Skip to content

Předkřesťanské zimní svátky (3. část)

Leden 3, 2014

II. Kult mrtvých a rodinný krb.

Kolem zimního svátku se objevují některé zvyky zjevně související spíše s typicky domácím náboženstvím než s veřejnými a kolektivními kulty, jimž jsme se věnovali v odstavci o oběti a posvátnu. Rodinný svátek – tím jsou dnes Vánoce především : je to významné období setkávání se „kolem starého rodinného krbu“; je to čas radosti pro děti a ožívá vzpomínka na zesnulé, pokud  není přímo vyjádřena. Dále, zvyky jako Yule polínko či jiné obřady, stále praktikované ve vzdálenějších koutech Evropy, nás vrací zpět na úroveň myšlení, kdy se prý mrtví     vznášeli okolo či navštěvovali příbytky živých. Zdá se, že kdysi panovala víra, že duchové předků jsou součástí ohně planoucího v krbu a že musí být usmiřováni úlitbami, zatímco jinde se myslelo, že duše mrtvých se na Nový rok vrací do svých starých bydlišť a musí se pro ně připravit jídlo a pití. Církevní zavedení Památky zesnulých udělalo mnohé pro udržení zesnulých na počátku listopadu, ale ti se někdy zatoulali na pozdější data a zvláště na Vánoce. V lidových praktikách zaměřených na mrtvé lze nalézt dvě tendence: na jedné straně přetrvává náklonnost a úcta k zesnulým a usiluje se o jejich uspokojení; na druhé straně se na ně pohlíží s bázní a živí se snaží vyvarovat pohledu na ně.

V citované pasáži od Caesaria z Arlesu se objevila zmínka o prostírání stolů množstvím jídla o Kalendách. Tutéž praktiku v pátém století odsuzuje sv. Jeroným a zvláště s ní spojuje Egypt. 48  Stejně jako Caesarius a další ji považuje za druh kouzla k zajištění blahobytu během nadcházejícího roku, je však velmi pravděpodobné, že její skutečný význam byl jiný, že jídlo bylo obětí nadpřirozeným bytostem, strážcům a zástupům mrtvých. 49 Burchardus z Wormsu na počátku jedenáctého století rozhodně tvrdí, že v jeho době se na stoly prostíralo jídlo, pití a tři nože  pro„tři Sestry, které staří ve své hlouposti nazývali Parcae.“ 50  Parcae byly patrně ztotožňovány s třemi „divnými “ Sestrami, známými v Anglii a dalších teutonských krajích, a  zdá se že mají spojitost s vílami.  Jak ještě uvidíme později, na některých místech  přetrvává zvyk prostírat stoly pro nadpřirozené bytosti, ať už v období Památky zesnulých výhradně pro mrtvé, nebo pro Frau Perchtu či pro Pannu, nebo nějakou jinou křesťanskou postavu. Možná lze název Modranicht (noc matek), kterou  Bede klade na Štědrý večer 51, dát do souvislosti s touto praktikou.

Původem nepříliš vzdálené víře v „duchy“ je odhánění duchů, které se někdy odehrává v období Vánoc. Jak ukázal Dr. Frazer, mnoho lidí na konci starého či začátku nového roku běžně provádí každoroční  zahánění skřítků, duchů, ďáblů, čarodějnic a zla. Někdy jsou odháněnými bytostmi určitě i duchové zesnulých. Strašlivý rámus a mocná záře pochodní patří k běžným rysům tohoto zahánění a my se s podobnými zvyky setkáme v období Vánoc. Dle Dr. Frazera často před či po takové očistě následuje období nevázanosti, protože když má dolehnout břemeno zla, nebo právě bylo odstraněno, zavládne pocit, že lze dovolit trochu přechodné svobody  od morálních zábran bez trestu.52  Odtud možná částečně nevázanost, která často poznamenává vánoční období.

III. Věstby a kouzla na Nový rok

S věštebnými zvyky se lze setkat v různá data, jež možná označují postupný posun oslavy Nového roku z počátku listopadu na první leden, kdežto samotná kouzla k zajištění blahobytu jsou nejběžnější na Vánoce či na moderní Nový rok. Povahou spíše magické než náboženské jsou  pokusy odhalit či ovlivnit budoucnost jakousi syrově vědeckou metodou založenou na předpokládaných analogiích. Pod slupkou kouzel spočívají primitivní ideje,, že podobné plodí podobné a že věci, které se spolu jednou dostanou do kontaktu, na sebe dále působí i po svém odloučení.53  Tatáž idea zřejmě tvoří základ mnoha posvátných praktik, které mají často povahu kouzel a věnovalo se jim několik předešlých stránek. Mezi kouzla na Nový rok lze pravděpodobně zařadit rovněž ohně na  Hallowe’en v keltských zemích, na den Guy Fawkes v Anglii a na Sv. Martina v Německu, protože se zdá, že tyto ohně mají napodobením zabezpečit náležitou přísun slunečního svitu. 54 Princip „dobrý začátek, dobrý konec“— či jak říkají Němci „Anfang gut, alles gut “— je základem novoročních praktik:  odtud zvyk dávat dárky jakožto kouzlo k zajištění majetku v přicházejícím roku; odtud částečně možná nadměrné jezení a pití – jako kouzlo k zajištění hojnosti.

Již toho bylo řečeno dosti o postoje rané Církve k tradičním lidovým zvykům. Na postoj pozdějšího středověkého kléru můžeme získat zajímavý pohled z díla „Largum Sero“ od mnicha Aleše z Břevnova, která pojednává o vánočních zvycích v Čechách a byla napsána kolem roku 1400. Poskytuje pojítko mezi moderními zvyky a zákazy Kalend v temném středověku. Aleš vypráví o množství chvályhodných praktik o Štědrém večeru, podává jejich podrobné křesťanské výklady a porovnává je s tím, co činí špatní katolíci s bezbožnými záměry. Zde jsou některé jeho stížnosti:—

Místo toho, aby se dárky dávaly, jak to má být, v upomínku na velký Dar Boha lidstvu, posílají se proto, že ten, kdo neobdarovává upřímně, nebude mít v nadcházejícím roce štěstí. Místo toho, aby se peníze dávaly chudým, jak se sluší, pokládají se na stůl, aby věštily bohatství a lidé otvírají své měšce, aby mohlo vejít štěstí. Místo používání ovoce jako Vzácného ovoce Kristova, lidé jej rozkrajují, aby předpověděli budoucnost [pravděpodobně dle jader]. Chvályhodným zvykem jest péct o Vánocích velké bílé pecny jakožto symboly Pravého Chleba, avšak lidé špatní je vystavují, aby z nich mohli pojíst bohové.

Aleš předpokládá, že špatní katolíci ďábelsky překrucují posvátné vánoční zvyky, avšak lze jen málo pochybovat o tom, že se jednalo o zcela opačný případ –  křesťanská symbolika byla pouhým pozlátkem na pohanských praktikách. Na jednom místě Aleš připouští, že Církev přijala a přetvořila pohanské zyklosti: staré calendisationes či procesí s modlou Bel se změnila v procesí duchovenstva  a chlapeckého sboru s krucifixem. Na první den vánoční a v osmi dnech vánočních chodili po vesnicích tito poslové Boží, oděni v bílá roucha jako náležití služebníci Pána čistoty; prozpěvovali radostné chorály o panenském zrození Páně a za to dostávali od lidí peníze — byli v podstatě zpěváky koled. Navíc svým kadidlem vyháněli z každého rohu ďábla.55

Alešův postoj je kompromisem, přinejmenším mnoho starých pohanských zvyků povoluje, když podává jejich nový výklad v křesťanském smyslu. Toto se zdá být hlavní tendence pozdější katolické církve a rovněž anglikánství natolik, že pokračovala v katolické tradici. Z toho, co již bylo řečeno, bude ukázáno, že angličtí Puritáni pouze následovali rané křesťanské  precedenty, když útočili na pohanství, které se projevovalo o Vánocích.

Ostrý puritánský útok lze nalézt v „Anatomie of Abuses“ od kalvína Philipa Stubbese, která vyšla roku 1583:  „Zvláště v čase vánočním  neužívají ničehož než karet, kostek, tabulek, masek, maškar, misek a podobných bláhovostí; a důvodem jest panující mínění, že u nich jest oprávnění a privilégia učiniti v onen čas, co  ukážou, a oddati se jaké marnivosti chtějí. Avšak (běda!), myslí si, že jsou oprávněni konati v onen čas zlo? Čím posvátnější jest čas (kdyby byl jeden čas posvátnější než jiný, jak tomuž není), tím posvátnější by jejich konáni býti mělo. Může je nějaký čas obejít či jim dáti svobodu  hřešiti? Ne, ne; ta duše, jež hřeší, zemře, ať se toho dopustí v jakýkoliv čas….. Přesto však, kdož neví, že více pošetilosti jest spácháno v onen čas než v celém roce?“56

Když Puritáni získali navrch, nepostoupili pouze k zákazu zneužívání svátku, ale k jeho zákazu jako takového. Skvělá příležitost k změně hodů [feast] na půst [fast] – jak bude připomenuto, že učinila raná Církev v případě oslavy Kalend – přišla roku 1644. Toho roku připadl první svátek vánoční na poslední středu v měsíci, den vyhlášený Sněmovnou lordů a Dolní sněmovnou za den půstu a pokory. Ve své horlivosti proti tělesným požitkům Parlament vydal následující „Předpis pro lepší dodržování Svátku panenského narození Krista“:—)

„Pročež jisté pochyby vyvstaly ohledně toho, zda se příští Půst slaviti bude, neb připadá na den, kdy doposud zván byl Oslavou panenského narození našeho Spasitele; Sněmovna lordů a Dolní sněmovna přikazují a nakazují, by veřejné oznámení dáno bylo, že  Půst jmenovaný budiž zachován v poslední středu každého měsíce, což budiž zachováváno, dokud obě sněmovny nenařídí jinak; a že den tento zvláště budiž  zachováván s hlubší pokorou, neboť nás může upomenout na naše hříchy a hříchy našich praotců, kteří obrátili tento Svátek, předstírajíce památku Kristovu, na jeho úplné zapomnění tím, že dali svobodu tělesným a smyslovým požitkům; byv opakem k životu, jenž Kristus sám vedl zde na Zemi, a k duchovnímu životu Kristovu v našich duších; za posvěcení a spásu jejich Kristus radostně přijal lidský život, aby jej znovu položil.“

Avšak láska anglického lidu k Vánocům nebylo možno zničit. „Tato ubohá prostá lidská stvoření blázní po pověrečných slavnostech, po bezbožných svátcích, “ prohlásil mluvčí v Dolní sněmovně.  „Poznal jsem takové, kteří upřednostňovali první svátek vánoční před Dnem Páně , “ pravil Calamy  v řeči k lordům ve Westminsterském opatství, „Poznal jsem takové, kteří by přijali svátost v první svátek vánoční, ačkoliv ji pak nepřijali celý rok. Jednalo se o pověru onoho dne a její rouhavost byla obrovská. Byli tací, kteří po celý rok nehráli v karty, avšak o Vánocích je hrát museli.“ Proti potlačení oslavy byly vzneseny různé protesty. Ačkoliv Parlament zasedal o první vánočním dni každoročně od roku 1644 do 1656, byly v Londýně roku 1644 všechny zavřeny, a s těmi, kdož roku 1646 své obchody otevřeli, bylo naloženo tak hrubě, že následujícího roku žádali  Parlament, aby je v budoucnu ochránil. Roku 1647 zůstaly všechny obchody stejně zavřeny, ale v centru byly rozvěšeny zelené ozdoby a primátor Londýna a velitel policie museli objíždět město, aby je zapalovali. Na venkově dokonce docházelo k nepokojům, zvláště v Canterbury. S obnovou anglické monarchie se Vánocům přirozeně vrátilo plné uznání, ačkoliv lze pochybovat, zda se od občanské války jednalo o stejnou věc. 58

Protestantismus v poměru ke své důkladnosti a síle puritánských elementů mělo sklon všude ničit staré pohanské tradice a oslavy, jichž se držely. Kalvinismus byl přirozeně ničivější než luteránství, jež ve Skandinávii nechalo existovat mnoho vnějších rysů katolicismu a také mnoho vánočních zvyků, jež jsou čistě pohanské, zatímco tolerovalo a dokonce posvětilo rituál vánočního stromku. Avšak ve vykořenění starých zvyků silnější než náboženské vlivy bylo moderní vzdělání a růst moderního průmyslu, které rozbilo starý tradiční venkovský život a namísto něj zavedlo pohyblivý, neklidný život velkoměsta. Mnoho zvyků musíme považovat za v zásadě venkovské  a nemají žádný vztah k životu moderního města. Pokud byly podstatou skupinové, člověk je nemohl vykonávat odděleně od svých venkovských sousedů. Praktiky ve svém použití domácí mohou být skutečně přeneseny do moderního města, avšak jedná se o zkušenost folkloristů, která zřídka přechází do druhé generace.

To v oblastech jako Bavorsko, Tyrolsko, Štýrsko či v slovanských částech rakouského mocnářství, v Rumunsku a Srbsku, lze dnes nalézt nejbohatší zásobárnu slavnostních zvyků. Zde byl zemědělský život a zároveň  Církev , ať už římská nebo řecká, nejméně narušena, uspěla v udržení lidí od moderních idejí a v zachování lidové zbožnosti, která je z velké části polyteistická ve svém uctíváním svatých, a zahrnuje  mnoho z tradičního pohanství. V naší zpola předměstské Anglii zůstává jen málo pozůstatků těchto stop původního náboženství a magie, jejichž vliv a důležitost realizovali jen studenti ke konci devatenáctého století, kdy je rychle odvanula vlna „pokroku“.

Staré tradice mají ve zvyku se nečekaně objevovat ve vzdálených koutech a je těžké s jistotou říci, že nějaký zvyk zcela vymizel; nicméně každý rok koná své dílo ničení a možná některé praktiky zde zachycené v přítomném čase již upadly do zapomnění jako odložené věci.

Konec

 Poznámky:

48.  Jerome, “Comm. in Isaiam,” lxv. 11. Latin text in Chambers, “M. S.,” ii. 294.

49.  Chambers, “M. S.,” i. 266.

50.  Latin text in Chambers, “M. S.,” ii. 306.

51.  Bede, “De Temporum Ratione,” cap. 15, quoted by Chambers, i. 231. See also Tille, “Y. & C.,” 152 f., and Bilfinger, 131, for other views.

52.  Frazer, “Golden Bough,” iii. 70 f.

53.  See Frazer, “Magic Art,” i. 52.

54.  Cf. Frazer, “Golden Bough,” iii. 300 f.

55.  Latin text in H. Usener, “Religionsgeschichtliche Untersuchungen,” part ii. (Bonn, 1889), 43 f. See also A. Tille, “Die Geschichte der deutschen Weihnacht” (Leipsic, 1893), 44 f. [Referred to as “D. W.”]

56.  Philip Stubbs, “Anatomie Of Abuses” (Reprint of 3rd Edition of 1585, edited by W. B. Turnbull, London, 1836), 205.

57.  Quoted by J. Ashton, “A righte Merrie Christmasse!!” (London, n.d.), 26 f.

58.  Ibid. 27 f.

Advertisements
One Comment leave one →
  1. Cj aka Elderofzyklons Blog permalink
    Leden 3, 2014 22:48

    Reblogged this on ElderofZyklon's Blog!.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: