Skip to content

Dějiny jsou pouze u bílých národů

Duben 8, 2014

obal Kapitola z knihy Arthura De Gobineau O nerovnosti lidských plemen, vydané roku  1942 nakladatelstvím Orbis, Praha. Celý první díl této knihy ke stažení zde v naší Knihovně.

Proč skoro všecky civilisace se vyvinuly na západní polokouli.

Opustíme nyní, až do chvíle, kdy půjdeme se španělskými dobyvateli na pevninu americkou, tyto osamělé národy, které méně ohroženy ethnickým míšením nežli jiné národy, mohly zachovati po dlouhé řady století organisaci, proti které nic nepůsobilo. Tuto vzácnou podívanou nám poskytovala Indie a Čína ve své odloučenosti od ostatního světa. A právě tak, jak uvidíme už jen národy, kterak navěšují svoje zájmy, svoje myšlenky, svoje nauky a osudy na dění národů jinak vytvářených, právě tak už neuvidíme dlouho trvati sociální instituce.  Nikde už ani na okamžik nebudeme míti ilusi, jež v Nebeské Říši a v zemi brahmanů mohla uvažujícího pozorovatele pohnouti, aby se sám sebe ptal, zda myšlenka lidská není nesmrtelná. Místo tohoto velebného trvání, místo oné solidnosti takřka nezhynutelné, velkolepé to výsady, kterou poměrná jednolitost plemen zaručuje oběma společnostem, jež právě jsem jmenoval, nebudeme pozorovati v rušné aréně, do níž se vrhá většina bílých národů, počínaje 7. stoletím př. Kr., nic nežli nestálost, neustálenost myšlenky civilisační. Hned pokud jde o měření délky časové, tu bývalo nutno pořadí událostí čínských a indských měřiti na desítky století. Odvyknuvše si tuto metodu, brzy zjistíme, že civilisace pěti až šesti set let jest poměrně velmi úctyhodná. Nejskvělejší výtvory politické nebudou mít větší délku života než dvě stě nebo tři sta let a překročena-li tato mez, musejí se buď přetvořit nebo zhynout. Oslněni na okamžik pomíjející slávou Řecka, republikánského Říma, vstupujíce do moderních dob budeme velmi potěšeni pomyšlením, že když naše lešeňové sociální konstrukce trvají krátce, mají aspoň tolik životnosti a délky života jako všechno, co Asie a Evropa viděly roditi, čemu se lidé obdivovali, čeho se báli a po čem, když to bylo mrtvo, nohama dupali od té doby 7. století př. Kr., doby to takřka úplného obnovování a přetváření pro bílý vliv v pozemském dění v zemích západních.

Západ býval vždycky střediskem světa. Podobnou domýšlivost chovávaly a živily všecky oblasti, i ty malé. Pro Indy Aryavarta jest uprostřed krajin podlunárních; kolem této posvátné země se prostírají Dwipas, souvisící se svatým středem na ten způsob jako souvisí květná korunka lotosu s kalíškem této božské rostliny. Podle Číňanů Vesmír září kolem Nebeské Říše. Podobný nápad těšil Řeky; jejich templ v Delfách byl prý pupkem Dobré Bohyně. Egypťané byli podobně pošetilí. Není správno, aby podle zeměpisné své polohy si některý národ nebo soubor národů domýšlel, že mu přísluší ústřední úkol na zeměkouli. Správné stanovisko mimo všechny zájmy vlastenecké je pouze stanovisko mravnosti, jež praví, že těžiště sociálního světa vždy kývalo v západních zemích, nikdy je neopustivši a mívalo podle dob krajní polohy Babylon a Londýn na východě a západě a Stokholm a Egypt na severu a na jihu; mimo tyto hranice je jen osamocení utlačování jakékoli osobitosti, nemohoucnost vyvolati celkové sympatie a pak už jen barbarství všech forem.

Západní svět, tak jak jsem vyznačil jeho obrys, jest jako šachovnice, na níž se přišly potýkati velké zájmy. To jest jezero, jež vždycky přetékalo na ostatek světa, někdy jej pustošíc, většinou zúrodňujíc. Je to jakési pole rozmanitě oseté různými rostlinami, léčivými i jedovatými, výživnými i otravnými, jež všechny našly své pěstitele. Největší počet konfliktů, nejrozmanitější a nejdalekosáhlejší události, co do důsledků, se tu soustřeďují, kdežto v Číně a v Indii sice došlo ke mnoha významným otřesům, o nichž se ani všeobecnost nic nedověděla, ani věda, upozorněná jistými stopami, toho mnoho o nich neobjeví, leda s velkou námahou. Oproti tomu u civilisovaných národů západu není jediné bitvy trochu významnější, ani jedné revoluce poněkud krvavější, ani změna dynastie, byť i nevýznamné, udavší se v posledních 13 stoletích, jež by se nebyla dostala až k nám, mnohdy s podrobnostmi, jež udiví čtenáře asi na ten způsob jako bývá udiven starožitník, když na prastarých památkách najde něžné plastické jemnosti.

Odkud tato rozdílnost? To je z toho, že ve východních dílech světa neustálé zápasy ethnických vznětů se vyřizovaly vždy mezi živlem arijským na jedné straně a živlem černým nebo žlutým na druhé straně. Není ani třeba poznamenávati, že tam, kde černá plemena bojovala jen mezi sebou samými nebo kde žlutá plemena se obracela sama proti sobě nebo tam, kde si jsou ve vlasech dnes míšenci tmaví a nažloutlí, není možno psáti dějiny. Poněvadž v těchto případech bývají výsledky sporů vybojovaných v podstatě stejně neplodné jako ethnické vzněty, jež pro ně byly směrodatné; nic se neobjevilo, nic po nich nezbylo. Tak tomu je v Americe, tak tomu je ve většině Afriky a na velmi značné části Asie. Dějiny tryskají jen tam, kde se stýkají plemena bílá.

V Indii ušlechtilé lidstvo má třecí plochy jen se dvěma odpůrci nižšími. Jsouc na počátku ve své arijské bytnosti soudržné, mohlo se věnovati výhradně jen obraně proti vpádu, proti zatopení živly cizími. Tato vytrvalecká práce se provádí energicky, s vědomím nebezpečí a s prostředky, jež by se mohly nazývati zoufalými a jež by skutečně byly romantické, kdyby odedávna nebyly měly výsledky praktické. Tento tak skutečný, tak opravdový zápas není při tom takové povahy, aby zakládal dějiny v pravém slova smyslu. Ježto bílé spoluúčinkující pokolení, jak jsem právě uvedl, jest soudržné, a ježto má jediný cíl, jedinou civilisační myšlenku, jedinou formu, stačí mu vědomí, že zvítězilo a že žije. Malá rozmanitost v původu podnětů plodí i málo touhy po zachování stop událostí a stejně tak jako kdosi poznamenal, že šťastní národové nemívají letopisů, lze k tomu ještě doložiti, že jich nemají proto, že si nemají vyprávěti nic, co by se všeobecně nevědělo. Poněvadž vývoj tak jednotné civilisace jako byla v Indii poskytoval národnímu přemýšlení jen málo novotářských překvapujících námětů, nečekaných obratů myšlenkových, novot vědeckých a impulsů mravních, a nemá ani nic vážného co by vyprávěl, pochází z toho, že letopisy indské braly na se vždycky formu theologickou, zdobily se barvami poesie a že vždy se v nich jeví takový úplný nedostatek chronologie a takové mezery co do záznamu věcí vůbec.

Sbírati záznamy o událostech je v Číně prastarým zvykem. Vysvětlujeme si to tím, že Čína bývala odedávna ve styku s národy početně tak slabými, že ji nemohly přemoci, ale přece jen dosti silnými, aby ji znepokojovaly a občas jí trochu pohnuly a jež, utvořeny cele nebo zčásti z živlů bílých, nepřicházely pouze se šavlemi v ruce, když útočily, nýbrž i s myšlenkami. Čína, třebaže velmi vzdálena styku s Evropou, mívala přece jen mnoho účasti na různých stěhováních a čím více budou čteny soupisy jejich spisovatelů, tím více se tam najde poučení o našem vlastním původu, zpráv, jež dějiny Aryavarty nám nepodávají s takovou zevrubností. Před delší dobou pracemi učenců celkem velmi dobře byly poopraveny četné mylné pojmy o Hunech a Alanech. Byly jimi i shromážděny cenné podrobnosti o Slovanech a snad se takovýmto způsobem poněkud i doplní nějakými objevy nepatrný počet zpráv, jež máme o Sarmatech. Ostatně, a to budiž podtrženo, mnohem více starých skutečností, jež uchovala literatura Nebeské Říše, se vztahuje na severozápadní oblasti Číny nežli na jih tohoto státu. Příčinu toho jest hledati ostatně ve třenicích národů Nebeské Říše bíle pomíšených se kmeny bílými nebo polobílými na hranicích; takovým způsobem, sledujíce jasné pořadí, počínající zatvrzelým mlčením plemen černých a žlutých, nacházíme zprvu Indii s jejími civilisátory, mající jen poskrovnu dějin, poněvadž má málo vztahů s ostatními větvemi téhož plemene. Pak tu máme Egypt, jenž jich má jen o málo více ze stejných důvodů. Pak přichází Čína, jež jich skýtá více, poněvadž třenice s arijskou cizinou byly obnoveny a pak se přichází na západní území světa, na přední Asii, do krajin evropských, kde se vyvíjejí letopisy se stálým karakterem a s neúnavnou čilostí. To proto, že tam se nesetkáváme jen s jednou nebo dvěma nebo třemi větvemi ušlechtilého druhu, bránícími se co nejlépe proti spleti nižších větví lidského stromu. Podívaná je zcela jiná a na rušném jevišti od sedmého století před naším letopočtem četné skupiny bílých míšenců s různými svými způsoby, potýkající se jedna s druhou nejen pěstí, nýbrž i myšlenkami, obměňují neustále vzájemně příslušné civilisace uprostřed bojiště, kdež se černé a žluté národy objevují jen jaksi přestrojené staletými míšeními a působí jen utajeným přiměšováním, jehož hlavním pomocníkem je čas. Jedním slovem, když od této chvíle se vyvíjejí děje v krajích západních, bude v čele všech stran míšenina bílá a nepůjde již než o Arijce a Semity (protože Chamité už splynuli se Semity). Půjde tedy již jen o Kelty, Slovany, vše to již národy slušné a ušlechtilé, mající zvláštní myšlenky, z nichž si každý již vytvořil civilisační soustavu více či méně vytříbenou, a každý už tu nějakou soustavu má; všichni se vzájemně překvapují a udivují naukami, jež vytvářejí o všech věcech a jimiž hledí vítěziti nad naukami soupeřů. Toto nesmírné a neustálé intelektuální soupeřství se zdávalo vždycky těm, kteří je prováděli, hodné pozornosti, úvahy, hodné zaznamenání každou hodinou, kdežto jiní národové, méně trápení, nepovažovali za užitečné zachovati významnou vzpomínku na doby stále stejného sociálního bytí, přes všecka vítězství, vybojovaná nad plemeny skoro němými. Tak západ Asie a Evropy jest velikým pracovním polem, kde se předkládaly a vyřizovaly největší otázky a spory lidstva. Tam také kromě toho se soustřeďovalo pro účely civilisačního boje všecko, co mělo hodnotnou lákavost pro takovýto účel.

I když se tu všechno nevytvořilo, přece jen tu bylo všecko požadováno a vždy se úspěchu docílilo pokud bílá podstata vládla, protože — nebudiž zapomenuto — bílé plemeno není nikde čisté a všude spočívá na základě různorodém, který ve většině případů je doplňkově vyrovnává způsobem ne všude sice patrným, ale vždy rozhodujícím. V dobách, kdy činnost bílých bývala nejsvobodnější, ve střediscích západních, v tom oceáně, do nějž se přelévají všecka civilisátorská proudění, bylo vídati intelektuální výboje jiných větví bílých, účinkující v působištích velmi vzdálených okruhů a obohacující společný duševní majetek rodiny. Tak se v krásných dobách Řecka zmocnily Athény toho nejlepšího co znával Egypt a všeho, co nejsubtilnějšího mívala Indie. Podobně i v Římě ovládali umění jak uchopiti objevy z nejvzdálenějších míst zeměkoule. Ve středověku, kdy občanská společnost se zdá mnohým posuzovatelům nižší než společnost za doby Césarů a Augustů, se zdvojuje horlivost a dociluje se velikých úspěchů při soustřeďování vědomostí. Proniklo se daleko dovnitř stánků východní moudrosti a nasbíralo se tam mnoho správných poznatků; a současně neohrožení cestovatelé, puzeni dobrodružným duchem svého plemene, konali daleké cesty, vedle nichž popsání pobřežních plaveb Scylaxe a Annona, Pythease a Néarka si skoro ani nezasluhují býti zmiňována. A byl při tom snad francouzský král, byl papež dvanáctého století, původci a podpůrci takovýchto podniknutí, byli oni srovnatelní s kolosy autorit, které druhdy ovládaly římský svět? To proto, že ve středověku bílý živel byl ušlechtilejší, čistší, činorodější a proto jej římské paláce neznaly. Ale jsme v 7. století před érou křesťanskou, v tomto důležitém údobí, v němž na velikém kolbišti západního světa skutečné dějiny počínají aby už nikdy neutuchly, v údobí, v němž dlouhé bytí států už nebude možné, kdy nárazy národů a civilisací se budou následovati v krátkých intervalech, kdy plodnost a jalovost sociální se budou sesazovati a nahrazovati v téže zemi podle menší nebo větší tloušťky živlů bílých, jež povlakem budou překrývati černý a žlutý základ. Zde bude vhodno vrátiti se k tomu, co jsem v prvé knize uvedl o důležitosti, jež se přikládá některými vědci zeměpisné situaci v těchto příčinách.

Nebudu tu znovu vypočítávati důvody proti této nauce. Nebudu opakovati, že kdyby umístění Alexandrie, Konstantinopole byla osudem určena za budoucí velká střediska lidstva, by byla zůstala takovými na věky věkoucí, což je vyvráceno událostmi. Já také ani neuvedu, že kdyby se takto usuzovalo, ani Paříž, ani Londýn, ani Vídeň, ani Berlín, ani Madrid by neměly nároku na nějakou slávu hlavních měst, jimiž všecka se stala, a že bychom na jejich místě viděli již od narození prvních prakupců Cadix nebo snad lépe Gibraltar, Alexandrii daleko spíše než Tyr nebo Sidon, pak Cařihrad (jenž by věčně vylučoval Oděsu, Venezii [Benátky], zcela beznadějně ovšem Trieste), jak si vylichvařily přirozenou nadvládu obchodní, na nikoho nepřenesitelnou, neodňatelnou, nezkrotnou, smím-li toho slova použíti, a viděli bychom dějiny věčně kroužiti kolem těchto předurčených bodů. Skutečně to jsou místa Západu nejlépe položená pro okružní službu. Ale, a to je věc velmi šťastná, svět má jiné, daleko větší zájmy nežli zájmy obchodnické. Jeho záležitosti se neřídí jen podle hospodářské sekty. Daleko vyšší činidla nežli „dal“ a „má dáti“ dávají směr jeho jednáním a Prozřetelnost takto již od svítání věků stanovila pravidla sociální gravitace tak, že není místo nejvhodnější pro nakupování a prodávání, pro přepravu a pro výrobu potravin, pro pěstování a těžení surovin nejdůležitějším místem na zeměkouli. Nejdůležitějším místem je to, na kterém obývá v určité době nejčistší, nejinteligentnější a nejsilnější skupina bílých lidí. A kdyby i nějakým seskupením nepřekonatelných událostí sídlila tato skupina někde v zákoutí  polárních ledů nebo pod žárem slunečním na rovníku, tedy tam by tíhnul intelektuální svět. Tam, a jen tam by se sbíhaly všechny snahy, všechna úsilí, a není přirozených překážek, které by tam mohly zameziti dopravu potravin a výrobků z nejvzdálenějších míst přes hory a doly, přes řeky a moře.

Neustálé změny, jež nastávají v sociální důležitosti velikých měst jsou důkazem teto nezvratné pravdy, do níž naduté deklamovánkynárodohospodářských theoretiků se nemohou zahrýzti. Není nic ohavnějšího, nežli důvěra, ve které si hoví lecjaká pavěda, jež z nějakých povšechných empirických zjištění, užívaných zdravým rozumem Arijců od pradávna, dodavši jim trochu dogmatické soudržnosti, vytvořila nejnebezpečnější praktické nehoráznosti; kteráž zmocnivši se obecenstva přespříliš  chytlavého na dojem sesquipedalia verba, se vyzdvihuje do smutné úlohy opravdového kacířství, dodávajíc si vzezření panovnice, ochutnávající, opravující podle svého názoru náboženství, zákony a mravy. Zakládajíc celý lidský život a podobně život národů na slovech, jež ve školách se stala kabalistickými průpověďmi „vyráběti a spotřebovati“, nazývá čestným to, co je pouze přirozené a správné: práci vykonanou; slovo čest pak tratí úplně na vznešenosti svého prvotného významu. Ze soukromého hospodářství činí nejvyšší ctnost a přehánějíc výhody opatrnosti pro jednotlivce a dobrodiní míru pro stát působí, že oddanost, veřejná věrnost, srdnatost a neohroženost se stávají podle těchto zásad skoro neřestmi. Není to věda, protože nejbídnější popírání pravých potřeb člověka, a to těch nejsvětějších jest její úzkou základnou. To je výdělečnost nějakého mlynáře nebo přadláka, povýšená na modlu pro říše národů. Ale abych se omezil na odmítnutí nejmenších bludů, pravím ještě jedenkráte, že přes všechny obchodní dohody, které by snad mohly doporučovati ten nebo onen bod topograficky určený, šinuly se antické civilisace vždy a vždy k západu prostě proto, že kmeny bílé sledovaly tutéž cestu a teprve když přišly na náš kontinent, setkaly se s míšenci žlutými, kteří je odchýlili na užitkářské myšlenky, jež plemeno arijské přijalo s velikou zdrželivostí a jež plemeno semitské zneuznalo. Dlužno se také připraviti na to, že uzříme jak národy arijské jsou čím dále tím více realističtějšími, čím dále tím méně uměleckými, jak budeme s pozorováními pokračovati k západu. Tomu je tak, ale nikoli z důvodů podnebních vlivů. To je jedině proto, že budou čím dále tím více pomíšeny do žluta a vyproštěny ze vlivu tmavých plemen. Sestavme zde, abychom se snáze přesvědčili, seznam odstupňovaných výsledků, jež tu uvádím. Je třeba, aby čtenář tomu věnoval pozornost. Iranci, bude to zjištěno ihned, byli realističtější, mužštější nežli Semité, kteří zas byli realističtější nežli Chamité; a z toho vyplývá tato řada:

Černí,
Chamité,
Semité,
Iranci.

Pak uzříme plynouti monarchii Dariovu vespod živlu semitského a předávati palmu krve Řekům, kteří, třebaže míšení, byli přece v době Alexandra více prosti směsi tmavých plemen. Brzy pak Řekové, utonulí v živlu asijském, budou ethnicky nižší nežli Římané, kteří panství světa posunou o hodný kus směrem k západu a kteří by ve svém slabě žlutém soukrvenství, daleko bělejším a konečně semitisovaném čím dále tím více byli přes to udrželi nadvládu, kdyby nebyli znovu přišli uchazeči bělejší. Hle, proč germánští Arijci rozhodným způsobem usměrnili civilisaci na severozápadě. Právě tak jako jsem tuto připomenul princip z první knihy, že zeměpisné umístění národů není původem jejich slávy a že přispívá (mohl jsem to doložiti) jen malou měrou k oživení jejich politického, intelektuálního a obchodního bytí, právě tak pro suverénní země otázky klimatu jsou tak podřadné, jako by vůbec nebyly a tak jako jsme viděli v Číně starobylou supremacii, danou v první době v Yunnanu přecházeti potom na Pe-če-li; jako v Indii krajiny na severu jsou dnes nejživější, kdežto druhdy po dlouhá staletí vynikával nejvíce jih, právě tak není na západě starého světa podnebního pásma, které by nebylo mělo své dny slávy a moci. Babylon, kde nikdy nepršívá, a Anglie, kde prší pořád, Petrohrad, kde je třeskutá zima až k smrti, hle, ty krajní meze! A slavné vládnutí se vyskytuje a vyskytovalo ve všech těchto různých místech. Mohl bych po těchto problémech ještě přijíti s otázkou úrodnosti; není nic zbytečnějšího. Holandsko nám odpoví, že duch lidský přijde na kloub všemu, že vybuduje veliká města ve vodě, vytvoří si vlast na pilotách, přitáhne zlato a pocty celého světa do neúrodných bahnisek. Venezia (Benátky) dokazují ještě více: praví, že vůbec bez jakéhokoli území, dokonce i bez bažin, i bez mokrého pískoviště, se může založiti stát, který co do nádhery zápolí s největšími státy a přežívá o mnoho roků státy léty požehnané. Jest tedy tím stanoveno, že otázka plemene je veledůležitá pro docenění vitálního principu ve velikých útvarech veřejných,  že historie se vytvořila, rozvinula a udržela jen tam, kde se stýkalo více bílých větví; že nabývá tím positivnějšího karakteru, čím se zabývá více ději národů bílých, což lze vyjádřiti i slovy, že tyto bílé národy jedině jsou národy historickými a že jedině na jejich vzpomínkách a památkách lidstvu záleží. Z toho i následuje, že dějiny v různých údobích se zabývají významněji s tím národem, který více dominuje, čili jinak řečeno, čím jeho bílý původ je čistší. Nežli začnu studii o pozměnách vyskytnuvších se v 7. století př. Kr. v západnických společnostech měl jsem za to, že bude dobře konstatovati upotřebení jistých zásad dříve položených za základ a z území, po němž kráčím, nechati vyklíčiti nová pozorování. Nyní se pustím do rozboru toho, co ethnická skladba Zoroastrovců poskytuje nejpozoruhodnějšího.

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: