Skip to content

Předkřesťanské zimní svátky (1. část)

Prosinec 10, 2013

knihaPozn. překl.: Následující článek je prvním ze tří dílů stejnojmenné kapitoly z knihy Christmas in Ritual and Tradition, Christian and Pagan (Vánoce v rituálu a tradici, křesťanské i pohanské), vydané roku  1912 anglickým autorem Clement Arthur Milesem. Ten byl členem společnosti Folk-Lore, vydávající v letech 1890-1923 stejnojmenný čtvrtletník zabývající se mýty, tradicemi a zvyky národů světa. Vedle své publikační činnosti Miles přeložil z francouzštiny Sabatierův Modernismus a podílel se na anglickém překladu Gaydovy knihy Modern Austria: Her Social and Racial Problems. Jeho slibnou kariéru přerušila roku 1918 předčasná smrt v 37 letech.

Wolf

Nyní musíme opustit  připomínku Kristova narození a věnovat se druhému aspektu Vánoc – jeho mnoha tradičním zvykům, které, ač někdy ovlivněné křesťanstvím, nemají nic společného s narozením Vykupitele. Tato třída zvyků byla často, zvláště v prvním tisíciletí našeho letopočtu, předmětem zavrhování ze strany duchovních a představuje staré pohanství, které se křesťanství nepodařilo vymýtit. Církev hrála dvojí roli, roli ostrého nepřátelství, zatlačujícího pohanské zvyky do ústraní, do více či méně utajovaného a  neprogresivního života, a roli přizpůsobení,  zasvěcující je Kristu, dávající jim křesťanská jména a výklad, a často měnící jejich podobu. Všeobecný efekt, který mělo křesťanství na pohanské zvyklosti, dobře zachytil Dr. Karl Pearson: „Co misionář mohl, to potlačil, tím víc, jak jeho církev sílila; co nemohl potlačit, to přejal či jednoduše nechal bez povšimnutí… Co se misionář pokusil potlačit, z toho se stalo středověké čarodějnictví; co uvážlivě ignoroval, to přežívá do dnešních dnů ve venkovských svatbách a lidových svátcích při významných změnách ročních období.“1

Nacházíme tedy množství pohanských praktik pod povrchem křesťanství – často pod pláštěm nějakého světce – avšak vedle nich existuje mnoho zvyků, které nebyli nikdy christianizovány ani vzhledově a zřejmě jsou identické s pohanskými obyčeji, proti nimž Církev hřímala ve dnech svého mládí. Církev zestárlá a tolerantní – s výjimkou novot – na ně od té doby přestala  útočit a ony samotné většinou ztratily jasný náboženský význam. Jak se stará pohanská víra rozkládala, ze zvyků se stávala doslova „pověra“, něco přetrvávajícího, jako ulity, jež opustil živý obyvatel.  Nyní jsou často pouhými „pozůstatky“ technicky folklorním smyslu, části zvyku oddělené od víry, jež jim kdysi dávala smysl, dodržované jen proto, že o nich panuje nejasné mínění, že přináší štěstí. Ti, kdož je praktikují, by v mnoha případech vůbec nebyli schopni vysvětlit, jak či proč mohou působit dobro.

Duševní  setrvačnost, instinkt konat a věřit tomu, co se vždycky konalo a čemu se věřilo, někdy zachovaly oživující víru jakož i vnější formu těchto praktik, ale často všechen skutečný význam zmizel. Z toho, co bylo kdysi náboženským či magickým rituálem, náležitým obyčejem, o němž se věřilo, že na něm závisí blaho komunity, se stalo pouhá okázalost a zábava, často jen dětská hra.2

Někdy na těchto pohanských zvycích zapracovala pozdější doba, vzkřísila je a přetvořila, dala jim půvab. Nicméně v nich často nelze nalézt poezii, vroucí lidskost, humor, které jsou poznávacím znakem výtvorů lidového katolicismu. Jsou zkamenělinami a mají i význam jako zkameněliny: jsou záznamy zmizelého světa a pomáhají nám k jeho imaginativní rekonstrukci. Avšak kromě toho, tak jako se na vrstvě skály bohaté na  zkameněliny mohou rozkládat krásné louky a zahrady a háje, jejichž život se zakládá na erozi skály pod nimi, tak tyto dávné náboženské produkty značně obohacovaly půdu, v níž vzkvétaly duchovnější a krásnější věci. Vprostřed nich, jak bylo dobře řečeno, „se stále vyskytují, nezměněny a neměnící se, jako podivné odkryvy starého skalního útvaru vprostřed květeny a voňavých květin.“ 3

Pozůstatky pohanského náboženství v křesťanských svátcích se ani příliš netýkají uctívání určitých božstev – proti tomuto vynakládali misionáři nejzarytější úsilí a jména starých bohů prakticky zmizela – jako kultům, které předcházely rozvoji antropomorfních bohů se jmény a atributy. Tyto kulty, zasvěcené méně osobnostně formulovaných duchům, byly staršího data a měly bezpochyby hlubší kořeny v mysli lidu. Podstatou spřízněné se zemědělským a  pasteveckým životem jsou mnoha případech zachovány v nejkonzervativnějším elementu populace, ve venkovanech.

Mnoho zvyků, s nimiž se seznámíme, bylo spíše magických než náboženských v pravém slova smyslu; nejsou směřovány k usmíření duchovních bytostí, ale pramení víry původního člověka „že aby vyvolal velké přírodní úkazy, na jichž závisel jeho život, musel je pouze napodobit.“ 4 I když jsou rozhodně náboženské povahy, mají souvislost s jistým duchem, nalézají se v nich často magické elementy. Než se budeme těmito zvyky zabývat podrobně, bude nutné prozkoumat pohanské svátky, o nichž jsme se krátce zmínili v první kapitole, abychom zaznamenali různé ideje a praktiky, jež je charakterizovaly, a studovali postoj Církve vůči pozůstatkům takových praktik, když byla v Evropě na postupu konverze, a také za středověku.

Rozvoj náboženských zvyků a víry v Evropě je záležitost natolik složitá, že se v knize tohoto druhu nemohu pokusit o více než hrubý nástin pravděpodobného původu obyčejů, čistě pohanských či napůl christianizovaných,  shluklých kolem Vánoc. Je obtížné při současném stavu vědění jasně rozlišit příspěvky jednotlivých národů k tradičním evropským zvykům, či dokonce v některých případech říci, zda je daný zvyk „árijský“ či před-árijský. Poměr árijské vojenské aristokracie vůči národům, jež si podmanili, nebyl ve všech zemích stejný a asi byl často malý. Zatímco rodiny dobyvatelů měly úspěch v zavádění svého jazyka, v žádném případě to nutně neznamená, že lidové praktiky zemí s dnes árijským jazykem pochází plně či převážně z árijských zdrojů. Náboženská tradice má zázračnou moc přetrvat a nesmí se zapomínat, že země podrobené lidmi árijského jazyka byly předtím obývána po nezměrná období. obývána. 5  Podobně v zemích, jako je naše, do nichž úspěšně vpadli Keltové, Románi, Anglosasové, Dánové a Normani, je často mimořádně těžké říci, k jakému národnímu zdroji by měl být daný zvyk přiřazen.

Jen váhavě a nejistě se badatelé pokouší oddělit rasové proudy v evropských lidových tradicích, a zde mohu jen  stěží více než poukázat na tři formující elementy v křesťanských zvycích:  církevní, klasický (řecký a římský) a barbarský, z nichž posledně jmenovaný je brán povšechně a bez zevrubné rasové analýzy. Pokud jde o rituál, bez ohledu na mytologii, zdá se, že existuje široký a společný základ tradice árijsky hovořících národů. Do jaké míry je tomu díky společnému původu, se zde nemusíme snažit rozhodnout. Folklór celého světa, je třeba poznamenat,  „odhaluje pro stejné úrovně civilizace podivuhodnou uniformitu a homogenitu… Tato uniformita však nutně nepramení z uniformity původu, ale do velké míry ze skutečnosti, že představuje rovnovážný stav mezi myslí na určité úrovni a jejich prostředím.“ 6

Vědecké studium původního náboženství je stále na počátku a ještě velké množství hypotéz musí nutně vstoupit do každého vysvětlení populárního rituálu, jež lze nabídnout. Při pokusu o objasnění vánočních zvyků proto musíme být pamětliví prozatimní povahy navržených teorií. Je opět důležité nezapomínat, že rituální praktiky jsou mnohem trvalejší než výklady jim věnované. „Starobylá náboženství,“ abychom citovali slova Robertsona Smitha, „většinou neměla žádné učení; skládala se plně z nařízeních a praktik… zpravidla zjišťujeme, že zatímco praxe byla  přesně stanovena, význam s ní  spojený byl výrazně neurčitý a tentýž obřad byl různými lidmi vysvětlován různě.“ 7

Pokud tedy dospějeme ke smyslu obřadu v určité období, v žádném případě to neznamená, že ti, kdo jej začali, mysleli totéž. V časech konfliktu mezi pohanskými náboženstvími s křesťanstvím propracované struktury mytologie vyrůstaly kolem svého tradičního ceremoniálu a přisuzovaly mu významy, které měly často málo společného s jeho původním účelem. Často také, když se změnil účel, byly přidány nové ceremonie, tudíž obřad mohl vypadat velice odlišně než prvně.

S touto obezřetností a výhradami musíme nyní  vysledovat spojitost mezi současným či nedávným průběhem vánočního času a svátečních praktik předkřesťanské Evropy.

Jak jsme viděli v první kapitole, Vánoce převzaly datum svátku Natalis Invicti. Touto oslavou se nemusíme zabývat, protože lidové zvyky z ní nečerpaly a v moderních pozůstatcích ji není s čím uvést do spojitosti. Z římských svátků, které skutečně vyhovují našemu současnému účelu jsou lednové Kalendy a pravděpodobně Saturnálie. Vliv Kalend je přirozeně nejsilnější v latinských zemích, ale lze jej nalézt také po celé Evropě. Vliv Saturnálií je méně jistý; svátek není jmenován v církevních odsudcích po zavedení Vánoc a jeho oblíbenost asi nebyla rozšířena tolik jako v případě Kalend. Existují nicméně jisté zvláštní a zajímavé vánoční paralely k Vánocům.

Striktně náboženská oslava Saturnálií8 se konala 17. prosince, avšak slavnostní obyčeje trvaly sedm dní, tudíž končily až den před Štědrým dnem. Mezi nimi probíhal trh zvaný sigillariorum celebritas, kdy se prodávaly obrázky z hlíny či těsta, jimiž se obdarovávalo. Zdá se, že se podarovávaly i svíce, snad jakožto symboly, či dokonce amulety k zajištění návratu sluneční síly po slunovratu. Nejpozoruhodnějším a nejtypičtější součástí Saturnálií však bylo smíšení všech tříd ve společném veselí. Něco z povahy oslavy (v helenizované podobě) lze usoudit z díla „Cronia“ či „Saturnalia“ od Luciana, dialogu mezi Kronosem či Saturnem a jeho knězem. Z něj zjišťujeme, že zábava byla charakteristická „pitím a opíjením se, hlukem a hrami a hrou v kostky, ustanovováním králů a oslavováním otroků, zpěvem bez šatů, tleskáním roztřesených rukou a příležitostného noření začerněných tváří do ledové vody,“ a  otroci měli povoleno spílat svým pánům.9

Ducha onoho období lze posoudit dle legislativy, kterou Lucian přisuzuje Cronosolonovi, kněžímu a prorokovi Kronose, tak jako by současný autor nechal Ježíška či Santa Klause ustanovit pravidla pro správné slavení Yule. Zde jsou některé zákony:—

„ Všechen obchod, ať veřejný či soukromý, budiž zapovězen během dní oslav, s výjimkou sklonu k zábavě a potěše a radosti. Nechť se nikdo nezabývá svým povoláním krom kuchařů a pekařů.

Všichni lidé budiž rovni, otroci i svobodní, bohatí i chudí, jeden s druhým.

Hněv, zlost, hrozby, jsou v rozporu se zákonem.

Žádná řeč nebuď skládána ni vyslovována, krom vtipné a bujaré, přispívající k radosti a veselí.

Následují pokyny ohledně zasílání dárků peněz, oblečení, či nádob, bohatými chudý,m přátelům, a ohledně darů chudých na oplátku. Pokud má chudý vzdělání, jeho darem na oplátku budiž „stará kniha , avšak dobré věštby a radostného humoru, či vlastní psaní dle své schopnosti… Nevzdělaný nechť mu zašle věnec či něco kadidla.“ „Cronoloson“ na závěr uvádí „Zákony tabule“, z nichž několik následuje:—

„Každý má vzít místo, jaké mu náhoda přisoudí; hodnost a původ a bohatství nemají žádnou přednost.

Každý budiž obsloužen tímž vínem… Porce masa budiž každému stejná.

Když bohatý hostí své otroky, nechť jeho přátele slouží s ním.”11

Nad celým svátkem se vznášela myšlenka na zlatý věk v daleké minulosti, kdy vládl Saturn, spravedlivý a laskavý panovník, kdy všichni lidé byli dobří a všichni lidé šťastni.

Pozoruhodnou součástí Saturnálií byla volba falešného krále, jenž měl předsedat radovánkám. Jeho slovo bylo zákonem a mohl hostům dávat směšné rozkazy; „Jeden,“ praví Lucian „musí o sobě křičet urážky, další tancovat nahý, nebo vzít do náručí flétnistku a třikrát ji přenést po domě.“ 12 Tento král možná původně byl představitelem samotného boha Saturna. Ve dnech klasických autorů je pouhým „Pánem nepořádku“, avšak Dr. Frazer předložil velice zajímavou teorii, že tato doba výsad a veselí byla jen předehrou temné oběti, během níž musel zemřít v úloze boha a položit svůj život za svět. 13 Teorii Dr. Frazera, jež odvozuje svou průkaznost od  vyprávění o mučedníkovi ze čtvrtého století, světci jménem Dasius, horlivě kritizoval Dr. Warde Fowler. Ten tvrdí, že neexistuje naprosto nic, co  by dokazovalo, že „Saturn“, který byl dle příběhu ve čtvrtém století obětován vojáky u Dunaje, má něco společného se zvyky starého Říma.14  Ať už krále Saturnálií vysvětlujeme jakkoliv, je stále zajímavé na jeho existenci poukazovat a porovnávat ho s veselými panovníky, s nimiž se potkáme o Vánocích a večeru tříkrálovém.

Jak dalece byly Satrurnálie obecně starolatinského původu, je obtížné říci; jméno Saturnus (pojící se ke kořenu slova serere, sít) a datum ukazují na skutečně římský svátek setí plodin, avšak byl ve velké míře překryt řeckými ideami a praxí.15 Toto je důležité mít na mysli zvláště v případě Lucianových výroků.

Totéž platí o svátku lednových Kalend, několik dní po Saturnáliích. 1. ledna, na římský Nový rok, byli uváděni do funkce noví konzulové a nejméně po tři dny trvala oslava. Domy byly ozdobeny světly a zelení – tyto, jak zjistíme, mohou být částečně zodpovědné za moderní vánoční stromky. Stejně jako při Saturnáliích páni pili a hráli s otroky. Vota, neboli slavnostní přání blahobytu pro Císaře na celý nový rok, bylo zvykem a od lidu i Senátu se očekávalo, že mu poskytnou peněžní dary. Císař Caligula vzbudil mnoho odporu, že vydal ediktu, jenž tyto dary vyžadoval,  a že stál u vchodu do paláce, aby je osobně přebíral. Takové dary, nejen předávané Císaři, ale často vyměňované mezi soukromými osobami, se nazývaly strenae, což je název dosud přežívající ve francouzském étrennes (novoroční dárky). 16

Zajímavý a velmi podrobný popis oslav Kalend podávají dvě pojednání Libaniuse, známého řeckého sofisty čtvrtého století:—

„Oslava Kalend,“ praví, „se koná všude, kam sahají hranice Římské říše…  Všude lze vidět hýření a prohýbající se stoly; přemíra hojnosti vládne v domech bohatých, ale rovněž v domech chudých se na stolech podává lepší jídlo než obvykle. Nutkání utrácet zachvacuje všechny. Ten, kdož si celý rok libuje v šetření a hromadění peněz, se náhle stává marnotratným.  Ten, kdož byl dříve navyklý a dával přednost chudému životu, si na této hostině užívá, jak jen mu to jeho prostředky umožňují… Lidé nejsou štědří jen vůči sobě samým, ale i svým bližním. Proud darů prýští na všechny strany…  Silnice a cesty zaplňují celá procesí obtěžkaných lidí a zvířat… Jako je tisíc květin, jež všude pučí, ozdobou jara, tak jsou tisíce darů chrlených na všechny strany ozdobou svátku Kalend. Lze oprávněně říci, že se jedná o nejsvětlejší čas roku… Oslava Kalend zapovídá vše, co je spojeno s dřinou a dovoluje lidem, aby se nerušeně oddávali  požitku. Mysli mladých zbavuje dvojí  bázně: bázně z učitele a přísného vychovatele. Otrokům také dovoluje, co to jde, dýchat svobodný vzduch… Další předností oslavy je, že učí lidi, aby se příliš pevně nedrželi peněz, ale aby se o ně podělili a nechali je přejít do jiných rukou.“ 17

Podobnost s moderními vánočními zvyky je velice zřejmá. V dalším pojednání Libanius mluví o procesí v předvečer svátku. Jen málo lidí, říká, jde spát; většina chodí po ulicích za zpěvu, poskakování a všech možných kejklů. Při této příležitost ani nejpřísnější moralisté nedávají nikomu vinu. Když se ráno začíná rozednívat, zdobí své domy vavříny a jinou zelení, a za rozbřesku mohou jít do postele, aby se vyspali ze svého opojení, neb mnozí považují při tomto svátku za nezbytné pít alkohol. Prvního ledna se lidem dávají peníze; druhého se již dárky nedávají: je zvykem zůstat doma a hrát kostky, páni a otroci pospolu. Třetího se konají závody; čtvrtého se zábavy chýlí ke konci, ale ještě pátého zcela nekončí.18

– pokračování příště –

Poznámky:

1.   Karl Pearson, essay on “Woman as Witch” in “The Chances of Death and other Studies in Evolution” (London, 1897), ii. 16.

2.  Cf. J. G. Frazer, “The Dying God” (London, 1911), 269.

3.  J. A. MacCulloch, “The Religion of the Ancient Celts” (Edinburgh, 1911), 278.

4. Frazer, “Dying God,” 266.

5. E. Anwyl, “Celtic Religion in Pre-Christian Times” (London, 1906), 1 f.

6. Ibid. 20; cf. E. K. Chambers, “The Mediaeval Stage” (Oxford, 1903), i. 100 f. [Referred to as “M. S.”]

7. W. Robertson Smith, “Lectures on the Religion of the Semites” (New Edition, London, 1894), 16.

8. Chambers, “M. S.,” i. 236; W. W. Fowler, “The Roman Festivals of the Period of the Republic” (London, 1899), 272.

9. “The Works of Lucian of Samosata” (Eng. Trans. by H. W. and F. G. Fowler, Oxford, 1905), iv. 108 f.

10. John Brand, “Observations on Popular Antiquities” (New Edition, with the Additions of Sir Henry Ellis, London, Chatto & Windus, 1900), 283.

11. “Works of Lucian,” iv. 114 f.

12.  Ibid. iv. 109.

13. J. G. Frazer, “The Golden Bough” (2nd Edition, London, 1900), iii. 138 f., and “The Magic Art and the Evolution of Kingship” (London, 1911), ii. 310 f.

14. W. W. Fowler, “The Religious Experience of the Roman People” (London, 1911), 107, 112.

15.  Fowler, “Roman Festivals,” 268, and “Religious Experience,” 107; C. Bailey, “The Religion of Ancient Rome” (London, 1907), 70.

16. Chambers, “M. S.,” i. 237 f.; Fowler, “Roman Festivals,” 278.

17. Quoted from “Libanii Opera,” ed. by Reiske, i. 256 f., by G. Bilfinger, “Das germanische Julfest” (vol. ii. of “Untersuchungen über die Zeitrechnung der alten Germanen,” Stuttgart, 1901), 41 f.

18. “Libanii Opera,” iv. 1053 f., quoted by Bilfinger, 43 f.

Advertisements
One Comment leave one →
  1. Cj aka Elderofzyklons Blog permalink
    Prosinec 10, 2013 21:54

    Reblogged this on ElderofZyklon's Blog!.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: