Skip to content

Keltogermán

Květen 29, 2014

Úryvek z knihy Houstona Stewarta Chamberlaina Základy 19. století, díl prvý, vydané roku  1910 nakladatelstvím Dr. Ant. Hajna, Praha, v překladu Jana Mrazíka.

Pravil jsem, že pojem „Germána“ jest bráti šíře, ale zároveň i úže než činil Tacitus. Obojí, rozšíření i zúžení, vyplývá z historických, tak i anthropologických úvah.

Rozšíření doznává tento pojem seznáním, že Tacitova „Germána“ nelze fysicky i duševně ostře odlišovati ani od jejho předchůdce v dějinách, od Kelta, ani od jeho následovníka, jehož jsme zvyklí ještě s odvážnější smělostí slučovati v pojem „Slovana“. Žádný přírodozpytec neváhal by považovati tyto tři raçy dle jejich fysických znaků za druhy společného kmene. Gallové, kteří r. 389 před Kr. dobyli Říma, odpovídají dle popisů zcela líčení, jaké podává Tacitus o Germánech? „Zářivé, modré oči, rezavý vlas, vysoká postava“; a na druhé straně nálezy lebek ve hrobištích z nejstarších heroických dob slovanských ukázaly k úžasu učeného světa, že Slované z doby stěhování národů byli zrovna tak vyslovení dolichocefalové (Dlouholebečníci) a zrovna tak vysokorostlí mužové, jako staří Germáné a jako Germáné ušlechtilejšího kmene až podnes. 1)

Kromě toho Virchowovo obsáhlé zkoumání barvy vlasů a očí podalo výsledek, že Slované z domu byli právě tak plavovlasí (a v některých krajinách posud jsou) jako Germáni. Nehledě tedy k theoreticky jen a hypotheticky nabyté všeobecné představě. zdá se, že máme dobrý úvod, pojem Germána, jak jsme jej přejali od Tacita a jejž jsme od té doby pouze s hlediska úvah jazykových stále zúžovali, naopak hodně rozšířiti. 2)

Mluvme nejprve o Keltovi. Převážně filologickými úvahami svedení, ježto keltické řeči prý jsou italskými a řeckými blíže příbuzny než s germánskými, jsme zvykli přehlížeti tak rozhodující fysický moment i ještě více rozhodující moment morální. 3) My řadíme Kelta k Řekoitalům, kdežto on patrně jest s nimi jen vzdáleně, s Germány však velmi blízko příbuzný. Byť zcela porománštělý Gal se odlišoval hluboce od svého podmanitele, od Burgunda nebo Franka, tož onen původní dobyvatel Říma, ba i pozdější, po staletí již v severní Itálii usazený Gal, jejž Florus ještě stále líčí jako nadčlověka, podobá se patrně fysicky Germánovi; avšak netoliko fysicky, neboť i jeho chuť k potulkám, jeho radost z války, jež jej vede až do Asie do služby každého pánam který mu dá příležitost se bíti, jeho záliba ve zpěvu… to vše jsou podstatné rysy téhož příbuzenstva, kdežto bychom byli na rozpacích, kdyby nám bylo dokazovati italo-řecké styčné body. S Kelty smíšeni, od Keltů vedeni, Germáni vstupují v užším, tacitovském smyslu slova poprvé do dějin světových; 4) slovo Germán jest keltické. Nesetkáváme-liž se ještě dnes s oněmi vysokými postavami s modrýma očima a rusým vlasem v severozápadním Skotsku, ve Walesu? a t. d., a ne jsou-liž podobnější Teutonům než Jihoevropanu? Nevidíme-liž ještě dnes Bretonce jako odvážné námořníky podobné Normanům? Ale kterak tato divoká keltogermánská mysl na mnoha místech dotykem s římskou civilizací seženštila, neukázal nikdo menší než Julius Caesar v prvním oddíle první knihy své Galské války. 5)

Ještě nápadnější a pro mou thési ještě více rozhodující jest příbuznost hlubších duševních vloh mezi Kelty a Germány, jež vyzírá z dějin, příbuznosť, oněch jemných rysů, které tvoří individualitu. Možno-liž věřiti, že náhodou Pavel psal svoji epištolu o vykoupení věrou, o evangelium svobody (v protivě k „otrockému jhu“ církevního zákona), o významu náboženství, že nspočívá ve skutcích, nýbrž v obrodě na novou bytosť; možno-liž věřiti, že právě toto písmo psáno bylo Galatským, oněm „keltickým Řekům“ maloasijským, toto písmo, v němž domníváme se slyšeti Martina Luthera mluviti? 6) Já pak nevěřím, že by při takových věcech náhoda měla místo, ježto vidím, jak jinak mluví týž muž, chtěje tytéž pravdy sdělovati obci židovské a dítkám chaosu, jako jest v Epištole k Římanům. Soud náš zakládá se jak na příbuznosti mezi keltickým a starogermánským mythickým náboženstvím, tak i na pozorování příbuznosti mezi duševními vlohami vůbec, což dokazují kulturní dějiny evropské podnes. Tak vidíme na př. vycházeti z keltických krajů Irska (od Scotta Erigeny k Duns Scotovi) filosoficky vysoce nadané bohoslovy, jejichž nezávislý směr duševní a smělý pud bádavý jim přivodí pronásledování ze strany římské církve; v srdci Bretaňska zrodil se nové dráhy razící duch Petra Abaelarda, jehož vyznamenává netoliko samostatné, po volnosti toužící myšlení, ale hlavně svatá přísnost jeho života. Tito keltičtí duchové jsou, jako i dnešní bretonští plavci, zároveň zbožni i volni, jak to spatřujeme od Karla Velikého a krále Alfreda až ke Cromwellovi a Královně Louise, od smělých protiřímských troubadourů a politicky nezávislých minnesängrů až k Schillerovi a Richardu Wágnerovi.  A vidíme-li téhož Abaelarda bojovati z hlubokého náboženského přesvědčení proti odpustkům za peníze (Theologia christiana), zároveň též stavěti Hellény nad Židy, prohlašovati Platónův světový názor za vznešenější než Mojžíšův, ano, vidíme-li jej (Dialogus interphilosophum, Judaeumet et Christianum) dávati transcendetnální idealitu prostorové představy za podklad náboženskému myšlení, tak že člověk stojí bezprostředně před obličejem božím následkem vnitřního obratu mysli: zdaž nejsme nuceni uznati, že tato inteligence není jen karakteristicky indoevropská, nýbrž že prozrazuje také i specificky germánskou svéráznost? Nepravím německou svéráznost a nemluvím také o dnešku, kde differenciace vedla k vytvoření velmi ostře odlišných národních povah, nýbrž o muži, jenž žil před téměř tisíci lety. Typický Kelt s temnou vášnivostí své bytosti, nový Tristan ve své lásce, jest masem z našeho masa a krví z teutonské krve; jest duchovně Germánem. Zrovna tak Germánem, jako obyvatelstvo Švábska a Černého lesa, domoviny Schillerovy, Mozartovy a jiných můžů, kteří  za své neobyčejné nadání básnické bez pochyby vděčí silnému přimísení keltické krve. 7) Téhož Abaeldardova ducha poznáváme všude, kde Keltové byli v hojném počtu, jako v domovině nešťastných Albigenských v jižní Francii, anebo posud jsou, jako ve Walesu, rodišti methodistů. Ano poznáváme je i v katolické Bretani, neboť katolictví a protestanství jsou nejprv slova; náboženskost Bretonců je pravá, v pravdě však dle své barvy spíše „pohanská“ než křesťanská; zde žije prastaré lidové náboženství pod katolickou škraboškou dále.

—  Nejnápadněji však vystupuje na jevo společná příslušnost mezi Kelty a Germány v jejich básnictví. Od počátku francké, německé a anglické básnictví jest s pravým keltickým úzce spředeno, nikoli snad, jako by prvnější postrádala vlastních motivů, nýbrž drží se keltických motivů jako prapříbuzných, protože následkem zapomenutí jakýsi ráz cizoty mu propůjčuje zvýšenou vábnost a vzácnou kořeněnost. Keltická poesie jest nesrovnatelně hlubokomyslná, symbolismem nevyčerpatelně bohatá a byla patrně při svém nejdalším původu s duší germanského básnictví, s hudbou, úzce setkána. Pozorujíce plody vzniklé ve všech germánských zemích na obratu 12. a 13. stol., především ve Frankách; pozorujíce na jedné straně Geste de Charlemagne, Píseň o Rolandovi, Berteauxgranspiès, Origer le Danois a j., a vidouce na druhé straně znovu ožívati keltickou poesii v pověstech o Queste du Graal, o Artušově stolokruhu, o Tristanu a Isoldě, o Parzivalu a t. d., nemůžeme býti ani na okamžik v pochybnosti, kde nacházíme hlubší, poeticky nevyčerpatelnou plnost tvořivou a významnou! A při tom byla keltickáý poesie 13. stol. v nevýhodě, ježto byla oloupena o křídla zpěvu a rozředěna na román, její pravé,  básnické jádro bylo cizím přídělkem zasypáno jako nordické mythy Nibelungů. Čím dále můžeme sáhnout zpět, tím zřetelněji poznáváme silnou příbuznost mezi prakeltickou a pragermánskou vlohou;  potom pak od stupně k stupni se vždy cos ztrácí, tak že, ačkoli Tristan Bohumíra Strassburského má větší cenu než francouzská zpracování téže látky, přece mnohé hluboké a jemné rysy, tvořící podklad této poeticko-mythicko-symbolické pověsti, tam scházejí, kdežto starofrancouzský román je má a Chrestien de Troyes je alespoň ještě naznačil; totéž platí o Wolframově Parzivalu. 8) Nejlépe přesvědčí nás o této příbuznosti, že jediné německá hudba byla s tou prakeltickou a pragermanskou poesií probuditi k novému životu; tomu nás učily veliké činy 19. stol.  a odkryly tím zároveň úzkou spojitost obou zdrojů.

Na tuto pasáž navazuje část pojednávající o Slavogermánech, jejíž překlad  z ruštiny jsme uvedli již dříve zde.

 

Poznámky:

1) Srovn. Ranke: Der Mensch, 2. vyd. II. 297. Jest vyloučeno, že by při těchto hrobových nálezech šlo o normanské Varjahy, ježto zkoumání obsahují materiál z nejrůznějších nalezišť netoliko na půdě ruské, nýbrž i na německé.

2) Proto užívají naši anthropologové pojmu Homo europaeus ve smylu mnohem přesnější než Linnaeus;  avšak takováto nomenklatura jest příliš abstraktní pro historika, jenž si toho proto posud nevšimnul. Dlužno, aby vniklo porozumění v širší kruhy, přizpůsobiti dosavadní terminologii novým potřebám, což stane se rozšířením představy „Germána“;  teprve potom zjasní se dějiny posledních dvou tisíciletí a zvláště století 19. Že Keltové, Slované a Germáni pocházejí z jediného čistě pěstovaného lidského rodu, může býti dnes považováno  za úplně zjištěný výsledek anthropologie a praehistorie (srovn. dr. G. Beck: Der Urmensch, basel 1899, str. 46 a násl.). K tomu přistupuje ještě historicky dosvědčené vzájemnéh pronikání těchto různých kmenů.  Tak dospívá na př. professor na Collège de France, H. d‘ Arbois de Jubainville, ve své knize Les Celtes, 1904, k výsledku: Il y problabement en Allemagne plus de sang Gaulois qu’en France (Jest pravděpodovně v Německu více keltické krve než ve Francii).

3) Schleicher na př. ve svém slavném rodokmenu indoevropských jazyků spojuje „italokeltické jazyky“ v jednu skupinu, které se již v pradávných dobách odloučily od eseveroevropského základního jazyka; i známá „Wellentheorie“ Schmidtova líčí Kelta, jakoby ze všech Indoevropanů stál od Germána co nejdále.

4) Příchod Kymbrů a Teutonů, 114 let před Kr.

5) O fysické totožnosti mezi Kelty a Římany snesl nedávno prof. Gabriel de Mortillet tak obsáhlý materiál, a to jak anthropologickým tak i svědectví starořímských spisovatelů, že dostačí poukázati na jeho spis „Formation de la nation française“, 1897 (str. 114 násl.).

6) Že Galatsko bylo keltickým ostrovem uprostřed vln východních národů, kde i keltická řeč se udržela po staletí jakožto řeč obcovací, dokazuje Mommsen: Römische geschichte, 3. vyd. V., 311 násl.

7) Wilhelm henke: Der Typus des germanischen Menschen (Tübingen, 1895). Podobně Treitsche. Politik, I., 279.

8) na tomto místě použil jsem výsledku svých vlastních studií (srovn. Notes sur Parsifal a Notes sur Tristan v Revue Wagnérienne 1886 a 1887).

 

 

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: