Skip to content

Adolf Hitler, můj přítel z mládí

Duben 20, 2015
by

172731_bigZávěrečné odstavce z knihy Augusta Kubizeka „Adolf Hitler, můj přítel z mládí“, vydané roku 2012 nakladatelstvím Tygros.

Pak přišel konec. Válka byla prohrána. Jednoho strašlivého rána v dubnu 1945 jsem slyšel v rádiu o bojích o Říšské kancléřství, kterými světový požár skončil. Mimoděk jsem si vzpomněl na závěrečnou scénu z Rienziho, v níž tribun hyne v plamenech Kapitolu.

„Sem! Sem! Pospěšte k nám!
Přineste kameny! Přineste ohně!
Je prokletý, je vyobcován!“

A potom ve vřavě zániku Rienziho hlas:
“ … opouští mě lid,
který jsem učinil hodna toho jména,
opouští mě každý přítel, jehož mi štěstí darovalo … “

Moje odpověď na otázky, které jsem si sám pokládal, byla jednoznačná: i když jsem se jako veskrze apolitický člověk nikdy neidentifikoval s politickým děním epochy, která provždycky skončila v roce 1945, žádná moc na světě mě nemohla přimět k tomu, abych popřel své přátelství k mladému Hitlerovi.

První, oč jsem se začal starat, byly dopisy, pohlednice, kresby. Musely být bezpodmínečně uchovány pro další generace. Už před lety jsem je uložil do celofánových obalů. Teď jsem je dal do solidní kožené tašky. Potom jsem vyboural v klenutém sklepě svého domu v Eferdingu několik cihel, tašku jsem vložil do otvoru a díru zazdil tak pečlivě, aby po mé práci nezůstala ani nejmenší stopa. Byl nejvyšší čas. Už příštího dne jsem byl zatčen a převezen do pověstného zajateckého tábora v Glasenbachu. Za mé nepřítomnosti hledali dopisy a památky po Hitlerovi marně.

Zpočátku mě často vyslýchali, nejprve v Eferdingu, potom v Gmundenu. Bylo to podle jednoho schématu.

„Jste přítelem Adolfa Hitlera?“

„Ano!“

„Od kdy?“

„Od roku 1904.“

„Jak to? Tenkrát přece ještě nebyl nikým.“

„Přesto jsem byl jeho přítel.“

„Jak jste mohl být jeho přítel, když ještě nic neznamenal?“

Jeden americký úředník z CIC se ptal:

„Tak vy jste tedy přítel Adolfa Hitlera. Co jste za to dostával?“

„Nic.“

„Přiznáváte přece, že byl vaším přítelem. Dával vám peníze?“

„Ne.“

„Nebo potraviny?“

„Také ne.“

„Nebo snad auto? Dům?“

„Také ne.“

„Seznamoval vás s krásnými ženami?“

„Také ne.“

„Později vás pak přijímal?“

„Ano.“

„Byl jste u něj častěji?“

„Často.“

„Jak to, že jste se k němu dostal?“

„Přišel jsem za ním.“

„A potom jste byl u něj? Opravdu? Docela blízko?“

„Ano, docela blízko.“

„Sám?“

„Sám.“

„Bez ostrahy?“

„Bez ostrahy.“

„A proč jste ho nezavraždil?“

„Byl to přece můj přítel.“

Časem jsem si na takový kolotoč hloupých otázek zvykl a už jsem se nesnažil vysvětlovat, co v němčině znamená slovo Freundschaft, přátelství.

Ale nechci být nespravedlivý. V měsících strávených za ostnatým drátem jsem se setkal s různými nanejvýš vzácnými a zajímavými osobnostmi, i když to jistě ti, kteří nás zajali, nezamýšleli. Poznal jsem tam také velice příjemné a tolerantní Američany, mimo jiné i takové, kteří by byli pravděpodobně ochotní za jediný „autentický suvenýr od Adolfa Hitlera“ propašovat mě z tábora. Byl to paradox, kterému jsem se zpočátku divil. Pak už jsem se nedivil ničemu.

V době mého zajetí mi bylo už přes padesát sedm let. Byl jsem ve věku, kdy člověk své životní názory příliš nemění. K tomu jsem vlastně při důkladném zpytování svého svědomí ani nenacházel důvod. Měl jsem tedy dost času, abych v klidu přemýšlel o svém osudu.

V politicky napjaté atmosféře zajateckého tábora jsem kolem sebe slýchal jméno Hitler a vášnivá pro a proti. Pozvolna jsem dospíval k poznání, že náš národ teprve potom překoná tuto tragickou epochu svých dějin a získá znovu pevnou půdu pod nohama, až bude moci jasněji posoudit Adolfa Hitlera jako jejího politického nositele. K tomu mohu přispět fakty, která kromě mě nikdo nezná. A tak ve mně dozrálo rozhodnutí sepsat vzpomínky na mé mládí s Adolfem Hitlerem.

V táboře jsem samozřejmě nenapsal nic. To bych si ani od nikoho nenechal poručit. Kniha neměla být napsána pro ty, kteří nás drželi v zajetí. Chtěl jsem psát nezávisle a žádné rady nebo pokyny bych byl nikdy nepřijal, a to ani od spoluvězňů.

8. dubna 1947 mě propustili na svobodu. Některé názory a výklady, které jsem slýchal, mě v mém předsevzetí znejistily. Vyčkával jsem.

Mezitím uplynulo šest let. Z dějinného hlediska tento časový úsek nestojí za zmínku, z pohledu jednoho lidského života však ano. Mnohé se ustálilo a konsolidovalo. Mé vzpomínky na společně strávené mladé roky s Adolfem Hitlerem snad nebudou chápány a odsouzeny jako kniha, která chce hovořit pro něj, avšak také ne proti němu. Je to nikým neovlivněné dílo, které si u mě nikdo neobjednal a které má bez předsudků přispět k věcnému a spravedlivému posouzení Hitlerovy osobnosti.

Reklamy
One Comment leave one →
  1. Leden 31, 2017 21:54

    Nechci tu nijak spamovat, nicméně kdysi jsem si z této knihy vypsal tu část, kde Hitler a Kubizek navštívili operu „Rienzi“. Nakonec jsem ten úryvek zpracoval v jednom videu:

    P.S.: Díky vašemu webu za tip na knihu, její přečtení stálo za to.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: