Skip to content

Dynasofie – Racionální etika IV

Listopad 2, 2014
by

Nyní můžeme svou nabytou znalost aplikovat při posuzování konkrétních činů, morální víry a praktik, a moderních škol vedení. Co např. můžeme soudit o biblickém příkazu: „Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez.“? (Genesis 2:17).  Racionální etika nepochybně hlásá: „Pojezme z onoho stromu a pojezme vydatně!“  Znovu čteme, že Bůh proklel Adama: „V potu své tváře budeš jíst chléb.“ (Genesis 3:19).  Racionální etika ukazuje, že člověk nemá žádnou oporu, ale má se jen mořit, aby byl morálním a odpovědným tvorem, protože toho, co je dobré, lze dosáhnout jen snažením a bojem. Morální kodex, který zostuzuje práci jako prokletí, sotva zplodí vzkvétající lidstvo.

Pokud vezmeme doslova zásady křesťanství, je vskutku pochybné onu doktrínu plně akceptovat. Celá její dedukce, její pacifismus a zřeknutí se starostí tohoto světa, jak se káže ve čtyřech evangeliích,  se rovná zanechání boje o život. Jaký jiný smysl můžeme dát Kristově učení nestarat se o své živobytí, odevzdat všechen majetek, co máme, nevzdorovat bezpráví, milovat své nepřátele a  jeho kritice rodiny, včetně veškerých sexuálních vztahů? [2]  Racionální etika učí, že etické chování je od boje neoddělitelné, zvláště že boj je nutný pro vysoce spořádaný život a jeho povýšení. Proto  se musíme starat o své každodenní živobytí, pracovat na zlepšování své materiální existence a nebýt lehkovážní při nakládání s majetkem, dělat vše  k zajištění osobního i sociálního přežití, a vychovávat zdravé generace pro budoucnost, pokud máme jednat jako morální bytosti. A s každou z těchto povinností je spojeno úsilí; to je pro stavbu řádu nevyhnutelné.

Křesťanství nevyhnutelně kázalo odříkání a pacifismus, protože jako mystická doktrína je odtrženo od reálného světa, v němž žijeme. Pokud někdo věří v ‚onen svět‘ , který je důležitější než současný, a je oddaný dosažení čistě duchovní existence, pak je to duchovní svět, co má větší smysl. V důsledku toho automaticky následuje lhostejnost k tělu, rodině a společnosti, nevynakládání plného úsilí na praktické úspěchy. Naštěstí pro společnost jsou odříkání a pacifismus doménou pouze světců a excentriků , ne odpovědnějších částí populace, protože dle Zákona Regrese si můžeme být jisti, že pokud by tyto zásady křesťanství byly dodržovány, když masy věrných čelily hrdlořezům a podvodníkům, svět by už dávno  ovládlo zlo.

Na pozemské úrovni je spojitost mezi Zákonem Regrese a etickým chováním zřejmá. Židle je uspořádané rozmíštění hmoty, které, stejně jako všechna uspořádaná rozmístění podléhající nahodilým silám, bude časem chátrat. Za sto, dvěstě či tisíc let  z židle nakonec zbude prach. Když jsme děti, učí nás (nebo by nás učit měli) úctě k majetku druhých, tudíž pokud dítě úmyslně zničí židli, je  mu vyhubováno. Když se dítě pokusí rozbitou židli opravit, je pochváleno. Tak se v nás buduje chápání správného a nesprávného chování. Rozbití židle jde jasně s proudem času a z toho důvodu je snadné, pro nezbedné dítě dokonce svůdné. Opravení židle je činem ‚proti proudu‘, proti řádu regrese a z toho důvodu vyžaduje úsilí. Příklady typu židle se však dotýkají něčího života a z takových zkušeností lze snadno odvodit, že dobro a zlo jsou subjektivní a závisí na hledisku. Kusy rozbité židle by se možná mohly použít na podpal, aby si někdo ohřál hrnec vody. Takové argumenty pocházejí vždy z omezeného pohledu či z nezohledňování vyššího řádu, jehož se má dosáhnout. Pokud by se trvalo na subjektivním hledisku, tak se podívejme z kosmického pohledu. Získáváme kvalitnější morální vhled,  pokud máme širší kosmickou perspektivu, než jen emocionální subjektivitu. Např. demolice domu může být proti přání jeho majitele, a pokud k jeho zničení došlo působením vandalismu, můžeme mít pochopení pro majitelův úsudek, že se jednalo o zlý čin, tedy úsudek zcela odlišný, než kdyby šlo o demolici za účelem věřejné renovace. Zloděj může velice dobře považovat loupení za dobré, skutečně, tento autor potkal mladíka, který o tom byl přesvědčen, avšak toto subjektivní chápání postrádá jakékoliv chápání společenských potřeb a toho, co by se stalo, kdyby byl zlodějem každý.

Pro pochopení vztahu zla k Zákonu Regrese je zprvu snazší si připomenout, že omyl je hybnou silou regrese.  Chyby očividně věci nezlepšují. Nicméně následky omylu jsou stejné jako následky zla. Kdyby byla židle rozbitá spíše náhodou než ze zlomyslnosti, konečný důsledek bude tentýž. V příkladech, jako je tento, není spojitost mezi Zákonem Regrese a zlem nic víc než triviální. V našem všeobecnějším bytí týkajícím se našeho vztahu ke společnosti je pochopení oné spojitosti poučnější.

Proč ve všech společnostech po celém světě vyžaduje sexuální vztah náboženské posvěcení? Proč se manželství považuje za morální?  Přesněji, proč se v rámci manželského svazku sex bez omezení promíjí, zatímco mimo něj se odsuzuje? Pokud se v jednom případě odsuzuje a v druhém promíjí, nemůže to být akt samotný, co se týká náboženství.  Jednou zřejmou funkcí, kterou sex má, je rozmnožování. Volba partnera pro manželství probíhá za přísnější selekce, než při hledání někoho na ‚jednu noc,‘ a do rozhodování vstupuje více faktorů. Kdyby manželství nebylo sociální institucí a obnovování generací bylo zcela volné, byl by tento prvek výběru odstraněn a obnova populace by byla náhodnější. Manželství spojuje v páru lidi dle schopností, zájmů a socioekonomického statusu, ti nejlepší si berou ty nejlepší, a když musí být děti podporovány rodinou bez podpory státu, směřuje selekce v manželství k zabránění oslabení nejživotaschopnějšího potomstva. Nemluvě o etice mužů, kteří nesou odpovědnost za svůj chtíč, je manželství síla působící v eugenické kvalitě populace proti Zákonu Regrese. Svům působením proti času se tak z manželství stal morální zvyk.

Bolestivé morální rozhodnutí, jemuž čelí moderní společnost, přivede naše hledisko k dalšímu ústřednímu bodu, otázce potratů: je morální, nemorální nebo amorální? Politika některých církevních denominací je paušální odsouzení, vycházející z úsudku, že lidský život je posvátný. Humanisté věří, že tato otázka se točí kolem lidských práv a svobod, zvláště práva žen mít kontrolu nad vlastním tělem. Posvátnost lidského života a práva a svobody lidí se zdají být rozumnými základy pro etické proklamace. Něco je ale špatně, nebo naše chápání etiky není úplné, pokud je správné obojí. Předpokládali bychom se, že dvě cesty k etickému chápání spolu nebudou v rozporu. Se svým chápáním Zákona  Regrese můžeme hledat řešení využitím tohoto nového poučení:

Je zřejmé, že život projevuje uspořádaný proces a obecně by měl být vnímán jako posvátný, s výjimkou parazitů, kteří jsou sami životu škodliví v zjevném souladu se Zákonem Regrese. Pokud plod hrožuje život matky nebo je nějakým způsobem neduživý, že by jeho podpora po porodu znamenala ze strany rodičů či společnosti neustálou a nesplacenou oběť, jeho růst již není společenskou investicí, ale čistě prarazitickým a jeho naplnění znamená slabší sociální celek. Podpora slabého dítěte v rodině s omezenými zdroji může znamenat, že se rodina vzdá dítěte silného.  Chudoba znamená oslabení života a příliš velké rodiny, národy neschopné podporovat své masy se nechovají ani racionálně ani eticky, když se ještě rozrůstají. Tudíž potrat a všechny prostředky kontroly porodnosti lze eticky ospravedlnit, pokud se množství požírá samo sebe nebo pokud kterákoliv forma života požírá pevnost celku. Můžeme však do stejné kategorie umístit potrat z praktičnosti, tj. potrat či kontrolu porodnosti, protože by děti zasáhly do stylu života svých potenciálních rodičů? V tomto případě jasně chybí rozpoznání základního zápasu, který je nevyhnutelný u všeho řádného stvoření, a právě v tomto zřeknutí se udržovat boj o život spočívá neetická premisa umělé sterility, záměrně bezdětných manželstvích a pohodlného celibátu. V tomto světle je uměle ukončené těhotenství důsledek sobeckého rozhodnutí. Žena má nepochybně právo mít kontrolu nad svým tělem, ale rovněž by bylo možné tvrdit, že mužova svoboda je stejně tak omezena, pokud má podporovat rodinu, přesto by nikdo netvrdil, aby z tohoto důvodu  udusil či opustil své děti. Rodina omezuje svobodu obou, což ukazuje, jak svoboda a celá otázka individuálních a demokratických práv nemůže být kritériem pro posuzování etického chování.

Funkce tradičního náboženství bylo poskytnout lidem místo ve vesmíru a usměrňovat chování v souladu se zákony pojímanými jako universální a přirozené.  S koncem tradiční víry se tento výchozí bod ztrácí; lidé se pak stávají svým vlastním výchozím bodem a etické chování závisí na tom, co podporuje práva a štěstí jedinců. Tak jako tradiční náboženství Racionální etika nemá základ v humanismu a může dospět k závěrům, které mohou být v protikladu s požadavky individuálního štěstí. Soutěžení ve sportu, politice a byznysu např. vystavuje jedince stresu a tlaku, ale my nemůžeme soutěžení kvůli takovým nežádoucím efektům odsoudit; v lidském zápase se mají očekávat.

V našem každodenním životě běžně závisí posuzování chování na důsledcích onoho chování. Pokud čin více lidem působí újmu, než pomáhá, posuzuje se jako neetický. Pokud úroveň újmy způsobené několika jedincům je větší než množství dobra prokázaného jedincům mnoha, může být čin stále považován za neetický, ačkoliv se stává nutným kvalitativní posouzení. Náboženství není zproštěno tohoto vnímání etiky dle ‚zdravého rozumu‘, jak je tomu v budhistickém/křesťanském Zlatém Pravidle: „Čiň druhým, jak chceš, aby činili oni tobě.” Zdálo by se, že onen ‚zdravý rozum‘  je dokonalým rádcem, až na to, že musíme zvážit, zda je ‚zdravý rozum‘ universálním rádcem pro všechny případy. Abychom to zjistili, rozebereme tři problémy, které uvádí do rozpaků moderní společnost, přičemž každý z nich závisí na našem zacházení s lidmi: zrušení trestu smrti, homosexualita a multietnicita – a uvidíme zda jejich akceptování s sebou nese vnitřní, logické potíže. Pokud ano, Zlaté Pravidlo neplatí a nebude překvapující, pokud zjistíme, že jsou v souladu se Zákonem Regrese. Místo toho, abychom každý z nich hned analyzovali ve světle onoho zákona, je však sloučíme pod jednu nálepku a pak uvidíme, jak ona obecná kategorie je či není produktem času.

Trest smrti je jistě otázka směrovaná proti osobním zájmům a štěstí zločinců.  Lze proti němu vznést argument, pokud existuje sebemenší pochybnost o vině, protože trest je nevratný, avšak se stále sofostikovanějšími forenzními technikami se taková pochybnost stává méně problematická.  Co trest smrti v případech, že je vina absolutně jistá? Měla by poznaná vina respektovat jejich život na veřejné náklady? Opak trestu smrti se v takových případech zakládá na představě, že lidský život je posvátný, a protože život zločince je také lidským životem, život  zločince je zahrnut mezi posvátné. Podle všeho se lidský život považuje za posvátný proto, že se jedná o život inteligentní, což je mínění, které nevysvětluje, proč by měl být posvátným, pokud se ona inteligence použije ke zlým záměrům. Pokud hodnotový systém jedince nepřipouští kontrolu nad přesvědčením, egoismem a vášněmi všeho druhu, nemohli bychom vyslovit pochybnost, zda není život onoho jedince spíše na zvířecí úrovni než na lidské?

Z jiného pohledu bychom mohli říci, že to, co je posvátné, je lidstvo. Život zločince je součástí lidstva, ale část není totéž jako celek. Život zločince do určité míry lidstvo ohrožuje. Avšak něco posvátného nemůže ohrožovat něco jiného posvátného, protože by to znamenalo, že je zlem, což není možné. Proto život zločince nemůže být posvátný. Co humanisté nechápou je, že zničení zla není zlem, bez ohledu na to, že zlo vezme lidskou podobu.

Otázka homosexuality je další oblastí, kde zvyky společnosti mohou zasahovat do práv, svobody a štěstí jedinců. Zde musíme rozlišit mezi homosexuálem, jakožto jedincem, a homosexualitou jakožto stavem. Např. jedince, který koktá, nelze zavrhovat,  čímž nemá být řečeno, že musíme na koktavost pohlížet kladně. Společnost nemůže zavrhovat nenormální chování jakéhokoliv druhu, pokud ono chování nikoho neohrožuje, ani nemá oběti. Takové chování se nemusí schvalovat, ale ani se trestat, zvláště když jedinci, kterých se týká, si nemohou vybrat, jakými jsou. Existuje několik různých faktorů, které o rozhodují o vzniku homosexuality, ale stále více vychází najevo role dědičnosti, protože se zjistilo, že mužská homosexualita se předává v rámci rodiny a dědí se po matce. Pokud ji zdědí, je homosexuál, jakožto jedinec, nevinný a vylučovat ho či ji ze společnosti kvůli přírodou dané sexualitě je morálně pochybné.

Dopady způsobu vedení mohou zůstat neznámé, dokud je nelze pozorovat ve velkém měřítku, a pro to, abychom si udělali úsudek o homosexualite jakožto stavu, potřebujeme jen nadsadit její výskyt ve společnosti. Stav na úrovni jedince pak může být posouzen otázkou míry. Jakékoliv společenství tvořené celé čistě z homosexuálů by trvalo pouze jednu generaci. Pokud by takto bylo tvořeno celé lidstvo, postihl by jej stejný osud. Čistá homosexualita v masovém měřítku by tedy učinila lidstvo jako druh méně životaschopné. Jako u všech podmínek, které oslabují lidstvo, se jeho morálka jakožto stav stává méně jistá, a prohlášení o jeho normálnosti musí být zpochybněny.

Ještě další otázka, jež zasahuje do práv a štěstí jedinců, se týká rasy. V moderní době již v západních zemích, otevřených přistěhovalectví bez ohledu na rasový původ, neexistuje kulturní nacionalismus. Jedním ospravedlněním multikulturalismu je jeho rozmanitost. Rasy se po celém světě smíchávají v různém poměru, aby vytvořily větší pestrost, než kdyby k takovém míšení nedocházelo, stejně jako je tomu u malby při míšení barev. Co platí mezinárodně by multikulturalisté prosadili národně. Samozřejmě rozdíl je v tom, že při otevření národů světu bez hranic rasové migraci musí nakonec mít za následek konec rozmanitosti. Když lidé žijí bez národních hranic, dějiny ukazují, že se mísí. Jako se u malby, kde se barvy neustále mísí, vytváří ztlumený šedivý výsledek, tak by konec národnosti nedal světu pestrost, ale jednu rasově-kulturní  jednotvárnost: konec rozmanitosti. Zastánci multikulturalismu se tedy ocitají chyceni v logickém dilematu.

Každý, kdo věří, že rasové uvědomění je reakcí naučenou od rodičů nebo společnosti spíše než instinktivní odpovědí, která se vynořuje s pubertou, nebere v úvahu, jak svět dospěl ke své velké rozmanitosti druhů, protože počátek rozdílnosti druhů  je rozdílností rasovou, a pokud by království zvířat bylo bylo oproštěno od ‚rasismu,‘ alespoň pokud jde o rozmnožování, křížení by rozdílnost druhů znemožňovalo, protože zvířata putují a přichází spolu do kontaktu rozdílné rasy téhož druhu. Ačkoliv se křížení v království zvířat objevuje, v některých případech až ve 20%, rozmanitost nasvědčuje do určité miry rasovému uvědomění, které musí existovat. Rozumným závěrem je, že je rovněž intinktivním u lidí, neboť u nich objevujeme mnoho dalších forem zvířecího chování, jako je bažení po moci, a není důvod věřit, že bychom měli postrádat zvláště instinkt související s rozmnožováním. Zdá se, že mnoho příkladů rasismu z celého světa v rozmanitých kulturách tento názor podporuje, na rozdíl od představy, že rasismus je čistě bělošským fenoménem plynoucím z kolonialismu. Jsou to jednotlivci, kteří vybočují z normy a hledají sexuální partnery jiné než vlastní rasy, kdo musí být vnímán jako zespolečenštělý, kdo se v určitý moment svého života naučil upřednostňovat  spíše cizí než rasově blízké a osvojil si vlastní preference. Opět by se zdálo, že tento názor by podporovala fakta, protože známým statistickým faktem je, že lidé vstupují do manželství s partnery, kteří mají vlastnosti podobné jim samým, včetně vzhledu. Pokud se učí netolerance, zdá se učit velmi snadno, kdežto multikulturalisté musí instinkt přemáhat, což je vývoj nejen možný, ale pravděpodobný, jestliže se vštěpují pocity o rasové vině. Z morálního hlediska bychom se tedy mohli ptát, co je morálnější, pokud morálka znamená uplatňování kontroly nad zvířecím já:  poddávání se rasovému instinktu, nebo omezování rasového instinktu. Na první pohled se může zdát, že antirasista má morální převahu, a on či ona si na to budou vznášet nárok, hlasitě a jasně. Znovu však musíme vzpomenout na jemnou hranici mezi kontrolou a omezováním, jak se může kontrola zvrhnout do omezování a jak omezování může mít za následek naše zničení. Např. ovládání sexuální touhy se obecně považuje za morální, ale potlačovat ji až do upuštění od rozmnožování se, je pošetilé. Obdobně, toužit po zachování biologického stejně jako kulturního dědictví se zdá řádným uplatňováním instinktu, v souladu s tvůrčí růzností přírody,  kdežto na popírání oné touhy, která vede k zániku významného dědictví, se musí také pohlížet jako na pošetilost. Nikdy bychom neměli zapomínat, že přírodou nám dané instinkty slouží pro naše přežití. Omyl multikturalisty je vidět z toho, že je to smysl pro soulad s partnerem a dětmi, co vede k ryzím pocitům lásky, kdežto tělesnější  chuť uspokojí dráždění rozdílnosti, čímž rasově smíšené vztahy působí dojmem zvířečtější úrovně.

Ve stejném duchu bychom se mohli ptát na „nový světový řád „, obhajovaný moderními politiky, a celou záležitost světové vlády založené na ideálu „multietnických národů“.  Onen ideál vyslovil generál NATO, Wesley Clark, který v rozhovoru pro CNN ohledně událostí v Kosovu a kontroverzního bombardování Jugoslávie ze strany NATO, vyjádřil svůj názor, že do 21. století musíme vstoupit s „multietnickými národy“. Není pochyb o tom, že s rozvojem dopravy a komunikace, rozvíjením ekonomických bloků a ohrožením světa jadernými zbraněmi, se planeta blíží jisté formě nadnárodní vlády, ale potřebuje tato vláda nezbytně nutně ideál „multietnických národů“?  Nemohla by světová vláda znamenat racionální rozvoj u etnických národů, jakož i „národů multietnických“?  Panuje tu zmatení pojmů. Světová vláda, pokud by někdy vznikla, nemusí znamenat zneužití národovosti, ale druh světového řádu, k němuž se ubíráme pod Spojenými národy s plutokratickým patronátem, to jistě znamenat bude. Tragédií, kterou to s sebou nese, je, že půjde o uskutečnění upadající civilizace, ne nepodobné Římské říši, která podobně smíchala národy starověkého světa. Soudobý tlak na tutéž odnárodněnou formu se vnímá jako nejsamozřejmější a přirozený úkol, jakmile se jednou uzná potřeba nadnárodní struktury, ale jedná se také o degenerativní projev umírajícího světa, jak jej známe z osudu Římské říše.

Témata zrušení trestu smrti, přijetí homosexuality a mutlietnicity ukazují, jak některé trendy v moderním světě  s sebou nesou vnitřní obtíže, pokud se podrobí zkoumání, aniž by se odvolávalo na Zákon Regrese, nicméně je propojuje společná nit: jsou to liberální témata. Základním předpokladem každého z nich je lidské štěstí s důrazem na jedince, jeho práva a výsady, ale jak však bylo ukázáno, Racionální etika se neopírá o čistě humanistické úvahy. Můžeme odsuzovat obětování života ve válce, což nevypovídá nic o morálce nechat národ, aby byl přemožen tyranií. Blaho jednotlivce nemůže být nejvyšším dobrem, když musí dostat přednost blaho kolektivní. Očekávat dle filosofického principu utilitarismu (největší dobro pro největší množství) , že se jedinec obětuje ve službě většího a trvalejšího kolektivu, nemůže být nesprávné, bez ohledu na jedincova práva či štěstí. Výše uvedené příklady ukazují, jak je nedotknutelnost jedince nevyřčeným předpokladem moderního liberalismu, důrazem na oslabení kolektivního zájmu, bez něhož nemůže přežít žádná společnost. Skutečným významem je náhodnost sil pohánějšícíh společnost a přímá souvislost se Zákonem Regrese. V moderní společnosti se z liberalismu stala filosofie úpadku.

Směřování ke zmatku, jakožto všeobecná tendence, kdy neexistuje žádná protisíla, je v proudu času zjevné v psychologických dispozicích lidí, stejně jako ve fyzikálních aspektech přírody, o nichž jsme uvažovali. Stejně jako přezrálé ovoce shnije, liberalismus je cenné historické hnutí západního světa na prosazování svobody tam, kde se pochopilo, že opravdové svobody se dosáhne pouze sebeovládáním, avšak s důrazem na jedince, tam, kde ‚štěstí‘ jedince je nadřazeno cti a tradici, jež se zdají směšnými, a není obtížné poznat, jak se tentýž liberalismus mohl zvrhnout do volnomyšlenkářského náhledu, který se případně projevuje požitkářstvím. A stejně jako ve fyzikální přírodě, ať už uvažujeme o  sofistikované ideji netropie či našem pokusu s obyčejným inkoustem, konečný výsledek časové nahodilosti je vyrovnání, je tu tedy analogie s liberalismem. Tam, kde znevýhodnění usilují o sociální rovnoprávnost, vídáme tvořivé konání, rovnost je pro liberála stavem, kdy jedinec chce prosazovat redukci vyššího, aby se potkalo s nižším. Skutečné úspěchy liberálů, ať už v zrovnoprávňujících vládních programech či postoji žít a nechat žít, vedou k vyčerpanému plánu pro všechny; jejich důraz na individuální práva a záležitosti z nich činí katalyzátory destrukce, ve skutečnosti škodlivé pro lidstvo, které mají tak v oblibě. Stranou od křížového tažení humanistů se liberálové prostě smiřují s nejsnadnějším řešením. Podporují přirozený směr a považují přirozený trend  za ‚progresivní‘ , protože se zdá nevyhnutelný, a dodávají tak váhu ničivému působení času.

[2] Viz následující esej „Přezkoumané křesťanství”.

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: