Skip to content

SS: ochránce a „Řád“ revoluce hákového kříže

Únor 6, 2012

Již vícekráte jste měli možnost se na stránkách Bratrství setkat s dílem a myšlenkami revolučního filosofa Julia Evoly. Tentokrát Vám předkládáme článek, který přeložil a zaslal nám ke zveřejnění jeden náš čtenář. Evola se v něm věnuje organizaci SS od jejího vzniku až do roku 1938, kdy byl článek napsán, přičemž v něm klade důraz na duchovní rozměr této organizace. Oproti jiným článkům o SS je tento psán před vypuknutím války, tudíž neobsahuje autory tak oblíbené odkazování na frontová zvěrstva  SS, ani fantaskní informace o „satanské“ povaze SS z pera duchovněji orientovaných leč často o to senzacechtivějších autorů. Naleznete v něm pouze fakta, navíc dodaná v podstatě z první ruky, jež mohou být českým čtenářům dosud neznámá. Článek uvádíme jakožto další doplněk k seznámení se s tvorbou Julia Evoly.

Jak je známo, Evolovo nadšení SS a vůbec Třetí říší nicméně nebylo oboustranné a v Německu se Evolovy myšlenky nepřijímaly zcela bez výhrad. Zvláště jeho rasová teorie dle německých ideologů neodpovídala systému. SS se o jeho světonázor zajímalo již někdy od roku 1937, kdy říšský vůdce SS Heinrich Himmler vyzval Karl Maria Williguta, experta na prehistorický výzkum, aby zhodnotil Evolovu knihu  Pohanský imperialismus. S respektem přijatý Wiligutův výzkum zmiňoval, že Evola vychází z árijských tradic, nicméně téměř nemá znalosti o prehistorických institucích Germánů. Tento fakt prý naznačoval ideologickou odlišnost fašistické Itálie a nacionálně socialistického Německa, která mohla mít dokonce negativní vliv na  spojenectví obou zemí. Následně SS nařídilo Evolovy aktivity v Německu omezit.

Článek vyšel v italském originále pod názvem „Le SS., guardia e „ordine“ della rivoluzione crociuncinata“ v časopise La Vitta Italiana, Rassegna Politica (Život Itálie, politický přehled) dne 15.srpna 1938

– – – – –

Z archívu SS

Jedno z nejzajímavějších, nejdůležitějších a pravděpodobně nejméně objasněných zrození národně socialistické revoluce–to je sbor SS.

SS-zkratka ze slov Schutzstaffeln, ochranné oddíly – jsou „černým sborem“ stvořeným k ochraně Třetí říše. Jestliže armáda-Reichswehr-představuje orgán obrany státu před vnějšími nepřáteli, tak SS je chápána jako instituce sloužící k ochraně před vnitřními hrozbami. V této osobité organizaci byly znovu nalezeny starověké řádové formy, přičemž došlo k jejich syntéze s politickou, biologickou a heroickou elitou, dále s Fuhrerovou osobní stráží, s „Geheimen Staatspolizei“ ve vyšším smyslu tohoto názvu a nakonec se skupinou předurčenou k tomu, aby bezprostředně ztělesňovala sám život a ochraňovala základní ideje národně socialistického světonázoru. Je to 200 tisíc mužů spojených nezrušitelnou přísahou věrnosti a cti, kteří se cítí, řečeno slovy jejich velitele Reichsfuhrera Heinricha Himmlera, být bojovým řádem národního socialismu. Jejich pozornost je obrácena k čerpání z původních zdrojů–chtějí tvořit jednotný celek, ve kterém se obnovené spojení se živelnými silami nepomíjejícího rodu a s mýty velkých nordických prvopočátků pozvolna mění v princip nového nehynoucího života. Právě zde musí nově pojatý význam krve vejít v tajuplné spojení s předky a s mrtvými a dovolit jednotlivci překonat pocit vlastního individualismu a přivést ho tak k pokračování existence jeho kmene a k nepřetržitému toku života.

O slovo se zde znovu hlásí posvátné znaky předkřesťanského germánského dávnověku- k označení jednotlivých útvarů „černého sboru“ často totiž slouží „runy“. V Německu zavedený zvyk nazývat nejrozličnější instituce jejich zkratkami [např. KdF (Radostí k síle), HJ (Hitlerjugend), BdH (Svaz německých porodních asistentek), SA (Úderné oddíly) atd.] nás, při krácení slov Schutzstaffel (SS), přivedl k neobyčejně důležitému hledisku pokud jde o chápání významu těchto zkratek: dvě písmena S se na první pohled shodují se znaky takzvaných „run Sieg“, neboli run vítězství, a záhy tak začal být původní význam (tj. prosté zkrácení názvu soudobé instituce-pozn. překl.) plynule nahrazován jiným (tj. návratem posvátnosti „run vítězství“-pozn. překl.). Proto se nyní „runy vítězství“, klikaté symboly nordické antiky, používají při každé příležitosti: na stejnokrojích SS, na hlavičkách dopisů atd. Udál se tedy jeden z případů, v nichž moderní člověk podniká určité kroky k vyvolání prapůvodních sil, o jejichž významu má jen matné a temné představy. Přitom už se zde neřeší „hlediska“, „teorie“ či „kategorie“, nýbrž síly, moci a jasně zjevené prvopočátky. Ony klikyháku podobné znaky, které nyní zdobí všechny stejnokroje SS, jsou tytéž znaky, jenž byly v podobě žezla zobrazeny v jednom staroegyptském symbolu a představovaly strašlivou sílu Slunce, která činí panovníky posvátnými, božskými a neporazitelnými. Objevují se také, jakožto bořící síla, v symbolu nebeské moci, který byl používán zejména olympskými bohy árijské rasy v jejich nepřetržitém boji proti temným titánským a telurickým silám. Tento význam se dnes opět projevuje v prvních, intuitivně vyslovených, názorech. Například v boji s bolševismem vidí dnes Himmler jenom epizodu pokračujícího a téměř metafyzického zápasu, v němž se síly árijského lidstva střetávají se silami méněcenných lidí (Untermenschen), a SS, jakožto nositelka „run vítězství“, tak zároveň získává význam antibolševické bojové organizace a uvědomuje si, slovy Gruppenfuhrera Reinharda Heydricha, jednoho z dalších velitelů „černého sboru“, závažnost úkolů odpovídajících tomuto zápasu, úkolů, které jsou zaměřeny nejen proti viditelnému, ale i skrytému protivníkovi.

 Chceme-li v krátkosti posoudit vývoj SS, tak je možno říci, že její počátky sahají až k takzvané „Štábní stráži“, která byla nacionalisty zformována v březnu 1923. Po ní později následoval „Hitlerův úderný oddíl“ sestávající pouze z vybraných a vojensky vycvičených členů, kteří se zavázali k plnění bezvýhradných a výlučně Fuhrerem udílených rozkazů. Poté, co byly zakázány polovojenské stranické organizace a sbor více nemohl působit otevřeně, byly v létě 1925 Juliem Schreckem, Hitlerovým důvěrníkem, zformovány nynější SS a zároveň byla zavedena současná černá uniforma se stříbrnou („umrlčí“) lebkou na pokrývce hlavy. Když Heinrich Himmler 6.ledna 1929 stanul v čele tohoto sboru, bylo v něm 270 mužů; ale už v té době vyvíjel velmi efektivní činnost zaměřenou nejen vně, ale i dovnitř strany-proti nespokojencům a pochybným živlům. V době, kdy se národní socialisté dostali k moci, bylo už v „černém sboru“ sto tisíc lidí; jeho moc, jeho autorita a jeho privilegia stále vzrůstaly až dosáhly definitivního stvrzení v roce 1934. Právě SS byli tím útvarem, který, z větší části, použil Hitler v průběhu událostí dne 30.června 1934 a při likvidaci rozkladných tendencí pocházejících od Ernsta Röhma a Kurta von Schleichera. SS (v černých uniformách) tehdy sice podléhali SA (úderným oddílům v hnědých stejnokrojích, Röhm byl jedním z hlavních velitelů těchto „úderníků“), ale posléze byli za věrnost a zásluhy prokázané během oněch událostí reorganizováni na zcela nezávislou organizaci a v plném rozsahu jim byla svěřena pravomoc nad „Státní tajnou policií“ neboli GSP (Gestapo). Jejich velitel Himmler obdržel oficiální titul „Reichsfuhrera (říšského vedoucího) SS a šéfa německé policie“. Tak se SS stali nejmocnější organizací strany, přičemž se nacházejí v bezprostředním kontaktu s Hitlerem. Je možné říci, že se stali páteří hnutí, institucí dohlížející nad všemi jeho částmi a odpovědnou za jeho spolehlivost.

 Co se týče Německa obecně, tak jeho druhou nejdůležitější oporou je armáda, Reichswehr, který se, jak známo, neomezuje jen na čistě vojenský prvek, ale má také své vlastní tradice, vlastní ideál, bezprostředně spojený se šlechtou, především pruskou. Je vysoce pravděpodobné, že forma, která bude přijata pro další vztah mezi SS a Reichswehrem, sehraje rozhodující roli v budoucnosti Německa. Co se týče ostatních národně socialistických organizací, tedy takových, jako je kupříkladu Pracovní fronta nebo SA, tak i při důležitosti jejich úloh, které sehrávají v dynamice rozhodujících politických sil nového Německa, zůstávají vždy na vedlejší, podřízené úrovni. (1)

 Vůči Heinrichu Himmlerovi jsou SS zavázány uchovat duchovní charakter sboru, vyjasnit své cíle a stanovit z nich vyplývající zásady a pravidla. Na této základní myšlence bylo založeno vytvoření nové „elity“, nové šlechty. Tváří v tvář otázce, kdo byl ve starých státech ochoten obětovat všechno pro svého panovníka, s cílem pomáhat mu, hájit ho a ochraňovat, Himmler snadno pochopil, že taková role byla vždy příznačná pro šlechtu, elitu, kterou panovník a jeho tradice uznávali právě jakožto „ušlechtilou“. Avšak šlechta, jinak záruka principu vyšší moci, v kritickém poválečném období klesla, díky nástrahám kapitalismu, až na dno a v konečném důsledku přešla na stranu liberalismu 19. století a ukázala se být neschopná dostát velikosti svých úkolů.

Nejzdravější části společnosti zůstávaly v armádě, ale jako takové byly obecně vyloučeny z politického boje. Armádě byly sice zadány úlohy týkající se vnější obrany, ale ty se nicméně ukázaly, při vší jejich důležitosti, jako naprosto nepropojené s politickou strukturou německého národa. Proto bylo potřeba přijít s myšlenkou ustavení elity, která by byla úzce svázána se specificko-politickými idejemi nového státu, tj. elity, jenž by měla politickou a současně i vojenskou hodnotu a byla by způsobilá stát se novou zárukou smyslu a stability národního a revolučně upevněného řádu. A právě v takovou elitu se dnes dokonale rozvíjejí SS, v „revoluční elitu Třetí říše“.

 K jejímu vytvoření a zorganizování přispěly úvahy biologicko-rasového, etického a duchovního typu.

 Co se týče úvah biologicko-rasových, vychází Himmler z předpokladu, že národ je způsobilý ke kultuře vyššího typu a k nezdolnému odporu vůči svým nepřátelům. Tyto schopnosti má však jen do té míry, do jaké v jeho žilách koluje dostatečné množství nordické krve. Pokud se pramen takové krve vyčerpává, postihne národ úpadek. Při formování nového státu a jeho elity budou hrát zásadní roli výběr a kvalita nordických prvků. V úderných oddílech SS se odpovídající výběr provádí ve dvou rovinách.

První úroveň je převážně biologického charakteru. Do SS jsou přijímáni lidé, kteří jsou najisto osobami árijského původu a z hlediska celkového vzhledu, proporcí a obličejových rysů se přibližují k čistě severskému typu. Samozřejmě, bere se v úvahu, že, vzhledem k možnému míšení, které je přítomno u všech národů, se pocity a charakterové vlastnosti odlišné rasy mohou projevovat i u fyzicky severského typu. Zároveň však bylo zjištěno, že nordické kvality se s velkou pravděpodobností častěji vyskytují v těle severského typu nežli v těle jiném. V dalších fázích výběru je však nutné provést odpovídající ověření. V souvislosti s tím chceme zdůraznit, že nordicko-rasový přístup se v SS neomezuje jen na jednotlivce, ale rozšiřuje se i na jeho rodinu a jeho původ. Člen SS se nemůže oženit s někým, s kým sám chce. Z nařízení, které Himmler vydal v roce 1931 (jeho příslušný předpis je nutno ustanovit), vyplývá, že žena vybraná členem SS musí v dostatečné míře garantovat věrohodnost svého původu příslušejícího k žádoucí rase. Na tomto základě se SS považují za „Řád pokrevního příbuzenství“; na tomto antiindividualistickém principu, spjatém s krví, se samozřejmě chystají rozvíjet i do budoucna. Už ve schopnosti podřídit se tomuto zákonu, zrovna při uzavírání manželství, předkládá člen SS první důkaz vyššího řádu a potvrzuje tím připravenost podrobit své čistě osobní city a vášně požadavkům nadindividuální řádové formy.

Druhá rovina již předpokládá princip založený na umění podřidit se- výběr probíhá v souladu s těmito Hitlerovými slovy: „Jestliže vyžaduji hrdinský čin, odpoví mi duch hrdiny. Jestliže naopak slibuji mnohé výhody, odpoví na takové volání duch kupce“

Jsou-li požadovány morální kvality, přičítané především nordické rase, je na této úrovni očekáváno spontánní projevení vnitřní disciplíny. Podobně jako jsou prověřovány rozličné materiály, přičemž jsou podrobovány zátěžovým testům, tak jsou i ti, kteří chtějí patřit k SS, vystavováni mimořádným situacím, ve kterých musí prokázat své rasové kvality.

 Uvažujeme-li nad podstatou SS z pohledu čistě etického, dospějeme, v souladu s uvažováním Himmlera, k následujícím důležitým vlastnostem.

První a nejzákladnější z nich je věrnost. Himmler říká: „Všechno je možné odpustit, jen ne zradu.“ Sám Hitler, po událostech z 30.června 1934, věnoval členům SS heslo „Tvou ctí je věrnost“, které zjevně vychází z pravidel založených na starogermánské moudrosti, kde: „Jakákoliv čest pochází z oddanosti“. Přitom je zde míněn různý typ oddanosti: věrnost a především úcta k vůdci a rase, loajalita ke kamarádům, též úcta k zásadám slušnosti, poctivosti a rytířství. A Himmler dodává: „Proti věrnosti a cti se neproviňují jen ti, kteří porušují čest svojí nebo čest druhého, ale i ti, kteří zesměšňují věci pro ostatní posvátné nebo ti, kteří se chlapsky nezastanou momentálně nepřítomných, slabších a bezbranných“. V nařízení platném od 9.listopadu 1935 učinil Himmler souboj nejen právem, ale, pokud to vyžadují okolnosti, tak pro členy SS i povinností.

Vedle věrnosti a cti je nutná i poslušnost, která musí být absolutní a neomezená. Říká se, že poté, co pruský důstojník složil vojenskou přísahu, neexistovalo už nic, co by mohl nazvat svým vlastním. Tuto tradici přejali i v SS. Ve jménu Vůdce a národně-socialistického světonázoru je nutné být připravený na všechno a v rámci této připravenosti je nutné dát k dispozici vše, na co jsme pyšní, a vše, co pro nás může být osobní a drahocenné. Umění zůstat nad věcí je nezbytné dokonce i v okamžicích, kdy celá naše duše „křičí“, vzpírá se a nutí nás k obraně. Stejně tak je třeba zvládnout situaci, kdy musíš, na základě jen jediného pokynu velitele, udělat to, k čemu cítíš odpor, nebo to, co se ti zdá nepochopitelné. Schopnost bezvýhradné poslušnosti považuje Himmler za zásadní nejen pro nás samé, ale i k vybalancování dvou krajních poloh: jednak příliš zdůrazněného smyslu pro vlastní „Já“ a druhak živelné svobody nordického Němce, která se s náruživostí a touhou dere na povrch. Tedy vlastnosti, které se pro Němce tak často stávaly příčinou velkého neštěstí.

Dalšími kvalitami vyžadovanými od člena SS jsou pravdomluvnost, schopnost řídit se přijatými rozhodnutími, a to neoblomně a s maximálním přesvědčením, dále absolutní charakternost a, jako základ, bojový duch (2)

Ve svém projevu proneseném v Magdeburgu dne 12.června 1937, při příležitosti setkání německé šlechty, Himmler řekl, že těmto ctnostem odpovídá i množství prověrek, kterými jsou povinni projít členové SS a které doplňují způsob výběru. Členy bojového útvaru SS se uchazeči stávají po téměř 1,5leté zkušební době, po níž musí složit přísahu věrnosti Fuhrerovi a řádně dokončit svojí pracovní povinnost a vojenskou službu. Jakožto členové SS pak dostávají dýku cti.

 Nutno podotknout, že v souladu se zákonem z 9. listopadu 1936, každý Gruppenfuhrer ručí přísahou za to, že:

1) nebude přijat ani jeden uchazeč, který by nevyhovoval příslušným požadavkům, i kdyby se jednalo třeba o syna velitele či jeho příbuzného

2) každoročně čtvrtina nových členů nepochází z rodin SS či z okruhu dosavadního osazenstva. Tím se chtějí vyvarovat přeměny SS v dědičnou kastu jednoho rodu, ve které by už převažovala jiná kritéria nežli skutečné kvality. Zároveň tím chtějí přivést do SS ty nejlepší kádry, nezávislé na dosavadním členstvu, jakož i zabránit tomu, aby jádro sboru netvořila skupina osob, které by se oddělovaly od centrální elity, jak se to, podle mínění Himmlera, stalo např. ve starém Římě, kde se nejlepší krev v rozhodující době ocitla mimo Senát.

 Z výše uvedených charakterových vlastností člena SS zřetelně pramení tendence překonat staré schéma, typické pro obyčejný politický sbor, a usilovat o to, co je charakteristické pro „řád“ v antickém smyslu. Naprosto jasně se zde uznává, že bez premisy zbožnosti a čistě duchovního hlediska by se jmenované hodnoty věrnosti, cti, pravdy, atd. přeměnily na bezobsažné floskule, a jednota, kterou musí disponovat řád spojený přísahou, by se stala neuskutečnitelnou. V tomto spočívá třetí aspekt SS, aspekt čistě duchovní.

 V jedné brožuře, pojmenované „Padesát otázek a odpovědí pro člena SS“, se pod rozborem jednotlivých formulací slavnostní přísahy, vět o oddanosti a poslušnosti, nachází třeba otázka: „Věříš v Boha?“ A odpověď je hned nabízena:: „Ano, věřím ve vyššího Boha a z našeho hlediska považuji toho, kdo nevěří, za samolibého, hloupého a nevyhovujícího.“ Jenže zde se nám takto prezentovaný závazek jeví jako nedostatečně pevný; nemůže být uznán jako vyjádření oddanosti k rodu a úcty k jakémukoliv náboženskému přesvědčení nesvázanému s politikou. Obecný závazek je totiž méně zajímavý než tendence k obnovení přirozené a přesné formy nordické duchovnosti spjaté s tradicí, s tradicí v indogermánském smyslu; aby mohl být. SS dán charakter „úderné jednotky světonázoru“ (Heydrich).

 Poukázali jsme na princip, při kterém „návrat ke kořenům“ sehrává důležitou roli v představách o činnosti SS. Tato tendence se stává hmatatelnou v takzvaném Ahnenerbe, „Odkazu předků“. To je sousloví, které ve větší či menší míře znamená „předurčení k dědictví předků“ a představuje zvláštní kulturní formu SS (3). Nejaristokratičtějším dílem této organizace se stala obnova kontaktu mezi starými tradicemi a nejvíce uvědomělou elitou nového Německa; vychází z předpokladu, že to, co v podobě instinktu nevědomě vyvěrá z hloubi duše, vystavováno neustálému ohrožení, nemůže být dovedeno ke skutečné realizaci, dokud se nestane vědomou silou ducha a jasným přesvědčením (Walther Wüst). Proto je radno „zkoumat ducha a vliv severského indogermánství“, dát výsledkům tohoto výzkumu „živou formu“ a závěry předat německému národu.

V tomto kontextu také probíhá velice tvrdý boj, přinejmenším v konceptech, s metodami „zastydlé vědy“ a racionalismu, navrací se rozličné „naturalistické“ interpretace starověké víry; zásahování „objektivity“ a „zastydlé vědy“ do oblasti mýtů a symbolů je považováno za roušku skrytého působení paralyzujících a ničivých sil (Heydrich).

Následující aspekt je příznačný a nesmírně zajímavý. Vůdci SS, vykonávající nejobtížnější a nejdůležitější politické funkce, dohlížející na německou Geheimen Staatspolizei a zabezpečující osobní stráž pro Fuhrera i pro národní socialismus, se současně ukazují jako lidé, kteří se živě zajímají o svět symbolů a prvopočátečních mýtů, a jsou to titíž lidé, se kterými je možné projednávat otázky transcendentní a otázky zdrojů duchovní tradice. Osobně jsme nejednou upozorňovali na tyto skutečnosti, i když nás na jednu stranu moc netěšily, protože vždy vyvolávají vzpomínku na úroveň mnohých italských kruhů, na tu naší zvláštní kulturu, kterou revoluce „černých košil“ neovlivnila, na tu kulturu, která, dokonce i když jde o naše nejposvátnější věci, například o starověký římský svět, vždy zastává stále stejné, pozitivisticky ignorantské, závěry, a která, obležena akademickou arogancí, v plné míře přináleží k „osvícenému“ a racionalistickému světu minulého století.

Chceme-li se však vyvarovat jakéhokoliv zkreslení týkajícího se posouzení uvedené duchovní pozice SS, jsme nuceni konstatovat, že ne vždy můžeme hovořit o základních principech, které by byly skutečně hodny tohoto pojmenování; ačkoliv živý zájem a odpovídající senzitivita jsou nepochybné. Při obnově dávného tradičního světa byla až příliš často přijata nesprávná duchovní východiska, která narušovala význam mnohých myšlenek a omezovala jejich rozsah, a to zejména proto, že jistá část elit je používala pro své politicky sobecké zájmy a ve prospěch partikularismu některých rasově-národnostních stanovisek.

 Pokud jde o nejrůznější pokusy nového Německa doplnit národně-socialistický světonázor tradičním a symbolickým obsahem vyššího řádu, jsou naše pozorování poměrně přesná. Nemohou však vést k ukvapeným závěrům, není totiž lehké orientovat se v dnešním sledu událostí; ze dne na den nelze rozvrátit škodlivé účinky chybného způsobu myšlení a lživé kultury, které se v průběhu věků staly součástí podstaty západoevropského člověka. Jestliže se ale členům SS, kteří nejsou skupinou intelektuálů, ale řádem, jenž už je přísně organizován k ovládání jednoho z nejmohutnějších evropských novátorských hnutí, přesto podaří vytvořit elitu ze svých vlastních řad, schopnou skutečně realizovat úsilí o návrat k původním zdrojům, s plným pochopením principů, pak by se význam takové realizace ukázal jako naprosto mimořádný.

V první fázi takového vylepšení bychom se setkali s formami duchovnosti a kultury podobné ghibellinské civilizaci středověku, s jejími rytířskými řády, které znamenají syntézu nordicko-germánských a římských prvků. Druhá fáze by nás přivedla k prvotní společné indogermánské duchovnosti a jejím solárním tradicím, které jsou původem toho všeho, co můžeme považovat za hodnotu civilizace v nejvyšším smyslu, a současná epocha by se pro nás mohla stát předmětem historie.

Závěry lze lehce dovodit. Elita, která by byla skutečně způsobilá k realizaci takového úkolu a k vytvoření rodu, by byla hodnotná nejen pro svůj vlastní národ, ale i pro všechny ostatní árijské národy, které čelí společnému nepříteli, přičemž si uvědomují, že tento boj nemůže být jednoznačně vyhrán, dokud nebude doplněn základní ideou, symbolikou a řádovým učením, jenž jsou sami o sobě metafyzické. Zatímco se židovsko-komunistický tisk snaží SS prezentovat jako obdobu GPU (dobová sovětská tajná služba-pozn. překl.), my se kloníme k názoru, že v „Černém sboru“ je nutno vidět elitní jednotku revoluce hákového kříže, ve znacích „run vítězství“, „runového blesku“ a umrlčí lebky, symbolizujících přísahu doživotní věrnosti, je nutno vidět řádový slib v nejvyšším smyslu tradice; duchovní svornost, která by mohla prostupovat napříč různými národy; přemýšlíme o jednotě, jenž by mohla zavládnout mezi osvědčenými a vzájemně koordinovanými skupinami rozličných národností, které nyní sami od sebe obnovují velké heroické a metafyzické pohledy árijské a nordické duchovnosti a kultivují tak, pro nás nezbytnou, frontu; neboť dnes i v blízké budoucnosti přetrvává riziko, že se rozpoutá rozhodující boj proti záplavě temných sil spojených se symboly nejrůznějších internacionálů.

 J. Evola

přeložil Airan

Poznámky:

(1) Všimli jsme si, že ve formě nedávno postavených takzvaných „Ordensburgů“-„řádových sídel“- a také v rámci Pracovní fronty, byl učiněn pokus vytvořit „elitu“ a , jak to jen nazvat, „školu“ pro tuto „elitu“; ta bude později nucena plnit politické a obecně řídící úkoly. Nicméně, neexistuje ještě nic, co by se vyrovnalo organickému sboru, jakým je SS. Stať o „řádových sídlech“ byla publikována v červencovém čísle Rassegna Italiens (XVI)

(2) Příznačný je tento Himmlerův výrok: „To, co je možné v Japonsku, že zlatá mince zůstává ležet na zemi a nikdo ji nezvedne, je nutné dosáhnout také u nás“. Nebo ještě: „Členovi SS je možné zakázat požívání alkoholu. Pokud to však slíbí a slib nedodrží, nezbývá mu nic jiného, než se zastřelit vlastní zbraní.“ Pokud to slíbit odmítá, tak ho vyhodí.

(3) Předsedou Ahnenerbe je Sturmführer SS profesor Walther Wüst. Organizace vydává rozličné publikace; jejím oficiálním orgánem je měsíčník Germania, jemuž šéfuje Dr.Joseph Otto Plassmann.

Advertisements
komentářů 5 leave one →
  1. RomanGrey permalink
    Prosinec 11, 2012 20:48

    ..byly to rockove hvezdy sve doby..a co s tim jako chcete delat.. Lemmy..legendarni frontman skupiny Motorhead..

  2. antimagorre permalink
    Duben 10, 2012 18:37

    ten nejcistejsi z nejcistejsich – se choval jak male prizemne hovado – falsoval danove priznani – ( o vysi honorare) za sve veledilo – muj boj – nekolikrat zradil sve nejblizzsi – SS byla akorad armada bezmozku tzv. idiotu na praci.

  3. wervolf permalink
    Únor 7, 2012 22:58

    Souhlas s Neřeknu, skvělý článek. Dnes jsou plošně špiněni jako extremisté a teroristé všichni, kdo nesouhlasí s aktuálním režimem. Na politickou objednávku vládnoucích stran a hlavně israelitů. Po válce byla shodná politická objednávka napříč všemi vítěznými vládnoucími stranami a hlavně israelitů, plošně pošpinit (nejen) SS. Tyto jednotky se nedají ve své duchovní i bojové síle, s jejich posláním a odvahou, s jejich věrností a nasazením srovnat s žádnou jinou silou. Nikdo jiný se po válce nedokázal postavit bolševismu a západní kapitalistické dekadenci s takovým sebezapřením a organizovaností. Vůdce měl elitu, elita měla vůdce. Dnešní špína kolem nás je důkazem, že cíl byl správný a že prohra potvrdila to, co se očekávalo a před čím se v případě neúspěchu varovalo. Evola tuto poslední evropskou avantgardu zhodnotil skvěle. Díky za článek.

  4. Únor 7, 2012 12:31

    Nejlepší článek za posledních x měsíců. Nerad se takto prázdně vyjadřuji ale tentokrát musím překladateli za tento text poděkovat. Víc takových.

  5. Únor 6, 2012 22:50

    No, říká se, že „…i mistr tesař se někdy utne.“ A Evola se utnul občas pořádně. Takový je už úděl nepochopených intelektuálů :-)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: