Skip to content

Abrahamické náboženství versus civilizace. Požehnání nebo prokletí, lék nebo nemoc?

Květen 14, 2012

Abrahamické náboženství. Náboženství, které v průběhu posledních dvou tisíc let demograficky dominuje lidské kultuře a civilizaci.

Mnozí zástupci tohoto světonázoru tento systém vnímají a prezentují jako to nejlepší, co lidstvo na jeho civilizačním vývoji potkalo. Nicméně existuje řada okolností, které vyvolávají legitimní pochybnosti o tom, zdali je Abrahamické náboženství skutečně tak zásadním a konstruktivním přínosem lidstvu.

Tyto okolnosti dokládají, že Abrahamické náboženství (dále jen A.n.) a jeho model vztahu k Bohu resp. transcendentnu je tím nejhorším duchovním omylem, respektive bludem jaký mohl lidského ducha postihnout a zmámit. Je to proto, že Bůh, respektive idea Boha, je v jeho pojetí zformována tak, že namísto toho, aby lidského ducha spirituálně rozvíjela, tak ho spíše ubíjí a mrzačí. Příčina tohoto stavu vyvěrá z ideové manipulace člověka do vztahu s imaginární „Božskou“ entitou, která je naaranžovaná tak, aby ctitel této entity dosáhl sebeuspokojující satisfakce tím, že tuto entitu velebí a ctí.

Pokud se důkladněji a upřímně zaměříme na tradiční formy praktikovaní monoteisticko patriarchální zbožnosti, tak nám nejspíše neunikne jeden velmi výrazný rys, který má. Jedná se o to, že člověk praktikováním této zbožnosti získává lepší pocit i mínění o sobě samém, protože jeho víra a zbožná úcta projevovaná Božstvu jako nejvyššímu dobru zpětně morálně a existenciálně povyšuje i zkvalitňuje tohoto věřícího člověka. Tento vztah mezi věřícím člověkem a Bohem obnažuje mimo jiné i programově zištný postoj věřícího vůči objektu svého zbožňování – člověk Boha uctívá, velebí, a v podstatě mu cíleně a až nepokrytě lichotí. Následně je věřící tímto manifestním aktem oddanosti a loajality vůči Bohu sám polichocen, a byť Bůh nikterak autenticky na jeho uctívání nereaguje – tak je člověk svým rituálem víry a motlitby sám před sebou zkrášlen, pozdvižen a glorifikován.

Tato vztahová praxe zasluhuje zvláštní pozornost, protože tato forma víry – vztahu ukazuje, že věřící praktikant se ve svém vztahu k Bohu zcela cíle vědomě obejde bez Boha – ten je zde nahrazen aktivní imaginací věřícího a tato imaginace je postavená tak, že samozřejmě dává věřícímu v jeho aktu zbožnosti za pravdu – takže vlastně v konečném důsledku je Bůh neupřímně a nemorálně účelovou imaginací ega věřícího ctitele. Je imaginací, které je lichoceno, aby se toto lichocení zrcadlově vracelo ke ctiteli a ten následně dosáhl útěchy a satisfakce z vlastní loajality k nejvyššímu principu bytí.  Takže „Bůh“ resp. víra v Boha v tomto podání je vlastně sebe idealizující intrikou lidského ega – já, které se touto cestou sebe lichotivě stylizuje do role oddaného a loajálního spojence nejvyšší bytosti.

Ve finále se však tato domněle uctívaná nejvyšší bytost ukazuje jako primitivní psycho kosmetický nástroj – psychoprotéza, která nemá žádnou spojitost s Božským ale pouze ho coby ideu nejvyššího Bytí využívá jako nástroj pozitivní sebe stylizace a sebe ukojení lidského já. Na jedné straně tohoto jednostranného vztahu je ctitel a na druhé „uctívaný nejvyšší“, jehož funkce je tak účelově podřízená sebe ověřování a zkrášlování ega, že nelze než přiznat, že tento způsob „náboženské praxe“ je bídnou karikaturou skutečné duchovní  cesty a úsilí o spirituální sebe rozvíjení člověka.

Abrahamické náboženství svoji nejvyšší ideu a praktikování vztahu k ní zcela podřídilo zájmům lidského já – ega. Idea – božstvo v tomto vztahu funguje jako nástroj existenciálního sebe ujištění o vlastní správnosti a bytostné duchovní autenticitě. Velmi tristním aspektem tohoto způsobu získávání „pravé existenciálně duchovní legitimity“ je to, že ji věřícímu neuděluje skutečně autenticky Bůh, ale že si ji uděluje věřící sám. S tím, že Bůh zůstává pasivně odstaven někde mimo realitu a v konečném důsledku se ho věřící vlastně na nic neptá a Boží vůli a řád si předjímá sám za vydatné pomoci „svatých knih“ a autorit. Ty jsou aranžovány tak, aby věřícímu vždy potvrdily správnost jeho věci, a zbavily ho utrpení, které je vždy obsaženo ve skutečně upřímném hledání – praktikování duchovní seberealizace. Celý tento vztah je jen o „zbožném“ sebeopojení a sebeukájení. Idea nejvyššího Boha vyžadujícího projevy oddanosti a úcty je zde dítětem lidského ega, které si „Boha“ a jeho nároky na člověka naaranžovalo tak, aby mu „zbožné“ obcování s ním přinášelo sebe úctu a satisfakci.

I samo křesťanství navzdory tomu, že Kristus ukládal svým následníkům jako základní prioritu jejich duchovní praxe vztah „srdcem a nikoli ústy“ tj. vztah, který nestojí na povrchní egoistické satisfakci z klanění se Bohu, převzalo v podstatě beze zbytku formálně rituální farizejský přístup k Božství. Přístup, který poskytuje potěšení lidskému egu, ale s Božstvím se zcela míjí. Křesťanství je vlastně spíše křesťanským judaismem protože se vnitřně odcizilo principům, které kázal Kristus, a převzalo judaistickou praxi vztahu k Bohu. Ovšem jen s tím že Kristus se stal ikonou nahrazující Jahveho, ale svou vnitřní konstitucí je křesťanství stále povrchně amorální farizejskou taškařicí v níž lidské ego sebe opojně obcuje s Božským maskotem vlastní konstrukce.

Z výše uvedených důvodů lze označit ego ukájející způsob vztahu k Božství za ego – teismus neboť idea Boha je zde služebnicí lidského ega, které si Božstvo naaranžovalo tak aby se zbožňováním a uctíváním „Boha“ zaskvělo a zkrášlilo před sebou samým. Důsledně vzato, je tento pokrytecky sebe opojný vztah k vlastnímu duchovnímu aranžmá popřením a odcizením se čemukoli skutečně náboženskému a duchovnímu.

Jádro egoteismu spočívá v tom, že idea Boha je předdefinována vírou ctitele. Tento „pozitivní předsudek“ je však aktem duchovního pokrytectví, protože Božstvo účelově naaranžované samotným ctitelem již není božským ani transcendentním. Stává se pouhým osobním maskotem, který slouží k duševní útěše svého majitele a tvůrce, a především se ctitel aktem vlastní zbožné svévole stává z hlediska vědomého falšování Boží ideje amorálním a paradoxně bezbožným. Nahradil totiž Boha vlastní imaginací a tato imaginace se tím, že je produktem ctitelovy účelové fantazie stala prachobyčejnou modlou. Není sice dřevěná ani kamenná ale je to stále osobní modla, která svou strojeností dokládá, že její Božství je dílem lidských rukou – fantazijní iluzí, kterou ctitelovo já využívá k vlastní sebeglorifikaci a sebeuspokojení.

Vztah člověka k „uctívanému“ Božství je velmi často morálně etickým kolapsem, protože takřka obecně je tento vztah – člověk versus Bůh – aktem cílené egoistické manipulace s tím co (ve jménu sobě zaimponování) člověk vydává za Boží vůli. Boží vůle je totiž vždy taková, že člověk, který se jí podřídí, se vzápětí stane lepším člověkem, spravedlivým člověkem – ctihodným spojencem Božím. Ve jménu nastolení tohoto lichotivého stavu takřka v zápalu „posvátného boje“ člověk zapomíná, že jeho loajalita už nepatří Bohu, ale jeho potřebě nahlížet sám sebe v tom nejlepším světle. Idea Boha se tak stává modlou nejhoršího ražení, protože všechno autenticky Božské – náboženské proměňuje v nástroj povrchní jáské satisfakce. Současně anuluje všechno duchovní a náboženské tím, že svou zbožnou iniciativou „předbíhá a předjímá vůli i bytí Boha“ a degraduje ho tak do role pasivního osobního maskota.

I sama Abrahamická idea Boha svým předjímajícím charakterem všechno Božské před determinuje tak, že ho odsouvá stranou a ponechává člověku napospas jen to, co si od Boha přeje, respektive jakého Boha si přeje. Touto cestou se pak Abrahamické náboženství stává popřením vlastního smyslu a účelu – totiž navázání opravdového vztahu k nejvyšší doméně bytí, protože všechno potenciálně Božské (spontánní a nepodřízené kontrole Ega) – duchovní mrzačí a umrtvuje svou ideovou panovačností.

Vztah ctitele A.n. k Bohu je aktem panovačnosti, je aktem ovládnutí Božství, které povinně slouží ctiteli a poskytuje mu duchovní útěchu – osobní satisfakci, ovšem s tím, že to opravdu Božské se za těchto okolností vytrácí, jsouc nahrazeno modlou, kterou si člověk vymodeloval k vlastnímu spirituálnímu auto erotismu, dá li se to tak říci. Abrahamický ctitel ideu svého Boha „uctívá“ a respektuje především proto, že ji má úplně ve své moci. Veškerá projevovaná zbožná loajalita je vlastně aktem sebeobranného egoistického vzdoru proti tušenému neznámému a neúplatnému transcendentnu. Bůh jako ctěná avšak zcela ku prospěchu ega ovládnutá idea je zde jen vzdorně obranným alter egem lidského já které drží skutečnou transcendenci – vyšší bytí i se všemi nežádoucími potenciálně stresujícími aspekty, které v sobě „Boží neznámo“ má – v bezpečné vzdálenosti od všedního života.

Opomineme li svatá zjevení a náboženské autoritativní zdroje, které domnělé nároky Boha autorizují tak jim údajně sám uložil, tak v praxi věřících vidíme upřímný nezájem o kontakt s druhou Boží – transcendentní stranou bytí. Vidíme podřízení se a přitakání lidskými autoritami poskytnutému systému věrouk, které věřící přesvědčují o tom, že slouží Bohu, nicméně je zřejmé že ona „služba Bohu“ je jen službou lidského já sobě samému. Na úvodní otázku je li Abrahamický náboženský systém prokletím či požehnáním tudíž existuje jedině negativní odpověď, protože tento způsob vztahu k transcendentnu je v jádru chorobný a patologický.  Bohem se v něm stává sada šablonovitých schémat, jejichž „Božskost“ je programovou imaginací ctitele nikoli však něčím autenticky transcendentním – Božským.

Svévolně manipulativní přístup k ideji Boha je patogenním jádrem Abrahamického systému, protože ač respekt k Božství předstírá, tak vlastně žádný nemá. Bůh –  nejvyšší bytí zde není fakticky respektován ani tázán. Je v podstatě úplně nahrazen sadou dogmaticky imaginativních představ, jejichž primárním smyslem je manipulace lidskou myslí potažmo společností.

I staří „pohané“ měli víc úcty a respektu ke svým Bohům než vyznavači A.n. Pohané se svými rituály a mystérii vnímali a vnímají Božství, jako jsoucno  jemuž se nedá poroučet a které se projeví samo. Naproti tomu ctitelé A.n. nikdy Boha nenechávají projevit se, a ani s jeho živou účastí ve své věrouce nepočítají, taková autonomie nezávislost a živost byla u Boha nepřípustná a netolerovatelná. Bůh Abrahamického ctitele musí zkrátka mlčet – být mrtev, protože kdyby žil – stejně jako žijí pohanští Bohové – tak by byl jen na obtíž všem těm profesionálním duchovním autoritám, které ho v jeho stálé nepřítomnosti velmi rádi a ochotně zastupují s vědomím toho, že někdo přeci musí „pravé slovo Boží“ předávat věřícím.

Vztah Abrahamického ctitele k Božství je duchovně patogenní protože anuluje vlastní smysl a účel. Je karikaturou skutečně etického vztahu k Božství, protože to se v područí panovačně manipulativní víry ctitele nemůže nikdy svobodně vyjádřit, seberealizovat a autenticky žít. Je vždy spoutáno a umlčeno pozitivním předsudkem – dogmatem víry. Je „uctíváno“ jen proto, aby bylo učiněno poslušným, bezpečným a k „pokorně oddanému“ egu lichotícím. Abrahamické náboženství situuje Boha přesně tam, kde ho chce panovačné ego mít – do role pasivního osobního maskota, všemohoucího a vševědoucího avšak zcela neškodného, jehož lze snadno uchlácholit nějakou tou modlitbou a pokorným pokáním. Božství je spoutáno a ovládnuto až k smrti, (proto je „Bůh mrtev“) a lidské ego se z tohoto stavu tetelí blahem, protože má Boží vůli úplně pod vlastní kontrolou a Bůh vždy spolehlivě nežije a mlčí.

Egoteismus je těžce amorální a nepřijatelnou karikaturou skutečného náboženství, jak se ale vyhnout jeho bludné ideové konstituci a docílit skutečně etického vztahu k Božství? Standardní židokřesťanské vztahové techniky se svým panovačně ovládacím akcentem vůči Božství duchovní étos zcela postrádají, jejich domnělý vztah k transcendentnu je bídným egoteismem a v podstatě úplně postrádá autentický duchovní rozměr tím, že k Božství – Transcendenci přistupuje navzdory formálně projevované pokoře diktátorsky jako ke jsoucnu, které se musí podřídit vzorci očekávání, které mu diktuje víra. Má li být náboženství skutečně legitimně duchovním ( lidského ducha kultivujícím) vztahem tak nemůže k cíli svého vztahu přistupovat tak, jak to praktikuje A.n. které udělalo ze vztahu Božství v podstatě  akt opojné (avšak spirituálně i kulturně bezcenné) narcistně egoistické psycho masturbace. Jeho proklamované uctívání Boha je spíše servilně zištným uplácením než aktem eticky legitimního vztahu k nejvyššímu bytí.

Současná euroatlantická civilizace je duchovně zmrzačená. Je zmrzačená více než tisícem let praktikování velmi sofistikovaného modlářství, které ač předstírá, že modlářstvím není, tak opak je pravdou. Rozdíl je jen ten, že Abrahamické náboženství svoji modlu nastěhovalo do lidské mysli. Abrahamický Bůh je stále obyčejnou bezduchou primitivní modlou bez života a navzdory tomu, že mu jeho ctitelé nevytvářejí žádné obrazy a formy tak je to stále jen prázdná modla, kterou si buduje lidská mysl a pak s ní obcuje bez pochopení toho, že je stále „jen dílem rukou lidských“ a nikoli autentickým nejvyšším Bytím.

Abrahamické náboženství svým duchovně bezcenným egoteismem, který zneuctil náboženství jako takové, vydláždilo cestu k nástupu současné bezduchosti a existenciální přízemnosti postmoderní civilizace. Je to mj. tím, že jeho Božstvo je skrz naskrz samo modlou, která ožívá jen díky péči duchovně masturbujícího ega, které si namlouvá, že jeho vlastní imaginativní aranžmá Boha má něco společného s transcendencí. Jeho neblahý odkaz byl korunován a zesílen nástupem vědeckotechnické revoluce, která na jednu stranu úspěšně odstavila A.n. na vedlejší kolej, zbavila profesionální náboženské vůdce jejich vlivu i autority a člověka „ nenáviděné povinnosti být modlářem“ ale na druhou stranu nahradila jeden blud jiným a to v podstatě stejně špatným ne li horším.

Tím bludem, do kterého věda uvrhla člověka je neopodstatněná víra v bezduchou samoúčelnost všeho, co existuje. Věda ve jménu striktní loajality vlastní metodě poznání a výkladu světa nastolila v postmoderní sekulární společnosti stav pohrdání vším, co není vědecky ověřitelné = tj. především Božstvím – duší.  Tento přístup a značná autorita vědeckého výkladu světa v podstatě šmahem spláchla všechno duchovno a duši samotnou coby vědecky neověřitelnou entitu někam mimo zónu reálných – uctívaných hodnot.  Druhotně vsugerovala člověku vizi, že jeho existence je veskrze nesmyslným dočasným omylem přírody a není tudíž důvodu hledat v pozadí života nějaký vyšší smysl a účel. Touto protináboženskou „zbraní“ zbavila člověka pout bludné slepé víry, které mu nasadilo A.n. ale současně ho učinila existenciálně vykořeněným a bytostně samoúčelným.

Nemálo lidí je si vědomo nutnosti změny a nezbytného spirituálního restartu, který by současného západního člověka vytrhl z jeho konzumní bezduchosti a dal jeho existenci nějaký autentičtější nadčasový rozměr. Pokouší se o něj novopohanství, které se vrací ke starým původním kořenům duchovní praxe předků neinfikovaných Abrahamickým bludem. Je však otázkou, do jaké míry byla cesta předků skutečně duchovně progresivní a zdali nebyla jen jinou tváří egoteismu, který je vlastní Abrahamickému systému a v podstatě i lidskému egu obecně.

Ohlédneme li se na jiné náboženské systémy jako třeba Hinduismus tak i v nich nalezneme „duchovně masturbující ego“ a jeho milované modly, Kršnu, Višnu, Kálí a tisíce dalších duchovních psycho protéz, které duchovní akceleraci člověka zrovna neprospívají a fungují v podstatě jako obranné fixní rozmezí lidského já, které na jednu stranu upřímný vztah k božství – transcendenci předstírá, ale na druhou se mu ze všech sil brání. Náboženství má jeden zcela zásadní morální nedostatek, předkládá člověku vztah Božství jako nástroj lichotící jeho Egu. Není síly, která by egu lichotila více než vztah k Bohu a tím, že si lidské já svým vztahem k Bohu lichotí, celý tento vztah krutě a bezezbytku degraduje do role bezduché a bezbožné primitivní taškařice.

Sám Ježíš Kristus upomínal své následníky na to, aby byl jejich vztah oproštěn od osobního jáského potěšení – aby „nemilovali duší svých“, aby nepoklesli na úroveň farizeů, jimž jde jen o osobní satisfakci, kterou jim poskytuje jejich formální rituál uctívání Boha „ústy nikoli srdcem“. A vztah k Bohu srdcem asi těžko může stát na laciné rozkoši o „Boha sobě samému lichotícího já“.  Působí to až krutě náročně a neatraktivně – praktikovat vztah k Božství bez perspektivy získání polichocené jáské satisfakce, jenže to je právě to podstatné a nezbytné.

Buddhismus a Taoismus byť v praxi s konceptem Boha vůbec nepracují, jsou právě díky odmítnutí tohoto konceptu zcela oproštěny od rizika pádu do tenat egoteismu – jsou si plně vědomé toho, že vyšší nadčasový řád bytí (Království Boží dle J. Krista) je přímo zde mezi námi a že formální „uctívání“ Boha či ideová definice Božství je v podstatě zcela zbytečná protože neslouží Božství – transcendenci ale lidskému jáství, které si svým naaranžovaným vztahem k Božství jen lacině lichotí. Buddhismus – Taoismus je důsledně vzato mimoděk skutečným monoteismem, protože lidského ducha osvobozuje od modlářského auto aranžmá Boha a staví ho do přímého vztahu a prožitku Božího řádu v kořenech lidského bytí. Tyto východní systémy navíc dávají tušit, že cílovou podstatou monoteismu má být sjednocení lidského vědomí s vyšší doménou bytí, nikoli její formální „uctívání“. To „uctívání“ je dokladem duchovní indispozice vůdců židovského lidu, kteří coby zakladatelé monoteismu nejenže jeho cílovou pointu duchovně neintegrovali, ale naopak dezintegrovali do její současné pokleslé egoteistické formy.

Duchovní život člověka resp. lidstva má-li se stát skutečně autenticky duchovním, se neobejde bez poctivé revize vlastního vztahu k Božství – transcendenci. Klasický Abrahamický model vztahu k Bohu je pro tento úkol fatálně eticko-morálně indisponován svou Božství korumpující – degradující konstitucí.

Má-li člověk autenticky předstoupit před Boha či Bohy – hlásí-li se k „pohanství“- tak se musí nejdříve zeptat sám sebe, jestli je jeho předpoklad – předsudek o tom, že Bůh (Bohové) si žádají projevy pokory a úcty opravdu podmíněn nárokem Boha či Bohů. Anebo jestli je jeho předpoklad o tom čeho si od člověka žádá Bůh-Bohové jeho vlastní předsudečnou interpretací, kterou produkuje jeho ego, jež samo sobě rádo zalichotí tím, jak dobře vychází s Bohem či Bohy, ale v posledku vlastně obelhává samo sebe a s doménou Božství se zcela míjí.

Božství bylo v průběhu dějin vždy podřízeno diktátorskému očekávání lidského ega, člověk téměř nikdy nenechal Boha či Bohy mluvit, vždycky mluvil za ně a tím z nich udělal modly a maskoty o které lichotil svému vlastnímu já. Má-li se tento stav změnit, je nezbytné Boha či Bohy nechat žít vzdát se manipulativních jáských iniciativ, které Božství mrzačí a zabíjejí. Stejně tak mrzačí a zabíjejí lidského ducha i civilizaci, která se, je-li Duch zmrzačen a mrtev stane zmrzačenou a mrtvou též.

Bohuslav Svatoš

Advertisements
komentářů 23 leave one →
  1. josef permalink
    Únor 15, 2015 17:19

    Lze I jinak

    Rosa mystica,Turris Davidica,Turris eburnea, Domus urea, Foederis arca, Ianua caeli, Stella matutina, Speculum iustitiae, Sedes sapientiae, Regina pacis, Consolatrix afflictorum

    – tedy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku by to bylo uctívání Panny Marie Nazarénské, nebo lépe česky, Nazaretské. Je to největší náboženská událost toho druhu v Brazílii, zvaná též amazonské vánoce. Sošky a obrázky Nossa Senhora s Jezulátkem jsou všude. V obchodech, holičstvích, restauracích, autech, stále, nejen v době Círio de Nazaré. V některých hotelech jsou i osvětlené oltáříky, vyzdobené květy. Odvěký a dověký archetyp, se kterým se v římskokatolických zemích nejčastěji setkáváme v kulturně podmíněné, barokní podobě. V 19. a 20. století ztrátový římsko-katolicismus symptomaticky odstranil Jezulátko a přidal spíše kýč a vykalkulované citové a morální vydírání
    .
    Tichá vzpoura proti nelidskosti světa byla nahrazena nemateřskými hrozbami bojovné Spoluvykupitelky. Smysluplná tradice reprezentující a manifestující, nezávisle na institucích, církevních skeletech a v protikladu vůči kodifikovanému spirituálnímu kšeftařství a politickém zneužívání, hodnoty, které jsou zprostředkující a účinné i mimo oblast náboženství i ( především ?) v rámci ne-theismu a především
    jako hráz proti vulgaritě, agresivitě, zvěcnělé povrchnosti a potřebě zhoufnělé nesvobody,

    ale jsou chtěně přehlíženy nebo z povýšenosti nepochopeny a zamítnuty.
    Součástí oslav je pokání, kajícnost, pokora, vděčnost , naděje, lidové veselí, ohňostroj, kolotoče a jídlo, které patří k těmto dnům — a jak to má být, Brazílie nejsou jen karnevaly.
    – See more at: http://blisty.cz/art/54793.html#sthash.qD4vsAdv.dpuf
    „Když pak kapitalismus konečně dorazil, přinesl s sebou masivní desakralizaci kultury. Je to systém, který již nepodléhá vládě transcendentálního Zákona; právě naopak, eliminuje všechny takovéto kódy, aby je opětovně zaváděl ad hoc. Kapitalismus není řízen direktivně, ale je definován (a redefinován) pragmatickými potřebami realizovanými za pomoci improvizovaných opatření.“
    Mark Fisher, Kapitalistický realismus ZDE

    Zatímco kapitalismus stát nutně potřebuje, národy a lid jej nutně nepotřebují. Pouze podmíněně, v míře kdy, kde a v čem není dosud nahraditelný a při zesílené svébytnosti a solidaritě. Paradoxně to může v Latinské Americe znamenat současné zesílení role státu a politických stran, které umožní existenci paralelní, mimo-státní organizace společnosti, která v budoucnosti stát a jeho frakce nahradí. A samozřejmě obrana a bezpečnost zemí vyvíjejících se k vyššímu typu demokracie patří mezi faktory, které toto zesilování role státu musí v době ohrožení zapříčinit. Proto dobovým problémem jsou možné střety mezi státem a hnutím indigenista, které přerůstá hranice států i doby a ze svých místních, dnes už i městských organizačních struktur postupně po celé Latinské Americe vytváří meziamerickou síť. Na problémy spojené s dvojsměrným a nerovnoměrným vývojem, růzností požadavků a protikladných povinností upozorňuje I. Wallerstein.
    Pokusy o plnou asimilaci Indígenas, anebo o alespoň částečnou deformaci a znevolňování zatím, bohudíky, nebyly dostatečně úspěšné.

    Tam, kde nemohou být zatáhnuti do měst a fabrik, jdou města a fabriky za nimi. V mnoha případech však dokázali Indígenas naopak změnit vnucené prostředí a okolnosti ve prospěch trvalého lidství a etiky, které se integrované křesťanství dávno vzdalo. Velká část levice, bohužel, není dostatečně aktivní, pokud jde o problémy tohoto druhu, a vlastně usiluje o kapitalismus bez kapitalistů…
    Pro budoucnost se opoždění podcivilizovaní Indiáni stejně musí stát doplňkovým venkovským proletariátem, nebo být zařazeni do ukázňujícího průmyslu.
    akže případný protest může být jen otázkou taktiky. Našlo by se i při nevelké pilnosti dosti vhodných citátů z Marxe, Otců klasiků i pozdějších Učitelů Internacionál a Stran….. Nanejvýše si někteří uvědomí ekologickou tragédii, kterou drancování Amazonie znamená. A to je dost málo. Problém však není pouze ekologický, ale také ethno-logický a anthropo-logický. Pro původní a stálé obyvatele amazonské oblasti jde o destrukci jejich nejpřirozenějšího světa, ve kterém spolu s nimi žijí i jejich zemřelí předci. Není to pouze otázka existenční, ale především důsledně existenciální, ne pouze kulturní, ale kultovní. Jejich přirozený svět se neskládá z pouhých užitkových předmětů, neživých věcí, reifikovaných bytostí a pomíjecích, pouze smrtelných lidí a zvířat, ale je plně živoucí a oduševněn, nerozdělitelný a zcela zabydlen vždy přítomnými duchy a dušemi osob, zvířat, rostlin i „neživých “ částí jednoho nedělitelného světa. Je domovem živých i mrtvých. Přes pět století útlaku a pozvolné genocidy, kolektivistická mentalita Ameríndios a Afro-Latinos, pospolitost, která není omezena pouze na osoby přežila diktatury lidí, věcí, bídy i individualismu.
    Je to kultura, jejíž kosmická vize, sociální organizace, rituály, léčitelství, zemědělství, umění, jazyk, ji uchovaly v neporazitelnosti.“

    V některých zemích představují nejdokonalejší anti-systémové hnutí a anti-hegemonistické společenství jaké existuje, nadčasově stimulující, regenerující organickou, nezasažitelnou tradicí.“
    Kapitalismus je tím, co zůstává, když se světonázory na úrovni rituálů nebo symbolické reprezentace zhroutily, a zbývá už jen konzument-divák klopýtající mezi ruinami a relikty minulosti“.
    Mark Fisher, Kapitalistický realismus aneb proč je dnes snazší představit si konec světa než konec kapitalismu
    „The inclusion of culture into the globalizing economy leads to the creation of a global culture of commodified consumerism, dominated by American media conglomerates. The result is an homogenization and Americanization previously distinct (European) cultures.“
    Ramonet, Ignacio, (1995). One Idea System ZDE

    21. století bude érou světových vládců. Dřivější diktátoři padli, protože nebyli schopni dostatečně zásobit své poddané chlebem, cirkusy, zázraky a záhadami. A také neměli opravdu účinný způsob manipulace mysli. Pod vědeckou diktaturou bude vdělání opravdu účinné – výsledkem bude, že většina mužů a žen dospěje k tomu milovat své zotročení a ani je nenapadne snít o revoluci. Zdá se, že neexistuje žádný pádný důvod, proč by zcela vědecká diktatura měla být svržena.
    ..
    Aldous Huxley – Konec civilizace aneb Krásný nový svě

    Svatý Ernesto z La Higuera ?
    V oblasti, kde byl Che Guevarra zabit, se lidé k němu modlí a tvrdí, že byli vyslyšeni, považují ho za svatého, který koná zázraky.

    „Father Agustin, the Polish priest, reads out prayers written down by local people: ‚For my mother who is sick, I pray to the Lord and …‘, hesitantly, ‚to Saint Ernesto, to the soul of Che Guevara.‘ ‚Saint Ernesto,‘ the parishioners murmur in response… ‚We have a faith, a confidence in Che. When I go to bed and when I wake up, I first pray to God and then I pray to Che – and then, everything is all right.‘ Freddy wears a cap bearing Alberto Korda’s iconic image of Guevara. ‚Che’s presence here is a positive force. I feel it in my skin, I have faith that always, at all times, he has an eye on us.’… Susana Osinaga, a nurse who cleaned Guevara’s body back then, recalls: ‚He was just like a Christ, with his strong eyes, his beard, his long hair.‘ Today the laundry where Guevara’s corpse was laid is a place of pilgrimage. On the wall above Osinaga, an engraving reads: ‚None dies as long as he is remembered.‘ Osinaga has an altar to Guevara in her home. ‚He is very miraculous.‘ …in this region, images of Che hang next to images of Jesus, the Virgin Mary, Pope John Paul II and Bolivia’s President Evo Morales… Stories of miracles have mushroomed… The winding road that connects Vallegrande to La Higuera leads… to a cluster of humble houses, walls plastered with Che’s images and graffiti. In the middle of the village is a cobbled star-shaped square with a small bust of Che; next to it is a large altar with a cross and a big grey sculpture of Guevara.
    Guevara’s last words were: ‚Calm down and point well; you are about to kill a man.‘

    Saint Ernesto was born in La Higuera‘
    „It’s like he is alive and with us, like a friend. He is kind of like a Virgin Mary for us. We say, ‚Che, help us with our work or with this planting,‘ and it always goes well.“ Manuel Cortez, a campesino who resides next to the schoolhouse where Guevara was executed
    „His eyes were not the eyes of a dead man. Wherever you went, his eyes followed you,“ Erich Blossl, 75, was a German aid worker in 1967 when Bolivian military officers asked him to photograph Guevara’s corpse. His photo of Guevara stretched across a freestanding hospital wash basin the size of an altar circled the globe and remains a haunting image to this day.
    – See more at: http://www.blisty.cz/art/57042.html#sthash.QP9n5WrM.dpuf

  2. Květen 17, 2012 23:23

    Koukol: Ech…to není první mrdka svého druhu. Nějaký takový prasečí potrat mě stíhal na Reflexu pět let. Třeba je to zas on/a. Chápu to, jsem výjimečně charismatický exemplář druhu Homo sapiens sapiens. Jen jsem jaksi nečekal, že mě bude pronásledovat až sem.

  3. Koukol permalink
    Květen 17, 2012 17:09

    Rammstein: Já vím jen o Tobě, proto ten údiv…! :-)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: