců do říše zasadila další ránu zbývající perské krvi. Klíma (1977, s. 173): „Ustavičné války byly vedeny od počátku sasánovské doby se sousedy říše, Araby, Římany, Armény, Turky, Huny, Chazary i Kušány. Války způsobily značný úbytek obyvatelstva, který se králové snažili vyrovnat usazováním zajatců v Persii, zvláště zavlečeného obyvatelstva provincií říše římské, Arménie a převáděním arabských kmenů do Íránu. (…) Vzrůstal tak počet nevolníků a otroků.“

Definitivní konec znamenal vpád muslimských Arabů, což znamenalo konec vlády Sasánovců další masivní příliv nebílé krve. Klíma (1977, s. 235): „Smrtí Jazdkarta III. končí dějepisci první díl íránských dějin, totiž dobu, kdy vládly nad Íránem indoevropské živly a v jejich myslím indoevropské představy. Nastala doba arabské vlády a šíření islámu, který po několika stoletích docela zvítězil, takže dnes jen nepatrný počet Íránců se hlásí k staré zarathuštrovské víře. Také řeč byla zaplavena množstvím arabských slov.“

Kienitz shrnuje pozvolný, ale neodvratný úpadek civilizace s tím, jak se vytrácely kvality a identita původních Peršanů (1991, s. 214): „Následovníci Dáreiovi nedosahovali jeho formátu. Achajmenovská dynastie produkovala po generace jen průměrné lidi. Ve velkorysé a zároveň prozíravé vládní politice Kýrově a Dáreiově vůči poddaným národům nepokračoval již Dáreiův syn Xerxés, ačkoli zásada svobody víry a náboženské tolerance zůstala zachována. V době po Dáreiovi nenajdeme také nic, co by přineslo něco nového nebo aspoň dál rozvíjelo již dosaženou úroveň na poli umění a kultury. Pro všechny oblasti byla charakteristická stagnace, vnitřní ochablost a pozvolný rozklad.“

Otázkou je, jak mohou mít Pársové bělošskou identitu, když odešli z Persie v době, kdy již byla většina perského národa pomíšena. Nejpravděpodobnější scénář je, že Pársové představují nepromíšený zbytek pravých bílých Peršanů v době úpadku, který trval na vyznávání svého starého náboženství, a tak emigroval. (Roli mohla hrát v tomto scénáři i poloha osídlení – Pársové mohou být potomky Peršanů spíše ze zapadlých a/nebo horských oblastí, kde si stranou migračních toků udrželi svoji identitu a později, odmítaje víru Prorokovu, odešli.)

Alternativní scénář zní, že prvotní úpadek Persie nebyl způsoben až tak míšením s méně inteligentními a tmavšími populacemi, jako spíše dysgenickým úpadkem v řadách samotných Peršanů. Možné také je, že míšení nemuselo vždy znamenat ztrátu bělošské identity, neboť některé kmeny a národy, s nimiž se Peršané mísili, mohly být také bělošské. Obecná rasová identita tak byla ještě vcelku udržována (i když na území státu již bylo i mnoho tmavších cizinců) a emigrující Pársové představovali jakýsi pozitivní výběr z jinak dysgenicky upadlých – ale ještě příliš nepomíšených – Peršanů. Skutečné smíšení s orientalidním genofondem začalo probíhat až později a vrcholu dosáhlo až s vlnou semitů-Arabů vyznávajících islám. A předkové Pársů odešli v době, kdy mizení perské krve teprve začalo ve velkém probíhat.

V této souvislosti je třeba i vyvrátit časté tvrzení, že současní Íránci jsou potomky Peršanů, jak často prohlašují. Ve skutečnosti se obyvatelé Íránu geneticky a rasově téměř neliší od ostatního obyvatelstva dnešního Středního východu – jsou stejně jako ostatní národy v oblasti převážně semitským (arabským) národem, jak potvrzují genetické výzkumy, IQ testy a jejich celková mentalita. Proto je Írán chudou a zaostalou zemí třetího světa, v náboženské a politické oblasti daleko od západních liberálních standardů. Na jejich převážně semitsko-arabskou krev ostatně poukazuje i to, že drtivě vyznávají islám, který sem přinesli právě nájezdníci tohoto původu. Jen v íránských vyšších vrstvách je stále něco bělošské krve dávných Peršanů. Jedinými skutečně pravými potomky pravých Peršanů jsou Pársové. Jak píše Wolf (1984, s. 198): „Jsou jedinými žijícími potomky starých Peršanů, kteří si zachovali původní kulturní zvyky a obyčeje.“ A také jedinými, kteří si udrželi i starou perskou krev.

(2) Genetickou spojitost mezi dávnými Peršany (předky Pársů), jež byli součástí širšího rámce bělošských indoevropských migrací, a moderními Evropany potvrdil genetik Anatol Klyosov – shrnuje (2012): „Celkový vzorec starověkých migrací nositelů R1a1 haplotypů ukazuje, že poté, co přišli do Evropy přes Malou Asii … před 11 000 až 8000 lety, zamířili do ruských plání na začátku 3. tisíciletí pnl. (…) Z dnešního Ruska se nositelé R1a1 rozdělili do tří základních proudů. Jeden migroval na jih, přes Kavkaz do Anatolie [Chetité], na Střední východ [rozličné indoevropské kmeny – např. Mitannci nebo Filištíni] a Arabský poloostrov [vůdčí kmeny v islámském světě]. Druhý zamířil východně na jižní Ural, jenž představují dnes archeologicky doložené kultury Andronovo a Sintasha z 2. tisíciletí pnl., před 4000 až 3000 lety, a poté se rozdělili do dvou migračních proudů. Jeden zamířil na jih do Indie jako legendární Árijci, druhý šel dále na východ do Altaje a severní Číny [dynastie Šang v Číně, vůdčí klany v Mongolsku, Tocharové]. Tím se uzavřel okruh starověkých migrací R1a1. Avšak ještě třetí proud zamířil do hornatého terénu Střední Asie zhruba před 4000 lety a o nějakých 500 let později migrovali do Íránu, jinak známi jako ‚Árjové z Avesty‘ [Peršané].“

Zde stojí za zmínku, že stejně tak Klyosov objevil spojitost mezi migracemi bílých nositelů haplogrupy R1b a vznikem nejstarších předindoevropských civilizací (2011): „Z Kavkazu nositelé R1b1a2 šli na jih přes horstva do Anatolie (společný předek před 6000 lety) a poté se rozdělili do tří základních skupin. Jedna zamířila dále na jih, k řekám Eufrat a Tigris, a stala se Sumery. Mnozí dnešní Asyřané, potomci dávných Sumerů, stále mají jejich R1b1a2 haplotypy. Další šla západním směrem přes Malou Asii až do Evropy, na Balkán a do středomořského regionu před zhruba 4500 lety. Třetí směřovala přes severní Afriku a Egypt (a, mimo jiné, mohla tam zanechat nějaké R1b1a2 faraony) k Atlantiku a přes Gibraltar prošla před asi 4800 lety až na Pyrenejský poloostrov. Tam položila základ kultury zvoncovitých pohárů. Ta v Evropě přetrvávala před asi 4400 až 3800 lety. (…) Zanechala za sebou Basky [ti z nich, kteří zůstali], kteří si stále udrželi starodávný … jazyk, stejného druhu jako některé kavkazské jazyky a sumerský jazyk, a v některých společných elementech se vztahující zpět k prototurkickým jazykům z Asie a dále až ze Sibiře.“

(3) Je pravděpodobné, že současní Pársové jsou ale svými kvalitami pod úrovní dávných Peršanů, neboť i u nich zřejmě proběhla určitá míra dysgenického úpadku. Stejně tak je možné, že mají určitý podíl orientalidního přimíšení. Přesto si zjevně udrželi většinově bílou krev a tedy i většinu svých kvalit. Rovněž je ale možné, že jsou jakýmsi pozitivním výběrem z pozdních uchovavších se Peršanů, neboť vždy platí, že spíše inteligentnější a energičtější lidé jsou ochotni a schopni emigrovat před nebezpečím a odhodláni udržet svůj národ naživu.

(4) Pársové, jejich pohanská víra a jejich úspěšnost je také argumentem proti tvrzením vnášejícím zmatek do vztahu civilizační vyspělosti a náboženství. Především jde o to, že mnozí vliv náboženství na civilizaci, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu, přehánějí. Jednak nepřímo vyvrací tvrzení, že zaostalost islámského světa má něco společného s islámem jako takovým. Často se v tomto ohledu argumentuje, že zbývající křesťané v islámském světě jsou socioekonomicky úspěšnější a vzdělanější než muslimové. Ale to nikoli proto, že jsou křesťany, nýbrž proto, že v sobě mají větší podíl bělošské krve z nejstaršího obyvatelstva tohoto území (a tedy si spíše zachovali i křesťanskou víru), a proto jsou schopnější a pracovitější než muslimové, u nichž už jasně převažuje krev pozdějších semitských nájezdníků, jež sem zároveň přinášeli i nové náboženství. Ještě nadanější a úspěšnější než zbývající křesťanské komunity jsou však Pársové, kteří si zřejmě udrželi téměř čistě bílou krev a s ní také dokonce ještě své původní pohanské náboženství.

Stejně tak je to argument proti tvrzení, že civilizační vyspělost závisí na křesťanství (mnoho křesťanů na Západě připisuje vznik a vzestup západní civilizace křesťanství, i když ve skutečnosti za ním stojí jen vlohy jeho bílého obyvatelstva) a pohanství je spojováno s barbarismem a zaostalostí – z tohoto pohledu by měli být Pársové jaksi nejzaostalejší, když lpí na „zastaralém pohanství“. Ale je tomu právě naopak; jsou mnohem civilizovanější než tamní muslimové a křesťané s „modernějším“ náboženstvím.

Ale ani islám nemusí vždy znamenat zaostalost; nejjasnějším argumentem v tomto směru jsou španělští Maurové, jejichž etnikum bylo smíšené z bílých a orientálních rasových typů – a bělošská část jejich etnika, tvořená severoafrickými Berbery, v něm tvořila většinu středních a vyšších vrstev a vytvořila v Andalusii onu proslulou vysoce vyspělou maurskou civilizaci.

Baker popisuje, že vysoce civilizovaní muslimští Berbeři v rámci národa Maurů, kteří přivedli k rozkvětu Španělsko, byli bílý mediteránní typ, zřejmě s příměsí typu kromaňonského (1974, s. 226-227): „V jednom z významů slovo ‚Maur‘ znamená mohamedánské Berbery a Araby v severozápadní Africe, a něco Syřanů, kteří dobyli většinu Španělska v 8. století a ovládali zemi po staletí, zanechavše za sebou některé úctyhodné příklady své architektury jako trvalou připomínku jejich dávné přítomnosti. Tito takzvaní ‚Maurové‘ byli na daleko vyšší úrovni než kterýkoli z národů severní Evropy toho času, nejen v architektuře, ale také v literatuře, vědě, technologii, řemesle a zemědělství; a jejich civilizace Španělsko trvale ovlivnila. Byli europidy, nesmíšeni s příslušníky kterékoli jiné rasy. Berbeři byli (a jsou) mediteráni, pravděpodobně s nějakým přimíšením od kromaňonské subrasy v dávných dobách. Arabové byli orientalidy, Syřané pravděpodobně smíšený orientální a armenoidní typ. Kůže orientalidů a některých Berberů snadno tmavne vlivem slunečního světla, a mnozí z nich se stali poměrně tmavými na odhalených částech těla. Spojitost temné kůže s označením ‚Maurové‘ vedlo nakonec k užívání tohoto pojmu pro negroidy.“

A naopak křesťanství není zárukou vyspělosti civilizace. Například Konstantinopole upadala již dlouhá staletí předtím, než se stala islámskou. Stejně tak úpadek civilizace v pozdně starověké Levantě nebo v římské říši probíhal právě v době šíření křesťanství.

Advertisements
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: