Skip to content

Předkřesťanské zimní svátky (2. část)

Prosinec 21, 2013

Dalším rysem Kalend, nezaznamenaným na stránkách klasických autorů, ale v církevních odsouzeních, byl zvyk převlékat se za zvířata, chodit v ženských šatech a v maskách všeho druhu. 19 Dr. Tille20 tomu přisuzuje italský původ, zdá se však pravděpodobné, že šlo o původní zvyk v Řecku, Galii, Germánii a dalších zemích podrobených Římany. V Řecku maškary oděné v kůži možná patřily k zimním oslavám Dionýsa, jež byly nahrazeny svátkem Kalendae. 21

Církevní odsuzování pohanských slavnostních praktik v zimním období je směřováno hlavně proti oslavám Kalend a dokazují, do jakého množství krajů se udržování tohoto svátku rozšířilo. Stížnostmi ohledně jeho pokračujícího dodržování  se hemžily  spisy  duchovních a edikty koncilů. V druhém dílu své knihy  „Medieval Stage“ 22 p. Chambers uvádí zajímavý soupis čtyřiceti  výňatků z takových odsouzení , datovaných od čtvrtého do jedenáctého století a pocházejících ze Španělska, Itálie, Antiochie, severní Afriky, Konstantinopole, Německa, Anglie a různých oblastí současné Francie.

Jako příklad překládám pasáž obšírně zachycující zavrhované praktiky. Pochází z kázání často připisovanému sv. Augustinovi z Hippa, ale pravděpodobně bylo sepsáno v šestém století, nejspíše Caesariem z Arlesu v jižní Galii:—

„V ony dny,“ mluví kazatel o lednových Kalendách, „se pohan, převracející řád všech věcí, převléká do nestoudných ohavností… Tito ničemní lidé, a co je horší, někteří, kdož byli pokřtěni, si na sebe berou falešné podoby a nestvůrné masky, jež by člověka měly spíše zahanbit a zarmoutit. Neb který rozumný člověk by věřil, že nějací lidé při zdravém rozumu učiněním ze sebe jelena (cervulum) převezmou podobu zvířat? Někteří se převlékají za dobytek; jiní si nasazují hlavy zvířat, radují se a  jásají, že se natolik přeměnili do podoby zvířat, že již nevypadají jako lidé… Jak ohavné dále je, že ti, kdož se narodili jako muži, se převlékají do ženských šatů, a nejohavnější změnou zženšťují svou mužskou sílu tím, že se podobají dívkám,  nerdí se, že své ruce bojovníků odívají do ženských rouch; mají vousaté tváře, a přesto si přejí vypadat žensky… Jsou tací, kteří se o lednových Kalendách věnují věštění, zapovídají vynášet ze svých obydlí oheň či udělat jinou laskavost tomu, kdo o ni požádá. Také dostávají a dávají ďábelské dary (strenas). Někteří venkované navíc prostírají stoly mnoha věcmi nezbytnými k jídlu … a domnívají se tak, že lednové Kalendy se stanou zárukou toho, že po celý rok bude jejich hodování podobně bohaté. Pokud jde o ty, kdož v ony dny dodržují nějaké pohanské zvyky, nechť se obávají, že jméno křesťana jim nebude k užitku. A proto naši staří svatí otcové, uvažujíce, že většina lidí se v ony dny stává otroky obžerství a hýření a zmítá se v opilosti a rozpustilém tanci, určili celému světu, že prostřednictvím Církví bude vyhlášen veřejný půst… Postěme se tedy v ony dny, milovaní bratři… Neb ten, kdo o Kalendách prokazuje úctu pošetilcům, kteří se svévolně baví, bez pochyb má účast na jejich hříchu.“ 23

Zde je nutno učinit několik poznámek. Za prvé, horlivost Církve proti oslavám Kalend jakožto bezbožným pozůstatkům pohanství: aby je vykořenila, dokonce učinila z prvních tří dnů roku obřadný půst s litaniemi. 24 Dále, měly se sledovat konkrétní přestupky. Jsou jimi: v první řadě převlékání se za zvířata a za ženy; dále, věštění na Nový rok a pověry ohledně ohně, dávání dárků, prostírání stolů dobrými věcmi; a konečně, opilství a obecně hýření. Všechny tyto najdeme plně zastoupeny v moderních vánočních zvycích.

Že se římské zvyky rozšířily na území Německa či tam souběžně existovaly, dokazuje zvláštní dopis, který napsal roku 742 sv. Bonifác papeži Zachariášovi. Světec si stěžoval, že jistí Alamani, Bavorové a Frankové se odmítali vzdát různých pohanských praktik, protože takové věci viděli konat ve svatém městě Římě, nedaleko sv. Petra, a, jak si myslili, se schválením kléru. Na Silvestra, tvrdilo se, procházely ulicemi Říma průvody, zpívaly bezbožné písně a pronášely pohanské výkřiky; byly připraveny bohaté stoly, a v tu dobu by nikdo svému sousedovi nepůjčil oheň ani železo či jiné zboží. Papež odpověděl, že tyto věci mu byly nechutné a tak by to mělo být všem křesťanům; a následujícího roku všechny takové praktiky o lednových kalendách formálně zakázal římský koncil.25

Tolik o římských zvycích; zda jsou skutečně tyto praktiky, jako jsou zvířecí masky, římské, a ne odvozené z náboženství národů podrobených císařskými legiemi. Nyní se musíme věnovat zimním svátkům barbarů, s nimiž se Církev dostala do styku brzy po zavedení Vánoc.

Věnovalo se již mnoho pozornosti předpokládanému svátku dávných Germánů vprostřed zimy. V polovině devatenáctého století bylo zvykem mluvit o Vánocích a Dvanácti nocích jako o pokračování posvátného období, které zachovávali naši předkové o zimním slunovratu. Slavnostní vánoční ohně se považovaly za symboly slunce, které tehdy začíná svou cestu vzhůru k nebi, zatímco pojmenování Yule bylo vysledováno až k anglosaskému slovu hwéol (kolo) a mělo souvislost s oběžnou dráhou slunce po točitých bodech slunovratů a rovnodenností. Nedávnější výzkum však  uvrhl do nejvážnějších pochyb skutečnost, zda vůbec o zimním slunovratu existoval nějaký teutonský svátek. Z filologie a studia dochovaných zvyků vyplývá, že Teutoni neměli o slunovratech a rovnodennostech žádné znalosti. A až do zavedení římského kalendáře svůj rok nerozdělovali na čtyři části, nýbrž na dvě, tři a šest, přičemž Nový rok s jeho doprovodnými slavnostmi neslavili na konci prosince či začátku ledna, ale kolem poloviny listopadu. V tu dobu se ve střední Evropě zpravidla objevoval první sníh a zavíraly se pastviny pro stáda. Tehdy se ve velkém porážel dobytek, protože bylo nemožné držet zvířata v chlévech po celou zimu, a tato doba porážek byla přirozeně obdobím hodování a obětování a náboženských obyčejů. 26

Zdá se, že keltský rok, podobně jako teutonský, začínal v listopadu oslavou svátku Samhain – kterýžto název může značit buď „konec léta“, nebo „sněm“. Vypadá to, že se původně jednalo o „pastýřský a zemědělský svátek, na nějž se časem pohlíželo tak, že poskytuje podporu silám růstu v jejich konfliktu se silami zmaru,“ a měl mnoho shodných rysů s teutonskou oslavou v témže období, např. zvířecí oběti,  připomínku památky zesnulých, věštby a kouzla na Nový rok.27

Má rovněž své důvody věřit tomu, že oslava Nového roku u Slovanů se odehrávala na podzim a že tyto zvyklosti byly přesunuty na oslavu narození Páně. 29 Popis těchto barbarských svátků založený na tehdejších dokumentech nelze podat; musíme spíše rekonstruovat z toho, co přežilo v lidových zvycích. Na závěr této knihy, až tyto pozůstatky prostudujeme, můžeme získat jakousi představu o tom, co se v tyto předkřesťanské posvátné dny dělo. Jsou to teutonské zvyky, které byly nejúplněji zaznamenány a o nichž učenci diskutovali, a tyto se budou objevovat v našem přehledu nejčastěji; zároveň budeme posuzovat keltské a slovanské praktiky a zjistíme, že se často výrazně podobají těm z teutonských zemí.

Zvyky na oslavu Nového roku se často přesouvaly ze svého původního listopadového data, a této skutečnosti vděčíme za to, že Vánoce obsahují prvky severského pohanství. Zdá se, že některé praktiky se posunuly na svátek Michaelmas; jednu součást svátků, kult mrtvých, představují zvláště Všichni svatí a Památka zesnulých (1. a 2. listopadu).  Sv. Martin (11. listopadu) pravděpodobně nejblíže označuje staré teutonské datum a je v Německu stále významnou lidovou slavností, doprovázenou mnoha zvyky odvozenými z oslavy začátku zimy. Další praktiky jsou roztroušeny po různých posvátných dnech mezi Sv. Martinem a  Třemi králi, a soustřeďují se především na církevní oslavu narození Páně a římský Nový rok na 1. ledna, přičemž obě data mají přirozeně silnou přitažlivost.30

Jak poznamenává Dr. Tille31, rozvoj zemědělství měl tendenci ničit oslavu vprostřed listopadu. V karolinském období došlo ke zlepšení kultivace luk a větší množství sena umožnilo, aby zvířata bytněla v chlévech, místo toho, aby byla poražena, jakmile se zavřou pastviny. Tudíž k období zabíjení s jeho oslavami docházelo později a později. Sv. Ondřej (30. listopadu) a sv. Mikuláš (6. prosince) možná označují fáze postupu vstříc k zimě.  Na sv. Mikuláše skutečně nalézáme oslavu, která silně připomíná sv. Martina a zdá  se, že se jedná o tentýž lidový svátek, přesunutý na pozdější datum. Znovu nesmíme s ohledem na Anglii zapomínat na rozdíly v jejím klimatu  a klimatu střední Evropy. Období poloviny listopadu by zde nebylo dobou, po níž by nebylo možné pást dobytek, a tudíž porážení a hodování Anglů a Sasů ve své staré germánské domovině mělo tendenci být zpožděno. 32

Vánoce, jak se dozvíme z následujícího, nelze po své pohanské stránce oddělit od listopadových a prosincových lidových oslav. Význam termínu zde tedy bude rozšířen, abychom zahrnuli celé období mezi Všemi svatými a Třemi králi. Že se nejedná o příliš násilný krok, bude ukázáno později.

Pro účely této knihy se zdá nejlepší pojímat zimní svátky dle kalendáře, tj.: začít na počátku listopadu, představit je popořadě a předkládat, jak to bude možné, pravděpodobný původ sledovaných zvyků. Takto se můžeme vyhnout rozmělnění způsobeného vytržením některých praktik z různých svátků a jejich seskupením pod jejich pravděpodobným původem, metodě, jež by navíc byla velmi riskantní vzhledem k velmi hypotetické povaze nabízených teorií.

Než přistoupíme k pořadí svátků, je třeba říci něco o všeobecné povaze a principu zvyků s nimi spojovaných.  Pro zjednodušení lze tyto zvyky rozdělit do tří skupin:—

I. Obětní či posvátné praktiky. II. Zvyky spojené s kultem mrtvých a rodinným krbem. III. Věstby a kouzla na Nový rok.

Ačkoliv se tyto tři třídy překrývají a je někdy obtížné zařadit danou praktiku výhradně do jedné z nich, zformují užitečný rámec pro stručné vysvětlení prvotního rituálu, který přežívá v zimních svátcích.

I. Obětní a posvátné praktiky.

Většině lidí slovo „oběť“ patrně sugeruje nabídnutí, něco předkládaného božstvu, aby se získala jeho náklonnost. Toto se zdá, že byl obecně hlavní smysl obětních obřadů v Evropě v období, kdy se křesťanství dostávalo do konfliktu s pohanstvím. Mnoho odborníků však tvrdí, že původní účel oběti byl posvátný – podíl uctívače na božském životě, vnímaný jako účast na oběti, spíše než nabídnutí daru božstvu. 33

Ohledně tématu posvátných zvířat panují nejasnosti, a zvláště s ohledem na totemismus – který Dr. Frazer 34definoval jako „víru v příbuzenství jistých rodin s jistými druhy zvířat” a praktiky na této víře založené – zastávají odborníci nejodlišnější názory. Náboženský význam, který někteří spatřují v totemistických zvycích, jiní odmítají, zatímco mnoho rozporů panuje ohledně jejich rozšíření v Evropě. Ať už je pravda ohledně totemismu jakákoliv, množství důkazů v Evropě svědčí pro dřívější existenci obětí, které nebyli oběťmi, ale obřadnými slavnostmi přijímání masa a krve uctívaného zvířete. 35 O tom, že idea obětního přijímání předcházela obětnímu daru, svědčí skutečnost, že v mnoha zvycích, jež se zdají být pozůstatky obětování, má tělo oběti jistou formu posvátného účinku; předává požehnání tomu, kdo s ním přijde do kontaktu. Běžné pojídání masa a pití krve je nejdokonalejším způsobem kontaktu, ale zdá se, že téhož se docilovalo i ve zvycích kropení uctívačů krví, nošení oběti v procesí od domu k domu,  zakopávání masa do brázd, aby rostla úroda, a oblékání kůží, hlav či rohů obětovaných zvířat. 36  Během Vánoc se setkáváme s různými praktikami, které, jak se zdá, pocházejí z obětních oslav či jiných posvátných obřadů, jak již bylo ukázáno. Zvířecí masky, zjevně odvozené z nošení kůží, hlav a rohů, jsou tak nezvykle nápadné, že se u nich nyní na chvíli zastavíme.

Již jsme viděli, jaké starosti činil duchovním zvyk nosit o Kalendách zvířecí masky. O jeho pravděpodobném původu psal Robertson Smith:—

„Je případné, že se uctívač převlékl do kůže oběti, a takto, jak tomu bylo, se zahalil do jeho svátosti. Pro primitivní národy oděv není pouze tělesným pohodlím, ale pevnou součástí sociálního náboženství, věcí, kterou člověk stále na svém těle nosí, znamení svého náboženství, a která je sama o sobě kouzlem a znamením božské ochrany… Když oděv z obětní kůže, který kdysi  vyjadřoval jedincovo náboženství a jeho posvátnou spřízněnost,  přestal být v běžném životě nošen, stále si udržoval svatou a zvláště smírčí funkci; … příklady poskytují dionýská mystéria a jiné řecké obřady a téměř každé primitivní náboženství; kdežto v pozdějších kultech starý ritus přežívá alespoň v náboženském používání zvířecích masek.“ 37

Pokud uznáme uctívání zvířat a teorii o obřadním přijímání, mnohý křesťanský zvyk nás myšlenkově zanese zpět na úroveň náboženství mnohem staršího, než je náboženství řeckých a římských klasiků či keltské a teutonské mytologie období konverze: vracíme se do doby, než lidé dospěli k bohům antropomorfním, kdy si nebyli vědomi své nadřazenosti nad divokou zvěří, ale považovali tyto bytosti, tajemné ve svém jednání, výjimečné svou silou, za vtělení mocných duchů. Na této úrovni myšlení by se zdálo, že ještě neexistovala konkrétní božstva s osobními jmény a vlastnostmi, avšak svět zaplňovali duchové bytující v  určitém zvířeti, rostlině či lidské bytosti, a schopní přecházet z jednoho vtělení do druhého. Nebo je vskutku možné, že zvířecí oběť pocházela na úrovní náboženství, než vznikla idea konkrétních  „duchů“, kdy si člověk uvědomoval vágní sílu, jako je melanéská mana, v sobě samém a téměř ve všem, jež „se neustále chvěje na okraji osobnosti.“ 38       „Mana“ může lépe než „bůh“ či „duch“ vyjadřovat to, s čím se účastník společného svátku původně snažil dostat do kontaktu. „ Když provádíte oběť,“ abychom citovali slova slečny Jane Harrisonové, „jako byste stavěli most mezi svou manou, svou vůlí, svou touhou, jež je slabá a nemohoucí, a onou neviditelnou vnější manou, o níž věříte, že je silná a schopná. V plodech země, které rostou díky neviditelné síle, spočívá mnoho many. V hlasitě řvoucím býku a hromu  spočívá mnoho many; takovou manu chcete. Bylo by dobré nějakou získat, sníst kousek toho syrového býka, ale je to nebezpečné, nelze to provést sám nevědomky; proto posvěcujete první plody, obětujete býka a pak v bezpečí – komunikujete.“ 39 „Posvátnost“ –  stupeň vznešenosti a tajemnosti – spíše než božstvo či osobnost možná, bylo to, co primitivní člověk vnímal ve zvířatech a ptácích, jež uctíval „v jejich tichém, odměřeném chování, v dokonalosti jejich omezeného konání.“ 40 Když používáme slovo „duch“ ve spojitosti s pohanskými posvátnými praktikami vánočního období, je vhodné mít na paměti možnost, že u původu těchto zvyků možná nestála představa o splynutí s vyloženě individuálními bytostmi, ale spíše idea many, jak bylo uvedeno výše.

Je pravděpodobné, že zvířecí kulty měly svůj původ na úrovni lidského života předcházející zemědělství, kdy se člověk neživil vypěstovanými rostlinami a zkrocenou zvěří, ale kořínky a ovocem a lovem. Někteří badatelé skutečně tvrdí, že domestikace zvířat pro praktické použití byl výsledkem posvátného, nedotknutelného charakteru jistých zvířat: možná původně nebyla ušetřena proto, že to bylo výhodné, ale protože se povazovalo za zločin je zabít – s výjimkou jistých slavnostních příležitostí – a možná se s člověkem  spřátelila životem po jeho boku. 41  Na druhé straně je možné, že totemy původně byly skladné potraviny, jež byly posvátné protože se pojídaly s uspokojením, a že samotná bázeň a úcta s nimi spojené z důvodu jejich život dávající síly směřovaly k jejich vyřazení z běžného používání a omezovaly jejich konzumaci na vzácné obřadní příležitosti.

S uctíváním zvířat úzce souvisí uctívání rostlin a zvláště stromů, a mnoho důkazů svědčí o posvátných kultech ve spojitosti se světem rostlin. 42  Některé koláče a zvláštní zeleninové pokrmy pojídané ve slavnostní dny mohou být pozůstatky posvátných oslav, souběžné s oslavou masa a krve zvířecí oběti. Požehnání vnějším kontaktem je opět považováno za obecně rozšířené prostřednictvím různých větví, výhonků či celých stromků. Vánoční stromeček a zelené ozdoby jsou nenápadnějšími příklady; další uvidíme v průběhu našeho výzkumu a ve spojitosti s rostlinami i zvířaty se potkáme s procesími, majícími předat požehnání každému domu nošením svátostí – abychom si vypůjčili výraz z křesťanské teologie. Dokonce obyčejné zpívání koled může být pokřesťanštěnou formou některých těchto obchůzek.

Je možné že muži a ženy měli původně kulty oddělené. Dle teorie Mr. Chamberse by kult zvířat nejprve patřil mužům, kteří jakožto lovci uctívali jimi zabitá zvířata, omlouvali se jim, jak dnes ještě činí primitivní národy, za prolití krve, jehož se museli dopustit. Další zvířata byla patrně příliš posvátná, než aby byla zabita. S výjimkou vzácných a slavnostních příležitostí, a odtud, jak jsme viděli, mohla vzejít domestikace a pastevecký život, jenž byl se svými náboženskými obřady mužskou záležitostí. Ženám, na druhé straně, patřilo zemědělství; zdá se, že kult matky Země a duchů byly původně jejich. Později oba kulty splynuly, avšak náznak doby, kdy byly jisté obřady praktikovány pouze ženami, lze nalézt v onom oblékání se mužů do ženských šatů, které se neobjevuje pouze ve zvycích starých Kalend, ale i v některých moderních pozůstatcích. 43

Stranou jakékoliv zvláštní teorie o původu oběti si můžeme povšimnout  vánočního spojení tělesného slavení s náboženským veselím. V tomto je moderní Evropan dědicem věkovité tradice. „Všude,“ říká Robertson Smith, „zjišťujeme, že oběť povinně zahrnuje oslavu a že oslava se neobejde bez oběti. Protože oslava není bez masa kompletní a v raných časech se pravidlo, že každé zabití je oběť, se neomezovalo na Semity. Totožnost náboženských příležitostí a slavnostních období může být skutečně brána jako všeobecně určující charakteristika typu dávného náboženství; když se lidé potkávají se svým bohem, slaví a jsou šťastni pospolu, a kdykoliv slaví a jsou šťastni, touží, aby se toho účastnil bůh.“ 43 U pohanství, které předcházelo křesťanství, musíme hledat původ onoho vánočního slavení, jež bylo pro přísnějšího duchovního nezřídka zdrojem pohoršení.

Dopis z roku 601, adresovaný papežem Gregorem Velkým Abbotu Mellitovi,  dávající mu instrukce, jež má předat Augustinu z Canterbury, vrhá pronikavé světlo na proces, jakým se  pohanské obětní oslavy měnily na křesťanské svátky. „Protože,“ říká papež o Anglosasech, „jsou navyklí porážet jako oběť démonům mnoho skotu, mělo by se k tomuto dodat něco důstojnosti, aby v den vysvěcení kostela či o narození svatých mučedníků, jejichž ostatky jsou v něm umístěny, mohli si postavit z větví stromů svatostánky kolem těchto kostelů, přeměněných z pohanských chrámů, a mohli oslavovat důstojnost náboženskou oslavou. Nechť nyní neobětují zvířata Ďáblu, ale ke chvále Boha zabíjí zvířata pro vlastní potřebu, a  děkují Dárci všeho za hojnost; zatímco aby jisté radosti tělesné jim byly ponechány, mohli snadno reagovat na radosti duševní.  Protože ze zatvrzelých myslí je nepochybně nemožné vše vyříznout najednou, neb ten, kdo se snaží vystoupat do nejvyššího místa, postupuje postupně a po krůčcích, ne skoky. “46

Zde velice jasně vidíme mysl duchovního činícího kompromisy. Přímou oběť pohanským bohům by církev samozřejmě netolerovala ani ve snu; ta byla ústředním bodem jejího útoku od dnů sv. Pavla, a odmítání se jí účastnit stála mučedníky život. Přesto veselí a radovánky, k nimž dávala příležitost, měly lidem zůstat, po nějakou dobu při všech událostech. Tato politika měla své výhody, církevní svátky se staly populárními; skýtalo to však i svá nebezpečí, posilovala pronikání pohanského prvku tělesnosti do jejich přísných a polepšených radostí. V plížilo se něco orgiastické nevázanosti, uvolnění tělesných tužeb, což bylo vždy zdrojem trápení a hněvu nejvroucnějších křesťanů a dokonce vedlo v sedmnáctém století Puritány k zavržení všech oslav jako ďábelských.

Než opustíme téma pozůstatků obětí, je třeba dodat, že některé křesťanské zvyky mohou pocházet, jakkoli to ti, kdož je praktikují, ani netuší, z nejtemnějších náboženských obřadů, lidských obětí. Již byl zmíněn Dr. Frazerův názor na krále Saturnálií a jeho ohavný původ. Setkáme se ještě s různými postavami období vánoc – např. „Kukuřičným králem“ a „Biskupem bláznů“. Pokud uznáme teorie o lidské oběti uvedené ve „Zlaté ratolesti“, můžeme na tyto osobnosti pohlížet jako na falešné krále, zvolené, aby trpěli místo králů skutečných, kteří měli nejprve zemřít násilnou smrtí, aby uchránili před úpadkem věkem božskou sílu v nich vtělenou. Dle Dr. Frazera byli takoví falešní panovníci povýšeni na krátké období do slávy a přepychu královské hodnosti, než je postihla záhuba; 47 u vánočních „králů“ přežila samotná honosnost, temná strana byla zapomenuta.

– dokončení příště –

Poznámky:

19.  Chambers, “M. S.,” i. 237 f., 258.

20.  A. Tille, “Yule and Christmas” (London, 1899), 96. [Referred to as “Y. & C.”]

21.  J. C. Lawson, “Modern Greek Folklore and Ancient Greek Religion” (Cambridge, 1910), 221 f. Cf. M. Hamilton, “Greek Saints and their Festivals” (London, 1910), 98.

22.  Chambers, “M. S.,” ii. 290 f.

23.  Latin text in Chambers, “M. S.,” ii. 297 f.

24.  Ibid. i. 245.

25.  Tille, “Y. & C.,” 88 f.; Chambers, “M. S.,” ii. 303 f.372

26.  Tille, “Y. & C.,” throughout; Chambers, “M. S.,” i. 288 f.; Chantepie de la Saussaye, “The Religion of the Ancient Teutons” (Boston, 1902), 382. Cf. O. Schrader, in Hastings’s “Encyclopædia of Religion and Ethics” (Edinburgh, 1909), ii. 47 f.

27.  MacCulloch, “Religion of the Ancient Celts,” 258 f. Cf. Chambers, “M. S.,” i. 228, 234.

28.  Tille, “Y. & C.,” 203.

29.  [Sir] A. J. Evans, “Christmas and Ancestor Worship in the Black Mountain,” in “Macmillan’s Magazine” (London), vol. xliii., 1881, 363.

30.  Chambers, “M. S.,” i. 247.

31.  Tille, “Y. & C.,” 64.

32.  Chambers, “M. S.,” i. 232.

33.  Ibid. i. 130; W. Robertson Smith, 213 f.

34.  Frazer, “Dying God,” 129 f.

35.  See N. W. Thomas in “Folk-Lore” (London), vol. xi., 1900, 227 f.

36.  Chambers, “M. S.,” i. 132 f.

37.  W. Robertson Smith, 437 f.

38.  J. E. Harrison, “Themis: A Study of the Social Origins of Greek Religion” (Cambridge, 1912), 67. Cf. E. F. Ames, “The Psychology of Religious Experience” (London and Boston, 1910), 95 f.

39.  Harrison, “Themis,” 137.

40.  Ibid. 110.

41.  S. Reinach, “Cultes, mythes, et religions” (Paris, 1905), i. 93. For the theory that totems were originally food-objects, see Ames, 118 f.

42.  Chambers, “M. S.,” i. 133.

43.  Ibid. i. 105 f., 144.

44.  Harrison, “Themis,” 507.

45.  W. Robertson Smith, 255.

46.  Bede, “Historia Ecclesiastica,” lib. i. cap. 30. Latin text in Bede’s Works, edited by J. A. Giles (London, 1843), vol. ii. p. 142.

47.  Frazer, “Golden Bough,” iii. 143.

Reklamy
One Comment leave one →
  1. Cj aka Elderofzyklons Blog permalink
    Prosinec 21, 2013 17:36

    Reblogged this on ElderofZyklon's Blog!.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: