Skip to content

Krize Věků (druhá část)

Září 7, 2014

Zlořády našeho věku byly popsány již mnoha pozorovateli a není třeba je rekapitulovat. Nejlépe mohou být shrnuty pod slovo „materialismus“. Toto zahlcení materiálními otázkami a zanedbání idealistických hodnot, které charakterizovalo 19. století, bylo vysvětlováno různě. Ale nebylo to koneckonců primárně způsobeno hlubokým zmatením způsobeným drastickou změnou prostředí? Civilizovaný člověk právě vstoupil do nového materiálního světa odlišně od svých předků nejen v míře, ale rovněž ve způsobu. Je vědeckým faktem, že každý žijící organismus, pokud chce přežít, se musí adaptovat na prostředí. Tedy jakákoli změna prostředí musí vyvolat okamžité znovupřizpůsobení v části organismu, a čím výraznější změna prostředí je, tím rychlejší a hlubší organické přizpůsobení musí být. Především rychlost je klíčová. Cesta přírody nestrpí zpoždění a organismus nacházející se mimo její harmonii se s ní musí sladit nebo zaniknout.

Tedy, není nová adaptace přesně ten problém, s nímž je civilizovaný člověk stále více konfrontován v posledních 200 letech? Nikdo jistě nemůže popřít, že naše současné prostředí se zásadně odlišuje od toho, v jakém žili naši předkové. Ale pokud je tomu tak, nutnost důkladné a rychlé adaptace se stává stejnou pravdou. Ve skutečnosti rasa instinktivně pociťuje tuto nutnost a zaměřila svoje nejlepší vlohy k jejímu uskutečnění, zejména v materiálním směru. To bylo jen přirozené. V 19. století se Evropa a Spojené státy staly v mnoha ohledech svým prostředím a podobou „novějšími“, než odlehlé venkovské osady poblíž lesů. Samozřejmě změněný charakter naší civilizace volá po adaptacích v našich ideálech v neméně všeobecné podobě. Ty byly zanedbány, neboť jejich nezbytnost nebyla tak zjevná. Ovšem, člověk s rozhodností lpěl na své existující ideové základně, na myšlenkové stavbě, jíž byl horlivě oddán v dřívějších dobách, a která dobře odpovídala požadavkům jeho jednodušší minulosti. Člověk 19. století se tedy intenzivně soustředil výhradně na materiální problémy, majíce za to, že by se měl soustředit pouze tímto směrem, neboť věřil, že ideový kompas předešlých epoch mu dal důkladné a zdravé základy, na nichž lze stavět novou materiální stavbu.

Naneštěstí to, co bylo zprvu považováno pouze za prostředek k jistému účelu, se stalo účelem samo pro sebe. Ztrácejíce svůj smysl pro idealismus, člověk 19. století vyvinul naprosto materialistickou filosofii.(3) Výsledkem byl zavádějící, jednostranný vývoj, jenž rychle vyjevil svoji nesprávnost. Příroda nepřipouští žádné výjimky. Vyžaduje výsledky, a pokud nepřicházejí, neúprosně trestá. Jak se 19. století chýlilo ke svému konci, symptomy hluboké malátnosti se objevovaly na všech stranách. Dokonce i ty nejzásadnější ze všech faktorů, vitalita a kvalita rasy, nezůstaly imunní. Vitální statistiky začaly ukazovat hodnoty vysoce znepokojivé pro všechny přemýšlivé a starostlivé pozorovatele. Nejnápadnějším z těchto fenoménů byl úpadek porodnosti, který postihl téměř všechny bílé národy na konci 19. století. Pochopitelně pouhý fakt klesající porodnosti sám o sobě není nezbytně zlem, jak si mnozí myslí. Lidská potenciální schopnost reprodukce, jako u všech ostatních druhů, je značně velká, jak bylo ukázáno na úrovni porodnosti méně vyvinutých lidských typů ve všech dobách a úrovni porodnosti vyšších typů za výjimečně výhodných podmínek. Devatenácté století poskytlo jednu z takových příznivých příležitostí. V nově zabraných oblastech mimo Evropu velké regiony takřka neobydlené barevnými konkurenty povzbudily bílé kolonisty k růstu a množení; zatímco sama Evropa, ačkoli historicky „stará země“, byla průmyslovou revolucí natolik v oblasti svého prostředí transformována, že se okamžitě stala schopnou udržovat mnohem větší populaci než kdykoli předtím. Koncem století však většina ekonomických stimulů k rychlému populačnímu růstu ochabla jak v Evropě, tak v mnoha její rasou osídlených državách. Tak tempo přírůstku, dokonce pod zatím nejpříhodnějšími biologickými podmínkami, ukazuje úpadek.(4) Dalším velkým problémem je, že tyto ztenčující se lidské přírůstky jsou stále nižší a nižší biologické hodnoty. Kdekoli se člověk podívá na bílý svět, jsou to právě lidé s největším genetickým potenciálem, jejichž porodnost padá nejprudčeji, přičemž ty sociální třídy obsahující nejvyšší proporci schopných elementů představují nejmenší část populace. Všude jsou lepší typy (na nichž závisí budoucnost rasy) početně stagnující nebo ubývající, zatímco naopak nižší typy se rozrůstají, jejich porodnost vykazuje relativně malý úbytek. Tento „dysgenický“ trend, tak zlověstný pro budoucnost rasy, je melancholickou a samozřejmou pravdou našeho času.

Taková je zlověstná, odvrácená strana moderní civilizace.(5) Regresivní trend je v podstatě uzavřený kruh. Nevyrovnané, špatné prostředí negativně poznamenává superiorní elementy a upřednostňuje inferiorní typy; a naopak ochuzené, vyčerpané populační skupiny, zbavované svých nejlepších lidí a přetížené hlupáky a degeneranty, jsou stále více neschopny utvořit prostředí, které by negativní trend zvrátilo. Tedy skrze akci a reakci se situace stále více zhoršuje, prozrazujíce nebezpečný stav věcí mnoha symptomy nemocné, upadající společnosti. Všechny negativní fenomény, jako úpadek ideálů, bezuzdný materialismus, politický rozklad, sociální neklid a úpadek umění a literatury, jsou pouze vnějšími manifestacemi stejné základní choroby.(6)

 

Poznámky a rozšiřující výklad

(3) Vliv myšlení a ideologií na vzestupy a pády civilizací v kontextu dnešní doby je složité téma hodné delší úvahy. Dnes nespočívá ideový problém jen v přízemním materialismu a nedostatku smyslu pro vyšší hodnoty, o nichž píše Stoddard. Navíc v novém věku (čehož si i on byl do určité míry vědom) začala obecně bujet přehršel ideologií přehlížejících a zamlžujících to skutečně podstatné, a tímto efektem tedy také nepřímo přispívají k úpadku civilizace (z toho důvodu se dnes třeba liberalismus a socialismus přou o míru daní, ale mnohem závažnější demografické, imigrační a populačně genetické problémy se téměř vůbec neřeší). Některé z těchto ideologií přispívají k úpadku i přímo, byť nevědomě – například pokud ekonomický liberalismus (i když se obecně jeví jako správná cesta – liberální ekonomiky si vedou lépe než státem řízené) je interpretován příliš dogmaticky a ve všech ohledech nejlepší přístup, může ve jménu ekonomické efektivity požadovat uvolňování imigrační politiky a otevírání hranic, což je jeden z hlavních důvodů pádů civilizací minulosti a jedna z hlavních hrozeb pro dnešní Západ.

A co především Stoddard nemohl tušit, byl nástup utopických a naivních politicky korektních ideologií, které k úpadku civilizace přispívají přímo a naprosto explicitně (i když i on reflektoval určité nebezpečí již v jeho době existujících myšlenek egalitářství a kulturního determinismu) – tedy rasové i všeobecné rovnostářství, environmentalismus, kosmopolitismus, multikulturalismus a jejich téměř monopolní dominance v dnešní západní politice, akademické sféře a médiích. Zřejmě vyvstaly z bělošského sklonu k naivnímu humanismu, altruismu a individualismu, které jsou u bílé rasy větší než u jiných populačních skupin. Z nich pak vyplývají pro ni sebedestruktivní ony snahy o „sbližování a sbratřování“ celého lidstva skrze otevírání hranic – i za cenu vytlačování a pohlcování vlastní rasy masami třetího světa, pomáhání ostatním za každou cenu i na úkor vlastní sebezáchovy, snahy o nastolení barvoslepého deetnizovaného individualismu, který ovšem ostatní rasy, jsouce mnohem etnocentričtější, nesdílejí atd.

Nejotevřenější politicky korektní dogmatici ve jménu rasového rovnostářství, multikulturalismu a „obohacující různosti“ imigraci a etnocentrismus menšin otevřeně podporují, čímž aktivně podporují vytlačování bílé rasy a západní civilizace v jejích domovských zemích.

Avšak, jak bylo naznačeno, dokonce i ideologie, které neusilují o zánik Západu přímo, přesto obsahují mnohé zmatky, nevědomosti a nedomyšlenosti, jimiž jej do propasti stahují rovněž, byť ne tak otevřeně. Asi nejvýznamnějším je přehlížení provázanosti bílé rasy a západní civilizace (a přehlížení souvislosti mezi rasou a civilizací obecně).

Proto i ti politici a intelektuálové, kteří se staví na obranu Západu, jsou naprosto zaslepeni ideologií biologického rovnostářství a kulturního determinismu, která tvrdí, že mezi rasami nejsou genetické rozdíly a že člověka utváří výhradně prostředí. Proto tito hovoří pouze o „západní kultuře a hodnotách“, ale zcela zapomínají na jejich skutečný zdroj – bílou rasu a její genofond, z něhož její mentalita, inteligence a tedy i západní civilizace pocházejí. Proto nejsou proti imigraci principiálně a nevadí jim narušování bělošského genofondu a homogenity, nýbrž jsou pro „selektivní“ imigraci a „asimilaci“ přistěhovalců i menšin, což však jen dále posiluje trend likvidace bělošské biologické identity a je zřejmě ještě horší cestou než multikulturní separatismus, který dává možnost alespoň část bílé rasy zachránit. Tito „prozápadní“, ale ve skutečnosti protibělošští a tudíž protizápadní dogmatici vykládající západní civilizaci v barvoslepě univerzalistickém duchu jsou nakonec pro Západ stejným nebezpečím jako politicky korektní dogmatici. Představa, že kterákoli populační skupina je schopna se vším všudy převzít a dále rozvíjet západní civilizaci, že se tudíž za předpokladu integrace a „akulturace“ na Západ může klidně přistěhovat celý třetí svět a že změna obyvatelstva Západu z bílého na barevné naprosto nic neudělá s jeho civilizací, je neuvěřitelně naivní a směšná. (Je těžko pochopitelné, kolik lidí stavících se na obranu Západu přehlíží spojitost západní kultury a bílé rasy, která je přitom naprosto evidentní.)

Přístup k nebílé imigraci na západní politické scéně tak osciluje mezi multikulturalismem vytlačujícím bělochy v jejich rodných zemích a požadavkem asimilace přistěhovalců, který eliminuje samotné bělochy jako biologickou entitu. Ani jedna z obou variant nedává bílé rase a tedy ani Západu perspektivu přežití. Tou je jedině uchování bělošské homogenity, dostatečná porodnost a zastavení imigrace. Mezi západní civilizaci a bílou rasu si nikdo dnes neodváží klást rovnítko, ačkoli právě to je věc v otázce přežití Západu nejdůležitější. Genetická rozdílnost ras a spojitost mezi rasou a kulturou se totiž staly v západní politické, intelektuální a mediální sféře naprostým tabu.

Nejvíce se ona zmatenost ohledně rasy a kultury na dnešním Západě, pokud se již připouští nějaké civilizační a migrační hrozby, vztahuje na islám. Ve skutečnosti jsou dnešní radikalismus, sebevědomí, zpátečnictví a zaostalost islámu způsobeny kombinací této víry a vrozené mentality i nižší inteligence obyvatel islámského (zejména arabského) světa – na základně svých vrozených povahových sklonů si islámskou víru a obecně kulturu uzpůsobili svému naturelu. Proto snahy o pozvednutí nebo umírnění islámských zemí (vývoz demokracie apod.) a rovněž tak snahy o integraci muslimských komunit na Západě jsou odsouzeny k nezdaru.

Při objektivním pohledu na problematiku přistěhovalectví a menšin dojdeme k jasnému závěru, že masová imigrace je pro Západ hrozbou jako celek, nikoli jen muslimská. Sociální problémy, vysoká kriminalita, chudoba apod. se rozhodně netýkají pouze muslimských přistěhovalců. Některé nemuslimské barevné menšiny jako černošské v USA, Kanadě a západní Evropě nebo cikánské ve střední a jihovýchodní Evropě vykazují často ještě vyšší míru sociálních problémů. Stejně tak sebevědomí, etnocentrismus, protizápadní a protibělošská orientace se rozhodně neomezují jen na muslimské přistěhovalce, i když ti bývají často v tomto směru nejradikálnější. Silný etnocentrismus a rezervovaný vztah až odpor vůči bílé majoritě a západním hodnotám vykazují i Hispánci a černoši v USA i černoši v Kanadě a západní Evropě. Totéž se ve střední a jihovýchodní Evropě týká Cikánů. I Asiaté z jihovýchodní Asie a Indie vykazují větší míru sociálních problémů než bílá majorita, i když u nich není rozdíl tak velký. Pouze přistěhovalci ze severovýchodní Asie si vedou ve všech sociálních a ekonomických ukazatelích dobře, často i o něco lépe než bílí. I tak však obě skupiny Asiatů vykazují odlišnou mentalitu, kulturu, etnocentrismus a separatismus, takže ani oni nejsou v plném smyslu kompatibilní s bílou západní kulturou.

V budoucnu Západ čeká v souvislosti s imigrací a vyšší porodností většiny přistěhovalců rostoucí napětí mezi skupinami, nárůst mezietnických konfliktů, úpadek ekonomiky, společnosti a obecně kulturně-civilizační úrovně, postupné vytlačování bílých nebílými etniky, zejména ve městech. Pokud dojde časem ke zmírnění mezietnických tenzí, výsledkem bude beztak jen nárůst míšení a tudíž další urychlení procesu mizení bílé rasy, jejího genofondu a její západní civilizace.

Samozřejmě i v problematice přistěhovalectví a obecně menšin (kulturní odlišnost, etnocentrismus, významný výskyt sociálně patologických jevů, chudoba, civilizační zaostalost a další rysy spjaté s minoritami) panují rovnostářské a kulturně deterministické bludy ignorující realitu geneticky daných rasových rozdílů a vysvětlující všechny s ním spojené problémy prostředím, „hodnotami“ atd. Pravdou však je, že základním problémem jsou právě genetické dispozice přistěhovalých populací: většina z nich má prostě nižší inteligenci i obecně nižší úroveň genetických kvalit a všechny skupiny tendují svojí vrozenou mentalitou ke kolektivistickému etnocentrismu, na nějž není individualističtější bělošská mentalita zvyklá. Proto budou vždy neúspěšná navrhovaná řešení problémů s imigranty těch zastánců západní civilizace, kteří přehlížejí roli rasy a genetiky – tj. jimi proklamované požadavky na „akulturaci“, integraci a asimilaci. Vrozené rozdíly a etnocentrismus tyto plány činí neuskutečnitelnými. A i pokud se asimilační programy podaří někde do určité míry realizovat, stejně to bude znamenat jen další eliminaci bílé rasy i s její kulturou. Dokonce i vcelku nadané skupiny přistěhovalců (hlavně severovýchodní Asiaté) se od bílých liší mentalitou a kulturou a ani ony tak nemohou plnohodnotně pokračovat v odkazu západní civilizace (kromě toho úspěšné komunity přistěhovalců mají obdobnou nebo i nižší porodnost než bílí a rovněž vymírají).

V rámci problému s etnickými menšinami budou stejně tak selhávat i levicové snahy o jejich „pozvednutí“ sociálním dávkami, sociálními programy apod., neboť tato postupy nemohou zvýšit vnitřní kvality člověka; naopak problémy ještě prohloubí (např. povzbudí k ještě větší pasivitě a závislosti na sociálním státu).

Základní příčina problémů s menšinami a imigrací prostě tkví v genetice a tudíž jsou působením vnějších faktorů neodstranitelné. Skutečné řešení může spočívat jedině v tom, že imigranti prostě odejdou do zemí svého původu.

Negativnímu proces zahlcování bílé rasy barevnými etniky se tak přidá k úpadkovým trendům v řadách samotných bělochů – poklesu vnitřních kvalit kvůli dysgenické fertilitě, klesajícím počtům kvůli obecně nízké fertilitě a stárnutí.

Kromě toho panuje i mezi mnoha lidmi stavící se na obranu Západu (hlavně konzervativci a zejména křesťany) silná averze vůči výzkumu genetiky, biotechnologiím a eugenice (postavená na náboženských dogmatech a iracionální nedůvěře dané přemrštěným zpátečnictvím), což je další osudová chyba, neboť tento přístup zcela znemožňuje zastavení dysgenického úpadku u domácí populace. Eugeniku odmítají také pravicoví liberálové jako „sociální inženýrství“, neboť vyžaduje zásahy do demografického dění. Celkově tedy pravice vesměs eugeniku zavrhuje stejně jako levice, i když z jiných důvodů (levice ji odmítá, protože je v rozporu s jejími rovnostářskými a kulturně deterministickými dogmaty).

Obecné přehlížení genetických vlivů samozřejmě přispívá vedle ignorace dysgeniky v řadách samotné bílé rasy i k přehlížení dysgenického aspektu imigrace a z toho plynoucí neřešitelnosti problémů s imigrací klasickými postupy (sociální programy atd.).

Zde je na místě i podotknout, že pokud se už někdy berou v dnešním intelektuálním a politickém hlavním proudu v úvahu nějaké „biologické“ faktory úpadku minulých civilizací i dnešní západní (event. i severoasijské), pak výhradně problém poklesu populace, vymírání a potažmo její stárnutí. Demografické, čistě kvantitativní hledisko je však pro analýzu úpadku civilizací příliš zúžené a nedostatečně komplexní a vede k přehlížení nejdůležitějších kvalitativních a rasových genetických faktorů. Ve skutečnosti byly mnohé kvetoucí kultury vytvářeny poměrně malým počtem lidí (třeba starověké Řecko a Řím) a pokles obyvatelstva byl pouze přidružený faktor jejich úpadku. Jistě se na jejich dekadenci rovněž podílel, ale to až v době, kdy už byly v plném proudu ještě zásadnější dysgenické, imigrační a rasově integrační trendy. V mnoha případech dokonce civilizace demograficky narůstaly a zároveň upadaly, například Egypt. Během velkého moru v pozdním středověku vymřela třetina Evropy, přesto brzy vstoupila do fáze nového rozkvětu civilizace zvaného renesance. Demografické poklesy populací, nejsou-li příliš drastické, nikdy samy o sobě nevedou k pádu civilizací. Mnohem důležitějšími činiteli úpadku civilizací je ztráta kvalit a rasové identity/homogenity jejich obyvatelstva skrze dysgenický úpadek, imigraci cizinců a míšení. Kvalita a rasová identita/homogenita obyvatelstva je pro udržení civilizace důležitější než pouhá jeho kvantita.

I to si Stoddard uvědomoval (1922, s. 10): „Civilizace tedy absolutně závisí na kvalitě lidí, kteří jsou jejími nositeli. Pouhé počty neznamenají nic. Nejskvostnější civilizace jakou kdy svět viděl, vyrostla v Athénách – drobné komunitě, kde počet svobodných lidí (tj. rodilých Athéňanů) činil všeho všudy snad 50 000.“

V mnoha ohledech se dá říci, že vlastně existují mezi některými omezenými a krátkozrakými ideologiemi pozoruhodné spojitosti – staré nevědomosti minulosti se dobře doplňují s dogmatismem nové politicky korektní ideologie. Odpor vůči eugenice sdílí katolická církev s postmoderními levicovými rovnostáři, barvoslepý „prozápadní“ univerzalismus sdílí moderní konzervativci a pravicoví liberálové se starými kolonizátory a křesťanskými misionáři, moderní utopický kosmopolitismus sdílí dnešní naivní humanisté se stoiky ve starém Řecku nebo časnými křesťany ve starém Římě. Skoro by se dalo říci, že myšlenky dnešní politické korektnosti vlastně jen v koncentrované podobě vyjadřují omyly, které v lidském myšlení vznikaly vinou hlouposti a zaslepenosti už kdysi dávno. Všem je v každém případě společné, že naprosto přehlížejí zásadní roli genetiky a rasy na civilizaci, a proto dlouhodobě nemůže žádná z nich být správným a životaschopným vodítkem pro společnost, která si chce udržet svou civilizaci, své kvality a identitu. Obecnou příčinou celého problému je fakt, že člověk odedávna až do současnosti dává často přednost emocionální víře ve vlastní vize, subjektivní představy a ideologická dogmata před tvrdou realitou a kritickým rozumem. Nejvážněji se tento lidský sklon projevuje právě v klíčových otázkách týkajících se principů přežití civilizace, kdy jsou rozum, věda a fakta potlačeny ideologickým a emocionálním diktátem.

Dalším velkým problémem je však také prostá ignorance a lhostejnost většiny lidí, kterým je osud Západu jednoduše lhostejný, i když v politicky korektní dogmatiku nevěří.

Nešťastný vývoj v oblasti reálně probíhajících trendů i lidského myšlení tak nyní vyústil v kritické ohrožení Západu a dokonce samotné bílé rasy.

Uvědomění si ideologického zmatku, který bílou rasu i celé ostatní lidstvo přímo či nepřímo vede do katastrofy, vede nutně každého s dostatkem zdravého rozumu k jistým úvahám. Fakt, že lidé mají silný sklon vymýšlet nepromyšlené nebo otevřeně destruktivní ideologie přehlížející síly genetiky i rasy a rovněž mají silný sklon k lhostejnosti a ignoranci, pokud jde o tyto základní vitální principy přežití civilizace, vede k závěru, že je třeba alespoň u některých bílých lidí dosáhnout pozitivní a žádoucí změny smýšlení. Jak psal už Stoddard, k přizpůsobení se novému prostředí moderní civilizace nestačí pouhá materiální adaptace. Je zapotřebí i adaptace myšlenková a ideová, obrat k faktům, vědě a rozumu kombinovaný s ideou vznešeného poslání přežití bílé rasy a její civilizace v nacházející globální době temna a poté eventuálně i jejich zdokonalení eugenikou. Z toho pak vyplynou i praktická opatření, která bude třeba pro tyto klíčové záměry učinit. Je tedy nasnadě, že k eugenice a bělošskému survivalismu patří zásadní změna myšlení a hodnot, které by základní vitální principy v lidech napevno ukotvily, a z tohoto přesvědčení vyvstane vůle k praktickému jednání, které umožní realizaci zachování alespoň menší části bílé rasy v éře globálního chaosu, po jejím překonání obrodu její civilizace a později snad i její zdokonalení eugenikou, což by jí umožnilo vytvoření ještě mnohem vyspělejší civilizace, než je ta současná.

 

(4) Dnes je vedle dysgenického trendu, o němž Stoddard píše, s celkovým úpadkem porodnosti ještě mnohem větší problém než tehdy. Úpadku porodnosti u bílé rasy nevěnoval Stoddard tolik pozornosti, protože v jeho době ještě nebyl zdaleka tak akutní; tehdy pouze klesalo tempo jejího přírůstku, zatímco dnes už kleslo dokonce pod míru pouhého udržení populace (i tak si však tohoto problému již tehdy všiml).

Zde stojí za zamyšlení otázka, jak je to s demografickými a populačně genetickými cykly u populací ve vztahu k úrovni jejich inteligence a k fázím i stupňům civilizačního progresu. A jak tyto cykly ovlivňují osudy těchto populací a vztahy mezi nimi. Stoddard si ještě plně neuvědomoval, že právě ony moderní a snadnější životní podmínky ve vyspělé civilizaci, které vedou k dysgenickému procesu skrze eliminací přirozené selekce, rovněž zapříčiňují omezování porodnosti a nakonec dokonce i vymírání, i když čistě technicky vzato by tomu mělo být naopak, neboť modernizace naopak poskytuje zdroje pro početnější populaci – a od 17. do 19. století to tak také fungovalo, když v tomto období bílá rasa zažila bezprecedentní populační explozi. Avšak rozhodujícími se od sklonku 19. století nakonec staly depopulační vlivy související se stále vetší modernizací, především tyto tři – 1. rostoucí možnosti vzdělání, kariéry a zábavy (na úkor porodnosti), 2. rostoucí civilizační racionalita včetně vědomé regulace porodnosti (s pomocí moderní antikoncepce) a 3. vzestup městského způsobu života (který posiluje první dva zmíněné vlivy a i sám o osobě sociálně psychologicky podporuje snižování porodnosti – např. vysokou koncentrací lidí a anonymitou); navíc sám proces urbanizace „vysává“ lidi z venkova do měst, kde následně vymírají – tato vnitřní migrace tedy depopulačně zasahuje celou společnost, města i venkov. Tyto tři faktory pochopitelně působí v dané populaci zároveň i dysgenicky – už ze své podstaty více snižují porodnost těch schopnějších a nadanějších. Vzdělání a kariéře na úkor vlastní plodnosti se spíše a více budou věnovat ti nadprůměrně nadaní; vyšší vrstvy díky vyšší inteligenci, odpovědnosti a sebeovládání více regulují svoji sexualitu a reprodukci než méně inteligentní nižší vrstvy; do měst z venkova migrují spíše ti nadprůměrně inteligentní a v nich také vymírají – města mívají nižší porodnost než venkov, často pod populační obměnou, a udržuje je jen příliv lidí z vesnic. Svým společným působením tak tito činitelé utvářejí druhý dysgenický vliv vedle toho, který způsobuje zánik přirozené selekce – a ve společné kombinaci stahují vyspělou civilizaci do dysgenické propasti. A samy o sobě ji zároveň vedou k vymírání.

K těmto třem základním dysgenickým a depopulačním činitelům civilizace samozřejmě přistupuje množství dalších méně významných, ale i tak důležitých dysgenických a/nebo depopulačních faktorů (jejich podrobný rozbor je nad rámec tohoto textu). Významným depopulačním faktorem je u vyspělé civilizace i přechod k vyspělé industriální a post-industriální ekonomice a vznik důchodových systémů. Dříve v agrárních ekonomikách a bez jistoty důchodů byly děti ekonomicky výhodnou levnou pracovní silou a také jediným zajištěním na stáří. Zánik agrární ekonomiky a vznik důchodového zajištění tak zapříčinily výrazné snížení motivace k plození dětí. Depopulačně působí i se vzestupem společnosti k blahobytu vzestup materialismu a hédonismu, které odrazují od starostí spojených s dětmi a rodinou; zřejmě působí i dysgenicky, neboť více ovlivňuje ty schopnější a majetnější. Podstatným dysgenickým faktorem je stále silnější expanze rovnosti příležitostí v moderní společnosti, kdy rozvrstvení společnosti stále více odpovídá distribuci vrozených schopností v populaci. Za podmínek dysgenické fertility (tj. čím vyšší vrstva, tím méně dětí), k níž dochází právě ve vyspělé společnosti, je stále silnější sociální mobilita a z ní plynoucí ekvivalence mezi mírou genetických kvalit a sociálním postavením lidí dalším dysgenicky působícím činitelem. Díky potlačení třídních a stavovských bariér téměř všichni nadaní z nižších vrstev stoupají na sociálním žebříčku mezi vyšší vrstvy a omezují svoji porodnost na úroveň mezi nimi obvyklou a paralelně méně nadaní z vyšších vrstev častěji než dříve klesají mezi nižší vrstvy a jejich porodnost odpovídající měrou roste. Dalším z dysgenických faktorů je, že elity se díky své inteligenci a energii disproporčně účastní zahraničních emigrací, kolonizací, expanzí a válek, čímž ochuzují svůj národ o své kvality. Díky své inteligenci, postavení a majetku se také stávají přednostní obětí revolucí, sociálních nepokojů a diktatur, během nichž jsou perzekvovány, likvidovány nebo vyháněny do emigrace. Dysgenicky působí i vznik sociálního státu s jeho plošnými sociálními dávkami a především přídavky na děti, které nezohledňují kvalitu a tak pobízejí k porodnosti převážně nízké vrstvy. Významným dysgenickým a zároveň i depopulačním faktorem vyspělé civilizace je stále silnější emancipace žen, která je vede k omezování reprodukce ve prospěch vzdělání a kariéry; navíc je nasnadě, že více budou porodnost omezovat nadprůměrně nadané ženy, které mají spíše vlohy pro profesní realizaci v moderní společnosti.

Tyto vlivy vedly v různých obměnách a kombinacích k dysgenice a depopulaci vyspělé rasy minulosti i současnosti, dnes je však jejich vliv silnější a komplexnější než kdy dříve. (Některé vlivy jsou až specifikem současnosti; v minulosti nepůsobily – například vznik moderní neagrární ekonomiky a důchodových systémů. Jiné mohly hrát určitou roli i dříve. Ale ne tak silnou jako dnes – například materialismus a hédonismus. I proto je nyní tento komplex fatálních vlivů silnější než dříve).

Ohledně dysgeniky a potažmo depopulace ve vyspělých civilizacích je na místě ještě několik dalších poznámek.

Dysgenický trend je komplexní fenomén a neomezuje se jen na rozdíly v porodnosti mezi nejvyšší a nejnižší vrstvou. V rámci dysgenické regrese existuje negativní progredující kontinuum ve vztahu k sociální vrstvě – tj. při postupu napříč sociálními vrstvami od elity až spodinu porodnost stoupá (a naopak).

Důležité je si i uvědomit, že při dysgenickém procesu se uplatňuje geometrická řada, která negativní trendy postupně zrychluje (rychlý růst spodiny zvyšuje její počty a to v kombinaci s její vysokou porodností její nárůst dále akceleruje, naopak vymírání nadaných snižující jejich počty dále urychluje právě nízká porodnost těch, co ještě zbývají). (Pravidlo geometrické řady postupně zrychlující dysgeniku samozřejmě platí i pro kvantitativní demografické trendy – tj. pro trend populačního nárůstu nebo naopak vymírání.)

Dysgenický trend má svou dynamiku ve vztahu ke všem sociálním vrstvám a omezování porodnosti je v jeho konečné fázi tak rozšířené a značné, že se úzce vztahuje i k fenoménu celkové depopulace, který následuje s určitým časovým odstupem. Čím je civilizace vyspělejší, tím více omezování porodnosti sestupuje z vyšších i do středních a nakonec dokonce i značné části nižších tříd, i když toto omezování plodnosti je v nižších třídách menší než ve vyšších a dysgenický nepoměr ve fertilitě mezi sociálními vrstvami přetrvává. Nakonec často dochází u většiny obyvatel k poklesu porodnosti pod populační obměnu. Jen spodina si zdržuje vysokou porodnost; dokonce díky snadným životním podmínkám její porodnost často i vzroste. Obyvatelstvo rozvinuté civilizace tak nakonec nejen dysgenicky upadá, ale i vymírá.

Sklony k dysgenice se liší i podle rasy a etnické skupiny, a to v negativním směru. Celkově se zdá (i když ne úplně jednoznačně), že čím je méně inteligentní populační skupina, tím silnější má tendenci k dysgenickému trendu; zřejmě jednak kvůli větší míře sexuální nevázanosti a neodpovědnosti zesilující zejména u jejích podprůměrně inteligentních tendenci k vyšší porodnosti, a jednak proto, že čím méně inteligentní skupina, tím početnější je u ní underclass segment vyznačující se velmi nízkou schopností sebeovládání a odpovědnosti – a to i v sexuální oblasti. Z tohoto důvodu je dysgenický vývoj pravděpodobně rychlejší ve třetím než ve vyspělém světě. V rámci samotného třetího světa toto pravidlo neplatí úplně jednoznačně, tj. ne vždy zde platí, že čím méně inteligentní skupina, tím silnější dysgenický proces v jejích řadách. Nicméně v každém případě dysgenika i zde probíhá prakticky ve všech populacích, ať už silněji nebo slaběji.

Rovněž z hlediska celkové porodnosti jednotlivých ras a etnik panuje ve světě dysgenická tendence – čím méně inteligentní populační skupina, tím vyšší porodnost. Dysgenický efekt těchto vlivů je totiž nejen vnitroskupinový, ale i meziskupinový – a souvisí právě s obecnou rozdílností porodnosti mezi populacemi v závislosti na jejich inteligenci a dalších kvalitách. Jak bylo popsáno výše, inteligentnější populace díky svým vlohám dosahují vyšších stupňů civilizace, díky čemuž mohou dočasně díky svému zbohatnutí zvýšit svou porodnost, ale nakonec převáží depopulační vlivy modernizace a porodnost vyspělých národů značně poklesne, někdy i pod míru udržitelnosti populace. A depopulační vlivy civilizace jsou logicky silnější u inteligentnějších skupin: právě díky své inteligenci vytvářejí vyspělejší a modernější prostředí než méně inteligentní skupiny. To pak působí ve směru omezování porodnosti intenzivněji, než zaostalejší prostředí, které si kolem sebe vytvářejí skupiny s nižší inteligencí. I samotné rozdíly v inteligenci mezi skupinami působí dysgenicky: skupiny s vyšší inteligencí mají tendenci více vědomě regulovat a omezovat svoji porodnost než ty s nižší inteligencí. Celkovým výsledkem tedy je, že ve fázi vrcholného stupně civilizace skupiny s vyšší inteligencí mívají nižší porodnost než ty zaostalejší s nižší inteligencí. Takový stav je z obecného hlediska dysgenický.

Nakonec i u méně inteligentních populací může zejména s pomocí vyspělejších populací probíhat určitá modernizace (byť problémová, rozporuplná a zdaleka ne tak dalekosáhlá a všeobecná – taková dnes probíhá ve třetím světě), která nakonec i u těchto méně inteligentních skupin spustí dysgenický proces. Modernizace u méně inteligentních ras zpočátku stimuluje i velmi silný demografický růst (viz populační exploze ve třetím světě ve druhé polovině 20. století). Po počáteční stimulaci demografického růstu i zde následuje značný pokles porodnosti, který však není tak výrazný jako u inteligentnějších skupin (současná situace v třetím světě s výjimkou subsaharské Afriky). Celkovým důsledkem globální modernizace probíhající v celém lidstvu je tedy dysgenický proces ve všech skupinách (výraznější je zřejmě u méně inteligentních populací), vymírání inteligentních ras a populační vzestup těch méně inteligentních (byť dnes už ne tak rychlý jako v dřívějších dekádách). Z tohoto vývoje pak logicky plynou další dysgenické tendence – narůstající masové migrace méně inteligentních lidí do vymírajících oblastí obydleními lidmi s vyšší inteligencí, pohlcování méně početných a ztenčujících se inteligentních ras narůstajícími a početnějšími méně inteligentními rasami skrze míšení, vysoká porodnost přistěhovalců ve vyspělých zemích.

Shrnuto, konkrétní aktuální data z oblasti demografie všeobecné dysgenické směřování lidstva jasně potvrzují jak uvnitř jednotlivých zemí, tak obecněji mezi rasami – čím méně inteligentní sociální vrstva či populační skupina, tím vyšší porodnost.

 

(5) Mezi genetickými kvalitami a stadii civilizačního vývoje existuje vlastně reverzní a na první pohled paradoxní vztah: přírodní a primitivní stadia udržují díky své tvrdosti kvalitní genofond populace nebo ho i dále zlepšují, ale nedávají možnost k uplatnění těchto vrozených kvalit, stadium civilizace naopak dává prostor k jejich uplatnění, avšak zároveň utváří prostředí, které je postupně eliminuje. Stoddard podrobněji popisuje toto převrácení selekce při přechodu lidských populací z přírodního do civilizovaného stádia a jeho dopad na jejich genetické kvality (1922, s. 16-19): „Dokud člověk žil v „přirozeném stavu“, kvality jako síla, inteligence a zdatnost byly absolutně nezbytné pro přežití, zatímco slabost, hloupost a degenerace znamenaly rychlou smrt. V důsledku toho jedinci obdaření uvedenými kvalitami přežívali a úspěšně se rozmnožovali, zatímco ti s nedostatkem těchto kvalit častěji umírali a zanechávali méně potomstva. Tak věk za věkem příroda vykonávala na člověku svůj z pohledu jedince krutý, avšak rasově pozitivní záměr; eliminovala slabé a uchovávala a rozmnožovala silné. Zajisté je to též nejjasnější důkaz lidské diference, že rasy mohou vykazovat tak velké rozdíly poté, co prošly tak dlouhým a takřka shodným selektivním procesem. Nicméně tedy lidstvo zůstalo rozrůzněno a rasy s nadprůměrnými vlohami konečně začaly vytvářet civilizace. Civilizace v tom okamžiku způsobila hluboké změny, z nichž nejdůležitější byla změna procesu selekce pro přežití. Dokud byl člověk divochem nebo dokonce i barbarem, příroda pokračovala v selekci téměř nerušeně dále podle svého pradávného plánu – ve své eliminaci slabých a záchově silných. Avšak civilizace znamenala přechod od „přirozeného“ k víceméně umělému, člověkem utvořenému prostředí, v němž přírodní selekce byla stále více modifikována „sociální“ selekcí. A sociální selekce změnila principy přežití v plné šíři. Především umožnila mnoha slabým, hloupým a degenerovaným jedincům přežít a plodit děti, které by v přirozeném stavu nebo dokonce na úrovních divošství či barbarismu určitě zahynuly. Na silné byl účinek sociální selekce méně citelný, ale stejnou měrou důležitý. Silný jedinec přežíval dokonce lépe než dříve – avšak tendoval k zanechání menšího množství dětí. Důvodem pro tuto sníženou plodnost superiorních lidí byla skutečnost, že civilizace jim otevřela novou velkou škálu příležitostí, úkolů a závazků. Za primitivních podmínek byly příležitosti pro sebevyjádření jednoduché a bylo jich málo, nejoceňovanější byl zisk vhodného partnera a zdatné potomstvo. U divochů a barbarů jsou nejžádanější ženy a mnoho dětí uznávanou potřebou úspěšných a úspěšní jsou právě muži obdaření kvalitami jako síla, zdatnost a vynalézavá, nápaditá, pohotová inteligence, která je nezbytná nejen pro dlouhodobé přežití v primitivních podmínkách, nýbrž je stejně tak zásadní pro vybudování a udržování civilizace. Krátce, když lidé vstupují do fáze civilizace, nacházejí se na vrcholu svých sil a kvalit, neboť přirozená selekce po dlouhé věky rozmnožovala superiorní elementy a eliminovala ty inferiorní. Taková je vysoká biologická úroveň vyselektovaných ras, které dosáhly stupně civilizace. Ale jak čas plyne, situace se obrátí. Úspěšní a superiorní, kteří stojí v čele progresu, jsou stejnou měrou sváděni a spoutáváni množstvím nových vlivů. Moc, bohatství, luxus, zábava, umění, věda, vzdělání, vládnutí – toto všechno a mnoho dalšího činí život stále složitějším. A, ať už dobré nebo špatné, ať svody nebo povinnosti, všechny mají jedno společné: mají sílu odvracet lidskou energii od rasově zaměřených záměrů a činů k individualistickým a sociálním záměrům a činům. Tato přesměrovaná energie v dané fázi vyvěrá převážně z kvalitních částí populace. Na úspěšných superiorních lidech závisí největší úspěchy a dary civilizace, a stejně tak na nich leží její nejtěžší nároky a břemena. Dopad na takového jedince je samozřejmě značný. Mocně motivován, uplatňuje své vrozené vlohy a síly. Planoucí ohněm svých úspěchů, pozvedá k vyšším metám sebe sama i svou civilizaci. Avšak ve svém zápalu je náchylný ke strávení sama sebe tímto usilovným nasazením. Nastupuje pohlcení osobními a společenskými záležitostmi, rasová hlediska jsou přehlížena. Pozdní uzavírání sňatků, méně dětí a bezdětnost ve své kombinaci vedou k řídnutí řad nadaných a úspěšných, snižují počty superiorních elementů, a tím postupně ochuzují rasu o její kvality.

Mezitím, jak počty superiorních klesají, počty inferiorních rostou. Nadále již nejsou nemilosrdně vyhlazováni přirozenou selekcí, přežívají a množí se. Zde je tedy to, co se přihodilo: místo vymírání spodní části a růstu té horní civilizovaná společnost umírá na svém vrcholu a rozrůstá se dole. Výsledek tohoto duálního procesu je samozřejmě stejně zničující jako nevyhnutelný. Připravena o své nadané a schopné, a zaplavena hlupáky a degenerovanými, rasa již nadále není schopna udržovat svou civilizaci. A jak je horní vrstva jejího lidského základu zničena, civilizace klesá na nižší úroveň nebo kolabuje a je zničena naprosto. Rasa klesla do úpadku, vyčerpána „zmizela v minulosti“, a civilizace s ní zmizela v minulých dobách rovněž. Takové jsou účinky fatální tendence k biologické regresi, která zasáhla a zničila civilizace minulosti. Nyní zasahuje i naši civilizaci… “

Zde je třeba doplnit, že velké civilizace minulosti padaly samozřejmě nejen kvůli dysgenickému procesu ve vlastních řadách, ale i imigrací, zaplavováním a míšením s přistěhovalci, někdy i vymíráním. Zániky civilizací tak souhrnně nastávaly kombinací dysgenických, imigračních, rasově integračních a někdy i depopulačních trendů.

Ke Stoddardově zmínce o takřka shodném selekčním procesu jednotlivých ras je třeba dodat, že v tomto se mýlil. Ve skutečnosti rasy prošly dosti odlišným evolučním vývojem a proto se také tak výrazně liší. Mezi rasami byly bezpečně prokázány výrazné rozdíly v inteligenci a obecné mentalitě kvůli odlišné přírodní selekci. V této odlišné selekci hrály roli zejména klimatické podmínky – v čím tvrdším (chladnějším) klimatu se která populace vyvíjela, tím větší na ni byl kladen selekční tlak ve smyslu vyšší inteligence, odpovědnosti, pracovitosti, altruismu atd. Tak vznikly rozdíly mezi rasami v těchto důležitých charakteristikách. Tudíž i jejich schopnost dosahovat určitého stupně civilizace je různá. Nadto se liší s ohledem na rozdíly v mentalitě i jejich konkrétní civilizační vzorce – tj. i rasy s podobnou inteligenční úrovní utváří kultury, které jsou značně rozdílné. Z faktu vrozených a neměnných odlišností plyne i nemožnost univerzálního přenosu civilizací napříč lidstvem. (To by si v dnešní situaci měli uvědomit zejména západní univerzalisté, kteří si myslí, že Západ jako civilizace nijak nesouvisí s bílou rasou.)

Rovněž je důležité něco více doplnit k tomu, co zde Stoddard ve svém výkladu naznačil: poněkud paradoxně se civilizace se svými vymoženostmi a také humanitou zrodila z kruté a nehumánní přírodní selekce, která v člověku utvořila genetické kvality dostatečné pro jeho vzestup k civilizovanému životu. Zvláště to platí pro nadprůměrně inteligentní rasy, jež daly vzniknout vyspělým civilizacím: jejich kvality byly vyselektovány obzvlášť krutou selekcí v tvrdých přírodních podmínkách severních částí planety za doby ledové. A humanita i pohodlnost tohoto života je jedním z hlavních důvodů, proč tyto kvality dnes člověk zase ztrácí.

Z faktu přímé provázanosti kruté přírodní selekce a lidských kvalit jako jediného nezbytného fundamentu pro vznik vyspělé civilizace plyne ovšem jedna tvrdá, ale nezpochybnitelná pravda. Pokud civilizace nakonec vyvěrá z vnitřních vrozených kvalit člověka, pak má-li být zachráněna, musí být primárně zachráněny ony vlohy, na nichž závisí. Proto je ovšem třeba někdy i takových opatření, která právě z hlediska civilizace vypadají až poněkud nehumánně. I když to vypadá na první pohled paradoxně, je tomu nicméně tak: jelikož jsou genetické vlohy primární a civilizace je až jejich výsledným efektem, pak, aby skrze jejich záchranu civilizace zachránila i samu sebe, musí poněkud porušit i některé vlastní humanistické výdobytky a dát přednost tvrdému realistickému pragmatismu (například eugenika, má-li být skutečně celospolečensky účinná, vyžaduje omezení reprodukční svobody lidí; má-li být zastavena dysgenická imigrace na Západ, je třeba i velmi razantních opatření atd.).

Z uvedeného ovšem vyplývá i další nevyhnutelná skutečnost: naivní líbivé ideologie ignorující tvrdou realitu a znemožňují podniknutí některých tvrdých avšak nutných kroků, které jsou na hranici toho, co dnes chápeme jako humanitu, nakonec povedou k ještě mnohem drastičtějším a nehumánnějším koncům. Ve vyspělém světě dysgenika, vymírání, masová imigrace, vysoká porodnost menšin a míšení zničí nadprůměrně inteligentní rasy i s jejich vyspělými civilizacemi. Ve třetím světě dysgenika spojená v některých oblastech i s populační explozí (a eventuálně i dalšími problémy) zničí i méně inteligentní rasy a podlomí dosavadní vratký rozvoj, který u nich dnes ještě probíhá.

 

(6) Zde Stoddard poněkud přehání; úpadek morálky, fungování společnosti a obecně kultury je dán i sociokulturními vlivy, nejen genetickými. To vybízí k otázce, jaká je obecná dynamika úpadku, jak konkrétně probíhá úpadek civilizací, a jakou roli v něm hrají genetické a environmentální vlivy. K úpadku civilizace přispívá vedle dysgeniky i obecný úpadek hodnot jako odpovědnost a pracovitost, celkové zhrubnutí společenského klimatu a kultury, rozklad institucí jako rodina a negativní tendence snižující efektivitu systému, jako rostoucí daně, přerozdělování, expanze sociálních dávek, slábnutí ekonomické aktivity, nárůst zadlužení a byrokracie. Tyto negativní změny však nemohou samy způsobit pád civilizace, pouze ji do určité míry negativně ovlivnit. Úpadek morálky, hodnot, vzdělanosti, ekonomiky a sociální organizace nastává většinou zhruba v době nástupu fatálnějších genetických a demografických dekadentních trendů. Ty se pak přidruží a samy pak začnou společně s úpadkem hodnotovým, systémovým a kulturním způsobovat rovněž morální a společenský úpadek – například dysgenický proces a dysgenická imigrace vedoucí ke snižování genetických kvalit populace vedou společně s odvrácením se od vyšších kulturních hodnot také k úpadku těchto hodnot. Třeba úpadek rodiny je způsoben jak snížením její hodnoty ve společnosti, tak dysgenickým nárůstem problémových lidí v populaci, kteří mimo jiné mají sklon k nestabilitě v partnerských vztazích. Sama ztráta hodnot však vede pouze k určité míře úpadku, jehož mantinely jsou determinovány samotnými genetickými kvalitami v populaci. Kupříkladu kriminalita může ve společnosti výrazně narůst jen kvůli změně hodnot a myšlenkového klimatu ve společnosti, avšak pokud jsou v ní genetické kvality na dané stabilní úrovni, pak tato změna ke kriminálnímu chování „vybudí“ jen určitý segment společnosti, který má ke kriminalitě genetické predispozice – a pokud se nezhoršuje samotný genetický základ populace a počet lidí s těmito sklony se nezvyšuje, pak je tímto dán limit oné vnější stimulace ke kriminalitě a jejího nárůstu, nad tuto geneticky vymezenou mez vnější změna prostředí nezapůsobí. Stejně tak negativní trendy socioekonomického systému jako snižování podnikavosti obyvatelstva a růst počtu ekonomicky neaktivních a závislých jsou zpočátku způsobovány spíše environmentálními činiteli jako nárůst od ekonomické aktivity odrazujících daní a demotivujících sociálních dávek, avšak později se jako stále důležitější faktor přidružuje pokles samotných vrozených vloh v populaci, což dále snižuje efektivitu ekonomiky a celé společnosti – a nakonec se tento vliv v rámci systémového úpadku stane rozhodujícím. Teprve dysgenický úpadek snižující samy vnitřní kvality lidí způsobuje hlubokou, trvalou a nezvratnou dekadenci společnosti, politického života, ekonomického systému, kultury, vzdělanosti, vědy, hodnot a morálky. K dekadenci společnosti a hodnot se tak dysgenický úpadek zprvu přidruží jako podružný vliv, postupně však jeho role narůstá, a nakonec převáží v rámci ekonomické, sociální, morální a kulturní dekadence jako vliv hlavní.

Nevyjasněnost příčin a průběhu tohoto procesu je také jedním z důvodů, proč byly a i dnes jsou civilizace a jejich vůdčí elity nekompetentní a neschopné najít správné řešení. Tento zmatek spočívá ve dvou věcech: za prvé v přehlížení genetiky jako rozhodujícího faktoru; za druhé pak v omylu z toho plynoucího, že stávající problémy považují za samotnou příčinu úpadku, i když jsou to ve skutečnosti do značné míry jen symptomy onoho zásadnějšího dysgenického problému. Neustále se proto snaží tyto narůstající problémy řešit změnami systému a hodnot, avšak tím neřeší základní problém spočívající v dysgenických tendencích zachvacujících Západ i celý ostatní svět. V podstatě se tedy snaží řešit až následky a symptomy, nikoli původní a základní příčinu (samozřejmě, jak bylo řečeno, úpadek společnosti bývá zčásti způsobován i sociokulturními, ekonomickými a systémovými příčinami, ale ty samy o sobě, pokud k nim není přidružen zásadnější dysgenický úpadek, jsou ve svém působení pomíjivé a jejich účinek je omezený). Morální úpadek (např. zvyšující se rozvodovost nebo užívání drog), dekadence všeobecné vzdělanostní a kulturní úrovně, kriminalita, korupce, rostoucí počet lidí neaktivních a závislých na dávkách a další problémy nejsou, pokud je jejich alespoň částečnou příčinou dysgenický proces (což většinou ano, protože ve fázi, kdy civilizace projevuje známky dekadence, už obvykle probíhá), řešitelné ani levicovým sociálním inženýrstvím (více peněz do „sociálních programů“ a více úřadů, které se mají problémy zabývat), ani pravicovým konstruktivismem (reformy systému podněcující k větší odpovědnosti, samostatnosti a aktivitě). Levicové sociální inženýrství nezabírá vůbec, mnohdy problémy ještě zhorší – například sociální dávky na „pozvednutí“ chudých rodin jen zvýší porodnost nízkých tříd a tak zesílí dysgenickou regresi; také je ještě více motivují k nezodpovědnosti. Pravicový konstruktivismus může úpadek nanejvýš poněkud zbrzdit – například snížení daní a omezení byrokracie by na Západě skutečně mohlo pomoci oživit ekonomiku, ale tyto systémové reformy neřeší mnohem zásadnější dysgenický úpadek, takže i v případě zavedení takových žádoucích reforem Západ tak jako tak nakonec dojde úpadku. Ani občasná tvrzení, že tyto reformy by samy mohly pomoci zvrátit právě i ony zásadnější úpadkové trendy, neobstojí – například tvrzení, že jen omezení sociálních dávek by eliminovalo dysgenický proces, není udržitelné: ten totiž vypukl už dlouho před expanzí sociálního státu v 70. letech a je natolik pevně zakořeněn, že ho nezmění jedna systémová změna.

Symptomy úpadku jsou tedy zčásti způsobeny silnějším a zásadnějším úpadkem dysgenickým, a s jeho rozvojem bude jeho podíl na utváření těchto problémů narůstat – a s tím i jejich míra (a jelikož budou stále více způsobovány přímo genetickými – tedy vnějším působením nezměnitelnými – vlivy, stále méně bude možné jejich zvyšování alespoň brzdit sociálními a kulturními vlivy). Klasická řešení skrze sociální programy a utrácení peněz či změny systému a hodnot tedy samy nemohou úpadek vyřešit a zvrátit. To může jedině eugenika a obecně přístupy zohledňující genetické faktory. Přesto jsou soustavně kvůli dogmatice politické korektnosti a celkové ignoranci elitami zcela přehlíženy, což nemůže vyústit v nic dobrého.

Závažné při pohledu do budoucnosti vedle jistoty prohlubování dysgenického vývoje tak rovněž je, že až v budoucnu propukne otevřený úpadek kvůli dysgenickému trendu, stále budou předkládána genetiku ignorující neefektivní řešení spočívající v levicovém sociálním inženýrství nebo pravicovém konstruktivismu, v nichž bude podle jejich proponentů spočívat náprava. Bude pokračovat matení veřejnosti, že příčiny úpadku spočívají ve špatném systému, hodnotách, nedostatku investic do jeho řešení apod. Ani v budoucnu zřejmě nikdo s dostatečnou razancí a publicitou neprohlásí otevřeně, že hlavní problém a hlavní příčina úpadku spočívá v poklesu samotných vnitřních kvalit lidstva a v případě vyspělého světa i dysgenickému vlivu imigrace.

Vedle samotné danosti kritického vývoje je nekompetence a zmatenosti veřejnosti i elit ohledně příčin, principů a možností řešení úpadku druhým ze zásadních aspektů dnešní „Krize Věků“, jak současnou situaci už kdysi nazval Stoddard.

Advertisements
komentářů 7 leave one →
  1. Andreos permalink
    Říjen 11, 2014 10:30

    Myslím, že dnešní Maďaři jsou vesměs běloši; nějaké nebílé přimíšení od původních Maďarů z dávné minulosti u nich je patrné, ale celkem nevýznamné. Stačí se ostatně na ne podívat, a je zjevné, že jsou to běloši, ačkoli u některých lze nějaké náznaky asijských rysů nalézt. I podle genetických výzkumů je u nich nebílé přimíšení malé, jen o málo větší než třeba u nás.

    Ovšem v případě Bulharů už je to bohužel horší tam je nebílé přimíšení poměrně značné.

  2. Shaman permalink
    Září 10, 2014 15:58

    morgarath: otrok přece nemusí být nutně černý :-) Atila prý tvrdil, že Hunové jsou potomky Mongolů. A jejich vzhled je už sakra vzdálený dnešním Maďarům.
    Myslič: Těžko říct zda se slavizovali či ne. Resp. do jaké míry. Jejich jazyk obsahuje spousty slovanských výrazů. Barázda – brázda, pálenka – palinka a pod. Hlavně co se týče zemědělství a ovocinářství. Podle mě to svědčí o tom, že tyto výrazy před tím, jako nájezdníci neměli. Asi se při vzniku jejich jazyka s něčím takovým nepočítalo :-) jestli víš o čem mluvím :-)

  3. Září 10, 2014 15:13

    Maďaři mluví sice ugrofinským jazykem, ale podle všeho jsou to vlastně hungarizovaní Slované… Je to podobné, jako s Bulhary: Když turkotatarští Bulhaři přitáhli do dnešního Bulharska, jejich malý počet nebyl na překážku ke spolupráci s tamními Slovany. Stali se jejich vládnoucí vrstvou a postupně se slavizovali, vznikl tak nový národ, jehož panovníci si ještě nějaký čas říkali „chán“, například legendární Asparuch nebo Krum. O pár generací později již vládci měli slovanské tituly i jména a turkotatarská bulharština vymizela. S Maďary je to podobné, i když jiné: Ugrofinská bojovná vrstva ovládla Slovany (tentokrát asi hlavně po zlém), neslavizovala se, naopak hungarizovala místní lid. Podle genetických výzkumů jsou však Maďaři naprosto odlišní od ugrofinských národů v dńešním Rusku (odkud přišli), od Estonců, Finů a o Laponcích nemluvě… Jsou to vlastně Slované, což velice neradi slyší :-D Že jsou Maďaři potomci Hunů… no, to je sporné. Jejich předkové asi byli součástí hunského kmenového svazu, ale to třeba i Chazaři, Alani, Gótové a další kmeny. Nicméně že jsou přímí potomci Hunů, je jen legenda… Oni totiž středověcí křesťanští kronikáři házeli Huny, Avary, Maďary, Chazary, Kumány a Mongoly do jednoho pytle….

  4. morgarath permalink
    Září 10, 2014 12:50

    Shaman: takže dnešní Maďaři jsou potomci otroků Hunů? A jaké měli otroky, Maďaři vypadají docela bíle :-D
    Někde jsem četl že Čínu málem zničily kolonisté z Británie, nevím, co je na tom pravdy, ale zdá se, že až na Hongkong, který má určitou autonomii se jim to nepovedlo…

  5. Shaman permalink
    Září 10, 2014 12:17

    morgarath: ale ano, ja netvrdím, že je lepší žít jako primitiv. Vše záleží na prioritách jednotlivých skupin. Někomu vyhovuje vytvářet hodnoty, jinému zase na těch hodnotách parazitovat (což pro ně nejspíš představuje jejich „hodnotu“). Nejlíp z dějin mi vychází snad Čína. Přetrvává dost dlouho na to, aby její hodnoty a způsob života stáli za pozkoumání. Holt se jim daří koloběh dějin držet na uzdě. Jinak je to prostě bída s nouzí. Chetité (pokud se nepletu) doplatili na vnitřní rozbroje, Římané jiné kultury předělávali a nakonec doplatili na multikulti, Řekové taky postupně zdegenerovali a podlehli imigrantům, později Římu, Na druhé straně Mongolové drtili vše (včetně kultur a civilizací) co se nepoddalo ale postupně se taky začali zkulturňovat – až podlehli. Hůnové zanikli taky, zbyli jenom potomci jejich otroků, kteří se ve službě naučili jazyk svých pánů a dneska si říkají Maďaři (ačkoliv jsou děsně pyšní na své „hůnské“ kořeny a původ :-) ). Moc pěkně celou problematiku rozebírá Ibn Chaldún, ve své knize Čas království a říší. Žil myslím ve 14. století.

  6. morgarath permalink
    Září 10, 2014 02:06

    Shaman: Ano, koloběh to je, tak jako vše, i úpadek civilizací se neustále opakuje a neustále tím stejným způsobem.
    Co se týká kdo z nich koná racionálněji, můj názor je, že něco dokázat, vytvořit zdokonalit, civilizaci, kulturu, cokoliv, a poté odejít, vymřít, se mi zdá lepší, než přežívat jako nějaký primitiv v otřesných podmínkách, ale hlavně, že se nějak žije…

    Jinak skvělý článek, pěkně dlouhý, těším se na pokračování, bude-li nějaké.

  7. Shaman permalink
    Září 8, 2014 08:45

    Autor v podstatě dokazuje věčný koloběh v dějinách lidstva. Zatímco nižší vrstvy kladou důraz na přizpůsobivost (i když je paradoxně nazýváme nepřizpůsobivými), vyšší vrstvy se víc specializují na podmínky které sami vytvářejí. Jelikož se životní prostředí a životní podmínky neustále mění, musí to nutně vést k vymírání více specializovaných vrstev. Příkladem je nám samotná příroda. Inteligentní a dokonale vybavený tvor vyhyne, jen co se změní podmínky, na které se specializoval. Pak povstane jiný druh, který účinně (a taky dočasně) reaguje na nové podmínky. Otázkou tedy je, která z těchto dvou vrstev koná racionálněji.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: