Skip to content

Dynasofie – Podstata a úpadek civilizace IV

Září 6, 2015
by

Přízrak deseti zcela rozdílných vyspělých kultur podstupujících cyklus zrodu a úpadku může procesu dodávat auru nevyhnutelnosti a pesimismu ohledně současné západní civilizace, protože takové přirozené ‘stárnutí’ by nebylo možné zastavit. Význační historici jako Oswald Spengler považovali různé vyspělé kultury za živé organismy, které se zrodily bez zjevného důvodu, ale jakmile se jednou zrodily, musely se až do svého konce řídit biologickými zákony, odtud anglický název jeho knihy: “Úpadek západu”. Takový fatalistický názor ponechává stranou sféru vědy a vstupuje do mysticismu. Pokud se sociální vývoj od barbarství řídí definovanou posloupností, a to kvůli přírodním zákonům, v případě lidské přirozenosti jsou tyto pevné a ohraničené. Studiem sociologie, psychologie a ekonomie můžeme pochopit a předvídat výsledek sociálních trendů v moderním světě a není důvod, proč by se nemělo dospět k pochopení mnohem větší společnosti zahrnující širší časové období.

Není ovšem malé množství teorií o vzestupu a pádu civilizace, obvykle enviromentalní či podmínkami podmíněné povahy, svědčícím o liberálním charakteru dnešního akademického světa. Existuje teorie oddechu, která předpokládá, že lidé budou vztyčovat monumenty, objevovat písmo a rozvíjet vládu, pouze když jsou zbaveni neustálé dřiny, a teorie strádání, kterou rozvinul historik Arnold Toynbee, která tvrdí opak, že civilizace je dopovědí na málo slibné prostředí. Existuje teorie o klimatu, která předkládá názor, že teplejší země musí být kvůli malátnosti, kterou způsobuje teplé klima, méně vyspělé, což je v protikladu s historickým faktem, že civilizace měla svůj počátek v teplejších zemích: Iráku a Egyptě. Populárním paradigmatem dnes je, civilizace se hroutí z důvodu zhoršování životního prostředí, zvláště kvůli neúrodné půdě, přesto egyptská civilizace skončila bez ohledu na to, že její břehy každoročně obnovovaly zaplavující Nil. Je mylnou představou v myslích veřejnosti, že materiální pokrok a luxus jsou příčinou úpadku společnosti, avšak taková epocha rozkvětu jako renesance byla stěží známa svou askezí. Všechny tyto teorie postrádají jednu podstatnou věc: to lidé jsou příčinou společnosti, ať už je společnost dynamická či dekadentní. Abychom pochopili vzestup a pád civilizace, musíme nejprve chápat lidskou bytost.

Namísto snahy vydojit z minulých epoch jejich tajemství možná pochopení důvodů vzniku vyspělých kultur napomůže nejprve obrátit pozornost na některé moderní národy, které vystoupaly do historické záře reflektorů. Typickým příkladem byl Sovětský svaz, kde bylo za několik desetiletí přes 250 milionů lidí pohnáno od zaostalé zemědělské společnosti ke klíčové vojenské hrozbě Západu. Přesto se Petrovi Velikému, jednomu z nejschopnějších a nejhorlivějších vládců,nepodařilo Rusko přizpůsobit Západu. Důvodem jeho neúspěchu byla neschopnost podnítit ruské masy vírou v jeho reformy; místo toho si těmito vnucenými inovacemi znepřátelil duchovenstvo a rolníky. Zde se nám nabízí první vhled do smysluplné sociální změny: je nezbytné masové nadšení. To bolševiky inspirovalo k tomu, aby nabídli naději na „ráj dělníků“, za níž stála neodvratná zákonitost dějin. Jakmile došlo k uvědomění si tohoto klamu, Sovětský svaz se rozpadl, k čemuž nedošlo nezbytně kvůli selhání ekonomiky. Sovětský svaz stál nad celou ideologickou konstrukcí.

U jiných národů se vlna modernizace obvykle objevuje v podobě nacionalismu. V Německu industrializaci provázel nacionální zápal, stejně jako v Turecku, kde plány Kemala Ataturka na modernizaci země byly umožněny původně nacionalistickým hnutím. Na druhé straně Čankajšek nevěděl, jak v čínských masách uvést do pohybu duši strhující nadšení; následně ho jako čínského vůdce nahradili komunisté, kteří to věděli. Japonské industrializaci nenapomáhal tolik nacionalismus jako spíš šintoistické náboženství, jež učilo otrockou oddanost císaři a podporovala ho oligarchie Meidži. Důsledkem této ideologie bylo, že Japonsko vzdorovalo pronikání západních idejí, kdežto sociální a ekonomické struktury Indie a Číny se evropským kolonialismem rozpadaly. Zatím Japonsko, odolávající kolapsu institucí, dokázalo západní materiální kulturu včleňovat.

Kdykoliv pozorujeme u národů současných dějin prudkou modernizaci, obvykle zjišťujeme, že kolektivní idea se projevuje jako nesmírně užitečná, ne-li klíčová. Nedílnou součástí takové kolektivní ideje je přehnaná naděje do budoucnosti. Z lidí prodchnutých touto nadějí se stávají ohromně úspěšní lidé, protože planou vírou. Stoupenci masových hnutí, naplněni duchem sebeobětování a věřící, že jejich oponenti jsou vtělením zla, se v takových oprávněných případech, kdy za nimi stojí osud, ženou do hrozivé a rozhodné akce. Komunista věří, že je prostředkem, který jedná v rámci sociálního osudu lidstva, a ospravedlňuje použití jakékoliv taktiky proti zkorumpovaným a vykořisťujícím kapitalistickým silám. Nacionálně socialistická kontrola Německa trvala pouze třináct let, během nichž se ona strana chopila poraženého, depresí trpícího národa a jen o vlas nedobyla Eurasii, pak zdržela svět během let totální války. Bez kolektivní víry se společnost rozpadne na své dílčí jedince, kteří jsou bez společné motivace k hromadné akci a bez zvláštního elánu mimo svou osobní potřebu. Organizační a motivační prostředky masového hnutí se u současných národů zdají patrné.

Pokud se ideologický stav mysli osvědčil jako nápomocný a možná nepostradatelný při vývoji moderních národů, nemohl se rovněž osvědčit jako rozhodující faktor při vzestupu vyspělých kultur od zemědělství? Při pohledu na nejranější fázi jakékoliv vyspělé kultury se národy ještě nezpevnily a manifestace masového hnutí v nacionálním smyslu není možná, nalézáme však na této nejranější úrovní intenzivní propojení s náboženstvím. Samozřejmě, duchovní víra bude produkovat odlišné dopady na společnost, než politická ideologie, která produkuje dopady více ztotožněné s pokrokem, avšak nejranější fáze cyklu vyspělé kultury se nevyznačuje materiálním rozvojem. Dnes nejznámější takovou epochou je středověk, kdy se budovaly gotické katedrály a dbalo se o náboženské umění, které mělo za následek mistrovská díla renesance. Stejně je tomu u všech vyspělých kultur, ať už při vztyčování zikkuratů, pyramid či chrámů: projevy nejvyšší kultury nesou náboženskou pečeť a krom toho, že je naplňuje umělecká krása, mají obvykle masivní velikost, což dává najevo zapojení velké pracovní síly a proto naznačuje zaangažovanost lidu.

Při pohledu na první města v dějinách, tj. sumerská, zjistíme, že byla plně zasvěcena bohu, protože město a jeho území se považovaly za sídlo boha a jeho obyvatelé se nepovažovali za nic víc než náboženské služebníky. Umístění města nezáviselo na velikosti populace či významu obchodu, ale důležitosti boha, jehož uchovávalo. Eridu bylo svaté město, protože v něm měl svytyni bůh Enki, o němž se věřilo, že stvořil lidstvo a umění. Lugal, neboli velekněz každého města, vydával příkazy k údržbě kanálů, polí, zdí, dílen atd., ne ve službách obyvatel města, ale jeho boha. V antickém Řecku měl každý městský stát vlastní kult a preferované božstvo: Aténa z Atén či Diana z Efezu. Symboly bohů se nacházely v každé domácnosti, královský příbytek měl svatyni. Atéňané každý podzim slavili Velká mystéria, a po těchto oslavách, které trvaly celé dny, se sešel na zvláštním zasedání samotný Senát, aby prošetřil, zda se někdo neprovinil znesvěcením těchto oslav. Provinilci hrozila smrt. Atéňané roku 339 odsoudili k smrti Sókrata za jeho neuctivé učení ohledně staré víry. Olympijské hry nevznikly jako atletické soutěže, ale jako utkání, jimiž se mělo zapůsobit na bohy. Poutníci zaplňovaly posvátné cesty vedoucí síně Mysterií v Eleusis, někteří se zohavovali, a stejně jako v každé rané společnosti byly velkými veřejnými budovami Řecka chrámy, ne vládní budovy či obchodní stavby. Ani kapitalismus neunikl dynamickému poznamenání náboženstvím. Max Weber v díle Protestanská etika a duch kapitalismu [The Protestant Ethic and the Spirit of Capitalism] poznamenal, že všechny společnosti měly kapitalismus, avšak ne všechny, pokud před Západem vůbec nějaké, jej znaly praktikovaný jako puzení, s étosem za hranicemi pouhého nabytí. Weber sledoval lidi zapojené do budování kapitalismu devatenáctého století a zjistil totální zaujetí vyděláváním peněz, více než nutným pro uspokojení potřeby či pro hledání zábavy. Jmění bylo cílem samo o sobě, nemotivované plody vlastnění, jež byly sotva považovány, ale vírou, že jmění bylo nejvyšším smyslem života, o který se má usilovat pro jeho vnitřní hodnotu. Vlastnosti národy by nemohly být vysvětlením pro toto odsouzení, protože studium bylo prováděno o lidí téhož národa, u Němců; spíše zjistil, že rozdíl v ekonomickém úspěchu se dělil mezi protestanty a katolíky. Dokonce druh vzdělání, kterého se jim dostalo, odrážel rozdílné predispozice. Protestanté připravující se pro obchodnický život střední třídy, katolíci upřednostňující humanitní vědy a řemesla. Weber vysledoval ekonomickou orientaci protestantů ke kalvinistickému předurčení, jež učilo, že ačkoliv jedinec nemůže rozhodnout o své spáse, cennost každého lze poznat skrze jeho dílo. Výsledkem byla umělá etika práce, která stála za neobyčejnou kapitálovou expanzí v protestanských zemích, i až již byla Kalvínova doktrína zapomenuta.

Advertisements
One Comment leave one →
  1. Andreos permalink
    Září 21, 2015 16:41

    Myslím, že ten článek poněkud přehání vliv náboženství na civilizaci.

    Jistě někdy mohlo být faktorem působícím pozitivně na vzestup civilizace – ovšem někdy bylo také faktorem působícím negativně (jako křesťanství v Evropě ve středověku, kdy církev potlačovala některé myšlenky a názory). Hlavním činitelem určujícím úroveň civilizace je nakonec vnitřní kvalita daného národa. Teprve na základě toho se může uplatňovat náboženství jako sekundární vliv – buď pozitivní nebo negativní. Třeba ona protestantská etika nebo třeba „keltská renesance“ v Irsku pod taktovkou křesťanské víry. Zde šlo jen o to, že se náboženství „naroubovalo“ na talentované a schopné populace, jež si ho pak vyložily právě v souladu se svými vlohami a mentalitou. Vrozený sklon k pracovitosti tak u některých bílých národů Evropy dostal konkrétní formu protestantské etiky. Rozhodující tedy vliv náboženství na civilizaci není – ani v oblasti její ekonomické prosperity a pracovního nasazení. V případě protestanství a jeho pracovní etiky je to zřejmé z toho, že později prošly velkým hospodářským vzestupem i katolické země bez protestantské etiky – Rakousko, Lucembursko, sever Itálie, Francie, Belgie.

    Stejně tak náboženské vzepětí může naopak přispět k úpadku civilizace, pokud je spojeno s dysgenickým procesem – viz cílené ničení pohanských památek, děl a moudrosti dysgenicky upadlými a náboženstvím zfanatizovanými masami v pozdně starověkém Orientu (vypálení knihovny v Alexandrii apod.). A nedokáže úpadku ani zabránit, pokud vntřní kvalita národa upadá vlivem dysgeniky ve vlastních řadách a imigrací cizinců s dysgenickými účinky – viz vzestup křesťanství v Římské říši právě v době jejího úpadku, jejž nikterak nebylo schopno zastavit.
    Stejně tak je to vidět na islámském světě – napřed šlo o vzkvétající civilizaci i při silném náboženském zápalu, od jisté doby až dodnes je to upadlá a zaostalá civilizace, i když náboženské zanícení si vcelku stále udržuje. Rozhodující zde byly opět změny ve vnitřní kvalitě jejích obyvatel.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: