Skip to content

Völund Kovář

Květen 15, 2012
tags:
by

VolundZ mlžného Severu k nám promlouvají mnohé staré (a poučné) příběhy. Nejsou to jen hrdinské ságy o bojovnících a králích. Některé jsou i o „obyčejnějších“ lidech. Třeba kovářích. V Eddě si můžeme přečíst „Píseň o Völundovi“ a není to zrovna lecjaké vyprávění. Je velmi poučné.

Syn krále Finů (tedy ne Seveřan) Völund měl dva bratry: Slagfinna a Egila. Byli to lovci a často se toulali v hlubokých lesích. U Úlfsjárského jezera  potkali tři ženy, které předly len. Bratři se s nimi rozhodli oženit. Slagfin si vzal Svanhítu (Labuť), Egil Ölrún a Völund si vyvolil Alvitru, zvanou Hervör (Vědma).  Nebyly to ovšem obyčejné ženy, ale  valkýry. Po sedmi letech se proměnily v labutě a odletěly, jako pravé Odinovy služebnice, sbírat jím vyvolené válečníky po krvavých bojištích. Už se nevrátily a Egil a Slagfin se vydali je hledat. Ne tak Völund. Asi usoudil, že život s valkýrou je dost složitý a problematický a věnoval se radši tomu, co ho bavilo: Kovářství a výrobě šperků.  V tomto umění dosáhl takové proslulosti, že mu na celém Severu nebylo rovno. Ovšem, staré přísloví praví, že „bohové dávají a bohové berou“. O Völundově mistrovství se doslechl král  Nídud:

“Nídud se dozvěděl,
Njárů vládce,
že samotný Völund
v Úlfdalech sedí….“

Nídud si na Völunda  počíhal, obral ho o všechny poklady a zbraně a mistra kováře zajal. Své dceři Bödvildě  dal prsten, který Völund vyrobil pro svou nezvěstnou ženu a sám si nárokoval jeho meč. To mu ovšem nestačilo, kovář mu musel u výhně dnem i nocí otročit. Aby se nemohl pokusit o útěk žena proradného krále vymyslela příšernou věc:

“Zuby cení,
když zhlédne meč
a na prstě Bödvildy
prsten spatří.
Oči mu září
jak hladké zmiji.
Šlachy mu všechny
přeřežte šmahem,
ať do smrti sedí
v Saevarstadu!“

Ještě si Völundovo zmrzačení pojistili tím, že Saevarstad byl ostrov, z kterého se nedalo uniknout ani kdybyste byli v lepší formě, než zmrzačený kovář. Völund byl nejspíše pokládán za čaroděje, což u kovářů nebývalo nic neobvyklého. Do jeho ostrovního vězení se tedy odvažoval jen Nídud, aby vymáhal další a další „zakázky“. Jenže Völund měl nejen um Héfaista, ale i cílevědomost a mstivost Odyssea:

“Bez spánku seděl,
kladivem bušil,
nástrahu lstivě kul
Nídudovi.“

Jeho otrokář měl totiž mimo dcery ještě dva malé syny. A Völund dobře věděl, že pomsta nejlépe chutná, jestliže je namířena proti blízkým nepřítele. Nídudovi synkové totiž byli, jako všechny děti zvědaví. Tak, když vídali šperky a zbraně, kterými se pyšnil jejich otec, chtěli vidět i jejich tvůrce. Po čase  se odvážili do ostrovní kovárny. Völund jim, navenek jako hodný strýček ukazoval, jak se kovají kovy a taky truhlu, ve které byly nejkrásnější šperky. Chlapci z takové nádhery byli u vytržení. Völund jim řekl, že jestli přijdou zase zítra, všechno to bohatství bude jejich, jen o své návštěvě nesmí nikomu nic říct. A druhý den se Völund dočkal:

“Pojď mě si prohlédnout
prsteny zlaté!
Zamířili k truhle,
žádali klíče:
Jejich osud byl zpečetěn,
když pohlédli dovnitř.

Usekl hlavy
oběma hochům,
nohy položil
pod ohniště.
Lebky jejich
lesklým stříbrem
potáhl Völund
a králi je poslal.

Drahé zhotovil
kameny z očí
a poslal je krásné
králově ženě.
Ze zubů hochů
zrobil šperk skvostný,
náhrdelník
Nídudově dceři.“

Král Nídud a jeho žena byli samozřejmě nadšeni, že se po holotě ani nesháněli. Princezna Bödvild se za kovářem vydala se zvláštním přáním: Prsten, který její otec ukradl Völundovi, jí totiž praskl a kdo by jej lépe opravil, než ten, kdo ho stvořil. A to právě náš mistr potřeboval, aby dokonal svou pomstu:

“Pivem ji opil
proradný rek,
Nyní jsem pomstil
potupu svoji,
žádost ukojil,
už zbývá jediné“

Völund si totiž tajně vyrobil křídla a když Bödvild znásilnil, uletěl na nich:

“Dobře vykonáno!
Ať zas povstanu
na poraněných nohou!“

Princezna, když se probrala v kocovině, pochopitelně moc nadšená nebyla:

“… s pláčem se Bödvild
vracela v palác.
Želela útěku
úskočného milce,
obávala se
otcovy zlosti.“

Völund ovšem neuletěl  hned pryč z Nídudovi říše, to by nebyla ta správná pomsta. On se mu ještě letěl vysmát!
Nídud vyšel na hradby a ptal se vysoko poletujícího a nadávky pokřikujícího kováře, kde má své syny. Ten mu slíbil, že mu to řekne, ovšem král zase musí na oplátku slíbit jemu, že neublíží své dceři, která už patrně čeká Völundova  syna. Král tedy přísahal a informace  které obdržel, mu žádnou radost neudělaly:

“Jdi do mé dílny,
sám dal jsi ji zřídit,
tam najdeš měchy
smočené krví:
usek jsem hlavy
oběma hochům,
jejich nohy položil
pod ohniště.

Lebky jejich
lesklým stříbrem
jsem potáhl zvenčí
a tobě je poslal,
drahé jsem zhotovil
kameny z očí
a poslal je krásné
králově ženě.

Z zubů hochů
šperk jsem zrobil
náhrdelník
Nídudově dceři.
Bödvild naše dítě
pod srdcem nosí,
vás dvou
jediná dcera.“

Král Nídud byl v té chvíli jistě zralý na infarkt, ale co, patřilo mu to:

“Není slov,
jež více by mě sklíčila,
za něž bych Völunde,
více tě proklel.
Však kdo je tak vysoký,
by z koně tě strhl,
kdo je tak silný,
aby tě sestřelil,
když se vysoko
k oblakům vzneseš?“

Kovář se svému otrokáři tedy dokonale pomstil, ještě jednou se mu vysmál a frnknul:

„Se smíchem se Völund
k oblakům vznesl

a neveselý dole
Nídud zůstal.“

Možná si řeknete, že je to nechutná a morbidní  slátanina, co taky čekat od „barbarů“, že? Jenže zamysleme se, co nám tato legenda vlastně chce říci: Nevyplácí se proti sobě popudit kováře! Kováři měli v dávných árijských kmenech velmi vážené postavení. Byli to totiž také čarodějové. Dávní Evropané věřili, že když ovládnete oheň a s jeho pomocí dokážete tavit kovy a slévat slitiny, jste kouzelníkem. Pro naše předky bylo kladivo posvátným nástrojem tvoření. Kulhavý řecký bůh Héfaistos (podobný defekt měl i náš Völund) byl velmi váženým bohem a Římané ho pod jménem Vulcanos uctívali také. Keltský bůh Sucellus je často zobrazován s kladivem, vládl prý nejen černému řemeslu, ale kouzlům spojeným s bohatstvím. Slovanský prabůh Svarog (dodnes používáme slovo „svářet“) ukoval kdysi v dávnověku na své kovadlině sluneční kotouč a baltoslovanský bůh hromu Perun/Perkünas  (opět používáme slovo „prát do toho“) možná zdědil jeho kladivo. A odtud je už jen krůček k populárnímu severskému Thorovi s Mjollnirem.
A další věc, která stojí za povšimnutí, je ta, jak se Völund nehodlal smířit s porobou v otroctví, a jak se cílevědomě připravoval na pomstu. Dokázal se pomstít svému nepříteli i jako mrzák. Podobně, jako Daidalos, si Völund vyrobil křídla, a tak mohl svůj útěk po vykonané pomstě uskutečnit.
Přijde vám to stále kruté? Povraždit děti svého úhlavního nepřítele, znásilnit jeho dceru a zanechat ji s panchartem? Staří Seveřané (a co si budeme nalhávat, nejspíš i ti Řekové a vůbec Árijci) si v podobných hrůzných vyprávěních přímo libovali! Ve spoustě ság se můžeme dočíst, že jistý hrdina zapálil nepřítelovu skallu i se všemi, co byli uvnitř. Tedy i s ženami a dětmi. Homérovi Achájové se ostatně v Tróji nechovali jinak. Pointa těchto vyprávění je jednoduchá, i když pro někoho možná šokující: Chcete se pomstít? Tak to prostě udělejte! Čím hrůznější je to pomsta, tím více ji posluchači ocení. A pokud je promyšlená, tak ji ocení dvojnásob. Myslíte, že se k vám nepřítel bude chovat lépe? Že ušetří vaši rodinu? Kdepak, tehdy to neplatilo a dnes už to nejspíš neplatí rovněž. Když vás nepřítel srazí na kolena (v tomto případě doslova), můžete se před ním hrbit, ale hned jak to půjde, tak se zase narovnejte. Jako to udělal Völund. I když tento článek rozhodně není žádný návod!

V článku byly použity úryvky z Písně o Völundovi z knihy  Edda, překlad Ladislava Hegera.
Ilustrace: Max Koch

Reklamy
komentářů 19 leave one →
  1. Koukol permalink
    Květen 18, 2012 17:10

    Rammstein: To mi připomíná rčení, že hrdina umírá jen jednou, ale zbabělec několikrát! :-)

  2. Pagan permalink
    Květen 18, 2012 15:33

    Myslič-Ten článek o té psychologii je zajímavý,za to dost sporný.Z těch příběhů přece nemůžou usuzovat všechno.Příběh je vždy trochu nadnesený.

  3. Orel permalink
    Květen 18, 2012 02:26

    Kněžky existovaly i v egyptském nebo mezopotámském prostředí.

  4. vonrammstein permalink
    Květen 18, 2012 00:11

    Druidky jsou nesmysl. Věroučné systémy (krom několika málo helénských a afrických výjimek) jsou výsadně patriarchální. Samozřejmě-individuální čarodějnice, vědmy či věštkyně existovaly, ale nebyly součástí systému.

  5. Květen 18, 2012 00:00

    Tak o druidkách si teda nejsem jist. Myslím, že v antických pramenech se nic o nich nedochovalo. Ale v historické fantasy Leonarda Medka a Františky Vrbenské: „Stín modrého býka“, vystupují takzvané drusady. Nejsem rozhodně odborník na druidismus. „Býk“ je dobré čtivo, ale na druidky moc nevěřím…

  6. Swantoviet permalink
    Květen 17, 2012 23:10

    Existovaly v keltské theologické společnosti i kněžky? Před časem jsem, původně omylem :-D, četl takou historickou červenou knihovnu o veronské lásce mezi jedním primem pilem nějaké té legie (poloviční Silur, otec prefektem tábora a matka nějaká ta silurská patricijka) a jednou kněžkou. Odehrávalo se to severně od města Deva. Vzpomínali tam právě na masakr na ostrově Mona. Je to celé vycucané z prstu a autorská licence bo existovaly vedle druidů i kněžky/věštkyně?
    * * * *
    Zajaté legionáře upalovali v proutěných koších i po bitvě v Teutoborském lese.

  7. Koukol permalink
    Květen 17, 2012 17:13

    Myslič: Jo, čínští vládci a vůbec asiati, to je trochu o level dál než my… :-|

  8. Květen 17, 2012 15:41

    A co teprve upalování zajatců druidy v proutěných klecích? Zkus to říct nějakému novodobému „druidovi“ s certifikátem z Anglie…. Uvidíš, že se začne vztekat, že to není pravda, že je Caesar jen pomluvil…. Jo, naši předkové nebyli žádní měkejši. Nemá cenu před tím zavírat oči. Když Římané dobyli ostrov Mona, hlavní školicí středisko druidů, nenechali žádného naživu. Moc dobře totiž věděli, co druidé dělali se zajatýma legionářema. A vůbec, vem si třeba prvního Čínského císaře Quin Shihuanga, ten po krvavém sjednocení rozdrobených čínských států nechal zaživa pohřbít několik tisíc intelektuálů, protože o něm blbě psali (s některýma intošema by se to mělo dělat i dnes, prevence musí být). Doba byla taková…. A vše nasvědčuje tomu, že taková zase bude. No, ona už taková asi je…

  9. Adonis permalink
    Květen 17, 2012 14:27

    Ale vtipný to je, uznávám… :-)

  10. Adonis permalink
    Květen 17, 2012 14:26

    Hmmm… Nevím, jestli opravdu všechny stránky kultury starých indoevropanů jsou hodny nápodoby a následování….

  11. Květen 16, 2012 13:16

    Zde je zajímavá teorie, jak to u Seveřanů chodilo s tím zabíjením: http://scienceworld.cz/clovek/evolucni-psychologie-a-islandske-sagy-5530

  12. Květen 16, 2012 12:33

    Adonis:

    Zde nejde o to, aby byla pomsta „lidštější“. U Seveřanů (a vůbec asi všech Árijců) šlo o to, aby byla plně funkční. A taky o to, aby se o ní dobře vyprávělo. Třeba tohle, cituji:

    Sága o Njalovi:

    O Kolru Egilssonovi se vypráví, že mu v bitvě ut’ali skoro celou nohu. Zůstal stát na té zbylé a prohlásil: „To je dan‘ za to, že jsem se nechránil štítem.“ Pohlížel při tom na to, co zbylo z ut’até nohy. Jeho přítel pravil: “ Není tu nic k vidění, noha je pryč.“ Načež Kolr padl mrtev k zemi.

    A na jném místě se v této sáze vypráví:

    Thorgrímr se vetřel ke Gunnarovu domu. Gunnar dům oběhl, zasadil mu ránu oštěpem ze zadu a zmizel. Jakýsi kolemjdoucí se zeptal: „je Gunnar doma?“ Na to krev plivající Thorgrímr pravil: „To nevím, ale jeho kopí doma je.“

    A zde ze Ságy o Grettim:

    Atliho nepřítel Thorbjorn tloukl na dveře. Atli nevěděl, kdo to je a tak otevřel a vyšel na práh. Venku hustě pršelo a byla mlha, tak zůstal ve dveřích, protože nikoho neviděl. V tom z mlhy vybjehl Thorbjorn a vší silou vrazil Atlimu do prsou kopí, až mu projelo tělem zkrznazkrz. „Ted‘ se s oblibou používají kopí s širokými hroty“, konstatoval Atli a klesl mrtev k zemi.

    Vidíš, Seveřané i ve smrti a pomstě viděli důvod k pěknému, poučnému a hodnotnému vyprávění :-)

  13. Adonis permalink
    Květen 16, 2012 08:39

    To s tou pomstou se mi nelíbí. To mi přijde i právo šaríja lidštější.

  14. Catalessi permalink
    Květen 16, 2012 06:03

    „Masu a moc“ napsal Elias Canneti.

  15. Swantoviet permalink
    Květen 16, 2012 00:24

    Zřejmě hloupá otázka, kdo je to M. Eliade?

  16. Koukol permalink
    Květen 15, 2012 23:47

    Myslič: Některé tituly od Eliadeho byly zajímavé, asi nejvíc „Masa a moc“. :-)

  17. Swantoviet permalink
    Květen 15, 2012 23:29

    Mysliči, barde, zapěj píseň i o Dažbogovi a Zlatogorce. :-)

  18. Květen 15, 2012 22:38

    Jo, článek je mi povědomej :-) O víkendu jsem dostal od Lindy (díky!) knížku od M. Eliadeho „Kováři a alchymisté“, která se tématu magie kovářství také věnuje. I když si Eliadeho pro jeho osobnostní selhaní a lhaní o jeho minulosti stále nemohu vážit, tahle záležitost se mi moc líbí.
    Ještě k článku: Finové mají dodnes u germánských Skandinávců velmi dobrou pověst, co se týká metalurgie. Zajímavé také je, že ve švédské armádě Gustava Adolfa a později v carské armádě tvořilli velkou část dělostřelectva právě Finové (podobně jako v habsburské armádě Češi), což opět může odkazovat na jejich specializaci v „černém řemesle“. Jak se nám to všechno krásně dopln’uje. Člověk se pořád učí a záleží na každém, zda si složí souvislosti.

  19. Koukol permalink
    Květen 15, 2012 21:37

    Myslič: Nějakej povědomej článek… ;-)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: