Skip to content

Dynasofie – Přezkoumané křesťanství IV

Duben 27, 2015
by

Jakožto morální doktrína je křesťanství nedostatečné. Nikde ve čtyřech evangeliích Matouše, Marka, Lukáše ani Jana neučí Kristus o hodnotě práce, hodnotě péče o sebe či odpovědnosti za svou rodinu. Naopak nám říká: „Neukládejte si poklady na zemi..“ (Matouš 6:19); „..Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe.“ (Matouš 6:25); „Nedělejte si tedy starost o zítřek..“(Matouš 6:34). Analogie, kterou Kristus načrtává, je: „.. Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí.“ (Matouš 6:26).  Tato pasáž dokládá Kristovu neznalost přírody, protože každé zvíře je zapojeno do boje o přežití, aby se nakrmilo, vychovalo mladé a odehnalo predátory. Navíc bychom vedle neusilování o bohatství měli rozdat i to, co máme: „..jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým..“(Matouš 19:21). 

Namísto obezřetnosti bychom měli: „Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.“ (Matouš 5:42).  Musíme rovněž považovat za pochybný Kristův pacifismus: „.. Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.“ (Matouš 5: 9,40).  “ Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,“ (Matouš 5:44).  Jeho kázání proti rodině je nejproblematičtější: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.“ (Lukáš 14:26).  „Lidé přítomného věku se žení a vdávají. Avšak ti, kteří byli hodni dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z mrtvých, nežení se ani nevdávají. (Lukáš 20:34,35).  Kristovo zavrhování sexuálních vztahů zachází až do absurdity: „..a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop.“ (Matouš 19:12).  [v anglickém překladu místo „nežijí v manželství“ uvedeno „učinili ze sebe eunuchy“ – pozn. překl.]. Křesťanská doktrína tyto verše rozumově odůvodnila, avšak při znalosti  pozadí křesťanství, v němž stojí celibát dodržující esejci, a při skutečnosti, že Kristus sám celibát dodržoval, lze brát za nejjistější výklad ten, co doslovně četli. Že Kristus zavrhoval veškeré sexuální vztahy podporuje Zjevení 14:4, kde se nám říká, že 144,000 vykoupených ze země jsou: „..kdo neporušili svou čistotu se ženami a zůstali panici.“  Celá doktrína čtyř evangelií se sčítá v  život vylučující břímě, uvalené na jedince i společnost, tudíž v druhém století, kdy byly napsány oba Listy Timoteovi, došlo k  přehodnocení konvenční morálky ohledně rodiny, plození dětí a vedení domácnosti.

Při srovnání se Starým zákonem je změna morálky zarážející. Izajáš namísto výtek vůči majetku Židům nestoudně hlásá: „.. přijde k tobě bohatství pronárodů.“ (Izajáš 60:5); „Budeš sát mléko pronárodů, budeš sát z královských prsů.“ (Izajáš 60:16); „Budete užívat bohatství pronárodů a honosit se jejich slávou.“ (Izajáš 61:6).  Namísto milování nepřátel zní Mojžíšův příkaz k zabrnánění „poskvrnění“, když promlouval zaslíbené zemi, takto: „Ale v městech těchto národů, které ti dává Hospodin, tvůj Bůh, do dědictví, nenecháš naživu naprosto nikoho. Zničíš je jako klaté..“ (Deut. 20:16,17).  Zprávy se hemží tím, jak král David vraždí ve válce nepřátele Izraele: „Porazil i Moábce a přeměřil je provazcem; rozkázal jim ulehnout na zem, dva provazce jich odměřil k usmrcení, jeden celý k zachování při životě..“ (2. Samuelova 8:2).  Vůdce, který by se dopustil něčeho takového dnes, by byl považován za válečného zločince. „..David pobil z Aramejců dvaadvacet tisíc mužů..“ (2. Samuelova 8:5).  Po dobytí města Raba král David zotročil jeho obyvatele: „..Lid, který byl v něm, odvedl a postavil k pilám, železným špičákům a železným sekyrám a převedl je do cihelny.“ (2. Samuelova 12:31).  Z cizoložství cizoložství krále Davida s Batšebou vzešel „moudrý“ král Šalamoun, který dalek toho, aby se stal eunuchem, měl 700 oficiálnícjh manželek a 300 konkubín  (1. Královská 11:3).  V Písni Šalamounově, sedmé kapitole, se nám předkládá  živého ocenění ženské anatomie: „Tvá kulatá stehna jsou drahocenným řetězem.. Tvůj pupík je kulatou miskou.. Tvé příško jako kupka mouky.. Tvá ňadra jsou jako dva koloušci..“ atd..  Juda na cestě do Timny spatřil zahalenou ženu, o níž si myslel, že je nevěstka, a žádal: „..’Dovol prosím, abych k tobě vešel.‘..“ (Genesis 38:16) , což učinil za cenu kůzlete. Pokud by si snad někdo myslel, že Juda nebyl v Boží přízni, tak ve Zjevení 7:5 se dočteme: „z pokolení Juda dvanáct tisíc bylo označeno“ za služebníky Boha, a ve Zjevení 5:5 se dovídáme, že jediným, kdo byl hoden otevřít apokalyptický svitek byl „..Lev z kmene Judova.“  12. kapitola Genesis líčí, že Abraham se v Egyptě vzdal své manželky (a nevlastní sestry) ve prospěch faraona, za což dostal odměnu: „..brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy..“  Jako by se mělo dokázat, že s tímto chováním nemá Bůh problém,  ve 20. kapitole provede totéž s Abímelekem, králem Geraru. Znovu se mu dostává slušné odměny. Musíme se ptát, jaký charakterní člověk by cestoval do cizí země, kde si myslel, že bude nezbytné takové očividné kuplířství se svou ženou. Lot nabídl ve městě Sodomě své dvě panenské dcery zpustlému davu: „..Jsem ochoten vám je vyvést a dělejte si s nimi, co se vám zlíbí;“ (Genesis 19:8).  Neměli bychom však Lotovy dcery považovat za cudné, neboť poté, co jej v horách opily, učinily pro zachování jeho rodu to, že: „..obě Lotovy dcery otěhotněly se svým otcem..“ (Genesis 19:36).

Jak se mohou mezi deskami téže “inspirované” knihy prezentovat dva opačné názory na morálku? Pokud je morálka absolutní, tím, co po nás Bůh chce, je čin morální či nemorální bez ohledu na čas, místo či konajícího, a pokud byli muži a ženy z Bible skutečně Božími lidmi, jejich chování by sloužilo jako zářný příklad všem generacím po všechny časy. Nesmíme snad zpochybňovat hodnotu knihy, jakožto morálního rádce, jestliže obsahuje takovou dvojznačnost?

Jako by v Bibli patrných pohanských kořenů  křesťanství nebylo dost, institucionalizované křesťanství ješte přidalo víry a praktiky, které zpohanštění tohoto náboženství prakticky završily. Mohli bychom si myslet, že neexistuje nic křesťanštějšího než kříž, než se dozvíme, že se jedná o úpravu egyptského symbolu ank, neboli kříže nošeného egyptskými kněžími. Znamení představující mučící a popravčí nástroj svého zakladatele je nepochybně zvláštním symbolem pro takové náboženství. Název „Velikonoce“ [Easter] připomíná Ištar, mezopotamskou bohyni, jejíž uctívání se spojovalo s vejcem a čtyřicetidenním půstem. Koncept Trojice byl znám již ve starověké Asýrii, kde ji představovalo znamení hlavy starce, kruh a ptačí křídla, zobrazující Otce, Syna a Ducha. Procesí s modlami, uctívání relikvií, růžence, svaté srdce, kněží, kláštery a mnichové včetně tonzury, to vše lze nalézt už ve starověkém světě. [2]

Vzhledem k pohanským kořenům křesťanství má křesťan dvě možnosti: buď je jeho náboženství falešné, nebo je pravdivé pohanství. Avšak osoba, která dospěje k takovému poznání, není ospravedlněna, aby hodila za hlavu morální obezřetnost. Lze argumentovat, že ctnostný skutek učiněný kvůli získání nějaké odměny, byť nebeské, či vyhnutí se trestu v pekle, není v podstatě skutkem z ctnosti. Na druhé straně jsou ve jménu Božím možné ty nejkrutější skutky. V knize Zjevení se dočítáme o příšerných souženích , válkách a přírodních anomáliích, které postihnou bezbožníky, které, kdyby provedl nějaký smrtelník, by byly důvodem pro doživotní vězení, pokud ne blázinec. Protože se však prý jedná o dílo Boha, jsou automaticky ospravedlněny. Zde vidíme aroganci morálky odvozenou od božství, spíše než založenou na racionálních principech.

Kdykoliv křesťané čelí nezodpověditelnému, jejich posledním útočištěm je vzdát se kvůli víře rozumu, což  je staví před ještě horší dilema. Hledání pravdy je přece morální a kdokoliv pravdě brání či ji nepřímá, koná nemorálně.  Jak jinak však lze pravdu potvrdit, když ne fakty a rozumem? Argument víry zkratuje fakta a rozum, a proto brání potvrzení pravdy. Lze tedy říci, že slepá víra je nemorální. Taková dilemata povstávají z morálky odvozené od božství, protože to, co se hledá, není vůbec pravda, ale spása vykupovaná vírou.

[2]  Rev. Alexander Hislop, „The Two Babylons“.

Advertisements
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: