Prvotní nordická solární tradice

Zmínili jsme se o prvotní nordické tradici.

To není mýtus, to je naše pravda. Už v dávných časech prehistorie, v dobách, ve kterých pozitivistické pověry předpokládají přítomnost opicím podobných obyvatel jeskyň, existovala jednotná a mohutná prakultura, jejíž ozvěna je slyšitelná ve všem velkolepém, co se z minulosti dochovalo do našich dnů jako věčný a nadčasový symbol.

 Íránci vědí o Airjana Vaedžah, zemi ležící na dálném Severu, a vidí v ní první výtvor světelného Boha, místo, odkud vzešel jejich rod. Je též obydlím „záře“ hvareno- mystické síly, která je spojena s árijskou rasou a zejména s jejími božskými panovníky; symbolicky v ní vidí i místo, kde se Zarathustrovi poprvé odhalila jeho bojovná víra.

V tradici védských Árjů se také hovoří o světle. Dvípa je „ostrov“ či „kontinent“, kde se nachází obydlí Narajány, toho, „kdo je světlo“ a „kdo stojí nad vodami“ tj. nad nahodilostí dění. Dále se v ní hovoří o Uttarakuru, nordické prvotní rase; pojem „nordický“ je tam spojován se solární cestou bohů- dévajánou -a v popisu „uttara-“ převažuje idea všeho ušlechtilého, vznešeného, všeho, co je možné nazvat árijské ve vyšším smyslu a co se ztotožňuje s ideou Severu.

Za předky achájsko-dórského plemene jsou považováni nordičtí Hyperborejci, z jejichž země přišel uctívaný bůh či solární hrdina Apollón, vítěz nad Pýthónem. Odtud je i Héraklés- spojenec olympských bohů v jejich boji s Titány, hubitel Amazonek a bytostí živlů, „krásný vítěz“, za jehož avatára se později považovali mnozí řečtí a římští vládcové- přinesl olivovník, jehož ratolestmi jsou od té doby ověnčováni všichni vítězové (dle Pindara).

Toto nordické téma se v Helladě ztotožňovalo s tématem Thúlé, tajemnou nordickou zemí občas nazývanou „ostrovem hrdinů“ nebo „zemí nesmrtelných“,kde panuje světlovlasý Radamantis, či „slunečním ostrovem“ (lat. Thule ultima a sole nomen habens), vzpomínky na nějž zůstávaly tak živé, že se v ústním podání říká, že Constantius Chlorus vstoupil se svými legiemi do Britanie ani ne tak kvůli vojenské slávě jako spíše kvůli tomu, aby se v apoteóze své moci přiblížil, více než kdokoliv jiný, k místu „nejsvatějšímu a nejbližšímu k nebi“. V nordicko-germánských tradicích je často Ásgard, obydlí Ásů a proměněných hrdinů, obrazem téže severní země; severští králové jsou považováni za polobohy i samotnými Ásy- semidios id est ansis- a jejich národy dosahující vítězství díky své mystické moci „štěstí“ viděly v této božské zemi zdroje a prameny svých dynastií.

Za severní nebo severozápadní je v galské tradici považován Avalon, odkud pochází Tuatha Dé Danann, lid heroických podrobitelů předhistorického Irska, mezi kterými hrdina Ogma přesně odpovídá dórskému Héraklovi. Avalon je taktéž ztotožňován s Tir Nam Beo, „zemí živých“, říší Boad Oga, „vítěze“. I Aztékové umísťují svojí pravlast na sever, do Atzlánu, který se též nazývá „bílou zemí“ nebo „krajinou světla“; odtud Aztékové vyšli pod velením boha války Huitzilopochtliho. Toltékové též považují za počáteční místo svého rodu Tlalocan, Tollan nebo Tulu, která, stejně jako řecká Thúlé, označuje „sluneční zemi“ a je identická s „rájem“ králů a hrdinů padlých na bitevním poli.

Takové jsou odkazy, které je možné najít v rozličných tradicích jakožto vzpomínky na nordickou vlast a nordickou kulturu, v níž je transcendentní ne-lidská duchovnost těsně spojena s heroickým, královským a triumfálním elementem: ve vítězoslavné převaze tvaru nad chaosem; ve vítězství nadlidského a nebeského nad lidským a pozemským; v „slunečním svitu“ jako základním symbolu transcendentní mužnosti; v ideálu důstojnosti a urozenosti, který je na materiální úrovni, podle logiky sakrálních shod, spojen s postavami vládce, hrdiny a pána.

Pokud hovoříme o tom, že směry přenosu tradice vedou ze Severu na Jih a ze Západu na Východ, těmi cestami, kterými se přesouvaly rasy chránící duchovnost, pak je to zejména proto, že už v nové době velké árijské národy dokázaly, že jsou přímými následníky této přenášené síly a této kultury, dokázaly to svými nejčistšími hodnotami a kulty, svojí božskostí a svojí organizací a také svým bojem proti bezvýznamným jižním rasám spojeným se zemí a s duchy země, s „démonickou“ iracionální stranou bytí, topícím se v míšení, kolektivismu, totemismu, „titanismu“ a chaosu.

Kromě toho- jak již vyplývá z výše řečeného- to, co bylo historií, se stalo nad-historií. „Země živých“, „pevnost hrdinů“, „sluneční ostrov“ z jedné strany uchovávají tajemství původu a z druhé strany tajemství cesty k novému narození, k nesmrtelnosti, k nadlidské moci, cesty, která může vést k nejvyšší královské hodnotě. Přitom se historické faktory stávají duchovními faktory, reálná dějinná tradice se stává tradicí v transcendentním smyslu, tou, jejíž věčná přítomnost je nadřazena času. Symboly, znamení a pověsti nám vyprávějí o tajemných cestách této jediné tradice a dokazují jednotnou původní „ortodoxii“, ve které je navždy dosaženo nejvyššího bodu a kde „solární“ duchovnost věčně vládne nad nižšími silami. V souladu s tím, v daleko pozdějších epochách, kdy už bylo započato osudové zatemňování „božského“ (ragna-rök), se v rozptýlených proudech a ve vůdcích árijských plemen oddělil „nordický“ rasový prvek od vlastního „duchovního“ elementu, se kterým byl na počátku spojen, a stal se samostatnou kategorií, jednoznačným archetypem kultury. Právě on pak určoval specifičnost a charakter vztahu k nad-lidské úrovni; dokonce tam, kde už nezůstala žádná konkrétní etnická spojenectví mezi rozličnými árijskými větvemi. Tento prvek by mohl znovu spojit různé kultury při obnově duchovní organizující síly, která v epoše primordiální tradice ovládala nižší elementy a rozličné materiální formy.

Právě tak vidíme pohanský Řím – poslední veliký tvůrčí akt nordického ducha, poslední universální a během celého cyklu nejzdařilejší pokus vpravit síly světa do formy heroické, solární a mužné kultury: kultury osvobozené od dekadentního mysticismu, kultury zakládající se na árijsko-aristokratickém typu „kopí a obětí“, tajemně se potvrzující v nordických symbolech vlka, orla a sekery a žijící v olympských válečných kultech Dia a Hérakla, Apollóna a Marse, v povinnosti být zavázán božskému svou velikostí a nesmrtelností (aeternitas), ve vykonání činu jakožto rituálu a ve vykonání rituálu jakožto činu, ve zřetelném a vůči Impériu mohutném prožívání neskutečného, své kulminace dosahujícího v symbolu Caesara coby božstva (numen). Pád pohanského Říma byl pádem obrovského tradičního solárního štítu; v silách, které vedly k této katastrofě, není těžké rozeznat všechno to, co otevřelo cestu následným omylům a degeneraci a navodilo situaci, která existuje v moderní Evropě. Pochmurná primitivní vlna Semitů, nepřátelská vůči sobě i vůči celému světu, s její nesmiřitelnou nenávistí k jakékoliv hierarchii, s jejím velebením všeho slabého, nečestného a zbaveného tradice, s její záští ke všemu, co se projevuje jako síla, dostatečnost, moudrost a aristokracie, byla skutečným jedem pro veliký Řím a galvanizující substancí pro všechny jiho-asijské prvky rozkladu, které již dříve pronikaly do struktury římského světa; a tato vlna byla hlavní příčinou úpadku Západu.

Semitizace řecko-římského a později i celého nordického světa, ke které z velké části došlo prostřednictvím šíření křesťanství, byla ve skutečnosti vzpourou nižších vrstev té rasy, díky jejímuž podrobení vytvořily árijsko-pohanské národy svoji oslnivou kulturu. Duch Izraele, který předurčil kolektivní pocit „viny“ a snahu o „vykoupení“ a zjevně se projevil během úpadku aristokratické tradice starobylých patriarchů, probudil k životu nejnižší síly egejsko-pelasgického telurismu dříve potlačeného achájskými kmeny; vyvedl do bojové arény kastu šúdrů, takzvanou „temnou“ kastu a démonickou kastu asurů, nad kterými v Indii ční, jako forma nad chaosem, hierarchie tří vyšších kast podruhé narozených- dvidža– těsně se blížící bráhmánům a králům, kteří tam jsou uctíváni jako „velicí bohové v lidské podobě“. Tentýž duch sjednotil síly, které jsou v mýtech reprezentované obrazem nordických obrů (rinthursi)  nebo hord Gogů a Magogů, kterým Alexandr Veliký přehradil cestu symbolickou železnou stěnou.

Tyto síly jsou duchovně ukotvené v křesťanství. Na jedné straně, ve své umírněné formě a zastoupené katolickou církví, obnovily lunární duchovnost tj. duchovnost, jejímž archetypem a středem však již nebyl „hrdina“ ani sakrální vládce a ani solární iniciace, ale světec odevzdaně skloněný před Bohem, a jejímž ideálem již nebyla válečnicko-posvátná hierarchie a „sláva“, ale bratrské soužití a láska k bližnímu (caritas); na straně druhé vidíme v reformaci a humanismu již jen otevřeně anarchistickou, destruktivní, anti-tradiční a anti-duchovní povahu těchto sil.

I v politických revolucích, v „liberalismu“ a v kolektivizaci působí téže síly, které lidstvo vedou od katastrofy ke katastrofě. Ve všech formách moderní společnosti- ve vědě, v právu, v přeludu technického pokroku a ve víře v všemohoucnost strojů se, paradoxně, projevuje tento duch, triumfuje právě tato nivelizující vůle, vůle k mnohosti, nenávist k hierarchii, ke kvalitě a k rozdílům. A stále těsnější jsou kolektivní pouta vytvořená úplnou absencí soběstačnosti neklidného rodu otroků.

Když se žido-křesťanský mysticismus potkal s orficko-dionýským patosem (který pro dórsko-nordické Řecko už znamenal zkreslení starých olympských kultů) a s národním mysticismem Isidy, který do Řecka přišel po pádu solární egyptské tradice, tu ze smíšení mesianismu, chiliasmu a náboženství říšského plebsu vznikl element „vášně“ a „vzrušení“ – namísto Caesarova vznešeného klidu, namísto vyváženého majestátu Homérových hrdinů, namísto očištěné duchovnosti a autarkického ideálu pohanského „filosofa“ a zasvěcence – element, který je základem pro všechna současná zkreslení v romantickém a iracionálním smyslu.

Po sekularizaci zplodil tentýž mysticismus i smyšlenky „aktivismu“ a „faustismu“, moderní pověrčivou víru v pokrok, semitskou mystiku instinktů a „élan vital“ – dokonce v takové míře, že nutí samostatná individua a celé národy pohybovat se směrem, kterým by samy směřovat nechtěly.

Z této katastrofy povstala proti žido-křesťanskému proudu ještě jedna síla; proto, aby vyzdvihla energickou alternativu dalšího běhu duchovní historie Západu. Byla to tradice íránských Árjů, která se obnovila ve formě bojovného kultu Mithry, avatára pradávného árijského boha světlého nebe, „pána Slunce“, „usmrtitele býka“, hrdiny s pochodní a sekerou, symbolu nového narození „skrze moc“, kterého synkretický (ale neméně významný) mýtus ztotožňuje s hyperborejským bohem zlatého věku. Nicméně určité neviditelné síly zadusily i tuto „solární možnost“. A došlo tedy k poslednímu velkému odporu: ke Svaté říši římské národa německého.

V takzvaných „barbarech“ se ve skutečnosti setkáváme s rasami blízkými achájské, paleo-íránské, paleo-římské a celkově nordicko-árijské, dochovanými ve stavu předhistorické čistoty. A třebaže se invaze „barbarů“ může z materiálního hlediska již asiatizované a semitizované říše ukazovat jako destruktivní, přesto se však, podíváme-li se na věc z vyššího zorného úhlu, projevuje přirozeným posilujícím proudem heroického ducha a kontaktem se silou duchovně blízkou té, které jsou pohanští Římané zavázáni za svůj solární majestát. Tak se ve světě znovu zrodil starý římský symbol bezprostředně zaštítěný silami Severu.

Jako na světovou kulturu říšského feudálního středověku, právě takto musíme na onu kulturu pohlížet, nehledě na její čistě nominální křesťanství. Promluvila v ní nordicko-římská duchovnost, jejímž vojskem bylo rytířstvo, nadpolitickým centrem byl říšský ideál ghibellinů, rituálem bylo pořádání křížových výprav – spíše se jednalo o návrat k pohanské ideji mors triumphalis nežli o odpověď na čistě vnější náboženský podnět –  její tajnou duší, která vzdorovala křesťanství a zůstala věrná daleko starší a vyšší tradici, bylo to, co skrytě přežívalo v legendách, mýtech a mezi válečnickými rytířskými zasvěcenci od templářů a rytířů Grálu po fideli d’amore. Po pádu středověké kultury, po potopení evropského jara sálajícího z její mladé krve, po osvobození z pout sil, které spěly k sekularizaci, partikularismu a rozkladnému humanismu, je otevřena cesta k poslední katastrofě.

Síla Tradice se z viditelné proměnila na neviditelnou, stala se tajným odkazem, který nemnozí tajně předávají nemnohým. Dnes o ní vědí jen jednotlivci- skrze mlhavé předtuchy, které jsou ještě příliš lidské a příliš materiální. Jsou to ti, kteří následují své vnitřní instinkty a chápou je jako znamení velikého vzdoru, ti, kteří skládají přísahu symbolům svastiky, orla a sekery. Tito lidé – někde naprosto neznámí a jinde zářící jako tragický meteor Friedrich Nietzsche –neodolávají břemeni pravdy, ta je pro ně příliš těžká a příliš ohromná. Ona očekává jiné – ty, kteří ji dokáží pochopit a nechat se jí natolik prostoupit, že ještě jednou, brutálně a chladnokrevně, stanou před svými nepřáteli ve velikém povznesení, ve veliké bitvě: to na nich bude brzy záviset, zda Západ zahyne definitivně nebo se mu poštěstí přežít nový úsvit.

Překlad z knihy Imperialismo pagano (1928)