Skip to content

Kořeny belošské sebedestrukce

Leden 6, 2013
tags:
by

I. Bílý západní člověk na cestě k zániku

Člověka (zejména bílého) provází neustálé snahy o „nápravu“ celého světa stejně jako sny o harmonii a sjednocení lidstva. Ačkoli jsou to představy utopické, pro mnoho lidí se staly velkým ideálem. Zcela ignorují vrozenou lidskou různorodost a/nebo limitovanou schopnost člověka k toleranci. Působení tohoto odvěkého lidského sklonu se nevyhnulo ani dnešní době. Ba dokonce se zdá, že dnes je tento sklon v západním světě frekventovanější více než kdykoli předtím. Západní veřejnost je bombardována světanápravnými a humanistickými ideály, jak je třeba pomáhat chudým menšinám i chudému třetímu světu, jak je třeba všechny z třetího světa vítat s otevřenou náručí, jak je diverzita žádoucí, jak je třeba lidstvo bratrsky sjednocovat.

 Pod touto bombastickou tirádou však bílý západní člověk, nebo alespoň jeho většina, tuší, že věci se mají ve skutečnosti jinak. Tuší, že výsledkem této povinné přemrštěně humanistické rozjásanosti nebude šťastná a harmonická budoucnost, ale úpadek, chaos a zničení bílých západních národů. Už proto, že se vždy hovoří pouze o zájmech menšin nebo třetího světa, pro zájmy bílé západní většiny a Západní civilizace není v dnešním moderním intelektuálním hlavním proudu místo.

V případě imigrace do USA poznamenává Bakalář (2003, s. 224): „Zájmy neevropských národů v USA jsou chápány jako morálně oprávněné, zatímco pokusy WASP [bílých anglosaských protestantů] zachovat demografickou, politickou a kulturní kontrolu jsou prezentovány jako rasistické, nemorální a indikující psychiatrickou poruchu.”

 Výstižně a zeširoka definuje současného politicky korektního ducha času Frýbort (2003, s. 278): „Svobodu, nejvyšší z lidských hodnot, zaměnil duch času za bezuzdnost (…). Zmocnil se pojmu lidské důstojnosti a udělal z něj nástroj k povýšení bezohledných nad spořádané. Ideál rovnosti ve smyslu stejných výchozích podmínek pro každého přitesal do podoby trvalého upřednostňování neschopných. Dávný pud soucitu se slabým, chudým či nemocným převrátil v podporu příživnictví. Přirozený partnerský vztah, na němž spočívá lidská existence od pravěku, se pokouší křečovitým feminismem změnit v nedůvěřivé a netýkavé protivnictví. Zásadu tolerance okrajových skupin přehnal v jejich postavení na první místo veřejného zájmu. Má v nenávisti úspěch, i obrátil se proti své vlastní civilizaci a viní ji z nejrůznějších hříchů, aniž by ho napadlo obvinit z téhož jiné kultury, i kdyby se provinily stonásobně (abychom nechodili daleko pro příklad, tedy především devastací životního prostředí). (…) Zdá se, jako by měl duch času svůj závěrečný cíl, jímž je rozplynutí dynamické, tvořivé a humánní západní civilizace ve rmutu okolní beznaděje. Jako by teprve tehdy ustál v libosti, až bude vypadat Londýn jako Kinshasa, Švýcarsko jako Bangladéš. Až si bude celý svět rovný v bídě a zániku.“

Bílý člověk má tedy podle novodobé politicky korektní ideologie jen ustupovat a nakonec se nechat zničit zaplavením imigrací a rozpuštěním ve světovém podprůměru a ještě při tom povinně jásat nad vlastní humanistickou ušlechtilostí.

Frýbort popisuje i naprostou netoleranci politicky korektního ducha doby (Ibid.): „Duch času se za sto let rozvinul z kavárenského klábosení ke své dnešní, imperativní podobě. Pro své představy se dožaduje tolerance, ale sám nesmlouvavě komanduje, diskusi nepřipouští. Má-li pojem demokracie konjunkturu (vystačí si i bez něj), bere si rád do úst i ji, ale málokdy se na světě vyskytlo něco tak nedemokratického, jako je hluboce výlučnický, nikoho se na souhlas neptající, názorem běžného občana pohrdající, jemu se vysmívající a povzneseně kdekoho z etických nedostatků kárající duch času, od začátku do konce jedno velké, samo o sobě bezobsažné a skutečného ducha prázdné pokrytectví.“

Zdá se rovněž, že mezi západními elitami a veřejností zeje v klíčových otázkách přežití obrovská propast: zatímco veřejnost stojí o svoji sebezáchovu, elity směřují přesně opačným směrem. Huntington například v případě USA uvádí (2005, s. 269): „V Americe se rozevírá hluboká propast mezi jejími čím dál kosmopolitnějšími elitami a hluboce patrioticky založenou veřejností.“ Příčiny patrně tkví v jejich sklonu k přehnanému humanismu, altruismu a v silném individualismu (u elit jsou tyto psychologické rysy více rozšířeny než u ostatní populace), povýšenost nad názory běžného občana, neznalost problémů soužití etnik v běžném životě, upřednostňování vlastních mocenských či ekonomických zájmů před vlastním národem, nedostatek ochoty k radikálnějším krokům a intelektuální odtrženost od reality. Kromě toho jde jistě i o kariérismus – příslušníci elity eventuálním projevením nekorektního přesvědčení mají nejvíce co ztratit.

Realističtější vizi budoucnosti než rovnostářsko-multikulturní harmonie, která je veřejnosti předkládána, popisuje Frýbort (2003, s. 427): „Je těžké předpovědět, do jaké míry může být Západ při obraně svých hodnot proti rozplynutí se v chaosu upadajícího světa úspěšný. Rozklad všech funkcí a ničení existenčních základů v zaostalých zemích bude pokračovat, až skončí v neobyvatelnosti; to není extrémně pesimistický odhad, nýbrž jistota. Hnány zoufalstvím se budou pokoušet další a další vlny uprchlíků o průnik do dosud obyvatelného světa, a se stejně stoupající rozhodností jim v tom bude západní veřejnost bránit. Mnohé pojmy, v minulosti téměř posvátné, se už dnes stačily odít nádechem nedůvěryhodnosti; není nemožné, že k nim časem přistoupí i humanita.“

Buchanan se ptá (2004, s. 327): „Jsou evropské národy s to vzdorovat nesplnitelným požadavkům kulturních marxistů? Nežádá se totiž po nich nic jiného než demografická, státní a kulturní sebevražda jejich zemí – pro dobro lidstva.“

Nutnost být tolerantní, otevřený imigraci a „diverzitě“, zapovězení ochrany vlastní identity a rodných zemí, to vše je nicméně vnucováno pouze bílé rase. Všechny ostatní rasové a etnické skupiny jsou naopak nabádány k posilování vlastní skupinové výlučnosti a etnocentrismu. Výlučně bělošské organizace jsou na Západě nepřípustné. Ale menšiny se mohou na rasovém základě družit v politice, akademické sféře i kultuře. Například v americkém Kongresu existují sdružení poslanců černošského a hispánského původu. O sdružení bělošských poslanců si však bílí Američané mohou nechat jen zdát. Už v samé podstatě je tedy celé tažení proti „rasismu“ silně rasistické – jelikož v tomto žádná rovnost ras neexistuje. Pouze jedna rasa, bílá, toto musí akceptovat, všech ostatních se to samozřejmě netýká; ty mohou svoji svébytnost a identitu udržovat dále. A je vůbec snaha o sebezáchovu rasismem nebo jen elementárním racionálním postojem? Proč mají vůbec neběloši na sebezáchovu („rasismus“) nárok a běloši ne?

A tento dvojí standard platí i ve všem ostatním. Co je u bílých projev rasismu a xenofobie, to je u nebělochů zdravý projev svébytného etnického sebevědomí. Za neúspěchy nebělochů může bělošský útlak, za úspěchy bělochů jejich kořistnický imperialismus a okrádání nebílých o jejich výdobytky. Intelektuálové mohou bez problémů veřejně hanit bílou rasu, jako třeba Susan Sontagová, když bez obalu prohlásila, že „bílá rasa je rakovinou lidských dějin“. Říci však totéž o kterékoli jiné rase znamená pro kohokoli významnějšího konec kariéry a možná i opletačky se zákonem.

Člověk, kterému zbyl v hlavě dostatek zdravého rozumu, se musí ptát: jak je možné, že to dospělo k takovým koncům?

 

II. Primární příčiny bělošské sebedestruktivity

Jaké jsou vlastně primární kořeny dnešního pro Západ a bílou rasu kritického a z hlediska jejich zájmů neskutečně nelogického stavu? Pokud se podrobně podíváme na všechny ideologické směry a hnutí, která poškodila nebo stále poškozují bílou rasu, pak zjistíme, že v každém z nich je obsažen jeden nebo více z celkem pěti základních myšlenkových dogmat, která se často navíc vzájemně podporují a doplňují. Ty můžeme označit jako primární zdroje dnešního stavu, kdy Západ směřuje naprosto zřetelně přímou cestou ke zničení, avšak nic se proti tomu nedělá a o příčinách je téměř zakázáno mluvit.

Kromě toho je těchto pět dogmat podporováno několika obecnějšími sklony v bělošské mentalitě, které jsou u bílé rasy přítomny více než u jiných skupin.

Jakých pět myšlenek tedy stojí u základů současného marasmu?

1. Univerzalismus, který chce lidstvo dostat pod jedinou unifikující kulturu či ideologii. Je to výraz věčné touhy člověka podřídit ostatní vlastním názorům; snahy sjednotit lidstvo pod vládu jediného národa, kultury, světonázoru nebo víry existují od nepaměti. Univerzalismus je obecnou součástí konkrétních ideologií, které se pasují do role jediné správné a nadřazené „nositelky pravdy“ o světě. Západní univerzalismus vychází z přesvědčení, že Západ je intelektuálně a morálně nadřazený a z této pozice má na globální expanzi právo. Totéž si myslí značná část muslimů o své civilizaci. Také komunisté či křesťané touží přizpůsobit svět k „obrazu svému“. Základní problém spočívá v tom, že je nemožné na něco tak rozmanitého, jako je lidstvo, jakoukoli unifikující ideologii/kulturu ve vší konkrétnosti aplikovat.

Univerzalistické ideologie odmítají vrozené rozdíly mezi lidmi, jelikož to by neumožnilo „zglajchšaltování“ lidstva podle jejich představ. Často však operují s nadřazeností (a implicitně podřadností) určitých kultur, idejí a hodnot. Rozmanitost akceptují, jen pokud se s nimi nedostane do sporu.

Univerzalismus se s oblibou opírá o vědecky chybný environmentalismus (pokud je možné lidi kulturně/ideologicky jakkoli nastavit, pak je univerzální rozšíření jakékoli kultury/ideologie realizovatelné) a nějakou formu rovnostářství podle toho, jaká ideologie jej využívá (západní univerzalismus většinou uznává rozdíly ve vlohách mezi lidmi, ale ne mezi rasami, marxistický neuznává vůbec žádnou nerovnost).  Jakékoli ideologie s univerzalistickými ambicemi, které chtějí celé lidstvo sjednotit pod jedinou kulturou, náboženstvím či ideologií, vždy narazí na nepřekonatelnou bariéru rasových rozdílů, etnocentrismu a pevně zakořeněných rozdílů kulturních (které ostatně zčásti plynou z odlišností rasových).

Pro pochopení nerealističnosti univerzalismu je důležité toto rozlišení: nadřazenost kultur a hodnot může být skutečně odůvodnitelná (např. západní věda a filosofie jsou skutečně nadřazeny africkému šamanismu), avšak některé národy mají příliš odlišnou mentalitu na to, aby vyspělejší kulturu přijaly. Proto může být snaha o šíření vyspělejší civilizace do zaostalejších kulturních okruhů teoreticky považována za pozitivní, avšak pokud dotyční nemají k jejímu přijetí odpovídající mentalitu a výši inteligence, je taková snaha prostě nerealizovatelná. To se nejvíce projevilo v dobách, kdy Západní civilizace ovládala téměř celý svět, avšak přesto se ji nikam mimo bělošské západní země rozšířit nepodařilo. Je třeba si pamatovat základní fakt, který univerzalismus – mluvíme-li o univerzalismu západním – nemůže akceptovat: Západní civilizace není abstraktním a univerzálně přenosným sociokulturním vzorcem; něčím, co se v Evropě objevilo náhodou či shodou sociálních a historických okolností. Západní civilizace je specifický výtvor jedinečné mentality a inteligenční úrovně bílé rasy, nic jiného. Nelze ji tedy libovolně kamkoli a ke komukoli šířit.

Totéž propojení mezi rasou a kulturou platí i o eventuálních univerzalismech jiných civilizací. Neodstranitelnými a věčnými překážkami pro univerzalismus jsou vrozená rozdílnost populačních skupin, jejich vrozený etnocentrismus a neslučitelnost kulturních hodnot.

2. Kosmopolitismus, který usiluje o sjednocení lidstva do jednotného společenství, kde budou mít všichni stejná práva a všichni budou sobě rovnými „světoobčany“. Přiklání se k rovnostářství a environmentalismu; podle nich se lidé – pomocí výchovy ke „světoobčanství“ a rovnosti výsledků – stanou světoobčany snadno. Nebrání se ani ideji rozmanitosti (ale jen té kulturní, ne genetické) – ta má být obohacujícím prvkem světového společenství občanů. Silně přehání schopnost lidí k překlenutí vzájemných rozdílností, ochotu lidí k „bratrství“ a míru ovlivnitelnosti člověka působením prostředí. Naivní idea kosmopolitismu vždy narazí na tvrdou skutečnost. Vzhledem k velkým rozdílům mezi rasami v inteligenci a mentalitě, k jejich etnocentrickému kolektivismu a ke kulturním rozdílům, je idea, kdy se všichni stanou barvoslepými a s odlišnými kulturami v klidu vycházejícími kosmopolitními „světoobčany“, naprosto mimo realitu.

Dnes probíhající globalizace, jež by svým způsobem kosmopolitní ideu teoreticky mohla naplnit, nepřinese sjednocení lidstva, ale – společně s jinými vlivy – zvýšený počet střetů etnik, ras, náboženství a kultur.

Typickou ukázkou kosmopolitismu je Humanist Manifesto z roku 1973 (in: Buchanan, 2004, s. 324): „Probíhá skutečná revoluce (…) Za současného kritického bodu dějin odpovědnost ke všemu lidstvu je nejvyšší odpovědností, které jsme schopni. Přesahuje úzkou oddanost církvi, státu, straně nebo rase směrem k širší vizi (…) Jaký troufalejší cíl stojí před lidstvem, jakož i před každou osobou než se stát v teorii i praxi občanem světového společenství.“

Strobe Talbott kosmopolitní vizi rozvádí v koncepci světové vlády, pod níž nebude místo pro svébytné národy, rasy a civilizace (in: Buchanan, 2004, s. 325-326): „Všechny země jsou v podstatě společenskými mechanismy. (…) Nezáleží na tom, jak trvalého, nebo dokonce posvátného rázu se v nějaké konkrétně době mohou zdát, ve skutečnosti jsou totiž umělé a přechodné. (…) V průběhu příštích sta let (…) národní ráz, jaký známe, bude překonán, všechny státy budou uznávat jednu globální autoritu. Heslo, jež bylo krátkou dobu v polovině 20. století módní – ‚světoobčan‘ – nabude na konci 21. století skutečného smyslu.“

3. Rovnostářství, které popírá jak rozdílnost skupin i jednotlivců, pokud jde o nadání, tak i civilizační, morální a ideovou nerovnost kultur.  Rovnostářství odporuje všem vědeckým zjištěním, že vlohy a mentalitu silně ovlivňuje genetika. Pokud se uvádí do praxe, naráží na vrozené rozdíly mezi lidmi, takže končí neúspěchy a vynucuje se autoritářskými, zneefektivňujícími a diskriminačními metodami jako jsou afirmativní akce, kvóty, snižování standardů ve vzdělání a nucená integrace. Jako ukázka egalitářského fanatismu v oblasti rasových rozdílů, kde je de facto dáno rovnítko mezi přesvědčení o rasových rozdílech a rasismus, může sloužit citace ze Všeobecné encyklopedie (1996):

„Rasismus je soubor nevědeckých představ a koncepcí založených na předpokladu fyzické a duševní nerovnosti a nerovnoprávnosti různých ras, tj. na základě biologické (tzv. rasové) klasifikace. Směs sociálně psychologických stereotypů a předsudků, které jsou výrazem krajního etnocentrismu a xenofobie. … Rasistické postoje spojené s agresí jsou často patrné u sociálně neúspěšných jedinců a mají svůj základ v individuální i skupinové frustraci … Pojem rasa je v sociálních vědách diskreditován jako kulturně zcela irelevantní.“

Bakalář stručně o egalitářích a potažmo environmentalistech konstatuje (2003, s. 304): „Tito autoři ignorují rozsáhlou vědeckou literaturu, která dokládá, že znaky jsou v menší nebo větší míře dědičné. Záměr těchto autorů je ideologický, ne vědecký.“

Pokud jde o rovnost hodnot a kultur, ta rovněž nemůže být při realistickém pohledu na věc brána vůbec vážně. Kenneth Minogue píše (in: Buchanan, 2004, s. 333-334): „Přestože současný relativismus trvá na tom, že všechny kultury jsou si rovny, nikdo to samozřejmě nebere vážně. Necháme-li stranou technologie, mravní nerovnost kultur je patrná v postavení žen v různých kulturách. Byl to pouze Západ, který zrušil otroctví. Je však známkou dnešních dobrých mravů – možná proto, abychom se vyhnuli strašáku ‚triumfalismu‘- nevyhlašovat jakoukoli nadřazenost evropské civilizace, a dokonce ani když je to jediné místo, kam se chtějí miliony lidí dostat.“

Buchanan dodává (2004, s. 334-335): „Vytvořily všechny kultury stejně velká díla v poezii, literatuře, malířství, sochařství, hudbě a architektuře? Věří tomu někdo, nebo se o tom jen tak ze zdvořilosti žvaní v Metropolitním muzeu? (…) Všechny civilizace si nejsou rovny. Západ dal světu ty nejlepší myšlenky a učení, proto jsou západní civilizace a kultura nadřazené.“

Pokud jde o oblast vědy a techniky, Charles Murray v knize The Human Accomplishment uvádí, že 161 ze 170 velkých objevů a vynálezů pochází ze Západu a 97% velkých osobností na poli vědy mezi 850 pnl. a 1950 byli běloši (in: Jobling, 2008).

4. Environmentalismus, který tvrdí, že všechno v člověku je dáno vnějšími podmínkami – sociálním a kulturním prostředím, vzděláním a výchovou. Pokud rozdíly existují, může za to prostředí, jehož změnou lze všechno napravit. Představa, že člověk je jen jakýsi libovolně prostředím a výchovou naprogramovatelný robot, je samozřejmě naprosto směšná a nárůst poznatků z genetiky v posledních desetiletích jasně ukazuje, že inteligenci determinují geny přibližně ze tří čtvrtin a povahové vlastnosti jsou genetikou determinovány nejméně z poloviny. Environmentalismus je ideologií, která naprosto odporuje všem vědeckým důkazům, které svědčí o silném vlivu genetiky na člověka. Programy založené na environmentalistickém dogmatu jako třeba Head Start v USA skončily naprostým neúspěchem. Environmentalismus představuje ideální ideologickou podporu pro rovnostářství, univerzalismus i kosmopolitismus. Zejména pro ideologickou obhajobu rovnostářství je environmentalismus naprosto nezbytný. Pokud totiž chtějí rovnostáři tvrdit, že rozdíly mezi rasami nejsou způsobeny genetikou, pak to nezbytně musí svést na působení prostředí; jiná cesta neexistuje.

Environmentalistickou ideologickou naivitu demonstroval už v roce 1925 psycholog J. B. Watson (in: Sargent, 1947, s. 100): „Dejte mi tucet zdravých, dobře rostlých dětí a vlastní specifický svět, v němž bych je vychovával, a já vám ručím za to, že z kteréhokoliv z nich vychovám specialistu podle vlastní volby: lékaře, právníka, umělce, vedoucího obchodníka, ba dokonce i žebráka a zloděje, bez zřetele k jeho vlohám, sklonům, tendencím, schopnostem, zájmům a rase jeho předků.“

Už tehdy ovšem existovaly i racionálnější pohledy, nálezy moderní genetiky a psychologie potvrzené. Jak napsal psycholog R. Pinter v roce 1920 (Ibid.): „Moc prostředí není ani zdaleka tak veliká, jak se obecně předpokládá. Schopnosti dítěte jsou determinovány jeho předky a jediné, co může způsobit prostředí, je to, že umožňuje vývoj jeho potenciálnosti. Prostředí nemůže vytvořit nové síly nebo dodatečné schopnosti.“

Ideologie environmentalismu však, jelikož vyhovovala rovnostářům, kosmopolitům i univerzalistům a obecně souzněla s představami naivního humanismu, nakonec zvítězila.

 5. Rozmanitost, která sebe chápe jako žádoucí hodnotu, sice realisticky reflektuje kulturní rozdílnosti v lidstvu, ale ne konfliktní potenciál těchto rozdílů. Usiluje o jejich zdůraznění těsným kontaktem. Myšlenka rozmanitosti nekriticky idealizuje svá pozitiva v pojmech „obohacení“, „dialog“, „porozumění“ a přehlíží možnosti konfliktů v důsledku odlišností a vzájemné neochoty je trpět. Jde spíše o plané teoretizování než o reálný pohled na svět. Celá historie nás učí, že rozdílnost vede ke konfliktům a ne porozumění. Je to právě naopak stejnorodá a homogenní společnost, která zajišťuje dostatečnou sociální kohezi, harmonii a akceschopnost.

Kromě toho rozmanitost v politicky korektním pojetí akceptuje jen kulturní rozdíly mezi skupinami, nikoli genetické rozdíly mezi rasami. V tomto naopak podléhá neomarxistickému rasovému rovnostářství. Na tento rozpor upozorňuje Bakalář (2004, s. 158): „Zdá se, že pro mnoho lidí je biologická stejnost základním a nutným předpokladem k tomu, aby mohli hájit lidskou svobodu a důstojnost. Paradoxní je, že titíž lidé často obhajují kulturní odlišnosti minorit (…).“ Rozmanitost je myšlena pouze jako sociální harmonie různých kultur, v níž se však rasy geneticky neliší – a tudíž mezi nimi nejsou rozdíly ani v socioekonomické úspěšnosti, míře kriminality a podobně. Navíc u nich podle této koncepce neexistuje etnocentrismus, všichni jsou barvoslepí.

Je nasnadě, že takto vykládaná „rozmanitost“ je utopie.

Myšlenka „pozitivní rozmanitosti“ (ale jen té kulturní, nikoli rasově-genetické) je základní komponentou multikulturalismu. Silně se rovněž vztahuje k myšlence kosmopolitismu, neboť kosmopolitismus a multikulturalismus jsou ideje, které spolu v představách politicky korektního utopismu silně kolidují. „Pozitivní rozmanitost“ má být naplněna skrze multikulturalismus a zastřešena kosmopolitismem, to jest harmonickým soužitím světoobčanů, kteří jsou k lidem kultur a ras bez rozdílu jako ke svým spoluobčanům v rámci světového společenství bezmezně tolerantní, ba naopak se z jejich odlišnosti radují.

Kosmopolitismus a rozmanitost (v konkrétní podobě multikulturalismu) samozřejmě jako myšlenkové koncepty v praxi naprosto selhávají. Reálné výsledky jsou přesně opačné, tedy nárůst napětí, netolerance a konfliktů mezi skupinami.

Bakalář pro USA uvádí (2003, s. 222): „Současný multikulturní vývoj má tendenci k v zásadě nezápadním formám sociálních organizací, které mají historicky blíže k uspořádání společností na Středním východě (tj. segmentované společnosti centralizované kolem oddělených homogenních skupin). Historie nás učí (a evoluční biologie teoreticky zdůvodňuje), že etnický separatismus obvykle vede k společenskému napětí. Spojené státy jsou nyní na cestě k etnickým nepokojům a k vytvoření kolektivistických, autoritářských a rasistických enkláv.“

Buchanan pro Evropu dodává (2004, s. 145-146): „‚V Evropě, s jejím 40 000 let starým původním obyvatelstvem, nemůže objevení se nebílé většiny proběhnout (…) v klidu,‘ konstatoval suše v říjnu roku 2000 londýnský Guardian. Rasové nepokoje na jaře roku 2002 v Oldhamu a Leedsu, Bradfordu a Barnley mezi jižními Asiaty a bělochy závěr Guardianu potvrzují. Vznikají strany zaměřené proti imigraci – ve Francii Národní fronta Jeana-Marie Le Pena, v Rakousku strana Svobodných Jörga Haidera a ve Švýcarsku Lidová strana Christopha Blochera. Se stoupáním, vyvrcholením a proniknutím imigrační vlny islámských národů severní Afriky a Blízkého východu a černošských národů subsaharské Afriky do Evropy se imigrační problém stane ještě ožehavějším.“

(…) (s. 318-319): (…) s tím, jak ve velkém počtu přicházejí Arabové a Afričané, narůstají i sociální napětí. Rasové bouře v průmyslovém městě Oldham v Lancashire a v Leedsu, Barnley a Bradfordu, boje mezi Španěly a Marokánci v El Ejido, krvavé bitky mezi francouzskou a alžírskou mládeží v Paříži a útoky skinheadů na přistěhovalce a Turky v Německu jsou předzvěstmi ‚dlouhých horkých lét‘, která přicházejí do Evropy.“

Mentalita bílé rasy obsahuje několik psychologických sklonů, které zmíněné sebedestruktivní ideje podporují a zřejmě tyto ideje s jejich přičiněním i vznikly. K jejich vzniku však vedle těchto sklonů přispěl i relativně silně rozvinutý bělošský idealismus spojený s bělošskou kreativitou, což vede k utváření rozmanitých ideologií, v tomto případě pohříchu pro samotné bělochy velmi nebezpečných. Vyvstává tedy otázka, které vlivy to jsou a jaké konkrétní destruktivní ideje které z nich podporují a pomáhají utvářet.

Univerzalismus a kosmopolitismus mají u bílé rasy velkou oporu v její individualistické mentalitě, která hodnotí lidi především jako jednotlivce a nebere tolik v potaz příslušnost jedince k nějaké skupině. Uvažování ve smyslu dělení lidí na skupiny jako etnikum, rasa nebo národ jí neříká tolik jako jiným populačním skupinám. To je však závažná chyba, neboť nebílé populace jsou vesměs značně kolektivističtější a etnocentričtější. Z podstaty věci pak logicky soudržné, při sobě držící skupiny mají při konkurenčním střetu výhody nad nesoudržnými, jejichž členové sledují jen individuální cíle a o zájmy své skupiny jako celku se nestarají.

Huntington popisuje individualismus jako typický západní rys (2001, s. 70-71): „(…) na Západě vznikl smysl pro individualismus i tradice individuálních práv a svobod, k čemuž nedošlo v žádné jiné civilizované společnosti. (…) Individualismus je charakteristickým rysem Západu i ve 20. století. V jedné analýze srovnávající podobné vzorky z 50 zemí obsadily na indexu individualismu prvních 20 míst všechny západní země (s výjimkou Portugalska) plus Izrael. Autor obdobné srovnávací studie o individualismu a kolektivismu v různých kulturách podobně upozorňuje na dominantní postavení, jemuž se na Západě těší individualismus ve srovnání s převahou kolektivismu na jiných místech a dospívá k závěru, že ‚hodnoty, které jsou na Západ nejdůležitější, jsou ve zbytku světa důležité nejméně‘. Na individualismus jako na charakteristický rys západní kultury znovu a znovu poukazují jak obyvatelé Západu, tak ostatních civilizací.“

Bačová poukazuje na zásadní odlišnost mezi Západem a nezápadními kulturami v oblasti individualismu a naivitu, s níž západní intelektuální elity předpokládají, že i příslušníci nezápadních kultur budou stejně individualističtí (in: Průcha, 2007, s. 122): „V západních sociálních vědách převládal do současnosti názor, že primordialismus, etnicita a silná etnická identita jedinců je romantický a iracionální pozůstatek z minulosti a překážka pokroku. Jednou z příčin tohoto názoru je individualismus, který se vyvinul a dominuje v západní kultuře a západních společnostech. Proto se domníváme, že tento názor nelze zobecňovat na společnosti a kultury, v nichž individualismus jako hodnotový systém není dominantní.“

Individualismus je jedním z rysů bělošské mentality, který se, pokud se dostane do přemrštěné roviny, pro ni stává destruktivním. Nabízí se myšlenka, že individualismus může mít dvě podoby – interní a externí. Interní individualismus v nějaké míře existoval v téměř všech bělošských kulturách už odedávna. Podle něj mají členové kultury značnou míru odpovědnosti za svůj život a těší se značné míře volnosti jak ho žít, avšak zároveň jsou stále kolektivně bráni jako příslušníci svého etnika, rasy, civilizace. Jinak řečeno, tento typ individualismu směřuje pouze dovnitř dané skupiny, nikoli však navenek. Ve vztahu k jiným skupinám stále platí kolektivistické stanovisko, jasné meziskupinové odlišení. Tento typ omezeného interního individualismu na Západě existoval až do první poloviny 20. století – ve formě nacionalismu v Evropě (individualismus uvnitř národa, národní soudržnost navenek) nebo i ve formě rasové soudržnosti v USA i Evropě (individualismus uvnitř vlastní rasy, kolektivní soudržnost rasy navenek – v USA se až do 50. let projevující například nepřípustností mezirasových sňatků). Tento typ individualismu kombinovaného s racionální mírou kolektivismu je veskrze pozitivní. Skupině dává dynamiku, tvůrčí sílu a iniciativnost skrze svobodu a odpovědnost pro své členy, avšak zároveň nepodlamuje její kohezi navenek a tak ji neohrožuje. Moderní externí individualismus, který na Západě začal dominovat ve druhé polovině 20. století, je oním barvoslepým univerzalistickým individualismem, který jakékoli skupinové dělené odmítá a jako sumu jednotlivců vidí bez rozdílu všechny. Tento moderní přemrštěný individualismus se vztahuje nejen na vlastní skupinu, ale na celé lidstvo. Vzhledem k přetrvávajícímu kolektivismu u ostatních etnik a kultur je pro bílou rasu destruktivní.

K expanzi univerzalismu, kosmopolitismu, egalitářství, environmentalismu a myšlenky „obohacující různosti“ přispěl u bílé rasy relativně silně rozšířený sklon k naivnímu humanismu (přemrštěnému altruismu), který je u ní zřejmě silnější než u jiných skupin. Běloši mají zjevně větší sklon k soucítění s lidmi mimo vlastní etnickou skupinu a ke snaze problémy cizích skupin vlastními silami řešit – a paralelně s tím mají větší sklon i k opomíjení zájmů vlastních. Frýbort poznamenává: (2003, s. 300): „Půl století už plynou z rozvinutých končin světa do nerozvinutých nesmírné částky pomoci, ať z vládních programů, ať z prostředků nesčíslných dobročinných organizací. Západní člověk není Marxův netečný tlusťoch, ale tvor citlivý a soucitný, o čemž mohou vydat svědectví každodenní sumy dobrovolných sbírek.“ Vedle individualismu je to druhý základní vliv, který způsobil na Západě vzestup pro bílou rasu destruktivních ideologií.

Individualismus, pokud je pojímán univerzalisticky, navíc rovněž vede k podpoře egalitářství (alespoň toho skupinového), environmentalismu a rozmanitosti, jelikož odmítá členění lidstva do skupin a možnost existence vrozených rozdílů mezi nimi.

Kromě toho k bělošské sebedestruktivitě přispěl i obecný sklon bílé rasy k relativně velké míře tolerance, což vyústilo v univerzalisticky interpretovaný západní pluralismus a vládu univerzálního barvoslepého zákona, které z principu odmítají skupinové bariéry v lidstvu a odmítají diskriminaci na základě skupinové příslušnosti. Pluralismus jakožto projev bělošské tolerance zřejmě přispěl ke vzniku ideje „pozitivní rozmanitosti“ a potažmo multikulturalismu a koncept univerzálního práva ke vzniku kosmopolitismu a univerzalismu (a sekundárně zřejmě přispívá i podpoře egalitářství a environmentalismu). Nicméně platí, že původní západní pluralismus (myšlen jako pluralismus stran, stavů, zájmových či profesních skupin a názorů) a rovnost před zákonem, pokud byly omezeny na homogenní bělošský Západ, byly hodnotami pozitivními. Teprve svojí extrapolací do univerzalisticko-kosmopolitní roviny se staly destruktivními.

 Probělošský aktivita Ian Jobling (2008) popisuje obecný sklon bělochů k sebedestrukci, když často přehání vlastní humanistické ideály do přemrštěné podoby: „Vláda zákona, oddělení církve od státu, individualismus, pluralismus a tolerance tedy definují jedinečnou politickou kulturu Západu. Mohlo by vypadat podivně, že kladu takový důraz na pluralismus a toleranci, když to jsou liberální ideály používané k diskreditaci bělošské rasové solidarity. Nicméně, musíme si pamatovat, že i všechny pozitivní hodnoty, když se přeženou do iracionálního extrému, se obrátí ve zlo. Tolerance a otevřenost rozmanitým perspektivám jsou inherentně dobré věci, ale stávají se zlem, když jsou použity proti bílým, aby pod nátlakem tolerovali ty, kteří jsou nepřátelští a nekompatibilní s jejich kulturou.“

Michael W. Masters (1995) píše: „Jak biolog Garrett Hardin v roce 1982 v eseji Diskriminující altruismy ukázal, univerzalistická chiméra Jednoho Světa bez hranic a rozlišování je nemožná. Skupiny, které praktikují neomezený altruismus, nespoutané myšlenkami na sebezáchovu, budou znevýhodněny v kompetici o přežití a tudíž časem eliminovány těmi, kteří svoje altruistické chování omezují na menší části lidstva, obvykle jejich vlastní genetický rod, od něhož pak získávají reciproční prospěch.“

 Hardin sám píše (in: Masters, 1995): „Univerzalismus nemůže přežít v kompetici s diskriminací. (…) Nesmíme zapomínat, že po tři miliardy let biologická evoluce byla posilována diskriminací. Dokonce i pouhé přežití při absenci evoluce závisí na diskriminaci. (…) Je tragickou ironií, že diskriminace stvořila druh (homo sapiens), který nyní podporuje opuštění principu, který je odpovědný za jeho vzestup k civilizaci.“

 Masters dále rozvádí: „Pro neevropany, z nichž téměř všichni udržují svoji sociální kohezi v podobě význačné, diskriminující skupiny, je výhodné exploatovat ekonomické bohatství a sociální řád Západu, benefity, které by vlastními silami nebyli pro sebe schopni vytvořit. Když je tato koheze konfrontována se sebeobětujícím se západním altruismem, výsledek může být jen jeden. V blízké budoucnosti budou Evropané vytlačeni skupinami aktivně prosazujícími vlastní zájmy. V dlouhodobém pohledu nás očekává biologická destrukce. Poněvadž ti, kteří nás nahradí, už ze své podstaty nebudou udržovat naše morální standardy – jelikož pokud ano, pak by nás vytlačit nemohli – náš chybný morální systém zmizí společně s námi. Fakt, že univerzální, sebeobětující se altruismus ničí ty, kdo ho praktikují, je jeho nejzjevnější chyba. Každý morální řád, který má být schopen se udržet při životě, by si toto měl pamatovat.“

Nejzávažnějšími projevy utopického humanismu a altruismu bílé rasy jsou z globálního hlediska humanitární pomoc třetímu světu, kterou stimuloval tamní populační explozi a tím i imigrační tlak na západní země a následné otevírání se masové imigraci z něj.  Západem vyvolaná populační exploze má navíc silný dysgenický vliv na celé lidstvo, neboť stimuluje porodnost především u populačních skupin s nízkou inteligencí. A následné depopulační snahy Západu ve třetím světě, které usilují o snížení porodnosti, vytváří navíc silný dysgenický trend přímo v tamních populacích, neboť to jsou především tamní vyšší vrstvy, které se nechávají západními snahami o kontrolu porodnosti ovlivnit. Ve většině třetího světa již populační exploze poněkud opadá, avšak tamní dysgenický trend o to více posiluje. Výsledkem humanitárních snah Západu je tedy jen stimulace porodnosti a posléze dysgenického trendu ve třetím světě, což jej vystaví ještě silnějším migračním tlakům, a to jak kvůli prostému zvýšení počtu obyvatel ve třetím světě jakožto potenciálních imigrantů, tak i kvůli nárůstu tamních problémů způsobených přelidněním a dysgenickým trendem, což opět snahy o průnik na Západ jen zesiluje. K podpoře tohoto do budoucna zničujícího vývoje přispěl samozřejmě nejen obecný sklon bílých k utopickému humanismu, ale i zmíněné konkrétní ideologie – západní univerzalismus chce nezápadní rasy a kultury humanitární pomocí „pozvednout“ na západní úroveň; kosmopolitismus podporuje „bratrskou“ pomoc všem lidem bez rozdílu jako budoucím členům sjednoceného lidstva. A rovnostářství s environmentalismem tyto snahy zastřešují – pokud jsme všichni v jádru stejní a produkty prostředí, pak pozvednutí k západní kultuře nebo k bezmezně tolerantnímu a solidárnímu světoobčanství je možné.

Problém současné i budoucí imigrace, vyvolaný naivně humanistickými snahami Západu „pomáhat“ třetímu světu a ještě naivnější otevření hranic jsou tedy dnes největšími hrozbami a nejzávažnějším problémem pro současný Západ. Přičemž proimigrační agenda usilující o co nejširší otevření Západu imigraci z chudších částí světa je opět podporována nejen obecným utopickým humanismem, ale i komplexně všemi zmíněnými ideologickými vlivy. Moderní univerzalismus odmítá jakékoli skupinové dělení lidstva a tím logicky oslabuje přirozenou bariéru mezi Západem a ostatním světem. Kosmopolitismus usiluje o „světoobčanství“ a „bratrství“ všech lidí světa; nic lepšího než zrušení hranic a volnou imigraci si nemůže přát. Rovnostářství tvrdí, že se vrozeně nijak navzájem nelišíme, v jádru jsme všichni stejní – rasy a koneckonců i jednotlivci jsou vlastně stejní, takže imigrace v principu není problém, když nejsou vrozené odlišnosti, které by mezi přistěhovalými a starousedlíky vytvořily neřešitelné problémy. K univerzalismu, kosmopolitismu a rovnostářství přistupuje v jejich proimigračních tendencích environmentalismus: jelikož je člověk jen produkt sociokulturního prostředí, které ho obklopuje, všechny rozdíly mezi imigranty a domácími obyvateli i všechny sklony ke skupinovému myšlení a netoleranci je možné smazat vhodnou změnou prostředí a „převýchovou“. Myšlenka rozmanitosti pak završuje celou proimigrační agendu tvrzením, že kulturní diverzita nepředstavuje destabilizaci a zdroj napětí, nýbrž je naopak pozitivní a „obohacující“.

Environmentalismus a egalitářství samozřejmě působí na Západ negativně i v tom, že poskytují ideologickou podporu pro nesmyslné a nereálné sociálně inženýrské vize jako sociální programy pro „pozvednutí menšin“ a obecně „pozvednutí chudých“. Tyto programy však k ničemu pozitivnímu nevedou, problémy spíše zhoršují, neboť neblahý status quo udržují, finančně stimulují a motivují k ještě větší neodpovědnosti. A navíc vedou k obrovskému mrhání penězi západních národů skrze stále větší přerozdělování prostředků v podobě sociálních transferů pro mladé svobodné matky, pro chudé, nevzdělané a problémové, které výrazně disproporčně pobírají přistěhovalci. Navíc tento přebujelý západní sociální stát podporuje porodnost chudých menšin a přitahuje další imigranty z chudých částí světa. Programy na „integraci menšin“ selhávají rovněž, neboť narážejí na bariéru vrozených rozdílů a etnocentrismus.

Obecné destruktivní působení zmíněných ideových vlivů pochopitelně není vyčerpáno podporou imigrace a otevřených hranic nebo utopickým sociálním inženýrstvím v srdci Západu.

 

III. Konkrétní sebevražedné ideologie a vize

Z pěti výše popsaných idejí rovněž vykrystalizovalo několik konkrétních utopických ideologií, přičemž v určité kombinaci a poměru mají něco z každé z nich (většina z nich je ostatně více či méně imigraci a pomoci třetímu světu nakloněna). Všem je, zcela v souladu s tím, jak jsou ideje, z nichž vychází, vzdáleny realitě, společný velký ničivý potenciál pro všechny, kdo se je pokusí realizovat.

O jaké se tedy jedná? Dvě nejvýznamnější jsou marxismus a multikulturalismus. Dalšími jsou západní, křesťanský a islámský univerzalismus a ekonomický a politický globalismus.

Marxismus poškodil mnohé národy ve střední a východní Evropě, když vedl ke snížení jejich počtů, když likvidoval své oponenty a „třídní nepřátele“ a když disproporčně poškodil jejich elity jak jejich přednostní likvidací, tak nuceným exilem či dobrovolnou emigrací na západ. K tomu je třeba přičíst desetiletí ekonomického, kulturního, politického a společenského úpadku. Neúspěšnost marxismu nám ukázaly poměry v SSSR a několika „bratrských zemích“, kde se uváděl do praxe. Všechny komunistické země jsou příkladem neúspěšné ideologie, která přehlíží přirozený řád světa a přirozenost člověka.

Avšak i v západní části Západní civilizace se marxismus nakonec prosadil. Ne sice ve své otevřené totalitní formě, avšak ve formě o to záludnější a proto nakonec i destruktivnější. Klasický marxismus přirozeně vyústil do otevřené komunistické totality, u níž však bylo jasné, že svojí mocichtivou arogancí a terorem stejně jako ekonomickou neefektivností dříve či později sejde na úbytě. Což se také stalo. Proto světanápravné představy otevřeného marxismu, který chce sjednotit lidstvo do jediné rovnostářské utopie bez přirozené sociální hierarchie s jedinou přípustnou ideologií, jsou jen potenciálně destruktivním, ale neškodným snem. Klasický marxismus je tak mocichtivě arogantní a ekonomicky neefektivní, že se beznadějně zhroutil v samotných zemích, kde byl uveden do praxe, natož aby si činil nároky na expanzi a světovládu (dočasně sice prostřednictvím Sovětského svazu expandoval, ale jeho vnitřní slabost mu nakonec zlomila vaz).

Postmoderní kulturní marxismus je však mnohem záludnější a životaschopnější. Místo na politiku a ekonomiku se zaměřil na kulturu, akademickou oblast a média (čímž nakonec i politiku do značné míry ovládl). Jeho hlavním představitelem je multikulturalismus, ačkoli to je poněkud úzké pojmenování, jelikož mu nejde pouze o multikulturu, ale i o multietnicitu a multirasovost. Kromě toho se silně opírá i o rovnostářství klasického marxismu, neboť „různost“ pojímá pouze jako bezproblémovou rasovou a kulturní různorodost. Zároveň tedy trvá na tom, že různé kultury jsou si rovnocenné a hodnoty či tradice jednotlivých kultur se nemusí dostat do konfliktů. Což je samozřejmě nesmyslná představa – už jen kupříkladu islámská právo šaría vycházející z náboženství je naprosto neslučitelné se západním sekulárním právem a právním státem. Stejně tak multikulturalismus předpokládá rasovou stejnost v jejich vlohách a rasovou různorodost vidí pouze ve smyslu demografického složení společnosti, takže rasová různorodost by měla být idylickým soužitím, kde se všem rasám daří zhruba stejně dobře a všechny spolu dobře vychází. Odmítá myšlenku, že mezi rasami existují výrazné a nezměnitelné rozdíly v inteligenci a mentalitě, což vede k velkým rozdílům ve vzdělání, příjmech, kriminalitě, což ve společnosti způsobuje napětí a konflikty. Realita je však ukazuje, že takové rozdíly existují. Bakalář píše (2003, s. 71): „Sociální problémy chudoby, zločinnosti, drog a nezaměstnanosti mají často etnickou dimenzi – ať v rozvojových, postkomunistických nebo západních zemích.“ Kromě toho je naivní i představa, že příslušníci jednotlivých ras nebudou zohledňovat svoji příslušnost ke skupině. Rasa a etnická identita stále hrají velkou roli a do budoucna bude jejich význam spíše vzrůstat. Buchanan uvádí pro USA (2004, s. 308): „Afroameričané a Hispánci tvoří ¼ našeho obyvatelstva. Jedni i druzí stále více volí v prezidentských volbách jako jedna skupina.“ I poslední volby, v nichž zvítězil Obama, naznačují, že vrozený etnocentrismus nebílých ras a etnik je na vzestupu díky jejich vzrůstajícímu počtu i díky ideovému klimatu na Západě, které jejich zájmy zdůrazňuje.

Rozdíly v inteligenci vedoucí k rozdílům v socioekonomické úspěšnosti, demografické rozdíly v početnosti i porodnosti a etnocentrismus tvoří spojitou nádobu, z níž bude vyvěrat stále větší sociální napětí v multirasových, multietnických a multikulturních společnostech, v něž se dnešní západní země mění. Bakalář (2003, s. 223): „Je normou, že členové jedné skupiny se zapojují do kompetice s členy jiných skupin a monitorují úspěchy vlastní skupiny ve vztahu k ostatním. K výraznému snížení etnických konfliktů by mohlo vést, pokud by byly jednotlivé etnické skupiny ve společnosti stejně úspěšné, to je však nereální požadavek. Vzhledem k tomu, že se rasové a etnické skupiny liší v talentu a schopnostech, počtu, fertilitě, v majetku a politické síle, je pravděpodobné, že srovnávání povede k nepřátelství u těch skupin, které budou ve společnosti relativně neúspěšné.“

Když se tedy na věc podíváme rozumně a realisticky, pak nelze než konstatovat, že multikulturalismus chce svět transformovat do nedosažitelné rasově a kulturně pluralistické harmonické utopie, jejímž skutečným výsledkem však bude nestabilní změť hašteřících se národů a etnik, která se na ničem neshodnou.

V případě USA není důsledky vývoje pod taktovkou multikulturalismu těžké předpovědět (Bakalář, 2003, s. 302): „Možný vývoj je takový, že se koalice nebílých Američanů, s výjimkou Asiatů, vedená Hispánci spojí s hispánskou Latinskou Amerikou na úkor spojenectví s Evropou. Společnost bude oslabována vzrůstajícím sociálním napětím, jehož hnací silou bude to, že se různá etnika budou lišit v úrovni inteligence, vzdělání a příjmů. (…) Hispánci a Afroameričané budou lobbovat za afirmativní akce. Etnické napětí a vysoká kriminalita Hispánců a Afroameričanů povede k vytvoření ghett, satelitních měst apod. Výsledkem bude, že se USA rozpadnou do rasově (a kulturně) oddělených samostatných států (podobně jako SSSR nebo Jugoslávie), čímž ztratí pozici supervelmoci.“

Vývoj v Evropě bude obdobný. A závěrečným výsledkem toho všeho bude, navzdory dočasnému skupinovému separatismu, rasové a kulturní promíšení s definitivním úpadkem a chaosem.

Klasický a kulturní marxismus spolu pochopitelně do určité míry souznějí. Marxisté se často nebrání ani multikulturním představám i s jejich výsledným chaosem a multikulturalisté jsou velmi často také rovnostáři, takže akceptují i všechny destruktivní následky egalitářství. Zatímco tedy marxismus je utopický a dogmatický od prvopočátku a jeho realizace musí vždy skončit diktaturou, multikulturalismus je přece jen z podstaty více tolerantní a jeho destruktivní následky nejsou zpočátku tolik vidět, takže si vystačí s neformálním autoritářstvím politické korektnosti. Neomarxistická multikulturní ideologie se pokrytecky prezentuje jako nanejvýš demokratická, zaštiťujíc se svým humanistickým obsahem. Její představy se však za prvé rozcházejí s realitou a za druhé je většina veřejnosti odmítá, takže mohou být prosazeny jedině autoritářskými prostředky.

Multikulturalismus se projevil jako ještě destruktivnější než marxismus, a to dokonce už v dávných dobách, kdy ještě nebyl explicitně formulován. Kvůli politicky korektnímu překrucování dějin to není tolik známo. Všechna multirasová a multikulturní impéria, včetně římské říše, Persie nebo helénské říše v Orientu, se rozpadla, protože nemohla vydržet velké sociální, rasové a kulturní rozdíly a jejich vládnoucí třída se rozpustila v nesourodé mase porobených národů.

 Univerzalistických globálních utopistů je více druhů. Základem jejich přesvědčení je převaha některých hodnot, kultur či ideologií nad jinými. Ale možností, že by se populační skupiny mohly vrozeně lišit, se nezabývají nebo ji přímo odmítají, neboť to by jejich univerzalistické snahy ukázalo v nereálném světle. Někteří z nich uznávají jen jistou nerovnost ve vlohách mezi lidmi – avšak jen mezi jednotlivci, ne mezi populacemi jako celky. Do této kategorie patří západní, křesťanští, komunističtí či islámští univerzalisté. Všechny jejich expanzivní snahy o „zglajchšaltování“ lidstva podle svých představ samozřejmě skončily neúspěchem. Rozdíly a etnocentrické pnutí v lidstvu jsou příliš silné. Nejvýznamnějším univerzalistickým hnutím poslední doby se stali američtí neokonzervativci (kombinace západních a křesťanských univerzalistů), kteří ve jménu nadřazenosti západních/křesťanských hodnot chtějí svět „pozápadnit“, aniž by se zabývali otázkou, zda toho jsou nezápadní národy schopny, ani se jich neptají, zda o to vůbec stojí. Výsledkem jsou nepovedená tažení na Středním východě, jejichž bilance je katastrofální (i když na rozdíl od marxismu a zejména multikulturalismu pro Západ nejsou přímo fatální). Žádná akceptace západní demokracie či vzestup ekonomické prosperity směrem k západní úrovni se zde samozřejmě nekonaly. Místo toho nastala destabilizace regionu, vzestup radikálního islámu i terorismu a nárůst protizápadního myšlení. Na obou stranách spousta mrtvých a na straně i USA obrovské výdaje a zbytečné starosti s angažovaností v regionu, který je nijak přímo neohrožuje. Když vidíme výsledky, tak všechno, co do neokonzervativních kampaní USA vložily, bylo vlastně bez užitku promrháno.

Zároveň tito neocons nebyli schopni během své éry zabránit masové imigraci do USA, zejména z Latinské Ameriky. To je důsledek jejich univerzalistického pohledu na svět, v jehož rámci odmítají vrozené rozdíly mezi rasami. Naopak mají za to, že vše determinuje kultura a tak podle nich stačí „akulturace“ a „asimilace“, čímž se z každého člověka může stát typický Američan se vším všudy. Což je, když se podíváme na černošská ghetta v amerických velkoměstech či na rychle se hispanizující americký jih, naprosto směšná představa. Ve svém radikálním environmentalismu se „pravicoví“ neokonzervativci vlastně silně blíží marxistické pozici. (Což mimochodem není až tak překvapující – mnozí „pravicoví“ neocons byli ještě v 80. letech nadšenými marxisty.)

Západní univerzalismus, i když obecně vzato od počátku nereálný, však nebyl ve své původní formě pro bílou rasu tak destruktivní jako jeho současná moderní forma. V rámci západního univerzalismu totiž došlo během 20. století k proměně jeho interpretace, která má pro bílou rasu zničující následky. Původní západní univerzalismus byl vykládán v expanzionistickém duchu, tedy šlo mu především o šíření podle něj nadřazené Západní civilizace do ostatních částí světa, což mělo pro Západ pozitivní (zisk zdrojů a území), tak negativní (rozplynutí bílých kolonistů v místních masách – např. v Jižní Americe, velké výdaje a demografické ztráty v rámci koloniální politiky) dopady. Rozhodně však nebyly jeho důsledky pro bílou rasu fatální. Tento původní univerzalismus, chtějící pouze šířit západní kulturu, nikdy neuvažoval o nějakém univerzalistickém bratrství lidí a připuštění imigrace z třetího světa na Západ, i když v kulturním smyslu o jednotu světa usiloval. Nicméně šlo mu spíše o mocenskou nadvládu západní kultury mimo samotný západní civilizační okruh než o plnou západní akulturaci nezápadních ras a etnik. Pokud už o ni usiloval, tak pouze polovičatě, vědom si toho, že nezápadní populace mohou západní kulturu přijmout jen z menší části. Tehdy ještě alespoň skrytě uznával, že nějaké vrozené rozdíly v lidstvu zřejmě existují a přesun kultur napříč lidstvem se vším všudy není plně realizovatelný.

Dalo by se říci, že tehdejší západní univerzalismus byl spíše mocenský než kulturní.

Tento pohled se však změnil, když se západní univerzalismus dostal pod vliv naivního humanismu a individualismu, které začaly na Západě zejména ve druhé polovině 20. století nebývale sílit. Konkrétně na něj zapůsobily v podobě dvou myšlenkových konceptů – kosmopolitismem a rasovým rovnostářstvím (a potažmo environmentalismem). Moderní univerzalismus je tak za prvé zcela naivně přesvědčen, že jakoukoli kulturu může kterákoli populační skupina bez problémů akceptovat, tak za druhé vede k univerzalistickému individualismu, kdy už vůbec u jednotlivce neposuzuje jeho příslušnost k jakékoli skupině, nýbrž ho bere jako čistě atomizované individuum. Moderní univerzalismus tak jednak usiluje o rozšíření západních civilizačních standardů do třetího světa (vesměs samozřejmě neúspěšně), tak ale i zároveň nemá problém s imigrací z třetího světa na Západ, pouze s výhradou, že imigranty je třeba „integrovat“ a „asimilovat“, jelikož v jeho výkladu je každý jedinec jen produktem kultury a výchovy a může svoji civilizační příslušnost vlastním libovolným rozhodnutím měnit. Myšlenku, že na „pozápadnění“ jsou cizinci příliš odlišní a že jejich integrace nakonec změní samotné obyvatelstvo Západu z bílého v nebílé a tím způsobí jeho zánik, tedy zcela odmítají.

Současný univerzalismus je tedy spíše kulturní – chtějící šířit „nadřazenou“ Západní civilizaci mírovými prostředky a přistěhovalcům nebránit ve vstupu, jen je „akulturovat“. Nebo je maximálně mocensko-kulturní – přistěhovalectví se nebrání, jen je třeba „akulturovat“, avšak Západní civilizaci (ne pouze nadvládu, ale i její kulturu) je třeba šířit vojensky z pozice síly (to jsou američtí neocons). Tyto postoje – první nebo druhý – jsou postoji dnešních takzvaně „prozápadních“ intelektuálů a politiků. Jak bude záhy osvětleno, jsou to samozřejmě záměry v konečných důsledcích čistě protizápadní.

 Ačkoli se univerzalismus objevil i v jiných civilizacích (zejména islámské), nejvíce je vyznáván v té Západní, a to jak díky psychologickým sklonům bílé rasy, tak díky tomu, že jako (zatím) nejsilnější a nejvyspělejší civilizace má z pohledu mnohých morální nárok i sílu ho naplnit. Huntington uvádí (2001, s. 51-52): „Pojem univerzální civilizace je příznačným produktem západní civilizace. V 19. století sloužila myšlenka ‚břemene bílého muže‘ k ospravedlnění politické a ekonomické nadvlády Západu nad nezápadními národy. Na konci století dvacátého slouží pojem univerzální civilizace k ospravedlnění kulturní nadvlády Západu a zdůraznění nutnosti napodobovat západní praxi a instituce. Univerzalismus je západní ideologie vytvořená pro konfrontaci s nezápadními kulturami. Jak tomu u konvertitů a lidí na okraji společnosti často bývá, mezi nejmilitantnější hlasatele jednotné civilizace patří intelektuálové, kteří se přistěhovali na Západ, například V. S. Naipaul nebo Pouad Ajami, pro něž tento pojem představuje nanejvýš uspokojivou odpověď na otázku: ‚Kdo jsem?‘ Jeden arabský intelektuál ovšem tyto přistěhovalce označil za ‚bělochovy negry‘ a je pravda, že v ostatních civilizacích se idea univerzální civilizace setkává jen s mizivou podporou. To, co Západ považuje za univerzální, pokládají ostatní za západní; co Západ oslavuje jako příznivou globální integraci, Nezápad odmítá jako zločinný západní imperialismus. Nakolik Západ vnímá svět jako jednotný, natolik jej ostatní vnímají jako hrozbu.“

Konkrétněji popisuje americký univerzalismus (2004, s. 56): „Amerika je údajně svobodnější, zásadovější a civilizovanější než tato bytostně kmenová společenství. Definice identity vycházející z ideologie víry v americké hodnoty dovoluje Američanům hlásat, že jsou ‚výlučnou‘ zemí, neboť jejich identita je oproti identitám občanů jiných zemí definována sdílenými ideály, a nikoli askriptivně, a že jsou zároveň ‚univerzálním‘ národem, s jehož hodnotami se mohou ztotožnit občané celého světa. Víra v americké hodnoty umožňuje mluvit o ‚amerikanismu‘ jako o univerzální politické ideologii či světonázoru podobně jako o socialismu či komunismu (…).“

Překážkou západnímu univerzalismu není samozřejmě pouze téměř univerzální odmítání jeho myšlenky Nezápadem, ale i již zmíněné nesmazatelné vrozené rozdíly mezi lidskými populacemi a jejich etnocentrismus.

  Západní univerzalismus vyznávající nadřazenost a neomezenou šiřitelnost vlastní kultury je tak dnes společně s neomarxistickým multikulturalismem pro Západ a bílou rasu tím největším nebezpečím. Většina takzvaně „prozápadních“ politiků a intelektuálů obvykle vyznává myšlenku tohoto moderního západního univerzalismu a je tak skrze něj naprosto zaslepena ideologií biologického rovnostářství a environmentalismu, která tvrdí, že rasy jsou stejné a vše v člověku je determinováno prostředím. Proto tito hovoří pouze o „západní kultuře a hodnotách“, ale zcela zapomínají na její skutečný zdroj – bílou rasu a její genofond, z něhož její mentalita, inteligence a tedy i Západní civilizace pocházejí. Proto, jak bylo naznačeno, nejsou proti imigraci principiálně a nevadí jim narušování bělošského genofondu a homogenity, nýbrž jsou pro „selektivní“ imigraci a „asimilaci“ přistěhovalců i menšin, což však jen dále posiluje trend likvidace bělošské biologické identity a je zřejmě ještě horší cestou než multikulturní separatismus, který dává možnost alespoň část bílé rasy zachránit. Tito „prozápadní“, ale ve skutečnosti protibělošští a tudíž protizápadní dogmatici vykládající Západní civilizaci v barvoslepě univerzalistickém duchu jsou přibližně stejným nebezpečím jako politicky korektní multikulturalisté, ne-li ještě větším.

 Typickou ukázku podlehnutí klamu možné a žádoucí asimilace menšin předvádí i americký paleokonzervativec Buchanan (2004, s. 322-323) : „Děti přistěhovalců by se měly pohroužit do angličtiny od toho dne, kdy vstoupí do americké školní třídy. Většina přistěhovaleckých rodičů chce, aby tak jejich děti činily. Podstatnější však je, že to potřebuje národ. Je to obrovská práce. (…) Máme-li zůstat jedním národem a jedním lidem, ukončení dvojjazyčného vzdělání má zásadní význam, protože dva jazyky znamenají dvě kultury a nakonec dvě země. Americký národ toto ví.“

 Jsou-li však na miskách vah jednota země a udržení bělošské identity a genofondu, který zrodil Západ, pak musí i jednota kterékoli země jít stranou. Jen skrze bělošskou identitu může Západ jako civilizace v nějaké, byť třeba geograficky umenšené a separatistické podobě, pokračovat. Rysy každé civilizace včetně té Západní jsou v převážné míře výrazem jedinečných genetických vloh populační skupiny, která ji vytvořila. Asimilace bělochů s nebělochy znamená pouze nenávratnou změnu bělošského genofondu, který determinuje západní mentalitu a smýšlení, a tím tedy konec samotného Západu. Kromě toho se zdá, že s růstem menšin na Západě není vize asimilace beztak v blízké době realizovatelná. Zdá se, že v nich roste – vzhledem k vrozeným rozdílům a etnocentrismu – spíše uvědomění vlastní identity, požadavky řešení jejich problémů bílou většinou, etnické sebeuvědomění, separatismus a endogamie. Pokud však alespoň část bělochů nezvolí cestu separatismu, je dost možné, že ve vzdálenější budoucnosti se bílí s barevnými přistěhovalci skutečně asimilují. Západ to však nezachrání, právě naopak nenávratně zničí.

Jak už bylo řečeno, tuto univerzalisticko-environmentalistickou pozici na pravé straně politického spektra nezastávají pouze neokonzervativci, nýbrž i obecně velká většina pravicových a konzervativních politiků či intelektuálů, kteří se označují jako „prozápadní“, i když většina z nich na rozdíl od amerických neokonzervativců odmítá šíření Západní civilizace silou. Jinak jsou však stejní. Všichni svorně a principiálně odmítají spojitost mezi rasou a kulturou, tedy především spojitost mezi bílou rasou a západní kulturou.

 Představy „prozápadních“ univerzalistů o možnosti bezbřehé integrace nebělochů do bílé populace jsou všude stejné. Co platí pro nemožnost integrace menšin v USA, to platí i v Evropě. Když se podíváme na rostoucí islámská (etnicky většinou arabská) a černošská ghetta v západoevropských městech a cikánská ve středo- a východoevropských zemích a narůstající sociální problémy v nich (v případě islámských roste i náboženská radikalizace), pak je zcela zjevné, že takové představy jsou naprosto mimo realitu. A je třeba si uvědomit, že tento vývoj je tu navzdory rostoucímu množství financí jdoucích do „sociálních programů“, které mají menšiny integrovat a pozvednout.

Na přehlížení genetické komponenty Západu i ostatních civilizací poukazuje Jobling (2008): „Současní historici, kteří jsou prakticky výlučně popírači rasových rozdílů, by jistě zpochybňovali, že popsané civilizační rysy jsou zakořeněny v biologii bělochů a jsou spojeny s jejich vnějšími kulturními projevy. Nicméně, jsou zde dobré důvody věřit v opak. Víme, že genetické rozdíly vedou k rozdílům mezi skupinami a že rysy osobnosti jsou zhruba z 50 procent dědičné. Tudíž, rozličné rysy kterékoli kultury, které jsou zakořeněny v osobnostech lidí, kteří ji konstituují, mají téměř určitě nějakou biologickou bázi.“

Na totéž obšírněji upozorňuje Frýbort (2003, s. 303-304): „Především bychom se měli oprostit od jisté povrchnosti. Jistě, současné patálie mají výrazný nátěr islámu, pročež upadli mnozí hodnotitelé (především S. P. Huntington, autor proslulého spisu ‚Střet civilizací‘) do pokušení klást rovnítko mezi náboženskou příslušnost a civilizační způsob. Hovoří tak o civilizaci islámské, civilizaci křesťansko-západní, civilizaci pravoslavné a ještě o řádce jiných. Je to, řekl bych, hodnocení značně nepřesné, neberoucí naprosto v úvahu, že civilizační způsoby existovaly už dávno předtím, než se zmíněné věrouky vůbec na povrchu zemském objevily. Je-li už řeč o islámu, můžeme si všimnout, že s výjimkou náboženských příkazů nezměnil na charakteru své výchozí oblasti tak mnoho; pouze uzákonil dávný zvykový a morální kodex společnosti, skládající se z větší části z kočovných pouštních pastevců, z menší, ale vlivnější míry z kupců na křižovatkách karavanních stezek. Nikoli víra vtiskla svou pečeť místu svého zrodu, nýbrž místo a jeho společenský způsob víře. Podobně je tomu s vlivem křesťanství na západní společnost: původně orientální náboženský názor byl importován do Evropy a přizpůsobil se v ní způsobu myšlení oblasti, z níž se později stalo to, čemu dnes říkáme Západ. Předpoklady současného úspěchu, organizační schopnost a předvídavou starost o přežití zítřka nepřinesli západnímu člověku žádní věrozvěsti, ty jsou už dobrých deset tisíc let základní a nezbytnou výbavou zemědělce v chladném klimatickém pásmu, bez níž by nemohl přežít. V prostředí způsobu pasteveckého, loveckého nebo i zemědělského, avšak nepodmíněného výraznějším střídáním zimy a léta, tyto vlastnosti nevznikly, nebylo jich třeba. Proto také není neochota Západu přijmout za své učení islámu známkou západní dekadence a povýšenosti, jak se zhusta domnívají muslimové, ani známkou nadřazenosti křesťanských pravd, jak máme sklon se domnívat my, nýbrž pramení z neschopnosti severského zemědělce udělat ze sebe beduína. Uši a nosy mají všichni lidé, pravda, téměř stejné. Hluboce geneticky zakódované instinkty nikoli. Rozhlížet se po světě a přitom říkat něco jiného je buď vědomé odhlížení od zjevné skutečnosti, nebo holé pokrytectví a oběť módnímu božstvu rovnosti.“

Univerzalismus pochopitelně není nic nového. V minulosti měli univerzalistické snahy křesťanští misionáři a někteří západní vizionáři. Samozřejmě všechny snahy o pozápadnění za koloniální éry skončily krachem. Západní kultura a demokracie se ve třetím světě neujaly – dokonce ani v době, kdy Západ ovládal celý svět a bílá rasa byla nejpočetnější a ve všech směrech zdaleka nejsilnější a nejvyspělejší populační skupinou na světě. Podobně se ani islámu či komunismu nepodařilo překlenout vrozené rozdíly v lidstvu, nacionalismus a etnocentrismus. Po pádu komunismu se SSSR rozpadl na národní státy a na Balkáně vypukly války. Islámský svět je přes společnou víru poznamenán etnickými konflikty a nejednotou.

Poněkud zvláštními skupinami utopistů jsou političtí a ekonomičtí globalisté. Političtí globalisté chtějí lidstvo sjednotit pod jedinou globální vládu. Už to samo je do značné míry utopické, neboť jednotlivé civilizace, rasy a národy mívají odlišné a často naprosto protichůdné zájmy. Obecně je rovněž jasné, že k záměrům politických globalistů patří ve větší či menší míře všechny popsané destruktivní ideje s výjimkou univerzalismu. Lidstvo by chtěli zřejmě integrovat do jakéhosi kosmopolitně-multikulturního politicky jednotného celku. To je samozřejmě jak utopické, tak pro všechny zúčastněné strany destruktivní. Těžko být se všemi harmonicky vycházejícím světoobčanem v rámci natolik etnocentrického a geneticky i kulturně různorodého lidstva. A těžko může za takových okolností fungovat pro všechny společná vláda. To si uvědomoval už John Stuart Mill (in: Buchanan, 2004, s. 202): „Svobodné instituce je téměř nemožné zřídit v zemi, kde jsou různé národnosti. Mezi lidmi bez vzájemných sympatií, zejména čtou-li a mluví-li různými jazyky, nemůže existovat jednotné veřejné mínění, nezbytně potřebné k činnosti zastupitelské vlády.“ Navíc tato vize nakonec může vést jedině k promíšení lidstva do jediné zprůměrované masy, v níž inteligentnější rasy a vyspělejší civilizace nenávratně utonou.

 Zvláštní podskupinou politických globalistů jsou lidé částečně tíhnoucí k západnímu univerzalismu. Ti usilují o sjednocení lidstva v kosmopolitním smyslu a zároveň chtějí v jakémsi harmonickém poměru „namixovat“ kulturní diverzitu a západní standardy občanských práv a svobod. Tedy částečně připustit kulturní diverzitu, avšak potlačit ji tam, kde západním standardům práv a svobod odporuje. To je opět utopické, jelikož málokdo je ochoten se vzdát části své kultury a část si ponechat; navíc některé ve třetím světě z hlediska západního práva nepřijatelné praktiky jsou tam pevně zakořeněny a často vycházejí z tamní vrozené mentality, takže je ani nelze odstranit. Kupříkladu nerovné postavení žen v islámském světě není produktem islámu nebo Koránu; je to výsledek tamní silně machistické vrozené mentality. Korán se používá jen k ospravedlnění jejích důsledků

Poslední specifickou skupinou jsou ekonomičtí globalisté (či obecněji ekonomisté – kteří všechno přepočítávají na peníze), kteří by ve jménu ekonomické efektivity zrušili ve světě všechny migrační bariéry a lidstvo redukovali na masu producentů a konzumentů. Ekonomická výkonnost, volný pohyb lidí je pro ně hlavní cestou k zářné budoucnosti. Jejich omezený pohled vidí lidstvo vlastně jako pouhou velkou ekonomicky aktivní skupinu. Na vrozené ani kulturní rozdíly v lidstvu se příliš neohlížejí – jelikož obecné zákonitosti ekonomiky – zejména princip nabídky a poptávky – fungují obecně všude stejně, nemá příliš velký smysl brát ohled na něco dalšího. Rozdíly v lidstvu vidí jako překážku, která brání ustavení ekonomicky optimalizovaného a integrovaného lidstva. Většinou, ačkoli obecně jde spíše o pravicově orientované lidi, zastávají myšlenky rovnostářství, environmentalismu a západního univerzalismu, jelikož ty je utvrzují v přesvědčení, že ekonomické pozvednutí třetího světa na úroveň Západu je možné. A tím i obecné rozšíření ekonomického a potažmo politického západního modelu do nezápadního světa.

Tuto tezi zastával například ekonom Julian Simon, když s těžko pochopitelnou naivitou tvrdil: (in: Lomborg, 2006, s. 6): „Tady je moje dlouhodobá předpověď: Hmotné podmínky života většiny lidí a ve většině zemí se budou donedohledna zlepšovat. Během jednoho nebo dvou století dosáhnou všechny státy a většina lidstva dnešní životní úrovně Západu, nebo ji překročí.“

Ačkoli je pravda, že ekonomická integrace ve smyslu volného obchodu se zbožím a službami je skutečně většinou pozitivní, neplatí to tak úplně vždy a zejména je krajně destruktivní pro vyspělejší civilizace, když se ve jménu efektivity a volného trhu otevřou i imigraci z chudého světa. To je opět jak utopické, tak zejména pro ty bohatší v konečných důsledcích destruktivní. Opět platí, že taková politika může vést pouze ke zničení bílé rasy, která vyspělou a liberální ekonomiku vytvořila, takže s ní ona také zmizí. Sny ekonomických globalistů tedy nevedou k rozšíření prosperity do světa, ale v konečném důsledku naopak k jejímu zničení i jen na samotném Západě – pokud kvůli jejich naivitě bude zničena její tvůrkyně – bílá rasa. Navíc ekonomická integrace a příliv západních technologií sice přechodně o něco může zvýšit životní úroveň ve třetím světě, ale o to více zde také zesílí dysgenický trend, který nakonec způsobí celkový úpadek, včetně oblasti ekonomické.

Na Západě mnozí zastánci ekonomického globalismu horují pro co největší otevření se imigraci za účelem levné pracovní síly, zvýšení ekonomické výkonnosti a dorovnání i „omlazení“ stárnoucí a vymírající západní populace. To je tedy pro Západ zničující záměr ve všech směrech. Kromě toho konečným výsledkem takové politiky je mimo jiné úpadek i právě v ekonomické oblasti. Dysgenická imigrace poškodí hostitelskou zemi ve všech směrech, včetně její ekonomiky. Kromě toho se zdá, že už v současnosti náklady na imigraci převažují nad jejími přínosy. Buchanan uvádí (2004, s. 193): „Ekonom z Harvard University George Borjas, který problém prostudoval, zjistil, že z masového přistěhovalectví z třetího světa neplyne žádný čistý ekonomický prospěch. Zvýšení výdajů na školy, zdravotní péči, veřejnou sociální péči, sociální zabezpečení a vězení a k tomu zvýšený tlak na půdu, vodu a energetické zdroje přesahuje výběr daní, jimiž přistěhovalci přispějí. (…) Ekonom Donald Huddle z Rice University odhaduje, že v roce 2006 budou čisté roční výdaje na imigraci činit 108 miliard USD. Jaké jsou potom zisky, které ospravedlňují rizika, jež podstupujeme balkanizací Ameriky?“ Pokud jde o Evropu, tak například v Dánsku 33% rozpočtu na sociální zabezpečení přijímají 4% obyvatel tvořená nezápadními přistěhovalci (Buchanan, 2004, s. 289).

A ani chudý svět si nakonec touto krátkozrakou politikou ekonomicky nepolepší – až ztratí zdroje, finance, technologie a podporu ze strany vyspělého Západu, který zmizí, a až se zde naplno projeví důsledky Západem vyvolaného přelidnění a dysgenického trendu, propadne se do ještě větší chudoby a chaosu než kdykoli předtím.

Tyto námitka se ostatně týká, jak již bylo naznačeno, i všech ostatních utopických výmyslů bílé rasy. Jsou to v jádru nesmyslné, protože sebezničující ideje – nejen pro své tvůrce a nositele, ale dokonce i pro sebe samé. Všechny bílou rasou vytvořené všelidské ideály, teoreticky vznešené, ale prakticky zhoubné, od kosmopolitismu přes rovnostářství až po ideu rozmanitosti, jsou specifickým výtvorem jejích vrozených psychologických sklonů. Pokud budou naplněny, pak ona sama jakožto jejich nositelka bude zničena a ony zaniknou společně s ní.

Frýbort (2003, s. 322-323) výstižně a s nádechem ironie popisuje, jak současné naivně humanistické destruktivní ideje neprospějí nakonec nikomu, ani Západu, ani třetímu světu, ani přistěhovalcům: „Ledaže by většinová společnost přestala takovou být. Leda by příliv lidstva ze zubožených končin Afriky a Asie překonal všechna uvedená procenta, takže by nad původním obyvatelstvem převládl a pohltil je. Dojde-li k tomu, Londýn (Praha o něco později) se změní v cosi podobného Bombaji, sterilní, chladně nudní Evropané se buď zavřou se svými směšnými požadavky klidu a čistoty doma, nebo také přestanou používat toaletního papíru a oddají se pestrému a halasnému živobytí na chodnících … ostatně jaké chodníky. Hromady bláta a odpadků shrnutých z ulice taky postačí. Lidská práva přistěhovalců si tak bezpochyby přijdou na své a zastánci multikulturní společnosti se mohou cítit ve svých tezích potvrzeni. Jenom … k čemu to celé bude? Když už se obětujeme my, pomohou si k něčemu trvalému aspoň ti všelijak tmaví lidé? Když už naprosto opovrhneme nárokem evropského člověka na určité životní podmínky a ustanovíme, že jeho lidská práva nejsou lidská práva … je stěhování národů ze zbídačeného jihu na zámožný sever oním kamenem mudrců, jemuž je určeno, aby zažehnal nerovnováhu a nespravedlnost na světě?

Není, nemůže být, zanechme vznešených, leč nereálných a ve svém důsledku zhoubných fantazií. Oblast světa zvaná Západ neslyne prosperitou a funkčností pro svou zeměpisnou polohu, nýbrž pro jisté vlastnosti svého obyvatelstva. Buď zůstane jeho struktura zachována a tvůrčí síla Západu s ní. Nebo zachována nezůstane, uskuteční se Rushdieho ideál a celý svět se srovná v jedinou chaotickou, páchnoucí, všemi barvami bídy a rozkladu hrající (doporučuji vlastní zážitek, protože každý popis je nevýstižný) Bombaj. Řekl bych, že se nedopustíme ničeho nečestného a neetického, když takovou možnost odmítneme.“

Dánský profesor psychologie Helmuth Nyborg z vědeckého hlediska shrnuje efekty dysgenické imigrace a budoucnost Dánska (budoucnost ostatních západních zemí bude velmi podobná) (2011, s. 7): „Infrastruktura všech civilizovaných společností závisí na dostatečném průměrném IQ a porodnosti dostačující populační obměně, a genotypové škody je vedou na antidarwinistickou spirálu, která zničí demokracii, civilizaci a v moderní době i blahobyt. (…) Vanhannen (2009) poznamenává, že ‚kvalita demokracie systematicky stoupá z nejnižších k nejvyšším úrovním národního IQ‘ (s. 169). (…) Národní bohatství je rovněž citlivé na genotypové škody. (…) Pokles o 5 bodů IQ znamená pokles dánského HDP o 35% (Meisenberg, 2010). Tyto škody implikují, že ačkoli plodní nízce inteligentní nezápadní přistěhovalci jsou konečnými vítězi (…), ovládnou upadlou nevýznamnou zemi. (…) Intelektuální koroze takového rozsahu podminuje ekonomickou a vzdělanostní infrastrukturu Dánska a učiní jeho demokracii trvale neudržitelnou. Dalším faktorem je zvýšená frekvence částečně dědičných antidemokratických sklonů, autoritářská kultura a dogmatické náboženské preference, rysy, které jsou často k vidění v zemích s nízkým IQ (Lynn, 2009; Nyborg, 2009; Vanhannen, 2009). Všechny tyto vlivy vážně naruší typickou sociální kohezi a solidaritu dánského národa.“

 

IV. Závěr

Pokud celou věc stručně shrneme, obecným jádrem destruktivity všech zmíněných ideologií a myšlenek je popření tří zásadních a nevyvratitelných skutečností:

1. vrozené nezměnitelné rozdílnosti ras a etnik,

2. kolektivistického etnocentrismu nebílých ras a etnik,

3. nekompatibilita, neslučitelnost kultur a hodnot.

Tato tři zapření plynoucí ze složitého komplexu popsaných destruktivních idejí jsou základem dnešní kritické situace.

V nejobecnějším smyslu jde o odklon od tvrdého vědeckého realismu směrem k naivnímu abstraktnímu idealismu. Jak píše Nyborg (2011, s. 7): „Proč byla tato časná dysgenická varování opomenuta a jejich hlasatelé démonizováni? Protože příliš mnoho vůdčích vědců, politiků a intelektuálů ignorovalo darwinistické principy a odstartovali historicky dosud nevídanou dobrovolnou, humanistickou, demokratickou a finančně stimulovanou politiku nahrazování jedněch druhými, čímž tedy evropské populace s nedostatečnou porodností budou rychle nahrazeny plodnějšími a nízko inteligentními neevropskými imigranty. (…) Výsledkem bude, že západoevropané se stanou menšinami v jejich vlastních dávných domovinách před koncem 21. století a ostatní moderní společnosti [tj. zejména středo- a východoevropané] projdou brzy stejnými demografickými proměnami.“

Jaká z těchto závěrů plynou poučení? Především, všechny tyto utopické myšlenky by měli běloši jednou provždy zavrhnout a začít se řídit se podle zdravého rozumu a objektivních skutečností.

Tedy:

1. Akceptovat, že Západ a bílé rasa jsou jedno a totéž. Bez bílé rasy by Západ nevznikl, bílá rasa tvoří Západ, a pokud bílá rasa zmizí, Západ zanikne s ní. Přežití a uchování homogenity bílé rasy by mělo být naprostým imperativem. Je třeba odmítnou jak multikulturnost a přistěhovalectví vytlačující bílou rasu v jejích rodných zemích, tak „prozápadní“ snahy o „selektivní imigraci“ a asimilaci přistěhovalců, která nenávratně eliminuje bělošský genofond.

2. Vzdát se snah někam expandovat, šířit západní kulturu do třetího světa, snažit se zde napravovat křivdy, války a chudobu. Je to nereálné, lidé z nezápadních kultur jsou příliš odlišní. Tamní problémy jsou důsledkem tamní nezměnitelné mentality. Nelze je tedy vyřešit a odstranit. Takové snahy nakonec napáchají víc škody než užitku. A Západ to stojí zcela zbytečně mnoho prostředků a sil.

3. Naprosto odmítnou imigraci z třetího světa. Jelikož jsou tamní lidé výrazně a nepřekonatelně odlišní od bílého západního člověka, z imigrace na Západ pro něj nikdy nevzejde nic dobrého – jen napětí, nedorozumění a konflikty. A nakonec to může skončit jen utonutím a promíšením bílé rasy v masách přistěhovalců.

Pokud selže snaha zachránit bílou rasu v dnešních počtech a Západ v současné podobě zanikne, nezbývá než obrat zbývajících odhodlaných bělochů k principům separatismu, survivalismu a dostatečné porodnosti.

 

Literatura

Frýbort, Luděk: Je na Západ cesta dlouhá… . Annonce, Praha 2003.

Buchanan, Patrick J.: Smrt Západu. Mladá fronta, Praha 2004.

Huntington, Samuel P.: Střet civilizací. Rybka Publishers, Praha 2001.

Huntington, Samuel P.: Kam kráčíš, Ameriko? Rybka Publishers, Praha 2005.

Průcha, Jan: Interkulturní psychologie. Portál, Praha 2007.

Bakalář, Petr: Tabu v sociálních vědách. Votobia, Praha 2003.

Bakalář, Petr: Psychologie Romů. Votobia, Praha 2004.

Sargent, Stanfeld S.: Základy psychologie. Život a práce, Praha 1948.

Lomborg, Björn: Skeptický ekolog. Dokořán, Praha 2006.

 

Internetové články

Jobling, Ian: What is the West? Part I. Vyšlo na White America, 18. 1. 2008.

Jobling, Ian: What is the West? Part II. Vyšlo na White America, 8. 2. 2008.

Masters, Michael W.: The Morality of Survival. Vyšlo v American Renaissance, červenec a srpen 1995.

Nyborg, Helmuth: The decay of Western civilization: Double relaxed Darwinian Selection. Personality and Individual Differences, 2011.

 

Reklamy
komentáře 3 leave one →
  1. Sun-tzu permalink
    Únor 4, 2013 18:52

    Tenhle Záchod má tendenci stát se brzy žumpou…“nic ,než Záchod.
    Ono je to dané fyzikou jako takovou a ty pohyby se dějí v každé laboratoři též i tam vzniká obraná reakce zvaná exploze i imploze.
    Čím dříve to exploduje tím lépe…to se,ale bohužel NESTANE

  2. Asgard permalink
    Leden 12, 2013 20:39

    Asgard
    Myslím, že takovéto komparativní pohledy, které střípky poskládají do mozaiky jsou daleko přínosnější než články týkající se dílčích aspektů. Skutečnost, že ne všichni jsou ochotni číst více než půl strany textu je věc druhá. Autorovi bych přesto doporučil, aby do studie zakomponoval i některé ze studií, které zmiňuje na „Vzkazech čtenářů“ , „Koncept dědičnosti…“ a další (jako např. úvahu týkající se vize důsledků dysgenetického trendu a alternativ řešení, kterou zveřejnil již mnohem dříve) – mohla by tak z toho vzniknout velmi zajímavá kniha. PS. Dobré studie podložené referenčním seznamem mají zajisté daleko větší váhu než prostá zamyšlení.

  3. Aplun permalink
    Leden 6, 2013 22:27

    Upřímně řečeno: pokud by se zde objevila nějaká „spirála“, která by měla skutečný potenciál zničit demokracii, tak jí ochotně a aktivně pomohu.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: