Skip to content

Koncept dědičnosti v historii západní kultury

Prosinec 18, 2012
tags:
by

I. Racionální pohled na sílu dědičnosti ve starověké a raně středověké Evropě

 Západní tradice dlouho reflektovala, že dědičnost hraje významnou roli v determinaci charakteristik nikoli pouze rostlin a živočichů, ale také duševních a fyzických kvalit lidských bytostí. Od časů velkých klasických civilizací Řecka a Říma se stalo obecně sdíleným poznání založené na pozorování a paměti generací pocházejících ze stejné rodiny, že dědičnost hraje důležitou roli v určování charakteru a schopností mužů a žen.

 Ve většině raných evropských společností, a zřejmě téměř ve všech, které dosáhly vyspělejší kultury, sociální skupina byla svými členy viděna jako mezigenerační jednotka, kde rodina a předkové hráli důležitou roli v sebepojetí každého jednotlivce. Jak Fustel de Coulanges poukázal v roce 1864 v jeho klasické studii Starověké město (1955), byly to právě ideje společného původu ze stejných předků, ideje sounáležitosti ke specifické komunitě rodin a sdílení společného osudu, hrozeb a nadějí, které držely svobodné občany řeckých městských států pohromadě. Dokud byla zachována rodová linie, předkové žili v myslích a tělech svých potomků, smrt byla konečná, pouze pokud zmizel celý národ. Biologická realita byla vyjádřena v náboženských termínech. Individuum bylo viděno jako produkt sil biologické kauzality, žijící článek v řetězci, kterým byla rodová linie; tato linie tvořila vitální komponentu národního státu a národní stát byl svébytnou biologickou jednotkou se svým vlastním jasně určeným genofondem:

   „Reprodukce byla ve starověké komunitě náboženskou povinností …  Náboženské společenství bylo rodinou, genetickou entitou. Otcovská důstojnost a posvátná důstojnost byly spojeny: nejstarší syn se po otcově smrti stává hlavou a knězem rodiny. Zesnulý otec je ctěn svými dětmi jako součást božského. On sám je uctíván svými dětmi jako součást božského. On sám vracel stejnou úctu svým předkům: tedy největší neštěstí, kterého se tyto zvyklosti mohly obávat, bylo, že se rodová linie může přerušit. Tehdy jeho náboženství mohlo zmizet ze země, jeho srdce se mohlo stát vyhaslým, celá linie jeho zesnulých předků by mohla upadnout do zapomnění …“

 Věřilo se, že kvality, kterými se jednotlivci vyznačovali, pocházely z jejich předků. Jak se říká v Odyssei (IV, 60): „Krev tvých rodičů není v tobě ztracena, ale jsi součástí rodu mužů, kteří jsou korunovanými králi, chráněnci Dia, žádný obyčejný chám by nemohl zplodit syny, jako jste vy.“ Podobně existují reference o přestrojené Athéně „ušlechtilého zjevu, jehož i synové královští jsou“ (XIII, 216), zatímco Thersités v Illiadě je líčen jako ohyzdný a se zkroucenou hlavou. Starověcí Řekové měli za to, že dokonce i urození jedinci mohou být vzděláváni a trénováni k rozvoji jejich vrozených kvalit na maximum, avšak základní potenciál byl vrozený. V raném homérském Řecku byla dokonce i pravdomluvnost, uctívaná hodnota, považována za danou vrozenou ctností, ta činila pravého eupatrida, neboli „osobu dobrého původu“, zatímco lhář se rovnal bastardovi, muži nečistého, podřadného původu. Dokonce ještě v Athénách klasického období Aristotelés definoval fyzické a morální vlastnosti, které člověka činí ušlechtilým jako „vrozenou ctnost“ (Pol. IV. 8). Zde, jako v mnoha jeho proklamacích, Aristotelés jen opakoval starověká přesvědčení vyjádřená v Illiadě, kde dotyčný protestuje: „Pročež nemůžete prohlásit, že ze slabé a zbabělé linie pocházím, a tak znevážit má slova“ (Il. XIV, 126).

 Podle L. R. Palmera, odborníka na záznamy z Pylu, achájští králové drželi svůj úřad na základě čistoty jejich původu. Jak píše o pohledu Achájů: „Kde je v sázce štěstí kmene, tam není náhrada za modrou krev“ (Achájci a Indoevropané, 1955, s. 9). Werner Jaeger zašel ještě dále, a dokonce popisuje helénský ideál krásy jako „aristokracii rasy“ (1945, s. 205). Na základě jejich úcty k rozmnožování těch s vysokými kvalitami, Řekové uctívali své ženy jako zakladatelky rasy a říkalo se, že muži si vybírají manželky, jako si vybírají koně: podle délky linie jejich předků. Požadovaný záměr rozmnožovat jen dobrou krev měl podporu v kulturních zvyklostech a pouze děti narozené legitimním manželkám (tj. dobrého původu) mohly zdědit sociální status otce. Eupatridiové byli pouze muži s ne méně než devíti generacemi neporušené urozené linie na obou stranách rodového stromu.

 Platónův zájem o eugenické vylepšování populace je dobře znám, oceňujíc zájem Sparťanů o udržení kvalitního genofondu (Zákony, 630). Rovněž na Aristotela zapůsobily snahy o udržení a rozmnožování kvalitních lidí. Theognis z Megary opakovaně oceňoval důležitost dědičnosti, stěžujíc si, že urození muži a ženy si občas berou nekvalitní partnery ve snaze o získání bohatství: „Vidíme dobře rostlé berany a ovce a koně a člověk si přeje rozmnožit je …, ale lidé podléhají kultu peněz, lidé dobré krve si berou lidi špatné krve a naopak. Bohatství zkazilo a zmátlo naši rasu.“ (Theognis, V. 183). Rasová čistota se vztahovala i k fyzickému vzhledu; spartské ženy byly proslulé svojí krásou a charakter byl považován za vrozený společně se vzhledem: „Tvá schopnost ušlechtilého vystupování i ušlechtilý vzhled a tvůj charakter společně tvoří formu tvé bytosti“ (Stobaeus, lxxxviii, 71). V řecké literatuře se důležitost dědičnosti opakuje znovu a znovu: „Urozené děti se rodí z ušlechtilých předků, základ je v přirozenosti jejich otce“ (Alcmeaon, Fr. 7); „Přikazuji všem smrtelníkům plodit dobré děti z dobrých otců“ (Herakleitos, 7); „Jestliže se spojí dobrý se špatným, dobré potomstvo se nezrodí, ale pokud oba rodiče dobří jsou, zrodí se z nich dobré děti“ (Meleagros, Fr. 9).

 Časní Římané podobně udržovali svoji linii ve velké úctě a vynutili si systém connubia, což znamenalo, že svobodní rodilí Římané mohli vstupovat do manželství pouze s lidmi z akceptovaných rodů. Nicméně, Římané byli relativně nepočetní, a když jejich bezpříkladné vojenské a administrativní schopnosti změnily římskou říši do podoby multietnické komunity enormní velikosti, okolnosti uzrály pro vzestup rovnostářských politických ideologií. Řím, „multikulturní obr“, zmizel ještě před tím, než byl napaden menšími a homogennějšími germánskými národy, které si udržely smysl pro skupinovou identitu.

 Germánské národy (Němci, Holanďané, Vlámové, Anglosasové, Frankové, Langobardi, Skandinávci, Gótové, Burgundové a Vandalové), které založily mnoho moderních evropských států, následovaly odkaz římského impéria, přenesly koncept dědičnosti do logického zakončení v jejich skutečně unikátním systému příbuzenství. Na rozdíl od jejich příbuzných, Řeků, Italiků, Keltů, Slovanů a východních Baltů, neorganizovaly se pouze v patriarchálních klanech, které rozeznávaly pouze příbuzenstvo na straně otce, ale sledovaly příbuznost v plném genetickém smyslu. Germánské „příbuzenství“ zahrnovalo všechny jedincovy blízké u otcovy i matčiny strany, odhadujíce stupeň blízkosti podle blízkosti jejich aktuálního genetického vztahu; byl to značně odlišný systém od konceptu patriarchálních nebo matriarchálních klanů, tak rozšířených mezi ostatními lidmi na celém světě. Do dnešních dnů většina Euroameričanů přijímá germánskou tradici, kde příbuznost je určena blízkostí genetického vztahu, bez ohledu na to, zda jde o příbuzné z otcovy či matčiny strany, což je přístup odlišný od klanových systémů zohledňujících jen mužskou nebo jen ženskou linii.

  Ve starověké Skandinávii byla víra ve vrozené schopnosti reflektována v konceptu hamingja, vrozené „šťastné“ síle. Nicméně, bylo akceptováno, že potomci dědí schopnosti svých předků v rozdílné míře, a králové považováni za „nešťastné“ i ti, pod jejichž vládou se věci vyvíjely špatně, byli nahrazeni kompetentnějšími jedinci ze stejné královské linie, která už zrodila generace ušlechtilých a úspěšných vůdců. Víra v rozmnožování a mezigenerační přenos genetických kvalit byla nadčasová, nebo jak to vyjadřuje staré germánské přísloví: hedvábný měšec nemůže člověk vyrobit z ucha prasete!

Samozřejmě i ostatní většina indoevropských lidí, včetně těch, kteří se nacházeli mimo Evropu, vkládala značnou důvěru v síly dědičnosti. Max Weber dokumentoval stejný důraz na dědičnost u ostatních indoevropanů. V knize Náboženství Indie (1958) Weber popsal polomagický xvarenah vztahující se k Indo-Íránským králům jako víra ve vrozenou schopnost nazývanou „charisma důvěryhodnosti“. Indický kastovní systém, jak tvrdil, byl udržován obdobnou vírou v geneticky vrozený základ lidských kvalit. Charisma kasty, pokrevního příbuzenstva a rodiny se přenášely geneticky, jejich kořeny se nalézaly v konceptu zděděných vloh.

II. Příchod křesťanství – první oslabení konceptu dědičnosti na Západě

Příchod křesťanství uvrhl klasickou filosofii do staletí trvajícího téměř úplného zapomnění a střetl se se zažitou vírou starých Evropanů v nerovnost lidí. Šíříce se nejdříve mezi otroky a nejnižšími vrstvami římského impéria, křesťanství začalo učit, že všichni lidé jsou si zcela rovni v očích Boha – univerzálního stvořitele, idea, která byla absolutně nepřátelská k dřívějšímu evropskému smýšlení, které uznávalo hierarchii založenou na schopnostech mezi lidmi a dokonce i mezi bohy. V rozporu s tradicemi klasické filosofie a vědeckého bádání, křesťanství etablovalo koncept jediného všemohoucího „Boha historie“, který kontroloval všechno dění univerza s muži a ženami jakožto božími stvořeními. Jelikož všichni muži a ženy jsou „děti Boží“, všichni jsou si rovni před svým božským Stvořitelem! Víra v církevní interpretaci domněle prorockých odhalení se stala důležitější než vědecké a filosofické zkoumání; a pochybnosti nad církevním pohledem na realitu se staly hříšnými.

 Nicméně, tradiční evropská přesvědčení jako důležitost sil dědičnosti nikdy úplně nezemřela. Hrdinové, aristokraté a další vůdčí osobnosti národů byli uznáváni jako nadřazené bytosti na základě výjimečných schopností daných jejich původem ze slavných hrdinů nebo dokonce z bohů, jak třeba germánští králové odvozující svůj původ z boha Wotana. Králové a šlechtici věřili ve své vrozené kvality, které je vyvyšovaly nad průměrného člověka, a věřili, že si je nesou ve své „krvi“. Ve starých mýtech mohli hrdinové odmítnout dokonce samotné bohy a křesťanská církev byla nedůvěřivá vůči „božskosti“ prokazované králům a šlechticům na základě schopností plynoucích z jejich linie, avšak shledající to vhodným pro svůj výklad o naplnění boží vůle, nabídla jim „božské právo“ vládnout jako pozemští zástupci křesťanského Boha tak dlouho, dokud se oni podrobí přáním církve jakožto zástupkyni Boha na zemi.

III. Expanze ideologie radikálního rovnostářství s podporou moderního křesťanství – zničení konceptu dědičnosti na Západě, vznik a zánik eugeniky, hrozba zániku bílé rasy

Křesťanství tedy narušilo víru v nerovnost lidí a síly dědičnosti, ale úplně je nezničilo. To se stalo teprve později, když v západním světě nastal s moderním věkem vzestup radikálních egalitářských ideologií počínajících radikálním utopickým socialismem a zakončených učením Karla Marxe. Souběžně s tím vznikala i první radikálně rovnostářská hnutí jako levelleři v Británii, jakobíni ve Francii a bolševici v Rusku, zpočátku ideologicky plně neukotvená, později však mocně posílená marxistickou ideologií. Z jejich úhlu pohledu nebylo něco jako vrozené rozdíly v nadání či charakteru přípustné, neboť nerovnost byla pro ně umělým zlem, jež bylo vytvořeno pouze strachem a útlakem jedněch vůči druhým stejně jako kombinací nepříznivých okolností na jedné straně a neoprávněných privilegií na druhé. Myšlenka, že by měly existovat vrozené kvalitativní rozdíly mezi lidmi, které alespoň zčásti zdůvodňují a legitimizují hierarchii ve společnosti, je pro ně nepřijatelná, protože by podkopala samotné základy jejich ideologie.

Přesto však se vznikem moderních věd, zejména genetiky, nastal na Západě od konce 19. století do první poloviny 20. století vzestup smýšlení, které kladlo důraz na opodstatněnost kvalitativních genetických rozdílů mezi lidmi i lidskými skupinami. Vzniknuvší a dynamicky se rozvíjející mladá věda, genetika, stále jasněji potvrzovala dávná přesvědčení starých indoevropanů. Koncepce mající zvrátit zjištěný genetický úpadek lidstva a pokusit se je i vylepšit, eugenika, se stala vyjádřením vzrůstajícího významu genetických hledisek na Západě. Těšila se podpoře mnoha významných osobností z politiky, intelektuální i podnikatelské sféry, mezi lidmi z pravé a dokonce i z levé části politického spektra. Pozornost jí věnovala nejen veřejná a akademická oblast, ale i některé soukromé nadace. Na čas se úspěšně v akademické sféře přímo etablovala a dokázala ovlivnit dokonce i populační a imigrační politiku některých zemí.

 Zbývající část tohoto příběhu je však již neradostná. Dynamický nástup eugeniky do politické a akademické arény následoval stejně rychlý ústup. Ideologie egalitářů, destruktivní, ale pro mnohé naivní idealisty v médiích a akademické sféře líbivá a záměrům kulturních marxistů, politickým populistům i nevzdělaným masám vyhovující, se nakonec ukázala být silnější. Už ve 30. a 40. letech roste z jejich strany tlak proti eugenice a zohledňování genetiky v politické sféře. Navíc v této věci nachází mocného spojence i v církvi, pro niž byla její dogmata a udržení vlivu vždy důležitější než vědecká fakta. Toto na první pohled paradoxní spojenectví ateistických rovnostářů a křesťanských církví však není až tak nepochopitelné. Dogmatická pozice rovnostářů, která je naprosto v rozporu s vědou, se velmi přibližuje tmářství časného křesťanství, které se vyznačovalo obdobným postojem. Oběma směrům je ve věci genetiky a eugeniky společná naprostá ignorance fakt i kritického rozumu, což je dáno jejich ideologickou zaslepeností a obavou o ztrátu moci. Rozdíl je pouze v tom, že egalitářství odmítá eugeniku skrze extrémně pojímanou rovnost, zatímco křesťanství operuje abstraktními a reálně neopodstatněnými pojmy jako „nedotknutelnost“ či „posvátnost“ člověka. Navíc moderní naivní humanismus posunul i novodobé křesťanství 20. století k rovnostářské pozici mnohem více než kdykoli předtím.

Druhá světová válka zasadila do rakve eugeniky poslední hřebík. Rovnostářům i církvím poskytla ideální argument a eugenika tak začala být spojována s genocidou, koncentračními tábory a pokusy na lidech, třebaže spojení nacismu a eugeniky bylo mnohem slabší, než se obecně soudí. Svrchovanou ironií je, že křesťanství a rovnostářství, hlavní kritici eugeniky pro její „nehumánnost“, mají na svědomí mnohem více životů než eugenika, která ostatně v přímém smyslu zřejmě nezavinila smrt ani jednoho člověka.(1) Pro pravicové liberály se stala rovněž nepřijatelnou z důvodu jejího záměru regulovat demografický vývoj, což je pro ně nepřijatelné „sociální inženýrství“. Levice se tedy díky svému rovnostářskému paradigmatu stala baštou odporu vůči eugenice a díky křesťanům i naivním liberálům se podařilo eugeniku zdiskreditovat i na pravé části politického spektra. V kauze eugeniky ideologie zvítězila nad vědou v plné šíři.

Novodobá téměř neomezená ortodoxie egalitarismu a radikálního environmentalismu tak na Západě trvá dodnes navzdory lavině nových poznatků z moderní genetiky, které myšlenky starověkých a středověkých Evropanů i časných eugeniků z prvních desetiletí 20. století jednoznačně potvrzují. Otázka genetických kvalitativních rozdílů mezi rasami a související problémy imigrační a demografické, ač záležitosti naprosto klíčové důležitosti týkající se přežití Západu, byly z politiky západních zemí naprosto vytlačeny. Ve druhé polovině 20. století tak bílé západní národy začaly krátkozrace otevírat hranice nebělošské imigraci z třetího světa. Zároveň nevěnují téměř žádnou pozornost demografické krizi v podobě svého vymírání, které se týká takřka celé bílé rasy. Přístup k nebílé imigraci na západní politické scéně osciluje mezi multikulturalismem vytlačujícím bělochy v jejich rodných zemích a požadavkem asimilace přistěhovalců, který eliminuje samotné bělochy jako biologickou entitu. Ani jeden nedává bílé rase a tedy ani Západu perspektivu přežití. Tou je jedině uchování bělošské homogenity, dostatečná porodnost a zastavení imigrace. Mezi západní civilizaci a bílou rasu si nikdo dnes neodváží klást rovnítko, ačkoli právě to je věc v otázce přežití Západu nejdůležitější. Genetická rozdílnost ras a spojitost mezi rasou a kulturou se totiž staly v západní politické, intelektuální a mediální sféře naprostým tabu.

Nešťastný vývoj tak nyní vyústil v kritické ohrožení Západu a dokonce samotné bílé rasy.

 (1) Počet obětí komunismu byl mnohem vyšší než počet obětí nacismu; navíc mnoho obětí z nacistické éry jsou lidí padlí ve válce a nesouvisí tedy s nacistickou politikou přímo. Naproti tomu mnohem početnější oběti komunismu jsou téměř všechny výsledkem přímého uplatňování komunistické ideologie. A komunismus byl krajně rovnostářskou a environmentalistickou ideologií.

Pokud jde o spojování eugeniky s nacismem, jde ze strany křesťanů, zejména katolíků, o holé pokrytectví. Je dobře známo, že autoritářské a polofašistické režimy v Evropě 30. let i fašistický režim v Itálii se vesměs těšily větší či menší podpoře katolické církve (v některých dokonce měla přímý vliv na politiku). Eugenika jako koncepce byla založena Francisem Galtonem dlouho předtím, než vůbec nacismus a fašismus jako ideologie vznikly.

Křesťané, kteří nacifikují eugeniku, si neuvědomují, že populační politika Třetí říše byla naopak blízká některým záměrům křesťanských církví – zákazy antikoncepce a potratů, které nacisté z propopulačních důvodů přijali, se přesně shodují s tím, o co dodnes usiluje katolická církev. Nacistický eugenický program byl silně kritizován, ale ve skutečnosti tehdy probíhaly podobné programy v mnoha západních zemích. Ve většině z nich byly zahájeny ještě předtím, než se dostal nacismus k moci. A někde byly zřejmě ještě rozsáhlejší – například ve Švédsku bylo v přepočtu na počet obyvatel sterilizováno více lidí než v Německu. Křesťané s oblibou dávají do souvislosti s eugenikou nacistický program euthanázie, kdy bylo několik tisíc mentálně retardovaných a psychicky postižených lidí usmrceno. Ten však nebyl motivován eugenikou, nýbrž snahou ušetřit náklady a uvolnit zdravotní personál pro potřeby války.

Poznámka

První dvě kapitoly článku jsou překladem první části textu The Concept of Heredity
in the History of Western Culture od Rogera Pearsona, jednoho z mála eugeniků druhé poloviny 20. století. Třetí kapitola reflektující moderní dobu je ode mě, ačkoli do určité míry se opírá o druhou (větší) část jeho textu. Členění do kapitol je též vytvořeno mnou.

Celý text vyšel v Mankind Quarterly, č. 35, #3, jaro 1995, s. 229-265.

 

Reklamy
komentářů 6 leave one →
  1. Andreos permalink
    Srpen 24, 2013 10:19

    Celý a kompletní text od Pearsona, z něhož vycházel tento článek, na MQ:
    http://www.unz.org/Pub/MankindQuarterly-1995q1-00229
    http://www.unz.org/Pub/MankindQuarterly-1995q2-00343
    http://www.unz.org/Pub/MankindQuarterly-1995q3-00073

  2. Andreos permalink
    Leden 7, 2013 18:23

    Zajímavá studie o síle dědičnosti:
    http://www.affirmativeactionhoax.com/pdfs/Genetic%20Determinism.pdf

    Zajímavé jsou tam hlavně dvě skutečnosti.
    Za prvé jsou tam uvedeny případy ukazující, že dokonce i extrémně zanedbané děti nakonec později dosáhly běžných úrovní IQ. Zdá se tedy, že dokonce ani extrémní deprivace nemusí vždy mít na IQ zásadní vliv. Viz s. 12-15.

    Za druhé jsou tam zajímavé údaje z adoptivní dánské studie 14000 dětí týkající se příčin kriminality, v níž bylo zkoumáno několik kategorií, aby se odlišily vlivy genů a prostředí. Pokud biologičtí ani adoptivní rodiče nebyli nikdy odsouzeni za zločin, pak 13,5 procent synů bylo za zločin odsouzeno. Pokud adoptivní rodiče byli odsouzeni a biologičtí ne, pak 14,7 procent synů bylo odsouzeno – tedy působením prostředí došlo jen k celkem mírnému nárlstu o 1,2 procenta. Zato pokud byli biologičtí rodiče odsouzeni a adoptivní nikoli, pak výskyt odsouzení u synů vzrostl výrazně více – až na 20 procent. tedy o 6,5 procenta, a to tedy pouze působením genů, ne prostředí.
    Z těchto údajů by vyplývalo, že vliv genů na kriminalitu je 5,4krát silnější než vliv prostředí (6,5/1,2=5,4). Viz s. 5.

  3. Asgard permalink
    Prosinec 22, 2012 22:08

    Jen víc takovýchto, argumentačně podložených studií, které jdou přímo na kořeny problémů, které si prostý „homo consumens“ ani neuvědomí. Studie jasně říká, kde jsou příčiny dysgenetického trendu a co tento trend udržuje při životě.

  4. patejl78 permalink
    Prosinec 21, 2012 10:37

    pěkné

  5. Andreos permalink
    Prosinec 19, 2012 11:50

    Celý text on-line v angličtině zde: http://eugenics.net/papers/pson1.html

  6. Aplun permalink
    Prosinec 19, 2012 00:00

    Ta první kapitola je zajímavá, díky.
    Zde je něco málo na téma hamingja:
    http://www.baihaimaz.com/839-fylgja

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: