Skip to content

Hrdina jako božsto

Říjen 10, 2015
by

carlyleZávěr ze stejnojmenné knihy Thomase Carlyleho, vydané roku 1994 nakladatelstvím Zvláštní vydání. Kompletní sken ke stažení zde v naší Knihovně.

Nordické zpěvy v sobě vskutku mají pravdu, věcnou vnitřní pravdu a velikost, jako ji ostatně musí mít všechno, co se může tak dlouho uchovat pouze tradicí. Je to velikost nejen těla a gigantické hmoty, ale zvláště drsná velikost duše. V těch dávných srdcích je citelná jakási důstojná melancholie bez nářku. Svobodné nahlédnutí do hlubin myšlení. Zdá se, že už ti staří Seveřané viděli to, čeho se meditací dopátrali všichni lidé za všech dob – že tento svět není přece jen víc než vnější zdání, úkaz, fenomén, nic pravého, skutečného. Všichni hlubocí duchové – hinduistický mytolog, německý filosof i význačný myslitel Shakespeare, zkrátka ať byli kdekoli na Zemi — poznávají, že:

„Jsme z látky, z které jsou utkány sny!“

Z tohoto hlediska je pozoruhodná jedna z Tórových výprav do Útgardu (Outer Garden – vnější zahrada), hlavního sídla v Jötunheimu. Tjálfi a Loki jej doprovázeli. Po četných dobrodružstvích vstoupili do země obrů. Putovali rovinami, pustými končinami, mezi balvany a stromy. Když nastala noc, spatřili dům, a protože dveře, tvořící vlastně celou jednu stěnu domu, byly otevřené, vešli. Byl to skromný příbytek – jediná velká síň, úplně prázdná. Zůstali. V hrobovém klidu noci je náhle vyrušil mocný hluk. Tór popadl kladivo a postavil se do dveří, přichystán k boji. Jeho druhové zatím zděšené pobíhali sem a tam, hledajíce v pusté síni nějaký úkryt, až nakonec našli malou komůrku a tam se schovali. Ale Tór se boje nedočkal, neboť, ejhle, ráno se ukázalo, že onen hluk bylo pouhé chrápání ohromného, ale mírumilovného obra Skrýmiho, který nedaleko klidné ležel a spal; a že dům, v němž nocovali, byla obrova rukavice, kterou vedle sebe položil. Dveře byl otvor do rukavice a malá komůrka byl její palec. Byla to rukavice, stará selská rukavice!

Skrými pak nosil jejich tlumok po celé dny. Ale Tór Skrýmimu nedůvěřoval, jeho chování se mu nelíbilo. Rozhodl se tedy, že ho v noci zabije. -Zvedl kladivo a uhodil ho do tváre pravou hromovou ranou, která by i skálu rozdrtila, leč obr se jen probudil, sáhl si na tvář a otázal se: „Spadl to list?“ Sotva Skrými zase usnul, udeřil ho Tór ranou ještě větší než předtím. Ale obr jenom zamumlal: „Bylo to zrnko písku?“ Potřetí udeřil Tór oběma rukama („až mu klouby zbělely“, předpokládám) a zdálo se, že hluboko do Skrýmiho tváře, jenže obr pouze přestal chrápat a poznamenal: „To se asi vrabci hnízdí tam na strome, copak to upustili?“ ~ U brány Útgardu, vysoké tak, že byste se museli hluboce zaklonit, abyste spatřili její vrchol, dal se Skrými vlastní cestou. Tór a jeho společníci byli vpuštěni a přizváni k hrám, které se právě konaly. Tórovi podali roh a řekli mu, že vyprázdnit jej najednou je docela běžný kousek. Třikrát se Tór dlouze a mocné napil, ale sotva bylo vidět, že něco ubylo. Jsi slabý hošík,“ řekli mu. Jestlipak uzvedneš tamtu kočku?“ Ač se to zdálo být snadné, Tór to s veškerou svou božskou silou nedokázal. Nazvedl zvíře ve hřbetu, ale nohy od země nedostal, nanejvýš jednu. „Co? Ty že jsi muž?!“ prohlásili Útgardští. „S tamtou starou bábou budeš zápasit!“ Tór, zcela zahanben, popadl tu vyzáblou babiznu, ale nic s ní nesvedl.

Když pak opouštěli Útgard, nejvyšší jötun, zdvořile je kousek cesty doprovázeje, řekl Tórovi: „Jsi tedy poražen, ale nestyď se příliš, byl v tom klam. Roh, který ses pokoušel vypít, bylo moře. Způsobil jsi odliv. Kdo by však bezedné mohl vypít do dna? Kočka, kterou jsi chtěl uzvednout, byl Midgard, obrovský had, který zakousnut do svého ocasu obepíná celý stvořený svět. Kdybys ho přetrhl, svět by se rozpadl v troskách. A ta stará bába, to byl čas, stáři, věcnost. Kdo by s ním mohl bojovat? Nikdo, ani bůh ne; nad lidmi, nad bohy, nad vším zvítězí. A teď tvé tři rány – podívej na tato tři údolí, tvé rány je udělaly!“ Tór pohlédl na jötuna, který je doprovázel. Byl to Skrými. Ztělesnění staré skalnaté země, jak tvrdí nordičtí badatelé; a onen rukavicový dum byla nějaká jeskyně v té skalnaté zemi.

Skrými však zmizel a Útgard se i se svými nebe-tyčnými branami, když se Tór chopil kladiva, aby je srazil, rozplynul jako pára. Bylo slyšet jen obrův posměšný hlas: „Bude lépe, když už se v zemi jötunů nikdy neobjevíš!“ Jak vidno, je to dílo alegorického období, napůl legrácka, nikoli dílo doby prorocké a zcela zbožné. Ale presto, nenalezneme v něm jako v mýtu ono pravé starodávné nordické zlato? V severské kovárně je více ryzího, i když surového kovu než v mnoha slavných řeckých mýtech, stvořených daleko lépe. V tomto Skrýmim je brobdingnagský 16) široký úšklebek plný dokonalého humoru, veselost spočívající na vážných a smutných věcech jako duha v černé bouřce.

Velmi působivá je i představa ragnaröku, konce neboli soumraku bohů. Objevuje se ve zpěvu Völuspa a zdá se, že je to velmi stará, prorocká představa. Bohové a jötuni, mocnosti božské a temné, se po dlouhém zápolení a částečném vítezství prvních konečně utkávají ve všeobecném světovém zápasu. Světový had proti Tórovi, síla proti síle, vzájemné zničení a záhuba, soumrak nořící se do tmy, která pohltí stvořený vesmír. Starý vesmír i jeho bohové zanikli. Ale to není definitivní smrt. Vzejde nové nebe a nová země, bůh vyšší, nejvyšší, a spravedlnost zavládne mezi lidmi. Podívejme, tento zákon přeměny, který je zapsán hluboko v mysli člověka, odhalili svým stylem už ti dávní myslitelé. Přestože všechno umírá, i bohové skonávají, není veškerá smrt nic než oheň, ve kterém se fénix spaluje, aby zase vzlétl k dokonalejšímu a lepšímu životu. To je základní zákon existence pro tvory v rukou casu, žijící na tomto místě naděje. Všichni opravdoví lidé do něj viděli a měli by do něj vidět stále. 17)

A nyní pohleďme v této souvislosti na poslední mýtus o Tórově zjevení a tím skončeme. Myslím, že je ze všech těch mýtu nejmladší. Je to žalostný protest proti postupujícímu křesťanství, který sepsal patrné na výstrahu nějaký konzervativní pohan. – Králi Ólafovi vytýkali jeho přílišnou horlivost v zavádění křesťanství. Zaplatil za ni draze, zahynul roku 1033 při pohanské vzpouře, v bitvě u Stickelstadu nedaleko Drontheimu, kde se už několik století vypíná hlavní katedrála Severu, z vděčnosti zasvěcená památce svatého Ólafa. Mýtus o Tórovi má takový obsah: Král Ólaf, křesťanský král – reformátor, se s příslušným doprovodem plaví podél norského pobřeží od přístavu k přístavu a vykonává spravedlnost a jiné královské úkony. Když opouštěli kterýsi přistav, zpozorovali, že na loď vstoupil nějaký cizinec vážného vzezření a přísného pohledu, ryšavých vousu a vznosné robustní postavy. Dvořané ho oslovili. Jeho odpovědi je překvapovaly svou výstižností a hloubkou. Konečně ho  přivedli ke králi. Zatímco míjeli krásné břehy, hovořil i tu cizinec neméně znamenité, leč zakrátko ke králi pronesl: „Ano, králi Ólafe, všechno je to krásné, i se sluncem, které na to svítí. Zelená, úrodná a vskutku půvabná je vaše domovina a mnoho těžkých dnu zažil Tór, mnoho krutých bojů svedl se skalními jötuny, než se mu zdařilo ji takovou utvořit. A teď, zdá se, chcete Tóra zavrhnout! Dej si pozor, králi Ólafe!“ řekl cizinec, svraštiv celo, a než se stačili rozhlédnout, byl pryč. — To bylo poslední Tórovo zjevem na tomto světě.

Není snad dost jasné, jak mohla vzniknout taková báje, aniž by k ní kdokoli přistupoval nepoctivé? Tak se většinou bohové zjevovali lidem. Tak, když za časů Pindarových „spatřili Neptuna při nemejských hrách“, kdo jiný to byl, než „cizinec ušlechtilého a důstojného vzhledu“, jenž byl hoden toho, aby byl spatřen.

Nordické náboženství, surové, ale vážné, přísné posvěcení statečnosti (jak je můžeme označit), těmto starým Seveřanům postačovalo. Posvěcení statečnosti ostatně není nic špatného! Co se toho týče, lze toto náboženství pokládat za dobré. A ani není zcela neužitečné vědět něco o starém pohanství našich předků. Nevědomě a ve spojení s vyššími věcmi v nás totiž ta stará víra stále je! Její vědomé poznání nás pak přivádí k těsnějšímu a jasnějšímu vztahu k minulosti, k našemu dávnému vlastnictví. Neboť, jak stále zdůrazňuji, veškerá minulost je majetkem přítomnosti, a protože v minulosti je vždy něco pravdivého, je to majetek cenný. V jiné době, na jiném místě vyvíjí se vždy jen jiná stránka naší obecné lidské povahy. Skutečná pravda je sumou jich všech, žádná z nich sama o sobe nevytvořila to, v co se lidská přirozenost vyvinula. Je lépe znát je všechny, než vědomé ignorovat některou z nich. „Ke kterému z těchto tři náboženství ze zvláště hlásíte?“ táže se Vilém Meister svého učitele. „Ke všem třem,“ odpovídá tento. „Ke všem třem, neboť teprve jejich spojením vzniká to pravé náboženství.“

V úterý, 5. května 1840

16) Brobdingnag — země obrů v Gulliverových cestách.
17) Podle báje přežijí ragnarök tři bohové, mezi nimi Baldr; význam písně o ragnaröku
vykládají zastánci křesťanských vlivu jako tušení zániku staré víry a počátek nové –
křesťanské víry v nový svět.

Advertisements
One Comment leave one →
  1. abc permalink
    Říjen 12, 2015 00:45

    Pokud jsou na rozhodující úrovni aplikovány surovost, vážnost a přísnost, pak už se míří mimo oblast pouhého náboženství. Stejně je tomu i u pojetí boha jakožto cizince a u hrdiny nadaného určitým druhem ušlechtilosti a důstojnosti.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: