Skip to content

Epifanie

Červenec 31, 2014
tags:
by
(Epifanie: zjevení, zejména záchranného božstva v jeho lesku a slávě – pozn. překl.)
POZOR! PROTOŽE ŽIVOT JE KŘEHKÝ A RYCHLÝ!
Jak se ubíráme po cestě života, je nepochybně moudré se pravidelně zastavit a znovu zhodnotit, kým jsme a čeho chceme v čase nám přiděleném na Zemi docílit. Rozvinutí bytosti člověka nelze hodnotit dle osobnosti, obliby, akademických znalostí a materiálního zisku; lze ho určit dle rozvinutí a kvality duše a ducha, jenž je ve vztahu k našemu orlögu (osudu). Je to náš vnitřní vývoj sebeuskutečnění, co přesahuje osobnostní masku naší pozemské existence.Prozkoumání svého pravého vnitřní já vyžaduje sejmutí všech mnoha masek, jež vytváří iluzi toho, kým vypadáme, že v našem každodenním životě jsme. Položte si tyto otázky: Proč existuji? Jaký je smysl mé existence? Odkud jsem přišel a kam jdu? Jsem si vědom životní reality a smyslu, nebo spím? Má život význam a směr, nebo je marný a nahodilý? Měl bych řídit směr života, nebo bych měl nechat život řídit mě? Lze zlepšit kvalitu a budoucnost života, nebo je život beznadějný? Měly by rasy lidstva zdokonalit sobě vlastní jedinečnost druhu, jak je plán Boha a Přírody, nebo homogenizovat v neidentifikovatelný druh bez kultury, protože nám to říkají světoví vládcové a vlády? Máte starost o existenci a budoucnost svých dětí a svého lidu? Poznání skutečně důležitých bodů v životě vyžaduje, abychom věděli něco o světě kolem nás. Buďte si jisti, že nikdy nepoznáte „nejzazší realitu“, která spočívá zcela mimo dosah a rozměr lidského zkoumání, ale stále je alespoň možné zjistit velké pravdy a tajemství života. Pro začátek bychom se měli nejprve něco dozvědět o prostoru a času.Roku 1915 význačný filosof Samuel Alexander pořádal na univerzitě v Glasgow sérii přednášek, které se později staly základem jeho knih o časoprostoru a božství. Jeho díla se považují za nejvýznamnější britský metafyzický příspěvek od dob Hobbese. V podstatě tvrdí, že prostor jako takový nemá žádný pohyb. Tomu tomu odpovídá tvrzení, že čas, jak se pohybuje z minulosti skrze přítomnost k budoucnosti (od dřívějšího k pozdějšímu) znamená obsazování úseku prostoru. Čas je pohyb, ale pohyb času se nemá chápat jako posloupnost přítomností, v každém momentu tajemně znovuvytvářených, protože toto by neznamenalo nic jiného než prostý čas. Pokud bychom neměli nic víc než prostý čas, skládal by se ze zanikajících okamžiků nepřetržitého času, neexistovalo by nic víc než okamžik, teď, které by pak samo pro sebe, i pro pozorovatele, bylo pouhým teď a neobsahovalo by žádné dříve ani později.

Na druhou stranu, prostor je druh stínu či protějšku času a není stejný. Dále, prostor může být plný času a čas může být plný prostoru. Celý prostor se nevyskytuje v jeden okamžik, ale je naplněn časy různého trvání. Existuje kontinuum událostí naplňující prostor, ale rozdělený referenčním bodem na dříve a později. Příklad, jenž možná vyjasní vnímání minulé události je to, že vnímáme hvězdu Sirius ne tak, jaká je v momentu vnímání, ale jaká byla před devíti lety, protože trvá devět let, než její obraz dospěje sem na Zem. Mohli bychom říci, že prostor je v každém momentu naplněn vzpomínkou i očekáváním.

Celkový časoprostor je syntézou všech perspektiv, přičemž každá perspektiva je „fází historie“ časoprostoru. Perspektivy se syntetizují, když si představíme nejen referenční střed, ale nekonečnost takových středů, jeden pro každý okamžik. Fyzický vesmír je tedy skrz naskrz historický, scéna pohybu. Celkový časoprostor je časoprostorem ve své úplné historičnosti, ne vize věčnosti. Čas samotný je myslí prostoru a prostor je tělem času. Život je prostředníkem mezi hmotou a myslí. Lidské já, jakožto důvěrný svazek těla a mysli, je jen příkladem zásadnějšího kosmického plánu, což je prostor se svým (myslí či duší) časem. Celý vesmír časoprostoru, ve své nesčetné složitosti, nese stále bohatější kvality a je oduševnělý — je živý. Časoprostor neexistuje, ale je sám o sobě úhrn všeho, co existuje. Existence patří k tomu, co zaujímá časoprostor. V každém momentu je vesmír celkem existujících částí. Náš svět je procesem „nekonečného stávání se“, jež nikdy a nikde nepřejde do existence, protože nekonečné stávání nemůže začít něčím být.To nás přivádí k tématu Boha a Božstva. Tělo Absolutního Boha zahrnuje všechny kvantity pod Božstvím, což je časoprostorovost, materiálno, život a mysl, kdežto „mysl“ Boha je jeho božstvím. Další rozlišení mezi lidstvem a Absolutním Bohem je, že my jsme konečně nekoneční, zatímco Bůh je nekonečně konečný. Bůh, jakožto činná existence, se stále stává Božstvem, ale nikdy toho nedocílí. Je ideálním Bohem v zárodku. Ideál, pokud by byl naplněn, by ho učinil konečným a tudíž by přestal být Bohem. Můžeme dát naší koncepci tvořivé boží síly tvar a charakter, ale vždy zůstane naší osobní představou toho, čím nebo kým Bůh je.Když se posuneme od Alexandrových teorií dál, zjistíme, že člověk se svou uvažující myslí se bude vždy snažit pochopit Absolutního Boha, přesto pro něj vždy zůstane nedostupný, protože taková empirická kvalita, která je zároveň vše a nic, zůstane pro lidskou mysl nepochopitelná. Stále klamné hledání pochopení Božských tajemství musí být uhašeno, musí být dosažitelné v souhrnné formě a božské archetypy se tedy mění v manifestaci z kolektivní mysli člověka. Archetypální etničtí bohové jako Wotan se stávají o nic méně reálnými než člověk samotný a účinně slouží potřebám podřízené árijské rasy. V epifanii se svými bohy nalézáme celistvost.Je tedy důležité nezapomínat, že vedle elementů samotných ještě existuje forma jejich kombinace, a tato forma je stejně reálná jako elementy a dává jim svůj význam. Celý svět, se svým reálným sklonem k božstvu, v nás mísí z hlubin naší podstaty mlhavou touhu po božství, která zastiňuje svůj cíl. Na co odkazujeme jako na Absolutního Boha, není „Bůh“, pokud se nestal vším-ve-všem a není Bohem náboženství. Takový bůh je jen aspektem a ten může znamenat jen pojetí absolutna. Bůh je „uvnitř“ a „mimo“ všech věcí. Svrchovaný se projevuje prostřednictvím růstu, což je popud z nitra ven, usilování o vyjádření a projevení —Epifanie.

Když jedinec dospěje k jasnému chápání Boha a časoprostoru, tím více má důvod oceňovat zásadní hodnotu našich rodných etnických bohů. Árijský člověk měl za dlouhé údobí lidských dějin mnoho patriarchálních a matriarchálních božských archetypů. Ačkoliv se jména mohou lišit, základní archetyp zůstává stále neměnný pro ty, kteří mu dávají život, dech a formu. Etické rasové náboženství interpretuje naši nezměrnou podstatu v pojmech toho nejvyššího, čím může lidská podstata být a jak ji lze zakoušet. Jako je mysl souhrnem života, který vyrůstá z hodnotného života, tak je božstvo souhrnem mysli a vyrůstá z hodnotného duševního života, a onen život se sám týká pravdy,  dobroty a krásy. Stále by mělo být na paměti, že každé slovo či myšlenka má velkou moc a  bude nakonec materializováno na Zemi. Myšlenky se stávají slovy, slova se stávají činy a živou skutečností.

Velký filosof Platón prohlásil, že: „Dobro není nic víc či míň než vědění; a zlo se rovná neznalosti.“ Oddělením hmoty od ducha a pozvednutím rozumu do nové role Platón ustavil základ, na němž byla založena vědecká bádání času a prostoru. Mnoho z věčných otázek ohledně prostoru a času zahrnuje téma kosmologie, studium evoluce, stavby a zákonů vesmíru. V současnosti se kosmologie stala seriozní oblastí zájmu astronomů a jiných vědců. Původně se jednalo o oblast šamanů, kněžích a vyprávěčů příběhů, protože kořeny kosmologie se skrývají hluboko v mýtech starověkých kultur. Tyto spletité, často krásné legendy vyrostly ze snah vysvětlit, jak a proč funguje vesmír, byl vysvětlován, a právě tam lidstvo zapadá do kosmického plánu.

„Nic mne neodchýlí od víry, že každý člověk
miluje pravdu. V přírodě neexistuje čistá lež, čistá zášť.
Radost z neřestného návrhu
je krajní zhýralostí a zneuctěním. Neexistuje skepticismus,
neexistuje ateismus, pouze to.“ ……………..Ralph Waldo Emerson

Každá starověká kultura popisovala počátek světa vlastní specifickou rodnou kosmologií či popisem stvoření. Naše chápání časoprostoru, archetypu a božství, ať už v duchovnu, vědě či etnických mýtech, to vše vede člověka k jeho božskému původu, od něhož je dlouho oddělen a izolován v širé pustině materiálního světa deziluze a iluze. Nahlédnout za závoje Mystérií ve snaze pochopit tajemství života a vesmíru, to podněcovalo fascinaci těch nejlepších myslí naší historie. Dokonce Julius César se jednou vyjádřil v rozhovoru s egyptským knězem ohledně pramenů Nilu, že by se vzdal svých legií, říše, Kleopatry a všeho, pokud by mu kněz ukázal ony záhadné zdroje. Pouze neochvějným sledováním cesty k pravdě a osobnímu chápání Mystérií můžeme poznat sebeuskutečnění a naplnění. Člověk nepozná nic, pokud by si snad zvolil zůstat ve spánku, neznalý a pověrčivý. Život je téměř zázrak a každý kámen zapadá tam, kam mu náleží.  Znát mystéria znamená znát Boha! Jak prohlásil řecký lyrický básník Pindaros: „Šťasten ten, kdo prošel Mystérii; zná původ i konec života.“

 

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: