Skip to content

Arbinci a Árijci – bílí tvůrci velkých starověkých civilizací potvrzení antropologií i moderní genetikou – 1. část

Duben 9, 2013
tags:
by

Často slýcháme, jak velké civilizace Východu a Středomoří byly kolébkou lidské kultury a je v nás vzbuzován pocit, že zatímco bílí Evropané byli ještě primitivními barbary, tmavší populace na východ a jih od Evropy byly již na mnohem vyšší úrovni. Západní veřejnosti je vštěpováno, že současní lidé obývající oblast prvních velkých civilizací jsou stejní jako ti, kteří tam žili kdysi a tyto civilizace vytvořili. A rovněž je tedy západní populace manipulována k názoru, že běloši tudíž nejsou o nic inteligentnější a nadanější než tmavší obyvatelé zemí, kde kdysi kvetly staré kultury, a že jejich úpadek byl způsoben jen vlivy prostředí – a stejně tak že vzestup Evropy byl způsoben pouze šťastnou náhodou a vlivem prostředí.

 Typickým propagátorem tohoto přístupu je Jared Diamond, který v knize Osudy lidských společností vysvětluje vznik prvních civilizací v Orientu vnějšími podmínkami – biogeografií. Vhodné podmínky jako úrodnost půdy, přítomnost plodin a zvířat umožnily přechod k zemědělství, které zvýšilo populační hustotu a umožnilo vznik civilizace. Tato teorie je ovšem už na první pohled nepřesvědčivá – oblasti Orientu nebyly nikdy pro vznik zemědělství vhodné; jsou a byly dosti suché, s nedostatkem srážek a s výjimkou říčních oblastí i s ne příliš úrodnou půdou, o čemž svědčí mimo pochybnost zavlažovací systémy, kterými se zemědělství nejstarších civilizací v Mezopotámii i Egyptě vyznačovalo; také plodiny a zvířata sem byly mnohdy importovány lidmi odjinud. Dokonce se zdá, že právě v době, kdy tyto nejstarší kultury začaly vznikat, někdy před rokem 3000 pnl., naopak v těchto oblastech došlo k přechodu k suššímu klimatu a podmínky pro zemědělství se zde zhoršily.

Diamond také zdůrazňuje zaostalost staré Evropy (2000, s. 17): „Lidé ze severní Evropy až do posledního tisíciletí nepřispěli eurasijské civilizaci ničím, co by mělo vskutku zásadní význam – měli pouze štěstí, že žili v geografické oblasti, kde bylo pravděpodobné, že k nim pronikne pokrok (zemědělství, kolo, písmo, metalurgie) dosažený v teplejších částech Eurasie.“

 Ačkoli tvrzení o „evropských zaostalých barbarech“ je přehnané, neboť se nachází stále více důkazů o vyspělých, byť ne tak velkolepých, kulturách i ve starověké Evropě, je nesporně pravdou, že střediskem nejvyspělejších civilizací byl ve starověku skutečně Orient a později i Středomoří. Když se však zaměříme na zodpovězení otázky, kdo tehdy tuto oblast obýval a kdo tamní civilizace vytvořil, najdeme jiný obrázek, než jaký je nám předkládán politicky korektní propagandou. Jestliže můžeme z přesvědčivých důvodů vyloučit, že rozhodující byl vliv prostředí, pak musí být příčinou něco jiného.

Velké civilizace starověku v dnes zaostalém Orientu a Středomoří byly vytvořeny bělochy velmi podobnými současným Evropanům, z genetického hlediska patřících většinou k evropským haplogrupám R1b a R1a. Velká haplogrupa R1, pod niž spadají haplogrupy R1b a R1a, je obecně nejčastější a nejzákladnější haplogrupou lidí evropského původu (u moderních Evropanů se ovšem vyskytují i haplogrupy I a N).(1) R1 se vyskytuje v jedné nebo druhé variantě ve významné míře u všech bílých národů. Tento fakt potvrzují i antropologické nálezy a další indicie. Bílí nositelé R1b (většinou mediteránního, event. kromaňonského typu) vytvořili nejstarší vyspělé civilizace Sumeru a Egypta, z bílých nositelů R1a (původně východního nordického typu) vzešly kočovné východoevropské národy a vyspělé indoevropské civilizace jako árijská Indie nebo Persie.(2) Později R1b mediteráni, alpinci a dinárové a R1a i R1b nordici vytvořili civilizaci starověké Hellas. A nakonec převážně nordičtí nositelé R1b („keltský“ nordický typ byl spjatý s R1b) s přispěním R1b alpinců, dinárů a mediteránů vytvořili civilizaci starého Říma.

Obecně se zdá, že migrace R1b a R1a nositelů do jihozápadní Asie a Středomoří byla velkou vlnou migrací bílého mediteránního typu (zde míněno v širokém smyslu, neboť i nordický a dinárský typ jsou mediteránní deriváty) v období neolitu, která do těchto oblastí přinášela zemědělství a obecně vyšší kulturu (více viz kap. III). Zde narážela na starší kromaňonské či kromaňonsko-mediteránní obyvatelstvo, které bylo nositelem haplogrup I a (zřejmě bělošské) G a možná i na už dříve příchozí bílé nositele R1b, event. i R1a. Později, zejména více na jihu, začala narážet i na nebílé obyvatelstvo, nositele haplogrup J, E, T a L, z antropologického hlediska nebílé varianty především mediteránního a také armenoidního, alpinského a dinárského typu.

 Poznámka na úvod k terminologii

V následujícím členění bílých tvůrců starých civilizací podle dvou zmíněných haplogrup vycházím převážně ze studií a schématu genetika Anatola Klyosova, který je dělí na hlavní dvě skupiny – nositele R1b – „Arbince“ a nositele R1a – „Árijce“; jejich názvy jsou odvozeny od anglické výslovnosti obou haplogrup, navíc anglická výslovnost R1a odpovídá analogicky historickému pojmu „Árijci“, kteří byli opravdu jejími nositeli, a pojem „Arbinci“ pro nositele R1b je vytvořen analogicky.

 Ve svých dvou hlavních studiích o Y-haplogrupách R1b a R1a Klyosov na závěr shodně poznamenává, že jsou obě úzce spjaty se vznikem bílé rasy (myšleno její světlejší evropské divize).

Klyosov (květen 2012; únor 2012): „Předcházející historie haplogrupy [v jedné studii myšlena R1b, ve druhé R1a] je přímo spojena s objevením Europeidů (Kavkazoidů) ~58 000 lps. [lps. = let před současností], pravděpodobně v rozlehlém trojúhleníku, který se rozkládá ze západní Evropy do ruských plání na východě a do Levanty na jihu… Pozdější sekvence SNP mutací v Y chromozómu s objevením haplogrup NOP ~48,000 lps. a P ~38,000 lps. na jejich cestě východně do jižní Sibiře nakonec dala vzniknout haplogrupě R ~30,000 lps. a R1 ~26,000 lps., a poté haplogrupě R1a/R1a1

~20,000 lps. (časový úsek mezi objevením R1 a R1a1 je nejasný) a R1b ~16,000 lps.“

 

 I. Arbinci – bílí tvůrci nejstarších civilizací

 1. Genetika tvůrců Sumeru, Egypta a kultury zvoncovitých pohárů

Haplogrupa R1b se podle Klyosova vyvinula v jižní části Sibiře nebo centrální Asii před asi 16 000 lety (podle finského genetika Kalevi Wiika se vyvinula někde na severu dnešního Španělska nebo jihu dnešní Francie). Během neolitu se spustila postupná migrační vlna bělochů patřících k této haplogrupě a znamenala vznik nejstarších vyspělých civilizací v Orientu a Středomoří – zejména tedy Sumer a Egypt (zřejmě i mínojská civilizace na Krétě, Trója a snad i harappská kultura v Indii).(3) Později následovala v Evropě kultura zvoncovitých pohárů a nakonec i keltská a římská civilizace. Z hlediska antropologie k R1b patřili zřejmě především předindoevropští lidé mediteránního typu, navíc možná i některé populace kromaňonců a dále i deriváty obou skupin jako alpinci nebo dinárové. K R1b však mohly patřit i některé populace převážně nordické, například původní Keltové nebo původní Římané, možná i řečtí Dórové. (Podle některých tvrzení byli Dórové příbuzní keltským nordikům severně od Balkánu, kteří patřili k R1b.)

Podle ruského genetika Anatola Klyosova byli tedy běloši patřící ke skupině R1b zakladateli prvních předindoevropských starověkých civilizací v Přední Asii a Středomoří (květen 2012): „… Arbinci migrovali na jih přes Kavkaz do Mezopotámie a na Střední východ přibližně před 6000-5000 lety; založili sumerskou civilizaci; šli dále na jih přes Egypt až k Atlantiku a přes Gibraltarský průliv až k Pyrenejím.“

Klyosov se zmiňuje konkrétně o R1b běloších v Egyptě, kteří vytvořili egyptský stát a civilizaci (Ibid.): „Měli bychom zde zmínit, že zakladatel linie egyptských faraonů byl Narmer, jehož původ není zcela známý. Byl zakladatelem první dynastie, žil asi v 32. století pnl. – před asi 5200 lety. Tato doba odpovídá času migrace Arbinců podél pobřeží Středozemního moře v severní Africe. Nelze vyloučit, že nositelé R1b haplogrupy mohli skutečně založit královskou linii starověkého Egypta. To neznamená, že královská linie nebyla v rámci dynastií přerušena; nicméně se opakovaně vracela do dynastií, pokud je domněnka o R1b původu některých faraonů správná.“

Dnes víme, že třeba faraon Tutanchamon skutečně patřil do haplogrupy R1b a pravděpodobně i Amenhotep III. a Achnaton (viz eupedie).

Klyosov ohledně migrací bílých nositelů R1b shrnuje (Ibid.): „Celkový obraz migračních cest R1b od velmi časných počátků, kde ‚počátky‘ nejsou podrobně definovány a mohou být odhadovány do doby před 16 000 až 12 000 lety, a až do jejich příchodu k Pyrenejím před 4800 lety jako budoucí příslušníci kultury zvoncovitých pohárů… Jejich migrační stezka probíhala pozvolna z centrální Asie, zřejmě z Altaje, jižní Sibiře, kde byly objeveny některé velmi specifické R1b haplotypy. Jak bylo popsáno (…), jejich obrovský mutační rozdíl s evropskými a středovýchodními R1b haplotypy umísťuje jejich společného předka do doby zhruba před 16 000 lety.“

Klyosov považuje za pravděpodobné, že většina raných kultur Střední Asie a Sibiře byla vytvořena R1b bělochy, ačkoli to ještě není jisté (Ibid.): „Je zde mnoho neolitických, chalkolitických a eneolitických archeologických kultur v oblasti [myšlena centrální Asie a Sibiř], jako Tersek, Ural, Surtandi, Mahandzar, Iman-Burluk, Botai, Atbasar, Kel-teminar a další archeologické středoasijské kultury v současném Rusku (např. Zakharov, 2010), které mohou být dány do souvislosti a Arbinci; ačkoli je poněkud unáhlené kteroukoli z nich dávat do jednoznačné spojitosti s R1b či jinou haplogrupou. Tyto těžké otázky jsou pro archeology něčím novým. Je lákavé označit Seroglazovo, Khvalyn, Samaran, Střední Volha a přilehlé archeologické kultury z doby před 15 000 až 5000 lety z evropského ruského východu jako nejspíše R1b kultury. Nemůžeme to nicméně učinit z důvodu stejné unáhlenosti a bylo by neodpovědné tvrdit to už dnes. To samé může být řečeno o Yamnayi, katakombách a sousedních archeologických kulturách středního a jižního Ruska, které byly zřejmě sdíleny nositeli R1b i R1a, ačkoli v různých časových obdobích. R1b před rokem 5000 před současností, R1a po roce 4500 před současností, což zmátlo archeology, kteří zkoumali odlišné rysy těchto kultur, jež se rozšiřovaly do odlišných oblastí v rozdílných obdobích.“

Nositelé R1b před několika tisíciletími masově zalidnili Evropu, díky čemuž je R1b nejpočetnější haplogrupou v západní a jižní Evropě a vytvořili v ní četné národy (Ibid.): „… posléze přežili a expandovali před asi 4500 – 3700 lety a aktivně zalidnili Evropu, nejprve jako tvůrci kultury zvoncovitých pohárů, a poté vstoupili do éry starověkého Říma, Galů a Keltů, abychom zmínili alespoň jména, která jsou známá a představují určité historické milníky. Ve skutečnosti existovaly v Evropě desítky, jestli ne stovky, starověkých R1b kmenů.“

Klyosov sumarizuje migraci skupiny R1b (Ibid.): „Celková migrační stezka Arbinců zřejmě započala v jižní Sibiři, kde dnešní R1b haplotypy Shorů, Teleutsů, Altayanů, Ujgurů, Khakassů a Tuvů jsou ohromnou měrou odlišné od těch v Evropě a na Středním východě. Migrační cesta pokračovala přes regiony ve Střední Asie a Ruska, kde dnes žijí Baskhirové, Kazaši, Uzbekové, Marijci, Tataři a Kalmyci. Z regionu středního Ruska se Arbinci přesunuli ke Kavkazu a dále na jih do Anatolie, Střední východ, dnešního Iráku, Libanonu a poté podél Středozemního moře přes severní Afriku až k Atlantiku. Na této cestě se nositelé R1b-V88 odštěpili a zamířili hluboko do Afriky, kde jejich potomci žijí v Kamerunu a Čadu dodnes (Cruciani et al., 2010).“

Klyosov R1b migraci shrnuje ještě podrobněji (červen 2011): „Z Kavkazu nositelé R1b1a2 šli na jih přes horstva do Anatolie (společný předek před 6000 lety) a poté se rozdělili do tří základních skupin. Jedna zamířila dále na jih, k řekám Eufrat a Tigris, a stala se Sumery. Mnozí dnešní Asyřané, potomci dávných Sumerů, stále mají jejich R1b1a2 haplotypy. Další šla západním směrem přes Malou Asii až do Evropy, na Balkán a do středomořského regionu před zhruba 4500 lety. Třetí směřovala přes severní Afriku a Egypt (a, mimo jiné, mohla tam zanechat nějaké R1b1a2 faraony) k Atlantiku a přes Gibraltar prošla před asi 4800 lety až na Pyrenejský poloostrov. Tam položila základ kultury zvoncovitých pohárů. Ta v Evropě přetrvávala před asi 4400 až 3800 lety. (…) Zanechala za sebou Basky [ti z nich, kteří zůstali], kteří si stále udrželi starověký arbinský jazyk, stejného druhu jako některé kavkazské jazyky a sumerský jazyk, a v některých společných elementech se vztahující zpět k prototurkickým jazykům z Asie a dále až ze Sibiře.“

Migrace Arbinců do Egypta okolo roku 3200 pnl. by mohla souviset s údajným příchodem tajemné dynastické rasy, „Horovými následníky“ (Šemsu Hor), která díky svým schopnostem a vědomostem zaujala pozici vůdčí elity a stála u zrodu egyptského státu. Časově jejich objevení v Egyptě migraci Arbinců do údolí Nilu odpovídá. Šlo o lidi kromaňonského typu, přičemž faraoni prvních dynastií náleželi k tomuto typu rovněž. (O tomto více viz dále.)

Arbinci tedy kdysi obývali regiony v Orientu, založili zde některé vyspělé civilizace a poté mnozí migrovali do Evropy, kde je tedy mnoho dnešních bílých Evropanů spjato s těmito dávnými bělochy. Klyosov (květen 2012): „V popsaném scénáři jsme nechali nositele R1b haplogrupy na Kavkaze/ruských pláních, v Anatolii a v Libanonu/jižní Mezopotámii před 6000 – 5000 lety. Všechny tři oblasti byly ‚přechodnými‘ regiony, odkud Arbinci migrovali dále na západ. Haplotypy jejich současných potomků slouží jako stopy těchto starověkých migrací.“

 

2. Antropologie – Sumer, Egypt a kultura zvoncovitých pohárů

Bělošskou identitu těchto lidí potvrzují nejen jejich haplogrupy, ale i antropologie, která právě v oblastech, kde jsou genetickým výzkumem doloženy migrace dávných migrací nositelů R1b nachází kosterní pozůstatky bílých lidí, často i další antropologické či umělecké indicie.

 Sumerové

Antropologický výzkum v případě Sumerů odhalil, že patřili ke zvláštnímu, poněkud vyššímu a robustnějšímu mediteránnímu typu s velkou a výrazně dolichocefalní lebkou. To samo o sobě však ještě nestačí k potvrzení jejich bílé identity, neboť opět platí, že mediteránní kostry mohou patřit k bílé i nebílé variantě. Nicméně mnohé další indicie potvrzují, že Sumerové patřící k R1b byli skutečně bělochy. Vzhled Sumerů, jak je vyobrazen na sochách a malbách potvrzuje, že šlo o bělochy mediteránního typu (trochu odlišné od dnešních Evropanů) – velké hluboko posazené (často modré) oči, užší obličej, výrazný, většinou úzký a rovný nos, poněkud ustupující brada. Černé vlasy Sumerů kombinované s modrýma očima jen potvrzuje jejich příslušnost k bílému mediteránnímu typu. Kromě toho i vyspělá a nesemitská sumerská kultura jasně ukazuje, že nešlo o tmavší nebílé mediteránní typy, které tvořily většinou zaostalejší a méně usedlé kultury. A nakonec také jazyk Sumerů nebyl semitský, nýbrž specifický, příbuzný jiným jazykům předindoevropských bílých populací (je možná příbuzný i euskaře, jazyku mediteránních Basků, poslednímu národu, který zřejmě pochází z předindoevropského bílého obyvatelstva Evropy, a u něhož jasně dominuje haplogrupa R1b). Později byla oblast Sumeru osidlována menším mediteránním typem, pravděpodobně představujícím semitské Akkady, příslušníky nebílého mediteránního typu, což opět nasvědčuje distinkci mezi oběma typy a bělošskou identitu Sumerů.

Obecně se potvrzuje, že tito sumerští mediteráni byli běloši, avšak antropologicky a vzhledem, díky některým zvláštním rysům, poněkud odlišní od dnešních bělochů, jejichž většina je tvořena jinými bílými subtypy než mediteránním. Krušina (2000, s. 80): „Podle vyobrazení a zachovaných koster víme (…), že patřili k bílé rase, ale nebyli Indoevropany ani Semity.“  Wells (1931, s. 43): „Zdá se, že tito Sumerové byli hnědý lid s vyčnívajícím nosem.“

 Staří Egypťané

V případě starých Egypťanů, kteří měli patřit ke skupině R1b, platí, že většina z nich patřila k mediteránnímu bílému typu a menší část ke kromaňonskému typu. Kromaňonský typ v Egyptě bezpochyby patřil k bílé rase (nebílá tmavší varianta kromaňonců neexistovala, na rozdíl od mediteránní skupiny, která se člení na bílou a nebílou část) a tvořil egyptskou elitu. S tím souhlasí tvrzení Klyosova, že právě faraoni a vůbec elity starověkého Egypta patřili ke skupině R1b. Víme, že k ní patřil například Tutanchamon a zřejmě i Amenhotep III. a Achnaton. Kromaňonský typ byl obecně světlejší pigmentace než mediteránní většina, s čímž koresponduje tvrzení Coona že soudě dle kreseb vyšší vrstvy ve starém Egyptě vykazovaly častěji blondismus a a rovněž že vypadali prakticky stejně jako moderní Evropané (1939, kap. IV, sekce 4). Tomu odpovídají nálezy mumií vysoce postavených lidí se světlými vlasy (např. Aje, Tij nebo Ramesse II.). Témuž nasvědčuje i Coonovo tvrzení o výrazné dlouholebosti elit, neboť kromaňonci v tehdejším Středomoří byli opravdu výrazně dolichocefalní. Na menšině zachovalých nástěnných maleb mají Egypťané světlé vlasy; Coon se kupříkladu zmiňuje o královně Hetep Heres II., dceři faraona Chufeva, která je vyobrazeně s jasně blond vlasy a bílou pletí (zřejmě nejstarší dochované svědectví o blondismu na světě). Od II. dynastie se v egyptské aristokracii však začal vyskytovat i alpinský typ (Smith, 1938, s. 176). Dále je možné, že v pozdějších dobách se v egyptské šlechtě začal hojněji vyskytovat nordický typ či poněkud světlejší varieta mediteránního typu, neboť mnoho světlovlasých mumií šlechty vykazuje spíše nordické či mediteránní rysy než kromaňonské (subtilnější postava, užší tvář).

Otázka rasové příslušnosti mediteránní většiny v Egyptě je problematičtější, neboť mediteránní skupina se dělí na bělošskou (haplogrupa R1b) a nebělošskou (haplogrupy J, E, T a L) část. Kosterní pozůstatky mnoho nenapoví, neboť z kosterně-antropologického hlediska jsou obě skupiny nerozlišitelné.

Nicméně se zdá, že minimálně část mediteránů v Egyptě bylo rovněž bělochy patřícími k R1b, neboť dle soch a nástěnných maleb šlo o lidi sice černovlasé a poněkud snědší pleti, ale jemných vcelku evropských rysů s rovnými nosy a často i modrýma očima (modré oči jsou k vidění zejména na sochách). Také obecně z kulturního hlediska se zdá, že Egypťané, a to nejen kromaňonská elita, měli specifickou kulturu odlišnou od nebílých mediteránních typů, jako byli zejména semité. Od těch se jasně odlišovali, nazývali je „obyvateli písků“, neboť ti vedli kočovný a často loupeživý život, na rozdíl od usedlých egyptských zemědělců. Zamarovský uvádí (1975, s. 135): „… teorie o ‚asijském‘ nebo přímo ‚semitském‘ původu starých Egypťanů nebyly nikdy přesvědčivé a dnes jsou již překonány.“ Je nicméně pravděpodobné, že určitá část mediteránů v Egyptě patřila k nebílé variantě (nejspíše haploskupina E, která je dnes v Egyptě dominantní) a tvořila zřejmě zejména nižší vrstvy a levnou pracovní sílu dělníků a otroků.

Nejradikálnější je možnost, že ke skupině R1b patřila v Egyptě jen kromaňonská elita Šemsu Hor (viz výše), která okolo 3200 – 3100 pnl. přišla do údolí Nilu a založila egyptský stát, a mediteránní většina patřila k nebílému mediteránnímu typu.

Malkowski uvádí (2007, s. 347): „Ostatky z raně dynastických a předdynastických pohřbů v Egyptě z doby mezi 3000 a 2500 pnl. patří stejnému typu kromaňonského člověka jako ostatky nalezené na Maltě. Je u nich patrná dolichocefalická lebka a jsou větší než ostatky příslušníků místního etnika. Lebka nalezená roku 1902 v mastabě v Beit Challafu patřila panovníkovi 3. dynastie, který byl vysoký 185 cm. Pravděpodobně jde o ostatky faraona Sanachta, jehož jméno se v hrobce našlo.“

Emery (in Kaplanek, 2006, s. 331): „Obě rasy se samozřejmě do značné míry smísily, ale tento proces nemohl proběhnout tak rychle, aby byl v době sjednocení Egypta již ukončen. Po celé archaické období se totiž jeví výrazný rozdíl mezi aristokracií, která se vyznačuje pokročilou kulturou, a mezi masou domorodého obyvatelstva. Obzvláště zřetelný rozdíl se jeví v pohřebních zvycích. Teprve ke konci II. dynastie nacházíme důkazy, že nižší společenské vrstvy začínají přebírat sepulkrální architekturu a obřady svých předků.“

Malkowski (2007, s. 347): „Podle Waltera Emeryho nepocházela dynastická rasa přímo z Egypta, ale i tak zde vládla jako elita, vykonávala kněžské a vládní úřady a mísila se jen s egyptskou aristokracií. Někteří badatelé spojovali dynastickou rasu s takzvanou Šemsu Hor, ‚Horovými následovníky‘, kteří tvořili v předdynastickém Egyptě zhruba do roku 3000 pnl. kněžskou kastu. Tuto teorii podporuje i nález jedinců s většími lebkami a robustní kostrou, kteří byli podstatně větší než místní populace. Jsou natolik odlišní, že můžeme vyloučit, že by byli společného původu. Ke smísení těchto dvou ras došlo v následujících tisíciletích, která se započala sjednocením Horního a Dolního Egypta. Zdá se, že v této významné době, těsně před vznikem dynastického Egypta, se totéž, co se odehrálo na Maltě, stalo i v Egyptě. Do populace začali pronikat lidé středomořského typu a začali postupně (geneticky) nahrazovat starší populaci kromaňonskou.“

Na základě indicií se však nezdá pravděpodobné, že by bělochy byli jen nově příchozí. Nejspíše byl tedy již usazený mediteránní typ v Egyptě tvořen svojí bílou (R1b) i nebílou (zejména E a dále J) variantou; otázkou je, v jakém poměru. A nově příchozí Arbinci, zřejmě kromaňonského typu, společně s původními bílými mediterány, vytvořili egyptskou civilizaci.

V Egyptě jsou rovněž populační skupiny, které vykazují znatelné přimíšení bílé krve díky tomu, že si do určité míry uchovaly starou krev arbinských mediteránních Egypťanů. I to je možné brát jako jistou indicii bělošské identity alespoň části starých mediteránních Egypťanů.

Coon (1939, kap. XI, 9): „Arabové během 7. století nl. zasáhli jako migrační vlna celý Egypt a zavedli nový jazyk a nové náboženství, kterým jen málo sedláků z nilského údolí, předků moderních Koptů, mohlo vzdorovat. Ačkoli koptský jazyk poklesl jako latina do kategorie rituálních jazyků, koptské křesťanství se zachovalo až do dnešní doby. Arabové museli svůj rasový příměsek vnést do usedlé egyptské populace, ale převážně ve městech; na druhé straně Bedawin kmeny, které pasou svá stáda v pouštích a oázách na obou stranách údolé jsou, minimálně antropometricky, čistí Arabové. (…)

Koptové, kteří žijí endogamně už od počátků islámu, musí být dokonce ještě lepšími reprezentanty časného egyptského typu než muslimští sedláci.“ Celkově jsou Koptové světlejší pleti než muslimové, ačkoli je to zčásti tím, že Koptové žijí ve městech a většina z nich nejsou farmáři, a tudíž nejsou tolik vystaveni slunci.

Podobně například izolovaná komunita Karganů 130 mil západně od Luxoru v lybijské poušti díky své separaci od pozdějších arabsko-islámských migrací představuje do určité míry předislámské obyvatele Egypta a vykazuje poněkud světlejší pleť než Felláhové z Horní země, rovné nosy, rovnější vlasy než ostatní Egypťané a občasné světlejší zabarvení vousů. Jak poznamenává Coon s odkazem na Hrdličku, je to zřejmě absencí semitského/asijského mediteránního elementu v těchto oázách (od římských časů ovšem kvůli obchodu s otroky absorbovali něco negroidní krve). (Ibid.)

Dosti silnou indicií pro domněnku, že přinejmenším podstatná část starých mediteránních Egypťanů patřila k bílé R1b variantě, je skutečnost, že u zmíněných křesťanských Koptů, kteří se více vyhýbali míšení s arabsko-islámskými imigranty, je zastoupena výrazně více než u muslimské většiny. Zatímco u ní jde o několik málo procent, u Koptů dosahuje více než 15 % (publik. – únor 2008). Jak bylo řečeno, Koptové jsou světlejší a poněkud podobnější Evropanům; rovněž se zdá, že se více podobají starým Egypťanům na dochovaných malbách.

 Na závěr lze dodat, že ohledně vzniku egyptské civilizace je ovšem možný i scénář (viz závěr poslední Malkowského citace o přílivu mediteránů těsně před vznikem dynastického Egypta), že to kromaňonci (a starší menší mediteráni) tvořili již dříve v údolí Nilu usedlou populaci a příliv Arbinců byl ve skutečnosti opravdu přílivem bílých mediteránů, kteří společně s původnějšími kromaňonci (a snad i dřívějšími mediterány) založili Egypt.

 Obecně se zdá, že bílé obyvatelstvo Egypta z doby vzniku prvních dynastií patřilo k menšímu a subtilnějšímu bílému mediteránnímu typu) podobnému tomu na Krétě a v egejské oblasti (v případě Kréty tomu odpovídají i určité kulturní paralely a obchodní kontakty mezi oběma oblastmi). Geneticky tedy asi patřilo rovněž k R1b, ačkoli mezi ním mohly být starší I a G. Je však i dost pravděpodobné, že mezi nimi byly přítomen i nebílý mediteránní typ (haplogrupy E a J). Příchod pozdějších Arbinců spjatých se Sumery a pozdějšími megalitickými mediterány v západní Evropě znamenal zřejmě příliv vyšších mediteránních, kromaňonských (a asi i alpinských) typů. Byli zřejmě vyšší kultury a založili, ovšem asi i s přispěním původních mediteránů, egyptský stát a civilizaci. Je možné, že později do populace Egypta pronikli i nějací nordici, zejména mezi vyšší vrstvy.

 Jednou z indicií, která by svědčila pro bělošskou identitu starých Egypťanů a obecně pro jejich vyšší inteligenci, je otázka objemu mozkovny. Vzhledem k tomu, že existuje pozitivní korelace mezi inteligencí a velikostí mozku, potažmo objemem mozkovny a souvislost mezi úrovní civilizace a inteligencí populace, pak je nasnadě srovnat velikost mozkovny dávných Egypťanů, kteří ve starověku vytvořili jednu z nejvyspělejších civilizací, s dnešními obyvateli Egypta, který je dnes zaostalou zemí třetího světa. Malkowski (2007, s. 238) uvádí, že afričtí kromaňonci, tzv. Iberomaurové, k nimž patřili i kromaňonci egyptští, měli objem mozkovny okolo 1650 ccm, což je impozantní hodnota.

Smith (1938, s. 176) uvádí, že staří mediteránní Egypťané mělo objem mozkovny okolo 1400 ccm a alpinci, kteří od dob II. dynastie tvořili část egyptské aristokracie, okolo 1500 ccm.

Dokonce i kapacita mediteránního typu v Egyptě je o něco vyšší, než u dnešních nejinteligentnějších rasových skupin – bělochů (myšleno pouze lidé evropského původu) a severovýchodních Asiatů. Ucelená studie o lebeční kapacitě dnešních Egypťanů patrně neexistuje, ale sotva mohou dosahovat úrovně starověkých egyptských mediteránů, když nedosahují výší inteligence ani civilizačně úrovně evropských a asijských populací, které přitom mají nižší mozkovou kapacitu, než onen mediteránní typ ve starém Egyptě. Jejich mozková kapacita tedy bude určitě nižší, což se projevuje i v IQ testech – průměrné IQ v Egyptě je dnes okolo 83 bodů – hluboko pod evropským průměrem, který je 100. Tato fakta dokládají razantní změnu v genetické kvalitě egyptské populace k horšímu a ta se odráží i na značně odlišné kulturní úrovni Egypta kdysi a dnes. Podle toho, co je řečeno o lebkách Sumerů (viz výše Coon), i ty patřily k vyšší a robustnější varietě mediteránního typu a jsou velké a velmi protáhlé; zřejmě tedy i obsah mozkovny u starých Sumerů byl větší než u současných obyvatel regionu.

 Tvůrci kultury zvoncovitých pohárů

Stejně tak i tvůrci kultury zvoncovitých pohárů byli nositeli R1b, kteří před několika tisíciletími dorazili na Pyrenejský poloostrov a patřili i z antropologického hlediska k vyššímu bílému mediteránnímu typu.

Scénář jejich příchodu z genetického hlediska jako nositelů R1b od Klyosova perfektně odpovídá (časově i příchodem přes moře z jihu) scénáři jejich příchodu založenému na základě antropologických (kosterních) a kulturních pozůstatků, který popisuje Coon (1939, kap. XI, sekce 15): „Začátkem druhého tisíciletí pnl., jestli ne dříve, byli tito zemědělští kolonisté posíleni lidmi mnohem vyšší kultury, vysokými mediterány – staviteli megalitů, kteří přišli přes moře, a z nichž mnozí došli ze Španělska až daleko na britské ostrovy a do Skandinávie. Jejich osady ve Španělsku se nacházely především na východním pobřeží a severním atlantickém pobřeží, částečně v regionu Biskajského zálivu.“

Tento vyšší bílý mediteránní typ, stavitel megalitů a výrobce zvoncovité keramiky, je zřejmě přímým předkem atlantomediteránního typu, který se dodnes poměrně hojně nachází v severní Itálii, na severu Španělska, na západním pobřeží Francie a některých západních částech britských ostrovů. Zajímavé je, že pro tento typ je opět typická kombinace tmavých vlasů a modrých očí, která je tedy u těchto lidí ve zmíněných oblastech často k vidění. Obecně – modré oči jsou častý rys pravých bílých mediteránů, i když jinak mohou být trochu snědší pleti a černých vlasů, jak už bylo naznačeno i v případě starověkých mediteránních Egypťanů a Sumerů.

Z hlediska genetiky tomu odpovídá i skutečnost, že ve zmíněných oblastech, kam tito megalitičtí mediteráni migrovali, skutečně dominuje R1b – sever Španělska, západ Francie, západní a jihozápadní části Británie (např. Wiik, 2008).

Později se ovšem atlantomediteránní tvůrci kultury zvoncovitých pohárů začali mísit s dřívějším bílým obyvatelstvem (corded, dinárské a Borreby typy), takže se jejich antropologický typ poněkud proměnil. Navíc některé bílé populace v Evropě dokonce převzalo jen jejich kulturu, takže později bývá kultura zvoncovitých pohárů spojována spíše se smíšenou corded-Borreby-dinárskou populací.

 Tvůrci mínojské kultury

Arbinská příslušnost tvůrců starověké civilizace na Krétě není úplně jasná, avšak zdá se vysoce pravděpodobnou. Antropologicky patřili Mínojci převážně k mediteránnímu typu menší a subtilnější postavy; v malé míře byl zastoupen brachycefální, zřejmě bílý dinárský typ z Kyklad, potažmo Malé Asie (Coon, 1939, kap. V, sekce 3; Pressová, 1978, s. 25). Podle celkové vyspělosti, dobových vyobrazení a četných kulturních a náboženských paralel (kult býka, uctívání bohyně Matky, úcta k ženám, některé podobnosti s výtvarným uměním a architekturou v Egyptě) lze předpokládat, že náleželi buď všichni nebo alespoň jejich většina k bílé arbinské mediteránní variantě.

Lalouettová píše, že patřili k nesemitské předindoevropské mediteránní populaci, tedy zřejmě bílé arbinské (2009, s. 51): „Tato civilizace, založená lidmi z ostrovů, náležejícími k rase, nazývané obecně ‚středozemní‘, je okolo roku 2000 př. Kr. v plném rozkvětu. Na Krétě se tenkrát postavily paláce v lokalitách Knóssos, Faistos a Mallia… “

Mínojci tedy byli zřejmě převážně nositeli R1b, event. v jisté míře i starší bělošské haplogrupy I; možná se na Krétě už tehdy v určitém počtu vyskytovaly i nebílé mediteránní typy, nositelé J a E.

 Kanárské ostrovy a Guančové

Na Kanárských ostrovech se díky jejich izolaci dlouho uchovávala bílá populace, která kdysi obývala celé Středomoří a západní Asii, složená z kromaňonských a bílých mediteránních typů; v menší míře i z nordických a alpinských typů (Coon, 1939, kap. XI, sekce 14). O kromaňonsko-mediteránním složení populace Kanárských ostrovů se zmiňuje i Malkowski (2007). Když v 15. století dorazili na ostrovy Evropané, byli velmi překvapeni, že obyvatelé ostrovů (tzv. Guančové) připomínají Evropany, mnozí dokonce Severoevropany. Je velmi pravděpodobné, že tato smíšená bílá populace patřila rovněž k R1b. O tom svědčí i jisté kulturní paralely ke starým bílým kulturám ve Středomoří, zejména k egyptské (viz dále).

3. Otázka širší předindoevropské kultury Arbinců

Jistou obecnou kulturní indicií, která by naznačovala i společnou rasově-genetickou příslušnost nositelů R1b, je možnost existence něčeho, co lze označit jako širší arbinskou předindoevropskou kulturu. Ta mohla vzniknout na základě určitého společného prostředí i na základě shodných vrozených vloh bílé R1b populace ve Středomoří. Jejími rysy je uctívání bohyně-Matky, matriarchát, důraz na náboženské uctívání plodivé síly země a přírody, stavba velkých kamenných staveb (megalitů, pyramid, zikkuratů), uctívání Slunce, někde i balzamování zemřelých a kult býka.

I když tato domněnka není bez trhlin, neboť tyto kulturní rysy nebyly sdíleny ve vší úplnosti všemi kulturami vytvořenými bílými Arbinci, je možné, že částečně je opodstatněná. Neboť v některých aspektech jejich kultur lze nalézt překvapující shody.

Například v Sumeru byly stavěny zikkuraty, v Egyptě pyramidy a na Kanárských ostrovech pyramidy. Megality jsou rozšířeny po celém Středomoří a dále v západní Evropě a až v Británii a jižní Skandinávii, kde všude došlo k migraci Arbinců. Mnohé megalitické stavby naznačují svou konstrukcí, že jsou nějak orientovány ke slunečnímu cyklu, což naznačuje zájem o něj či přímo jeho uctívání jako společný kulturní rys.

Matriarchát a náboženské kulty matriarchálního či obecně vitálního typu zaměřené na plodnost, půdu a přírodu se v nějaké podobě vyskytovaly v mnoha předindoevropských kulturách ve Středomoří i dále na východ.

V Egyptě zpočátku existovaly různé přírodní zvíření kulty, později se rozvinulo náboženství orientované na Slunce (kult boha Slunce Rea). Usirev, jeden z nejvýznamnějších bohů, byl bohem plodnosti, který vstal z mrtvých. Také v sumerském náboženství je kladen velký důraz na plodnost a život.

Kult býka se vyskytoval nejen na Krétě, ale i v Egyptě a také u předindoevropského obyvatelstva Malé Asie (Malkowski, 2007).

Mumifikovalo se nejen v Egyptě, ale i na Kanárských ostrovech (a obě civilizace stavěly pyramidy, jak bylo zmíněno). Zde existuje i paralela antropologická: v Egyptě byla elita kromaňonského typu (alespoň za Staré říše) a na Kanárských ostrovech byla populace rovněž zčásti složená z kromaňonců.

Wells (1931, s. 38-39): „Před 15 000 – 12 000 lety se ve všech teplých a dobře zavodněných částech Starého světa šířily tyto neolitické společnosti se svými třídami a tradicemi kněží a kněžek, se svými vzdělanými poli, rozvíjejícími se vesnicemi a malými hrazenými městy. Věk za věkem byl mezi těmito obcemi neustálý pohyb a výměna myšlenek. Elliot Smith a Rivers užívali pro kulturu těchto prvních zemědělců názvu ‚kultura heliolitická‘. [Heliolitický znamená sluneční a kamenný.] (…) Vzniknuvší někde v oblasti středozemní a západoasijské, šířila se tato kultura věk za věkem na východ (…), z ostrova na ostrov… Kamkoli přinášeli tito hnědoši heliolitickou kulturu, všude s sebou brali všechny své podivné představy a obyčeje nebo aspoň větší jejich část. (…) Stavěli pyramidy, veliké mohyly a veliké kruhovité ohrady z hrubých kamenů, aby snad usnadnili astronomická pozorování kněží; balzamovali některé nebo všechny své mrtvé (…), měli ‚pro štěstí‘ dobře známou ‚svastiku‘.“

I ve Středomoří existovala tato mediteránní či kromaňonsko-mediteránní populace patřící ke skupině R1b, odlišná od semitů a zčásti odlišná i od pozdějších nordických imigrantů, většinou patřících ke skupině R1a. Wells (1931, s. 49): „Mezi ostrovy a na březích tohoto moře byla již četná města a osady, patřící plemeni nebo plemenům zřejmě příbuzným pokrevně i jazykově se západními Basky, jižními Berbery a Egypťany – byli to národové egejští. Tyto národy si nesmíme plést s Řeky, kteří přicházejí do našich dějin mnohem později; byli před Řeky, ale měli v Řecku a v Malé Asii města, jako Mykény a Tróju, a založili si velikou a vzkvétající osadu v Knóssu na Krétě.“

Totéž potvrzuje Zamarovský (1972, s. 27): „Podle převládajících názorů nebylo jeho obyvatelstvo ani indoevropské, ani semitské; pro jistotu je nazýváme egejské.“

Toto nejstarší bílé a převážně mediteránní obyvatelstvo tedy pocházelo z arbinských imigrantů z východu, jak nasvědčují i kulturní paralely (Ibid.): „S východními zeměmi měl četné společné rysy v umění a náboženství; je možné, že jeho obyvatelstvo bylo dokonce příbuzné lidu předsumerského Iráku a předárijského Íránu. Vykopávky nasvědčují, že postupně se tu usazovali noví přistěhovalci, kteří pronikali z podunajské nebo kaspické oblasti.“

K jazykovým pozůstatkům tohoto předindoevropského nesemitského bílého obyvatelstva Kinder a Hilgermann uvádějí (1998, s. 47): „Jazykově prokazatelné stopy tohoto původního mediterárního obyvatelstva Pelasgů nacházíme v místních jménech končících na –nthos a –ssos, jež nejsou indoevropská (názvy rostlin, kovů, z námořnictví a rybolovu byly převzaty Řeky).“

 

4. Baskové – otázka původu, důkaz bělošské totožnosti dávných Arbinců

V kontextu bělošské identity Arbinců se jako zajímavá indicie jeví národ Basků, který je podle všeho posledním přímým potomkem Arbinců, kteří přišli do Evropy přes moře z jihu a založili zde kulturu zvoncovitých pohárů. V souladu s tím jsou převážně bílého mediteránního typu (častá kombinace tmavých vlasů a modrých očí, úzký výrazný nos), jasně u nich převažuje R1b a jejich jazyk i kultura vykazují znaky předindoevropských bělochů, kteří kdysi žili v celém Středomoří i velké části západního Orientu.

Kondratov (1989, s. 147-149): „Staří obyvatelé Středomoří nepřešli od lovu a sběračství k chovu domácího skotu, ale k zemědělství. Tak tomu bylo v Malé Asii, ve Španělsku i dalších oblastech Středozemního moře. Antropologové tvrdí, že právě zde se vytvořila takzvaná ‚středomořská rasa‘, jedna z ‚malých‘ ras europoidní, bílé rasy. Jak způsobem vedení hospodářství, tak rasovými znaky si byli první obyvatelé jižní Evropy a severní Afriky velmi blízcí. Byli snad příbuzní i jazykově? Není možné v starých písemných památkách, v zeměpisných názvech či v dílech antických autorů najít stopy nářečí dnes vymizelých a možná příbuzných? Stopy ‚předřeckého‘ jazyka byly dávno objeveny v zeměpisných názvech Helady. Místní jména jako Korint nebo Labyrint mají v koncovce sufix – nt, který v řečtině chybí. Neřecké je i dvojité ss v názvu hory Parnass či krétského města Knóssos. Označení s těmito i dalšími předřeckými prvky je možné nalézt téměř všude v okolí Středozemního moře, od Malé Asie až po Pyreneje. Už Sókrates si všiml podobnosti označení národa Iberů, osidlujícího Španělsko, a Iverů, předků Gruzínů, a vyslovil názor, že ‚Iberové žijící u Pontu Euxinu pocházejí z těch Iberů, kteří žijí ve Španělsku‘. (…) O příbuznosti obyvatel Kavkazu a Pyrenejí píší středověcí gruzínští historici a španělský kronikář Margeret, žijící v 15. století, novověcí učenci a vědci dnešních dní. Největší pozornost přitahuje kultura a jazyk Basků žijících v Pyrenejích, jejichž předkové dříve osídlovali nejen dnešní Baskicko, ale i břehy Biskajského zálivu (‚zálivu Basků‘) a francouzskou provincii Gaskoňsko (jež vděčí za své jméno rovněž starým Baskům). Jazyk Basků, stojící osamoceně mezi všemi jazyky národů světa, vykazuje totiž rysy podobnosti s jazyky Kavkazu, stejně jako existují paralely ve zvycích, tradicích a mytologii obyvatel Pyrenejí a Kavkazu. (…) Podobnost jejich jazyků se dá vysvětlit tím, že jak Pyreneje, tak Kavkaz jsou svéráznou rezervací, kde se dochovaly rysy zvyků i jazyk nejstarších obyvatel Středomoří. Nejen zeměpisné názvy, ale i mnohé dodnes zachované staré texty napsané v jazycích nepatřících do indoevropské ani semitohamitské jazykové rodiny umožňují protáhnout jednotný jazykový řetěz od Pyrenejského poloostrova do kavkazské šíje.“

 Hennerbichler shrnuje svoje a Klyosovovy názory na genetické a jazykové indicie R1b totožnosti Sumerů, které se částečně opírají i o jisté podobnosti právě k Baskům (květen 2012): „Anatol Klyosov zakládá svoji hypotézu na možném R1b(1a2) původu (vymřelých) Sumerů zejména na předpokládaných (etno-) genetických relacích s Basky (nyní žijícími v západní Evropě), kteří ‚jsou téměř zcela R1b1b2’, jak je definuje, a na existujících jazykových podobnostech, včetně speciálních forem ergativity. ‚Vcelku tady nejsou žádná data o haplotypech Sumerů‘, připouští Klyosov, ‚avšak, základ mé hypotézy je, že Baskové jsou takřka bez výjimky R1b1b2, že jejich jazyk je ‚nezařaditelný‘, a též některými lingvisty zařazen mezi ‚sino-kavkazské‘. Sumerský jazyk je zřejmě také ‚neklasifikovatelný‘, a rovněž některými jazykovědci označen jako ‚sino-kavkazský‘. Tudíž, Sumerové by mohli být R1b1a2, a migrovat z Anatolie, kam přišli z centrální Asie, západně a pak jižně přes Kavkaz‘, rekapituluje Klyosov. V podstatě předpokládá, že Sumerové a Baskové byli potomky R1b populací, které vznikly před asi 16 000 lety v jižní Sibiři/centrální Asii, a později se rozdělili do dvou různých oddělených podskupin, Baskové se v rámci R1b1b2 pohybovali západně do Evropy a Sumerové možná v rámci R1b1a2 jako první přišli na Kavkaz a poté do Anatolie a Mezopotámie.“

 Z hlediska antropologie naznačuje podobnost mezi Sumery a Basky nejen jejich obecná příslušnost k bílému mediteránnímu typu, ale navíc i konkrétní podobnost v tom smyslu, že Sumerové byli zřejmě vyšší a velmi dolichocefální mediteránní typ s výrazným, rovným a tenkým nosem, tmavými vlasy a modrýma očima (dle nálezů koster a vyobrazení na malbách a sochách), což je nápadná shoda s atlantomediteránním typem, která se často vyskytuje u Basků. Jeho rysy jsou přesně takové. Coon uvádí příklad takového Baska a označuje ho u tohoto národa za velmi častý (1939, fotogr. část, odd. 23): „Dolichocefální španělský Bask… Jako mnoho Basků je extrémně leptorhynní [úzkonosý], s úzkou čelistí a modrooký.“ A dále dodává (Ibid.): „Jak jsme viděli v případě Baska (…), je zde tendence k vysoké, extrémně dlouhohlavé atlantomediteránní rase směřující ke kombinaci černých nebo tmavě hnědých vlasů a modrých očí.“ Totéž se týká i ostatních příkladů, které uvádí (Ibid., odd. 24): „Tito čtyři muži zde uvedení vykazují všichni stejnou kombinaci pigmentace, všichni jsou vysocí 170 cm nebo více, všichni mají dálku hlavy přesahující 200 mm a formují stejnorodou kategorii z hlediska antropometrie a morfologie.“ Rovněž naznačuje, že jde o potomky megalitických mediteránů, kteří přišli do Evropy z jihu přes moře (zřejmě přes Gibraltar), tedy jde o R1b nositele, o nichž píše Klyosov (Ibid.): „Všichni pocházejí z regionů blízko moře dotčených megalitickými mořeplavci.“ Tento fakt Coon i konkrétně shrnuje (Ibid., odd. 23): „Ke konci neolitické éry zažily země západního Středomoří invazi mořeplavců vysoké, mimořádně dlouhohlavé mediteránní variety; někteří z nich přišli skrze Gibraltarský průliv, odkud také putovali na britské ostrovy a do Skandinávie.“ Coon popisuje i lebky Sumerů, které patřily vyššímu a robustnějšímu mediteránnímu typu, což atlantomediteránnímu typu vcelku odpovídá (1939, kap. IV, sekce 3): „Tyto lebky jsou velké, těžké a čistě dolichocefalní.“

 Coon i při obecném popisu antropologie Basků v ní reflektuje silný klasický mediteránní i právě atlantomediteránní element, původně spojený s megalitickou kulturou a později i právě s kulturou zvoncovitých pohárů, o níž je v souvislosti s předky Basků řeč (1939, kap. VIII, sekce 6): „Celkově Baskové reprezentují starověký a později specializovaný mix mediteránů a atlantomediteránů s částečně blonďatými dináry, a je stejně tak možné, že rozdílné poskupiny Basků byly pozměněny skrze míšení až s obyvateli Španělska. Oba zmíněné atlantomediteránní a dinárské elementy byly přítomny už časně, v době měděného věku v severocentrálním Španělsku, kde byli částečně ztotožněni s ranou kulturou zvoncovitých pohárů.“

Zajímavé je rovněž přimíšení dinárského a často světlovlasého typu mezi Basky. Ten mohl být mezi dávnými megalitickými Arbinci přítomen už od jisté dávné doby před příchodem do Španělska nebo byl až přimíšením z lokální populace. V každém případě je ale dobré poukázat na častý blondismus u baskického dinárského typu. Dinárský typ je stejně jako nordický typ mediteránní derivát a jeho světlá pigmentace opět ukazuje na to, že jde o bílou variantu dinárského typu (zde haplogrupa R1b), nikoli o jeho tmavší nebílou variantu rozšířenou dnes v Turecku, Sýrii či na Kavkaze (haplogrupy J1, J2 a E).

 Geneticky arbinská příslušnost Basků zcela souhlasí; R1b se u nich vyskytuje téměř v 90 %, což je společně s Katalánskem a Walesem, kde se také do značné míry zachovalo původní mediteránní obyvatelstvo, nejvíce v Evropě (Wiik, 2008; eupedie).

 Bílí nositelé R1b ve Španělsku, z nichž vzešli Baskové a obecně i arbinské obyvatelstvo jeho zejména severnější části, se odlišovali od obyvatel sídlících jižněji, kteří mohli již tehdy mít nebílé přimíšení, kulturně a historicky už odedávna. Mauduit (1979, s. 36-37). „ Mluví-li se o Iberech, zpravidla se tak označují protohistorické skupiny obyvatelstva, které sídlily na území dnešního Španělska a Portugalska; ve skutečnosti je však třeba rozlišovat mezi dvěma civilizacemi; jedna žila na jihu, v africkém vlivu vystavené oblasti nynější Andalusie, starověké Baetiky, druhá byla severněji, v údolí Ebra, podle něhož patrně vznikl i název ‚Iberové‘ a postupně se rozšířil na veškeré obyvatelstvo poloostrova.“

5. Arbinští dunajští mediteráni – vznik vyspělého zemědělství v Evropě

Arbinci, kteří směřovali do Malé Asie a dále na západ na Balkán a do Evropy (zejména střední a východní) patřili zřejmě převážně k menšímu tzv. dunajskému mediteránnímu typu, který do zmíněných oblastí přinášel zemědělství a některé výdobytky jako znalost bronzu. Šlo o lidi menší postavy, dlouholebé či středolebé, s vysokou klenbou lebky, širším nosem a úzkým malým obličejem. Dunajský mediteránní typ byl dle něj prvním nositelem zemědělství do střední Evropy a tvořil první zemědělce v oblasti Kavkazu a Černého moře. V tomto bodě totiž schématu Klyosova postavenému na genetice opět velmi dobře odpovídají nálezy kosterně-antropologické a kulturní.

Coon (1939, kap. IV, sekce 8): „Jednou z nejvýznamnějších událostí neolitické doby v Evropě byla postupná migrace farmářů přes údolí řeky Dunaje do střední Evropy. Tito noví osadníci zůstávali přímo na březích řeky a jejích přítoků, farmaříce na sprašových místech, kde nemusela být půda obnažena pomocí seker. Jižní Maďarsko, Morava, Čechy a Slezsko byly oblastmi, které shledali zvláště vhodnými a které obsazovali ve velkých počtech. Jak směřovali na západ, dosáhli nakonec jižního Bavorska, Bádenska a severní Francie, zejména pařížské kotliny. Pokračujíce kupředu z jižního Německa, setkali se s potomky neolitických lidí, kteří přišli cestou přes Gibraltar.“

 Coon (1939, kap. V, sekce 2) toto potvrzuje z pohledu antropologie i přímo na nálezech koster. Nejstarší chalkolitické obyvatelstvo Malé Asie náleželo převážně k dunajskému mediteránnímu typu, který byl v té době rozšířen i v dalších kulturách ve střední a východní Evropě oblast Dunaje, Anau, Mariupolu či Kyjeva, jak to potvrdily studie deseti lebek a koster, které pocházely z doby 2600-2300. V menší míře se mezi maloasijskými Arbinci nacházely i vyšší a robustnější variety – další dvě nalezené lebky, více protáhlé, mohly patřit k vyššímu a robustnějšímu megalitickému či corded mediteránnímu typu.

Shrnuje (Ibid.): „Jednota časných zemědělců z obou stran Kavkazu a Černého moře je proto nastíněna, a z rasového hlediska dunajci mohli přijít do centrální Evropy z jižního Ruska nebo z Anatolie, anebo z obou oblastí.“

Rovněž Hrozný uvádí (1949): „Kostry, nalezené v Ališaru z této doby, jsou dlouholebé nebo středolebé rázu středozemního, což platí ostatně i o většině koster, jinde v Malé Asii nalezených. My sotva pochybíme, budeme-li považovat toto obyvatelstvo Ališaru a Kappadokie vůbec za Chattijce, tudíž za obyvatelstvo předindoevropské.“

Mauduit potvrzuje příslušnost prvních významnějších zemědělců v Evropě k menšímu dunajskému mediteránnímu typu (1979, s. 32-33): „V Evropě sice vznikly zemědělství a chov dobytka později než na Blízkém východě, ale ve skromné podobě se v ní určitě vyskytovaly už dříve než ve 4. tisíciletí; tehdy však nabyly osobitých rysů některé skupiny, mezi nimi skupina malých podunajských rolníků. Znali technické postupy, které jim umožnily lépe ovládat prostředí: obdělávání půdy, chov dobytka, předení a tkaní, hlazení kamenných nástrojů a později i kovy. Jak jsme již uvedli, usedlý způsob života se zrodil v Orientě a odtamtud se vydali do světa první zemědělci. Po nich následovaly z týchž oblastí další vlny. První, původem z Malé Asie, tvořili podunajští malí rolníci; nazýváme je tak proto, že jejich sídliště jsou zvlášť četná v údolí Dunaje. Tato vlna dospěla do Evropy ve 4. tisíciletí pnl. a skládala se z lidí protáhlých lebek a malé postavy, jako jsou obyvatelé Středomoří. Své mrtvé pohřbívali skrčené v individuálních hrobech a výjimečně je i zpopelňovali. Nástroje si vyráběli z kamene a potom z kovu – mědi a později bronzu. Metalurgie záhy nabyla důležitosti, což platí zejména o výrobě zbraní, čím dál potřebnějších, protože růst obyvatelstva podněcoval nepokoje. Lovili zvěř i ryby, ale jejich převládající činností bylo obdělávání půdy a chov dobytka; znali obilí – ječmen, proso a žito – a domestikovali hovězí dobytek, vepře, ovci, kozu a samozřejmě i psa. Jejich domy měly obdélníkový půdorys. Podunajští rolníci byli první, kdo dorazili do velké východoevropské sprašové roviny a začali tuto příhodnou půdu obdělávat. Nejdříve si stavěli vesnice blízko polí. Přicházely však i další skupiny hledající půdu a tak propukaly spory. Proto místo vesnic v rovině zakládali opevněné vesnice na místech chráněných přírodou. (…) … tak dorazili na Moravu a na východ od Visly i na sever a do Germánie. Postupovali přirozenými cestami, údolími Odry, Dunaje, Rýna a Maasy, a pronikli do Belgie, ba dokonce i do Francie, kde lze jejich stopy rozeznat v Burgundsku a v pařížském kraji.“

Ovšem podle nálezů a tvrzení Coona se zdá, že část těchto menších mediteránů dorazila přes Středomoří i do západní a severní Evropy ještě před příchodem vyšších megalitických mediteránů.

„Pokud přeneseme naše srovnání dále, nalezneme opět silné podobnosti s neolitickým Španělskem a se všemi menšími mediteránními skupinami. Dunajci nepochybně reprezentují další větev stejné rasové skupiny, která vstoupila do Evropy ze severní Afriky jihozápadní cestou.  Odkud pocházeli přd jejich příchodem do Evropy je nicméně nyní nemožné říci. Evidence z Ruska, včetně té z Mariupolu a Anau, svědčí silně pro původ až za černomořím, ale stejně tak mohli pocházet z Anatolie, z níž stále ještě nemáme žádnou neolitickou evidenci. Je také možné, že migrace dunajců byly dílem příbuzných elementů z více než jedné geografické oblasti.“

 

Jasnou kulturní indicií východního původu dunajských mediteránů v Evropě je jejich malovaná keramika, která se velmi podobá té v Asii (Coon, 1939, kap. IV, odd 8); navíc víme, že i v Anatolii původně žili převážně mediteránního typu (viz výše Coon – kap. V, odd 2). Zajímavé je, že tato keramika se podobá i té, kterou vyráběli Merimdiané v Egyptě, což byla jedna z časných skupin bílých mediteránů sídlících v Egyptě.

Coon shrnuje na základě nálezů shodné keramiky široce se rozprostírající rasovou a kulturní jednotu menších arbinských mediteránních typů od západní Evropy až po severní Afriku před příchodem megalitických mediteránů a árijských corded nordiků (1939, kap. IV, sekce 10): „Další pohyb v této geografické hře nás vede znovu až na daleký západ a do Británie. Časné neolitické kultury na britských ostrovech byly periferním odštěpkem migrací, které ovlivnily zbytek západní Evropy. Takzvaná kultura větrných mlýnů na kopcích, úzce spjata s Michelsburskou expresí v jižním Německu, mohla být původně severoafrické nebo dunajské inspirace, nebo mixem obou. Childe, vidouce merimdianské podobnosti na keramice, předpokládá, ale netrvá, na první zmíněné.“

 

6. Arbinská invaze vysokých atlantomediteránních mořeplavců – příchod vyspělé megalitické kultury do Evropy

Klyosov se ve svém genetickém scénáři zmiňuje o Arbincích, kteří přišli z jihu přes Gibraltar do západní Evropy a stali se tvůrci kultury zvoncovitých pohárů. Tomu odpovídají i nálezy antropologické a kulturní.

Coon (1939, kap. V, sekce 5): „V časných časech objevu kovů se živly z Kréty a egejské oblasti, včetně těch z (…) města Tróje, rozšířily západně na Sicílii, Sardinii, do Itálie a Španělska, dosáhnuvše také menších ostrovů západního Středomoří. Tato námořní difúze byla pravděpodobně provedena mořeplavci za účelem nalezení nových zdrojů kovů stejně jako trhů pro své výrobky, a obchodníky a dobrodruhy následujícími staré námořní cesty megalitických lidí. Zpočátku mohli být lidé přinášející znalost kovů a pozdně megalitčtí kolonisté ti samí lidé. Evidence rasové kompozice mořeplavců měděného věku, kteří dosáhli Itálie a italských ostrovů je jednoduchá a jednoznačná. Poměrně vysocí, dlouhohlaví, středně úzkonosí megalitičtí lidé, kteří byli vneseni během pozdního neolitu do menšího mediteránního typu, který je předcházel, a následováni během eneolitu dalšími stejného typu, ovšem v doprovodu stejně vysokých brachycefálů. Poslední zmínění se podobají lidem stejné dinárské formy hlavy na Kypru, Krétě a v egejské oblasti, a bezpochyby formují západní extenzi stejné migrační vlny.“

Mauduit se rovněž zmiňuje o příchodu megalitických mediteránů do západní Evropy a i on potvrzuje, že šlo o příchod mořeplaveckého lidu přes moře za účelem obchodu a kolonizace (1979, s. 34): „Bohatství Evropy nevábilo jen rolníky hledající půdu, aby se na ní usadili, ale i skupiny obchodníků, kteří směřovali buď hlavními cestami spojujícími Středozemní moře s mořem Baltským, nebo později podél pobřeží Atlantského oceánu. Dorazili dokonce až do Bretaně, Británie a Irska, zemí bohatých na rudy nezbytné k rozvoji metalurgie. (…) Z Blízkého východu pocházelo rovněž velké kulturní hnutí, které se rozšířilo také v Evropě a projevovalo se vztyčováním památníků; některé z nich jsou obrovské a nazýváme je megality. Nejdůležitější z nich, tvořící skutečné svatyně, jsou v Bretani, na jihu Anglie a v Irsku. Pro tuto kulturní pospolitost, nazývanou megalitickou civilizací, byly charakteristické vztyčené kameny, někdy velkých rozměrů – například nyní již zhroucený menhir v Locmaraiqueru byl téměř taky vysoký jako obelisk – nebo hromadné hroby. Hroby si svým uspořádáním byly velmi podobné… (…) Některé hroby, například v Portugalsku, byly podzemní příbytky připomínající egejské tholy, hrobky, do nichž se sestupovalo schodištěm. Kromě toho i další okolnosti nasvědčují jejich středomořskému původu. Za střediska, odkud se šířily, se zpravidla pokládají Kréta, Kypr či Malta, kde se dochovaly podzemní krypty. Kromě tholů však existovaly i jiné druhy hromadných hrobů. V západní Evropě byly nejzajímavější četné dolmeny, skládající se z obrovských kamenných desek na pilířích. Někdy na ně navazovaly vztyčené kameny či menhiry. Menhiry nejenže označovaly hroby, ale někdy dokonce vytvářely až několikatisícová seskupení, jako je tomu v Carnaku v departementu Morbihan či v Avenbury ve Velké Británii. Pozorování ukázala, že každá ze skupin menhirů byla i místem kultu slunce, které tito první rolníci uctívali za to, že dávalo zrát jejich úrodě. Proto uspořádání menhirů odpovídá letnímu slunovratu, kdy se konla slavnost později převzatá křesťanstvím a dodnes přežívající v lidové podobě jako ‚svatojánský oheň‘.“

 Z pohledu genetiky tento historický scénář opět souhlasí: právě v severním Španělsku, západní Francii, Irsku a západní části Británie je R1b nejvíce. Totéž se potvrzuje i při konkrétnějším pohledu: ve Španělsku je R1b zcela nejvíce na severozápadě Španělska obývaném Basky a Katalánci (kteří jsou světlejší než zbytek Španělů a také jejich oblasti jsou nejrozvinutější), a dále na jihozápadě Francie obývané francouzskými Basky a v Bretani, která jako výběžek v severní části západního pobřeží byl nejvíce imigraci megalitických mořeplavců vystaven (viz Wiik, 2008; eupedie).

 Megalitický typ se vyznačuje dlouhou lebkou, středně dlouhým až dlouhým obličejem, výrazným rovným a spíše užším nosem, přiměřenou výškou lebeční klenby, vyšší a štíhlou postavou (Coon, 1939, kap. IV, sekce 2).

 

 Poznámky

 (1) Dalšími dvěma bělošskými Y-haplogrupami jsou I a N. Ty se však vyskytovaly u původního kromaňonského obyvatelstva Evropy a I zřejmě i u západní (evropské) germánské větve nordiků, což znamená, že stály stranou vzniku prvních velkých civilizací Východu a pro tento výklad nemají velký význam. I je dnes rozšířena hlavně v severní a severozápadní Evropě (a jedna její podskupina i na severním Balkáně) a N ve východní a severovýchodní Evropě.

 (2) Y- haplogrupy jsou mužské haplogrupy sledující mutace na mužském Y-chromozómu, který mají pouze muži, tedy dědí se pouze po mužské linii, z otce na syna. Tyto mutace jsou velmi trvanlivé a jejich změny se dají snadno sledovat; proto jsou u mužů nejvhodnějším indikátorem při pátrání po předcích. Mitochondriální DNA, která se dědí na ženském X-chromozómu a přenáší se na obě pohlaví, zdaleka tak vhodná není (její mutace jsou starší a odkazují k dobám, kdy lidstvo nebylo rozděleno do rozličných rasových skupin). Ani příslušnost k Y-haplogrupě ovšem není jasná známka rasové příslušnosti; je totiž dána určitou mutací u vzdáleného mužského předka, která se pak může přenášet na potomky i přes rasově smíšené vztahy. Avšak je to statisticky spolehlivá indicie pro velké populační skupiny – čím více se daná haplogrupa v určité skupině vyskytuje, tím spíše je toho antropologického/rasového typu, s nímž je daná haplogrupa obecně spjata. Statisticky totiž platí, že určité haplogrupy stále obecně (statisticky) a jednoznačně převažují u jednotlivých rasových skupin. Ještě spolehlivějším indikátorem než dnes byly haplogrupy před několika tisíciletími, kdy nebylo lidstvo tolik promíšené, tudíž i výzkumy týkající se haplogrup u starověkých národů jsou věrohodnější a příslušnost starověkých populací k bělošským haplogrupám znamená jejich bělošskou rasovou identitu prakticky s jistotou.

 (3) Bohužel zatím není příliš jasno v haplogrupách příslušníků harappské kultury v údolí Indu. Vzhledem k tomu, že podle koster i dobovým vyobrazením šlo o europoidy mediteránního typu, zřejmě dosti podobný tomu sumerskému, je racionální předpokládat, že s nimi byli spřízněni i po stránce genetické. V tom případě by tedy rovněž patřili k haplogrupě R1b. Vyobrazení na sochách (viz proslulá soška kněze či krále či socha muže nalezené v Mohendžo-Daru – viz Wheeler, 1973, které ukazují velmi podobné rysy jako sochy Sumerů – viz výše). Tomu by nasvědčovalo i jejich historické pozadí a kulturní paralely; obojí opět ukazuje ne spojitost se Sumery. Kinder a Hilgermann (1998, s. 27): „Někdy mezi 3200-2800 se Sumerové usadili na jihu Mezopotámie. Jejich původ není znám, snad přišli z východu a spřízněni s nositeli harappské kultury.“ Bič (1990, s. 34): „Poukazuje se na i na příbuznost nebo aspoň podobnost sumerských památek s protoindickou kulturou v Mohendžo-daru a Harappě.“

Je ovšem také možné, že Harappané patřil k nějaké starší haplogrupě, z níž R1b a R1a vzešly, tedy z R1, případně mohli náležet k příbuzné R2 haplogrupě.

Zdroje

Pozn: u některých drobnějších dat jsou zdroje uvedeny přímo v textu.

 Studie, knihy a články on-line:

 Studie

Klyosov (a Rozhanski) o historických migracích R1b Arbinců a R1a Árijců z hlediska genetiky:

O Arbincích:

Klyosov, Anatol: Ancient History of the Arbins, Bearers of Haplogroup R1b, from Central Asia to Europe, 16,000 to 1500 Years before Present.

Publikováno on-line ve SciRes – http://www.SciRP.org/journal/aa, květen 2012: http://www.scirp.org/journal/PaperInformation.aspx?paperID=19567

O členění haplogrupy R1b a o historii jejích bílých nositelů podrobněji:

Klyosov, Anatol: Haplotypes of R1b1a2-P312 and related subclades: origin and “ages” of most recent common ancestors. Červen 2011, on-line zde: http://freepages.genealogy.rootsweb.ancestry.com/~villandra/McKinstry/I2b1/Haplogroup%20R1/R1b_Proceedings_4_6_2011.pdf

 O Árijcích:

Klyosov, Anatol a Rozhanskii Igor: Haplogroup R1a as the Proto Indo-Europeans and the LegendaryAryans as Witnessed by the DNA of Their Current Descendants

Publikováno on-line ve SciRes – http://www.SciRP.org/journal/aa, únor 2012: http://www.scribd.com/doc/99488100/Haplogroup-R1a-as-the-Proto-Indo-Europeans-and-the-Legendary-Aryans-as-Witnessed-by-the-DNA-of-Their-Current-Descendants-A-Klyosov

Rozhanskii, Igor a Klysosov, Anatol: Haplogroup R1a, Its Subclades and Branches in Europe During the Last 9,000 Years.

Publikováno on-line ve SciRes – http://www.SciRP.org/journal/aa, srpen 2012: http://www.scirp.org/journal/PaperInformation.aspx?paperID=21698

 Obecněji o bílých i nebílých haplogrupách a jejich historii:

Klyosov, Anatol: DNA Genealogy, Mutation Rates, and Some historical Evidence Written in the Y.Chromzome, Part II: Walking the Map. Journal of Genetic Genealogy, 5(2): 217-256, 2009. http://www.jogg.info/52/files/Klyosov2.pdf

 Ke zbývající R1a haplogrupě v Íránu:

Regueiro, M. et al.: Iran: Tricontinental Nexus for Y-Chromosome Driven Migration. Human Heredity 2006; 61:132–143.

on–line: http://www.yhrd.org/files/b465c9a4e956626445689b1dd11409ef27e60d0f.regueiro2006.pdf

 O Kurdech a Bascích:

Hennerbichler, Ferdinand: The Origin od Kurds. Publikováno on-line ve SciRes – http://www.SciRP.org/journal/aa, květen 2012.

on-line: http://scirp.org/journal/PaperInformation.aspx?PaperID=19564

 O příslušnosti Tutachamona, Amenhotepa III. a Achnatona k R1b:

http://www.eupedia.com/forum/threads/25663-Pharaoh-Tutankhamun-Akhenaten-and-Amenhotep-III-were-R1b

 O vysokém zastoupení R1b (a I) u křesťanské komunity v Libanonu, která si udržela více z genofondu bílého předmuslimského obyvatelstva:

Zalloua, Pierre A. et al.: Y-Chromosomal Diversity in Lebanon Is Structured by Recent Historical Events.  Am J Hum Genet. 2008 April 11; 82(4): 873–882.

on-line: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/?term=Zalloua%20PA%5Bauth%5Dhttp://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2427286/

http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0002929708002061

 K druhému údaji o haplogrupách Arménů (ne z eupedie): http://www.khazaria.com/genetics/armenians.html

 Studie k 15 % haplogrupy R1b u Koptů (publikováno – únor 2008):

http://jewsandjoes.com/israelite-and-noahic-haplogroup-hypotheses.html

 Obecné informace o haplogrupách obyvatel starověkých civilizací:  http://www.eupedia.com/forum/threads/25163-Y-DNA-haplogroups-of-ancient-civilizations

 Info k Dákům, kteří vykazovali nordické rysy a byli příbuzní Thráků a Ilyrů (a Frýgové byli údajně R1a jako odštěpek Thráků):

http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C3%A1kov%C3%A9

Výzkumy o dávných nordicích v Číně:

O genetickém výzkumu bílých mumií:

Genetic testing reveals awkward truth about Xinjiang’s famous mummies, (AFP), 19 April 2005.

on-line:
http://www.khaleejtimes.com/displayarticle.asp?xfile=data/todaysfeatures/2005/april/todaysfeatures_april37.xml&section=todaysfeatures

O Mairovu výzkumu nordických mumií v Číně:                                                                      Hadingham, Evan: The Mummies of Xinjiang. Friday, April 01, 1994; the April 1994 Issue.

on-line: http://discovermagazine.com/1994/apr/themummiesofxinj359#.UVXhsVczSRQ

O R1b a R1a, zbývající bílé krvi zděděnou po původním bílém osídlení oblasti (Tocharové) u Ujgurů:

http://en.wikipedia.org/wiki/Genetic_history_of_the_Turkish_people

Migrace nordiků do Číny a jejich kulturní přínos zde:

Deavin, Mark: Aryans – Culture Bearers in China.  National Vanguard, 117 (March-April 1997), p. 13-16.

on-line: http://library.flawlesslogic.com/china.htm

O evropských haplogrupách a základním rozdělení europoidních haplogrup:

Wiik, Kalevi: Where Did European Man Came From? Journal of Genetic Genealogy, 4:35-85, 2008.

on-line: http://www.jogg.info/41/Wiik.pdf

 O pozitivní/negativní korelaci evropských/neevropských haplogrup s kognitivními schopnostmi:

Rindermann, Heiner; Woodley Michael A.; Stratford, James: Haplogroups as evolutionary markers of cognitive ability.

Intelligence, Volume 40, Issue 4, July–August 2012, Pages 362–375.

on-line: http://lesacreduprintemps19.files.wordpress.com/2012/05/haprinderm.pdf

http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0160289612000529

 Obecné informace o haplogrupách obyvatelstva Evropy a zemí východně/jižně od Evropy: http://www.eupedia.com/europe/european_y-dna_haplogroups.shtml

 Lynn o rozdílech v IQ a dalších ukazatelích v Itálii a Španělsku ve vztahu ke genetickému přimíšení tmavších populací z Východu a severní Afriky:

Lynn, Richard: In Italy, north–south differences in IQ predict differences in income, education, infant mortality, stature, and literacy, 2009. Vyšlo v Intelligence 38 (2010), s. 93–100.

on-line: http://affaritaliani.libero.it/static/upl/ric/0000/richard_lynn_north_south_differences_in_iq.pdf

Lynn, Richard: IQs in Italy are higher in the north: A reply to Felice and Giugliano. Vyšlo v Intelligence 40 (2012), s. 255–259.

on–line: https://lesacreduprintemps19.files.wordpress.com/2012/03/iqs-in-italy-are-higher-in-the-north-a-reply-to-felice-and-giugliano.pdf

 Lynn, Richard: North-South Differences in Spain in IQ, Educational Attainment, per capita Income, Literacy, Life Expectancy and Employment. Mankind Quarterly, Vol. 52, Nos. 3-4 (Spring-Summer  2012), s. 265-291.
on-line (jen abstrakt): http://www.mankindquarterly.org/spring_summer2012_lynn.html

 IQ skóry národů: http://www.rlynn.co.uk/pages/article_intelligence/t4.asp

http://www.photius.com/rankings/national_iq_scores_country_ranks.html

 Jobling, Ian: What is the West? Part II. Vyšlo na White America, 8. 2. 2008.

on-line: http://whitelocust.wordpress.com/the-history-of-western-religion/what-is-the-west-part-ii/

Knihy

Coon, Carleton S.: The Races of Europe. Macmillan Company, New York 1939.

on-line: http://www.theapricity.com/snpa/racesofeurope.htm

Günther, Hans F. K.: The Racial Elements of European History. Methuen And Company, London 1927.  [G. C. Wheeler, trans.]

on-line: http://marchofthetitans.com/earlson/hfk/reoehcover.htm

Stoddard, Lothrop T.: The Rising Tide of Colour. Scribner, New York 1922.

on-line: http://cdn.preterhuman.net/texts/unsorted/RisingTideOfColor.pdf

Galton, Francis: Hereditary Genius. Macmillan and Co., New York 1982.

on-line: http://galton.org/books/hereditary-genius/text/pdf/galton-1869-genius-v3.pdf

Lynn, Richard: Race Differences in Intelligence – An Evolutionary Analysis. Washington Summit Publishers Augusta, GAA National Policy Institute Book, Washington 2006.

on- line: http://www.velesova-sloboda.org/antrop/lynn-race-differences-in-intelligence.html#_06

Rushton, Phillipe J.: Race, Evolution, and Behavior. A life History Perspective. Transaction Publishers, New Brunswick 1997.

on-line: https://lesacreduprintemps19.files.wordpress.com/2012/11/jp-rushton-race-evolution-behavior-unabridged-1997-edition.pdf

Baker, John R.: Race. Oxford University Press, Oxford 1974.

on-line (ke stažení): http://depositfiles.com/files/hdtworr83

Literatura – knihy a články

 Knihy

Zamarovský, Vojtěch: Na počátku byl Sumer. Panorama, Praha 1983.

Zamarovský, Vojtěch: Jejich Veličenstva pyramidy. Československý spisovatel, Praha 1975.

Zamarovský, Vojtěch: Řecký zázrak. Mladá fronta, Praha 1972.

Zamarovský, Vojtěch: Dějiny psané Římem. Mladá fronta, Praha 1967.

Burian, Jan et al.: Antická kultura. Orbis, Praha 1961.

Bič, Miloš: Při řekách babylónských, Vyšehrad, Praha 1990.

Burian, Jan: Řím – světla a stíny antického velkoměsta. Svoboda, Praha 1970.

Miltner, Vladimír: Indie má jméno Bhárat. Panorama, Praha 1978.

Klíma, Otakar: Sláva a pád starého Íránu, Orbis, Praha 1977.

Schreiberovi, Hermann a Georg: Zaniklá města, Vyšehrad, Praha 1977.

Haughton, Brian: Tajemství minulosti. Alpress, Frýdek-Místek 2007.

Malkowski, Edward F.: Před nástupem faraonů. Volvox Globator, Praha 2007.

Johnson, Paul: Civilizace starého Egypta. Academia, Praha 2002.

Kaplanek, Andrzej: Po stopách synů slunce. Alpress, Frýdek-Místek 2006.

Maudiut, J. A.: Keltové. Panorama, Praha 1979.

Kinder, Hermann a Hilgermann, Werner: Encyklopedický atlas světových dějin. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998.

Smith, Grafton Elliot: Dějiny člověka, Jan Laichter, Praha 1938.

Růžička, Jaroslav: Biologické základy eugeniky. Fr. Borový, Praha 1923.

Kilian, L.: Zum Ursprung der Indogermanen, Bonn 1983.

Wolf, Josef: Lidé celého světa, Práce, Praha 1979.

Krušina, Zdeněk: Tajné dějiny lidstva 1. Eminent, Praha 2000.

Šusta, Josef; Groh, Vladimír et al.: Dějiny lidstva I. – Světla Východu a Helady. Melantrich, Praha 1940.

Pressová, Ludwika: Stará Kréta. Panorama, Praha 1978.

Moscati, Sabatino: Staré semitské civilizace. Odeon, Praha 1969.

Plutarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů. Odeon, Praha 1967.

Souček, Jan: Dějiny pravěku a starověku. Vyd. a nakl. Práce, Praha 1997.

Huf, Hans-Christian: Vzestup a pád mocných říší. Alpress, Frýdek-Místek 2008.

Bradford, Ernle: Sultánův admirál. Orbis, Praha 1974.

Kaufman, Hans: Evropa a Maurové. Panorama, Praha 1982.

Tyldesley, Joyce: Kleopatra – poslední egyptská královna. Domino, Ostrava 2009.

Geiss, Imanuel, Dějiny světa v souvislostech, Ivo Železný, Praha 2005.

Kondratov, Alexandr: Atlantidy moře Thetys. Lidové nakladatelství, Praha 1989.

Klíma, Otakar: Společnost a kultura starověké Mezopotámie, Nakladatelství čs. Akademie věd, Praha 1962.

Pringleová, Hather: Velký plán – hitlerovi vědci a holocaust. BB/art, Praha 2008.

Gibbon, Edward: Úpadek a pád římské říše. Levné knihy, Praha 2010.

Parker, Geoffrey et al.: Atlas světových dějin. Knižní klub, Praha 1999.

Menghi, Martino: Encyklopedie starověkého Řecka, Perfekt, Košice 2003.

Zamarovský, Vojtěch: Za tajemstvím říše Chetitů, Mladá fronta, Praha 1961.

Hrozný, Bedřich: Nejstarší dějiny Přední Asie, Indie a Kréty (4. vyd.), Melantrich, Praha 1949.

Vidal-Naquet, Pierre et. al.: Dějiny lidstva, Mladá fronta – Argo, Praha 1999.

Daicoviciu, Hadrian: Dákové. Mladá fronta, Praha 1973.

Claire Lallouettová, Ramessova říše. Levné knihy, Praha 2009.

Wells, Hebert George: Stručné dějiny světa. Družstevní práce, Praha 1931.

Souček, Jan: Dějiny pravěku a starověku, Vyd. a nakl. Práce, Praha 1997.

Heyerdahl, Thor: Staré civilizace a oceán, Panorama, Praha 1983.

Gumiljov, Lev Nikolajevič: Hledání vymyšlené říše. Mladá fronta, Praha 1974.

Darkevič, Vladislav Petrovič: Argonauti středověku. Panorama, Praha 1984.

Bardtke, Hans: Příběhy ze starověké Palestiny, Vyšehrad, Praha 1990.

Geiss, Imanuel: Dějiny světa v souvislostech, Ivo Železný, Praha 2005.

Avdijev, Vsevolod Igorevič: Dějiny starověkého Východu. Státní nakl. pol. literatury, Praha 1955.

Wheeler, Mortimer: Dávná civilizace v údolí Indu, Mladá fronta, Praha 1973.

Graham, P. et al.: Encyklopedie – Zeměpis světa. Columbus, Praha 2002.

Day, J. V.: Indo-European Origins. Institute for the Study of Man, Washington, DC 2001.

George La Piana: Foreign Groups in Rome During the First Centuries of the Empire. The Harvard Theological Review.

Duff, A.M.: Freedmen in the Early Roman Empire. Engl: W Heffer and Sons, Ltd., Cambridge 1958 (1928).

Mackenzie, Donald A.: Indian Myth and Legend, 1913.

Muir, John: Original Sanskirt Texts, 1858.

Lamb, H.: Genghis Khan: The Emperor of All Men, Thornton Butterworth, London, 1928.

Lamb, H.: Tamerlane: The Earth Shaker, Thornton Butterworth, London, 1929.

Brent, P.: The Mongol Empire: Genghis Khan, His Triumph and his Legacy, Weidenfeld & Nicolson, London 1976.

Jeffreys, E., M. Jeffreys & R. Scott: The Chronicle of John Malalas. Australian Association for Byzantine Studies, Melbourne 1986.

Scarre, C.: Chronicle of the Roman Emperors. Thames and Hudson, London 1995.

Sieglin, W.: Die blonden Haare der indogermanischen Völker des Altertums. J. F. Lehmanns Verlag, Munich 1935.

Baltzer, H.: Rasse und Kultur: Ein Gang durch die Weltgeschichte. Alexander Duncker Verlag, Weimar 1934.

Dunan, M & J. Bowle (eds.): Larousse Encyclopedia of Ancient and Medieval History. Paul Hamlyn, Feltham 1968. [D. Ames & G. Sainsbury, trans.]

Gayre of Gayre, R.: Miscellaneous Racial Studies, 1943-1972: Volume II.  Armorial, Edinburgh 1972.

Grant, M.: Dawn of the Middle Ages. Weidenfeld & Nicolson, London 1981.

Guillaume, A. [trans.]: The Life of Muhammad: A Translation of Ibn Hisham’s „Sirat Rasul Allah“. Oxford University Press, Oxford 1987.

Günther, H. F. K.: Rassenkunde des jüdischen Volkes. J. F. Lehmans Verlag, Munich 1930.

Günther, H. F. K.: Die nordische Rasse bei den Indogermanen Asiens. J. F. Lehmans Verlag, Munich 1934.

Lewis, B.: Race and Slavery in the Middle East: An Historical Enquiry. Oxford: University Press, Oxford 1990.

Mitchell, D.: Pirates. Thames & Hudson, London 1976.

Payne, S. G.: A History of Spain and Portugal: Volume One. University of Wisconsin Press, Madison 1973.

Reader’s Digest Association: The Last Two Million Years. Reader’s Digest Association, London 1974.

Siragusa, G. B. [ed.]: Centenario della nascità di Michele Amari. Virzi, Palermo 1910.

Sordo, E.: Moorish Spain. Cordoba, Seville, Granada. Crown Publishers, New York 1962. [I. Michae, trans.]

John Malalas, Chronographia.

Pliny the Elder, Naturalis Historia.

Suetonius, De Vita Caesarum: Divus Iulius, Divus Augustus, Tiberius, Caligula, Divus Claudius, Nero, Galba, Otho, Vitellius, Divus Vespasianus, Titus, Domitianus.

Diamond, Jared: Osudy lidských společností: Střelné zbraně, choroboplodné zárodky

a ocel v historii. Columbus, Praha 2000.

Články

Dočkalová, Martina: Blonďáci z Hindukúše, Svět 8/2011, s. 24-25.

Kumar, G. D.: JIES, 1, 1973, s. 66 – 67.

Merivale, Charles: The Romans Under the Empire, vol. 2.

Frank, Tenney: Race mixture in the Roman Empire. American Historical Review, Volume 21. 1916.

Vollers, K. (1910): „Über Rassenfarben in der arabischen Literatur.“ In Siragusa (1910) pp. 84-95.

von Schwerin, H.: (1960) „Nordic Elements in Afro-Asia.“ Northern World IV (2) pp. 24-30.

von Schwerin, H.: (1964) „European Elements in Afro-Asia.“ Mankind Quarterly IV pp. 127-133.

Weyl, N. (1967): „The Arab World: A Study of Biogenetic Disintegration.“ Mankind Quarterly VIII pp. 26-43.

Fossier, R. (1968): „The Beginning of Europe’s Expansion.“ In Dunan & Bowle (1968) pp. 298-321.

Advertisements
komentářů 16 leave one →
  1. Andreos permalink
    Březen 14, 2016 15:58

    Richard Molek
    Pokud jde konkrétní data, tak třeba Galton už kdysi při měřeních v Británii zjistil, že u mužů se průměrná velikost mozků při řazení dle sociálních tříd pohybuje od 1324 ccm u nekvalifikovaných dělníků do 1468 ccm u profesionálních tříd.
    Viz zde:
    http://philipperushton.net/wp-content/uploads/2015/02/The-Evolution-of-Brain-Size-and-Intelligence-2007-by-John-Philippe-Rushton-C.-Davison-Ankney.pdf – s. 22
    Viz i naše literatura – Růžička, Biologické základy eugeniky (1923, s. 287),
    kde uvádí, že mozek těžší než 1400 g se nachází u 26 % „nádeníků, dělníků
    a posluhů“, u 48 % „obchodníků, písařů a učitelů“ a u 57 % „studovaných a vyšších
    úředníků“.

    Jinak je samozřejmě pravda, že záleží také na struktuře mozku, třeba také na tom, jak hustě jsou v kterém mozku kortikální neurony uspořádány; to nikdo nezpochybňuje – obecně záleží především na POČTU kortikálních neuronů v cerebrálním kortexu – čím více jich je, tím rychlejších a komplexnějších myšlenkových pochodů je daný mozek schopen. Velikost je pouze jednou z funkcí,co ten počet ovlivňuje – čím větší mozek, tím většinou (ne vždy) je v něm i více kortikálních neuronů – ale jistě to ovlivňuje i to, jak je velký samotný cerebrální kortex nebo to, jak hustě jsou v něm neurony uspořádány. Nicméně velikost mozku je prostě jedním z faktorů, co ovlivňuje počet těch neuronů a tedy i intelektuální výkony daného mozku.

    Pokud jde o tvar hlavy/lebky, ten se jistě do určité míry může variabilně měnit vlivy prostředí jako strava apod.- ale jen do určité míry, kterou vymezuje genetická výbava. Celkově vzato genetická výbava ovlivňuje tvar lebky značnou měrou. Pokud jde o ten široce citovaný Boasův výzkum, tak to je víceméně podvod, což už jsem tady kdysi uváděl.
    Američtí antropologové Sparks a Jantz v roce 2002 přezkoumali vzorek lebek, který kdysi zkoumal Franz Boas (porovnával indexy u několika přistěhovalých populačních skupin do USA – rodiče s dětmi, které se buď narodily ještě v Evropě a s těmi, které se narodily už v Americe). Ten kdysi „došel“, k tomu, že kraniální index je vlivem prostředí silně plastický – dnes tuto studii hojně citují zastánci rozhodujícího vlivu prostředí a rasoví rovnostáři. Ovšem když to přezkoumali, tak zjistili, že ten vzorek jen „potvrdil celkovou stabilitu kraniálního indexu“ a rozhodující vliv dědičnosti.
    Viz zde:
    http://www.unl.edu/rhames/courses/current/boas-skulls-revisited.pdf

    Jinak ten váš dlouhý koment je docela zajímavý a s mnoha podnětnými myšlenkami, ale nic to nemění na tom, že genetika prostě silně ovlivňuje člověka, a to i v oblasti antropologických veličin, velikosti mozku, kognitivních schopností a povahových rysů. A ovlivňuje i vlohy, inteligenci, mentalitu a povahové tendence u celých populačních skupin – a tím i to, jakou budou mít podobu a úroveň kultury, které vytvářejí. Tak to prostě je.

  2. Andreos permalink
    Březen 14, 2016 15:49

    Richard Molek
    Samozřejmě že velikost mozku a inteligence spolu souvisejí jen do určité míry a statisticky – ale určitá provázanost zde evidentně je; samozřemě záleží také na metodě měření. Korelace mezi inteligencí (event. g faktorem) a velikostí mozku/hlavy – podle metody měření se korelace pohybují od 0,2 – korelace velikost hlavy a inteligence, přes 0,3 – korelace výše IQ a velikosti mozku nezávisle na velikosti těla a 0,44 – korelace výše IQ a velikostí mozku měřenou pomocí magnetické rezonance až k 0,64 – korelace velikosti hlavy a sycenosti faktorem g.
    Viz zde:
    http://www.vzdelavaci-institut.info/?q=system/files/Tabu_v_socialnich_vedach-Petr_Bakalar.pdf – s. 35, 40, 48, 97
    Viz též ke té korelaci zde: http://psychology.uwo.ca/faculty/rushtonpdfs/race_evolution_behavior.pdf
    s. 22 – 26
    a zde: http://www.euvolution.com/articles/brainsize.html

    Statisticky tedy prostě platí, že inteligentnější lidé mají v průměru větší mozky a méně inteligentní lidé menší.

    Viz třeba zde:
    https://abc102.wordpress.com/2011/02/17/brain-size-and-correlates-with-iq/
    http://psychology.uwo.ca/faculty/rushtonpdfs/SizeMatters.pdf
    Těch studií o vzájemné korelaci IQ a velikosti mozku je už spousta, stačí googlovat.

  3. Richard Molek permalink
    Březen 11, 2016 08:15

    PS :

    Klíčová pro pochopení a definici toho co nazýváme už lidským není velikost mozku, ale jeho vnitřní anatomie, složitost struktury a počet neurálních spojení, nikoli fyzická forma kosterního skeletu, ta může být velmi variabilní a my trochu stále žijeme v zajetí některých přežívajících setrvačných umělých stereotypů ohledně přeceňování moderního lidského vzhleu kostry a s jiných „nemoderních“ archaiscký někdy zjednodušeně docházíme k závěrům i o jednoduché inteligenci dotyčného tvrora, přitom dnes už jse ví, že klíčová pro druh a míru inteligence není ani velikost mozku natož jeho tvar daný tvarem lebky, ale počet a způsob neurálních spojení, takže někdy může objemově menší mozek může mít větší výkonost než objemově větší mozek – na to máme nezvratné důkazy z měření. Z kapacity lebečních dutin nezjistíme nic a tloušťce mozkové kůry, ani o složitosti vnitřní organizace neurální hmoty. Když to přirovnám, tak počítač může mít klidně z pohledu z vnějšku stejnou velikost pamětí, dokoce může mít i stejnou kapacitu, ale to co je rozhodující není nutně jen velikost a kapacita hrdware, ale vliv na výkon může mít také naprosto odlišný software. Takže různí fosilní či současní hominidé a dnešní lidé sice mohou mít v podstatě velmi podobný „hardware“, ale odlišný „software“. Vždyť jen rozdíl objemové kapacity člověka moderního typu se podle měřených lebek pohybuje v obrovském rozmezí zhruba od 760 cm3 až po 2800 cm3 bez rozdílů na inteligenci dotyčných, přičem ten největší objem paradoxně nepatříl největšímu géniovi, ale choromyslnému Londýnskému zahradníkovi, zatímco nositel Nobelovy ceny za literaturu Anatole France měl objemovou kapacitu mozku pod hranicí pozdních erektů ) = jen 1013 cm3. A takových měřených příkladů v nedávné historii existuje mnohem více. Dříve vědci předpokládali výšku inteligence podle koeficientu poměru velikosti těla k poměru velikosti mozku, ale mnoho nezapadajících příkladů a výjimek ukázalo, že takový umělý konstrukt je naprosto nepravdivý.

    Netvrdím, že některé informace jsou obecně nepravdivé či zastaralé jen proto, že nejsou nejnovější, ale ve vašem článku opravdu některé zastaralé informace jsou.

  4. Richard Molek permalink
    Březen 11, 2016 07:53

    Zdravím,

    reaguji na níže uvedené :

    „Vzhledem k tomu, že existuje pozitivní korelace mezi inteligencí a velikostí mozku, potažmo objemem mozkovny a souvislost mezi úrovní civilizace a inteligencí populace..“

    Toto tvrzení je však už mnoho let zastaralé a tudíž nepravdivé. Již poměrně dost let to vidí vědci jinak. Dříve se předpokládaná velikost inteligence (nejen člověka, ale i hominidů a dalších živočichů) počítala podle poměru velikosti mozku k velikosti těla. Ale tento názor byl opuštěn. Navíc už dříve se vědělo, že v této logice existují výjimky, které s ní byly v rozporu.

    —————————————————————————————————————-

    „Na mnoha konkrétních příkladech se dá dokázat,že rozumové schopnosti dnešního člověka nezávisí na velikosti jeho mozku.Mezi vynikajícími jedinci jsou lidé s mozkem váhově průměrným,nadprůměrným i podprůměrným.Záleží na kvalitě mozkové hmoty,(nikoli na její kvantitě).Poznatek,že mozek inteligentního člověka je víc rýhován,že má větší povrch šedé kůry na velkých polokoulích,je jen hrubý a k hodnocení nestačí.Na druhou stranu nelze říci,že na velikosti mozku nezáleží vůbec.Vidíme to z toho,že nejinteligentnější bytost má také poměrně největší mozek,což do jisté míry dokládá vztah mezi velikostí a inteligencí,(nikoli však absolutně).Velikost souvisí se složitostí,počtem spojení,organizovaností.Proto je velikost mozku měřítkem jen po určitou mez.(určitá minimální velikost je pro lidský stupen inteligence patrně nutná – mozek by nešlo na organické bázi nekonečně miniaturizovat při stále roztoucí složitosti.Určitý vztah mezi velikostí a stupněm inteligence tedy je,ale zatím přesně nevíme,kde je ta hranice velikosti a až do jaké míry zvládně být zmenšení kompenzováno složitostí).Dovedeme si tedy představit i takové zvětšení KVALITY struktury,které se váhově neprojeví,nebo jen částečně,a rozdíly ve váze vznikají uvnitř mozku,u jednotlivých jeho částí.“

    Zdeněk Michalec – Co nevíte o přírodě,s.218 – 220.

    „Důkaz,že inteligence a rozvoj intelektu nezávisí na objemových vlastnostech mozku,přináší sledování váhy mozku během individuálního vývoje : mozek novorozence váží 330 gr.,mozek jednoročního dítěte 770 gr.,čtyřletého 1000 gr. ( To poněkud popírá teorii Dr.Lillyho,že pro osvojení řeči je nutná minimální váha kolem 1000 gr.Navíc tyto čísla musí být pouze přibližná,protože novorozenci se rodí různě velcí a různě rychle rostou.) V sedmém roce je mozek téměř tak velký jako u dospělého člověka,a dosahuje 83 % konečné váhy.Ve čtrnáctém roce dosahuje 95 % této váhy a roste do dvaceti let.Mezi dvacátým a padesátým rokem je váha mozku ustálena,nemění se,ačkoli rozvoj intelektu v této době pokračuje.Stářím se mozek trochu zmenšuje a jestliže ve 40 letech váha mozku představuje číselně 90 – 96 % lebeční kapacity,ve věku 80 let už jen 85 – 90 %.Váha mozku jistě patří mezi progresívní znaky,tj.takové,kterými se člověk nejvíc liší od ostatních drůhů.Ovšem stejně je progresívním znakem i relativní váha mozku (v poměru k tělesné váze),která,jak jsme viděli,je opět větší u žen.A pro ženy jsou typické i jiné progresívní znaky,např.kolmější čelo a zřetelně vytvořené čelní hrboly,malá dolní čelist,jen nepatrně naznačené úpony některých svalů na lebce,atd.Neuhájili bychom tedy primát v progresívních znacích ani pro muže,ani pro ženy,stejně jako ho nelze uhájit pro některou ze tří základních lidských ras,kde se u každé z nich vyskytují zdůrazněné JEN NĚKTERE z progresívních znaků.Ale některé menší změny můžeme pozorovat i v mnohem kratší době.Je to např.brachycefalizace (zkrácení lebky),ke které dochází v našich krajinách.Zkoumáme-li lebky lidí,kteří žili asi před tisícem let,zjistíme,že jsou většinou dlouhé. (Dlouhý či krátký tvar lebky se udává poměrem šířky k délce,tedy nikoli absolutně,protože lidé mají lebky velké nebo malé.Lebky, u kterých šířka zabírá více než 80 % délky,jsou krátké.) V dnešní naší populaci je jedinec s dlouhou lebkou VZACNOSTI.Vysvětlení pro tento zajímavý jev zatím (1964) nemáme. Prof.Matietgka soudil,že brachycefalizace je projevem tendence ke vzniku útvaru,který by při nejmenším objemu měl největší možný obsah,že se tedy lidská lebka blíží tvaru koule.Z hlediska doby existence lidstva by ale ke brachycefalizaci mělo už dávno dojít.Jiné vysvětlení by mohlo naznačit pozorování Prof.Fettera,že domácí zvířata mají vždy lebky kratší,než jejich divocí příbuzní.Zdá se,jako by se s domestikací,s novým způsobem života,zkracovaly lebky.Kdyby se tento předpoklad potvrdil,šlo by patrně o nějakou korelaci,jejíž mechanismus zatím (1964) neznáme.“

    Zdeněk Michalec – Co nevíte o přírodě,s.220 – 222,348.

    „Váha nejtěžších novorozenců jací kdy byli zaznamenáni byla 10 a 11,3kg.Srovnáme-li,kolik mozku připadá na 1 kg tělesné váhy,ani pak nebude člověk na prvním místě.Váha sloního mozku je sice 1/500 váhy těla,kdežto u člověka představuje mozek 1/40 váhy,ale u některých ptáků,kteří inteligencí nijak nevynikají,je tento poměr 1/12 a u gibona 1/28.Zároven zjištujeme,že někteří neobyčejně nadaní lidé mívají někdy mozky veliké,ale i zcela průměrné a dokonce i MIMOŘADNĚ MALE.Turgeněv – 2012 gr.,Cuvier – 1829 gr.,Byron – 1807 gr.,Schiller – 1785 gr.,Pavlov – 1653 gr. a Mendělejev – 1571 gr.Ale Schubert jen 1420 gr.,Helmholtz – 1350 gr. a slavný spisovatel a nositel Nobelovy ceny Anatole France jen 1071 gr.

    NEJVĚTŠI známý lidský mozek vážil 2850 gr.a patřil slabomyslnému londýnskému zahradníkovi.

    Nezáleží tedy zřejmě tolik na váze mozku jako na jeho kvalitě.Člověk má ze všech živých tvorů relativně největší mozek v poměru k míše,a relativně největší tu část mozku,která obstarává nejvyšší nervové funkce.Povrch velkého mozku je u člověka bohatě zprohýbán a rýhován a měří průměrně asi 2200cm2. Rýhováním se povrch a tím i velikost šedé kůry mozkové přibližně ztrojnásobuje.“

    Zdeněk Michalec – Co nevíte o přírodě,s.335,348.

    R.Leakey a R.Lewin v knize – Lidé od jezera na s.148 – 150 píší : DOMNIVAME SE (jelikož v lebce se nemohly otisknout neuronové spoje,které jsou,jak jsme už řekli tím NEJDULEŽITĚJŠIM),že VNĚJŠI organizace mozku byla stejná u rodu Homo i u australopitéka.Máme z toho usuzovat,že jejich VNITŘNI uspoŕadani bylo také UPLNĚ STEJNE ? Představme si dvě továrny,obě umístěné v UPLNĚ STEJNYCH budovách,jedna z nich prosperuje,druhá je před úpadkem.Budeme soudit,že práce v obou NA POHLED STEJNYCH továrnách je rovnocená ? Jistě ne.A totéž platí při srovnání hominidních mozků.Za celou dobu svého vývoje,až do svého definitivního zániku,nevykázali australopitékové ŽADNE známky výrazného zvětšování mozku.Známe-li jen VELIKOST mozku,nemůžeme z toho dělat ŽADNE VELKE závěry o inteligenci živočicha,kterému mozek patří :důležitá je velikost mozku v poměru k tělu.Moderní lidé mají v poměru k tělu mozky velké,ALE NIKOLI NEJVĚTŠI : LEPE jsou na tom tana,myš domácí,delfín a americká opička kotul veverkovitý.Australopitékové NIKDY svou pozici v tomto směru nezlepšili.Lidský mozek je nejen větší,ale vzrostla také jeho dokonalost – a SLOŽITOST – jeho VNITŘNI uspořádání.VYVOJ lidského mozku je TVRZENI,které nemůžeme – a nikdy nebudeme moci podložit PŘIMYMI DUKAZY.

    Ostatně,PRUMĚRNA kapacita lidské mozkovny je dnes asi 1400 cm3,ale individuální variabilita je VELKA – od 1000 cm3 až po 2000 cm3.A zcela zřejmě tu není ŽADNA PŘIMA ZAVISLOST mezi mimořádně velkým mozkem a projevem geniality.Ivan Turgeněv a Jonathan Swift měli OBŘI mozky co do velikosti (objem přes 2000 cm3),tak i co do intelektu,ale talent Anatola France byl dán mozkem opravdu MALIČKYM – 1000 cm3.Tyto příklady mají zdůraznit,že pro míru rozumu a důvtipu je ROZHODUJICI VNITŘNI organizace mozku.

    ———————-

    Multiregionální evolucionista Wolpoff hovoří o erectusovi jako o raném Homo sapiens, protože „nebyla nalezena jediná definice, jež odlišuje H. sapiens – definovaného tradičně jako následovníka H. erectus – od H. erectus ve všech regionech, kde se fosilie nalézají“ a „neexistuje zřetelný začátek H. sapiens po celou dobu, co uznáváme H. erectus“ (14) .

    S průměrem asi 973 cm3 (15) je velikost mozku erectuse menší než je průměr asi 1 350 cm3 (16) pro žijící lidi. Rozsah lebeční kapacity pro erectuse (727 – 1 251 cm3) uváděný Rightmirem (17) je na spodní hranici nejširší definice rozsahu této kapacity pro moderního člověka (700 – 2 200 cm3) uváděného Molnarem (18) . Molnar však neudal zdroj pro spodní limit (700 cm3)(19) , a tak nejnižší ověřená velikost mozku pro normálního dospělého je asi hodnota zjištěná u Melanésana (Homo sapiens) s lebeční kapacitou 790 cm3 (20) .

    Peter Line

    (Z „ Fossil Evidence for Alleged Apemen – Part 1: The Genus Homo“ přeložil M. T. – únor 2007)

    (zkrácený výnatek)

    ———————-

    „V polovině 19.stol. se obecně PŘEDPOKLÁDALO,že tělesné znaky se u jednotlivých lidských skupin dlouhodobě PODSTATNĚ nemění,bez ohledu na poddajnost rysů duševních či způsobu chování.Ve své podstatě se antropologie snaží vstoupit DO lidských HLAV.Z nedostatku možností podívat se DO lidských HLAV přímo se však jako druhý nejlepší způsob ukázalo podívat se NA lidské HLAVY.Podobně jako zbytek těla se i HLAVY LIŠÍ TVAREM A VELIKOSTÍ.V r.1847 objevil švédský anatom Anders Retzius způsob jak MĚŘIT a SROVNÁVAT hlavy.Měřil hlavu v nejširším místě a pak výsledné číslo dělil nejdelším rozměrem lebky.Tuto hodnotu vynásobil stem.Lidé s hlavou ŠIROKOU potom budou mít hodnoty vyšší,řekněme kolem 85,a lidé s hlavou DLOUHOU naopak nižší,asi kolem 75.Vyšel obřadný slovník,aby ona čísla pojmenoval : nízké hodnoty byly nazvány DOLICHOCEFALINÍ a vysoké BRACHYCEFALNÍ.Do KRANIOLOGICKÝCH slovníků rychle vstoupila spousta dalších mnohoslabičných výrazů.

    To se stalo terčem posměchu a narážky si neodpustil ani sir Arthur Conan Doyle.První setkání Sherlocka Holmese a doktora Mortimera je pověstné zvoláním doktora : „Sotva jsem očekával lebku tak DOLICHOKEFALNÍ nebo tak výrazně vyvinuté OBLOUKY NADOČNICOVÉ:“ Pak dodá s hranou smyslností : „Dovolil byste,abych přejel prstem po vašem parietálním švu ?“ (A.C.Doyle : Pes Baskervilský,Albatros, Praha 1969,přel.František Gel)

    TVAR LEBKY byl považován za VELMI VÝZNAMNÝ,nebot se zdálo,že je u lidí i populací celkem stálý.Navíc se dal zkoumat u starých koster,a tak bylo možno srovnávat ARCHAICKÉ populace se současnými.Samozřejmě se jedná o měření hlavy,která uvězňuje MOZEK,což je vlastně centrum lidského ROZUMU,odkud vycházejí MYŠLENKY.A to MUSELO být důležité.Některé tělesné rysy,např.TVAR HLAVY,by mohly poukazovat na bližší spřízněnost mezi lidmi.Skupiny lidí s hlavou PODOBNÉHO TVARU by si mohly být příbuznější než skupiny lidí s hlavou JINÝCH TVARU.

    Jako první zpochybnily tuto DOMNĚNKU průkopnické práce amerického antropologa Franze Boase.Na ostrově Ellis Island (což bylo od r.1890 federální imigrační místo pro New York – vstupní brána do USA) měřil lebky přistěhovalcům a srovnával je s lebkami jejich příbuzných,kteří v USA žili už před tím.Boas byl původem německý Žid,k antropologii se dostal po klikaté intelektuální dráze skrze fyziku a geografii.Původně chtěl zaznamenat životní způsoby domorodých obyvatel Nového světa dřív,než budou zapomenuty nebo se nenávratně změní.Přitom si však začal uvědomovat,že KULTURA má na člověka mamutí vliv prakticky ve všech sférách,od SOCIÁLNÍ a DUŠEVNÍ až k TĚLESNÉ.Jako Žid v Německu 19.století měl přímo před očima skutečnost,že ve tvářích lidí odsouzených k smrti bylo vepsáno jejich SOCIÁLNÍ POSTAVENÍ,IDENTITA a každá odlišnost,zatímco oni své DRUHOŘADÉ POSTAVENÍ přisuzovali přírodě.

    Fyzičtí antropologové v té době věděli,že lebka JE DO JISTÉ MÍRY TVÁRNÁ.Různé KULTURY Středního východu a na jihozápadě USA používaly při výchově dětí kolébky.Děti pak vyrostly s hlavami zezadu ZPLOŠTĚLÝMI.Inkové (i staří Egypťané) TVAROVALI dětslé lebky tak,aby byly VYSOKÉ,“PLOCHOHLAVÍ ( ploskolebci) kanadští Indiáni zase opačně.Mohly by se na TVARU lebky podepisovat také JEMNĚJŠÍ VLIVY,které působí dlouhodobě ? Pokud ano,VÝRAZNĚ BY TO ZPOCHYBNILO DOMNĚNKU,že TVAR LEBKY JAKKOLI SOUVISÍ S RASOU nebo SE VZTAHEM POPULACÍ a JEŠTĚ MNOHEM MÉNĚ S ROZUMEM člověka,kterému lebka patří.

    Evropští přistěhovalci v Americe byli jako stvořeni k přezkoumání teorie,PODLE KTERÉ JSOU TĚLESNÉ ROZDÍLY DO DUSLEDKU VROZENÉ.Židé,kteří do New Yorku právě přišli z východní Evropy,měli MNOHEM KULATĚJŠÍ hlavy,než jejich příbuzní,kteří již v New Yorku žili.A už děti přistěhovalců,generace narozená v USA,měly hlavy o něco méně KULATÉ než jejich rodiče.Totéž se týkalo typicky DLOUHÝCH HLAV lidí původem ze Sicílie – v Americe se zkrátily.To vše odráží skutečnost,že rozmanité přistěhovalecké skupiny mají VÝRAZNOU TENDENCI SJEDNOTIT SE s americkou populací.I přesto,že zakládali manželství UVNITŘ SVÝCH DOMORODYCH skupin.

    Nakonec se tedy ukázalo,že TVAR HLAVY není ani zdaleka vhodným znakem k určování RASY,neboť je OBZVLÁŠTĚ PODDAJNÝ.Odlišné životní podmínky ZDURAZŇUJÍ TĚLESNÉ ROZDÍLY mezi lidskými populacemi.V podobném světě se lidé zkrátka stávají PODOBNĚJŠÍMI (a v minulosti obráceně – v odlišných podmínkách ODLIŠNĚJŠÍMI).Později výzkum japonských přistěhovalců na Havaj,který provedli Harry Shapiro a Frederick Hulse ve 30.letech 20.století,tento závěr podpořil.Zjistili,že havajští přistěhovalci se od svých japonských příbuzných liší.ROZDÍLY se ještě prohloubily u dětí,které se na Havaji narodily.Jestliže tedy pozorujeme,že určité skupiny lidí mají NĚKTERÉ RYSY SHODNÉ a zdánlivě neměnné a navzájem se jimi LIŠÍ,vůbec to neznamená,že ta ODLIŠNOST má GENETICKOU podstatu.
    Abychom tedy prokázali,že URČITÁ ODLIŠNOST dvou populací má GENETICKOU PODSTATU,musíme vědět víc,než jen že ta odlišnost je STÁLÁ:Podle všeho potřebujeme GENETICKÁ DATA.Jestliže ODVOZUJEME GENETICKOU PODSTATU,ANIŽ BYCHOM MĚLI PODPORU GENETICKÝCH DAT,neformulujeme vlastně VĚDECKOU teorii dědičnosti,nýbrž teorii lidovou.A navíc je tu jedna významná skutečnost.RYSY CHOVÁNÍ i DUŠEVNÍ VLASTNOSTI jsou totiž – jak nám říkají výsledky testů a atletických soutěží – DOKONCE VÝVOJOVĚ PLASTIČTĚJŠÍ než rysy tělesné.Měli bychom je posuzovat podle snad ještě přísnějších měřítek.“

    V oddělení biologie na Yalské universitě býval popisován soubor přednášek,ve kterém přednášející profesor vždy pokládal otázku,jak zkoumat LIDSKOU PŘIROZENOST bez matoucího šumu KULTURNÍHO POZADÍ.Ujistil třídu,že to není důvod k řečnění pro politiky a folosofy sedmnáctého čo osmnáctého století,nýbrž vědecká otázka dneška.Jednou jsme o tom uvažovali a on mi trpělivě vysvětloval,že abychom mohli vědecky zkoumat člověka,musíme na něj pohlížet,JAKO BY ŽÁDNÁ KULTURA NEBYLA.KULTURA,řekl,věci pouze plete.On sám byl profesí ornitolog.Nakonec jsem se zeptal :“Ptát se,JACÍ BY BYLI LIDÉ BEZ KULTURY,je jako PTÁT SE,JAKÁ BY BYLA KACHNA,KTERÁ BY MĚLA RTY MÍSTO ZOBÁKU.Nebyla by to už kachna,ALE NĚCO JINÉHO.“
    Rousseau a Hobbes NEMĚLI PRAVDU,stejně jako onen ornitolog.NAŠE PŘIROZENOST NENÍ ODDĚLENÁ OD KULTURY:Člověk není artyčok,u kterého by se pichlavé listy daly oloupat a zůstalo by pouze měkké jádro „PŘIROZENOSTI“.Když chcete určit,CO JE LIDSKÁ PŘIROZENOST,musíte také určit,co je NE-PŘIROZENOST.Pokud našemu vývoji dala směr masožravost,jak napsal jeden sociobiolog,pak je vegetariánství NEPŘIROZENÉ.Přesto lidé přežívají a prospívají dobře a docela spokojeně i bez masa.pokud je v lidské PŘIROZENOSTI mít mnoho žen,jak tvrdí někteří (co říkají,že nevěra je přírodní zákon,protože monogamnost je v rozporu z potřebou muže rozeset co nejvíce genů s co nejvíce samicemi),pak jsou monogamní lidé nepřirození,ale přesto tak žije velmi mnoho lidí štastně a spokjojeně (stejně jako jiní žijí v naprostém celibátu).

    LIDSKÁ PŘIROZENOST přece není PROSTÝM VÝČTEM VĚCÍ,KTERÝCH JSOU LIDÉ ZA URĆITÝCH OKOLNOSTÍ A PODMÍNEK SCHOPNI.Některé z nich jsou ušlechtilé,jiné ničivé a většina jsou prostě různé variace.Pokud mohou být lidé mírumilovní i agresívní,pak nemá smysl hovořit o jednom nebo o druhém,jako o lidské PŘIROZENOSTI.Pokud nám pozorování řekne,že v PŘIROZENOSTI člověka je OBOJÍ,získali jsme absolutně BEZVÝZNAMNÝ výsledek.To proto,že problematika je formulována zastarale.PŘIROZENOST a KULTURA PUSOBÍ DOHROMADY.Kdyby byl člověk dort,kultura by nebyla poleva,ale vejce.NENÍ POVRCHOVOU OZDOBOU,POUHÝM NÁTĚREM,nýbrž naší NEODDĚLITELNOU SOUČÁSTÍ.Cokoli lidé dělají,NEBO JAKKOLI VYPADAJÍ,JE VÝSLEDKEM OBOJÍHO. (Toto lze ZOBECNITaž na názor,že I MNOHÉ APEKTY TĚLESNÉHO vývoje jiných tvorů než jsou lidé,jsou v jistém smyslu VÝSLEDKEM KULTURNÍHO DĚNÍ. Viz také A.Markoš – Tajemství hladiny,Dokořán,Praha 2003)

    Přemýšlejme o tomto : JAKÝ JE TVAR LIDSKÉ HLAVY ? Je KULATÝ,nebo PROTÁHLÝ ? Mezi rameny normálních lidí nalezneme oba tyto EXTRÉMY a všechno mezi tím.Víme,že TVAR LEBKY SE MUŽE DÍKY KULTUŘE MĚNIT – viz výše uvedné příklady a studie.Ke změněnému tvaru lebky STAČÍ,když vyrostete v Americe místo ve východní Evropě nebo na Sicílii.NEVÍME PROČ ANI JAK.To znamená,jak už jsme uvedli,že lidské tělo během svého růstu a vývoje REAGUJE NA PODMÍNKY PROSTŘEDÍ.Nemůžeme nechat LIDSKOU LEBKU VYVÍJET VNĚ PODMÍNEK ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ (ekosystému).U člověka je SOUČÁSTÍ podmínek jeho KULTURA.

    Je mnohoženství lidská přirozenost ? U druhů primátů,kde bylo popsáno páření samců s více samicemi,jsou samci podstatně větší než samice ( dimorfismus).(POZN : je otázka:je tahle asociace a analogie založená na předpokladech evoluční teorie vševypovídající i vzhledem k člověku) Lidští samci jsou v průměru o 20 – 25 % větší než samice (v kulturách,kde jsou chlapci vedeni k tomu,aby rostli velcí a silní,a dívky zase k přinášení jídla,to může být ZNAČNĚ zdůrazněno).A tak jsme jaksi od PŘIROZENOSTI polygynní,jak naznačuje sociobiolog Jared Diamond v knize Třetí šimpanz.Na druhou stranu u polygynních primátů mají samci špičáky výrazně větší než samice.U monogamních primátů (jako je gibon) jsou samci a samice stejně velcí,ale mají také úplně stejně velké špičáky.A jak je to u člověka ? JAKÉ PŘEKVAPENÍ !!! Muži a ženy mají špičáky stejné velikosti (J.Diamond tento protiargument ve svých úvahách o LIDSKÉ PŘIROZENOSTI zapoměl uvést.) Aby to bylo ještě zmatenější,LIŠÍ se lidé navíc V TĚLESNÝCH PROPORCÍCH : ženy mají spíše sklony k tloušťce,zatímco muži k nárustu svalové hmoty.Rozdíly v ochlupení tváře a těla mezi muži a ženami navíc nemá mezi ostatními druhy srovnatelnou obdobu,neboť se u primátů nejblíže příbuzných člověku vůbec nevyskytují.

    A tak jedna skupina dat vypovídá o polygynii,druhá o monogamii a třetí ukazuje,že o LIDSKÉ PŘIROZENOSTI NENÍ MOŽNÉ UČINIT NA ZÁKLADĚ SROVNÁNÍ ŽADNÝ ZÁVĚR,terý by se omezil na jediné podstatné jméno,jako je “ POLYGYNIE“,nebo přídavné jméno,jako „démonický“.U lidí ZJEVNĚ EXISTUJÍ RUZNÉ TYPY.VYPADÁ TO,ŽE LIDSKOU PŘIROZENOSTÍ JE VŠECHNO A VŠUDE (nic lidského mi není cizí).(stejně různá data autor popisuje při srovnání přirozenosti menstruace u žen – jejich menstruační cykly,četnost a doba započetí a ukončení těchto cyklů se v různých KULTURÁCH VELMI LIŠÍ – viz s.199.)

    Z toho všeho vyplývá,že samo pátrání po lidské PŘIROZENOSTI JE ILUZE,důsledek staromódního způsobu vědeckého přemýšlení o člověku,který chápal KULTURU JAKO POZLÁTKO PŘIROZENOSTI.Každá LIDSKÁbytost,která kdy žila,se narodila V NĚJAKÉ KULTUŘE.(nehodnotme to co je a není KULTURA očima člověka euroamerické civilizace počátku 21.století.I „primitivní“ KULTURA“ je kultura se SILNÝM VLIVEM).KULTURA NÁŠ DRUH PŘEDCHÁZELA – Homo erectus byl BEZPOCHYBY KULTURNÍ.KULTURA TVOŘÍ SOUČÁST NAŠÍ PŘIROZENOSTI,NEMUŽEME JI ODSTŘIHNOUT,SEŠKRÁBAT,PŘEDSTÍRAT,ŽE NEEXISTUJE,nebo ji hledat v JEDNODUŠŠÍ formě.Je přítomna všude kolem nás,JE DO LIDSKÉHO ŽIVOTA NAPROGRAMOVÁNA.

    Závěry o lidské přirozenosti nemůžeme ODVOZOVAT podle chování Indiánů, Austrálců, Sanů nebo Yanomanů.Každý z těchto kmenů je POUZE VARIACÍ NA LIDSKÉ TÉMA – téma TAK ŠIROKÉ,JAK ŠIROKÁ JE RUZNORODOST lidských společností,jazyků a činností,které se kdy objevily na planetě Zemi v údobí mnoha tisíciletí (a tato různorodost se s každou genocidou,kolonialismem,pronikáním médií a obchodních sítí snižuje a posiluje dojem uniformity).ŽÁDNÁ Z LIDSKÝCH SPOLEČNOSTÍ NEVYPOVÍDÁ O LIDSK0 PŘIROZENOSTI O NIC VÍC než schůze na Harvardu.Později si to uvědomil i Thomas Hobbes a došlo mu,že jde pouze o sled politických DEDUKCÍ,které využívají vědeckou autoritu jako nástroj a zástěrku.Od šimpanzů se nemůžete dobrat lidské přirozenosti.Nejsou lidmi a my nejsme šimpanzi.“

    ( Jonathan Marks – Jsme téměř 100 % šimpanzi ? ,s.104 – 107) + ( s.197 – 200),molekulární antropolog

  5. kapr permalink
    Květen 24, 2014 14:01

    Ja sa len divim ze obmedzenec ako Jan vie vobec pisat… vdaka autorovi za clanok .

  6. vítězslav permalink
    Říjen 30, 2013 11:48

    Zdravím. Jestli jste se někdo tím zabýval, zajímal by mě váš názor na míru pravděpodobnosti hypotézy, že by Mojmírovci mohli být perského původu, možná dokonce přímo od Sasánovců (útěk, migrace po dobytí Sasánovské říše), jak uvádí archeolog Klanica. Možná se to k tomu článku nehodí, ale kam jinam? :)

  7. Andreos permalink
    Září 21, 2013 10:37

  8. Andreos permalink
    Květen 6, 2013 16:05

    Zde je zajímavý článek týkajíc se megalitické kultury v Evropě:
    http://marchofthetitans.com/earlson/nordishmegalith.htm

    Megality v severnějších částech Evropy zřejmě postavili nikoli mediteráni, ale nordici a kromaňonci. Některé megality na severu jsou totiž opravdu starší, než migrace megalitických mediteránů do západní Evropy. Na druhé straně megality více na jihu zřejmě skutečně postavili mediteráni, protože na jihu Francie, ve Španělsku a ostrovech ve Středomoří nordici tehdy nebyli a kromaňonci tam tehdy byli už ve značné menšině; kormě toho megality existují i dále na Východě. Otázkou také je, zda obě skupiny bělochů si tento zvyk vztyčování megalitů vyvinuly nezávisle nebo zda šlo o kulturní přenos. Eventuálně se nabízí i domněnka, že zvyk stavění megalitů je dědictvím po kromaňoncích, nejstarším bílém typu, který byl v Evropě a Středomoří dříve než mediteránní typy.

  9. Andreos permalink
    Květen 3, 2013 15:58

    Jan – nechcete se věnovat nečemu smysluplnějšímu než ventilování svých arogantních a sprostých výlevů na netu?
    Mě opravdu fascinuje, jak nekritičtí a zaslepení ve svém fanatismu političtí korektníci jsou, že jsou schopni naprosto bez zábran a sebekritiky svoji stupiditu, sprostotu a aroganci ventilovat mezi lidmi. Argument žádný nemají, o více však naprosto nevěcně a arogantně hulákají. Nakonec je to však jen nepřímý důkaz o pravdivosti jistých dnes zamlčovaných fakt – věcně je zpochybnit nedokážou, tak jim ani nic jiného nezbývá. Ale přece jen je nepříjemné, jak zaplevelují některé diskuse svými bezobsažnými, omezenými a sprostými výlevy.
    Každopádně Jan nám zde názorně ukázal, čemu se říká mlácení prázdné slámy. My jsme mu neskonale vděčni a nelze než doufat, že další ukázky argumentační nicotnosti již nebude předvádět na těchto stránkách.

  10. satanovy spařený koule permalink
    Květen 2, 2013 23:08

    Jan : Ty už nemusíš nic shánět, zjevně si vystačíš sám..

  11. Jan permalink
    Květen 2, 2013 21:13

    TO JE ALE KOKOTINA :-) LEN BY MA ZAUJÍMALO KDE SA TAKÉTO KOKOTINY DAJÚ ZOHNAŤ:-)

  12. Duben 22, 2013 15:27

    Ještě by možná v souvislosti s Guanči a Basky stálo zato rozepsat některé teorie o kaledonských Piktech. Když se s nimi střetli Římané, už asi šlo o předdindoevropské etnikum silně promixované s Kelty. Některé teorie mluví i o jejich neindoevropském původu…

  13. Andreos permalink
    Duben 22, 2013 12:33

    Upozorňuji, že kapitola byla ještě vyplepšena – doplněna a rozšířena.
    Konkrétně:
    Rozšířena kapitola a antropologii starých Egypťanů.
    Něco málo doplněno k antropologii a genetice Mínojců.
    V předind. kult. Arbinců přidána zmínka o Guančích a na konci bělošská totožnost předindevropského mediteránního obyvatelstva v egejské oblasti ještě doplněny citace.
    Poznámka k antropologii nositelů kultury zvoncovitých pohárů.
    Kanárské ostrovy a Guančové – nová krátká kapitola pod kap. Tvůrci mínojské kultury
    Rozšířena pasáž o antropologii Basků; něco málo ke genetice Basků.
    Přidány pasáže o migraci a kultuře dunajského a megalitického mediteránního typu v návaznosti na schéma Klyosova.

  14. Duben 13, 2013 10:23

    No, jak se s Andreosem v jeho ekonomických tezích neshodnu, tohle perfekrtní. Tleskám.

  15. LaPač permalink
    Duben 12, 2013 23:11

    Paráda

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: