Skip to content

IV. Úspěchy a elity islámského světa vyvstaly z genetického dědictví Arbinců a Árijců

Duben 29, 2013
tags:
by

Když velké civilizace starověku padly společně se zmizením jejich bílých tvůrců, téměř celou oblast, kde se vyskytovaly, zabralo nové dynamické náboženství – islám. Přesto se však v místní populaci udrželo určité procento zbývajících R1b a R1a bělochů o obecně bělošského genofondu. Dokonce se zdá, že počátky islámu souvisejí s imigrací nordických R1a elit ze severu do Arábie (viz dále).

Na Západě se v jeho současném politicky korektním klimatu s oblibou poněkud sebemrskačsky káže, jak byl Západ barbarsky zaostalý a jak islám jako civilizace naopak nebývale vzkvétal. Například Spencer (2006, s. 124): „Islámské kulturní úspěchy jsou legendární. Zatímco Evropa šlapala po slávě starověkého Řecka a Říma a upadla do barbarství temného středověku, islám se stal světlem světa. (…) … hlavní město islámské říše Bagdád ‚vyrostlo z ničeho ve světové centrum pozoruhodného bohatství a mezinárodního významu a stalo se rivalem Byzance‘. Ale muslimové nevybudovali od 7. do 12. století pouze ohromnou říši; vytvořili velkolepou civilizaci, která vévodila světu v technice, vědě, literatuře, filosofii a dalších oborech. Hitti dodává: ‚Žádný národ v raném středověku nepřispěl k lidskému vývoji tak jako Arabové.‘“

V tomto bodě je třeba zmínit, že to nebylo tak úplně jednoznačné. Z prvé kultura v islámském světě byla spíše koncentrována na dvorech panovníků a ve městech, tam, kde se především soustředily postupně mizející zbytky bílé populace Orientu (například v Antiochii údajně byla většina obyvatelstva bílá ještě za první křížové výpravy). Obecně však venkov a kočovné kmeny nijak vysokou kulturu ani v islámském světě tehdejšího času neměly. Islámská vesnice a vesnice v Evropě se co do kulturní úrovně příliš nelišily. Za druhé od počátku druhého tisíciletí, možná dokonce i dříve, začala islámská civilizace ztrácet jako celek dynamiku, ačkoli obecně ještě měla skutečně před Evropou náskok. Naproti tomu Evropa nabyla tak úplně barbarská, jak se tvrdí. V politickém uspořádání, právu a ekonomice byla dosti zaostalá, avšak po stránce technické a technologické rozhodně nikoli. Navíc zejména od roku 1000, kdy došlo ke stabilizaci politických poměrů a společnosti, zahájila dynamický vzestup ve vědě, technice, kultuře i ekonomice a předehnání islámu pak už bylo díky její homogenní a inteligentní bílé populaci jen otázkou času.

Co je však zamlčováno zejména, je skutečnost, že to byly zbytky bělochů, potomci kultur vytvořených bílými Arbinci a Árijci, které vytvořily úspěchy zlatého věku islámu. Islámský svět byl místem, kde určité procento populace bylo stále možné označit jako bílé nebo převážně bílé, a z toho na kulturním, politickém a vojenském poli těžil. Jeho úspěchy jsou dílem tohoto zbývajícího bělošského elementu.(7) (V islámském světě dodnes panuje stereotyp o vyšších třídách se světlou pletí, které vládnou mocí, bohatstvím a věděním.)

 Islámský svět se stal specifickou oblastí, v níž se střetávaly dva rasové elementy – postupně narůstající nebílá masa tvořená především nebílou variantou mediteránního typu a ubývající bílá menšina sestávající z několika subtypů, obecněji z původnějších arbinských a pozdějších árijských elementů. Geneticky patřila první skupina převážně k haplogrupám J a E, druhá k haplogrupám R1b a R1a. Středověký islámský svět se poněkud podobal dnešní Jižní Americe s „rasovou hierarchií“ – ubývající bílá elita vytvářející většinu civilizačního pokroku a ekonomického rozvoje, narůstající rasově smíšená část obyvatelstva níže a narůstající nebílá tmavá masa nejníže.

Už od počátku proto existoval v islámském světě jistý rozpor mezi tmavší méně inteligentní masou tíhnoucí právě pro svoji nižší inteligenci a specifickou mentalitu k náboženskému dogmatismu a méně početnou převážně bílou elitou, která díky své inteligenci a racionálnější mentalitě tíhla k rozvoji vědy a kultury. Rostoucí početní nepoměr mezi oběma skupinami nemohl vyústit v nic jiného než v konečný kulturní úpadek. Zpočátku se projevoval úpadkem civilizace kvůli zvyšujícímu se počtu nižších tmavších vrstev a ještě se udržující vyšší kulturou mezi elitami, poté konflikty mezi oběma skupinami (vyjádřeném sporem mezi kritickou racionalitou a dogmatickým výkladem islámu) a nakonec s úbytkem bílé elity převážením náboženského dogmatismu a celkovým úpadkem civilizace.

Jeden z nejvýznamnějších konfliktů mezi arabskými filosofy a náboženskými dogmatiky popisuje Spencer (2008, s. 131): „Ale jestliže zjevení bylo pouze ‚imaginárním vypodobněním‘, dveře ke skepticismu byly otevřeny. To však bylo pro nábožensky založené muslimy příliš. Avicennovy názory (podle historika filosofie Wilhelma Windelbanda) ‚byly pozorovány žárlivýma očima mohamedánské ortodoxie a v 10. století byl vědecký proud tak zuřivě perzekuován, že hledal útočiště v tajném spolku ‚Bratři čistoty‘. Také samotný Avicenna byl pronásledován.‘ Rostoucí neshody mezi filosofií a ortodoxním islámem nakonec vyústily v otevřenou válku, v níž byli filosofové výrazně v nevýhodě. (…) (Ibid., s. 133): „Zkáza (…) byla dokonána. Islámští filosofové se stali podezřelými pro velkou část těch, kteří sami sebe považovali za ochránce náboženské pravověrnosti. (…) Racionální škola islámské filosofie však pokračovala. (…) … ale během 12. století, jak říká Nagel, ‚prohlásili teologové zbytek těch, kteří vyznávali racionalismus (…) za buřiče, kteří se odvažují kritizovat Prorokovu sunnu‘.“

 Dobrým příkladem těchto vnitřních rozporů a protichůdných trendů a důkazem, že příčiny úpadku islámu byly hlubší než kulturní a náboženské, byla Konstantinopole. Ačkoli křesťanská, vykazovala známky úpadku podobné těm v celém islámském světě té doby, což jen ukazuje, že islám byl jen vnější kulturní a náboženskou slupkou; skutečné příčiny rozkvětu a úpadku byly hlubší – demografické a genetické. Jak jinak vysvětlit, že tehdy se křesťanský Západ dynamicky rozvíjel, zatímco křesťanská Konstantinopole už navzdory své ještě vysoké civilizační úrovni upadala, takřka stejně jako celý tehdejší islámský svět. Ve 12. století byla Konstantinopole stále ještě velkolepým městem, avšak již nesla neklamné náznaky nadcházejícího úpadku. Úbytek bílého obyvatelstva, míšení bílých s tmavšími masami a přibývání neinteligentní tmavší masy vedly k postupnému chátrání města a zvětšování sociálních rozdílů.

Nádheru Konstantinopole, v té době prvními známkami dekadence již scházející, popisuje Darkevič (1984, s. 169): „V popisech návštěvníků se metropole křesťanského Východu, vznešeně nazývaná ‚pýchou křesťanů a hrozbou pohanů‘, jeví jako město neopakovatelné krásy a ‚ještě většího bohatství, než se říká‘. Poněkud chátrající, nicméně stále ještě velkolepá, rezidence s fantastickým smísením ras i jazyků, rozlohou i počtem patřila stále k největším. Oceňovány byly její přímé ulice, zdobené portály a sloupoví, plochy náměstí se sochami, na kterých byla znát patina času, s obelisky, kupole chrámu sv. Sofie, množství dalších chrámů se svatými relikviemi, velké kláštery s knihovnami nevyčíslitelné hodnoty. Velkolepé byly i císařské paláce, nepopsatelná byla jejich krása vnitřní i vnější. Do očí bila však i jiná skutečnost: nedaleko od císařských rezidencí ponořených do zahrad a paláců vysokých hodnostářů se po vršcích plazily úzké páchnoucí uličky, kde se v špíně tísnili chudáci, zdejší i cizí. ‚Toto město ve všem překračuje míru – jiná města převyšuje jak bohatstvím, tak i chudobou.‘“

 Mnoho kulturních výdobytků také islámská civilizace převzala od předcházejících bílých civilizací – zejména od Persie a Indie. Z Indie například převzala převratnou desítkovou soustavu s pojmem nuly; název „arabské číslice“ je hodně matoucí. S tím souvisí i skutečnost, že islám absorboval nejen kulturní dědictví bílých kultur, ale i přímo učence z těchto kultur, kteří zřejmě představovali poslední zbytky bílé krve, které v nich ještě přežívaly. Ti se podíleli na rozkvětu islámské kultury značnou měrou.

 Nositelé haplogrup R1b a R1a byli tedy bělochy, kteří při svých migracích položili základ pro vytvoření pozdější elity islámského světa. I když už několik století pnl. převážila v severní Africe i v Orientu méně inteligentní nebílá populace (z genetického hlediska haplogrupy J, E, T a L, z antropologického hlediska většinou nebílé varianty mediteránního typu, eventuálně nebílé varianty alpinského a dinárského typu a nebílý armenoidní typ), přesto zde stále existovala poměrně početná populace bělochů patřících k několika typům, počínaje nejstaršími kromaňonskými typy i jejich alpinskými deriváty a konče bílými mediteránními typy, a dokonce i světlým mediteránním derivátem, nordickým typem. Pro všechny tuto typy je charakteristická jednak značná míra podoby s Evropany v antropologickém smyslu (rysy obličeje a častý výskyt světlejší pigmentace), tak i jejich disproporční zastoupení mezi vyššími vrstvami a elitou islámského světa, což odráží jejich vyšší inteligenci a další kvality oproti tmavší širší nebílé mase.

Bílé elity se tedy postaraly o rozkvět islámské civilizace – zejména za jejího „zlatého věku“ mezi 9. a 12. stoletím nl. Jejich početní úpadek kvůli nižší porodnosti a míšení s nebílou masou byly příčinou dekadence islámské kultury i ztráty jeho vojenské síly. Přesto zde dodnes stále existuje určité procento čistě či alespoň převážně bílých lidí, kteří se stále nacházejí mezi nejvyššími vrstvami a vynikají v některých aktivitách nad širší nebílou masu, jak zjistil americký antropolog Carleton Coon po prostudování antropologie obyvatel islámského světa.

 Kromě toho existují v tomto směru indicie i z hlediska moderní genetiky. Klyosov se zmiňuje podrobněji i o pozdějších migracích do Anatolie, na Přední východ a na Arabský poloostrov, které znamenaly nový příliv bílé R1a krve a vznik nových kultur (únor 2012): „Nebyly součástí dávných migrací před 12 – 9 tisíci lety, ale spíše vojenskými expedicemi (árijské) R1a1 z ruských plání na jih do Anatolie, do země Mitanni, a na Střední východ a Arabský poloostrov před asi 4000 – 3600 lety.“

Viděno prizmatem genetiky, v islámském světě byly politická aktivita a rozvoj kultury závislé na převážně bělošských elitách složených z dřívějších R1b bělochů a pozdějších bílých R1a imigrantů. (Obecně se zdá, že dokonce i mezi semitsky mluvícími kmeny a národy hrála vůdčí roli bílá elita patřící ke skupině R1a, event. i k R1b, už v předislámských dobách – viz výše kap. II).

Vůdčí vrstvy islámského světa tedy spadaly do bílého genofondu a Klyosov se zmiňuje o R1a běloších (zřejmě nordicích – viz dále Coon), kteří jsou potomky bílých R1a nájezníků ze severu (Ibid.): „Jak bylo zmíněno dříve, dnes je v těchto regionech mezi 3 až 9 % R1a1, mezi nimi členové slavných kmenů jako Quraish/Quraysh (Muhammad, zakladatel islámu, se narodil v Quraysh kmeni), Al Tamimi (Banu Tamim) a další.“

 Sám zakladatel islámu Mohammed byl popisován jako světlé pleti a rusovlasý (Guillaume, 1987, s. 726). Dodnes jsou rusé vlasy a vousy jako součást Mohammedova vzezření muslimy ctěny (von Schwerin, 1960, s. 27).

Jeho manželka Aisha byla popisována jako světlá, rusovlasá, event. i blond (Baltzer, 1934, s. 206; Lewis, 1990, s. 36; Vollers, 1910, s. 91).

Abu Bakr, otec Aishy a první islámský chalíf, byl popisován jako štíhlý a světlé pleti (Günther, 1930, s. 163).

Chalíf Ali, první Muhammadův bratranec a zakladatel šíitské větve islámu, byl proslulý svými blond vlasy (Grant, 1981, s. 84-85; Lewis, 1990, s. 36).

Mnoho španělských chalífů mělo rovněž světlou pigmentaci. Enrique Sordo (1962, s. 24): „Většina chalífů byla světlovlasá nebo rusovlasá s modrýma očima, což naznačuje převahu berberské nebo germánské krve.“

O světlém bílém typu v rámci Berberů se zmiňuje i Heyerdahl (1978, s. 129): „Také maročtí Berbeři jsou (…) národem smíšeného etnického původu. V Berberech, kteří před arabským vpádem obývali Maroko a přilehlé části severní Afriky, se spojoval vysoký, plavý a modrooký typ s prvkem jasně negroidním a obě tyto složky lze v izolovaných společenstvích od pohoří Atlas až na atlantské pobřeží dodnes rozeznat.“

Už jeden z prvních islámských panovníků na Pyrenejském poloostrově, zakladatel córdobského emirátu, Syřan z oblasti Damašku, člen Umajjovského rodu a protivník Karla Martela v bitvě u Tours, Abd al-Rahmán I., byl popisován jako „kolosální rudovlasý muž“ (Grant, 1981, s. 90; Sordo, 1962, s. 23). Byl vnukem chalífa Hishama, jeho matkou byla berberská otrokyně a otcem umajjovský Syro-Arab Muawyija.

Historik Ali ibn Abd Allah ze 14. století ve své knize Roudh el Kartas popisuje maurského sultána Mohammeda ben Idrisse jako blond. Mohammed I., zakladatel nasridské dynastie který se dostal k moci v granadském království a zkonsolidoval několik království na jihu Španělska, byl znám jako Ibn al Ahmar (syn ryšavce) pro své rusé vlasy (Sordo, 1962, s. 120; Vollers, 1910, s. 87).

Nasridský sultán Granady Abu ‚l-Hadjdjadj Yusuf I. byl popisován jako člověk mimořádné fyzické síly, majestátního zjevu a bledé pleti (Sordo, 1962, s. 120-121).

Ještě i poslední sultán Granady Mohammed XII. byl zobrazen jako červenolící a blond (Sordo, 1962, s. 124).

Islámský Egypt rovněž zažil některé vládce zjevně bělošského (nordického) původu. Saladin, zakladatel Ajjubské dynastie, jemuž byla udělena vláda nad Sýrií a Egyptem, protivník Richarda Lví Srdce, byl popisován jako vysoký, pohledný, světlé pleti i vlasů (Fossier, 1968, s. 315; Günther, 1927, s. 151; Weyl, 1967, s. 41). Robert Gayre (1972, s. 97): „Saladin a mnoho jeho následovníků mají kurdskou a severskou krev, což vysvětluje jejich světlejší zbarvení… “

Coon v této souvislosti poznamenává, že zvýšená míra výskytu světlých očí u obecně mediteránních Španělů je způsobená příměsí nordické krve, která pochází nejen ze severu Evropy, ale rovněž z některých obyvatel islámského světa, v tomto případě Berberů: „Výskyt světlých nebo světlejších očí [u Andalusanů] ve 40 % je vyšší než by člověk předpokládal u rasově čistě mediteránní populace a indikuje infúzi nordické krve, jak ze strany Severoevropanů, tak Berberů.“

Al-Nasir al-Hasan, jeden z posledních představitelů turkické Bahri mamlúcké dynastie, měl podle středověkého kronika Ibn Iyase blonďatou bradku a sytě modré oči (Baltzer, 1934, s. 210; Vollers, 1910, s. 95). Sultán Al-Nasir Faraj, syn Al-Azira Barquqa, první z Burji mamlúckých vládců, byl podle Ibn Iyase světlých vousů (Baltzer, 1934, s. 210; Vollers, 1910, s. 95). Ibn Iyas rovněž zaznamenal, že sultán Al-Mansur Qalaun z Bahri mamlúcké dynastie, měl světlé vlasy a vzezření (Vollers, 1910, s. 91).

I v Osmanské říši tvořili běloši podstatnou část vládnoucí elity. Orhan, syn Osmana I., zakladatel osmanské vlády v Anatolii a první, kdo užíval titul „sultán“, byl popisován jako vysoký, širokých ramen, světlé pleti, světlých vlasů a modrých očí (Günther, 1934, s. 189-190).

Sultán Sulejman byl vyobrazován se světlou pletí a ryšavě hnědými vousy.

Mehmed II., dobyvatel Konstantinopole, je často zobrazován jako světlé pleti, vlasů i očí (Reader’s Digest Association, 1974, s. 127).  Eventuálně hnědých vlasů a světle hnědých očí.

Obecně dle vyobrazení bylo mnoho osmanských vládců světlé pleti a hnědých či rudých (event. i blond) vousů i vlasů a světlých očí – a obecně vcelku bělošského vzezření.

Ještě i v pozdějších dobách úpadku Osmanské říše, jenž byl zapříčiněn mimo jiné i právě mizením její bělošské elity, se v islámském světě stále prosazovali lidé bělošského původu. Alžírský národní hrdina Abd al-Qadir al-Jaza’iri, který vedl boj proti snahám Francouzů o dobytí země, měl modré oči (von Schwerin, 1960, s. 28; von Schwerin, 1964, s. 129-130).

Častý výskyt bělošských rysů mezi významnými osobnostmi islámského světa přetrval až do moderní doby.

Zakladatel moderního Turecka Mustafa Kemal byl bělošského vzhledu, světlovlasý a modrooký (von Schwerin, 1960, s. 27; von Schwerin, 1964, s. 128).

Haj Amin al-Husseini, velký muftí Jeruzaléma, jeden z vůdců hnutí za osvobození Palestiny a prezident Muslimského světového kongresu, byl znám i pro své ryšavě blonďaté vousy a modré oči (von Schwerin, 1960, s. 27; von Schwerin, s. 1964, s. 129).

Ferhat Abbas, první prezident GPRA, který vedl povstání proti Francii, měl zelenošedé oči (von Schwerin, 1960, s. 30; von Schwerin, 1964. s. 130). Ahmed Boumendjel, vysoce postavený zástupce FLN byl světlé pleti, vysoký a urostlý, svými rysy podobný samotným Francouzům (von Schwerin, 1964, s. 130). Plukovník Houari Boumédienne, vůdce ALN a později prezident Alžírska, byl přezdíván jako „Švéd“ pro jeho světlé vlasy, rudé vousy a šedomodré oči (von Schwerin, 1964, s. 130).

Habib Bourguiba, hlavní postava hnutí za osvobození Tuniska od francouzské nadvlády a pozdější tuniský prezident, byl modrooký (von Schwerin, 1960, s. 28; von Schwerin, 1964, s. 129). Další významná postava hnutí emír Adil Arslan, měl modrozelené oči a výrazné severské rysy (von Schwerin, 1960, s. 27; von Schwerin, 1964, s. 129).

Sultán Atraš, vůdce vzpoury Drúzů v Sýrii, měl velmi světlou pleť a čistě modré oči (von Schwerin, 1960, s. 27; von Schwerin, 1964, s. 128-129).

Mohammed Idris al-Sanusi, emír Kyrenaiky a král Lybie měl modré oči (von Schwerin, 1960, s. 30; von Schwerin, 1964, s. 129). Generál Nuri-es-Said, dlouholetý irácký premiér, byl rovněž modrooký (von Schwerin, 1964, s. 128). Mohammed Ayub Khan, pákistánský prezident, byl vysoký, světlé pleti a šedých očí; podle jednoho francouzského novináře by mohl být zaměněn za „britského důstojníka“    (von Schwerin, 1960, s. 28; von Schwerin, 1964, s. 128).

 Nešlo však pouze o nordické typy se světlou pigmentací vlasů a očí. V islámském světě se prosazovali i bílí lidé patřící k dalším typům, jen jejich bělošská identita kvůli tmavším vlasům a očím nebyla tak patrná. Coon na základě antropologického výzkumu v islámském světě objevil dokonce ještě v moderní době několik bílých typů, obvykle zastoupených mezi vyššími vrstvami – nordický, atlantomediteránní i klasický mediteránní, kromaňonský a alpinský.

K nordickým typům v islámském světě uvádí (1939, kap. XI, sekce 2): „Nordicky vpadající lidé se obvykle vyskytují v sociální vrstvě, z níž pocházejí civilní úředníci a náboženští vůdcové, a není jen náhoda, že uznaní potomci Proroka jsou světlejší pleti a vykazují větší evidenci blondismu než zbytek populace. Mohli by možná být nordickým elementem spojeným se svatými rodinami, které vstoupily do regionu z Hejazu v časných postislámských časech.“

A dále (1939, kap. XI, sekce 14): „Běžní Arabové obývající města jsou jen málo odlišní od jejich pasteveckých a zemědělských krajanů, ale toto pravidlo rozhodně neplatí pro aristokratické rodiny. Tito princové-obchodníci jsou někdy blond a nordického vzhledu; další z nich vypadají jako aristokraté z Mekky v Arábii.“

Tito nordici jsou zřejmě potomky oněch R1a migrujících indoevropských kmenů, o nichž píše ve svém schématu Klyosov.

Dále píše o klasickém mediteránním typu, který se odlišuje od tmavšího semitského/arabského mediteránního typu (1939, kap. XI, sekce 2): „V obyvatelstvu jemenské náhorní plošiny může bedlivý pozorovatel zaznamenat rozdíly mezi množstvím subtypů. Ve městech je koncentrována specializovaná a až přemrštěně klasicky mediteránní populace s kratší postavou, užšími a menšími hlavami, užšími obličeji a nosy a světlejší barvou pleti než zbytek Jemenců. Městský typ se zdá být značně selektovaný na základě pracovního uplatnění a reprezentuje ztělesnění mediteránní rasy. Lidé na venkově, jako celek, jsou poněkud urostlejší, poněkud širších ramen a o něco vlnitějších či kudrnatějších vlasů.“

Rovněž se zmiňuje o bílém atlantomediteránním typu (Ibid.): „Mezi kmenovými a vesnickými šejky a důstojníky imámovy armády člověk často naráží na vysoké, velmi dlouhohlavé a dlouhým obličejem se vyznačující příklady atlantomediteránního typu, které, zdá se, formují společensky selektovanou variantu této skupiny.“

Nakonec se ještě zmiňuje o typu na pomezí mezi alpinským a kromaňonským typem (alpinský typ je kromaňonský derivát) (Ibid.): „Členové starých rodin z Hejazu podle všeho náleží v mnoha ohledech k jasně diferencovanému typu, který, ve své extrémní formě, může být bez obtíží popsán. Jeho členové jsou muži střední až vysoké postavy; jsou širokých ramen, dlouhého těla, těžší váhy a konstitučního typu, který tenduje ke značné svalnatosti i tloušťce. Jejich hlavy jsou velké a mezocefální až brachycefalní, jejich obličeje široké i dlouhé, jejich nosy často výrazně zahnuté a mohutné. Ret je nápadný a dolní čelist silná. Jejich vlasy jsou tmavě hnědé až černé, barva očí typicky hnědá, ačkoli světlé oči rozhodně nejsou neobvyklé. Ačkoli tento alpinsky vypadající hejázký typ nemůže být etablován ve vědeckém smyslu, jeho existenci potvrdí čtenáři, kteří jsou obeznámeni s lidmi tohoto regionu. Vypadá velmi pravděpodobně, že lidé tohoto obecného typu přišli do severní Afriky s časnými muslimskými invazemi nebo je jeho původ možná ještě časnější, když je tento typ častý mezi aristokratickými rodinami v severoafrických městech, obzvláště ve Fezu, v kontrastu se zbytkem populace, která je takřka výhradně dolichocefalní. Ať už je původ tohoto hypotetického typu jakýkoli, a bylo by hloupé usuzovat bez nějaké metrické evidence, můžeme si být jisti, že není čistě mediteránního původu. Je pravděpodobně omezen na obyvatelstvo měst a na starší domorodé rodiny.“

 Coon dále popisuje nordické, bílé mediteránní, kromaňonské a alpinské typy v populaci Maroka (zejména v marockém Rifu) mezi západními Berbery a zmiňuje i odlišnost arabského tmavšího mediteránního typu mezi nomády (1939, kap. XI, sekce 14): „Riffiané, nejznámější z marockých Berberů jsou usedlí zemědělci, s výjimkou dvou kmenů… Jsou nejblonďatější a nejvíce nordičtí z Berberů a získali si věhlas pro své válečnické schopnosti. (…) Riffiané jsou růžově bílé pleti jako severní Evropané… (…) Celkově je blondismus v Rifu silně zastoupen; přes polovinu dospělých mužů vykazuje nějaké jeho stopy. Ale Rif není blonďatou zemí ve stejné míře, jako jsou blonďaté Norsko, Švédsko, Finsko nebo dokonce Anglie; nicméně je blonďatější než většina Španělska nebo jižní Itálie. (…) Z hlediska typů obličeje je zde několik dobře odlišitelných typů, které mohou být nejlépe popsány odděleně. Jeden typ má dlouhý obličej a zahnutý nos, tmavé nebo smíšené pigmentace, nejběžnější je na východě, zejména mezi nomády; tato fyziognomie je Riffiany považována za import zenatanského nebo arabského vlivu. Další je klasický mediteránní typ, s lehce se svažujícím čelem, rovným profilem nosu (…) a oválným obrysem obličeje; tento typ je obvykle brunet; nachází se všude, ale zejména mezi centrálními a západními kmeny. Třetí je nordik v nejstriktnějším morfologickém smyslu, obvykle s hnědými vlasy a očima smíšené pigmentace; ruffijský nordik může být zaměněn za Ira nebo Angličana, méně snadno za Skandinávce. Čtvrtý je typ s velkou hlavou a velkým tělem, tendující k mezocefalii (…); obličej je široký, (…), nos je krátký, rovný, (…), ústa velká, ret výrazný a čelist mohutná. Pigmentace je obvykle smíšená, s hnědými nebo rusými vlasy, a s očima světle smíšené pigmentace. Tento typ je bez další diskuse zjevně poněkud redukovaný přeživší potomek starého kromaňonského Afalou typu. Nalézá se hlavně v nejstarších ruffijských rodinách, mezi kmenovými držiteli úřadů. V Rifu není vzácný a v omezeném smyslu je obdobou stejného nebo podobného typu v severozápadní Evropě. Jeho menší varianta je považována samotnými Riffiany za typického obyvatele pohoří Beni Urriaghel; menší postavy, rozložitého těla, s krátkýma silnýma rukama, pihovatou pletí, ryšavým vousem, modravýma očima, s krátkým širokým obličejem s hranatou čelistí a tupým nosem. Je to převaha tohoto posledního typu, koncentrovaného v uzlu mezi pohořími Beni Urriaghel a Gzennaya, který zredukoval postavu a rozměry obličeje těchto dvou kmenů… Tito muži jsou kulturně nejarchaičtějšími a nejpevněji zakořeněnými feudálními bojovníky v celém Rifu.“

Dále ještě dodává (Ibid., fotogr. část, odd. 10): „Během pozdního pleistocénu byla severní Afrika obývána Afalou člověkem, rasou vysokou, velké hlavy, těžkých kostí, s přemrštěně hrubými lebečními a obličejovými rysy srovnatelnými s rysy kromaňonsko-brněnské skupiny v Evropě. Tato Afalou rasa s ní sdílí tendenci k brachycefalii. V časech po konci doby ledové se severní Afrika stala místem četných invazí z východního Středomoří do Evropy a přeživší segmenty Afalou člověka, jsou nejvíce k nalezení ve dvou oblastech, kde nalezl útočiště, v marockém Rifu a na Kanárských ostrovech. Jen zde může být riffijská skupina jasně popsána. V Rifu, kromě početnějších mediteránů, nordici, smíšené typy a stopy Afalou typu přežili nebo se obrodili v jasně rozlišitelné formě a mohou být viděni jako evoluční paralela evropských přeživších ze svrchního paleolitu v Irsku a kontinentální Evropě. Jako v Evropě, tito přeživší jsou často blond; jako v Irsku často ryšaví.“

Ve fotografické části (Ibid., odd. 10 a odd. 30) Coon dokládá i konkrétní příklady kromaňonských, redukovaných kromaňonských – alpinských a nordických typů; mužů, kteří jsou velmi podobní Evropanům a často zastávajících vysoké pozice.

Např. (Ibid., odd. 10, fig. 3): „… vladař kmene Tarquist. … Riffiané, kteří jsou držiteli veřejných úřadů, obvykle náleží k tomuto fyzickému typu. … je ryšavý a jako mnoho Riffianů by mohl být zaměněn za Ira, kdyby byl jinak oblečen…“

 I ve východnějších regionech islámského světa Coon objevil některé stopy bílé krve, zejména v Íránu a Afghánistánu (1939, kap. XI, sekce 4): „V celkové výšce obličeje a třech obličejových šířkách tyto pathánské mluvčí nelze rozlišit od nordiků. (…) Afghánci a Pathánci, stejně jako Peršané, jsou obykle brunet, ale zároveň vykazují přetrvávající menšinu s blondismem, která v tomto případě reflektuje nordické přimíšení. (…) Kafírové z Kati kmene, kteří žijí v nejvýchodnější části Kafíristánu, jsou vyšší a větších hlav než Pathánci, ale stál v podstatě dolichocefalní a leptorhynní. Také se zdá, že mají vysoký výskyt blondismu. Jako u Pathánců, nejobvyklejší barvou pleti je středně tmavší bílá (…), ale v oblasti zbarvení vlasů a očí vypadají na světlejší skupinu než paštunsky mluvící lidé. Třicet čtyři procent má smíšené nebo světlé oči, na rozdíl od 20 procent u Paštunců. Jejich barva vlasů, dle Steina, je blond nebo světle hnědá u 28 procent skupiny. Zdá se, že horní vrstva Kafírů obsahuje mnohem větší proporci příchozího indoevropsky mluvícího nordického typu, než jaká je k nalezení u Peršanů a Afghánců. To není překvapující, neboť Kafíristán je v podstatě únikovou oblastí. Nižší třídy kafírské populace vypadají, že jsou kratší postavy, poněkud menší hlavy a mohou mít snad i širší nosy.“

Coon shrnuje, že v dnešním Íránu jsou stopy nordické R1a krve jen malé, i když stále patrné, přičemž v některých izolovaných skupinách však může být ještě hodně znatelná (1939, kap. XI, sekce 4): „Ačkoli Peršané odvozují svůj jazyk od nordiků, kteří vtrhli na íránskou náhorní plošinu ze severu, je ve zdejší populaci málo evidence o nordické krvi s tou výjimkou, že se vzácně objevuje u jednotlivců. Pigmentace je převážně tmavá. Barva vlasů je obvykle černá nebo tmavě hnědá, s menšinou rudohnědých a hnědých odstínů mezi určitými izolovanými skupinami jako Lurové ve východním Íránu. Barva očí je obvykle tmavě hnědá, ale obvyklá menšina smíšených očí je charakteristická, a zjevná zejména mezi Lury.“

 Dále Coon objevil na pobřeží Jemenu a Ománu populaci mořeplavců poněkud světlejší pleti i pigmentace, částečně bělošských rysů a tendující k brachycefalii, zřejmě typ částečně odovzený od dávných kromaňonců či spíše jejich alpinského derivátu (1939, kap. XI, sekce 3): „Na druhé straně Perského zálivu se na různých místech usadily kolonie mořeplaveckých Arabů. Jedna z nejzajímavějších kolonií tohoto regionu je v Lenji. Malá série námořníků z tohoto přístavu byla také změřena Adenem. Tito muži z Lenji jsou menší (161 cm) než Ománci a stavěni jako Kuvajťané; jsou z největší části sub-brachycefální, s průměrným lebečním indexem 81.; v obličejových proporcích nejsou nepodobní Jemencům a vypadají, že v sobě nesou element stejného brachycefalního živlu, který se nachází podél jemenského pobřeží, stejně jako v Ománu. Jsou poněkud světlejší pleti než Kuvajťané; jsou výlučně rovných vlasů, tendují k plešatosti a velké hojnosti vousů, mají černé vlasy a vousy ryšavě hnědé barvy. Oči jsou tmavě hnědé v 75 procentech série a zbývající čtvrtina obsahuje i nějaké čistě světlé. Tito Lenja lidé vypadají, že se u nich vyskytuje větší než obvyklý čtvrtinový podíl částečného blondismu, zejména ohledně barvy vousů. Je kuriózní fakt, že v posádkách tří lodí, které byly studovány, dvě z Kuvajtu a jedna z Lenji, každý z kapitánů, kteří patřili k rejdařským rodinám vlastnícím lodě, byli částečně blonďatí, posádka byla převážně brunet a kuchař byl černoch.“

Jejich postava je menší a rozložitá, nos rovný nebo i vypouklý, rty užší než u ostatních Arabů. Celkově se ve většině rysů odlišují od arabského nebílého mediteránního typu (Ibid.).

 Rovněž ve východnější arabsko-berberské oblasti, Lybii a oázách lze najít zbytky bílých lidí. Coon (1939, kap. XI, sekce 11): „Lidé, kteří budí dojem, že by mohli být převážně nordičtí, nejsou běžní, ale příležitostně je možné se s nimi setkat.“ Rovněž lze občas vidět zbytky kromaňonského Afalou typu. (Ibid.) Také v zemědělských regionech Marmariky a Cyrenaiky lze spatřit mezi arabsko-berberskými kmeny záblesky bělošského genofondu. Jejich postava je vyšší, u některých kmenů se zejména u pobřeží vyskytují poměrně často světlejší odstíny vlasů a vousů, stejně tak i zbarvení pleti. Nejčastější barva očí je světle hnědá a třetina vykazuje znaky blondismu. Obličeje jsou dlouhé a nosy úzké. (Ibid.)

 Pozn: další poznatky o antropologicky pozorovatelných zbytcích bílé krve od Coona jsou zmíněny v kapitole I., podkap. o antropologii obyvatel starého Egypta.

Dodnes jsou relativně nejbohatší a nejrozvinutější v islámském světě ty, u nichž je patrné největší přimíšení bílé krve, a to jak antropologicky, tak z hlediska genetiky. Haplogrupy R1b a R1a se u nich vyskytují ve větší míře, než u jiných muslimských populací.

Nathaniel Weyl shrnuje souvislost mezi sociálním statutem a příměsí bílé (zde především nordické) krve v islámském světě (1967, s. 28-29) : „Jak Gayre přesvědčivě zaznamenává, je zde všeobecná korelace mezi blondismem a kavkazoidními rysy na jedné straně a sociálním statusem a vůdcovstvím na straně druhé. (…) Křesťanské minority v celé oblasti jsou, jak Dr. Gayre zaznamenal, téměř bez výjimky muslimům nadřazeni ve statutu, inteligenci a schopnostech, a jsou zároveň znatelně blonďatější a výrazněji kavkazoidních rysů. Navíc, nejdynamičtější, nejvyspělejší a nejprogresivnější národy v regionu – zejména Libanon a Jordánsko – jsou rovněž ty s největšími křesťanskými menšinami a největším viditelným přimíšením nordických genů.“

Jordánsko má 18 % R1b. V Libanonu bylo při genetickém výzkumu zjištěno, že křesťanská menšina má výrazně vyšší zastoupení haplogrupy R1b než muslimská většina, u níž výrazněji převažuje arabská haplogrupa J, přičemž jejich R1b STR-haplotypy se velmi podobají těm ze západní Evropy (Zalloua et al., duben 2006). To jen z hlediska genetiky potvrzuje Weylova tvrzení o křesťanské menšině vykazující více bělošských rysů a vyšší socioekonomický status než tmavší muslimové.

Křesťanští Arméni mají 30 % R1b a je to u nich nejvíce rozšířená haplogrupa, a dále 5 % R1a (eupedie); dle jiného zdroje 28 % R1b a 8 % R1a1. V souladu s tím jsou i světlejší a výrazně podobnější Evropanům než ostatní národy v regionu. Jejich IQ se pohybuje okolo 94, čímž se blíží spíše Evropanům než většině obyvatel islámského světa. Jsou i nejbohatší a kulturně nejvyspělejší skupinou v oblasti.

O bělošské příměsi mezi Kurdy píše Wolf (1979, s. 133): „… tvoří dvě antropologicky rozdílné skupiny; západní Kurdové jsou výrazně dlouhohlaví a více než polovina z nich má světlé oči. Východní Kurdové jsou naproti tomu tmavovlasí, tmavoocí a krátkohlaví.“

Kurdové v severním Iráku mají 11,5 % R1a a 17 % R1b. Kurdové v Turecku mají 16 % R1a a 6 % R1b.

Turecko, z hlediska standardů islámského světa relativně vyspělá a demokratická země, v jejímž obyvatelstvu jsou dodnes často k vidění výrazné bělošské rysy (zejména u vyšších vrstev), má v populaci 16 % R1b a 7,5 % R1a. I IQ Turků pohybující se okolo 90 (nebo i mírně nad) je mezi muslimskými zeměmi nadprůměrné (Lynn, 2006). (Údaje o haplogrupách viz eupedie.)

 Baker rovněž popisuje, že vysoce civilizovaní muslimští Maurové, kteří přivedli k rozkvětu Španělsko, byli ve skutečnosti bílý mediteránní typ, zřejmě s příměsí typu kromaňonského (1974, s. 226-227): „V jednom z významů slovo ‚Maur‘ znamená mohamedánské Berbery a Araby v severozápadní Africe, a něco Syřanů, kteří dobyli většinu Španělska v 8. století a ovládali zemi po staletí, zanechavše za sebou některé úctyhodné příklady své architektury jako trvalou připomínku jejich dávné přítomnosti. Tito takzvaní ‚Maurové‘ byli na daleko vyšší úrovni než kterýkoli z národů severní Evropy toho času, nejen v architektuře, ale také v literatuře, vědě, technologii, řemesle a zemědělství; a jejich civilizace Španělsko trvale ovlivnila. Byli Europidy, nesmíšeni s příslušníky kterékoli jiné rasy. Berbeři byli (a jsou) mediteráni, pravděpodobně s nějakým přimíšením od kromaňonské subrasy v dávných dobách. Arabové byli Orientalidy, Syřané pravděpodobně smíšený orientální a armenoidní typ. Kůže Orientalidů a některých Berberů snadno tmavne vlivem slunečního světla, a mnozí z nich se stali poměrně tmavými na odhalených částech těla. Spojitost temné kůže s označením ‚Maurové‘ vedlo nakonec k užívání tohoto pojmu pro negroidy.“(8)

Faktem je, že na některých starých malbách jsou Maurové vyobrazeni s ryšavými či hnědými vousy, světlou pletí a někdy i očima.

I Coon se zmiňuje o zbytcích Berberů v Alžírsku, kteří se značně odlišují od tmavého nebílého mediteránního obyvatelstva v oblasti; kmenech Shawia a Kabyl. První vypadají jako nordici v Norsku, ovšem s tmavší pigmentací vlasů a očí (1939, kap. XI, sekce 13):  „… kočovní nebo polokočovní arabští mluvčí planin a náhorní roviny jsou složeni z četných kmenů částečně nebo zcela arabského původu; některé z nich ovšem nejsou nic víc než arabizované skupiny ze Zenanty a Senhaje. Všichni nebo skoro všichni jsou vysocí lidé s průměrnou výškou okolo 170 cm, jsou dolichocefální až mezocefální a leptorhynní, se silnou tendencí k vypouklému nosu a vysokému svažujícímu se čelu. Lze mezi nimi vidět příslušníky rozličných mediteránních subras, včetně především atlantomediteránů a těch, co vypadají jako Íráno-Afghánci. Menší mediteráni nejsou neobvyklí a příležitostně mezi nimi člověk vidí i nordiky nebo téměř nordiky. Zemědělci z hor jsou nejlépe reprezentováni dvěma skupinami kmenů, Shawii a Kabyly, dříve žijícími v pohoří Aures jižně od Constantinu, a později v přímořské Djurjuře bezprostředně na východ od města Alžíru. Obě tyto skupiny Berberů jsou známy pro svoje evropské rysy a světlou pleť; neodborná literatura u nich poukazuje na vysokou míru blondismu. Oba kmeny obsahují minimum arabské krve a brunet mediteránního elementu nebo elementů, které mohou být spojeny s příchodem hamitského jazyka do severní Afriky. Významným faktem o Shawijcích je, že v metrickém smyslu jsou identičtí se severozápadními evropskými nordiky. Člověk může zaměnit průměry Shawijského vzorku Randalla-MacIvera a průměry Wilkina charakterizující východní norské provincie bez závažnější neshody. Ačkoli Shawiané jsou tak nordičtí antropometricky a ačkoli jsou typicky bílé pleti, v oblasti zbarvení vlasů a očí jsou z největší části brunet. Jen nějakých 30 procent má smíšené nebo světlé oči a 96 procent je zaznamenáno jako černovlasých. Nosní profil vykazuje nordické tendence; konkávně-konvexní formy, jak jsou obvyklé v Anglii, jsou stejně časté jako rovné; a společně tvoří polovinu celkového počtu; konvexní profily jsou častější než konkávní, které se nacházejí asi u šestiny lidí. Proti převažující brunet pigmentaci Shawijců stojí tradice, že jejich předkové byli dříve mnohem blonďatější, a že jejich současný stav jakožto brunetů je zapříčiněn míšením s vnějšími berberskými a arabskými skupinami. Toto stanovisko (…) však nemůže být prokázáno.“

Kabylové vypadají spíše jako menší klasičtí (alespoň částečně) bílí mediteráni z dávných dob předdynastického Egypta a nejstarších neolitických zemědělských kultur severní Afriky. Vyskytují se u nich často tmavě hnědé vlasy a méně často i rusé. Časté jsou světle hnědé oči a asi u jedné šestiny jsou světle smíšené nebo zcela světlé pigmentace. Pleť je poměrně světlá, u necelé desetiny Kabylanů se vyskytují pihy. Ani blond lidé nejsou mezi nimi neznámí, i když nejsou příliš početní. U tohoto berberského kmene je rovněž u některých jedinců patrné přimíšení od staršího bílého kromaňonského Afalou typu, zejména více na západě, na druhé straně u jiných i negroidní přimíšení. Tu a tam se mezi nimi objeví i nordický typ, která je i jinde v severní Africe občas k vidění. (Ibid.)

Poznámky

(7) K úspěchům islámského světa pochopitelně zejména v pozdějším období přispívali i běloši, kteří se do něj dostávali jako otroci, janičáři, žoldnéři (sipahiové), dobrovolní konvertité, imigranti a uprchlíci z Evropy. Díky svým schopnostem se mnozí prosazovali i v nejvyšších společenských patrech islámského světa. Díky jejich přílivu byl zřejmě oddálen úpadek osmanské moci, neboť zbytky bělochů v obyvatelstvu islámského světa v pozdější době již téměř vymizely.

Janičáři, jednotky vytvořené z řad bílých obyvatel Balkánu, byly vojenskou elitou osmanské říše. Sipahiové byli žoldnéři z řad bělochů, zejména Slovanů. Vnitřní i vnější obchod Osmanské říše obstarávali cizí národnosti. Z cizích národů se často rekrutovalo i úřednictvo. I v rámci politické elity se prosazovali běloši – například jako janičáři, kteří se dali na úřednickou dráhu, rádci nebo – zejména – vezíři. Kinder a Hilgermann (1998, s. 209): „Postrachem Evropy se stala elita: sipahiové (lenní jezdci), mnohdy z křesťanských odpadlíků, a janičáři (původně děti křesťanů, které byly v zajetí vychovány ve fanatické muslimy. Vyznačovali se železnou disciplínou v boji. Na 100 000 janičářů později tvořilo ‚stát ve státě‘). (…) Za své úspěchy vděčili Osmané absolutistickému způsobu vlády a úderné síle vojska. Pro jeho potřeby stát každoročně obstarával 20 000 slovanských a afrických otroků, navíc křesťanské obyvatelstvo bylo nuceno odvádět každého pátého chlapce k doplňování janičářského sboru. Správou státu pověřil sultán velkovezíra, často slovanského nebo řeckého původu. (…) Vnitřní obchod obstarávali Řekové a Arméni, zahraniční Benátčané a Janované; netureckého původu byli i nižší správní úředníci (fanarioté) a tlumočníci (dragomané).“

Stejně tak i odborníci v různých technických oborech a řemeslech byli často tvořeni Evropany, a přejímání technologií a vynálezů ze Západu navázalo na předchozí přejímání od původně bílých civilizací Persie a Indie. Což se projevilo například při dobytí Konstantinopole. Huf (2008, s. 161): „Ironií osudu se o zánik vzdorohradu na Bosporu zasloužily i smrtonosné vynálezy ze Západu a evropští odborníci v sultánových službách.“

I obecně se v osmanském vojenském velení nacházelo velké množství bělochů – odpadlíků.

Například Bradford (1974, s. 88): „Zajímavá skutečnost v Haedově líčení je, že mnoho kapitánů, kteří spojili svůj osud s osudem Turků v severní Africe, byli křesťanští odpadlíci. (…) Záznamy říkají, že v roce 1528 bylo v alžírské flotile pětatřicet galejí a galeot: čtyřiadvaceti z nich veleli odpadlíci a jen jedenácti Turci. Lane-Poole zjistil, že mezi odpadlíky byly zastoupeny tyto národnosti: Francouz, Benátčan, Janovan, Sicilan, Neapolitán, Španěl, Řek, Kalábrijec, Korsičan, Albánec, Maďar a Žid.“

Kupříkladu osmanská nadvláda v severní Africe (v Alžíru, Tripolis a Tunisku) byla rozšířena a upevněna bratry Oručem a Chizrem Barbarossovými, jejich přívlastek pochází z italského označení „rudovous“. Oruč, proslulý a drsný válečník, měl ryšavé vlasy a vousy, Chizr, proslulý válečník i obratný politik, kaštanově hnědé. Nebyli Turky; byli syny Řeka-janičáře z Lesbu (Bradford, 1974).

Bílé otroci mohli získat velký vliv na vedení říše i neformálním ovlivňováním sultána. Například bílá rusovlasá otrokyně z Ukrajiny Roxelana měla velký vliv na Sulejmana I. Velikého, jednoho z nejvýznamnějších osmanských vládců (Huf, 2008, s. 173).

Dokonce stávalo, že schopní bílí otroci na královském dvoře se chopili moci, zejména se tak stalo v Egyptě, kde vládla po několik staletí dynastie mamlúků vzešlá z bílých otroků.

Kromě toho, přiliv bílé krve od otroků nebo konvertitů rozšiřoval počty bělošské elity v islámském světě dokonce už v dávných dobách.

Například Abd al-Rahmán III., syn navarrské princezny (franské otrokyně), jehož otec byl synem baskické princezny, byl Arab nanejvýš z jedné čtvrtiny, ze tří čtvrtin mu v žilách kolovala fransko-baskická krev (Kaufman, 1982, s. 31). Byl největším z córdobských vládců, měl modré oči a rusé vlasy (Payne, 1973, s. 23).

 (8) Rovněž tak vzestup a pád Španělska a Portugalska jako mocností v novověké éře byl spojen se změnami v rasové demografii. Během éry jejich expanze byla velká část bílé populace (navíc povětšinou její výkvět) ztracena v koloniích nebo na zahraničních bojištích, zatímco doma zůstávala spíše méně inteligentní část populace tvořena nebílými mediteránními typy a míšenci (samozřejmě určitá část bílé populace zůstala, ovšem šlo spíše o její méně inteligentní výběr). Navíc během času neustále postupovalo míšení mezi bílými a nebílými mediteránními typy. Portugalsko bylo zasaženo více než Španělsko jak odlivem bílé části populace, tak větší mírou absorpce nebílého genofondu.  Proto je nyní ještě chudší a zaostalejší. Jediným místem, kde se zachovala ještě vcelku nesmíšená populace, je snad město Porto na severu. Ve Španělsku se zachovala míšením vcelku nedotčená populace již pouze v centrální oblasti (Madrid a okolí) a na severu v Baskicku a Katalánsku, částečně v Galicii, což jsou také nejvyspělejší a nejbohatší regiony. Z hlediska haplogrup pouze v těchto oblastech převažují bílé haplogrupy – na severu především R1b a také něco málo I; v centrální oblasti je poměr mezi R1b a I vyrovnanější. Rovněž z hlediska antropologie je obyvatelstvo severnějších částí Španělska (a centrální části) světlejší pigmentace (světlejší pleť a častý výskyt modrých očí), zatímco jižnější oblasti jsou tmavší (snědší pleť a tmavé oči jasně dominují). To je dáno tím, že na severu a v centrálním Španělsku existuje ještě vcelku zachovaný nesmíšený mediteránní typ, zatímco jinde je populace složena spíše z mediteránního typu, který vznikl smíšením své bílé (haplogrupa R1b, event. I) a nebílé (haplogrupy J a E) varianty. Rovněž se téměř výhradně na severu vyskytují nordické a na severozápadě i alpinské typy (proto jsou na severu občas k vidění i světlé vlasy).

Zvláštní pozornost zasluhuje Baskicko, které je z hlediska haplogrup jasně bělošské a jak bylo uvedeno v kapitole I., Baskové jsou zřejmě přímými potomky Arbinců, kteří přišli z jihu přes Gibraltar a v Evropě vytvořili kulturu zvoncovitých pohárů.

Stejně jako v Itálii, i ve Španělsku existují v souladu s mírou nebílého přimíšení regionální rozdíly v IQ, byť ne tak výrazné. IQ na severu je vyšší než na jihu (Lynn, 2012).

Reklamy
komentáře 4 leave one →
  1. Andreos permalink
    Srpen 26, 2013 13:32

    Ještě jeden článek:
    http://www.unz.org/Pub/MankindQuarterly-1965jan-00161

  2. Duben 29, 2013 20:43

    V severní Africe bylo království germánského kmene Vandalů, ti tam možná také zanechali stopy.
    V Turecku, mimo jiné, bylo keltské království. Takže to mohl být další příliv. Pro zájemce heslo „Galatie“.
    Ty bělošské typy lze dohledat v islámském světě nejen ve vyšších vrstvách, ale občasně i ve vesnickém obyvatelstvu. Když se podíváte na wikipedii, heslo „Kurdové“, uvidíte kurdské děti, které vypadají naprosto bělošsky.
    U Kalašů – dodnes pohanských v muslimském světě – jsou také pěkné typy. Tyhle dívky jsou myslím úplně evropské:
    Kalash People traditional dress in Chitral Pakistan
    Atd…..

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: