Skip to content

V područí kapitalismu

Prosinec 30, 2014

165528_bigPodkapitolka z knihy Sue Gerhardtové Sobecká společnost,  vydané roku 2011 nakladatelstvím Pavel Dobrovský – BETA s.r.o.

V područí kapitalismu

Naopak psychologické objevy se častěji využívají k manipulaci spotřebitelů a ke zvýšení spotřeby prostřednictvím reklamy s lichými přísliby sexuální seberealizace. Jinými slovy – jako tolik věcí v této fázi lidských dějin, i psychologie byla podřízena materiálním požitkům a potřebám. Okouzlilo nás pohodlí a potěšení, které nám nabídly technologické vymoženosti minulého století – elektřina, telekomunikace, zdravotní péče, zábava, rychlá doprava a potřeby pro domácnost -, ovšem naší spotřebitelské náročnosti neodpovídá ani naše psychologická zralost, ani znalosti.

Tyto vymoženosti samy o sobě – i když jsou příjemné a velmi důmyslné – nám nijak nepomohly k lidskosti nebo obohacení vzájemných vztahů. Myčky nádobí, DVD přehrávače, iPody – abychom jmenovali aspoň některé – potřebují složitou společenskou organizaci a vysoce náročnou technologii, aby mohly být provozuschopné, přesto od nás, uživatelů, nevyžadují žádnou aktivní účast. Pokud jde o duševní činnost, zaměstnávají jen ty nejzákladnější programy mozku, které navozují pocit okamžitého a krátkodobého požitku, což jsou, v neurologickém smyslu řečeno, naše „nejsobečtější“ instinkty.

V poslední době však roste zájem o hodnotu nejen věcí, ale i vztahů. Je lákavé si představovat, že tento posun je veden znovunalezeným zájmem o jiné lidi a odpovědností k nim, ale zkušenost naznačuje, že je to spíš nová forma egoismu. V bohaté společnosti dnes lidé očekávají, že kapitalismus splní sliby dané reklamou a zajistí štěstí, právě tak jako materiální pohodlí. Toužíme po opravdovém uspokojení, které nám přinášejí vztahy. Avšak čím jsme bohatší a čím je zřejmější, že nám kapitalismus nemůže poskytnout tento způsob naplnění, tím jsme zaujatější vlastním zhoršujícím se duševním zdravím. Některé nedávné studie, zejména od psychologa Daniela Kahnemana, naznačují, že lidé žijící v těch nejbohatších konzumních společnostech se v uplynulých padesáti letech přes vzrůstající bohatství nestali ani šťastnějšími, ani spokojenějšími. Kahneman získal Nobelovu cenu za ekonomii za své práce o behaviorální ekonomii, kde ukázal, že existuje „chabý vztah mezi příjmem a celosvětovou životní spokojeností“. Z jeho výzkumu vyplývá, že kdybychom chtěli být skutečně šťastni, více bychom spali, trávili více času s přáteli, místo abychom usilovali o větší příjem a kupovali více spotřebního zboží.

Nehledě na okamžitá potěšení, která se nám nabízejí – sexuální svoboda, snadný úvěr, vymoženosti ulehčující namáhavou práci a zábava na běžícím pásu, vše, o co zatím jen usilují lidé žijící v méně vyvinutých ekonomikách – nejsme o nic šťastnější. Ve skutečnosti se deprese dnes řadí k nejrozšířenějším onemocněním na světě. Richard Layard, ekonom z London School of Economics, to vyjádřil slovy:
„Zároveň s růstem našich příjmů zřejmě vzrůstá i počet depresí.“ Statistiky v USA odhalují, že v daném roce více než čtvrtina populace trpí duševními poruchami, u nichž lze stanovit diagnózu.

Je zarážející, o jak vysoká čísla se jedná. Ovšem naskýtá se oprávněná otázka, zda je to objektivní změna, nebo důsledek posunu ve vnímání společnosti zaujaté zdravím a terapiemi, která má sklon definovat každodenní problémy života, jako je například pocit nezdaru, jako projev duševního „onemocnění“. Psychiatr Derek Summerfield, sociolog Frank Furedi a další lidé spojení s Institute of Ideas (Institut myšlení) polemizovali, že takto označovat problémy podkopává přirozenou lidskou schopnost je zvládat. Summerfielda rozhořčilo prohlášení World Health Organisation (Světové zdravotnické organizace), že deprese je „celosvětová epidemie, která se během příštích dvaceti let stane vedle kardiovaskulárních onemocnění druhou nejvíc vysilující nemocí“. Považuje to za „vážnou deformaci, která může odvést pozornost od toho, co miliony lidí považují za základ svého utrpení, například chudobu nebo nedodržování lidských práv“.

Chudoba je samozřejmě zdrojem velkého neštěstí pro lidi, kteří žijí a trpí v rozvojových oblastech světa, kde ještě nedosáhnou na přiměřené naplnění aspoň těch nejzákladnějších potřeb, ale u bohatších národů je to relativní pojem. Chudí v Americe mají auta a klimatizaci. Chudoba v bohatých zemích má v praxi daleko méně společného s fyzickými podmínkami, jako je velký hlad, nemoc nebo ztráta přístřeší, ale daleko víc s duševní beznadějí. I když nechci zlehčovat zoufalství života v nejhorších komunitách stižených nezaměstnaností, zločinem a ztrátou smyslu života, současné svědectví velké studie 8000 dětí v Británii vypovídá, že socioekonomické podmínky nejsou rozhodujícím činitelem pro duševní a fyzické zdraví dětí; mnohem zásadnější je duševní zdraví matek a otců a jejich schopnost být úspěšnými rodiči. Přestože chudoba omezuje život a může vyvolat pocit osobního neštěstí, není jediným zdrojem duševních onemocnění. Depresí a psychologickými nemocemi často trpí také ti zámožnější. Mnohdy bývá špatné duševní zdraví způsobeno ranými životními zkušenostmi, které podryly vnímání sebe sama a schopnost dobře zvládat pocity a vztahy. V prosperující společnosti může duševní zdraví zhoršit naše tendence se s někým srovnávat a hledat štěstí nebo uspokojení ve společenském postavení a hmotném bohatství, které poměřujeme s ostatními.

My na Západě jsme uvězněni v nekonečném koloběhu usilování a zklamání, jak se snažíme držet krok se stále dokonalejšími ukázkami spotřebního zboží, které nám předkládají televize a internet. Toto nutkání shromažďovat materiální statky a služby má zřejmě znaky závislosti: Je to silná touha bez vnitřního mechanismu, který by nás varoval, že už máme dost, my však chceme stále víc – aspoň o trošku víc, než mají ostatní. Částečně to lze přičíst přirozené stránce lidského mozku, jeho dopaminovému systému odměn, který aktivněji reaguje na neočekávané zisky než na stejné staré věci (původně byl určen, aby nám pomáhal přizpůsobit se novým zkušenostem). Samozřejmě že tuto lidskou tendenci využil náš ekonomický systém, který s radostí stimuluje nové potřeby a dává impulzy k výrobě nových produktů. Koneckonců by kapitalismu příliš nepomohlo, kdybychom se spokojili s tím, co máme.

Méně přirozená je však návykovost mnoha prvků našeho současného chování. Dokonce i uprostřed materiálního pohodlí a fyzického bezpečí, o nichž naši předchůdci mohli jen snít, nadále jednáme, jako kdyby nám něco scházelo a museli jsme soutěžit s ostatními, abychom získali všechno, co jen lze. Důvodem nejspíš bude, že ačkoliv máme slušné hmotné zabezpečení, ve skutečnosti se nám nedostává citového bohatství. Někteří lidé jsou připraveni o to, co má skutečný význam. Protože jim chybí citové bezpečí, hledají bezpečí v hmotných vymoženostech.

Toto psychologické poselství přinesl Tim Kasser, profesor svobodných umění na amerických univerzitách, který zastává antikonzumní způsob života, „dobrovolnou prostotu“. Žije na venkově, pěstuje si zeleninu, má vlastní mléko a vajíčka a nemá televizi (lákavý způsob, jak se vyhnout reklamě znečišťující mysl, podle mě však pochybná strategie, protože televize je zdrojem velmi mnohého z naší sdílené kultury). Kasser pořádá rozsáhlý výzkum, na jehož základě se začíná ukazovat, že existuje spojení mezi materialistickými postoji mladší generace a jejich duševním zdravím. Zjistil, že čím materialističtější mladí lidé jsou, tím neuspokojivější jsou jejich vztahy. Toto zjištění potvrdil předchozí výzkum Kasserova kolegy Kena Sheldona, profesora psychologie na University of Missouri, který ukázal, že nejvíc projevují materialistické postoje adolescenti, kteří jsou velmi konfliktní a agresivní při schůzkách s opačným pohlavím, jsou nejméně empatičtí a nenacházejí uspokojení v jakýchkoliv blízkých vztazích. Kasserův výzkum také ukázal, že uvedené problémy souvisejí s ranou péčí, které se mladistvým v rodinách dostalo: „Jedinci, jejichž potřeby nebyly v minulosti dostatečně uspokojovány, si vytvoří názor, že majetek a peníze jim zajistí štěstí a pohodlný život. „

Jinými slovy – zaměňují materiální prospěch s psychologickým.
Jak k tomu mohlo dojít, ilustruje příběh velmi malých dětí nemocných tuberkulózou, které koncem čtyřicátých let minulého století v období dvou let pozoroval James Robertson, sociální pracovník, který byl ve spojení s Johnem Bowlbym. V té době léčba tuberkulózy vyžadovala, aby děti po dobu léčby v nemocnici podstoupily dlouhé odloučení od rodičů. Robertson popsal, jak batolata procházela stadii přizpůsobování emocionální deprivaci – nejdřív protestovala a hledala své matky, pak byla zoufalá a netečná a nakonec citově lhostejná. Robertson dále popsal, že jakmile jednou děti dosáhly tohoto stadia, zdálo se, že jsou jim rodiče, kteří je přišli v neděli navštívit, lhostejní: „Víc se zajímaly o to, co jim rodiče přinesli, než o samotné rodiče. Prohledávaly tašky a cpaly si čokoládu do pusy.“ Měl dojem, že děti měly otupené cítění v důsledku opakovaného zklamání, že je rodiče nevzali domů, a svou touhu nahradily „hladem po sladkostech, které je nezklamou“.

Dnes jsou mnozí z nás jako ty děti. Máme miliardový průmysl, který nám poskytuje útěchu, po níž toužíme, když nás lidé zklamou, ať už jsou to sladkosti, alkohol, nebo nejnovější spotřebitelské hračky a módní zboží. Tyto zdroje uspokojení jsou pro lidi přitažlivější než nespolehlivé blízké vztahy. Pokusy na opicích a krysách naznačují, že vysvětlení opět spočívá v raném dětství. Zmíněné pokusy prokázaly, že společenská izolace, citová deprivace nebo stres v dětství modifikuje dopaminové spoje, zejména ty v „sociálním mozku“. To může stupňovat impulzivní, „sobecké“ chování a vytvořit předpoklad pro závislost. Doktor Gene- Jack Wang z univerzity na Floridě ve svém současném výzkumu zjišťuje, že ti, co mají nutkavou potřebu se přejídat nebo brát drogy, mají zvětšené dopaminové D2 receptory.

Každý není závislý na nějaké návykové látce, přesto se zdá, že „věci“ stále mají pro mnoho lidí psychologický přínos. Při absenci pocitu důvěry v okolní svět je snadné, aby člověk se sobeckým zaujetím získával nové věci a ignoroval vztah mezi svými tužbami a potřebami širší společnosti. Věci mohou poskytnout různé druhy bezpečí: Vlastnit dům poskytuje pocit jistoty, že ho nikdo nemůže odcizit, vlastnit auto znamená, že nemusíte být závislý na veřejné dopravě. Věci se dokonce mohou stát zdrojem vlastní identity, protože se někdy zdá, že „značkové produkty“ dodávají lidem sebejistotu, kterou nedokázali získat z rodinných vztahů. Podobně i „léčba nakupováním“ může někdy dodat pocit moci a možnost výběru, které v každodenním životě chybějí – často jediná moc, kterou kdy mnoho lidí zažije, je moc nakupovat.

Ať už je naše psychika poháněna čímkoliv, konzumerismus se stal jakousi „posedlostí“, jak ji nazývá psychiatr Peter Whybrow. Nebývalá nadspotřeba je dnes normou – zejména v USA, kde většina dětí v šesté třídě má v ložnici televizi a kde velké porce vysoce kalorických jídel vedly ke kritickému výskytu obezity. Zdá se, že i mocní a úspěšní usilují získat víc, bez ohledu na to, kolik už mají .. Přeplácení vrcholových manažerů a nadměrné utrácení chudých jsou dva póly stejného jevu. Posedlost se nejsilněji projevila u velkých společností. Ve Spojeném království mezi lety 2000 a 2007 vzrostl plat vrcholového manažera o 150 procent,18 zatímco v USA ve stejném období o zhruba 313 procent. Podle amerického politika Joea Bidena vydělal kolem roku 2007 typický vrcholový manažer za jeden pracovní den víc, „než dělník vydělá za celý rok“. Takovéto chování je dnes považováno téměř za přirozené – další ukázka starého dobrého oportunismu lidské povahy. Ovšem to je vysvětlení, k němuž se uchylujeme, nechápeme-li smysl svého počínání.

Advertisements
komentáře 2 leave one →
  1. teil2 permalink
    Prosinec 31, 2014 11:13

    Celkem zajímavé postřehy. Namítl bych, že není moc vhodné odkazovat na psychologii, protože tato „věda“ je už od svého nedávného vzniku předurčena k tomu, aby byla materializována.
    Také velmi pochybuji, že by se „životní spokojenost“ většiny lidí nějak závratně zvýšila, pokud by se do dnešních vztahů podařilo zařadit více citovosti, „lidskosti“ a „zájmu o jiné lidi a odpovědnosti k nim“. City jsou dnes taktéž nazírány optikou nabídky a poptávky a dnešní lidé jsou mistry v materializaci snad úplně všeho. Tedy by se jednalo o mírný úkrok, který by se moc nelišil od nynějšího stavu (malý detail z článku: aby byl text pochopitelný, nemusela autorka vůbec použít slovník, ve kterém jsou vzájemné vztahy „obohacovány“, nedostává se nám citového „bohatství“ a je zaměňován psychologický „prospěch“). Totéž se týká i činnosti hlasatelů zcela konkrétního typu teistické víry, těch, pro které je „s trochou víry možné všechno“ a podle nichž si „český národ zaslouží poklady nebeské“.

  2. B.S. permalink
    Prosinec 31, 2014 02:53

    To je zatraceně aktuální a osvěžující článek. Současný západní člověk (ten prosperuje všude tam, kde IQ dosahuje v průměru více než 100 bodů bez ohledu na rasu) dociluje satisfakce z vlastního vědomého bytí tím, že ho okořeňuje – supluje kompenzačními konzumeristickými protézami, které jsou důsledně vzato jenom, dudlíkem – šidítkem, které předstírá, že to podstatné a očekávané od života nastává právě teď a tady skrze nákupem dosažitelná technologická udělátka a další kulturně sociální vercajky.
    Nicméně je to jenom „inflační suplování“ očekávaného obsahu-smyslu vědomého bytí, které nemůže být trvale dezinterpretováno a nahrazováno nějakou formou vnitřní prázdno kompenzující produkce.
    P.S. Už se mi to nechce mazat poněvač sem si s tim dal práci, snad to někomu dá ňákej smysl. Teď du spát je už pozdě.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: