Skip to content

Orientace

Říjen 17, 2014
by

148632_bigPasáž z knihy Julia Evoly Jezdit na tygru, vydané roku 2009 nakladatelstvím Triton.

Moderní svět a lidé tradice

Tato kniha si klade za cíl studium některých aspektů způsobujících, že se nám současná epocha jeví v podstatě jako období rozkladu. Přitom se budeme zabývat problémem chování a forem existence, které se hodí pro určitý zvláštní typ člověka.
Toto vymezení je nutno mít stále na zřeteli. Vše, co bude řečeno, se netýká kohokoli z dnešních lidí. Předmětem našeho zájmu je člověk, který, ačkoli je začleněn do dění v dnešním světě, dokonce tam, kde je moderní život v maximální míře problematický a překotný, se vnitřně s tímto světem neztotožňuje, nemá v úmyslu mu podléhat a v hloubi duše cítí, že náleží k jinému druhu než velká většina jeho současníků.
Přirozeným místem pro tohoto člověka, kde by se necítil být cizincem, je svět tradice. Tradice: tento výraz zde používáme ve specifickém významu, který jsme upřesnili při jiné příležitosti. (1) Tento význam se liší od běžného chápání a blíží se kategoriím, jichž užívá René Guénon při analýze krize moderního světa. V tomto zvláštním pojetí je civilizace či společnost „tradiční“, když se řídí trnscendentálními principy, když to, co je pouze lidské, je individuální, když každé lidské dominium je vytvořeno a řízeno shora a směrem vzhůru. Bez ohledu na mnohotvárnost historických forem existovala určitá esenciální identita či stálost světa tradice. Snažili jsme se na jiném místě definovat jeho hodnoty a základní kategorie, o nichž lze říci, že jsou ve vyšším smyslu normální  a že jsou řízeny nějakým skutečným významem.
Vše, co začalo v moderním světě převládat, je přesnou antitezí každého tradičního typu civilizace. A okolnosti nám stále zřetelněji dokazují, že pokud vycházíme z tradičních hodnot (pokud připustíme, že je ještě někdo umí rozeznat a přijmout za vlastní), je vysoce nepravděpodobné, že by bylo možné vyvolat jakoukoli výraznější změnu v současném všeobecném stavu věcí za pomoci účinných akcí a reakcí určitého rozsahu. Po posledních světových převratech se zdá, že chybí jakýkoli záchytný bod jak u celých národů, tak u valné většiny jednotlivců, jak v institucích a v obecné situaci ve společnosti, tak v idejích a v dominujících silách doby.
Přesto existují lidé, kteří zůstávají, dá-li se to tak říci, stát na nohou uprostřed ruin a rozkladu a kteří více či méně vědomě patří k onomu jinému světu. Malá skupinka bojovníků je odhodlána bojovat i na ztracených pozicích, a pokud neustoupí, nepřistoupí na kompromisy a nenechá se svést tím vším, co by mohlo podmínit nějaký jejich osobní úspěch, jejich svědectví zůstává cenné. Jiní volí naprostou izolaci, což vyžaduje určité vnitřní dispozice a také privilegované hmotné podmínky, které jsou dnes den ode dne vzácnější. Je to nicméně druhé z možných řešení. Přiřadíme sem těch několik posledních, kdo mohou v intelektuální oblasti stále ještě zastávat „tradiční hodnoty“, aniž by tím sledovali nějaký bezprostřední účel, čistě proto, aby poukázali na existenci těchto hodnot, což může zajisté pomoci zabránit tomu, aby současná realita uzavřela nejen materiálně, ale i myšlenkově všechny obzory a neponechala žádný průhled, jímž by bylo možné zahlédnout nějaký rozměr odlišný od těch, jež jsou této realitě vlastní. Prostřednictvím těchto lidí se udržuje odstup a vědomí, že jsou ještě jiné možné dimenze, jiné významy života, které přijímá za vlastní ten, kdo je schopnen se odpoutat, nedívat se pouze na věci blízké a přítomné.
To však neřeší osobní praktický problém všech těch, kdo nemají možnost se materiálně izolovat, lidí, kteří nemohou či nechtějí spálit mosty, vedoucí k současnému životu, a proto se táží, jak se mají chovat a jak mají během své existence postupovat, počínaje těmi nejelementárnějšími lidskými reakcemi a vztahy.
Jde právě o onen zvláštní typ lidí, který máme na mysli v naší knize. Platí pro ně výrok našeho velkého předchůdce: „Poušť roste. Běda tomu, kdo má v sobě poušť!“ Ve vnějším světě již totiž takový člověk nenalezne žádnou oporu. Řád a instituce, jež by mu v tradiční civilizaci a společnosti umožnily se plně uplatnit, organizovat jasně a jednoznačně svou existenci a bránit a aplikovat ve svém vlastním prostředí tvůrčím způsobem hlavní hodnoty, jež vnitřně uznává, již neexistují. Není tedy ani myslitelné, abychom mu navrhovali způsoby jednání, které by sice byly v každé normální, tradiční civilizaci přiměřené a odpovídaly normám, ale nebudou již takové v nenormální civilizaci, v odlišném společenském, psychickém a materiálním prostředí, v ovzduší všeobecného rozkladu, v režimu různých forem špatně a stěží kroceného nepořádku, jež jsou prosty jakékoli vyšší legitimity. Odtud vyplývají specifické problémy, o nichž zde pojednáme.
Předběžně je třeba vyjasnit důležitý bod týkající se „přežitků“. Zejména v západní evropské oblasti existují obyčeje, instituce i formy chování pocházející ze včerejšího světa, tedy ze světa buržoazního, jež do jisté míry odolávají. Když se totiž dnes mluví o krizi, většina lidí míní právě buržoazní svět: jsou to základy buržoazní civilizace a společnosti, jež podléhají této krizi a jsou zasaženy procesem rozpadu. Není to však svět, který jsme nazvali světem tradice. Hroutí se onen systém, který nabyl své podoby počínaje revolucí třetího stavu a první průmyslovou revolucí, i když v něm byly často přimíchány určité zbytky staršího řádu, jež však již pozbyly svého původního životního obsahu.
Jaký vztah má a může mít lidský typ, který zde máme v úmyslu učinit předmětem svých úvah, s takovým světem? Tato otázka má zásadní význam a závisí na ní evidentně smysl, který je třeba hledat v nejnápadnějších projevech krize a rozkladu, jež dnes pozorujeme, a také postoj, který je žádoucí zaujmout jak vůči nim, tak vůči všemu, co těmito projevy nebylo ještě zcela podkopáno a rozmetáno.
Odpověď na tuto otázku nemůže být jiná než negativní. Lidský typ, který zde máme na zřeteli, nemá s buržoazním světem nic společného. Musí považovat vše, co je buržoazní, za nedávné a protitradiční, za zplozené negativními a rozvratnými procesy. V mnoha případech je třeba v soudobých projevech krize spatřovat určitý druh osudové odplaty či reakce na příslušnou akci. (2) Jsou to právě ony síly, které byly svého času uvedeny do pohybu proti předchozí tradiční evropské civilizaci (zde se nemůžeme zdržovat detaily), jež se nyní obracejí proti těm, kdo je vyvolali, vykořeňují je a valí se dále přes ně, k další, ještě extrémnější fázi, k všeobecnému procesu rozpadu. To je vidět zcela jasně v ekonomicko-sociální oblasti z evidentních vztahů mezi revolucí třetího stavu a socialistickými a marxistickými hnutími, která po ní následovala, mezi demokracií a liberalismem na jedné straně a socialismem na straně druhé. Události a síly, jež jsme citovali jako první, zkrátka jen urovnaly a vyčistily cestu těm druhým, jež pouze vyčkávaly, až průkopníci splní svou úlohu, aby se pokusily je zničit.
Mají-li se tedy věci takto, musíme zcela určitě vyloučit jedno řešení, a sice to, jehož se přidržují všichni, kdo se hodlají opírat o přežívající pozůstatky buržoazního světa, bránit je a využívat je jako pevný základ ve střetnutí s nejextrémnějšími proudy rozkladu a rozvratu, a přitom se eventuálně snažit oživit a posílit tyto zbytky některými vyššími, tradičními hodnotami.
Především pokud uvážíme všeobecnou situaci, jež vyvstává stále přesněji před našima očima po klíčových událostech, jimiž byly poslední dvě světové války, znamenal by příklon k takovému řešení dělat si iluze o existujících materiálních možnostech. Proměny, k nimž již došlo, jsou příliš hluboké na to, aby byly vratné. Síly, jež se uvolnily či právě uvolňují, nejsou takové, aby mohly být znovu svedeny do struktur včerejšího světa. Mimo jiné právě ta skutečnost, že se kromě těchto struktur, které jsou však prosty jakékoli vyšší legitimity, při pokusech o reakci není o co opřít, dodává rozvratným silám obzvláštní sílu a důraz. Na druhé straně zde vzniká z ideálního hlediska nepřípustné a z taktického hlediska nebezpečné nedorozumění. Jak už bylo řečeno, tradiční hodnoty, hodnoty, které my nazýváme tradičními, nejsou hodnotami buržoazními, je to antiteze buržoazních hodnot. Přiznat tedy řečeným přežitkům nějakou platnost, přiřadit je jakýmkoli způsobem k tradičním hodnotám, spolu s nimi je snížit na úroveň prostředků k dosažení výše naznačeného cíle, by znamenalo buď prokázat špatné chápání samotných tradičních hodnot, nebo je zmrzačit a přistoupit na zavrženíhodné a riskantní formy kompromisu. Říkáme riskantní, protože svázat jakkoli tradiční ideály s reziduálními formami buržoazní civilizace znamená vystavit je útoku, vedenému naší epochou proti této civilizaci, útoku, jenž je z mnoha hledisek nevyhnutelný, oprávněný a nezbytný.
Je tudíž účelné orientovat se na opačné řešení, i když se tak věci stávají daleko obtížnějšími a bude nutno čelit jinému druhu rizika. Je dobré přetnout jakékoli spojení s tím, co je ve více či méně brzké době odsouzeno k zániku. Problémem se v tomto případě stane udržet jistý základní směr bez hledání opory v jakékoli dané či tradované formě, včetně forem sice autenticky tradičních, ale patřících minulosti, historii. V tomto ohledu nemůže být kontinuita zachována jinak než na jakési esenciální úrovni, právě jako vnitřní orientace bytí spolu s maximální svobodou ve vztahu k vnějšku. Jak dále podrobněji uvidíme, opora, kterou může stále ještě poskytovat tradice, se netýká pozitivních, řádných struktur, uznávaných nějakou civilizací, již vytvořila, ale hlavně oné doktríny, která obsahovala, abychom tak řekli, její principy v předformálním stadiu, jež předcházelo partikulárním historickým formulacím a bylo jim nadřazeno, a která v minulosti nebyla v kompetenci mas, ale měla charakter „vnitřní doktríny“.
Ostatně vzhledem k tomu, že se nelze pozitivním způsobem zasazovat o reálný a všeobecný návrat k normálnímu, tradičnímu systému, vzhledem k tomu, že nelze formovat organicky a jednotně celou vlastní existenci v klimatu moderní společnosti, kultury a způsobu života, zbývá prozkoumat, jak lze plně přijmout situace rozkladu, aniž by tím bylo dotčeno jedincovo nitro. Navíc můžeme uvažovat o tom, co lze v současné fázi, již můžeme v konečném přiblížení nazvat fází přechodu, vybrat, oddělit od zbytku a přijmout jako svobodnou formu chování, jež navenek nebude „anachronistické“, a naopak bude schopno se měřit s tím, co je v oblasti současného myšlení a způsobu života nejpokročilejší, nejodvážnější a nejextrémnější. Vnitřně však zůstane určováno a ovládáno zcela odlišným duchem.
Formulace „Postavit se tam, kde se útočí, a ne tam, kde je obrana,“ již kdosi navrhl, bude tedy moci být přijata různorodou skupinou lidí, epigonů tradice, kolem nichž se točí celé naše pojednání. Mohlo by být dokonce vhodné přispět k tomu, aby se to, co se již kymácí a patří včerejšímu světu, zřítilo, a ne se snažit to podepř’ít trámy a prodloužit tomu uměle existenci. Je to možná a užitečná taktika, jež může zabránit tomu, aby konečná krize byla díletll sil protivníka, jejichž iniciativu by bylo nutné snášet. Riziko ta kového chování je nabíledni: není předem řečeno, kdo bude mít poslední slovo. V současné epoše však není nic, co by nebylo riskantní. Pro toho, kdo se drží na nohou, je to možná jediná výhoda, již naše doba má.
Základní myšlenky, vyvozené z toho, co bylo až doposud řečeno, lze tudíž shrnout následujícím způsobem:
Význam dnes tolik proklínané krize a rozkladu je třeba upřesnil, tak, že poukážeme na reálný a přímý objekt destrukčních procesů: je to buržoazní civilizace a společnost. Pokud je poměřujeme tradičními hodnotami, zjišťujeme však, že tato civilizace a společnost již měly význam první negace světa, jenž jim předcházel a byl jim nadřazen. Z toho plyne, že krize moderního světa by mohla představovat hegelovskou „negaci negace“, a tudíž být z určitého hlediska pozitivním jevem. Alternativou je, že tato „negace negace“ vyústí do nicoty, oné nicoty, která se dere na povrch z nesčetných forem chaosu, rozptýlení, vzpoury, hnutí odporu, jež charakterizují nemálo směrů poslední generace, či té druhé nicoty, která se marně skrývá za organizovaným systémem materiální civilizace. Tím by se tedy pro lidi, o nichž zde pojednáváme, vytvořil další volný prostor, který by mohl být eventuálně předpokladem pro nějakou další formující akci.

Poznámky:

1) Zejména v knihách Rivolta contro il mondo moderno (1934) Edizioni Mediterraee, Roma 1998, a Gli uomoni e le rovine (1953), Edizioni Settimo Sigillo, Roma 1990 (pozn. kom.).

2) Srov. J. Evola, Gli uomini e le rovine, kap. 13 (pozn. kom.).

Advertisements
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: