Skip to content

VI. Syntéza moderní genetiky a klasické antropologie vysvětluje vzestup a pád civilizací starověku

Květen 16, 2013
tags:
by

Environmentální vysvětlení vzestupů a pádů civilizací jsou lichá. Kulturní úpadky, změny hodnot, ekonomické krize, přebujelé daně a byrokracie, dluhy, změny klimatu a tak dále jsou jen povrchními, přechodnými a vnějšími vlivy, které nemohou vysvětlit všeobecné a trvalé pády civilizací. Mohou způsobit dočasné problémy či přinejhorším dočasné snížení kulturní úrovně, avšak nic víc. Pokud se již jeví jako vliv trvalejší, pak jen proto, že musí být naroubovány na rozkladné vlivy ze zásadních demografických, rasových a genetických příčin nebo být jedním z jejich důsledků. Dokud si národ udržuje homogenní, kvalitní a dostatečně početnou populaci, jeho civilizace žije. Když jeho populace vymírá a ztrácí homogenní složení a vrozené kvality, jeho civilizace hyne. Všeobecné a trvalé pády civilizací mohou způsobit jen změny v genetických kvalitách a rasové demografii samotných obyvatel.

1. Příliv bělošské krve nositelů R1b a R1a vytvořil velké starověké civilizace

Byl to genofond vysoce inteligentních a nadaných R1b a R1a bělochů, který vedl ke vzniku a rozkvětu prvních velkých starověkých civilizací. Pozitivní i negativní korelace obou skupin haplogrup  ve spojení s výzkumem starých civilizací, tedy s genetickými a antropologickými nálezy i dalšími indiciemi odpovídají na otázku náhlého vzestupu a postupného úpadku starověkých civilizací: příčinou byly změny v jejich rasové demografii a potažmo v genetických kvalitách obyvatelstva.

Příchod R1b mediteránních Sumerů znamenal příliv velmi kvalitní bílé krve do oblasti, čemuž odpovídá s nimi spojená kulturní exploze v oblasti, kterou později předčili jen Heléni. Krušina (2000, s. 80): „Sumerové do Mezopotámie přinesli již vysoce rozvinutou kulturu, a to s takovou rychlostí, že to lze nazvat ‚výbuchem sopky‘. (…) Podobně jako v údolí Indu vznikla i zde jakoby mávnutím kouzelného proutku civilizace s velkými městy, vysokými chrámy, paláci, soudními dvory, obchodem, lodní plavbou, zavodňováním, metalurgií, matematikou, medicínou a s národem, v němž žili králové a kněží, soudci a lékaři, tanečnice a hudebníci. Sumerové měli vlastní písmo, písaře, školy, literaturu, eposy, básně, zavedli parlamentní monarchii a instituci manželství. Udivuje nás i sumerské vědění na poli astronomie.“

V údolí Nilu znamenal příchod Arbinců nejen vznik organizovaného a centralizovaného egyptského státu, ale i náhlý vzestup civilizace, která vynikla v architektuře, řemeslech, zemědělství, umění, literatuře, právu, matematice a medicíně.

Rovněž klasická árijská Indie vynikla v matematice, astronomii, literatuře, filosofii, medicíně a umění.

Malamoud uvádí (1999, s. 57): „Při pronikání na indické území bořily árijské kmeny pastevců a zemědělců města. Ale už v 6. století pnl. se v Magadhsku objevila nová městská civilizace. Počet měst později narůstal; kypěl v nich hospodářský a intelektuální život, jejž s obdivem popisovali čínští poutníci.“

Chetitská civilizace vynikla v právu, architektuře, řemeslech a umění.

Ale i předchetitské převážně arbinské a mediteránní obyvatelstvo Anatolie nebylo zaostalými barbary. O tom svědčí nálezy jedněch z nejstarších měst na světě s rozvinutou řemeslnou výrobou a se znalostí bronzu a železa. Existovaly zde prosperující města s rozvinutou diferencovanou společností, z nichž nejvýznamnějším se stala Trója.

Peršané zanechali četné umělecké a architektonické památky; vynikali zřejmě i v literatuře, právu a schopnosti vytvořit efektivní administrativu nad velkým územím.

Civilizace Tocharů na Dálném východě se vyznačovala obrovskými městy a chrámy, které byly centry učenosti a umění. Byli také zakladateli a udržovateli hedvábné cesty – obchodní trasy mezi Západem a Čínou.

Mínojská civilizace na Krétě, zřejmě arbinská, vynikla v architektuře, stavitelství, umění, řemeslech a námořním obchodu.

Pozdější klasické civilizace Řecka a Říma vynikly v mnoha oblastech. Řecko vytvořené smíšenou nordicko-mediteránní (árijsko-arbinskou) bílou populací se stalo největší civilizací starověku a v jistém smyslu i celé historie, vyniklo v téměř všech oblastech lidského ducha, od umění přes filosofii až po matematiku a vědu. I Řím vytvořený zřejmě původně převážně nordiky patřící ke „keltské“ R1b větvi, v některých oblastech civilizace vynikl, byť již nedosahoval hloubky ani šíře úspěchů Hellady, v právu, literatuře, architektuře, administrativě a vedení války.

 Dalším z rysů některých dávných civilizací vytvořených R1b a R1a bělochy je z dnešního pohledu překvapivý sklon k jisté míře svobod a tolerance pro své obyvatele, což je obecným odrazem bělošského ducha a předobrazem rozvoje konceptu občanských práv a svobod na bělošském Západě. Zdá se, že demokracii a princip zastupitelské vlády nevynalezli až Řekové, ale ještě starší bělošské civilizace. Například už v Sumeru nebyli v některých městských státech vládci ničím neomezeni; museli svá rozhodnutí konzultovat se zástupci šlechty a dalších vrstev. Zamarovský (1983, s. 158): „… podle J. Klímy (…) nebyl sumerský panovník, přinejmenším ve starších dobách, dokonce ani samovládcem, protože ‚ostatní členové rodové šlechty tvořili ‚radu starších‘ jako spolurozhodující orgán vládce ve věcech správních, hospodářských, vojenských i kultovních. Řadoví členové občiny se seskupovali v shromáždění mužů schopných zbraně, které zasahovalo do rozhodování o stavbách městských a vodních děl, někdy i do věcí vojenských a soudních; mocí svého počtu dokázalo někdy zvrátit rozhodnutí rady starších‘.“

V Eposu o Gilgamešovi je zmínka nejen o tom, že Gilgameš, vládce Uruku, musel svůj záměr podniknout tažení do Libanonu předložit radě starších, zastupitelskému orgánu, kde neuspěl, a poté ho dokonce předložil k všelidovému hlasování, v němž byl zamítnut, a z tažení tak sešlo. Totéž se týká Chetitských králů; na rozdíl od většiny ostatních králů té doby nebyli chetitští vladaři absolutními vládci; jejich moc byla omezena.

Moc krále, který se opíral o elitní vojenské sbory a úředníky, byla omezena dvěma státními orgány. První byla tulie, „rada“, která se skládala z jeho pokrevních příbuzných, synů a švagrů, dále z příslušníků nejvyšší kmenové a dvorní šlechty a náčelníka královy grady. Tulie omezovala právo krále k ukládání trestů jeho příbuzným. Král, který by dal svévolně popravit někoho z příbuzných, by mohl být z rozhodnutí tulie sám popraven. Zejména však byla poradním sborem krále ve věcech státní politiky, což je jeden z prvních známých posunů od absolutní monarchie ke konstitučnímu uspořádání. Druhým významným orgánem byl pankuš, „shromáždění“, který se vyvinul ze starobylého lidového shromáždění ve shromáždění vojáků. Pankuš měl právo otevřeně mluvit o zločinech krále, ovšem jen v době míru. Kromě toho měl právo trestat i vlastní provinilé členy. V. V. Struve (in Zamarovský, 1961, s. 234) píše: „Vláda chetitských králů nebyla na rozdíl od vlády sumerských, akkadských a egyptských králů despotická.“ Hrozný označoval chetitské panovníky jako „konstituční krále“. Téměř neomezenou moc měl chetitský král pouze v době války.

Toto uspořádání s prvky konstituční monarchie (s výjimkou Sumeru snad první mezi historicky doloženými státy) je jednou z prvních ukázek mentality bílého člověka – jeho sklonu k liberálnějším formám státní moci, který v průběhu dějin dal vzniknout vyspělejším formám vlády.

V chetitském uspořádání byly patrné obecnější pozůstatky kmenové a vojenské demokracie, s nimiž se setkáváme u starých Germánů, Slovanů, časných Římanů a Řeků heroické doby, což poukazuje na společný indoevropský vliv v těchto společnostech.

V raných kočovných indoevropských společenstvích se praktikovala forma omezené vojenské či kmenové demokracie (svobodní muži mohli volit) a náčelníci kmenů byly omezeni volenými sbory či šlechtou.

Také chetitské zákony se vyznačovaly na svou dobu značnou mírou humánnosti. Na rozdíl od brutálních zákonů Babylóňanů a Asyřanů se nepřipouštělo mučení, obvyklé byly tresty odnětí svobody a peněžní tresty; ochraně svých práv se těšily ženy stejně jako muži (např. při rozvodu se majetek dělil rovným dílem).

Humánní chetitské zákonodárství stejně jako konstituční prvky omezující krále odrážejí mentalitu bílého člověka a jeho tendenci k pokroku a humanitě.

Dokonce i ve starém Egyptě, který byl absolutistickou monarchií, se mnozí vládci řídili ušlechtilými zásadami. Například v Naučení pro krále Merikarea je panovník nabádán k humanitě a ohleduplnosti; dokonce je i nabádán k tomu, aby neposuzoval lidi podle původu, ale jejich vlastností, což může být bráno jako formulace zásady rovnosti příležitostí (Souček, 1997, s. 38).

Zakladatel Persie král Kýros II. se vyznačoval velkou mírou tolerance ke kulturním zvyklostem a náboženství podmaněných národů. Dal sepsat něco jako listinu základních práv, která se týkala například náboženské tolerance. Árijské kmeny, které vtrhly do Indie, zakládaly státy, z nichž některé byly značně demokratické, a jejich vládci nebyli rozhodně neomezení. Také někteří vládcové Indie se vyznačovali tolerancí, zejména slavný Ašóka.

Řecké městské státy se vyznačovaly různými formami vlády, které se navíc často střídaly; obecně se vedle oligarchií a tyranií vyskytovaly i na tu dobu relativně humánní a liberální formy vlády v podobě přímé i zastupitelské demokracie. Plnoprávní občané se za demokratických vlád těšili i značné míře občanských práv a svobod.

I Řím byl původně republikou se zastupitelskou formou vlády a relativně humánním zákonodárstvím; dokonce i za dob císařství byla až do doby dominátu (kdy původní bílý římský národ už téměř zmizel) moc císařů konstitučně omezena Senátem.

Tyto civilizační úspěchy a rysy dávných bílých kultur vytvářejí jasnou paralelu mezi jejich bílými arbinskými i árijskými tvůrci a dnešním vyspělým Západem, v jehož obyvatelstvu jsou tyto dvě haplogrupy nejvíce zastoupeny. Je to společný bělošský genofond a s ním spojené vlohy, které vytvořily staré vyspělé civilizace i současný Západ.

 Jobling shrnuje (2008): „Naše orientace směrem k poznání pravdy, společně s relativně pluralitními a tolerantními společnostmi, učinily bílé kultury dynamičtějšími a proměnlivějšími než ty, které vytvořily ostatní rasy. (…) Tyto rysy tedy utvářejí ducha bílé rasy: orientace na poznání pravdy, individualismus, pluralismus, vláda zákona a tolerance.“

2. Zmizení bílé krve Arbinců a Árijců vedlo k pádu velkých starých civilizací

Jako objevení se bílé arbinské a árijské krve vedlo k vzestupu velkých starých civilizací, tak její mizení vedlo k jejich pádu. V celém Orientu od určitého okamžiku zřejmě počty Arbinců a Árijců začaly kvůli snižování porodnosti upadat (jak tomu bývá u vyspělých civilizací), zatímco počty lidí patřících k méně vyspělým a inteligentním kulturám narůstaly. A byli rovněž přitahováni prosperitou arbinských a árijských kultur, do nichž migrovali, a měnili demografické složení jejich obyvatelstva přistěhovalectvím, vyšší porodností a míšením se starousedlíky. K pádu bílých civilizací přispěly v případě některých i další vlivy jako vnitřní války nebo masová emigrace do ciziny.

Výsledkem těchto procesů byla změna jejich rasového složení, a ta vedla ke zmizení původní kultury a obecně masivnímu snížení genetických kvalit obyvatelstva.

 Pád Sumeru

Postupná likvidace národa Sumerů, jejich bělošského genofondu, vedla ke zničení jejich civilizace. Vymírání, ztráty ve vnitřních bojích, imigrace méně inteligentních nebělochů a míšení zničila bílý mediteránní arbinský typ, na jehož vrozených kvalitách udržení sumerské kultury záviselo.

Zamarovský (1972, s. 178): „Kolik válek vedly mezi sebou všechny sumerské státy ve ‚zlatém věku‘ svých ději, lze jen odhadnout: asi sto… Jsou to neúplné údaje, ale k ilustraci této smutné stránky sumerských dějin úplně stačí. Tím víc, když si přečteme, co o tom napsali sumerští básníci. Slouží jim ke cti, že právě nejlepší z nich nikdy neoslavovali ‚vítězné výboje‘ a ‚válečná hrdinství‘, ale skládali dojímavé Nářky nad ničením svých měst a hubením svého lidu.“

Dokonce i vnitřní rozbroje uvnitř městských států poznamenaly sumerský genofond (Ibid., s. 175): „Dějiny Sumerů nevyplňuje totiž jen ušlechtilá tvorba uměleckých děl a práce na vynálezech, které pohánějí pokrok lidstva. Na jejich klínopisných tabulkách čteme neustále o bojích: o bojích o politickou moc v sumerských státech, o třídních bojích uvnitř sumerské společnosti, o vzájemných bojích mezi sumerskými státy. Jsou to dějiny psané ohněm a krví – jako dějiny ostatních národů. Boje o trůny nás nepřekvapují, jsou tak staré jako trůny. Přestože ‚království sestoupilo z nebe‘, dalo se uchvátit. Intriky a dýky hrály přitom zřejmě stejnou roli jako v Mykénách ‚bohatých zlatem‘ z Homérových básní nebo v Shakespearových Richardech či Jindřiších. (…) Tyto boje byly privilegiem příslušníků panovnických rodin a „velkých rodů“, ale známe i případy, že se jich zúčastnily masy obyvatelstva. Stejně nelítostně bojovaly mezi sebou i ‚velké rody‘ o vliv na státní politiku a představitelé ‚paláce‘ a ‚chrámu‘ o vedoucí úlohu ve státě – a o pozemkové vlastnictví.“

Oslabení vnitřními válkami také přispělo k přílivu první semitské krve, když oslabení Sumerové podlehli Akkadům. (Ibid., s. 179): „Příliš mnoho sil ztratili Sumerové ve vzájemných bojích před svým sjednocením, příliš mnoho krve ztratili v dobyvatelských válkách pro sjednocení, aby se mohli postavit proti nepříteli, který se ve své moci a pýše vyhlásil za ‚krále čtyř stran světa‘. Na více než sto let ztratili nezávislost.“

Nejen míšení se semitskými Akkady, ale i neúspěšné pokusy o povstání dále oslabovaly arbinskou populaci Sumerů. (Ibid., s. 180-181): „A jestliže kdysi uměli válčit proto sobě, nyní se dovedli spojit proti společnému nepříteli. (…) … toto povstání skončilo pro Sumery porážkou. To je však neodradilo: za vlády Šarrukínova syna Rimuše povstali znovu. Rimuš opět utopil povstání v krvi.“

Stejně tak i útlak vedl k populačnímu úbytku (Ibid., s. 182-183): „Sumer z vlády těchto panovníků nesmírně trpěl. Olupovali ho daněmi, musel jim dodávat vojáky pro dobyvatelské války, odvlékali z něho umělce do svých paláců, poklady z jeho chrámů putovaly do Akkadu. Osobně svobodní Sumerové upadali masově do otroctví, zejména dlužního. (…) Za despotické nadvlády Akkadů utrpěli Sumerové těžké ztráty. Severní města jako Kiš a Isin se úplně posemitštila; také sporadická sídla na středním Eufratu až po daleké Mari. Hospodářský rozvoj se zastavil, kanály se za válek zanedbaly, města a občiny byly ožebračeny. Umělecká díla padla za kořist dobyvatelů, jejich tvůrcové prořídli. Kulturní úpadek dosáhl hloubky, jaké Sumer dosud nepoznal.“

Po zbavení se nadvlády Akkadů byl národ Sumerů oslaben, ale přesto si zachoval dostatečně homogenní jádro i počty k opětovnému civilizačnímu vzestupu. Přesto však již nyní, s oslabenou populací, se opět vrátily praktiky, které ho tentokrát nasměrovaly k zániku konečnému. Rostl počet cizích otroků, kteří narušovali rasovou homogenitu (Ibid., s. 186): „… třídní rozvrstvení se dále prohloubilo a vzrostl zejména počet otroků.“

Snahy o vojenskou expanzi se obnovily, ale nyní již oslabený národ nemohl takovou zátěž dlouhodobě vydržet, zvláště když byl postupně zaplavován tmavšími Akkady (Ibid.): „Jak se věci vyvíjely, vznikala už možnost mluvit opět o ‚sumerské veleříši‘. Ale jen vznikala: sumerští králové své síly přecenili. Za každé vítězství platili krví lidí, kteří jim byli oporou. Uprázdněná místa v armádě a správě obsazovali cizinci, zejména Akkady, takže Sumer se postupně akkadizoval. Výboji si znepřátelili všechny sousedy; tak dlouho upevňovali hranice, až Sumer vnitřně vyčerpali.“

Takto oslabení bílí Sumerové nakonec podlehli Elamitům a Amorejcům (Ibid., s. 187): „… historie se opakovala: nakonec v boji na dvě fronty podlehl. Nadvláda Sumerů nad Mezopotámií skončila. Navždy. Ba co víc – skončila i nezávislost Sumerů. Potom skončily i jejich dějiny. Marně naříkal poslední sumerský básník nad zkázou Uru… Sumer už neměl sílu, aby povstal k novému životu. Vyčerpal ji v dobyvatelských válkách svých králů. Za to znají dějiny jediný trest: ukončení dějin. (…) ‚Města obydlená lidmi se změnila v trosky. Ve vlastních jeho sídlech vyvraždili národ Černohlavců!‘ A ty, jež nevyvraždili, odvlekli do otroctví.“

Zbytky arbinských Sumerů pak zmizely ještě před polovinou 2. tisíciletí pnl. vymřením a promíšením se semitskými Akkady (Ibid., s. 188): „Průběhem 17. a 16. století pnl., dřív, než se v Egyptě zrodila Nová říše a Achajci v Řecku začali budovat prvá království, Sumerové už vymírali. Jejich města noví panovníci zčásti obnovili, osídlovali je však Akkadové. Akkadština zatlačila nakonec sumerskou řeč, takže se udržovala jen při náboženských obřadech a ve slovnících písařů. Tisíc let se takto konzervovala, neoživená jediným novým slovem. Potom upadla do zapomenutí.“

 V otázce vzestupu a pádu Sumeru lze nalézt dokonce antropologickou indicii potvrzující mizení původního bílého sumerského mediteránního typu a nárůst počtu nebílého semitského mediteránního typu. Coon (1939, kap IV, sekce 3): „Série 17 lebek z al ‚Ubaid, které mohou být predynastické nebo časně dynastické, náleží bez výjimky k typu, který byl a je nazýván eurafrický. Tyto lebky jsou velké, těžké a čistě dolichocefalní. Patří k větší a dlouhohlavější mediteránní divizi…“ Dále Coon dodává, že se obecně podobají lebkám evropským, ovšem s tím rozdílem, že ukazují na velmi výrazný nos, kterým se Sumerové podle vyobrazení a soch skutečně vyznačovali.

Později se však začal objevovat typ další (Ibid.): „Většina lebek náleží k již popsanému ‚eurafrickému‘ typu, ale ve většině sérií jsou zastoupeny dva další typy. Jeden z nich je běžný mediteránní typ s menší lebkou a vyšším lebečním indexem… Tento mediteránní typ je subtilnější, méně robustní, kratšího obličeje a menší velikosti těla. Zřejmě to není původní sumerský typ, pročež v nejčasnějších sériích z al ‚Ubaid a Kiše se vůbec nenachází. Poprvé se objevuje hodně po roce 3000 a pravděpodobně po 2700 pnl. v Kiši v hrobech čtvrté dynastie a poté přetrvává ve všech vzorcích… (…) Je dost možné, že první objevení drobnějšího a menšího mediteránního typu v Mezopotámii nastalo s příchodem nebo asimilací Semitů.“ To potvrzují i někteří historikové. Kinder a Hilgermann poznamenávají (1998, s. 27): „2800-2500 doba prvních dynastií. Postupné prolínání Semity.“

 Pád starověkého Egypta

Cizinci zejména v podobě otroků a žoldnéřů přicházeli do Egypta už od časných údobí jeho dějin a stále více narušovali rasovou homogenitu a celkovou soudržnost společnosti. Johnson (2002, s. 80): „Nezanedbatelná byla též migrace obyvatelstva. Poprvé se dá mluvit o éře otrokářství. Nejvíc otroků směřovalo do Egypta, neboť byl nejbohatší a nadlouho nejúspěšnější mocností na Středním východě. Egypťané si zvykli odvádět do armády válečné zajatce (…) a začali také najímat žoldnéře v cizině. Postupně, jak vyplývá z dochovaných výjevů, vytvářeli celé sbory a často se z nich rekrutovala faraonova palácová stráž.“ Kromě toho přitahoval Egypt svým bohatstvím chudší populace (často tedy zřejmě méně inteligentní než byli staří Egypťané), které se do Egypta stěhovaly. Vlastně šlo o obdobu „ekonomických uprchlíků“ z chudších a zaostalejších částí světa, kteří dnes masově směřují na Západ. (Ibid.): „Objevovali se i jiní přistěhovalci. Navzdory údobím, kdy Nil měl nízký stav vody a nastával hubený rok, představoval Egypt ve starověku nejspolehlivější obilnici. (…) Od 15. do 12. století př. Kr. poskytoval Egypt příležitostné útočiště hladovějícím skupinám nebo jim vydával obilí ze svých sýpek.“

Jak píše Zamarovský, cizinci a otroci přicházeli už za Staré říše (1975, s. 145): „V zemi přibývalo otroků a válečných zajatců, kteří byli nuceni pracovat na královských, chrámových a velmožských hospodářstvích…“

Imperiální rozmach starého Egypta za Nové říše v sobě nesl setbu jeho zkázy. Územní expanze Egypta prudce zvýšila imigraci a zatahování cizinců do Egypta, kteří svojí přítomností a míšením se starousedlíky postupně eliminovali bílou arbinskou populaci Egypta. Zamarovský poznamenává (1975, s. 151): „… dobyvatelské války zajistily přísun otroků…“

Lalouettová (2009, s. 193): „Jiný problém vyplynul z velkého počtu zahraničních dělníků usazených v Egyptě. (…) Tito pracovníci měli dvojí původ: jednak to byli svobodní lidé, kteří do Egypta, kde byl život snadnější, přišli za prací a v období prosperity říše… (…) K těmto svobodným pracovníkům se pojili váleční zajatci, kteří představovali spíše nevolnickou nebo otrockou pracovní sílu.“

O tom, že, přistěhovalci do Egypta byli spíše podprůměrně inteligentní (a tedy snižovali genetické kvality egyptské populace), se zmiňuje Johnson, když tento fakt dává do kontrastu s pozdním přistěhovalectvím inteligentních a nadaných Řeků (Ibid., s. 222): „Za sajských králů proudili do Egypta cizinci a budovali si tu čím dál víc trvalých osad. V mnohých těchto komunitách už nežili chudí lidé – žádní hospodářští uprchlíci, kteří by jako kategorie druhořadých občanů byli využíváni pro nekvalifikovanou práci, jako tomu bylo v minulosti. Přistěhovalci v těchto koloniích byli často majetnější a mnohdy i odborně zdatnější než domorodí Egypťané. Z hrdého království Obou zemí se teď stala zaostalá země, která se nemohla srovnávat s vycházejícími kulturami prvního tisíciletí př. Kr.“

Rozklad v důsledku velkého počtu cizinců byl první známkou ztráty homogenity bílé arbinské populace Egypta (Lalouettová, 2009, s. 272-273): „Za vlády mocného a energického panovníka byly tyto cizí kolonie v samém srdci metropole důsledkem rozlehlé říše, o jaké snili Ramessovci; jakmile však na trůn usedl slabý panovník, stali se cizinci nebezpeční. Egyptská země byla tak podminována zevnitř nejrůznějšími silami, usilujícími o jejich zničení, každopádně o zničení faraonské moci. Pokud jde o říši, její existence už byla jen čistě formální. Čas velkých princů byl ten tam. (…) Dlouhá linie nejmocnějších panovníků Egypta tak končí v chudobě a zapomnění. S Ramessovci končí i historie nezávislého Egypta. Z nejrůznějších koutů říše se valí invaze, které se zmocní země milované bohy na celé tisíciletí. Už tu nebyli velcí vojáci a prozíraví administrátoři, aby stát ochránili a přinesli mu blahobyt.“

Zmizení bílého Egyptského národa, zmizení jeho identity a genetických kvalit vymíráním, imigrací a míšením (tedy jinak řečeno zmizení bílého egyptského R1b obyvatelstva) vedlo k pádu celé staré egyptské civilizace. Rozmohly se chaos, chudoba, sociální bouře, kriminalita a korupce.

(Ibid., s. 265): „Zdá se, že potom expedice ustaly. Prosperita země se totiž postupně snižuje, protože tributy z imperiálního území už nejsou dodávány vůbec, nebo velmi nepravidelně. Na daleké expedice do Núbie nebo Sýrie už nejsou prostředky. ‚Kruh‘ chudoby se uzavírá. Dolní Egypt a Memfis jsou přehlíženy, velké stavby jsou zrušeny. Svazky s africkým a asijským světem, tak pevně vybudované Thutmosovci a Ramessovci, se pomalu rozvolňují; říše, kterou už neudržuje pevná pěst faraona-vojáka ani vysoká duchovnost, se postupně rozpadá. Poslední Ramessovci byli slabými panovníky, ovládanými vysokými hodnostáři, zejména duchovními. Nedokážou už odvrátit stále silnější infiltraci cizinců do Egypta. Tato epocha už není slavná svými dobyvačnými výpravami ani prosperitou; dlouhá končící linie zvolna hyne v nečinnosti a bezmocnosti.“

Johnson (2002, s. 209): „Egypt se nestal obětí barbarských hord, ale postupně podlehl vnitřnímu rozkladu. Kdybychom se nechali unést fantazií, mohli bychom říct, že Egypt, představující nejstarší spojitě se vyvíjející civilizaci, stál u zrodu kultury bronzového věku. Posléze ztratil tvůrčí potenciál a neměl už co nabídnout, takže uvízl v orientální malátnosti a služebnosti, čímž se oddělil od dynamického Západu.“

Později ještě Egypt zažil několik krátkých civilizačních vzestupů díky novému přílivu bílé krve za nadvlády jiných, později vzniknuvších arbinských a árijských bílých civilizací. Jak však každá nová nepočetná bílá elita byla pohlcena do místní masy nebo postupně vymírala, vzestup se opět změnil v úpadek.

Prvním z nich byla tzv. „sajská renesance“, kdy se za vlády dynastie ze Sais, zřejmě tvořenou zbývajícím bílými Egypťany došlo k částečné obnově ekonomické prosperity a kulturní aktivity – a zejména se za ní usadily v deltě kolonie Řeků (žoldnéřů, řemeslníků a obchodníků) a byly založeny iónské obchodní faktorie (zejména Naukratis).

Později Peršané za své nadvlády vzkřísili starou státní správu, zlepšili dopravní infrastrukturu a obnovili kanál spojující Nil a Rudé moře.

Za nadvlády řecko-makedonských Ptolemaiovců došlo ke stabilizaci poměrů, obnově státní správy, ekonomickému vzestupu a rozkvětu kultury ve městech obývaných řeckými a makedonskými přistěhovalci (Naukratis, Ptolemais). Hlavní město, Alexandrie, se díky řecko-makedonskému osídlení stala největším kulturním a hospodářským centrem helénského světa, zejména za plavovlasého Ptolemaia II. Filadelfa.

Nakonec ještě Římané zavedli novou organizační strukturu, vybudovali dopravní síť a založili soudní systém. Zlepšili zemědělství, obnovili těžbu v dolech a zlepšili říční dopravu po Nilu. Přinesli také některé technické vymoženosti. Nakonec také posílili také bezpečnost země, když vyhnali Kúšity z jihu země.

Poté co tyto bílé migrační vlny a civilizační vlivy opadly, propadl se Egypt do trvalého a definitivního úpadku.

 Nejstarší civilizace Sumeru a Egypta tedy padly, když jejich bílé obyvatelstvo s vysokou inteligencí, patřící k haplogrupě R1b, bylo postupně zaplaveno tmavšími a míně inteligentními lidmi patřícími k haplogrupám J, E, T a L, které v populaci těchto oblastí dominují dodnes.

V případě Sumeru šlo zřejmě o pohlcení původně homogenního bílého národa, v případě Egypta je možné, že už zpočátku bylo jeho obyvatelstvo bělošské jen zčásti.

 Zmizení Chetitů

Na rozdíl od jiných bílých R1a národů v Orientu byli Chetité demograficky zasaženi více cizími invazemi než míšením, i když jejich definitivní konec byl také způsoben rasovou integrací se semity.

První zásadní demografickou pohromu znamenal pro Chetity vpád mořských národů. O život přišlo velké množství Chetitů, mnoho jich bylo zřejmě i odvlečeno do otroctví. Chetité, kteří přežili, již kvůli zmenšenému počtu nebyli schopni svůj stát obnovit.

I když populační ztráty ve válkách, nájezdy mořských národů a povstání otroků znamenaly pro Chetity těžké rány, které zničily jejich říši, neznamenaly konec Chetitů jako národa a populační skupiny. V některých izolovaných centrech Chetité v umenšených počtech existovali dál ještě půl tisíciletí. Šlo o města nebo malé státy, které povětšinou přežívaly buď samostatně nebo ve vazalském poměru k sousedním či vzdálenějším státům.

Definitivní zánik zbylých ostrůvků chetitského osídlení jim zasadily genocidní útoky Asyrské říše v 8. století, která vstoupila do nové fáze mocenského rozmachu, a následná asimilace malého počtu zbylých bílých Chetitů do rychle narůstajících mas semitských přistěhovalců směřujících do Malé Asie. Těmi byli zejména již zmínění semitští Aramejci a možná i tehdy již do určité míry semitizovaní Asyřané.

Nástupnické městské státy Chetitů byly naneštěstí roztroušeny v jihovýchodní části Anatolie a v severní Sýrii, kde se stávaly jak pro brutální válečnou expanzi Asyřanů, nejkrutějšího národa starověku, tak následnou nikým neomezenou imigraci semitských Aramejců z jihovýchodu snadným terčem. Obydlena nepříliš početným obyvatelstvem etnických Chetitů neměla tato chetitská knížectví proti brutálním vojenským tažením Asyrské říše šanci.

Chetitské státečky a města se bohužel staly jednou z hlavních obětí nemilosrdné válečné mašinérie novoasyrské říše. Jeden po druhém byly Asyřany podmaňovány, ničeny a jejich obyvatelstvo deportováno či likvidováno.

Zamarovský uvádí (1961, s. 259): „Poslední státy a státečky ‚hieroglyfických Chetitů‘ připravili o samostatnost Asyřané, kteří jejich obyvatelstvo z největší části odvlekli do otroctví a vyhubili. Adadnirari III., Aššuranarari V. a Tiglatpilesar III. se chlubí snadnými vítězstvími nad bezmocnými potomky kdysi mocných králů – a jejich anály jsou úmrtní knihou Chetitů.“

Poslední demografické zbytky etnických „hieroglyfických“ Chetitů se během následujících staletí mísily se semitskými Aramejci, kteří do této oblasti ve stále větších počtech postupně migrují už od druhé poloviny 2. tisíciletí a přijímají jejich řeč. Mluvíme už nikoli o Chetitech, ale o Chetejcích.

Časem byli Chetejci narůstající masou Aramejců úplně pohlceni a poslední zbytky chetitské krve i kultury navždy zmizely ze světa.

 Zmizení Tocharů

Nordičtí Tocharové byli postupně pohlceni širší masou skládající se z asijského obyvatelstva.

Haughton (2007, s. 355): „Tocharové zůstali v této oblasti a později ze severu Indie převzali buddhistické náboženství; takto přežili nejméně do 8. století nl., než – jak se zdá – asimilovali s ujgurskými Turky z východoasijských stepí.“

Samozřejmě je možné, že k jejich zmizení přispěl i pokles porodnosti, který takřka univerzálně doprovází vyspělé civilizace, které se ocitly ve fázi vrcholného rozkvětu.

 Úpadek starověké a raně středověké Indie – postupné zmizení bílé krve v širší tmavé populaci

V Indii už od dávných dob převažovala tmavší nebílá populace, do níž ovšem postupně přicházely vlny bílých imigrantů. Asi nejvýznamnější z nich je příchod legendárních R1a Árijců.

Miltner (1978, s. 267) shrnuje etnický mix předárijské Indie: „Když se kolem poloviny 2. tisíciletí počaly v Indii objevovat první vlny migrujících Árjů, byla to už pátá etnická skupina. Všeobecně se předpokládá, že nejstaršími praobyvateli Indie byli negritové, jejichž zbytky se zachovaly jen na Andamanských ostrovech; stopy Negritů jsou patrny ještě v jižním Balúčistánu, na jihu Indie a v Ášamu. Dalšími byli Nišádové (skupina austrická), Kirátové (skupina sinotibetská) a Drávidové [ti byli předtím, než se smísili s tmavší místní populací, bílými harappskými mediterány]. Tyto předárijské etnické skupiny byly rozšířeny po celé Indii (…). Austričtí Nišádové sídlili na velkém území od poříčí řeky Sindhu až k ústí Gangy.“

Do převážně nebílého osídlení předárijské Indie pak přicházely další bílé i nebílé populace, které se do ní postupně integrovaly, stejně jako předtím jí byla pohlcena bílá mediteránní populace harappské kultury. Árijci byli první významným bílým národem, který do ní v poharappském období vtrhl a pozvedl její civilizační úroveň. Ve stopách Árijců následovaly během následujících staletí další, většinou převážně nordické kmeny a národy, nejčastěji pocházející z kočovných indoevropských společenstev z asijských stepí (Sakové, Parthové, Kušánové), ale rovněž šlo o migrační a kulturní vlivy bílých civilizací Persie (Achajmenovci, Sasánovci), Řecka (Alexandr, Seleukovci, Baktrie) a nakonec i bílé elity v rámci turkických a islámských nájezdníků (Tamerlán, Velcí Mughalové) – což vždy znamenalo čerstvý příliv bílé krve a zpomalovalo civilizační úpadek Indie.

Miltner (1978, s. 64-65) jasně píše o „evropských kmenech“, které byly součástí migrace do Indie v té době a o rasovém tavícím kotli, který vytvořil současnou Indii: „V té době pronikají do Indie z úpatí Himaláje ještě jiné evropské kmeny, Mónové, Tibeťané a další, a bojují proti Árjům a mísí se s nimi. To se projevilo (…) antropologicky na míšení plemen… “

V prvním tisíciletí již stále zesiloval trend integrace vyšších a nižších vrstev obyvatelstva znamenající rozpouštění bílé krve vyšších tříd v širší indické populaci. (Ibid., s. 99): „Po rozpadu guptovského impéria a po pádu významné, leč nepevné říše Haršovy vzniklo velké množství drobných států. Jejich panovníci pocházeli z různých společenských vrstev, dokonce i z tzv. nižších stavů, a byli mezi nimi jak domorodci, tak i příslušníci postupně se asimilujících a poindičťujících kmenů, vtrhnuvších do Indie v minulých staletích.“

Bílé národy, které následovaly, několikrát indickou civilizaci znovu pozvedly, ale nakonec se v širší tmavší mase téměř úplně rozpustily. Zbytky bělošského (nordického R1a a dřívějšího mediteránního /snad R1b/) genofondu přežívají ve vyšších vrstvách a kastách (viz výše Klyosov).

 Zmizení původních Peršanů

V dobách, kdy Peršané přišli do oblasti Středního východu, bylo již obyvatelstvo značně smíšené a i oni sami se do něj začali brzy integrovat a ztrácet svoji rasovou a genetickou R1a identitu.

Klíma (1962, s. 24): „Perské panství v Babylónii neznamenalo vyhlazení domácího semitského obyvatelstva, nýbrž spíše jeho smíšení s indoevropskou rasou.“

Poslední vojenská expanze za Sasánovců spojená se zatahováním cizinců do říše znamenala definitivní konec zbývající perské nordické krve. Klíma (1977, s. 173): „Ustavičné války byly vedeny od počátku sasánovské doby se sousedy říše, Araby, Římany, Armény, Turky, Huny, Chazary i Kušány. Války způsobily značný úbytek obyvatelstva, který se králové snažili vyrovnat usazováním zajatců v Persii, zvláště zavlečeného obyvatelstva provincií říše římské, Arménie a převáděním arabských kmenů do Íránu. (…) Vzrůstal tak počet nevolníků a otroků.“

Ve 4. století byli vesměs smíšení Peršané, ztrativše svoji nordickou krev, již jen stínem své původní podoby. Klíma (1977, s. 174-175): „Ve třetí čtvrtině čtvrtého století si povšiml římský dějepisec Ammianus Marcellinus na Peršanech známek jakési fyzické ochablosti. Zmiňuje se o pozoruhodnějších zjevech perského zevnějšku a způsobu jednání: ‚… jsou skoro všichni útlí, snědí nebo bledožluté barvy, mají tupé kozí oči, půlkruhovité a spojené obočí, ne neúhledné vousy a dlouhé rozcuchané vlasy… (…) Údy mají do té míry pohodlně uvolněné a klátivou chůzi, takže bys je pokládal za zženštilé… (…) Oplývají prázdnými slovy a mluví bláznovsky a hrubě, jsou chvástaví, protivní a ohyzdní, vyhrožují stejně ve štěstí i v neštěstí, jsou vychytralí, zpupní a ukrutní a osobují si právo nad životem a smrtí vůči otrokům a bezvýznamným lidem.‘ (XXIII., 6)“

A arménský kronikář Ghazar Pharpeci ve svém díle o nich píše (Ibid., s. 175): „Peršanů je na počet mnoho, ale velmi mnoho z nich jsou slabí a malomyslní lidé.“

Definitivní konec znamenal vpád muslimských Arabů, což znamenalo konec vlády Sasánovců další masivní příliv nebílé krve (řečeno z pohledu moderní vědy nebílého mediteránního typu – haplogrup J a E). Klíma (1977, s. 235): „Smrtí Jazdkarta III. končí dějepisci první díl íránských dějin, totiž dobu, kdy vládly nad Íránem indoevropské živly a v jejich myslím indoevropské představy. Nastala doba arabské vlády a šíření islámu, který po několika stoletích docela zvítězil, takže dnes jen nepatrný počet Íránců se hlásí k staré zarathuštrovské víře. Také řeč byla zaplavena množstvím arabských slov.“

 Indoevropské civilizace Orientu tedy padly stejně jako předtím nejstarší arbinské kultury Sumeru a Egypta – jejich bílé árijské obyvatelstvo bylo zaplaveno tmavšími lidmi s nižší inteligencí. Z genetického hlediska byli nositelé R1a zaplaveni nositeli haplogrup J, E, T a L. Indoevropské civilizace na Dálném východě pak byly zaplaveny Asiaty, bělochům sice po stránce inteligence podobnými, ale odlišné mentality a kultury.

Celkový úpadek Orientu

Zejména po smrti Alexandra nastal obecný úpadek kdysi vyspělého a vzkvétajícího Orientu, což bylo dáno nahrazením bílého arbinského a árijského obyvatelstva s vyšší inteligencí nebílým tmavším obyvatelstvem s nižší inteligencí (haplogrupy J, E, T a L).

Klíma například uvádí (1962, s. 43): „Po jeho smrti, za jeho nástupců – Seleukovců, nebyl politický a hospodářský život Babylónie utěšený; kulturní dění, zejména v babylónských chrámech (…) uhasíná… “

Helénismus, kromě zlatého věku islámu (který byl ovšem taktéž vytvořen zbytky bílé populace) poslední větší kulturní vzplanutí Orientu, se zde dočasně uchytil jen proto, že zde existovala úzká bělošská horná vrstva Řeků a Makedonců, tedy příliv jimi ztělesněné bílé krve. Kinder a Hilgermann (1998, s. 65): „Založení asi 70 měst s Alexandrovým jménem, které se staly nejen vojenskými posádkami a správními či politickými centry, nýbrž i ohnisky vyzařování řecké kultury.“ (Ibid, s. 71): „Nositeli řecké kultury byli obchodníci, řemeslníci a žoldnéři přicházející do nově založených řeckých měst z mateřské země… (…) … na asijské a africké půdě vzniklé státy byly rozsáhlými mnohonárodnostními státy s úzkou horní vrstvou Makedonců a Řeků stojící proti podrobené mase domácího obyvatelstva.“

Míšení s místními a nižší porodností však bílá horní vrstva postupně mizela. O úpadku a odmítání helénismu tehdy již převážně nebělošských obyvatelstvem Orientu píší (Ibid., s. 71): „Od 2. století odmítavá duchovní reakce domácího obyvatelstva proti helenizaci, lpění na vlastní kultuře a řeči. … nárůst moci periferních nehelénistických mocností (Parthové, Indové) a všeobecná hospodářská krize se staly příčinami úpadku helénistické kultury.“ Mentalita a genetické kvality tamního obyvatelstva již nebyly dostačující k udržování a rozvíjení helénské kultury vzešlé z bílého helénského národa. A ani s ní jejich mentalita nebyla kompatibilní.

Zmizení bílé, v tomto případě smíšené arbinsko-árijské řecké a makedonské krve z helenizovaného Východu vedlo jako v jiných případech k zániku helénské kultury v tomto regionu.

Advertisements
komentáře 2 leave one →
  1. Orel permalink
    Květen 18, 2013 14:32

    V tehdejším pojetí tolerance, individualismus a sklony k pluralismu ani zdaleka nebyly bezbřehé a týkaly se příslušníků vládnoucí vrstvy.

  2. Bor permalink
    Květen 17, 2013 10:35

    Toleranci, individualismus a sklony k liberalismu bych, vzhledem k dnešní situaci, označil za nemoci nebo nákazy hodné léčení.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: