Skip to content

Zrevidování demokracie: starověk a moderní doba

Březen 18, 2012

Demokratická forma vlády zde byla dávno předtím, než vznikly moderní státy.

„Všichni ti, kteří brání nějaký režim, tvrdí, že jde o demokracii,“ napsal George Orwell. Není to pouze nedávný jev. Guizot v roce 1849 poznamenal: „Slovo ´demokracie´ má tak mocný účinek, že žádná vláda nebo strana se neopováží existovat – nebo si myslí, že nemůže – bez toho, aby toto slovo neměla na klopě.“ Dnes to platí ještě víc, než kdykoliv předtím.

Ne každý je demokrat, ale všichni předstírají, že jimi jsou. Není jediné diktatury, která by samu sebe nepovažovala za demokracii. Bývalé komunistické země východní Evropy se nejenom prezentovaly jako demokratické, jak to potvrzovala jejich ústava, ale tvrdily o sobě, že jsou jedinými pravými demokraciemi v protikladu k „formálním“ demokraciím na Západě.

Téměř všeobecná shoda ohledně slova „demokracie“, i když to není vždy pravda, mu dodává morální, ba téměř náboženský obsah, který byl už od počátku vždy předmětem diskusí. Mnozí autoři si uvědomovali tento problém. A tak v roce 1939 T. S. Eliot prohlásil:
„Když se slovu připisuje univerzální posvátný charakter… jak je to dnes v případě slova ´demokracie´, začínám se zamýšlet, zda přes ty početné pokusy za každou cenu dát mu smysl, vůbec nějaký má.“
Bertrand de Jouvenel byl ještě zřetelnější: „Diskuse o demokracii, argumenty v její prospěch nebo proti ní, často poukazují na určitý stupeň intelektuální plytkosti, protože vůbec není jasné, o čem se vlastně diskutuje.“
Giovanni Sartori v roce 1962 dodal:
„Do jisté míry je možné zbytečně, což je paradox, definovat demokracii jako často používaný vznešený výraz, ačkoliv tato ve skutečnosti vůbec neexistuje.“
Julien Freund si rovněž všiml, tak trochu duchaplným tónem:
„Pokud někdo tvrdí, že je demokrat, ve skutečnosti to neznamená nic, protože demokratem je možné být velmi protikladným způsobem: buď ve smyslu Američanů a Angličanů nebo východoevropských komunistů, Konžanů či Kubánců. Je jen přirozené, že za takových okolností odmítám demokratem být, protože můj soused může být stoupencem diktatury a přitom se bude odvolávat na slovo ´demokracie´.“

Jak vidíme všeobecné rozšíření výrazu „demokracie“ nepřispívá skutečně k ujasnění jeho smyslu. A tak se tedy musíme pohnout o krok dále.
Za prvé se musíme zbavit přesvědčení – kterého si mnozí stále tak cení – že demokracie je plodem moderní éry a že odpovídá „určitému vývojovému stupni“ v dějinách politického režimu. Toto však fakta vůbec nepodporují.

Demokracie vůbec není „modernější“ nebo „vyspělejší“, než jiné formy vlády. V dějinách už bylo mnoho vlád s demokratickými tendencemi. Lineární perspektiva, používaná při tomto typu analýzy, je mimořádně zavádějící. Idea pokroku, uplatňovaná na politický režim, nedává žádný smysl. Když někdo začne takto uvažovat, lehce může dospět k argumentu o demokracii, která „mluví sama za sebe“ a ta, jak říkají liberálové, se poté „spontánně“ vynoří v oblasti politických záležitostí asi tak, jako trh „spontánně“ reaguje na poptávku a nabídku.
Jean Baechler si všímá: „Pokud přijmeme hypotézu, že lidé jako určitý druh živočišstva spontánně aspirují k demokratickému režimu, který slibuje bezpečnost, prosperitu a svobodu, tak potom musíme též dospět k názoru, že v okamžiku, kdy se tyto předpoklady naplní, automaticky se vynořuje demokratická zkušenost i bez toho, aby byl zapotřebí nějaký rámec idejí.“
Co jsou tyto „předpoklady“, které mají za následek demokracii asi tak, jako oheň vyprodukuje teplo? Na to se musíme podívat blíže.

V Evropě byl, na rozdíl od Orientu, despotismus vždy velmi zřídkavý. Ať už jde o starověký Řím, Homérovu Iliadu, védickou Indii nebo o Chetity, vždy zde můžeme najít lidové shromáždění, vojenské i civilní. V indoevropských společnostech byl král obvykle volen; zpočátku byly vlastně všechny starověké monarchie založeny na volbách. Tacitus uvádí, že germánští pohlaváři byli vždy voleni na základě své statečnosti a král vybírán (hlasováním) ze šlechty (reges ex nobilitate duces ex virtute sumunt). Ve Francii byla například koruna volitelná i dědičná. To jen když se stal králem Pippin Malý začali vybírat panovníka pouze ze stejné rodiny a jen po Hugovi Capetovi se přijal princip prvorozenství. Ve Skandinávii volilo krále provinční shromáždění; tuto volbu musela poté potvrdit také další národní shromáždění.

Germánské obyvatelstvo praktikovalo a bylo všeobecně rozšířeno tzv. „nošení na štítech“ – posazení nového krále na štíty vojáků. Císaře Svaté říše římské rovněž volili a není možné zapomínat ani na důležitost role princovských voličů v dějinách Německa. Celkem vzato, v Evropě pouze začátkem 12.století nahradila volitelnou monarchii postupně monarchie dědičná. Až do Francouzské revoluce vládli králové pomocí parlamentu, který měl značné výkonné moci. Téměř ve všech evropských komunitách dlouho platilo, že politická práva občana zaručovalo osobě postavení svobodného člověka. „Občané“ byli členy svobodných lidových komunit s právem volit a měli kromě jiného vlastní městské charty (výsadní listiny) a suverénní panovníky obklopovaly v rozhodovacím procesu Rady. Zákony rovněž determinoval i vliv obyčejového práva, pokud šlo o justiční praxi, která byla ukazovatelem „účasti“ lidu. Zkrátka, vůbec se nedá říct, že starým evropským monarchiím by v rozhodovacím procesu chyběla účast lidu.
Nejstarším parlamentem v západním světě je federální shromáždění Islandu, jehož členové se scházejí jednou za rok podle inspirativního vzoru Thingvellireu ještě z roku 930.n.l. Adam Brémský v roce 1076 napsal: „Nemají krále, jenom zákony.“

… „Skandinávská demokracie je velmi stará a její původ je možné vystopovat ještě k éře Vikingů“, píše Maurice Gravier. V celé severní Evropě byla zakotvena tato „demokratická“ tradice v rámci velmi silného přesvědčení a sklonu komunity „žít společně“, kde se soustavně kladl „zájem všech“ nad zájem jednotlivce. Taková demokracie měla typicky určitou hierarchickou strukturu, proto by ji bylo možné nazvat „aristo-demokracií“. Tato tradice, založená rovněž na konceptu vzájemné pomoci a na smyslu pro společnou zodpovědnost, je stále ještě v mnoha zemích naživu, například ve Švýcarsku.
…Není pochyb, že starověké a moderní demokracie jsou systémy, které se od sebe diametrálně odlišují. …Společný již mají pouze název, poněvadž se vynořily z úplně jiných historických procesů. …Takže obracet se na řecký koncept demokracie neznamená mít plytce naději, že zde bude podobná sociální průzračnost. To znamená adekvátně uplatnit a přizpůsobit na moderní svět koncept lidu a komunity – koncepty, které celých dva tisíce let vedly pouze k různým formám egalitarianismu, racionalismu a k vyvyšování na piedestal jednotlivce bez kořenů.

http://home.alphalink.com.au/~radnat/debenoist/alain14.html

Reklamy
komentářů 10 leave one →
  1. Březen 20, 2012 01:07

    Orel: Já zažil. Jsem ročník 68, v listopadu 89 mi bylo 21 a už jsem toho měl dost za sebou. Ale vím, o čem mluvíte.
    Muslimský svět je speciální kapitola a skutečně je to stát od státu jiné. Nicméně principiálně jsem pro konfrontaci. Teď bychom ji ještě měli ustát, zatím máme vojensky navrch. Za 10-20 let už to pravda být nemusí. A že k ní dojde, to je mimo veškerou debatu. To se prostě stane. Tak proč ne ve fázi, kdy na to ještě máme potenciál? Morální jistě ne, ale fyzický ještě ano.
    Monarchie jistě normální je. A je chyba, že byla smetena vlnou imbecilních sociálních a socialistických revolucí. Ale to už se napravit nedá. Kontinuita je nenávratně přerušena a žádný Habsburk už tady na trůn neusedne. Což není zas takový průser.
    Ano, slepá ulička. Mně jsou městské státy nesmírně sympatické a ve své době dávaly smysl. Dneska už to nejde. Ne v Evropě. Je to škoda. V době, kdy jsem ještě žil v Plzni a Škodovka ještě nebyla-včetně jaderného strojírenství a těžkého průmyslu-rozprodaná Němcům a Rusům, dokázal bych si to docela dobře představit. Byla by to slušně soběstačná jednotka. Ale máte pravdu-postupně by stejně docházelo k zájmovému slučování do větších spolků a stejně by vznikla nějaká forma unie, i kdyby jenom na obchodní bázi.

  2. Orel permalink
    Březen 20, 2012 00:04

    To, že „demokratický režim“ kolem sebe kope, je naprostá pravda.

    Já naštěstí bolševika moc nezažil. Ale pamatuju si, jak nám na začátku první třídy třídní promlouvala. „Jsem ateistka, Bůh není, věřím ve vědecký materialismus, jsem ve straně, aby nebyly války.“
    Pak přišla revoluce a ona chyběla. Nevadilo nám to, ale živě jsme debatovali. „Teď ji vyhodí, protože je komunistka.“ Byla u toho jiná učitelka a vynadala nám, že to vůbec není sranda. Pak se naše třídní vrátila.
    A když přijel papež, tak si jedna holčička stěžovala, že kvůli přímému přenosu papežovy návštěvy nedávali v neděli ráno Studio Kamarád (nebo jak se to tenkrát jmenovalo). „Kvůli pitomýmu papežovi,“ řekla. A třídní jí vynadala, že takhle o papežovi mluvit nesmí, že jeho návštěva je obrovská událost.
    :-))))

  3. Orel permalink
    Březen 19, 2012 23:56

    Pardon, vonrammsteine, leckteré z těch národů (hlavně muslimské) nejen chtějí žít po svém, také chtějí ovládnout nás. Už z toho samotného faktu vyplývá konfrontace. Jiná věc je, že Bush a Obama vpadli nejen do Afghánistánu, semeniště teroristů, ale taky do Iráku a Libye, jejichž režimy nijak zvlášť Západ přímo neohrožovaly.

    Demokracie v antice byla, ale ponejvíce zanikla. Z úpadkové římské republiky se zrodil principát, z principátu nakonec dominát. V Makedonii byla normální monarchie, která se nakonec ukázala životaschopnější než řecké demokratické státy.
    Zajímavá by byla analýza achájského a aitólského spolku. Byly to státy složené ze samostatných městských států, a byly vcelku životaschopné. Ale byly příliš malé, než aby dokázaly odolat Římu. A kdyby se zvětšily a zabraly východní kraje, tak by se asi přeměnily v nějakou helénistickou monarchii. Slepá ulička?

  4. Březen 19, 2012 23:32

    Koukol: To je bez debat. Demokracie měla jisté ospravedlnění v antice, když už na nic lepšího nepřišli. V té době to byl asi pokrok. Dá se ještě chápat u zrodu USA a moderní Evropy, nebyla to tak zoufalá platforma vzhledem k zoufalým podmínkám, včetně do té doby nevídaných válek. Ale pokud má politický systém skutečně fungovat, musí se vyvíjet, reagovat na vnější i vnitřní události. A to se neděje. Speciálně liberální demokracie se totálně zakonzervovala a na vnější podněty kolem sebe kope podobně, jako komunisti na konci osmdesátých let. Což je jeden z příznaků posledního tažení. Vítal jsem to u komunismu, vítám to i teď. Jen je třeba si pohlídat, aby nebyla nahrazena něčím ještě horším.
    Tahat evropskou/severoamerickou demokracii kamkoliv jinam je zhovadilost. Ty rasy a národy vyrostly z něčeho jiného, z jiných hodnot a principů-a vůbec nechápou, co po nich chceme. A hlavně-proč to po nich vůbec chceme. Proč je kurva nenecháme na pokoji, když nechtějí nic, než si žít po svém.
    Bohu žel-není to omyl, je to naprosto úmyslná, účelová a promyšlená propaganda. Místy i okupace.

  5. Koukol permalink
    Březen 19, 2012 20:32

    Vonrammstein: Vůbec si myslím, že tyto myšlenky jsou „nepřenositelné“. Proto americké šíření „demokracie“ mezi jinými rasami je totální omyl.

  6. Březen 19, 2012 20:11

    Islandský Althing byl ve své době naprostým zjevením. Jak je v článku správně konstatováno, nemá nic společného s tím, co nazýváme demokracií teď a tady.
    Koneckonců: všechny současné typy demokracie-snad s výjimkou stavovské-poctivě prokázaly, že stojí za hovno. Ta liberální zejména. Bezpochyby je načase ji nahradit něčím životaschopnějším-a hlavně funkčnějším.

  7. Koukol permalink
    Březen 19, 2012 18:35

    Myslič: Některé stinné stránky byly dobré, např. nemohl volit každý! ;-)

  8. Březen 19, 2012 17:31

    Ona i ta Athénská demokracie měla své stinné stránky: Jen se objevil nějaký schopný politik s vizí, už se ostrakizovalo a Athén’ané se sami zbavovali vůdců jako byli Thémistokles, Thrasybulos, Alkybiadés nebo Periklés Mladší. Mnohem více je mě sympatická tyranis v Syrakusách.

  9. Koukol permalink
    Březen 18, 2012 23:24

    V podstatě každý režim sama sebe považuje za nejlepší. :-|

  10. Rowan Morrison permalink
    Březen 18, 2012 20:43

    Zajímavé jsou i přívlastky, které se dnes demokracii dávají. Vládnoucí skupina chce „vyspělou“ demokracii a opozice většinou „skutečnou“ (u nás nejnověji takzvaná Holešovická výzva) demokracii. Tedy jde o jakési kočkování mezi dvěma skupinami demokratů, ať už vyhraje jakákoliv z nich, naprosto nic to neřeší.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: