Skip to content

V. Rozšiřující výklad – dvě odlišné skupiny v rámci europoidní kategorie

Květen 8, 2013
tags:
by

Klíčovou skutečností při odhalení pravé příčiny pádu starých civilizací Orientu je tedy zjištění, že ačkoli obecně jeho obyvatelstvo spadalo a stále spadá do široké kategorie europoidní rasy, přesto v ní existovaly dvě jasně odlišitelné skupiny. Jedna byla spjata s vyšší inteligencí a utvářením vyspělých kultur, druhá s nižší inteligencí i nižší kulturní úrovní. První skupina do značné míry ve svých vlastnostech odpovídala současným Evropanům, neboť s nimi sdílela jejich genetickou výbavu. Druhá skupina, která dnes v Orientu jasně převažuje, se zde vyskytovala už v dávných dobách, nikoli však tak dominantně.

Dlouho se důsledně nerozlišovalo mezi tmavší a světlejší částí europoidní rasy. Zčásti kvůli nedostatečným vědeckým znalostem, zejména z oblasti genetiky, zčásti díky tomu, že z kosterně-antropologického hlediska se obě skupiny příliš neliší, a zčásti kvůli politicky korektní demagogii, která se snaží lidstvo co nejvíce „sjednocovat“. Například Baker (1974) z antropologického hlediska obě skupiny rozlišoval, neboť si byl vědom rozdílů mezi nimi; jednu označil jako Europidy a druhou jako Orientalidy. Obecně jde především o rozdíly v pigmentaci (světlejší vs tmavší) a v obličejových rysech. Také však existují výrazné rozdíly mezi oběma skupinami v mentalitě a výši IQ (např. Lynn, 2006).

Moderní poznatky z oblasti genetiky v návaznosti na znalosti z antropologie a psychologie prokázaly, že obě skupiny se od sebe výrazně liší a de facto je ani nelze považovat za jednu rasovou skupinu. Liší se nejen vzhledem, výší inteligence a mentalitou, ale také svojí evoluční historií, od níž se odvíjí i možnost jasného genetického odlišení.

 Finský profesor genetiky Kalevi Wiik rozdělil v návaznosti na historii europoidy do dvou základních skupin (2008): „Evropští muži (přesněji, jejich Y chromozómy) mohou být rozděleny do dvou kategorií.

(a) Ti, kteří jsou starými Evropany v tom smyslu, že na začátku posledního maximálního zalednění jejich paternální linie už byly v Evropě přítomny a odešli před ledem do čtyř únikových oblastí, když byli vytlačeni ze severní Evropy. Byli prvními, kdo znovu zalidnil Evropu po posledním maximálním zalednění, a zformovali základ současné evropské mužské populace.

(b) Ti, kteří během doby ledové stále setrvávali v teplých regionech Asie a Afriky.“

Suma haplogrup první skupiny, skutečných evropských bělochů, je R1b, R1a, I a N, suma tmavších neevropských „europoidů“ (obyvatelstvo severní Afriky, Blízkého/Středního východu a Indie) je E, J a dále T, L a H.

Z Wiikových poznatků vyplývá, že pouze předkové světlých evropských europoidů prošli tvrdou selekcí chladného klimatického pásma, zatímco ti tmavší patřící k neevropským populacím na jih a jihovýchod od Evropy se vyvinuli v teplejším a příznivějším klimatu. Tím se dotýkáme klimatické teorie rasových rozdílů, jak je formulovali Rushton (1997) a Lynn (2006).

Praví předkové dnešních bílých evropských mužů (skupiny R1b, R1a, I a N) tedy žili v tvrdých podmínkách doby ledové v Evropě a na Sibiři, zatímco předkové dnešních snědých obyvatel severní Afriky, Předního/Středního východu a Indie (skupiny E, J, T, L a H) žili ve snadnějších podmínkách jižněji položených teplejších oblastí. To vedlo k různé intenzitě selekce genů pro vysokou inteligenci, altruismus/morálku, schopnost plánování do budoucna a pracovitost, což se nyní projevuje ve značných rozdílech v inteligenci a mentalitě – nejen vzhledu – mezi bílými Evropany a „bílými“ obyvateli žijícími na jih a východ od Evropy – a zčásti rovněž Jihoevropany, jejichž genofond je nebílými populacemi ovlivněn.

Domněnku o rozdílné výši inteligence a obecně kognitivních schopností mezi populacemi s jednou či druhou skupinou haplogrup potvrdili Rindermann, Woodley a Stratford (2012). Zjistili, že vyspělá a více inteligentní populace v Evropě je skutečně ta, u níž jsou haplogrupy R1b, R1a, I a N dominantní, zatímco u zaostalé a nízko inteligentní populace na jih a východ od Evropy dominují haplogrupy E, J, T a L (v Indii i H).

 Dle jejich údajů vznikly bělošské haplogrupy v tvrdším podnebí severnějších oblastí.

(lps. = let před současností.)

I1 vznikla cca 5 – 20 000 lps. v severním Německu a ve Skandinávii.

I2a cca 11 000 lps. na Balkáně.

I2b cca 13 000 lps. ve střední Evropě.

R1b cca 22 000 lps. v jihozápadní Asii, Anatolii, Kavkaze, stepích.

R1a cca 23 000 lps. v jižní Asii, ponticko-kaspických stepích.

N cca 21 000 lps. v jižní Sibiři, jihovýchodní Asii.

 Haplogrupy snědších skupin vznikly v jižnějších oblastech s pohodlnějšími podmínkami.

J1 cca 9000 lps. na Arabském poloostrově.

J2 cca 15 000 lps. v Mezopotámii.

E cca 55 000 – 50 000 lps. ve východní Africe, Africkém rohu, na Středním východě.

T cca 30 000 lps. v západní Asii, severovýchodní Africe.

L cca 30 000 lps. na indickém subkontinentu.

 Kalevi Wiik (2008) má trochu jiné údaje.

Podle něj:

I1 vznikla 25 000 lps. na Balkáně a její nositelé zamířili do střední Evropy, do Británie, a zejména do severozápadní Evropy, nejvíce do Skandinávie. Na cestě jejich nositelů z Balkánu na sever se dále dělila na I1b, I1c a I1a.

R1b vznikla 25 000 lps. v oblasti Pyrenejí (sever Španělska/jih Francie), nositelé zamířili do západní a jižní Evropy a do Británie, méně i do Skandinávie.

R1a vznikla 10 000 lps. na sever od Černého moře a nositelé zamířili do střední a východní Evropy, méně i do Skandinávie, jižní a západní Evropy.

N vznikla 20 000 lps. někde na západní Sibiři; 12 000 lps. se oddělila N3 skupina a zamířila do severozápadního Ruska a severovýchodní Skandinávie.

 E3b a J se vyvinuly 30 000 lps. na východním pobřeží Středozemního moře, E3b jižněji u Sinaje, J kousek více na sever. Okolo 10 000 lps. někteří jejich nositelé zamířili na jih Evropy a ovlivnili genofond národů jižní Evropy.

 V souladu s odlišným prostředím kladoucím různý důraz na selekci genů pro inteligenci, svědomitost a morálku/altruismus, v němž se nositelé obou skupin vyvíjeli, se obě skupiny vyznačují odlišností ve výši inteligence i dalších povahových charakteristikách.

Rindermann, Woodley a Stratford (2012) v souladu s tím nalezli pozitivní a negativní korelace vztahující se ke kognitivním schopnostem a obecné vyspělosti u obou skupin – pozitivní, pokud šlo o skupiny s haplogrupami I, R1b, R1a a N, negativní, pokud šlo o skupiny s haplogrupami J1, J2, E, T a L.

Pozn.: pokud někomu připadá, že i některé bělošské haplogrupy se vyvíjely ve spíše jižněji položených oblastech, tak je třeba si uvědomit, že to bylo během posledního glaciálu, kdy bylo v těchto zeměpisných šířkách výrazně chladněji.

 Korelace výskytu haplogrupy v populaci s jejími kognitivními schopnostmi:

I1 –  0.57

I2b –  0.56

R1b –  0.47

R1a –  0.38

N –  0.29

J1 –  -0.73

J2 –  -0.49

E –  -0.70

T(+L) –  -0.62

 Inteligence (IQ) u evropských populací s první skupinou haplogrup se pohybuje zhruba v rozmezí 97-103, u druhé skupiny na východ a jih od Evropy v rozmezí 80-90 (např. Lynn, 2006 – Tab. 3.1 a 6.1).

 Korelace výskytu haplogrupy v populaci s ukazatelem jejího celkového lidského rozvoje (HDI):

I1 –  0.64

I2b –  0.64

R1b –  0.62

R1a –  0.04

N –  0.09

J1 –  -0.61

J2 –  -0.32

E –  -0.57

T(+L) –  -0.55

 Pozn.: nízké hodnoty pozitivní korelace mezi haplogrupami R1a a N a HDI jsou způsobeny tím, že populace, u nichž se tyto haplogrupy většinově vyskytují (Středoevropané a Východoevropané), byly dlouho pod nadvládou komunismu, který jejich společnosti a ekonomiky negativně poznamenal.

 V tomto kontextu není překvapující, že existují korelace obou skupin haplogrup ohledně jejich výskytu v populacích k zeměpisné šířce – u jedné pozitivní, u druhé negativní, což potvrzuje, že haplogrupy bělochů s vyšší inteligencí se vyvinuly v tvrdším prostředí více na sever, haplogrupy snědších populací s nižší inteligencí v pohodlnějším prostředí více na jihu.

 Korelace výskytu haplogrupy v populaci se vzrůstající zeměpisnou šířkou:

I1 –  0.76

I2b –  0.35

R1b –  0.24

R1a –  0.51

N –  0.51

J1 –  -0.64

J2 –  -0.64

E –  -0.62

T(+L) –  -0.64

 Pokud jde o současné rozšíření, v souladu s historickým scénářem se čtyři bělošské haplogrupy spojené s vyšší inteligencí nositelské populace vyskytují nejvíce v těch regionech Evropy, kam jejich dávní nositelé zamířili. Celkově je v Evropě nositelem čtyř bělošských haplogrup v závislosti na regionu 80 – 100 % populace. Pokud jde o dvě nejvíce rozšířené bělošské haplogrupy, které jsou předmětem výkladu, pak R1b se vyskytuje především v západní a jižní Evropě, v Británii a méně i v severní a střední Evropě, R1a se vyskytuje ve střední a východní Evropě, méně i v severní Evropě. Ve střední Evropě jsou jejich poměry zhruba vyrovnané. (I je dnes rozšířena hlavně v severní a severozápadní Evropě /a jedna její podskupina i na Balkáně/ a N ve východní a severovýchodní Evropě.)

Nositelé J1, J2, E a T se v Evropě v závislosti na regionu vyskytují v rozmezí 0 – 20 % populace (což ovšem neznamená, že tito lidé nejsou bělochy; pouze mají nějakého vzdáleného nebílého předka). Pouze na jihu Evropy je jejich procento vyšší (a analogicky procento čtyř bělošských haplogrup nižší), což je dáno historií a geografickou blízkostí k regionům Blízkého východu a severní Afriky obývaným nebílým obyvatelstvem (migrace nebílých typů na jih Evropy během dějin).

Zde se J1, J2 a E vyskytují v 20 – 60 % populace (takto vysoký výskyt už indikuje i antropologickou odlišnost); J1 a J2 zejména na Balkáně, E na Pyrenejském poloostrově a v jižní a střední Itálii je vyšší zastoupení všech tří haplogrup zhruba vyrovnané. Čtyři evropské haplogrupy se zde vyskytují u 40 – 70 % obyvatel. To je hlavní důvod relativní zaostalosti a nižší hospodářské úrovně zemí na jihu Evropy. Vzhledově (tmavší pigmentace a poněkud odlišné rysy obličeje) a mentalitou se Jihoevropané od zbytku Evropanů poněkud liší. Také v testech IQ jejich populace vykazují skóry o něco nižší, než je evropský průměr: většinou 92 – 96 bodů (Lynn, 2006 – Tab. 3.1).

 Nebílé haplogrupy J1, J2, E, T a L spojené s nižší inteligencí nositelské populace jsou nyní rozšířeny v rozsáhlých oblastech severní Afriky a Orientu od dob, kdy tam jejich tmavší nositelé demograficky převážili nad bílými Arbinci a Árijci. J1 a J2 převažují spíše na Východě, E převažuje v severní Africe. V závislosti na regionu je na Východě nositeli J1 a J2 30 – 50 % populace, E 5 – 20 % populace; v severní Africe je nositeli J1 a J2 10 – 30 % populace, E 40 – 80 % populace. T a L se v obou oblastech vyskytují v jednotkách procent.

Nositelé čtyř bělošských haplogrup se v obou oblastech vyskytují v zavilosti na regionu v 5 – 30 % populace. V některých oblastech se může arbinská R1b a árijská R1a vyskytovat v překvapivě vysoké míře jakožto zbývající genetické dědictví dávných bílých obyvatel těchto oblastí.

(Zdroje údajů o výskytu haplogrup: Wiik, 2008; eupedie.)

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: