Skip to content

Dynasofie – Podstata a úpadek civilizace III

Srpen 10, 2015
by

Tato období nepokojů naznačují přeměnu v životě vyspělých kultur, kdy původní tvořivost pominula a ryzí myšlenka uplynulých věků je zužitkována pro pragmatická díla. Prolínání idejí, uměleckých forem a vzorů sociálního chování z centra civilizované oblasti je pomalejší než prolínání hmotných statků, jako nástroje, zbraně, vozidla atd. Důsledkem jsou často silnější státy na okrajích civilizovaných území než v centru, protože centru překáží zájmy při využití vlastních inovací a protože se věnuje větší část své energie nemateriální kultuře. Pak jsou nevyhnutelně na okrajích vyspělé kultury státy předurčeny pohlcovat vlastní světy, které obvykle vedle svých materiálních výhod předtím zavedly nezbytné psychologické a sociální vzory. Tak tomu bylo u Říma, státu na kraji řecké kultury, který posléze dominoval antické civilizaci. Trochu jiné tomu bylo s Čchinem, státem, který si podrobil celou Čínu, a s Akkadem, městem, které si podrobilo sumerský svět, či s Turky na Blízkém východě. Kdyby nebyla zničena aztécká říše, byla by pojala Mixtéky, Toltéky i Maye, stejně jako si říše Inků podrobila huarský a tihuanacký lid And.

Takové světové říše jsou schopné, pragmatické, striktní a rovnostářské. Úspěchy Říma nespočívaly ve filosofii a umění; spíše v inženýrství, v budování akvaduktů a silnic, a v římském právu, který v onom věku ‚prostého člověka‘ mohl postulovat: „Lépe když provinilec vyvázne, než aby byl odsouzen nevinný.“ Tehdy jako dnes byla osoba nevinná, dokud se jí vina neprokázala. Ženy byly téměř rovnoprávné s muži a mohly více ovlivnit společnost, než kdy bylo možné ve starověkém Řecku. Zvyklost dávat otrokům svobodu sílila a zákony zotročené chránily. Římská říše nabízela ochranu před piráty a válkou a vyprodukovala věk bezkonkurenční prosperity v každé zemi, kde lze narazit na silnice, mosty, akvadukty, veřejné lázně, amfiteátry, umělou kanalizaci, arkády, vítězné oblouky a obilní sila. Osmdesát tisíc kilometrů silnic pokrylo civilizovaný svět a majáky lemovaly Středozemní moře poseté loděmi, přepravujícími obrovské množství zboží po pravidelných lodních trasách. Říše byla volnou zónou, která se rozpínalo po známém světě. Z Pax Romana se stalo rčení. Vykořisťovatelský imperialismus se stal praxí minulosti. Politická autorita nevyžadovala, aby byl jedinec Římanem, dokonce ani na pozici císaře: Traján byl Španěl, Severus Afričan, Dioklecián a Konstantin Ilyrové. Města byla stále kosmopolitnější, každý svobodný člověk středomořského světa měl rokem 212 n.l. zaručeno římské občanství a vláda Říma se stala vládou světovou, vládnoucí v prospěch všeho lidu, který spadal pod tutéž ochranu spravedlnosti, práva a pořádku.

„Avšak poslušnost římskému světu byla uniformní, dobrovolná a trvalá. Přemožené národy splynuly v jeden velký lid, vzdaly se naděje, ba i přání obnovit svou nezávislost, a téměř nepovažovaly svou vlastní existenci za odlišnou od Říma.“ [2]

Psychologicky i sociologicky se římské období poněkud odlišovalo od současného amerického. V tu dobu, kdy vzdělanci vnímali ztrátu dřívější řecké převahy, zavrhovali rostoucí romanizaci světa stejně jako dnes mnozí projevují nelibost nad amerikanizací. A aby byl obrázek kompletní, Východ, představovaný Peršany a Židy, byl nepřátelský vůči Římu jako komunistické Rusko vůči Spojeným státům. Svět byl tehdy také rozdělen na Západ a Východ. Bývalou Alexandrovu říši v Asii Římané nikdy neztratili a ono území, jež později mělo pojmout Blízkovýchodní vyspělou kulturu, bylo neustále zdrojem problémů. Alexandr Veliký vnutil řeckou kulturu lidem, kteří ji nechtěli, a tak u nich uměle zakořenila stejně jako zevropštění naštvaných mužiků a duchovenstva Petrem Velikým. Důsledkem toho bylo, že, až se východní národy chopili možnosti znovu určovat svůj osud, staly se z nich nesmiřitelní nepřátelé těchto mocností, Říma a Ameriky, která zdědila vnější podobu po Řecku a Evropě.

Podobnost mezi charaktery Říma a Ameriky byly zjevné od svých počátků. Římané, podobně jako puritáni, opovrhovali lehkomyslností, nestabilitou a vším malicherným. Měli smysl pro zodpovědnost, serióznost a disciplínu. Oddávali se těžké práci a měli prosté záliby. V protikladu k mentalitě raných Řeků takové morální kvality nenaznačují představivost či smysl pro krásu, ale s takovými přísnými kvalitami začínají všechny světové říše a s jejich ztrátou je spojen sešup celé civilizace. Honba za bohatstvím, která se projevovala jejich oděvem, tabulemi, domy a nábytkem, a  smyslovými požitky, se staly standardem, dle něhož se poměřoval římský život. Objevovaly se velké vily, podpořené otroky obdělávanými plantážemi, které dokázaly podseknout cenu obilí produkovaného nezávislými zemědělci, což vedlo k redukci oné stabilní třídy, z níž Řím v raných dobách čerpal svou armádu. Protože došlo k drastickému redukování venkovského trhu pro vyrobené zboží, městský průmysl již nebyl schopen se zbavovat svých produktů a rapidně klesl, z jejich nezaměstnaných se stala přítěž státu. Města se rozrostla, přičemž samotný Řím pojímal milion obyvatel, a čerpal bohatství venkova. Řím naplňovala nečinná masa, která žila ze státního přídělů masa a obilí a kterou uspokojovala zábava v krvavé podívané. Staré římské chrámy se přestaly používat, zatímco oblibu získávaly importovaní bohové a náboženství. Nedostatek zájmu o veřejné záležitosti rostl, dříve zodpovědní občané se stali neteční. Běžnými se staly celibát a rozvod, což Augusta přinutilo přijmout zákony protěžující manželství. Přesto se usilovalo o neplodnost a Římané jako rasa zmizeli z dějin.

Bezmála takový obrázek se objevuje v každé vyspělé kultuře po založení své světové říše. Konflikty a krize zvyšují potřebu silné výkonné moci, což má za následek růst plebejské moci, která posléze přebírá úplnou kontrolu. Julius César pouze naplnil nevyhnutelný trend, který podobně naplnil Ši Hwangti v Číně, Čandragupta v Indii, Sargon II. v Sumeru, Thutmose III. v Egyptě a dnes ji dokládá růst amerického prezidenství. Následné periody úpadku jsou obdobími obřích měst naplněných změkčilými masami a vyspělou kulturou podléhající prostřední mase feláhů. Od té chvíle už nejsou žádné velké činy, jedno desetiletí je stejné jako každé jiné a dějiny se stávají chronologií světových diktátorů. Pak je scéna připravena pro nové vlny barbarů, aby dobývali a znovu tvořili. Cyklus je završen.

[2]  Gibbon: The Decline and Fall of the Roman Empire, díl. I, str. 49.

Advertisements
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: