Skip to content

Tajemství Adamova žebra, aneb podstata ženské krásy v nadčasově spirituálním kontextu

Červen 27, 2012

Bůh nebo Duch?  Raději Duch protože pojem Bůh navozuje velmi stereotypní a zprofanované asociace o výchozí doméně veškerého bytí.  Především pak je pojem Duch v následujícím bádání osvobozen od egoteistického* bludu duality v němž je Bůh odděleným a nezávislým na stvořeném vesmíru se všemi bludnými ideovými konotacemi z tohoto konceptu plynoucími. Naše židokřesťanská civilizace je podle všeho dítětem kultury, která ještě dlouho před námi dosáhla takové úrovně chápání a vhledu do zdrojové podstaty a kořenů lidského bytí o jakém se nám až doposud ani nezdá. Z jejího spirituálního odkazu čerpaly všechny následné kultury úsvitu lidstva od prvních zemědělců, Sumerů, Egypťanů a dalších civilizací.

Jedním ze střípků odhalujících způsob jejich vnímání duchovního zázemí lidského života je biblická legenda o „Adamově žebru“ která byť je pouhým fragmentem zdrojového mýtu, který autoři bible převzali ze staršího pramene a interpretovali dle potřeb vlastního náboženství. Nicméně jádro a pointa legendy o žebru jsou tak nadčasové a hluboké, že i navzdory úsilí kněžských redaktorů není těžké proniknout pod povrch formální kněžské verze a nahlédnout původní pointu zprávy o proměně Adamova žebra na nové pohlaví resp. původ pohlaví vůbec.

Kniha Genesis je kompilátem původnějších mytických zpráv o původu člověka a kultivující intervenci vyššího Bytí, jehož fyzickým sebevyjádřením je lidská bytost. Bible o této fyziologické sebe definici vyššího bytí v lidské bytosti říká : i stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej. S tímto výrokem se toto bádání plně ztotožňuje  protože člověk je sebevyjádřením vyššího nadčasového bytí, které lze legitimně reflektovat jako Božské. Nicméně od teď bude nadále používán místo pojmu Bůh pojem Duch, protože klasicky zakořeněná idea Boha podmiňuje bludnou dualistickou představu, že člověk a Bůh jsou dvě oddělené entity což je vize, která se při hlubším vhledu ukazuje jako zcela neudržitelná a bludná.

Biblická interpretace, která vychází ze zdrojové legendy o stvoření člověka říká, že Vyšší Duch člověka stvořil „k obrazu svému“, tento výrok jednoznačně odhaluje lidskou bytost jako určitou formu sebevyjádření vyššího bytí v pozadí veškerého jsoucna. U člověka, který je živoucím sebevyjádřením Ducha lze tedy zcela legitimně očekávat, že jeho existence je do značné míry zrcadlovým odrazem „ Spirituální existenciální reality “ a v celostním kontextu jeho životní seberealizace musí být i zákonitým „průhledem“ do „charakteru a metody životní seberealizace“ samotného Vyššího Ducha.

Jinými slovy se člověk pod tímto úhlem pohledu jeví jako fyziologická platforma, v níž se seberealizuje „Vyšší Duch“ a člověk je právě z tohoto důvodu bytostí nepřetržitě formovanou k obrazu Božímu.

Hlubší mytickou analogií tohoto způsobu seberealizace Vyššího Ducha je právě legenda o Adamově žebru, která má daleko hlubší a relevantnější kořeny ve vztahu k evoluci života než by se na první pohled zdálo. Při hlubší analýze této ve své stručnost velmi komplexní legendy,  totiž lze rozpoznat, že akt pohlavního rozlišení člověka na muže a ženu ( samce a samici) v podání bible má překvapivé analogické paralely s reálným evolučně biologickým procesem, během něhož dochází  ke vzniku pohlavně diferencované bytosti.

I když je biblická verze striktně popisována jako tvůrčí akt vyššího Ducha na člověku, tak lze z tohoto mytického aktu pohlavního rozlišení člověka zpětně vysledovat to, že tento akt „vynálezu pohlaví“ v podstatě sahá až do daleké evoluční minulosti života. Adam v této vizi není „bezpohlavním mužem“ ale spíše prvotní výchozí schránkou vyššího života, kterou Duch osudovým zákrokem proměňuje do formy vyšší pohlavně diferencované bytosti.

V reálném historickém horizontu sahá proces přetvoření „Adama na muže a ženu“ do doby, kdy před zhruba šesti sty miliony lety došlo ke kambrické explozi, jejímž výsledkem byla proměna primitivních bahenních jednobuněčných bezpohlavních mikroorganismů do formy organismů mnohobuněčných, pohlavně rozlišených.

Tradiční biblická legenda o původu pohlaví totiž svým obsahem velmi nápadně koresponduje s tím co o původu pohlaví – sexuálního rozmnožování – zjistila věda.

Biblický Adam – Coby výchozí tělesná matrice veškerého následujícího vyššího života –  vzešel z hlíny – „bláta“ a ze stejné materie pocházejí i prvotní prokaryontní buňky, které byly obdobně jako Adam bezpohlavní a také zcela prosté jakéhokoli evolučně bio diverzitního potenciálu. Byly osamocenou velmi primitivní formou života.

I biblický Adam byl Vyšším Duchem shledán osamoceným a nevyhovujícím jeho seberealizačním záměrům a ve jménu docílení vyšší existenciální kompetence Adama se Duch rozhodl „učinit jemu pomoc kteráž by při něm byla“.  Ve jménu rozdělení tělesné schránky na „muže a ženu“ byl „Adam“ uspán, jeho tělo chirurgicky otevřeno, z něho vyňato žebro a z žebra i původního těla byla zformována dvě nová těla – samice a samec a posléze, po mnohých letech úprav a evolučního tápání lidský pár coby vrcholný produkt díla Vyššího Ducha a bytí.

Analogií tohoto mytického procesu, je i proces, který před dlouhými lety prodělaly i prokariotní buňky, když se náhle transformovali do nového, života i vývoje podstatně schopnějšího eukariotního typu. Jejich původ a vývoj není stále jednoznačně objasněn ale takřka archetypický princip oddělení části zdrojové biologické matrice a její následná úprava do nové bytostné formy je v případě transformace bezpohlavní prokarioty na pohlavně predisponovanou eukariotu  je velmi nápadně příbuzný s Biblickou legendou o chirurgické transformaci „bahňáka“ Adama na „ samce a samici “.

V knize Genesis 2 se nachází výše zmíněná pasáž o tom, jak Vyšší  Duch „naklonoval“  výchozí bezpohlavní avšak evolučně perspektivní materiál „Adama“, z něhož  časem vzešel muž se ženou coby obrazy Boží. Vyprávění Genesis tvrdí, že tímto tvůrčím aktem Vyšší Duch vytvořil z Adamovy tělesné matrice ženu, aby muži byla partnerkou a společnicí na cestě životem.

Tato tradiční verze mýtu je podle všeho účelově zdeformována úsilím autorů Genesis, jejichž cílem bylo interpretovat ženský, potažmo mateřský princip jako vůči mužskému druhotný,  odvozený a méněcenný.

Komplexnější pohled na legendu o přetvoření Adamova žebra však odhaluje, že Adama  z jehož tělesné matrice Bůh stvořil nové pohlaví je namístě vnímat spíše jako ženskou (samičí) bytost, protože celý mytický proces stvoření nové lidské bytosti z Adamova žebra zřetelně – ve formě v přírodě permanentně probíhající nadčasové analogie – kopíruje akt oplodnění vajíčka v děloze ženy – matky.

Legenda v podání knihy Genesis popisuje zákrok, při němž byla otevřena Adamova tělesná schránka, její část byla přestavěna a výsledkem chirurgického zákroku byla nová již pohlavně rozlišená inovace výchozí ne pohlavní bytosti.

Tato výchozí bytost „ Adam“ je ještě v době vlastní faktické nepohlavnosti prezentována jako osoba pohlaví mužského což je poněkud úsměvné, a vypovídá to o vypjatém úsilí kněžských autorů deformovat a prezentovat autonomní mýtus nám neznámé starší kultury tak aby vyhovoval jejich záměrům a potřebám. Viz.

Genesis 2/21 – 23

Protož uvedl Hospodin Bůh tvrdý sen na Adama i usnul ; a vyňal jedno z žeber jeho  a to místo vyplnil tělem.

A z toho žebra, kteréž vyňal Bůh Hospodin z Adama , vzdělal Hospodin Bůh ženu, a přivedl ji k Adamovi.

I řekl Adam: Teď tato jest kost z kostí mých a tělo z těla mého; tato slouti bude mužatka, nebo z muže vzata jest.  –

– To byla část textu z knihy Genesis 2, popisující akt úpravy části bezpohlavní tělesné matrice do podoby již pohlavně rozlišené.  Daný text zcela jednoznačně popisuje zákrok, při němž dochází k proniknutí do tělesné schránky matriční – před pohlavní a též před lidské – bytosti se záměrem zformovat z  dané tělesné části novou bytost – pohlavně odlišenou od bytosti výchozí.

Jinak na onom údajném prvním výchozím těle „ pra prvo. člověka“ – které se skrze evoluci vyvine ve skutečný obraz Boží, člověka  – došlo k zásahu, který lze jednoznačně klasifikovat jako akt penetrace  – ( mateřského organismu ) – s následnou transformací – oplodněním k tomuto účelu určeného orgánu. V jazyce mýtu je tento orgán nazýván Adamovým žebrem, nicméně v mytickém Adamově žebru lze velmi snadno identifikovat část archaické výchozí bezpohlavní buňky, která bude vyšší mocí modifikována a proměněna v novou formu bytosti dvojího pohlaví – samce a samici a posléze trvalým evolučním procesem dospěje v muže a ženu.

Současnou stále nadčasově přítomnou formou Adamova žebra v biologickém světě je i mateřské vajíčko, k němuž je nutno proniknout obdobně krvavou a v podstatě bolestivou cestou, jakou do Adamovy schránky pronikl Vyšší Duch.

Podle Biblického mýtu Vyšší Duch při svém záměru vytvořit z jednoho těla, těla dvě nejprve Adama omámil, poté ho otevřel, vzal jeho žebro a z toho žebra vzešla nová pohlavně opoziční bytost – podle bible žena, avšak v historickém reálu je onou biologickou inovací (biodiverzitně inovativní silou) samec – muž.

Tento akt omámení či okouzlení s cílem uvést objekt do stavu pasivity a bezmoci vůči narušiteli tělesné integrity je obdobou aktu, k němuž dochází při každém pokusu zplodit novou lidskou bytost lidským párem – mužem a ženou.

Muž se totiž svým úsilím oplodnit ženu velmi akutně podobá Bohu -Vyššímu Duchu, který mámí a uspává Adama, aby bez odporu a vzdoru pronikl k jeho žebru, z něhož svou mocí stvoří novou bytost. Mechanizmus jakým se muž snaží naklonit ženu k tomu, aby se mu otevřela a dala mu část sebe samé pro početí nové bytosti je principiálně stejný. Duch – Bůh „chce“ pohlavně modifikovat Adamovo žebro a muž „chce“ pohlavně modifikovat ženino vajíčko, oba dva totožně přitom ohrožují objekt a cíl své tvůrčí touhy na tělesné integritě a s ohledem na vždy riskantní vnitřní rozdělení ženy na dva lidi, také na životě.

Hospodin musel způsobit bolest Adamovi – tím že ho „rozpáral – prořízl“ aby se dostal k jeho žebru. A muž působí bolest ženě tím, že trhá její panenskou blánu, aby pronikl co nejblíže k jejímu vajíčku. Duch – Hospodin aby Adama zbavil úzkosti a bolesti a nebránil se, Adama  uspal. Muž, aby ženu zbavil úzkosti a bolesti a aby se nebránila, se stylizuje do role něžného dobráka, nabízí (vnucuje) ženě opojné nápoje, s jejichž pomocí se snadněji poddá a akt stvoření – zdvojení člověka bude uskutečnitelný.  Po tomto rituálním mámení dojde k tomu, že žena se plně odevzdá do moci muže a ten stejně jako Vyšší Duch – Bůh získá pro svůj tvůrčí záměr část jejího těla – vajíčko alias Adamovo žebro, z něhož bude zrozen nový člověk, potažmo alternativní pohlaví odlišné od mateřského – zdrojového.

Takřka do očí bijící analogická shoda biblického mýtu, jak Vyšší Duch – Bůh „ svou mocí oplodnil“ Adama k tomu, aby z jeho „žebra“ počal nový člověk a procesu jakým muž – otec přetváří vajíčko v děloze ženy do formy nového člověka – pohlaví, mimo jiné potvrzuje podezření na to, že výchozí biblická zpráva je pouhým fragmentárním výpisem z pramene, který měli autoři a redaktoři Bible k dispozici a který použili k vymodelování mýtu, který odpovídal jejich záměrům, nikoli mytické pravdě, která jak je nyní zřejmé, byla v prudkém kontrastu k náboženství, jaké patriarchové prosazovali.

Co se týče ženy, (samice) tak ta se v tomto celostním úhlu pohledu jeví být tím opravdu výchozím tělem, o němž mluví Genesis 2 jako o těle z něhož je zásahem vyšší moci čerpána a modifikována matrice, z níž vychází člověk jako muž – žena.

Adam“ ( jako prvotní jednobuněčná bahenní – hliněná materie) z jehož těla Bůh vyňal a zformoval alternativní tělo, byl nepochybně podroben krvavému chirurgickému zákroku, jeho tělesná schránka musela být narušena či proříznuta, aby bylo možno chopit se oné části těla, z níž bude zformován nový člověk. Nicméně muži, kterým bible přisuzuje tuto elementární zásluhu za poskytnutí části sebe sama k realizaci Božího záměru, nemají na tělesné schránce žádnou stopu o tom, že by byl jejich praotec někdy krvavě otevřen, aby z něho byla vzata část těla ve prospěch zrození vyšší formy života. Zato na ženském těle je tato stopa naprosto evidentní a nepopiratelná : je jí ženské lůno,  ( poskytující Vyššímu  Duchu – Bohu  žebro – vajíčko )  které je trvalou stopou zákroku v těle ženy, z níž je (skrze předchozí evoluci) až na věky možno reprodukovat nové, pohlavně rozlišené lidské tělo.

Tato „rána“ v těle ženy navíc v pravidelných cyklech krvácí, opět v souvislosti s nevyužitou částí těla latentního člověka, které je během tohoto období vypuzeno ven, což opětovně připomíná motiv „Adamova“ žebra, které vychází z těla dárkyně na místě Božího „chirurgického zákroku“.

Starý mýtus o stvoření, z něhož čerpá kniha Genesis  upomíná na to, že člověk je formován tak, aby byl Obrazem Božím :

Učiňme člověka k obrazu našemu , říkají Bohové o bytosti, kterou přivedou k životu v podání Genesis 1/26.  A člověk, formovaný k Obrazu sil stvoření je zajímavým fenoménem, protože u něho lze předpokládat, že pokud zobrazuje Vyššího Ducha – Boha, tak také v jeho reálném životě bude obsaženo něco z aktuální Boží (spirituální) reality.

Pozorováním procesu proměny „Adamova“ žebra na pohlavně diferencovanou bytost se ukazuje, že člověk při svých rozplozovacích aktech analogickým způsobem kopíruje konání svého spirituálního zdroje, svého vyššího nadčasového já. Akt rozlišení pohlaví, který se domněle odehrál tenkrát před lety jednou pro vždy, je člověkem při plození potomstva permanentně přehráván, což lze chápat tak, že i sám Boží Duch je v této záležitosti stále a nepřetržitě aktivní jako přímá byť nevědomá součást lidského já. Pokud člověk zobrazuje Vyššího Ducha – Boha, tak jak jinak než v jeho současné aktualitě?

To co je napsáno v Genesis o zásahu Vyššího Ducha – Boha s cílem stvořit z jednoho „člověka“ dva, komentuje aktivní účast Vyššího Ducha na elementárním aktu rozvinutí primitivní evolučně bezperspektivní bezpohlavní zdrojové bytosti do podoby bytosti evolučně perspektivní, tj. pohlavně rozlišenou a biodiverzitně produktivní.  Jinými slovy: tou silou, která motivuje muže k proniknutí do lůna ženy – matky s cílem zplodit v ní nový život, není nikdo jiný než Vyšší Duch, který v nepřetržitém nadčasovém horizontu jako Élan Vital tvoří a formuje člověka právě teď a tady a nikoli jen tenkrát „pro jednou“ jako kdyby stačilo jenom nastartovat proces života a dál se neangažovat.

Každé propuknutí milostné touhy muže k ženě je ve své hlubší pointě a motivu projevem zájmu stále aktivního Vyššího Ducha o přetvoření mateřského vajíčka – v symbolickém jazyce mýtu žebra – do podoby nového člověka. Muž který vzplane vášní k ženě, má pocit, že jeho touha a chtíč je jen jeho osobní záležitostí, v té hlubší nadosobní a nadčasové skutečnosti však po ženě, respektive po jejím žebru – vajíčku – prahne Vyšší Duch  protože ono žebro – vajíčko – je pro něho možností a cestou jak se sebe-vyjádřit a seberealizovat v člověku, který je sebe obrazem Ducha Bohů.

Hlubší nadosobně nadčasová pointa legendy o „Adamovu žebru“ odhaluje, že v pozadí libida stojí vyšší moc, Božská síla, která jako Élan Vital dosahuje mnohaletým vývojem od nejnižších forem života vrcholného bytostného sebevyjádření ztělesněného člověkem. Je jasné, že ona inteligence v pozadí všeho bytí, kterou lze pracovně nazývat Božím duchem nestvořila člověka jako již předem daný známý a konečný produkt ale, že se k člověku k jako zatím svému nejbližšímu obraznému sebe-vyjádření ( ve smyslu sebereflektujícího jsoucna ) protápala a pro – experimentovala přes první jednobuněčné organismy, trilobity, dinosaury, opice poloopice a další „alterega“ až k formě, která v sobě shrnuje a disponuje tím nejdůležitějším – vědomou sebereflektující myslí. Bůh nebo Bohové (jak je libo) jsou hybateli všech biologických procesů, a libido není ani tak výrazem nízké přírodní bezduché síly jako spíš výrazem stále přítomné aktivní vůle kosmického Ducha rozvíjejícího svůj vlastní život.

Významným aspektem této reflexe kosmického Ducha – Boha jako stále aktivního a dominantního zdroje života je právě to, že Boží Duch a jeho oživující – sebe realizující síla je manifestována libidem – sexuálním pudem. Nahlédneme li na sexualitu člověka, vidíme, že jejím průvodním prožitkovým fenoménem je vzájemná fascinace pohlaví. Bráno zorným úhlem muže a jeho vnímání ženského principu je muž uchvácen a fascinován ženstvím. Muž vidí ženu jako neodolatelně úchvatnou a fascinující výzvu k vstupu do ní samé.

Ženská tělesná schránka je nabita úchvatným smyslným krásnem a muž tomuto krásnu nedokáže odolat a ze všech sil usiluje o spojení s ním a vstoupení do něho. Jádrem a pointou mužské sex fascinace je ženstvím zjevená perspektiva získání osobního života a sebevědomého Bytí. Žena je neodolatelně přitažlivá tím, co prosvítá jejím tělem jako konečný cíl jejího účelu a smyslu. Tím co jí prosvítá a činí ji neodolatelně krásnou, je perspektiva osobního zúčastnění se v doméně Božství, v doméně rozumného sebe uvědomělého bytí.   Bytí ve vyšším řádu vědomí, jemuž je ona plně mocna poskytnout živoucí tělo, v němž se spolu účast člověka na Božství stane bytostnou skutečností.

Muž uchvácený krásou ženy coby výzvou k chopení se vědomého života – bytí usiluje ze všech sil o to, aby do ní vstoupil a „vstřebal“ se do té výzvy, kterou mu tělo ženy skýtá. Ta neodolatelná numinozní krása, která ho až „zbavuje rozumu“ je krásou spočinutí v doméně Bohů – ve vědomém bytí, krása ženy je v jádru především spirituálně nadčasová nikoli jen fyziologická. Žena muže vyzívá – oslovuje vizí věčnosti, která se skrz její moc činit život trvalým a věčným stává člověku dostupnou. Fascinující erotika jejího sebe obnažování je primárně obnažováním Božství, které skrze ni prozařuje a nabízí se člověku jako dostupná skutečnost.

Pointa uchvacující ženské krásy je jak je zřejmé, především spirituálního rázu, na první povrchní pohled se ženské tělo jeví jako přitažlivé a estetické kvůli svým fyziologickým tvarům, v komplexní skutečnosti je však ženství přitažlivé nikoli jen tělesnou formou ale především Božským obsahem, životem ve vědomém Bytí, který zpřístupňuje. Neodolatelná ženská atraktivita není rázu biologického ale Transcendentálního, atraktivní je tím, co je na jejím konci, co je jejím cílovým smyslem a jejím cílovým smyslem je vstup člověka do domény Bohů  – do domény vědomého bytí.

Žena je bránou do domény Božství – ona je výzvou, která zní: vstup do mne a staň se živou a vědomou součástí Božství. Možnost získání sebeuvědomění – atributu Božství to je to co činí ženu úchvatnou a neodolatelnou. Pointou fascinace ženstvím je zpřístupnění podílu na Božství, na vědomém bytí Bohů, které ženský princip činí dostupným skrze svoji moc sestavit – zkompletovat sebe uvědomělou živou bytost. Duch, který participuje na vědomí muže je  Božím duchem, který – skrze bytostný (spirituálně fyziologický) sebe reflexní aparát, jímž muž je – vidí- tuší v ženě akutní možnost získání individuálního života pro sebe samého.

Reklamy
komentářů 43 leave one →
  1. B.S. permalink
    Únor 4, 2013 20:33

    Sun – Tzu : Na co trpaslík nedosáhne po tom háže…

  2. Sun-tzu permalink
    Únor 4, 2013 18:56

    Žena „slouží pouze k plození dětí,Nic více a nic méně.
    http://www.osel.cz/tisk.php?clanek=6670
    http://www.osel.cz/tisk.php?clanek=2245

  3. Whitegolfer permalink
    Červenec 15, 2012 03:28

    To si rozhodně nemyslím, já to považuju spíš za analogii k něčemu, co proběhlo v přírodě v rámci evoluce…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: