Skip to content

Pád starověké Hellas

Červen 10, 2013
tags:
by

Starověký nordicko-mediteránní řecký národ, z hlediska genetiky mix haplogrup R1a a R1b, ze světa téměř zmizel, zčásti vybitím ve válkách, zčásti vymřením a zčásti smíšením s tmavšími cizinci z jižního Středomoří a Levanty.

Zamarovský (1972, s. 496): „Až do bitvy u Kynoskefal tu bojovali Řekové vždy sami proti sobě, a ať byly jejich cíle jakkoli pochopitelné nebo dokonce vznešené, konečný cíl, k němuž směřovali, byla jejich vlastní zkáza.“

Rovněž naznačuje přibývání cizích otroků na úkor domácí bílé populace: „Ubývalo pracujících rukou, zejména svobodných; otrocká práce byla už se své podstaty méně efektivní…“

Poslední hřebík do rakve pro původní arbinsko-árijskou populaci starověké Hellas znamenalo masové vystěhovalectví na východ a propad porodnosti: „K úsilí vojevůdců a politiků, kteří vedli Řecko do neštěstí, se připojily masy lidu, které s nimi nechtěly mít nic společného. Opouštěly orná pole, jež jim vojáci měnili ve válečná, a houfně se stěhovaly na východ, kde jim Seleukovci a Ptolemaiovci slíbili, že mohou žít podle svého. Byli to právě nejzdatnější lidé, převážně mladí rolníci a řemeslníci s manželkami, a jejich odchodem ztratilo evropské Řecko od 3. do 2. století nejméně čtvrtinu, snad až třetinu obyvatelstva. Tím však důsledky a příčiny krize neskončily: ve 2. století pnl. došlo v zemi pod vlivem všeobecné deprese ke katastrofálnímu poklesu porodnosti. Z války, třebas prohrané, se národ zpravidla vždy vzpamatuje; z občanské války rovněž, i když někdy ne zrovna snadno. Vystěhovalectvím si může přivodit větší ztráty, než mu dokáže způsobit nepřítel vyhlazováním. Nerodí-li však jeho matky děti, pak mu už nepomůže nic.“

Zamarovský shrnuje neslavný konec antického Řecka (1972, s. 502): „Tehdy roku 146 pnl. museli ovšem Řekové strašlivě zaplatit za chyby, jichž se dopustili: že se nedokázali vnitřně sjednotit na pokrokové politické základně, (…) že dopustili nadměrné vystěhovalectví a pokles populace… (…) A dějiny, jak známo, slabost nepromíjejí.“

Galton píše o příčinách poklesu porodnosti a míšení, které vedly ke zmizení starých Helénů (1869, s. 340): „Nejschopnější rasou, o níž máme historické záznamy, jsou bezesporu starověcí Heléni. (…) Z různých řeckých subras byla ta v Attice vůbec nejnadanější a vzhledem ke své superioritě bezpochyby utrpěla pozdějším vývojem největší ztráty.“ (Ibid., s. 342): „Víme, a můžeme si i domyslet, proč tato mimořádně schopná rasa upadla. Morálka ve společnosti se stávala stále více laxní; manželství vyšlo z módy a lidé se mu vyhýbali; mnohé z ambicióznějších a schopnějších žen bylo i veřejně uznáno kurtizánami a tudíž se staly neplodnými a matky příchozích populací byly různorodého původu. V malé zemi obklopené mořem, kde emigrace a imigrace neustále probíhala a kde kulturní zvyklosti vymizely, jak se to událo v Řecku onoho času, o němž mluvím, rasová čistota musela nevyhnutelně padnout. Nemůže tedy být pro nás žádným překvapením, že athénská rasa upadla a zmizela.“

Nejen v průběhu válek, ale i během revolucí, povstání a sociálních bouří přicházeli o život mnozí Řekové, navíc ještě více než ve válkách zřejmě šlo o ty nejnadanější. Například v Argu bylo při demokratickém převratu pobito holemi na 1500 zámožných občanů, přívrženců oligarchie (Burian et al., 1961, s. 41-42).

O vymírání původních Řeků píše Růžička (1922, s. 686): „V 2. století př. Kristem bylo, kupř. jak sděluje dějepisec Polybios, v Řecku takové vylidnění, že města byla prázdná a pole z většiny neobdělaná, ač nebylo trvalých válek ani morů. Lidé se zkrátka neženili, prostituce ženská i mužská vzrostly ohromně, nebylo dětí. V 1. století po Kr. nebylo Řecko již ani s to, aby postavilo do pole 3000 těžkých zbrojenců. A když opadly vlny nesmírného proudu stěhování národů, nebylo již slavného a mocného druhdy národa hellenského, jeho místo zaujaly kmeny slovanské, pak Turci.“

Stoddard shrnuje kombinaci depopulace a dysgeniky v důsledku válek a následné míšení, která postihla staré Řecko (1922, s. 173-174): ‚Peloponéská válka byla sebevraždou řecké civilizace. Je to nejtemnější stránka historie. Tak se udála vskutku nenapravitelná pohroma: hlubiny rozdělující nenávisti pevně zakořenily a dříve sdílená rasová jednota Řeků byla zničena. Řecká rasa ztratila svého ducha a brzy nato ztratila i své tělo. Jsouce připravována o své nejlepší členy, její početně ztenčené zbytky se sklonily před cizími vládci a bastardizovaly svoji krev s hordami podřadných vetřelců, kteří zaplavili zemi. Za časů římské nadvlády byli Řekové zdegenerovaní a římský přívlastek ‚Græculus‘ byl označením pro toho, jenž je hoden pouze opovržení. Tak tedy zanikli Řekové… Sešli vlastní rukou v rozkvětu svého mládí, berouce s sebou do hrobu ještě nerozvinutý potenciál, který mohl být požehnáním a světlem pro svět po celé věky.“

Řím – nejlépe probádaný a nejkomplexnější příklad pádu starověké civilizace kvůli zmizení bílé krve (v jeho případě arbinské R1b)

Řím je asi nejlepším příkladem, na němž je možné zdokumentovat kombinaci vlivů, která zničila i všechny ostatní velké civilizace minulosti – vzhledem k tomu, že z něj o nich máme největší množství dochovaných poznatků a také byly podrobeny nejpodrobnějšímu výzkumu. I u nich probíhaly všechny nebo téměř všechny procesy jako ve starověkém Římě a Itálii, byť v poněkud jiné kombinaci a poměru. Vymírání a dysgenický trend u původní rasy (kvůli úpadku morálky, zpohodlnělosti a nárůstu luxusu), zatahování cizích otroků (kvůli pohodlnosti a ziskuchtovosti), připuštění imigrace a míšení s cizinci (kvůli ztrátě národní hrdosti), ztráty ve válkách, ztráty ve vnitřních rozbrojích a bojích o moc, odliv lidí do vzdálených imperiálních držav (kvůli mocichtivosti) – to všechno hrálo roli při zničení římského národa.

Frank (1916, s. 705): „Tato orientalizace římské populace měla větší význam, než se jí obvykle připisuje v rámci obecnější otázky, proč duch a činy imperiálního Říma byly naprosto odlišné od republikánského. Proběhla zde úplná změna charakteru!“

(Ibid.): „Dnes může být podnětnou činností studovat ekonomické faktory, které přispěly k úpadku Říma. Ale co leží v pozadí a konstantně působilo ve všech příčinách dezintegrace Říma, co bylo koneckonců skutečně podstatné, byl fakt, že lidé, kteří vybudovali Řím, se proměnili v odlišnou rasu.“

(Ibid.): „Nedostatek energie a podnikavosti, úpadek pohledu do budoucnosti a povědomí soudržnosti, oslabení morální a politické síly, všechno bylo průvodním jevem postupného úbytku rasy, která byla v dřívějších časech nositelkou těchto kvalit.“

La Piana (vol. XX, s. 188-189): „Tedy, během třiceti let před Tiberiem Gracchem statistiky neukazují žádný nárůst. Během 1. století pnl. zatahování zajatců a otroků pokračovalo, zatímco svobodných občanů ubývalo během sociálních nepokojů, za sullovských a občanských válek.“

Duff (1928, s. 200): „Vypadá to, že k tomuto zvyšování populace původní obyvatelstvo mnoho nepřispělo. Decimováno dlouhými válkami (…), které zajišťovaly Řím a jeho středomořskou říši, bylo ještě dále ztenčeno odlivem občanů do provincií za mořem a těžkým úpadkem porodnosti mezi chudšími třídami. Původní římská a italská populace postupně mizela a její místo vyplňovaly nové rasy.“

Duff (1928, s. 200-201): „V této souvislosti se můžeme zeptat, co se stalo s latinským a italským elementem. Důvody mohou být připsány příchodu cizinců, ale zároveň část vysvětlení spočívá i ve zmizení původního národa. Zprvu byl zřetelný úpadek porodnosti mezi aristokratickými rodinami. (…) Jak se společnost stávala více požitkářskou, jak konvence uměle zvýšily životní standard, dobrovolná volba (…) bezdětnosti se stala mezi horními třídami běžným jevem.

Ale co nižší třídy starého římského národa? Byly téměř nedotčeny revolucemi a tyranií a nárůst luxusu je nemohl zasáhnout stejnou měrou, jako tomu bylo u šlechty. A přesto i v těchto třídách původní národ upadal. Úpadek zemědělství (…) přiváděl mnoho farmářů do měst, kde, neochotni zapojit se do obchodu, propadali do nezaměstnanosti a chudoby a kde ve své snaze udržet si vysoký životní standard, nebyli schopni zajistit dostatek prostředků pro zajištění dětí. Mnoho z těchto svobodných Latinů bylo tak chudých, že si často stěžovali, že cizí otroci jsou na tom mnohem lépe – a to také byli.“

Růžička (1922, s. 686): „Známo, že již od 2. stol před Kr. začaly se objevovat v Římě zákony nutící k manželství, jež upadlo úplně v nevážnost, zatímco ženská i mužská prostituce bujely. Zpočátku měly tyto zákony úspěch, ale poněvadž byly mnohým zvláště vyšším kruhům nepohodlné, byly zase povlovně odstraňovány, až za Konstantina Velikého zanikly úplně. Pokles porodnosti nebyl však omezen jen na hoření vrstvy společnosti; sestoupil i do středního stavu, který se tím vyčerpával. Selský stav vymizel téměř úplně a byl zpočátku nahrazován otroky, jež dodávaly porobené národy. Když výboje přestaly a začaly domácí různice a občanské války, zaniklo i toto zřídlo pracovníků a úpadek řítil se pak lavinou, poněvadž následkem obecné nechuti k plození dětí byl naprostý nedostatek potomstva.“

Duff poznamenává (1928, s. 191): „Italská populace nejen že téměř zmizela z měst, ale i obyvatelé venkova se nereprodukovali v počtech nutných pro své udržení.“
O tomtéž píše i Charles Merivale (s. 395): „Rapidní úbytek svobodného obyvatelstva byl pozorován s děsem a úžasem, minimálně od dob Gracchů.“

Úpadek porodnosti se nejvíce týkal těch nejschopnějších, tedy aristokracie/patriciů.
Frank Tenney (1916, s. 705): „Víme například z časů Caesara o 45 patriciích, z nichž pouze jediný měl potomky až do dob, kdy nastoupil Hadrián na trůn. (…) Augustus a Klaudius povýšili do patricijského stavu 25 rodin, a všechny kromě šesti zmizely ještě před vládou Nervy.“
Také Duff uvádí (1928, s. 200): „Na prvním místě byl značný úpadek porodnosti v rodinách aristokracie.“
Rovněž John V. Day píše (2001): „Víme zhruba o 50 patricijských klanech z 5. století pnl., ale do dob Caesara koncem 1. století pnl. jich přežilo pouze 14. Úpadek pokračoval v imperiálních dobách. Víme o rodinách zhruba čtyř set senátorů z roku 64 nl., ale během jediné generace polovina těchto rodin zmizela.“

Burian (1970, s. 109): „V prvé polovině 1. stol. pnl. (…) odumírají staré vlivné rody, které byly nositeli vyhraněných republikánských tradic. Valeriové, Fabiové, Sulpiciové, Manilové, Fulviové, Semproniové a Liviové ztratili – dílem už v dřívější době – svůj vliv; jen Klaudiové, Korneliové a Metellové se snažili zachovat v politickém životě dřívější vážnost nobility. Přes veškeré úsilí se jim však nemohlo podařit udržet neudržitelné.“

 Burian píše i o úpadku morálky, rodiny a tradiční role ženy, které vedly k propadu porodnosti (1970, s. 139-141): „Vznik římské říše a problémy, jež ho doprovázely na hospodářském a politickém poli, odváděly pozornost otců od rodiny stále více k veřejnému dění a rodina se ocitala do značné míry stranou jejich soustředěné pozornosti. V souvislosti s tím se měnilo i faktické postavení ženy. Stará římská představa o ideální ženě sedící doma, žijící s jedním mužem a pečující o výchovu dětí mohla v posledním století republiky vzbuzovat již jen úsměv římských žen, které začaly zasahovat i do veřejného dění. (…) Manželství, které dávalo vznik rodině, procházelo obdobím úpadku a krize. Při uzavírání sňatku v Římě se praktické stránce vznikajícího spojení přikládala snad větší váha nežli citovému momentu, zvláště u významných rodin. V posledním století republiky se do určité míry posilovalo postavení ženy vůči muži… (…) Sňatky vedoucích římských politiků nevynikaly ve většině případů přílišnou pevností… (…) Rozklad rodinného života se přirozeně neomezoval jen na vedoucí složky římské společnosti; celkově vzrůstala nevěra a šířila se i prostituce. (…) Homosexualita a pederastie nebyly ve starém věku, a tudíž ani v antickém Římě, chápány jako něco neobvyklého. Důsledkem rozkladu římské rodiny byl pokles porodnosti, který však nelze zachytit přesnějšími číselnými údaji. Jsme o něm obecně informováni jen z toho, že přibývalo rodin bezdětných nebo jen s malým počtem dětí. Přitom počet římských občanů vzrůstal, avšak jen v důsledku toho, že občanství bylo v 1. stol. pnl. udělováno rostoucímu počtu dřívějších neobčanů.“

Tyldesleyová (2009, s. 131): „… jediné přeživší dítko [Caesara] však nepředstavovalo v římských poměrech nijak výjimečné skóre. Matka Tiberia Graccha (…) porodila dvanáct dětí, z nichž se dospělosti dožily pouhé tři. … vznešení římští patriciové trpěli akutním nedostatkem potomků. Římanky se otěhotnění vyhýbaly, jako mohly. S přihlédnutím k množství samovolných potratů, ke všem zdravotním komplikacím nebo k vysoké úmrtnosti rodiček se jim snad ani nelze divit. (…) … potrat nebo smrt malého dítěte se nikdo nenamáhal zaznamenat, přesných statistických údajů se proto nedočkáme, ale pokud odborníci odhadují, že se pěti let dožila jen větší polovina římských novorozenců, nemáme důvod jim nevěřit. Shodou okolností při porodu zemřela i Caesarova jediná dcera Julia.”

 Růžička se zmiňuje o rostoucím demografickém nepoměru mezi etnickými Římany a jejich otroky (1922, s. 687): „Zatímco plémě Římanů hynulo, otroci jejich sehnaní ze všech částí známého světa, množili se jako písek na břehu mořském, i odhaduje se, že čtyři stol. před Kristem 4/5 svobodných obyvatel klasických států byli propuštěnci.“

Obyvatelé Říma v období dekadence už většinou ani Římany nebyli; většinu tvořili cizinci, otroci a propuštěnci, dále míšenci a něco málo původních Římanů, zřejmě však již vesměs zdegenerovaných. Zamarovský (1967, s. 340): „Vůbec nepřipomínali potomky hrdých římských občanů, kteří ani uprostřed běsnění občanských válek nepřipustili, aby Řím klesl na úroveň druhořadého města; po pravdě řečeno, ani jimi nebyli. V okrajových čtvrtích s přelidněnými činžáky tvořili už dávno většinu přistěhovalci ze všech končin říše, jimž byly římské politické tradice cizí; ve výstavních domech převládali nad potomky občanů potomci otroků; místo pýchy nad slávou Říma hlásali noví lidé křesťanskou pokoru. (…) Nobilita, také už ne římská, zaměnila službu státu za přisluhování císaři (…). A vojsko [složené vesměs z barbarů], na které fakticky přešlo právo volit vládce nad říší, nepovažovalo vůbec Řím za svůj domov…

Řím byl už dlouho před formálním zánikem fakticky ovládán bílými energickými germánskými barbary, neboť jeho převážně nordická horní třída téměř zmizela a i širší alpinsko-dinársko-mediteránní obyvatelstvo bylo značně ztenčeno a promíšeno. Burian (1970, s. 238): „Zpuchřelá tradice římského císařství byla odstraněna; západní římská říše přestala existovat a pro Itálii i Řím nastalo nové období germánské nadvlády. Do této nové epochy vkročilo město Řím, aniž zprvu zaznamenalo hlubší změnu ve formě svého běžného denního života. Odstranění západořímské říše bylo pro obyvatelstvo Říma jen uznáním dřívějšího faktického stavu, že o osudech impéria již dávno nerozhodují Římané sami, ale vlivní představitelé germánských kmenů. Germánští představitelé, kteří dříve využívali římského právního systému, byli tak nuceni činit i nadále.“

Stejně jako na Východě, i v případě Řecka a Říma se zmizení homogenní bílé populace projevilo i úpadkem jejich kultur. Růžička (1922, s. 686): „Ostatně v starém Římě jevil se úpadek i jinak, ve sféře duševního života; nádherné klasické umění upadalo, objevil se primitivismus byzantinský, poezie zploštělá, technické vědy ležely ladem, po Hadriánovi není již filosofa; přes Aristotela, v němž vypjal se nejvíce antický duch přírodovědecký, nevyšlo se po celý středověk.“

Jak Řecko, tak Řím padly, když jejich postupně ubývající bílé obyvatelstvo (převážně haplogrupy R1b a R1a) bylo pohlceno imigranty a zataženými otroky patřícími často k méně inteligentním snědším populacím (haplogrupy E a J), ačkoli tento proces nezašel tak daleko jako v Orientu. Nicméně, dnes profil řeckých (a obecně jiho- a jihozápadobalkánských) a jihoitalských Y-haplogrup dnes připomíná spíše Turecko než Evropu.

 Obnova bílé krve v severnějších regionech Apeninského poloostrova – základ moderní Itálie

Pozdější pohyby bělochů ze severu vedly k obnově bílé krve v severní a zčásti i střední Itálii (základ prosperity italských měst ve středověku a renesance), zatímco jih již zůstal pomíšen. Šlo zejména o příliv nordických, dinárských a alpinských typů, navíc v populaci severní Itálie přežilo na rozdíl od jižnějších oblastí mnoho bílých alpinců, dinárů a atlantomediteránů. Z hlediska haplogrup šlo o příliv R1b nordiků, dinárů a alpinců a v menší míře o příliv severské I1 od nordiků. Tomu dodnes odpovídá složení obyvatelstva Itálie. Na severu převážně bílá inteligentní populace složená z alpinců, dinárů, atlantomediteránů a s příměsí nordické krve, střední Itálie je již zčásti pomíšena z bílých typů na severu i jihu a nebílého mediteránního typu na jihu, a na jihu méně inteligentní promíšená mediteránní populace z bílých i nebílých mediteránních typů s alpinskou příměsí. Geneticky převažuje na severu R1b, na jihu je výrazně více J a E, ve střední Itálii je poměr zhruba vyrovnaný (viz eupedie). V souladu s tím se také populace severní a jižní Itálie výrazně liší v inteligenci a mentalitě, od níž se odvíjí výrazné rozdíly v ekonomické úrovni a celkové míře vyspělosti mezi oběma regiony.

Coon shrnuje (1939, kap. XII, sekce 7): „Žádná země Evropy, v níž existuje jeden jazyk a kulturní tradice, nevykazuje větší rasové rozdíly mezi jejími jižními a severními okraji než Itálie.“

Gardner et al. (2002, s. 296): „Staletí cizí nadvlády ovlivnila vzhled i řeč obyvatel nynější Itálie. V jižní Itálii a na Sicílii převládá středomořský typ (řecko-arabský vliv), na severu jsou lidé vyšší a světlejší (keltský a germánský vliv).“

Proto se v severní Itálii IQ pohybuje okolo (i lehce přes) 100, na jihu obvykle jen lehce přes 90 (Lynn, 2009). Obecně v Itálii existuje pozitivní korelace mezi výskytem bělošské haplogrupy R1b a výší inteligence/výskytem světlé pigmentace a světlejší pleti a naopak negativní korelace nebělošské haplogrupy E1b1b s těmito ukazateli. Samozřejmě existuje inverzní gradient u obou haplogrup na ose sever-jih. Čím více na sever, tím více R1a a méně E1b1b – a naopak (Lynn, 2012).

Růžička shrnuje rasově demografické dění v postřímské Itálii (1922, s. 651): „Jinak se mají věci v Itálii; tam došlo zejména v době stěhování národů k mnohonásobnému smíšení s cizími národy. Ale smíšení nebylo zde jakostně rovnocenné. V té příčina liší ze zřejmě sever od jihu; hranici obou určuje Řím. Sever Itálie, domovina renesance, kde smísili se s Římany Gótové a Langobardi, vtrhnuvší sem i s ženami a dětmi, získal tímto smíšením obnovu téměř zaniklého selského stavu a tím – když i zde zvítězila stará kulturní krev latinská – příznivý základ pro vývin talentů a génia, zvláště když trval ještě z dřívějších dob střední stav, v kterém se udržoval zvláště v Etrurii, již dávno nadáním slynoucí, zejména ženskými liniemi mnohý talent z doby Říma, který pak vnitřním křížením na to následujícím mohl být stupňován a pěstěn. V jižní Itálii a na Sicílii nebylo vůbec selského stavu v obvyklém slova smyslu, ježto tam vládlo hospodářství plantážové zavedené Féničany. Míšení národů bylo zde přímo chaotické, nejrůznější plemena se ho účastnila. A důsledek toho pak byla sterilita, pokud jde o talenty a génie. Co pak se konečně Říma samého týče, byl ovšem odedávna ohniskem, kde scházely se talenty a géniové celého tehdy známého světa; byl však i ohniskem, v němž ustavičně docházelo k mísení nejrůznějších národů a plemen. Řím nikdy neměl doby, kdy by jeho obyvatelstvo bylo mohlo nesmíšeně pěstit vnitřní křížení po dobu delší, proto zanikaly v něm talenty beze stopy a nevznikli v něm žádní géniové.“

 Mizení zbývající bílé krve v Orientu – úpadek islámské civilizace

Stejně tak i islámský svět, tedy konkrétně zejména Osmanská říše, se kvůli zmizení většiny bílé elity a obecnému dysgenickému trendu svého obyvatelstva (a rovněž kvůli multietnickému a multinárodnímu složení) dostala v průběhu 18. a 19. století do hlubokého úpadku. Huf (2008, s. 178): „Mír z roku 1774 odhalil celému světu slabost Osmanů. Jejich impérium se ve srovnání s Evropou dostalo do situace ve všech směrech nevýhodné – politicky, vojensky i ekonomicky. Mocní Vysoké porty nemohli už zavírat oči před skutečností, že skvělá léta říše minula.“

V politické oblasti se kvůli snižování genetických kvalit populace (způsobenému především kvůli vytrácení bílé krve) zvyšoval chaos, neefektivita a korupce.

Ve vojenské oblasti z téhož důvodu docházelo k rovněž k neefektivitě, chaosu a rovněž technologickému zaostávání. Výsledkem úpadku politické i vojenské síly nemohlo být nic jiného než ztráta moci a území.  Parker (1999, s. 102-103): „… v letech 1830-1847 Francouzi dobyli Alžírsko a roku 1881 anektovali Tunisko; následující rok Britové okupovali Egypt.“ Následovaly ztráty území na Balkáně. (Ibid.): „Do roku 1882 Osmané ztratili 40 % své říše.

Počátkem 20. století ztratili Lybii, Krétu, egejské ostrovy a zbývající državy na Balkáně. (Ibid., s. 103): „V rozmezí let 1908-1911 Turci ztratili 30 % svých zbývajících držav.“

Ze stejných důvodů pokračoval i úpadek ekonomický. Parker (1999, s. 102-103): „Jejich finanční hospodářství také rychle upadalo, až r. 1875 prakticky dospělo ke státnímu bankrotu a sultán Abdul Azíz musel pozastavit splácení úroků osmanských dluhů. R. 1881 přijal dohled nad státní pokladnou, který prováděli evropští bankéři. Další existence říše závisela na zahraničních vládách, které dávaly přednost uchování osmanské říše před jejím oslabením, protože tureckým zhroucením by mohlo vzniknout nebezpečné vakuum.“

Vše završoval i úpadek vědy a kultury. Se snižováním inteligence obyvatelstva v islámském světě a mizením bílé menšiny v něm upadal i duch racionality, zvídavosti a kritičnosti. Naopak narůstal náboženský dogmatismus a slepá religiozita. Huf (2008, s. 180): „Zatímco v Evropě 18. století se vědy z podřízenosti náboženské sféře emancipovaly – tento vývoj vešel do dějin jako osvícenství -, zůstával v islámském světě dlouho jediným zdrojem vzdělání korán, a ten byl také jedinou veřejně šířenou knihou. (…) stagnací byla obecně vinna nadvláda religiozity, z níž se islámský svět dodnes nedokázal vymanit. Podobný úhel zastává i Alexandr Demandt: ‚Velmi osvícené arabské filosofy známe už z 9. a 10. století. Jeden z nich napsal, že všechna náboženství jsou jen závoj před tváří Boha. To znamená, že jsou všechna více či méně rovnoprávná. Idea tolerance tak byla formulována dávno před tím, než u nás totéž hlásalo osvícenství. Příčina stagnace islámské kultury, která nepochybně znatelná je, není tedy v podstatě islámu (…) V Evropě máme renesanci, humanismus, reformaci a především osvícenství – velká občanstvem nesená duchovní hnutí, jaká v islámských zemích v této formě nikdy neexistovala‘.“ (Tento výklad však politicky korektně zamlčuje skutečné a výše zmíněné příčiny civilizačního úpadku islámu. Zmínění arabští filosofové patřili ke zbytkům bílé populace v islámském světě a její mizení bylo skutečnou příčinou nárůstu iracionality a religiozity.)

Ani aktivní snaha některých vládců o modernizaci po vzoru Západu nic nezměnila: genetické kvality obyvatelstva již nebyly kompatibilní s vysokými nároky, které na ně západní technologie a poznatky kladly. Přejímání západních technologií a najímaní západních odborníků (zejména z Francie) nemělo hlubší účinek.

 Z genetického hlediska tedy můžeme říci, že když byly bělošské populace vysoce inteligentních Arbinců a Árijců (nositelů haplogrup R1b a R1a), které vytvořily vzkvétající civilizace a divy starověkého světa, zaplaveny lidmi patřícími ke skupinám s haplogrupami spojeným s nižší inteligencí (J, E, T, L), navždy padly.(9) Z antropologického a kulturního hlediska rovněž existuje mnoho indicií, že původní obyvatelstvo starých civilizací vykazovalo bělošské rysy a postupně je ztrácelo, když se měnilo v nebílé. Bílí mediteráni, kromaňonci, nordici, dinárové a alpinci byli zaplaveni nebílými rasovými typy, zejména tmavším mediteránním typem a nebílými variantami dinárského, alpinského a armenoidního typu.

Značnou měrou, byť ne tolik jako civilizace na Východě, byly takto zasaženy i arbinsko-árijská populace klasického Řecka a arbinská populace starého Říma. Poté, co z oblasti, kterou ovládl islám, zmizela i relativně početná bělošská menšina, upadla i islámská civilizace.

Po zmizení bílého obyvatelstva na Východě tak nadešel čas Evropy, která si udržela (s výjimkou jihu) inteligentní a rasově homogenní bílou populaci složenou z několika bílých typů (obecně z kromaňonských derivátů a bílého mediteránního typu a jeho derivátů). Řečeno s pomocí moderní genetiky – tvořenou haplogrupami R1b, R1a, I a N pojícími se s vysokou inteligencí dostačující k vytváření vyspělých společností. Díky tomu vytvořila západní civilizaci. Dnes jí však hrozí osud starověkých civilizací Východu: zaplavení tmavšími méně inteligentními imigranty ze severní Afriky a Předního i Středního východu (haplogrupy J1, J2, E, T a L), a navíc i příliv černošských národů ze subsaharské Afriky.

Poznámky

(9) Samozřejmě existuje možnost, že do určité míry se na úspěších starých civilizací podíleli i tmavší mediteránní lidé patřícími k haplogrupám spojených dnes s nižší inteligencí. I oni prošli zejména za doby ledové určitým selekčním tlakem, byť se vyvíjeli více na jihu, a je možné, že kdysi byli inteligentnější než dnes. V každém případě však platí, že dnes jsou výrazně méně inteligentní než Evropané – ať už byli nízce inteligentní už tehdy, nebo se tak stalo kvůli tomu, že je zasáhl dysgenický úpadek kvůli tomu, že se nacházeli v oblasti vyspělých civilizací starověku (nebo šlo o kombinaci obou faktorů, což je nejpravděpodobnější).

Zdroje

Pozn: u některých drobnějších dat jsou zdroje uvedeny přímo v textu.

 Studie, knihy a články on-line:

 Studie

Klyosov (a Rozhanski) o historických migracích R1b Arbinců a R1a Árijců z hlediska genetiky:

O Arbincích:

Klyosov, Anatol: Ancient History of the Arbins, Bearers of Haplogroup R1b, from Central Asia to Europe, 16,000 to 1500 Years before Present.

Publikováno on-line ve SciRes – http://www.SciRP.org/journal/aa, květen 2012: http://www.scirp.org/journal/PaperInformation.aspx?paperID=19567

O členění haplogrupy R1b a o historii jejích bílých nositelů podrobněji:

Klyosov, Anatol: Haplotypes of R1b1a2-P312 and related subclades: origin and “ages” of most recent common ancestors. Červen 2011, on-line zde: http://freepages.genealogy.rootsweb.ancestry.com/~villandra/McKinstry/I2b1/Haplogroup%20R1/R1b_Proceedings_4_6_2011.pdf

 O Árijcích:

Klyosov, Anatol a Rozhanskii Igor: Haplogroup R1a as the Proto Indo-Europeans and the LegendaryAryans as Witnessed by the DNA of Their Current Descendants

Publikováno on-line ve SciRes – http://www.SciRP.org/journal/aa, únor 2012: http://www.scribd.com/doc/99488100/Haplogroup-R1a-as-the-Proto-Indo-Europeans-and-the-Legendary-Aryans-as-Witnessed-by-the-DNA-of-Their-Current-Descendants-A-Klyosov

Rozhanskii, Igor a Klysosov, Anatol: Haplogroup R1a, Its Subclades and Branches in Europe During the Last 9,000 Years.

Publikováno on-line ve SciRes – http://www.SciRP.org/journal/aa, srpen 2012: http://www.scirp.org/journal/PaperInformation.aspx?paperID=21698

 Obecněji o bílých i nebílých haplogrupách a jejich historii:

Klyosov, Anatol: DNA Genealogy, Mutation Rates, and Some historical Evidence Written in the Y.Chromzome, Part II: Walking the Map. Journal of Genetic Genealogy, 5(2): 217-256, 2009. http://www.jogg.info/52/files/Klyosov2.pdf

 Ke zbývající R1a haplogrupě v Íránu:

Regueiro, M. et al.: Iran: Tricontinental Nexus for Y-Chromosome Driven Migration. Human Heredity 2006; 61:132–143.

on–line: http://www.yhrd.org/files/b465c9a4e956626445689b1dd11409ef27e60d0f.regueiro2006.pdf

 O Kurdech a Bascích:

Hennerbichler, Ferdinand: The Origin od Kurds. Publikováno on-line ve SciRes – http://www.SciRP.org/journal/aa, květen 2012.

on-line: http://scirp.org/journal/PaperInformation.aspx?PaperID=19564

 O příslušnosti Tutachamona, Amenhotepa III. a Achnatona k R1b:

http://www.eupedia.com/forum/threads/25663-Pharaoh-Tutankhamun-Akhenaten-and-Amenhotep-III-were-R1b

 O vysokém zastoupení R1b (a I) u křesťanské komunity v Libanonu, která si udržela více z genofondu bílého předmuslimského obyvatelstva:

Zalloua, Pierre A. et al.: Y-Chromosomal Diversity in Lebanon Is Structured by Recent Historical Events.  Am J Hum Genet. 2008 April 11; 82(4): 873–882.

on-line: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/?term=Zalloua%20PA%5Bauth%5Dhttp://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2427286/

http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0002929708002061

 K druhému údaji o haplogrupách Arménů (ne z eupedie): http://www.khazaria.com/genetics/armenians.html

Studie k 15 % haplogrupy R1b u Koptů (publikováno – únor 2008):

http://jewsandjoes.com/israelite-and-noahic-haplogroup-hypotheses.html

 Obecné informace o haplogrupách obyvatel starověkých civilizací:  http://www.eupedia.com/forum/threads/25163-Y-DNA-haplogroups-of-ancient-civilizations

 Info k Dákům, kteří vykazovali nordické rysy a byli příbuzní Thráků a Ilyrů (a Frýgové byli údajně R1a jako odštěpek Thráků):

http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C3%A1kov%C3%A9

Výzkumy o dávných nordicích v Číně:

O genetickém výzkumu bílých mumií:

Genetic testing reveals awkward truth about Xinjiang’s famous mummies, (AFP), 19 April 2005.

on-line:
http://www.khaleejtimes.com/displayarticle.asp?xfile=data/todaysfeatures/2005/april/todaysfeatures_april37.xml&section=todaysfeatures

O Mairovu výzkumu nordických mumií v Číně:                                                                      Hadingham, Evan: The Mummies of Xinjiang. Friday, April 01, 1994; the April 1994 Issue.

on-line: http://discovermagazine.com/1994/apr/themummiesofxinj359#.UVXhsVczSRQ

O R1b a R1a, zbývající bílé krvi zděděnou po původním bílém osídlení oblasti (Tocharové) u Ujgurů:

http://en.wikipedia.org/wiki/Genetic_history_of_the_Turkish_people

Migrace nordiků do Číny a jejich kulturní přínos zde:

Deavin, Mark: Aryans – Culture Bearers in China.  National Vanguard, 117 (March-April 1997), p. 13-16.

on-line: http://library.flawlesslogic.com/china.htm

O evropských haplogrupách a základním rozdělení europoidních haplogrup:

Wiik, Kalevi: Where Did European Man Came From? Journal of Genetic Genealogy, 4:35-85, 2008.

on-line: http://www.jogg.info/41/Wiik.pdf

 O pozitivní/negativní korelaci evropských/neevropských haplogrup s kognitivními schopnostmi:

Rindermann, Heiner; Woodley Michael A.; Stratford, James: Haplogroups as evolutionary markers of cognitive ability.

Intelligence, Volume 40, Issue 4, July–August 2012, Pages 362–375.

on-line: http://lesacreduprintemps19.files.wordpress.com/2012/05/haprinderm.pdf

http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0160289612000529

 Obecné informace o haplogrupách obyvatelstva Evropy a zemí východně/jižně od Evropy: http://www.eupedia.com/europe/european_y-dna_haplogroups.shtml

 Lynn o rozdílech v IQ a dalších ukazatelích v Itálii a Španělsku ve vztahu ke genetickému přimíšení tmavších populací z Východu a severní Afriky:

Lynn, Richard: In Italy, north–south differences in IQ predict differences in income, education, infant mortality, stature, and literacy, 2009. Vyšlo v Intelligence 38 (2010), s. 93–100.

on-line: http://affaritaliani.libero.it/static/upl/ric/0000/richard_lynn_north_south_differences_in_iq.pdf

Lynn, Richard: IQs in Italy are higher in the north: A reply to Felice and Giugliano. Vyšlo v Intelligence 40 (2012), s. 255–259.

on–line: https://lesacreduprintemps19.files.wordpress.com/2012/03/iqs-in-italy-are-higher-in-the-north-a-reply-to-felice-and-giugliano.pdf

 Lynn, Richard: North-South Differences in Spain in IQ, Educational Attainment, per capita Income, Literacy, Life Expectancy and Employment. Mankind Quarterly, Vol. 52, Nos. 3-4 (Spring-Summer  2012), s. 265-291.
on-line (jen abstrakt): http://www.mankindquarterly.org/spring_summer2012_lynn.html

IQ skóry národů: http://www.rlynn.co.uk/pages/article_intelligence/t4.asp

http://www.photius.com/rankings/national_iq_scores_country_ranks.html

Jobling, Ian: What is the West? Part II. Vyšlo na White America, 8. 2. 2008.

on-line: http://whitelocust.wordpress.com/the-history-of-western-religion/what-is-the-west-part-ii/

 Knihy

Coon, Carleton S.: The Races of Europe. Macmillan Company, New York 1939.

on-line: http://www.theapricity.com/snpa/racesofeurope.htm

Günther, Hans F. K.: The Racial Elements of European History. Methuen And Company, London 1927.  [G. C. Wheeler, trans.]

on-line: http://marchofthetitans.com/earlson/hfk/reoehcover.htm

Stoddard, Lothrop T.: The Rising Tide of Colour. Scribner, New York 1922.

on-line: http://cdn.preterhuman.net/texts/unsorted/RisingTideOfColor.pdf

Galton, Francis: Hereditary Genius. Macmillan and Co., New York 1982.

on-line: http://galton.org/books/hereditary-genius/text/pdf/galton-1869-genius-v3.pdf

Lynn, Richard: Race Differences in Intelligence – An Evolutionary Analysis. Washington Summit Publishers Augusta, GAA National Policy Institute Book, Washington 2006.

on- line: http://www.velesova-sloboda.org/antrop/lynn-race-differences-in-intelligence.html#_06

Rushton, Phillipe J.: Race, Evolution, and Behavior. A life History Perspective. Transaction Publishers, New Brunswick 1997.

on-line: https://lesacreduprintemps19.files.wordpress.com/2012/11/jp-rushton-race-evolution-behavior-unabridged-1997-edition.pdf

Baker, John R.: Race. Oxford University Press, Oxford 1974.

on-line (ke stažení): http://depositfiles.com/files/hdtworr83

 Literatura – knihy a články

 Knihy

Zamarovský, Vojtěch: Na počátku byl Sumer. Panorama, Praha 1983.

Zamarovský, Vojtěch: Jejich Veličenstva pyramidy. Československý spisovatel, Praha 1975.

Zamarovský, Vojtěch: Řecký zázrak. Mladá fronta, Praha 1972.

Zamarovský, Vojtěch: Dějiny psané Římem. Mladá fronta, Praha 1967.

Burian, Jan et al.: Antická kultura. Orbis, Praha 1961.

Bič, Miloš: Při řekách babylónských, Vyšehrad, Praha 1990.

Burian, Jan: Řím – světla a stíny antického velkoměsta. Svoboda, Praha 1970.

Miltner, Vladimír: Indie má jméno Bhárat. Panorama, Praha 1978.

Klíma, Otakar: Sláva a pád starého Íránu, Orbis, Praha 1977.

Schreiberovi, Hermann a Georg: Zaniklá města, Vyšehrad, Praha 1977.

Haughton, Brian: Tajemství minulosti. Alpress, Frýdek-Místek 2007.

Malkowski, Edward F.: Před nástupem faraonů. Volvox Globator, Praha 2007.

Johnson, Paul: Civilizace starého Egypta. Academia, Praha 2002.

Kaplanek, Andrzej: Po stopách synů slunce. Alpress, Frýdek-Místek 2006.

Maudiut, J. A.: Keltové. Panorama, Praha 1979.

Kinder, Hermann a Hilgermann, Werner: Encyklopedický atlas světových dějin. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998.

Smith, Grafton Elliot: Dějiny člověka, Jan Laichter, Praha 1938.

Růžička, Jaroslav: Biologické základy eugeniky. Fr. Borový, Praha 1923.

Kilian, L.: Zum Ursprung der Indogermanen, Bonn 1983.

Wolf, Josef: Lidé celého světa, Práce, Praha 1979.

Krušina, Zdeněk: Tajné dějiny lidstva 1. Eminent, Praha 2000.

Šusta, Josef; Groh, Vladimír et al.: Dějiny lidstva I. – Světla Východu a Helady. Melantrich, Praha 1940.

Pressová, Ludwika: Stará Kréta. Panorama, Praha 1978.

Moscati, Sabatino: Staré semitské civilizace. Odeon, Praha 1969.

Plutarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů. Odeon, Praha 1967.

Souček, Jan: Dějiny pravěku a starověku. Vyd. a nakl. Práce, Praha 1997.

Huf, Hans-Christian: Vzestup a pád mocných říší. Alpress, Frýdek-Místek 2008.

Bradford, Ernle: Sultánův admirál. Orbis, Praha 1974.

Kaufman, Hans: Evropa a Maurové. Panorama, Praha 1982.

Tyldesley, Joyce: Kleopatra – poslední egyptská královna. Domino, Ostrava 2009.

Geiss, Imanuel, Dějiny světa v souvislostech, Ivo Železný, Praha 2005.

Kondratov, Alexandr: Atlantidy moře Thetys. Lidové nakladatelství, Praha 1989.

Klíma, Otakar: Společnost a kultura starověké Mezopotámie, Nakladatelství čs. Akademie věd, Praha 1962.

Pringleová, Hather: Velký plán – hitlerovi vědci a holocaust. BB/art, Praha 2008.

Gibbon, Edward: Úpadek a pád římské říše. Levné knihy, Praha 2010.

Parker, Geoffrey et al.: Atlas světových dějin. Knižní klub, Praha 1999.

Menghi, Martino: Encyklopedie starověkého Řecka, Perfekt, Košice 2003.

Zamarovský, Vojtěch: Za tajemstvím říše Chetitů, Mladá fronta, Praha 1961.

Hrozný, Bedřich: Nejstarší dějiny Přední Asie, Indie a Kréty (4. vyd.), Melantrich, Praha 1949.

Vidal-Naquet, Pierre et. al.: Dějiny lidstva, Mladá fronta – Argo, Praha 1999.

Daicoviciu, Hadrian: Dákové. Mladá fronta, Praha 1973.

Claire Lallouettová, Ramessova říše. Levné knihy, Praha 2009.

Wells, Hebert George: Stručné dějiny světa. Družstevní práce, Praha 1931.

Souček, Jan: Dějiny pravěku a starověku, Vyd. a nakl. Práce, Praha 1997.

Heyerdahl, Thor: Staré civilizace a oceán, Panorama, Praha 1983.

Gumiljov, Lev Nikolajevič: Hledání vymyšlené říše. Mladá fronta, Praha 1974.

Darkevič, Vladislav Petrovič: Argonauti středověku. Panorama, Praha 1984.

Bardtke, Hans: Příběhy ze starověké Palestiny, Vyšehrad, Praha 1990.

Geiss, Imanuel: Dějiny světa v souvislostech, Ivo Železný, Praha 2005.

Avdijev, Vsevolod Igorevič: Dějiny starověkého Východu. Státní nakl. pol. literatury, Praha 1955.

Wheeler, Mortimer: Dávná civilizace v údolí Indu, Mladá fronta, Praha 1973.

Graham, P. et al.: Encyklopedie – Zeměpis světa. Columbus, Praha 2002.

Day, J. V.: Indo-European Origins. Institute for the Study of Man, Washington, DC 2001.

George La Piana: Foreign Groups in Rome During the First Centuries of the Empire. The Harvard Theological Review.

Duff, A.M.: Freedmen in the Early Roman Empire. Engl: W Heffer and Sons, Ltd., Cambridge 1958 (1928).

Mackenzie, Donald A.: Indian Myth and Legend, 1913.

Muir, John: Original Sanskirt Texts, 1858.

Lamb, H.: Genghis Khan: The Emperor of All Men, Thornton Butterworth, London, 1928.

Lamb, H.: Tamerlane: The Earth Shaker, Thornton Butterworth, London, 1929.

Brent, P.: The Mongol Empire: Genghis Khan, His Triumph and his Legacy, Weidenfeld & Nicolson, London 1976.

Jeffreys, E., M. Jeffreys & R. Scott: The Chronicle of John Malalas. Australian Association for Byzantine Studies, Melbourne 1986.

Scarre, C.: Chronicle of the Roman Emperors. Thames and Hudson, London 1995.

Sieglin, W.: Die blonden Haare der indogermanischen Völker des Altertums. J. F. Lehmanns Verlag, Munich 1935.

Baltzer, H.: Rasse und Kultur: Ein Gang durch die Weltgeschichte. Alexander Duncker Verlag, Weimar 1934.

Dunan, M & J. Bowle (eds.): Larousse Encyclopedia of Ancient and Medieval History. Paul Hamlyn, Feltham 1968. [D. Ames & G. Sainsbury, trans.]

Gayre of Gayre, R.: Miscellaneous Racial Studies, 1943-1972: Volume II.  Armorial, Edinburgh 1972.

Grant, M.: Dawn of the Middle Ages. Weidenfeld & Nicolson, London 1981.

Guillaume, A. [trans.]: The Life of Muhammad: A Translation of Ibn Hisham’s „Sirat Rasul Allah“. Oxford University Press, Oxford 1987.

Günther, H. F. K.: Rassenkunde des jüdischen Volkes. J. F. Lehmans Verlag, Munich 1930.

Günther, H. F. K.: Die nordische Rasse bei den Indogermanen Asiens. J. F. Lehmans Verlag, Munich 1934.

Lewis, B.: Race and Slavery in the Middle East: An Historical Enquiry. Oxford: University Press, Oxford 1990.

Mitchell, D.: Pirates. Thames & Hudson, London 1976.

Payne, S. G.: A History of Spain and Portugal: Volume One. University of Wisconsin Press, Madison 1973.

Reader’s Digest Association: The Last Two Million Years. Reader’s Digest Association, London 1974.

Siragusa, G. B. [ed.]: Centenario della nascità di Michele Amari. Virzi, Palermo 1910.

Sordo, E.: Moorish Spain. Cordoba, Seville, Granada. Crown Publishers, New York 1962. [I. Michae, trans.]

John Malalas, Chronographia.

Pliny the Elder, Naturalis Historia.

Suetonius, De Vita Caesarum: Divus Iulius, Divus Augustus, Tiberius, Caligula, Divus Claudius, Nero, Galba, Otho, Vitellius, Divus Vespasianus, Titus, Domitianus.

Diamond, Jared: Osudy lidských společností: Střelné zbraně, choroboplodné zárodky

a ocel v historii. Columbus, Praha 2000.

Články

Dočkalová, Martina: Blonďáci z Hindukúše, Svět 8/2011, s. 24-25.

Kumar, G. D.: JIES, 1, 1973, s. 66 – 67.

Merivale, Charles: The Romans Under the Empire, vol. 2.

Frank, Tenney: Race mixture in the Roman Empire. American Historical Review, Volume 21. 1916.

Vollers, K. (1910): „Über Rassenfarben in der arabischen Literatur.“ In Siragusa (1910) pp. 84-95.

von Schwerin, H.: (1960) „Nordic Elements in Afro-Asia.“ Northern World IV (2) pp. 24-30.

von Schwerin, H.: (1964) „European Elements in Afro-Asia.“ Mankind Quarterly IV pp. 127-133.

Weyl, N. (1967): „The Arab World: A Study of Biogenetic Disintegration.“ Mankind Quarterly VIII pp. 26-43.

Fossier, R. (1968): „The Beginning of Europe’s Expansion.“ In Dunan & Bowle (1968) pp. 298-321.

komentářů 12 leave one →
  1. Andreos permalink
    Srpen 30, 2013 15:36

    Ještě jeden článek k antropologii starých Římanů:
    http://www.unz.org/Pub/MankindQuarterly-1986q4-00215

  2. Andreos permalink
    Srpen 29, 2013 14:27

    Dva články z MQ k biologickému a antropologickému pozadí vzestupu a pádu starého Řecka a Říma:
    http://www.unz.org/Pub/MankindQuarterly-1967jul-00016
    http://www.unz.org/Pub/MankindQuarterly-1968jul-00003

  3. Andreos permalink
    Červen 24, 2013 17:27

    džejbí
    Inteligence, měřená jako určitá hodnota IQ, není žádný umělý nebo specifický konstrukt. Ve skutečnosti velmi dobře predikuje úspěšnost ve vzdělání i socioekonomickém statusu. Je to tedy z hlediska praktického života validní metodický koncept, protože potvrzuje svoji platnost v reálném životě jednotlivců i skupin.

    Proto například každá populační skupina si vede ve výdělcích, vzdělání apod. tak dobře, jak to odpovídá výši jejího IQ, a to bez ohledu na kulturní příslušnost, kvalitu původního zázemí apod. Kromě toho se výše IQ dané skupiny vztahuje i k dalším sociálním ukazatelům jako je výše kriminality, míra stability manželství atd.

    Viz například kniha Richarda Lynna The Global Bell Curve (odkaz jsem uváděl v sekci Vzkazy četnářů). Tam je zanalyzována „rasová hierarchie“ podle IQ v mnoha zemích/regionech světa a uvedena spousta statistických dat.

  4. B.S. permalink
    Červen 16, 2013 00:31

    džejbí – seznam se s obsahem článku v odkazu, a pokus se pochopit technickou stránku věci. Nejde o výsledky IQ testů ale o reálnou manifestaci procivilizační indispozice ras, které mají obecně výrazně nižší IQ než běloši nabo asiati – žlutí. Nedá se nich stavět, jsou parazitujícím břemenem, které společnosti ničím nepřispívá ale naopak ji brzdí a ničí.
    Sám vysoce tolerantní a multikulturní starosta tam přiznává věcný fakt, že importovaní afričtí domorodci, i navzdory masivní podpoře společnosti, která se je snaží intelektuálně pozvednout nemají dostatečné přirozené rozumové dispozice k tomu aby pro společnost byli přínosem.
    I to málo vzdělání, co jsou schopni vstřebat využívají destruktivně – paraziticky stejně jako cikáni u nás.

    http://eurabia.parlamentnilisty.cz/Articles/7953-muslimove-cikani-cernosi-a-dalsi-skudci-zhouba-a-zkaza-budoucich-generaci-zapadu.aspx

    Co se týče tvé víry o původu člověka v prezentaci bible, tak to je dost otevřená záležitost. Ta celkově vzato nevylučuje možný úpadek ras třeba díky incestním svazkům praotců a pramatek původních prvotních lidí. Navíc verze o Adamovi a Evě je spíš symbolická a zjednodušujíc, takže bych na ní nestavěl nějaký závazný koncept o původu lidstva. Jestli máš zájem o alternativní pohled na věc tady je další odkaz.

    https://sarmatia.wordpress.com/2012/06/27/tajemstvi-adamova-zebra-aneb-podstata-zenske-krasy-v-nadcasove-spiritualnim-kontextu/

  5. echo.3 permalink
    Červen 15, 2013 15:24

    Díky za vaše stránky a zajímavá témata, nejen z historie.
    Rád se ještě vrátím.

  6. džejbí permalink
    Červen 15, 2013 14:37

    B. S.: schopnosti ras jsou rozdílné, na tomhle se snad spolu shodneme. Rozdílné jsou samozřejmě i hodnoty IQ pro rasy. Musím bohužel konstatovat, že tvé poslední dvě věty mají zřetelný rasistický kontext. Inteligenci lze chápat jako schopnost adaptace jedince na složité životní podmínky – přírodní a především sociální.
    Jak tedy hodnotit a vysvětlit „genetické rozdíly mezi rasami, které se týkají kognitivních schopností a osobnosti“? IQ testy byly vytvořeny z určitého důvodu: např. pro personalisty, lékařskou klinickou praxi atp … a z těchto příčin je já ( a nejen já) považuji za specifické testy, které nemohou měřit (právě z důvodu své specializace) celkovou inteligenci (viz má věta č. 4). Zde hlavně argumentujete číslem IQ, což je právě příklad vaší účelové argumentace (zde mám na mysli tebe, Andreose …)
    Takže záleží na interpretaci rozdílů a výsledků.
    Uvedu jeden úsměvný pokus, konaný snad někde ve Španělsku, jakousi metodou vyselektovali dvě skupiny mušek, jedny údajně inteligentnější a druhé takzvaně hloupé. Obě oddělené skupiny se měly dostat obtížně k potravě (stejný problém pro obě skupiny). Všichni se divili, že přežila skupina hloupých. To jen pro ilustraci.
    Andreosi: díky za odkazy, test IQ je placen, což se mi nějak tedy nechce. Tys ho platil? U Mensy to stávalo něco kolem sto korun.

    Jako člověk věřící Bibli nemohu prostě přijmout původ lidstva jinak, než jak je tam psáno.

  7. džejbí permalink
    Červen 14, 2013 20:04

    Omlouvám se za dlouhý odkaz, zde oprava:
    http://tiny.cc/pfkoyw

  8. Andreos permalink
    Červen 14, 2013 16:47

    Tady ještě dva odkazy k tématu:
    K dědičnosti IQ a rasovým rozdílům – Minessotská adoptivní studie (navzdory anglicky znějícímu odkazu v češtině):
    http://cs.wikipedia.org/wiki/Minnesota_Transracial_Adoption_Study

    Je skoro zázrak, jak otevřeně se o ní píše na Wikipedii.

    K objektivitě IQ testů – Ravenův test inteligence:
    http://www.raventest.net/raven-test.html

    Můžete si ho tam i vyzkoušet:
    http://www.raventest.net/matrices-test?name1=ygpij&name2=cqvk

    Každý rozumný člověk uzná, že s „kulturou“ (ani tou západní) nemá společného vůbec nic. Nikoho nezvýhodňuje ani neznevýhodňuje.

  9. Andreos permalink
    Červen 14, 2013 16:30

    Celý ten článek je samořemě typická prolhaná politicky korektní propaganda.

    Za prvé, nejpoužívanějšíIQ testy nejsou „kulturně předpojaté“, aby v nich lépe skórovali bílí. Ve skutečnosti měří obecnou duševní vlohu – faktor g – tedy inteligenci samu o sobě – schopnost porozumět a zpracovat informace. Typickým testem tohoto typu jsou Ravenovy progresivní matice, které nemají s kulturou nic společného; měří schopnost řešit abstraktní úlohu čistě na základě vlastní chytrosti, pohotovosti – obecně inteligence. Ta je shodná pro všechny rasy, jen je mezi nimi odlišnost v její míře.
    Proto například Eskymáci vyrůstající ve svém podnětově chudém prostředí skórují stejně tak dobře jako běloši ve stimulativním západním prostředí. Přistěhovalí Číňané do USA z chudého prostředí skórují v těchto testech ještě o pár bodů lépe než běloši. Naopak černoši nbo Hispáci již dlouo v USA usazení stále skórují nízko, a to navzdory obrovskému navýšeí investic do programů na jejich pozvednuí v posledních desetiletích. Dokonce i v primitivních společnostech se prokazuje validita IQ testů – například u Křováků ti nadprůměrně úspěšní lovci dosáhli v rámci vé skupiny nadprůměrných výsledků v moderních IQ testech.
    Dále – IQ testy dobře predikují úspěšnost ve vzdělání i socioekonomickém statusu, a to bez ohledu na „příslušnost ke kultuře“. Asiaté dosahují čato o pár bodů lepších skórů v IQ testech a také jejich status bývá často o něco lepší než bílých. V souladu s tím také kdekoli rychle stoupají na socioekonomickém žebříčku a ve vzdělání, i když jde původně o chudé přistěhovalce, naopak již dlouho usazení černoši jsou všude stále nejvíce zastoupeni mei nejnižší vrstvou.
    Dále – nejvíce rozlišují mezi rasami testy nejvíce sycené fakorem g, nejméně ty testy, které jsou právě nějak orientované na znalost kulturního prostředí, kde jedinec žije. Je to tedy právě naopak, než říkají rovnostáři, že hlavní je vliv postředí – v tom, v čem mohou být vědomosti ovlivněny prostředím, se rasy liší nejméně, v obecné vrozené intelektové vloze se liší nejvíce.
    Tvrzení o předpojatosti testů je prostě a jednoduše nehorázná lež.

    K vlivu prostředí – již jsem uváděl, že například běloši z chudých rodin a se základním vzděláním v SAT testech skórují lépe než černoši z rodin s vysokými příjmy a s univerzitním vzděláním. Tedy postředí nehraje prakticky žádnou roli, jelikož podle environmantalistů by to mělo být přesně naopak – černoši z bohatých rodin s VŠ vzděláním by měli skórovat lépe než chudí běloši se ZŠ vzděláním. Hlavní je tedy genetika. Pseudoargument v článku, že inteligenční deficit je dán „nedostatkem vzdělání“ tedy padá. Podle některých zpráv se dokonce rozdíly v IQ mezi bílými a černými ZVĚTŠUJÍ, když se postupuje od nižších k vyšším socioekonomickým třídám. Celkově černí z bohatých rodin v USA nebo třeba i Cikáni u nás z bohatších rodin neskórují o mnoho lépe než chudí černoši/Cikáni z horšího prostředí.
    Obecně i studium dvojčat, adoptivní studie a studie nepříbuzných lidí žijících spolu ukazují jasně na převažující vliv genetiky na inteligenci člověka. Například IQ jednovaječných dvojčat žijících odděleně je skoro shodné a IQ dvojvaječných dvojčat nebo sourozenců vychovávaných spolu se naopak podobá méně; IQ nepříbuzných osob žijících spolu se skoro nepodobá; IQ adoptovaných dětí se podobá více IQ biologických rodičů než adoptivních.
    Dále například program Head Start zaměřený na zvýšení IQ Hispánců a černochů skončil naprostým fiaskem.
    Tvrzení o velkém vlivu prostředí na inteligenci je opět jedna velká nestoudná lež.

    K Flynnovu efektu jem se už vyjadřoval – obecně může zvednout IQ populace, ale neeliminuje genetické rozdíly mezi rasami a jednotlivci. V USA zvedl IQ bílých i černých stejně – rozdíl IQ cca 15 bodů zůstal zachován. Je opravdu ironické, že se v tom článku šermuje z hlediska Flynnova efektu nesrovnatelnými zeměmi – rozvojovou Keňou a vyspělými Nizozemskem. Pokud chceme zkoumat Flynův efekt seriózně, musíme zkoumat, zda se vyrovnávají IQ rozdíly mezi rasami v rámci jednoho státu se obecně shodnou úroví života – tedy stimulativní vliv prostředí zde bude pro všechny stejný. A jak se ukázalo v USA, rozdíly IQ mezi rasami navzdory Flynnovu efektu zůstaly, neboť se IQ zvýšilo u obou skupin stejně, u černých se nezvýšilo více než u bílých. I v každé rasově homogenní skupině zůstávají rozdíly v distribuci IQ zachovány, pouze se zvedají skóry ve vech IQ kohortách. S tím, jak se dočasně poněkud zlepšují podmínky ve třetím světě, bude zde IQ skutečně narůstat, zatímco na Západě už Flynnův efekt skončil, takže se nám může v IQ skórech poněkud přiblížit, ale nikdy to nedorovná. Tamní IQ je geneticky nižší, plus s úpadkem Západu zde časem nebude žádná pomoc z jehio strany a i zde se projví dysgenický trend. Na Západě už IQ některých zemích začíná klesat, i když postředí je zde stále velmi stimulativní, což naznačuje, že se projevuje dysgenický úpadek genotypového IQ a ukazuje to, že základním vlivem není prostředí, ale genetika.
    Tvrzení o neomezené schopnosti Flynnova efektu zvedat IQ a srovnávat rozdíly mezi rasami je opět lež.

    A k tomu vědci z Nigérie – ano, i mezi černoch je určité procento vysoce nadaných jedinců, jenže je tak malé, že je to prakticky zanedbatelné. Každá rasa je na takové úrovni, jaká je její VĚTŠINA. Jak se říká, jedna vlaštovka jaro nedělá. Kromě toho se z těchto lidí často rekrutují aktivisté a intelektuálové menšin, kteří propagují rasové rovnostářství, více sociálních dávek pro přistěhovalce a otevírání hranic, takže jejich chování je pro Západ nakonec také negativní, neboť podporují příliv svých už zdaleka ne tolik inteligentních „soukmenovců“, a když jsou pak s nimi problémy, hází vinu na bílé (jejich „rasismus“ a „diskriminaci“) a vyžadují jen více sociálních programů pro „řešení problémů“, samořejmě hlavně z kapes bílých.

  10. B.S. permalink
    Červen 13, 2013 23:42

    džejbí – Když je politická vůle, tak je právo gumový jak lano na bungeejump. Stejně tak je společenská vůle, která je formovaná tou politickou, předpojatá vidět a interpretovat věci a realitu žádoucím způsobem. Multirasová USA společnost ve jménu sociálního klidu předstírá, že černoši nejsou ve všeobecné většině tak hloupí jak vreálu jsou. Je to nezbytné strategicky sociálně usmiřující gesto. Ty „vědecky objektivní autrity“, na něž odkazuješ ohnuly hřbet před sociální nutností, nikoli před objektivní realitou. Jeden geniální černoch je spíš výjímkou z pravidla.
    Stačí podívat na Zimbabwe, její vůdce Mugabe je taky extra vysoce inteligentní černoch (údajně) ale i při jeho inteligenci nějak nedomyslel co se stane, když předá moc svým jak tvrdí tvůj odkaz, intelektuálně kompetentním soukmenovcům. A zásadní věc kterou tebou doporučené autority přehlížejí je emocionální faktor. I když je černoch po technické stránce vysoce inteligentní, tak mu pod nohy hází klacky jeho emocionalita. Resp. jeho schopnost racionálně využívat intelekt je daleko víc deformována vnitřním zděděným nekultivovaně afektovaným zvířetem, což u bělocha platí v daleko menší míře.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: