Skip to content

Průmysl Holocaustu

Leden 27, 2015

knihaÚvod z knihy „Průmysl Holocaustu – Úvahy o zneužívání židovského utrpení“ od Normana G. Finkelsteina, vydané roku 2006 nakladatelstvím Dokořán.

Tato kniha je rozborem průmyslu Holocaustu a zároveň jeho obžalobou. Na následujících stránkách vyložím, že Holocaust je ideologickým zobrazením nacistického holocaustu. Jako vět­šina ideologií je, i když nepatrně, spojena se skutečností. Ho­locaust není libovolným výtvorem, nýbrž spíše vnitřně promyš­leným konstruktem. Jeho hlavní dogmata podporují politické a třídní zájmy. A Holocaust skutečně potvrdil, že je nepostra­datelnou ideologickou zbranÍ. Jeho prostřednictvím se jedna z vojensky nejsilnějších zemí světa s otřesnou bilancí v oblasti lidských práv sama obsadila do role státu „oběti“, a stejně tak si status oběti přivlastnila nejúspěšnější etnická skupina ve Spoje­ných státech. Tento zdánlivý status oběti s sebou nese značné dividendy – především imunitu proti kritice, byť i oprávněné. Mohu dodat, že ti, kteří tuto imunitu využívají, se neubránili morální zkaženosti, jež je s ní obvykle spojena. Z tohoto pohle­du není vystupování Elieho Wiesela jako oficiálního vykladače Holocaustu vůbec náhodnou shodou okolností. Do tohoto po­stavení se nedostal díky humanitární angažovanosti či díky své­mu literárnímu talentu. Wiesel hraje hlavní roli spíše proto, že neomylně artikuluje dogmata Holocaustu, a tím podporuje zá­jmy, které za ním stojí.

Prvním podnětem k napsání této knihy byla původní studie Petera Novicka Holocaust v americkém veřejném životě, kterou jsem re­cenzoval pro jeden britský literární časopis. Na těchto strán­kách pokračuje a je rozšířen kritický dialog, který jsem s No­vickem začal; proto ten značný počet odkazů na jeho studii. Ho­locaust v americkém veřejném životě je spíše snůškou provokativních postřehů než ucelenou kritikou, a řadí se tak k důstojné americké tradici „muckrakingu“. [Muckraking (kydání hnoje), kritické publi­cistické hnutí z prvního desetiletí 20. století. Toto bojovné hnutí novinářů, kteří své reportáže a stati zprvu otiskovali v McClure’s Magazine, American Magazine a časopise Everybody’s, získalo své jmé­no z výroku prezidenta Theodora Roosevelta (1906), který na adresu těchto žurnalistů prohlásil, že by měli vědět, „kdy s tím kydáním hnoje přestat“. (Slovník spisovatelů: Spojené státy americké, Odeon 1979, s. 485.)]

Jako většina těchto autorů se Novick soustřeďuje na zlořády nejhrubšího zrna. I přes častou jízlivost a svěží styl není kniha Holocaust v americkém veřejném životě radikální kritikou, která by šla až ke kořenům věci. Kniha, jež není ani banální, ani kacířská, je jen do krajnosti vyhrocena proti zcela kontroverzním názorům středního proudu. Jak se dalo předpokládat, studie vzbudila v amerických médiích mnoho – i když smíšených – reakcí.

Novickovou ústřední analytickou kategorií je paměť. Paměť, která je v současné době velkou módou v akademické věži ze slo­noviny, je však dnes jistě tím nejslabším pojmem,jenž dávno spa­dl z akademických výšin. Z povinného respektu k Maurici Hal­bwachsovi chce Novick ukázat, jak „současné zájmy“ utvářejí „paměť holocaustu“. Kdysi používali nekonformní intelektuálo­vé silácké pojmy jako moc a zájmy na straně jedné a ideologie na stra­ně druhé. Dnes z toho všeho zbyl jen neslaný nemastný, apoli­tizovaný jazyk, hovořící o „účasti“ a „paměti“. Nicméně však fakta, která Novick uvádí, svědčí o tom, že „paměť holocaustu“ je ideologickým konstruktem skrytých zájmů. Přestože „paměť holocaustu“ podléhá výběru, je podle Novicka tento výběr „té­měř pokaždé nemotivovaný, libovolný“. Jak Novick uvádí, výběr se neprovádí na základě „úvahy o jeho výhodách a nevýhodách“, ale spíše „bez dlouhého přemítání“ o jeho důsledcích. Fakta svědčí o opačném závěru.

Můj původní zájem o nacistický holocaust byl motivován osobně. Můj otec i matka přežili jak varšavské ghetto, tak i na­cistické koncentrační tábory. Kromě mých rodičů byli všichni členové obou rodin vyhlazeni. Moje první vzpomínka (mohu-li to tak nazvat) na nacistický holocaust spadá do doby, kdy jsem svou matku po příchodu ze školy našel nalepenou na tele­vizi, jak sleduje proces s Adolfem Eichmannem (1961). Přesto­že mezi osvobozením mých rodičů z koncentračních táborů a tímto procesem uběhlo pouhých šestnáct let, dělila od toho mé rodiče, jak jsem je znal, nepřemostitelná propast. Na stěně obývacího pokoje visely fotografie rodiny mé matky (z otcovy rodiny nikdo válku nepřežil). Neuměl jsem si nikdy opravdu představit, co mě s nimi spojuje, natož pochopit, co se stalo. Byli to sestry, bratr a rodiče mé matky, ale ne moje teta, strýc či prarodiče. Vzpomínám si, že jsem jako dítě četl knihy Johna Herseye The Wall a Leona Urise Mila 18, románové popisy var­šavského ghetta. (Dodnes si vzpomínám, jak si matka stěžova­la, že začtena do knihy The Wall přejela na cestě do práce stanici metra.) Ať jsem se snažil sebevíce, nedokázal jsem ani na oka­mžik udělat ten imaginární skok, který by mé rodiče při vší je­jich obyčejnosti spojoval s minulostí. Upřímně řečeno – nedo­kážu to dodnes.

Mnohem důležitější je však jiná skutečnost. Kromě této vzpo­mínky si nemohu vzpomenout, že by nacistický holocaust někdy pronikl do mého dětství. To bylo hlavně způsobeno tím, že mi­mo okruh mé rodiny se nikdo příliš nezajímalo to, co se to kdysi stalo. Okruh přátel z mého dětství se velmi zajímalo každoden­ní události a zaníceně o nich diskutoval. Přesto si namouduši nevzpomínám ani na jednoho jediného přítele (nebo některého zjeho rodičů), kteří by se jedinkrát zeptali na to, co můj otec a matka prodělali. To nebylo mlčení ze zdvořilosti. Byla to pros­tě lhostejnost. V tomto světle se člověk může stavět k výplodům hrůz v následujících desetiletích, kdy byl průmysl Holocaustu již pevně etablován, jen s nedůvěrou.

Někdy si myslím, že skutečnost, že americké židovstvo „obje­vilo“ nacistický holocaust, byla horší, než kdyby byl býval upadl v zapomnění. Zajisté, moji rodiče se se svou bolestí vyrovnávali sami v soukromí. Utrpení, kterým prošli, se na veřejnosti nedo­stalo uznání. Ale nebylo to lepší než dnešní vyložené zneužívání židovského mučednictví? Než se z nacistického holocaustu stal takzvaný Holocaust, vyšlo k tomuto tématu jen několik vědec­kých studií jako The Destruction of European Jews (Zničení evrop­ských Židů) od Raula Hilberga a memoáry jako A Man ‚s Search for Meaning (Člověk hledá smysl) od Viktora Frankla nebo Prisoner’s of Fear (Vězňové strachu) od Elly Lingens-Reinerové. Ale tato nevelká sbírka klenotů je lepší než regály braku, jenž dnes zapl­ňuje knihovny a knihkupectví.

Přestože moji rodiče tuto minulost dnes a denně až do své smrti prožívali, ztratili ke konci svého života o Holocaust prezentovaný jako veřejné divadlo zájem. Jeden z celoživotních přátel mého otce, bývalý spoluvězeň z Osvětimi, zdánlivě ne­úplatný levicový idealista, odmítl po válce německé odškodnění z principu. Nakonec se stal ředitelem izraelského Památníku holocaustu Jad Vašem. Neochotně a s nelíčeným zklamáním můj otec nakonec připustil, že dokonce i tento muž se nechal zko­rumpovat průmyslem Holocaustu a své přesvědčení přizpůsobil moci a prospěchu. Jak postupně nabývalo ztvárnění holocaustu absurdnějších forem, citovala moje matka ráda (se záměrnou iro­nií) Henryho Forda: „Dějiny jsou jen kecy.“ Historky „přeživších holocaust“ – všichni byli vězni koncentračních táborů, všichni byli hrdinové odporu – byly u nás doma mimořádným zdrojem sarkastického pobavení. Před dávnou dobou zjistil John Stuart Mill, že fakta, která nejsou ustavičně prověřována a analyzová­na, „přestávají v důsledku zveličování působit jako pravda a stá­vají se z nich nepravdy“.

Moji rodiče se často podivovali nad tím, proč mě překruco­vání a zneužívání nacistické genocidy tak pobuřuje. Nejzřejměj­ší odpověcť je, že tato genocida byla využita pro ospravedlnění zločinné politiky izraelského státu, která je plně podporová­na Spojenými státy. Ale mám také osobní motiv. Záleží mi i na udržování památky pronásledování mé rodiny. Tažením, které v současné době vede průmysl Holocaustu, aby z Evropy ve jmé­nu „potřebných obětí holocaustu“ vydřel peníze, postavil morál­ní rozměr jejich utrpení na úroveň sázky v kasinu v Monte Car­lu. Nemluvě o těchto znepokojujících skutečnostech jsem ale přesvědčen, že je důležité si zachovat mravní nedotknutelnost historické památky – a bojovat za ni. Na závěrečných stránkách této knihy poznamenávám, že zkoumáním nacistického ho­locaustu se můžeme naučit mnoho nejen o „Němcích“ či „Ne­židech“, ale o nás všech. Dále se domnívám, že chceme-li tak uči­nit (a tedy se z nacistického holocaustu opravdu poučit), musí se jeho fyzický rozměr zmenšit a jeho morální dimenze zvětšit. Na uctívání památky nacistické genocidy bylo vynaloženo příliš mnoho veřejných i soukromých prostředků, ale většina toho, co z této investice vzešlo, je bezcenná. Není to projev úcty k židov­skému utrpení, ale vzdání holdu židovskému rozmachu. Už dávno jsme měli svá srdce otevřít utrpení zbytku lidstva. To bylo hlavní poučení, které mi vštípila moje matka. Nikdy jsem ji ne­slyšel říkat: „Nesrovnávej.“ Moje matka vždy srovnávala. Bezpo­chyby je nutno brát do úvahy historické rozdíly. Ale dělat morální rozdíl mezi „naším“ a „jejich“ utrpením je samo o sobě morální parodií. „Nemůžeš srovnávat dva lidi v neštěstí a tvrdit, že jeden je šťastnější než druhý,“ poznamenal lidsky Platon. Tváří v tvář utrpení Afroameričanů, Vietnamců a Palestinců bylo krédo mé matky vždy následující: „My všichni jsme obětí holocaustu.“

Norman G. Finkelstein New York, duben 2000

Reklamy
komentáře 3 leave one →
  1. morgarath permalink
    Leden 31, 2015 13:36

    Dobrá kniha, před lety jsem ji taky četl. Vždycky to potěší, když člověk zjistí, že všichni jarmulkáři nejsou stejní ;-)

  2. Andreos permalink
    Leden 30, 2015 14:44

    Zde ke stažení:
    http://www.uloz.to/xP6a7Ex/finkelstin-prumysl-holocaustu-pdf

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: