Skip to content

Globální vesnice a práva národů?

Listopad 1, 2012
by

Velké konflikty budoucnosti již nebudou stavět levici proti pravici, Západ proti Východu, ale síly nacionalismu a regionalismu proti krédu universální demokracie. Zdá se, že vznešený ideál globální vesnice klopýtá přes nový vzestup východoevropského separatismu, jehož  dozvuky se mohou brzy přelít i do západní hemisféry. Už jen dogma o lidských právech se dostává pod palbu zastánců práv národů a touha po historické komunitě činí pokroky vstříc atomizovaným společnostem, oproštěným od ideologií.

S pádem komunistického internacionalismu se hodiny historie vrátily zpět a nevyhnutelně vytanou na mysli slova konzervativce z 19. století Josepha de Maistreho: „Viděl jsem Poláky, Rusy, Italy, ale pokud jde o člověka, prohlašuji, že toho jsem neviděl nikdy.“ Skutečně, tohoto paradigmatického, universálního člověka,  oproštěného od tíže ekonomiky a břemena historie, tohoto člověka, jehož děláme vzorem ideologie lidských práv, lze nyní spatřit. Objevuje se tím více nejasně, čím se v každodenním životě potkáváme se skutečnými lidmi se specifickou kulturou. Pokud bydlí v Brooklynu, jeho idea o lidských právech se asi odlišuje od někoho, kdo žije na Balkáně; pokud je fundamentalistickým muslimem, jeho smysl pro občanskou povinnost se bude lišit od někoho, kdo je katolíkem. Vzestup nacionalistických nálad ve východní Evropě by neměl být vnímán jen jako odpor vůči ekonomickému chaosu komunismu, spíše se jedná o vůli různých národů znovu získat paměť svého národa, tak dlouho potlačovanou povrchním universalismem komunismu.

Zdá se, že celá Evropa prochází paradoxním a téměř směšným historickým zvratem. Na jedné straně se západní Evropa stále více a více stává „americko-centralistickou“ odnárodněnou meta-společností, zatímco postkomunistická Evropa východní hrozí vybuchnout v myriádu státečků. Naopak, zatímco západní Evropa zakouší nepřekonanou vlnu cizího přistěhovalectví a  nevyhnutelné vzedmutí rasismu, který musí následovat, rasová homogenita východních Evropanů je dnes učinila „evropštějšími“ než Evropany západní – i přes své multietnické nepokoje na východě.

Vzhledem k rozpadajícímu se státnímu systému ve východní Evropě, křížové výpravy Woodrowa Wilsona za právo na národní sebeurčení a globální demokracii musí vyznívat protichůdně. Samospráva, jak si ji v roce 1919 představovali architekti Versailleské smlouvy možná vyhovovala Polákům, Čechům a evropským národům, které těžily z pádu rakousko-uherské monarchie, avšak měla málo půvabu pro ty, které byly nuceny změnit jednoho cizího vládce za druhého. Pro Němce uvězněné roku 1919 v nově se vynořivším a nadmutém Polsku a Rumunsku, či pro Slováky v hybridním Československu neznamenalo právo na samosprávu nic míň než vytvoření svých vlastních národních států. I Jugoslávie dlužila za svou relativní dlouhověkost více západním liberálním příznivcům než skutečnému konsensu svých různorodých národů. Posledních sedmdesát let znamenala jugoslávská zkušenost  občanské války a nepřetržitý etnický spor mezi svými čtyřmi hlavními etnickými skupinami.

Přirozeně, ve světle současných salv, jež si vyměňují Chorvaté a Srbové, přichází na mysl otázka, proč umělé  míšení různých národů vždy vede k nestabilitě a etnickému chaosu? Odpověď se zdá být zřejmá: práva národů jsou neslučitelná s universalismem. Etnická specifika nedokážou koexistovat ve státě, který umisťuje abstraktní principy lidských práv nad principy práv národů. Nebylo by možné přesně zachytit, kdo má v současné etnické vřavě v Jugoslávii pravdu a kdo se mýlí. Litanii křivd lze dnes slyšet mezi Chorvaty, Srby, Slovinci a etnickými Albánci, z nichž každá skupina se neúnavně snaží  překonat ostatní svou vlastní působivou viktimologií. Jak je vidět na příkladu Jugoslávie, v multietnických státech představa spravedlnosti závisí výhradně na neustále se měnící mezietnické rovnováze moci, jakož i dojmu, jenž si každá etnická skupina může udělat o svém sousedovi. Srbové i Chorvati, dvě největší etnické skupiny v Jugoslávii jsou dnes zcela zklamány svou zemí; ta první proto, že Jugoslávie již není dostatečně centralizovaná, aby umožnila konsolidaci jugoslávského státu; druhá proto, že Jugoslávie je centralizovaná již příliš. Ponaučení, které si dnes lze z jugoslávské zkušenosti udělat, je, že v multietnických státech může demokracie fungovat, pouze když předtím došlo k vyřešení nacionální otázky.

Navíc demokracie může zakořenit pouze v rámci etnografických hranic různých národů, které definují onen termín v souladu se svým geniem loci a svou vlastní historií. Tak, jako bylo ještě před nějakou dobou směšné hovořit jugoslávském antikomunistickém disentu, tak je dnes směšné očekávat zrození silné „jugoslávské“ demokracie. Co se zdá být dnes dobré pro chorvatského demokrata, může být zítra vnímáno jako přímá hrozba pro někoho, kdo se stylizuje jako srbský demokrat. Dokonce Amerika se kvůli své bludné přistěhovalecké politice a klesající porodnosti bělochů může brzy ocitnout v podobné situaci, kdy bude muset předefinovat koncept demokracie. Odkaz Otců zakladatelů může být v příštích letech vykládán odlišně vzhledem k měnící se rasové struktuře Ameriky. Volební preference pravděpodobně závisí na barvě kůže, což by mohlo vést k horší balkanizaci, než nyní ohrožuje Jugoslávii.

Demokracie v každém multietnickém státě, alespoň, jak by ji globální demokraté rádi viděli, je sémantický nesmysl; liberální princip „jeden člověk, jeden hlas“ je v zemi s různými etnickými skupinami nepoužitelný. Tudíž skutečná demokratizace Jugoslávie, ostatně i multietnického Sovětského svazu, by vyžadovala rozpad země a zřízení nových národních států. Německá svatá říše byla příkladem spíše stabilního konfederativního systému, který trval téměř tisíc let, ačkoliv v jednu dobu byla rozdělena do tří set samostatných knížectví.

Jak se paradoxně může zdát, ideologie globální demokracie se silně podobá neúspěšné komunistické Utopii – s jednou výjimkou: je v úsilí o dosažení svých cílů úspěšnější. Na Západě jsme svědky liberálního přesunu křesťanského ideálu jednoho světa do post-industriální společnosti – a civitas dei [pojmenování sv. Augustína  pro Boží stát-pozn. překl.] ve věku kabelové televize a Michaela Jacksona. Nicméně vše nasvědčuje, že tento druh universalismu může být nebezpečný pro národy východní Evropy stejně jako dnes skomírající komunismus. Z pohledu obchodníka-světoběžníka by centralizovaná a unifikovaná Jugoslávie či Sovětský svaz bylo nejlepším řešením do té míry, že by usnadňovalo volný pohyb kapitálu a tudíž lépe mírnilo etnickou nevraživost. Skutečně, vyhlídky na smlouvu s dalšími dvaceti státy na euro-asijském kontinentu je noční můrou businessmana, jehož více zajímá volný tok kapitálu, než sebeurčení etnických skupin. Politický liberál bude jistě podporovat globální vesnici, která zahrnuje různé etnické průvody – dokud se nezmění ve vojenské pochody. Takový způsob myšlení, že „ekonomika určuje politiku“, jasně ukazuje na marxistickou morfologii vlastní liberalismu, který znovu potvrzuje, že komunismus není nic jiného než jeho ošklivé duchovní dítě. Rozruší však volný bazar v globální vesnici etnické vášně? Ačkoliv masy v licencované východní Evropě dnes napodobují každý pohyb Západu, nic nenasvědčuje tomu, že jejich líbánky s globální vesnicí budou mít dlouhého trvání. Etnická netolerance se jen zhorší, jakmile si národy východní Evropy uvědomí, že globální vesnice hodně slibuje, ale málo dává. Co dělá národ národem? Národ sdílí společné dědictví a vůli po společném osudu. Národ existuje navzdory umělým  rozporům, jakými jsou strany, zájmové skupiny a probíhající trendy v ideologiích. Jak ukázali Georges Dumézil, Mircea Eliade a Carl G. Jung, národ sdílí „mythe fondateur“ – společný mýtus, který dává vzniknout původním kulturním snahám. Kultura lidu, připomíná, Alain de Benoist, je jeho občanským průkazem a jeho duševním dýcháním, a „je propustkou k budoucnosti, která se formuje do podoby osudu“.

Pokud lid nedbá o svůj základní mýtus, je odsouzen k zániku. Ještě hůře, může se změnit v shluk šťastných robotů, jejichž nové prohlášení universálních lidských práv by mohlo být jen další zástěrkou bezduchého hédonismu. Západní Evropa již zakouší tento druh etnického a kulturního zapomnění. Paříž se v srpnu podobá Oranu či Marakéši a široké pásy Berlína mají silný nádech Anatolie. Pro mnoho cizinců se Francie stává více synonymem vynikajícího kozího sýru než symbolem heroismu Corneilla , a pokud se někdo rozhodne zajet do Florencie, je to spíše kvůli lahvi Chianti než kvůli mystické transcedenci, zprostředkované Boticelliho malbami. Jugoslávie, založená na podobných principech multikulturalismu, je produktem ruského panslavismu devatenáctého století, kombinovaného s wilsonovským snem. Tento experiment nevedl k trvalému míru. V obdobích velkých krizí již hostitelské národy nepohlíží na cizáky jako na dodavatele exotického folkloru, ale jako predátory, kteří berou svým hostitelům chléb od úst. Národy nejsou stejné; nikdy nebyly a nikdy nebudou. Etnické skupiny lze přirovnat k obyvatelům velkých amerických věznic, kteří se obvykle začnou respektovat, až když je jejich trávník ohrazen a jejich cely jsou odděleny masivními zdmi. Pokud by se dali do jedné cely, asi by se navzájem požrali v neustálém konfliktu o „teritoriální imperativ“. Proto nejlepším způsobem, jak řešit jugoslávskou multietnickou krizi, není apelovat na „bratrství a jednotu“, ale spíše demontovat zemi na volný konfederální stát. Krev a půda bude navždy určovat život národů. V Chorvatsku jedno rčení  říká: „Seškrábněte kůži jakémukoliv globalistovi, a pod ní najdete vášnivého Chorvata, Srba, Němce, či Žida.“

S koncem komunismu nepřijde konec dějin, jak by si někteří přáli, abychom věřili. Kdyby si Evropané ve 13. století vyvolali „konec dějin“, mongolský chanát by se přesunul na Iberijský poloostrov. Kdyby Němci a Poláci kázali roku 1683 liturgii pozitivní diskriminace, Vídeň by dnes zářila jako hlavní město tureckých sultánů. Nekonečná hra o moc mezi národy a etnickými skupinami, neustálé posuny demografických trendů nás učí, že život pokračuje ve své „tvořivé“ nenávisti – navzdory Hitlerovi, Stalinovi či Saddámovi.

Dnes, více než kdy jindy v historii lidstva, je specifičnost národů ohrožována universalistickým krédem. Ať už někdo cestuje do Varšavy nebo Sarajeva, či na místa v Bukurešti nebo Berlíně, řev rockové hudby a ikonografie brakové kultury se staly novým dorozumívacím jazykem globální vesnice. Člověk by mohl strávit dny v budapešťském Hiltonu, aniž by se kdy dověděl, že opomněl visuté mosty hotelového komplexu z centra Atlanty. Aby nový universalismus posílil své učení, už se nepotřebuje uchylovat ke genocidě a  vyklidňování, k mrazivému klimatu Kolymi či Maryně, k nimž Stalin ve jménu vzorového globálního proletariátu odvlekl povolžské Němce, Kalmuky a Čečence. Nový universalismus se potřebuje jen změnit ve vlažný svět Kentucky Fried Chicken, společnosti, v níž je každý každému roven, a kde proto etnická identita neznamená nic. Tento „prima stalinismus“ zbavuje národy jejich duše vytvářením Homo economicus-dollaricus.

Konečné následky obou druhů universalismu jsou zcela totožné, s tou výjimkou, že zahalené násilí liberálního universalismu může být nyní nebezpečnější než tupé násilí komunismu. Je ironií dějin, že holé násilí často zachovává regionalismus a etnické kořeny; každá persekuce má očišťující účinek a každá oběť trvale posiluje dějinnou paměť národa. Komunistické násilí vyvolalo od Balkánu po pobaltské země dosud nepoznanou etnickou hrdost. Proti tomu, v klimatizovaném pekle prima universalismu nemusí být regionalismus a láska k vlasti otevřeně rozdrceny; místo toho mohou být změněny ve zboží a tímto učiněny přebytečnými, pokud ne rovnou směšnými. Pokud někdy etnická hrdost z východní Evropy zmizí, nebude to následkem komunistického útlaku, ale spíše důsledek zaslepení kapitalistickým mechanismem. Globální vesnice ví, jak zotročit Ulysseovy pojídače lotosů, aniž by si vůbec uvědomili, jakému čelí ohrožení.

V systému, v němž se vše stalo zbožím, se na etnickou identitu také pohlíží jako na postradatelnou trivialitu – trivialitu, která může nanejvýš vzbudit nějaký kulinářský zájem nebo zvědavost turistů. Pokud je to nutné, universalismus udělá dobrý byznys z kladiva, srpu a svastiky – pokud se dobře prodají. Pro obchodníka-světoběžníka je domov tam, kde si odloží klobouk a kde vydělá hodně peněz. Montesquieu se nakonec nemýlil, když napsal, že obchod  je povolání rovných si lidí. Až donedávna byly koncepty rovnostářství a globální demokracie striktně omezeny jen na západní národy. Dnes, v křečích masochismu a kvůli tzv. „bílé vině“ Západ rozšířil tyto principy až k protinožcům. Bon sauvage [tj. koncept idealizovaného domorodce, outsidera – pozn. překl.] se v našem postmoderním věku transformoval v terapeutickou roli superega bílého muže. Ještě nedávno to byl bílý muž, kdo musel učit nebělochy způsobům Západu. Dnes se role obrátily; dnes je to ne-Evropan se svou původní nevinností, kdo sebe roubuje na  churavé vědomí Zápaďana a ukazuje mu správnou cestu k zářivé budoucnosti.

Samotný koncept „Západu“ byl zbaven svého původního geopolitického a geografického významu, stal se místo toho metaforou pro meta-systém, který zahrnuje Aljašku, Filipíny, Jižní Koreu a každý kout či skulinu, kde se daří ideji ziskem posedlé globální vesnice.

S koncem soutěživé ideologie se filosofie globální vesnice uchytila v mnoha zemích, velebíc ty, kdo ji podporují, hanobíc ty, kdo ne. Co přinese budoucnost, není těžké odhadnout. Může dojít k tomu, že sváry mezi etniky ve východní Evropě nakonec odezní, ale to se asi nestane na Západě, kde rasové nepokoje sílí. Brzy budeme moci vidět, jak ční repliky Berlínské zdi v New Yorku či Filadelfii, aby tak sevřely multietnické násilí globální vesnice. Ponaučení z umělé Jugoslávie by nemělo být zapomenuto. Náš „promiskuitní altruismus“, jak píše Garrett Hardin, nás může proti naší vůli dovést k válce všech proti všem.

Kult globální vesnice se dnes jeví jako politická odpověď na teologické a ideologické bitvy, jež otřásaly Západem po více než století. Stále však lze vidět, jak lze jednotný princip lidských práv naočkovat světu, který zůstává neobyčejně  pluralitní. „Dovoláváme se lidských práv,“ pokračuje Hardin, „abychom ospravedlnili narušování vnitřních záležitostí jiného národa. Takto riskujeme, že si z ono národa učiníme nepřítele… Záměry skryté za fikcí o ,lidských právech‘ mohou být vznešené, nicméně trvat na takových právech skýtá vážná nebezpečí.“ Globální demokracie je posledním zlým snem těch, kteří jsou duchovně bezdomovci a fyzicky vykořenění. Jedná se o doktrínu, která výmluvně maskuje etnickou a rasovou realitu spočívající za teologií universalismu.

Advertisements
komentářů 7 leave one →
  1. Whitegolfer permalink
    Listopad 9, 2012 10:39

    Pharlap: Ty že už jsi něco někam psal??? No a co…! :-/

  2. Pharlap permalink
    Listopad 8, 2012 21:08

    Pro Whitegolfer
    Už jsem ti to napsal ty čubčí synku vzešlý z incestu!!!! Páchneš cikánským pižmem až sem…. Do řady těch co dostali své přiřadím rád i tebe, ale to bys musel mít srdce a ne žemlovku.Holt tatínka nezapřeš!

  3. Whitegolfer permalink
    Listopad 8, 2012 20:28

    Pharlap: Takže cigánů: nula, ale furt silný řeči…?? :-/ Tak to bylo předvídatelný!!

  4. Whitegolfer permalink
    Listopad 7, 2012 18:47

    Po dlouhé době vážně zajímavej článek! :-)

  5. antidemokrat permalink
    Listopad 6, 2012 02:34

    Vcelku dobrý článek, typický pro nacionalismus 90. let. Ovšem po skoro 20 letech se ukázalo, že demokracie není řešení, a to ani ta ne-universalistická. Ona totiž nefunguje ani ve státech, kde už mají nacionální otázku vyřešenou. Všude se z ní stala korupční forma kupeckého sajrajtu.

    Za jedno však současný režim upřímně chválím- za to, že zakazuje svastiku. :-)

  6. Listopad 2, 2012 02:58

    Dobré,autor měl nepochybně pravdu. Už v devadesátém druhém, nebo kdy to psal.

  7. vonrammstein permalink
    Listopad 1, 2012 23:20

    Výtečný text.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: