Skip to content

Perþ

Prosinec 24, 2012
by

I

PerthBylo nebylo, na jiném světě a jiném místě kdesi ve vesmíru.

Byl jsem mladý a zvědavý, hledal jsem a pátral po odpovědích na nejneuvěřitelnější otázky. Vyrůstal jsem v urozené rodině a byl jsem vzděláván tak, aby se ze mne stal rytíř. Cestoval jsem daleko a hledal jsem čest a slávu – jak to činí všichni rytíři. Nalezl jsem obě, avšak nikdy jsem nenalezl štěstí. Bylo pro mne všude příliš nespravedlnosti a krutosti, abych mohl být šťastný. Jen blázni jsou šťastní.

Jak jsem byl známý a vážený, považoval jsem za svou povinnost učinit vší nespravedlnosti na světě přítrž. Věděl jsem, že za tím vším stojí bohové, a proto jsem se rozhodl, že je najdu a vyžádám si od nich odpovědi na to, proč jsou tak krutí a nespravedliví. Proč nechávají mladé hochy padnout na bitevních polích; proč nechávají nevinná dítka v kolébce umírat na nemoci; proč nechávají nákazu a nemoc pustošit; proč nechávají některé celý život žít jako otroky, jen aby zemřeli špinaví a staří ve svých postelích? Proč jsou tak krutí?

Se svým namyšleným já jsem se proto jednoho časného rána přidupal k nejmoudřejšímu muži v mém rodném městě. Železnou rukavicí jsem drze zabouchal na dveře a hlasitě a jasně jsem ohlašoval, že po něm chci službu.

„Kde jsou bohové?“

Byl oblečen v nočním úboru a udiven, nejen mým chováním, ale rovněž mou otázkou.

„Kde jsou bohové?“

Opakoval si mou otázku. Ukázal směrem k nebi a pravil:

„Tam!“

„Ale já s nimi chci mluvit. Mám na ně otázku. Tady na Zemi nikde nejsou?“

„Je to už dávno, co se toulali mezi námi.“

Pozval mne dál a jeho sluha, také rozrušen zmatkem, nám podal jídla a pití.

„Byla kdysi doba, kdy se samotní bohové toulali po Zemi. Sestoupili z nebes ve svých zářivých vozech a proměnili vše, co existovalo. Lidstvo celý svět téměř zničilo. Spálilo či porazilo všechen les, pochytalo všechny ryby v moři, zabilo všechny zvířata, co žila, a vyhladověla půdu, na níž pěstovalo obilí. Tehdy žilo příliš mnoho lidí a ze všech se stali darebáci. Dým z komínů znečistil déšť a vodu bylo nebezpečné pít. Z oceánu, jezer i řek se vytratil život. Plodiny a rostliny, ptáci a zvířata, kteří dosud nezahynuli kvůli člověku, zemřeli také.  I lidé měli potíže s dýcháním vzduchu, jenž díky pohřebním hranicím zhoustl a ztěžkl.

Bohové proto sestoupili, aby učinili pořádek. Aby naší planetě vrátili život. Spalovali města a pobíjeli lidi po desetitisících. Blesky a plameny pršely na prchající davy. Moře omylo zemi a spláchlo lidi do temnoty. Vítr je odvanul a rozdrtil je o zem. Hory se zřítily, některé na města. Celý svět ležel v troskách. Popel, bahno a kamení, moře a žhoucí láva pokryly vše. Nad tím čněly jen pozůstatky starého světa.

Bohové poté stvořili nový svět a nechali v něm žít některé lidi ze starého světa. Aby však zabránili tomu, že lidé Zemi opět zničili, umístili mezi nimi Strážce. Nato se bohové odebrali zpět do nebes. Od té doby je nikdo neviděl.“

„Já však s nimi musím mluvit. Musím se s nimi sejít.“

„Pak tedy musíš mluvit se Strážcem. Najdi Strážce. Ten ti snad pomůže?“

„Kde jsou ti Strážci? Jak je mohu najít? “

„To nevím. Jsou neviditelní. Oni vidí, vidět však nejsou.“

Znovu jsem se odvážil do světa, ne abych získal čest a slávu, ale abych bohy konfrontoval s jejich vlastními činy. Měl jsem v úmyslu vpochodovat do samotné Valhaly a vyčítavě ukázat prstem na Ódina, zatímco přednesu svá obvinění, otázky a kritiku. „Proč jste tak nespravedliví a krutí? Proč!?“Velmi uspokojen svým vznešeným cílem jsem tedy odjel, abych nalezl Strážce. Pátral jsem v horách i nížinách, starých troskách starého světa, ve vysokých věžích a hlubokých slujích, v ponurých lesích a po rozbouřených mořích. Nikde jsem Strážce nenašel. Nikoho, kdo by věděl, kde jsou bohové. Nikdež ádné cesty stoupající do nebes.

Cestoval jsem mnoho let. Druhové odpadávali jeden po druhém. Někteří umírali v boji proti goblinům a trollům, drakům a lupičům, jiní padali jako kámen z vysokých hor a stěn,  někteří padli za oběť nákaze či nemoci, jiní prostě zemřeli. Nakonec jich bylo tolik. Můj vztek jen rostl. Má útočnost vůči bohům sílila. Ani se neobtěžovali mi odpovědět!

Nakonec jsem ležel na zemi sám, zraněný a umírající. Vyčerpaný a ztrápený, sklíčený a zoufalý. Nic z toho nemělo smysl. Nemělo řešení. Nemělo odpověď. Nemělo důvod. Všechno končilo v blátě, kde jsem ležel. Krvácející a vzbuzující odpor. Sám mezi mrtvými, k nimž jsem se měl záhy přidat.

Tehdy jsem ji spatřil. Světlou bytost na bílém koni.  Usmívala se, téměř se smála a pomalu přijížděla ke mně. Mé vidění se zdvojilo, kůň měl osm nohou. Vysmívala se mi:

„Drž se, jestli to dokážeš.“

Nechápal jsem, co se děje, vše bylo tak neskutečné. Ale nějak jsem vstal na nohy a náhle jsem seděl za ní na koňském hřbetu. Kůň odcválal, jakmile jsem se jí chytil. V mém stavu nebylo snadné pobrat vše, co se děje, ale zdálo se, jako bychom jeli vzhůru, vzhůru a stále vzhůru. K nebesům. Zatnul jsem, abych se udržel. Běžel tak rychle. Po chvíli jsem svisle visel podél koně. Prsty zaťaté do boků světlé ženy, ale pomalu jsem se pouštěl. Vykřikl jsem. V zoufalství, ale také s nadějí, že mi pomůže. Ale nepomohla.

„Drž se, jestli to dokážeš.“

Znovu se na mě téměř ušklíbla, škádlivě. Bez slitování, bez pomoci. Nic. Řval jsem a řval. Pustil jsem se jejích boků a pomalu klouzal prsty dozadu po koňském hřbetu a stále dál. Nakonec jsem visel za koňský ocas. Přímo za ním, při jeho divokém běhu po nebesích.

Všude bylo ticho. Nebylo jiného zvuku krom mých výkřiků a ženina škádlení: „Drž se, jestli to dokážeš“, které se mi ozývalo v hlavě. Nebylo chladno, ani teplo. Již jsem necítil tíži svého těla, ale ani nebylo lehké. Čas jakoby se zastavil. Jen jsme ujížděli vstříc světlu nahoře. Tiše. Nevím, jak dlouho to trvalo. Po chvíli nás zcela obklopilo světlo a kůň začal znovu ujíždět dolů. Už jsem to ale nemohl vydržet, neměl jsem sílu. Už jsem se nedokázal udržet a pustil jsem se. Ne! Ne! Ne!

Ale náhle jsem tam byl. Pustil jsem se, když jsme dojeli. Ležel jsem na zemi. Kůň tam stál. Žena se stále škádlivě smála. Kolem se shromáždilo více světlých mužů a žen. Byli tak světlí, že zářili. Ne světlí jako mi, ale ještě světlejší.

„Přineste ho,“ uslyšel jsem, jak jeden z nich říká.

I

II

„Kde to jsem?“ slyšel jsem se říkat. Právě jsem procital. Nikdo tam nebyl.

„Tak jsi dorazil,“ řekl hlas.

Otevřel jsem oči a uviděl, že se nacházím v rozlehlé místnosti. Zdi, strop, podlaha i nábytek byly úplně bílé. Jemné a bílé. Příjemně bílé. Prostěradlo bylo také bílé. Stála tam úžasně krásná žena s moudrým úsměvem. „Půjdu oznámit, že jsi se vzbudil,“ řekla a opustila místnost.

Mé brnění, meč a rukavice, kalhoty a všechno ostatní, co jsem si přinesl, leželo vedle postele na bílé židli. Právě vyprané a čisté, vyspravené a v dobrém stavu. Ohmatal jsem si tělo a zjistil, že bylo rovněž vyspraveno. Rány zhojeny. Nikde ani jizva a žádné obvazy.

Dveře se opět otevřely a dovnitř nakoukla žena. „Můžeš vstoupit,“ řekla. Chtěl jsem se jí zeptat, jak dlouho jsem spal, ale příliš rychle dveře zavřela. Oblékl jsem se a vzpomněl si, proč tu jsem.

Za dveřmi mne chodba dovedla k větším dveřím. Žena, jež mne doprovázela, mi řekla: „Jsi na místě.“ Jako by věděla, proč tu jsem. Těžce jsem polknul a odvážil se zabušit na dveře. Usmála se, jak jsem na ni nejistě pohlédl. „Vejdi,“ ozvalo se. Co jiného jsem mohl dělat?

Otevřel se přede mnou ohromný sál. Přímo přede mnou stál mohutný trůn, na němž seděl samotný Ódin. Kolem něj v půlkruhu sedělo a stálo mnoho dalších bohů. Všichni byli světlí a nádherní, vysocí a zdraví. Nebylo na nich chybičky. Žádná viditelná vada. Někteří se tvářili vážně, jiní se na mne usmívali. Dokonce i Ódin se usmíval. „Nuže, čeho si žádá tento mladý muž?,“pravil naoko přísným hlasem. Stále se usmíval. Cítil jsem se tak malý, jak jsem tam stál. Mé velké já už náhle nebylo tak velké.

„Tak…,“ sotva jsem ze sebe vypravil.

„Dle mých zápisů proti nám vznášíš obvinění,“ řekl Ódin a názorně prohrábl nějaké papíry. Jednal podrážděně, ale i tak ve mně budil pocit jistoty a důvěry. Tady se nemohlo nic pokazit. Nebylo se čeho bát. Byl jsem v bezpečí.

A tak na to došlo, na obvinění. Podrobné. Mluvil jsem o tom, jak nespravedlivý je život pro některé lidi a jak krutý pro jiné, jak lidé nezaslouženě přicházejí ke štěstí a jak ti toho hodni zůstávají nešťastnými. Chrlil jsem ze sebe sebe na klidně shromážděné bohy jedno obvinění za druhým a skončil jsem obžalobu otázkou Proč!? Ódin sebou ani nehnul. Ani ostatní bohové nevypadali rozrušeně.

„Pokládáš těžké otázky. Abych na ně odpověděl, potřebuji znát, co je ti známo o Zemi a životě na ní. Víš, například, odkud přišli lidé?“

„Ano, vím. Jsme vašimi dětmi. Jsme dětmi bohů.“

„Odkud si myslíš, že pochází vodní duchové , víly či draci, goblinové a trollové?“

„To nevím.“

„Dovol mi, abych ti pověděl jeden příběh,“ pravil Ódin. „Dlouhý příběh, jemuž možná nebudeš rozumět.“

„Vyzkoušej mne.“ Znovu se mi vrátilo sebevědomí.

„Byla doba, kdy goblini ani trollové, draci ani víly neexistovali. Pouze lidé a zvířata, jen rostliny a hory, oceán a nebe. Lidstvo se přemisťovalo ve vozech, ochočilo si obrovské ptáky, aby létalo po širém světě. Na přípravu jídel měli trpaslíky, tudíž nepotřebovali pole ani sedláky. Vztyčili věže, jež se téměř dotýkali oblohy a vyhloubili jeskyně tak hluboké, že plameny z vnitřního světa vyšlehly a spálily je. Vyvanul se popel a dým a zahalil města. Zvířata se ztratila v temnotě z dýmu. Ryby v moři pomřely. Ptáci popadali z nebes jako déšť, vyzáblí a bez života – někteří s lidmi na hřbetě. Rostliny zahynuly a Země již nebyla úrodná. Lidstvo na bohy zapomnělo.“
„A tehdy jste sestoupili a zničili starý svět?“ přerušil jsem jej.

„Ano, tehdy jsme museli sestoupit a zničit svět lidí. Protože zapomněli, proč jsou na Zemi a že jsou lidmi. Zapomněli, kým se mají stát a čí jsou dětmi. Brali si zvířata a měli s nimi potomky. Nakonec skoro žádní lidé nezůstali; všichni se smísili ze zvířaty. Zůstalo jen pár lidí, ale i ti žili jako zvířata. Bylo jen otázkou času, než všechny naše děti zcela zmizí. Museli jsme zasáhnout.“

„Ale proč tak krutě? Museli jste nechat hory, aby se zřítila na města? Museli jste nechat oceán, aby pohltil masy lidí? Museli jste nechat plameny, aby spálily ty co zbyli? Sám jsem viděl věže z nejstarších dob, čnící ze země. Jsou zvenku ještě černé od sazí. Proč muselo tolik lidí zemřít?“

„Často musí někdo zemřít, aby druzí mohli žít. Země je stvořena pro naše děti, pro lidi a další bytosti, zvířata a rostliny, ryby a ptactvo, vše je námi stvořeno pro lidi. Aby člověk mohl žít a růst. To my jsme stvořili Zemi, to my jsme ji umístili tam, kde je, mezi teplo slunce a chlad vesmíru. Zacházíme se svým stvořením tak, jak chceme. Co jsme stvořili, to máme právo i zničit, pokud to uznáme za správné.“

„Ale co lidé? Co vaše vlastní děti? Nemáte o ně starost, nesoucítíte s nimi, nepřejete jim dobro?“

„Děti jsou nezvladatelné. Často si dělají, co samy chtějí, a ne, oč je žádají rodiče. Učinili jsme to, že jsme naše poslední přeživší děti zachránili před vyhynutím tím, že jsme je přiměli žít jinak. Přiměli jsme je žít tak, jak by měly. Přiměli jsme je vydat se cestou, která vede vpřed. Přiměli jsme je vydat se správnou cestou. Vzali jsme některá zvířata a vytvořili z nich nové druhy a rasy. Stvořili jsme trolly, velké, silné a hloupé, aby se lidé začali bát lesa. Stvořili jsme gobliny, aby vynikla lidská krása. Goblini se necítí příjemně, když mají myslet, proto upřednostňují boj, protože nemusí myslet. Nenávidí lidi, protože sami jsou padlými lidmi. Jsou oškliví a malí, temní a podlí, násilničtí a nebezpeční, hloupí a prázdní. Mají však účel, jako trollové, draci a další stvoření, jež nutí lidi k  ušlechtilým skutkům. Nahradili jsme starý a nemocný svět světem, který dal lidem šanci stát se něčím víc.“

„To nevysvětluje, proč necháváte mladé hochy umírat dřív, než ochutnají plody lásky! Proč necháváte nevinná dítka umírat v kolébce na nemoci, proč…“

„Ano, ano.“ Přerušil mne. „Ano, tímto způsobem lze vysvětlit i toto všechno. Lidstvo potřebuje být silné. Aby čelilo budoucím výzvám, musí být silné. Je tedy tak špatné nechat nejslabší zemřít, aby zbytek vlastně získal příležitost přežít budoucnost? Kdyby měl každý žít, každý by zemřel. Nyní umírají jen nejslabší, aby mohl zbytek žít. A nejsou snad vznešení mladí, kteří vyrazí vpřed a padnou mrtvi na bitevním poli, ještě než ochutnají plody lásky? Poznal by snad zbytek světa, jak dobrou krev jejich rod měl, kdyby to tito hoši neprokázali svým ušlechtilým skutkem? Dostaly by jejich matky někdy možnost zušlechtit své vědomí, nebýt ztráty syna?  Není dobrým mužem ten, kdo se sám naučil zvládat bolest a představit si bolest druhých? Slzy žen jsou jako rudé zlato; bolest zušlechťuje jejich vědomí.

Všechna bolest a utrpení, všechny těžkosti, jimž vás podrobujeme, jsou pro vaše dobro. Bez nich byste znovu žili nízký život, bez nich byste znovu nechali hloupé a slabé rozhodovat o vývoji světa. Bez války je nemožné odhalit zbabělce, a proto zbabělci mluví stejně jako odvážní, pokud nejsou války. Muž se stává zbabělcem, mísí se se zvířaty a zapomíná na bohy a víru v bohy. Co si máme s lidmi počít, stvořili jsme je se záměrem. Stvořili jsme je, aby se stali lepšími, ne aby se z nich stala zvířata.

Rozhlédni se kolem sebe. My jsme vašimi rodiči. My vás stvořili. Stejně jako jiní rodiče chceme, abyste byli jako my. Stejně krásní, stejně inteligentní, stejně silní, stejně dobří, stejně čestní, stejně vysocí, stejně světlí, stejně tvořiví, stejně odvážní. Můžeš být takovým, jako jsem já, ale pak musíš konat, jak ti říkám. Musíš pochopit nezbytnost zkoušek, jimž tě podrobujeme. Krása nepřichází bezbolestně. Síla nepřichází bez těžkostí. Nic vznešeného se nerodí bez strádání.“

„Ale proč jste nám to neřekli? Jak jsem měl vědět, že vše, co se děje, jakkoli se to může zdát strašné a nespravedlivé, má smysl?“

„Nemá to význam. Musíte to pochopit sami. Jde o součást našeho záměru s vámi, abyste se naučili myslet samostatně. Musíte to pochopit sami, bez toho, abychom vám říkali, co je správné či  špatné. Máte svou krev; naslouchejte hlasu krve, naslouchejte své intuici. Ti z vás, kdož pochopí, budou druhé vést, řeknou jim, co je správné a špatné, a dohlédnou, aby vývoj probíhal tak, jak má.“

„To jsou ti vaši Strážci? Ale kde jsou? Kde jsou tihle Strážci? Hledal jsem je léta, ale žádného nenašel!“

„Jsi si tím jist? Celou dobu jsi pátral po něčem, co jsi měl s sebou, u sebe. Musíš pochopit, že Strážce jsi ty. Strážce života, strážce dětí bohů. Strážce zvyků. Strážce proto, že reaguješ na to, co je nespravedlivé a hrozné, Strážce proto, že si troufáš dorazit uplně sám až sem, až k bohům, abys jim kladl otázky ohledně zacházení s lidským druhem. Můžeme být spokojeni, když víme, že se o lidi stará někdo jako ty, že na ně budeš dohlížet. Přeješ si to nejlepší, nejen pro sebe, ale pro celé lidstvo. Budeš bojovat za lidi, kteří by tě raději viděli mrtvého. Budeš bojovat za někoho, kdo by v první řadě bojoval za to, abys byl kamenován či oběšen. Budeš bojovat za někoho, kdo si ani nezaslouží políbit ti boty. Avšak přesto budeš za ně bojovat. Budeš bojovat, protože ti tak káže vlastní duch; „odpusť jim, neb neví, co činí.“ Není jejich chyba, že jsou takoví, ale ty víš, že je tvou odpovědností přimět jejich děti, aby se stali něčím víc – a pak musíš bojovat i za ně. Nelze nenávidět rostlinu proto, že nedokáže růst v suchém písku, avšak lze vzít její semena a zasadit je do úrodné půdy.

Strážkyně jsou příliš hrdé, než aby se poskvrnily, Strážci příliš hrdí, než aby toužili po poskvrněných ženách či manželkách jiných. Všichni Strážci jsou vznešení a s věkem stále vznešenější. Někteří se dokonce dožadují odpovědí od bohů, když vidí lidské utrpení. A některým se odpovědí dostává. Jako tobě dnes. Nejlepší z nich se stávají sami bohy, dostane se jim vstupu do našich síní, aby s námi žili jako nám rovni.“

II

III

To bylo vše, co jsem si zapamatoval. Poté jsem byl přiveden zpět do mého pokoje. Byl jsem ospalý a uložili mne ke spánku. Ocitnul jsem se zpátky v blátě, pořád stejně vyčerpaný a umírající. Avšak mladá dívka uslyšela můj křik a její rodiče mne přišli zachránit. Přežil jsem. Musel jsem žít.

Často přemítám, zda to byl všechno jen sen, přeludy umírajícího, ale stejně přicházím na to, že měly zcela pravdu. Bohové mi pověděli pravdu. Získal jsem zcela nový pohled na život a doufám, že i druzí se poučí z toho, co jsem vyprávěl. Nemůžete cítit to, co jsem cítil, když jsem tam byl, nemůžete vidět, co jsem viděl já, nemůžete vědět, jaká byla moje cesta do nebes – ale můžete se pokusit si to představit.

A tak jsem nakonec nalezl Strážce, jenž mi ukázal cestu k bohům a vysvětlil mi, proč je svět takový, jaký je. Proč musel starý svět skončit a být nahrazen novým a zdravějším. Nevím, jak jste vy ve svém světě porozuměli mému příběhu, a ani nevím, jak váš svět vypadá, ale doufám, že můj příběh vám pomůže poznat, co máte učinit ve  světě, kde žijete, aby se vám dařilo, rostli jste a prospívali v souladu s přírodou a zákony bohů.

III

 

Zdroj: www.burzum.org

Advertisements
komentářů 5 leave one →
  1. Wolf permalink
    Leden 23, 2013 09:32

    Orbis, autor viz tags: Varg Vikernes
    Pokud Ti nic neříká, tak je tu od něho hodně překladů, delší ke stažení v sekci Knihovna.

  2. Orbis permalink
    Leden 23, 2013 07:23

    Kdo vymyslel tenhle text ? Je to geniální !

  3. Joseph permalink
    Leden 2, 2013 15:04

    Heil Burzum

  4. Asgard permalink
    Prosinec 29, 2012 10:42

    Varg většinou nezklame a má zajímavé postřehy. Dá se mu vytknout leccos, nikoliv však to, že je filozofem. Jen pár paralel a připomínek:

    „proč jsou (bohové) tak krutí a nespravedliví“
    Je zajímavé,že i v křesťanském konceptu je potenciální krutost, nespravedlnost apod. vysvětlována, že Bůh nechal lidem svobodu rozhodování. Kdyby učinil lidi dobré a priori, bylo by to z donucení a stavěl by se do role despoty a lidi by si nemohli ani vybrat cestu. Čili křesťanský koncept je založen na tom, že člověk je ve světě vezdejším podroben různým interakcím a po smrti systém (Bůh) vyhodnotí výsledek a dle toho jedinec naváže v životě věčném v různé kvalitě. V některých případech (ne paušálně) je možno pomocí modlitby (pevností víry) dosáhnout určitého zlepšení svého postavení (či zdrav. stavu) již na Zemi.

    Bohové odpovídají: „Je tedy tak špatné nechat nejslabší zemřít, aby zbytek vlastně získal příležitost přežít budoucnost?“
    Otázka je, proč je vůbec nutné, aby se slabí (či extrémně slabí, hloupí a zlí) rodili, když je v moci Bohů to změnit

    „Poznal by snad zbytek světa, jak dobrou krev jejich rod měl, kdyby to tito hoši neprokázali svým ušlechtilým skutkem? Dostaly by jejich matky někdy možnost zušlechtit své vědomí, nebýt ztráty syna?“
    Nevím, zda se bolest matky nad ztrátou syna dá nazvat zušlechtěním. Co je platné, že rod pozná jejich dobrou krev (synů), když jsou mrtví, to znamená jejich dobrou krev nelze dále rodově využít pro jeho rozvoj a upevnění.

    „Bez války je nemožné odhalit zbabělce, a proto zbabělci mluví stejně jako odvážní, pokud nejsou války“
    Rozhodnost názoru a schopnost odvahy s rizikem ztráty vlastního života pro celek je možno prokázat i bez války, kdy navíc dochází ke ztrátě elitního jedince (viz výše). Jde jen o to nastavit systém i v mírových podmínkách(včetně vhodné výchovy ve školách) tak, aby se už od malička oddělovalo zrno od plev.

    „Stejně jako jiní rodiče chceme, abyste byli jako my. Stejně krásní, stejně inteligentní, stejně silní, stejně dobří, stejně čestní, stejně vysocí, stejně světlí, stejně tvořiví, stejně odvážní“
    Tak v čem je problém, stačí nevytvářet zmetky.

    „odpusť jim, neb neví, co činí“ Úplně slyším Ježíška z Golgoty

    „Na přípravu jídel měli trpaslíky“- to mi připomnělo na vhodnost, aby se nikdo (tzn. ani Evropan, popř. Američan=Novoevropan) neštítil žádné práce a nikoho ani sociokulturně jinoúrovňového nezneužíval pro svůj zisk a pohodlí. Vidím zde paralelu s násilným dopravováním černochů apod. na práci se všemi dopady, které se nyní řeší. Úzce s tím souvisí i umožnění pobytu cizinců (kteří narušují socikulturní homogenitu společnosti a mohou být zdrojem třecích ploch při nižší ekonomické úrovni) s využitím jejich levné pracovní síly s devalvací hodnoty práce a vyšším kastováním práce dle potenciální podřadnosti.

  5. Aplun permalink
    Prosinec 27, 2012 21:58

    Pěkný text, díky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: