Skip to content

Indie – dvojí vzestup a pád bílé civilizace – šestá část

Leden 12, 2012

2.Dějiny Indie od vpádu Árijců do období konečného úpadku

Pronikání Árjů do Indie nebylo náhlým prudkým vpádem, spíše se jednalo o postupné, nicméně stále mohutnější invaze ze severozápadu. Mezi 1500-1000, v tzv. starším védském období, pronikali Árjové do Pandžábské nížiny a postupně zničili harappská města a kulturu, která byla již beztak v hlubokém úpadku. Texty hymnů z té doby jasně popisují Dasye, obyvatele harappských měst a pevností s nimiž Árjové válčili, jako tmavé negroidní typy, které v tom čase již do značné míry pohltily původní bílé tvůrce harappské civilizace. (Ale jak bylo naznačeno výše, nějací mediteráni v Indii žili zřejmě i později. Ploché široké nosy mohly být zdůrazněny ve védských hymnech jako rys kontrastující s tenkým dlouhým nosem Árijců, což ale nemusí nutně znamenat, že se v usedlé populaci vyskytovaly v jednoznačně převažující míře. Není dokonce zcela vyloučeno, že ani v pozdním období úpadku netvořili protoaustraloidé v populaci jednoznačnou většinu a stále u Indu žilo mnoho mediteránních Drávidů nebo lidí s převahou mediteránní krve.)

Díky svým vojenským schopnostem, organizaci a novým vojenským technologiím (zejména lehké válečné vozy tažené koňmi a také kovové válečné sekery) měli nad původními obyvateli jasnou výhodu a brzy se stali novým vůdčím elementem v oblasti Indu.

Árijci však nebyli jednotným národem, nýbrž skupinou nezávislých kmenů. Rozhodně nešlo o vpád jednotného národa s jasně vymezeným nepřítelem v podobě staršího obyvatelstva. I když většinou se objektem agrese Árijců stávalo právě ono, často docházelo ke krutým konfliktům i mezi jednotlivými árijskými kmeny. V nich si často braly na pomoc právě původní obyvatele.

Zpočátku vytvořili pouze zemědělskou kulturu s rolnickými usedlostmi, v níž převažovalo pastevectví dobytka, na nějž byli zvyklí z kočovných dob. Obilnářství se věnovali jen nepatrně. Z doby árijské migrace se zachovaly četné památky v podobě měděních a bronzových předmětů – především seker, harpun k lovu ryb, mečů, hrotů oštěpů a šípů (tito nejstarší Árjové ještě železo neznali). Podle nálezů šlo o polokočovné obyvatele, kteří se živili lovem zvířat a ryb a také sběrem. Občas však zřejmě i mýtili plochy a provozovali jakési zahradnické zemědělství. Podle vyspělosti jejich řemesel a specializace jejich nástrojů šlo o velmi zručné řemeslníky. V oblasti se nalezly četné zbytky keramiky vyznačujíc se vysokou kvalitou.

 Doba vyspělé městské klasické Indie byla ještě budoucností. Přesto však nelze říci, že by Árjové byli primitivové.

Miltner (1978, s. 57) uvádí: „Árjové byli převážně pastevci, leč věnovali se i zemědělství. Chovali hovězí dobytek, koně a brav, pěstovali proso, ječmen, oves, boby, tykve a len. Ovčí vlnu spřádali a tkali z ní látky. (…) Z popisu zbraní a nástrojů vyplývá, že Árjové už měli značně vyvinutou řemeslnou výrobu a zřetelnou dělbu práce; jsou jmenováni různí řemeslníci: tesař, kovář, kolář, hrnčíř, koželuh, tkadlec.“

Také jejich jazyk nasvědčuje, že šlo o lidi s rozvinutým intelektem. Sanskrt, patřící do východní větve i-e jazyků spolu s jazyky slovanskými, který přinesli do Indie, je jedním z nejvyspělejších a nejkomplikovanějších jazyků vůbec.

Miltner (1978, s. 275) píše: „Klasický sanskrt byl pro Evropu úžasným objevem. William Jones, starý britský indolog, napsal v 18. století: ‚Sanskrt, ať jakkoli to dávný jazyk, má báječnou stavbu; je dokonalejší než řečtina, skvělejší než latina a mnohem vytříbenější než obě.‘ Má pravdu. (…) Sanskrt má osm pádů, tři čísla (jednotné, dvojné a množné), rod mužský, ženský a střední, deset tříd slovesných a aktivum, pasivum a medium. Jeho slovník je nesmírně bohatý; pro pojem voda má asi sedmdesát slov (mezi nimi také uda), pro ženu dokonce přes sto.“

S Árijci přišla do Indie i první básnická tvorba v podobě hymnů Rgvédy, které byly zprvu stejně jako v případě starogermánských ság uchovávány ústním předáváním, teprve později byly sepsány.

A intelektuální vyspělost platí pro časné indoevropany obecně. Machovec (2001, s. 54) dodává: „Srovnávacím studiem jednotlivých větví ide. jazyků dojdeme k závěru dosti překvapivému, že už kolem roku 4000 př. Kr. dovedli naši /pozn.: částeční/ předkové myslit značně náročně a složitě, ba až do jemných odlišností komplikovaně, ba v lecčem vlastně jemněji než mnoho průměrných lidí naší – bohužel spíše vnějškově – ‚civilizované‘ – současnosti.“

Existují i doklady o tom, že i asijské nordické kočovné kmeny měly ve svých řadách učence; učenci z kmene Skythů byly dokonce v kontaktu s některými řeckými filosofy a vědci (Menghi, 2003, s. 11).

 Mezi 1000-600, v mladším védském období, se árijská populace šířila dále na jihovýchod až do povodí Gangy a prostoru dnešního Dillí. To je také důvod, proč se už v 1. polovině 1. tisíciletí těžiště indické civilizace přesunulo z oblasti Indu do oblasti Gangy. V té době se zde začalo šířit i užívání železa; znalost šířená společně s indoevropskými migracemi, v tomto případě se železo do Indie šířilo s nějakou pozdější árijskou migrační vlnou. Právě zde, v Magadhsku, brzy vznikla vyspělá arijská městská civilizace – když se začali Árjové usazovat, kultivovat a vytvářet města, díky čemuž mohli plně rozvinout své vrozené vlohy. Tím nadešla éra klasické árijské civilizace, díky níž se Indie dostala na vrchol.

Vidal-Naquet et al. (1999, s. 57) uvádí: „Při pronikání na indické území bořily árijské kmeny pastevců a zemědělců města. Ale už v 6. století pnl. se v Magadhsku objevila nová městská civilizace. Počet měst později narůstal; kypěl v nich hospodářský a intelektuální život, jenž s obdivem popisovali čínští poutníci.“

Nová árijská civilizace vstoupila během 7. století pnl. do velkého rozmachu kultury a ekonomiky, do utváření stabilních státních útvarů a vyvinuté, funkční, konsolidované a sociálně diferencované společnosti, v níž se odráželo i multietnické složení populace.

Jones (1998, s. 58) píše: „Kolem 800 př. Kr. nastoupila hinduistická společnost v poříčí Gangy do doby železné. Bylo to období intenzifikace zemědělství, rychle se rozvíjejících měst a obchodního rozmachu. Rozvinula se také sociální struktura, která se v následujících dějinách hinduistické Indie již zásadně nezměnila. Kmenové společnosti se začaly měnit v království a společnost se výrazně hierarchizovala.“

Miltner (1978. s. 59): „S rozvojem politického života se tehdy rozvíjela i města a zároveň se upevňovala státní moc. Řemeslná výroba se šířila; existovaly vesnice nebo osady, jejichž obyvatelé provozovali totéž řemeslo, byly vesnice kovářů, tesařů, hrnčířů. Řemeslníci tu asi pracovali nějakým společným, snad družstevním způsobem a byli organizováni ve sdruženích, jež silně připomínají evropské cechy; můžeme v tom vidět i zárodek kast.“

 Když Indie začala díky usedlým Árijcům brzy hospodářsky prosperovat, začala obchodně expandovat i do zahraničí, podobně jako kdysi harappská mediteránní civilizace. Vysokého stupně dosáhla technologie výroby železa, která se šířila s indoevropskými (v tomto případě árijskými) migracemi. Miltner (1978, s. 59): „Rozsáhlý obchod nekvetl jen na území Indie; po souši i po moři se rozvíjely obchodní styky i se zahraničím. Četné indické obchodní kolonie byly už před 6. stoletím pnl. v Řecku, v Egyptě, v Přední Asii, a o několik staletí později i v Kambodže, na indonéských ostrovech a v Číně. Hlavním předměty vývozu byly šperky, perly, výšivky, voňavky a léčiva, slonovina a výrobky z ní, hedvábí, mušelín, brokát a další tkaniny, nože dýky, meče a jiné zbraně, rýže a koření. Starověká Indie dosáhla značného pokroku ve zpracování železa a oceli a indické zbraně, zejména meče, byly proslulé v Íránu a v Arábii.“

Konsolidace společnosti a hospodářská prosperita tak zřejmě předcházela rozkvětu kulturnímu, který přišel až později a podílely se na něm i po Árijcích příchozí bílé kmeny.

 Původním vládci árijských kmenů byli volení vojenští náčelníci. Tato kmenová či vojenská demokracie, společná jiným raným indoevropským kmenům, však byla u některých skupin Árijců vystřídána jinými formami vlády. Z pozdějších povédských dob existují zprávy o moci úzké skupiny lidí, oligarchii, nebo naopak o jakýchsi kmenových republikách.

Se vznikem prvních árijských státních útvarů a zánikem rodové prvobytně pospolné společnosti na přelomu 1. a 2. tisíciletí pnl. dochází i k úplnému oddělení kněžských a královských funkcí. Brahmáni se sice považovali za nadřazené panovníkům (kšatrijům), ale šlo jen o formální proklamaci. Nejvyšším úředníkem krále byl sice kněz, ale tomu připadala jen symbolická úloha provádění obětí ve státním zájmu. Toto zesvětštění politické moci je zajímavou paralelou k západnímu sekularismu, jedné z hlavních hodnot a charakteristik Západní civilizace. Tato paralela zřejmě odráží bělošskou kritickou racionalistickou mentalitu, která příliš netíhne k náboženskému dogmatismu a inklinuje k tomu, aby světské státní záležitosti vykonávala světská autorita.

 Árijci však nebyli prvním a zároveň posledním bílým kmenem, který po pádu harappské civilizace migroval do Indie. Už v 7. a 6. století pnl. přicházejí do Indie ze severozápadu ve šlépějích Árjů další kmeny různého rasového původu; zcela určitě mezi nimi byly i kmeny bělošské a znamenaly pro Indii po Árijcích první z dalších infúzí bílé krve, kterých bylo v indické historii poté ještě několik. Miltner (1978, s. 64-65) jasně píše o „evropských kmenech“, které byly součástí migrace do Indie v té době a o rasovém tavícím kotli, který vytvořil současnou Indii: „V té době pronikají do Indie z úpatí Himaláje ještě jiné evropské kmeny, Mónové, Tibeťané a další, a bojují proti Árjům a mísí se s nimi. To se projevilo nejen antropologicky na míšení plemen, nýbrž i dalším vývoji náboženských směrů a zejména, a to zvláště, na vývoji jazykovém.“

A v jejich stopách následovaly během následujících staletí další, většinou převážně nordické kmeny a národy, nejčastěji pocházející z kočovných indoevropských společenstev z asijských stepí (Šakové, Kušánové, Jüe-čchiové), ale rovněž šlo migrační a kulturní vlivy bílých civilizací Persie (Achajmenovci, Sasánovci) (11), Řecka (Alexandr a Seleukovci) a nakonec i bílé elity v rámci turkických a islámských (Tamerlán, Velcí Mogulové) nájezdníků – což vždy znamenalo čerstvý příliv bílé krve a zpomalovalo civilizační úpadek Indie. Pozdější pokračování a rozvoj indické klasické civilizace nebyl tedy již dílem pouze původních Árjů, ale spíše Árjů i nově příchozích bělochů.

Avšak nakonec byli nově příchozí vždy pohlceni tmavou masou indického obyvatelstva, stejně jako jí byli postupně pohlcováni samotní Árjové.

Civilizační dekadence Indie se tak stala jen otázkou času. První známky úpadku byly zřetelné ve druhé polovině 1. tisíciletí; nejprve kultura upadala pomalu, později už rychle.

 Ve druhé polovině 6. století pnl., zřejmě za vlády Kyra Velikého, se perská říše založená původně nordickou elitou (staří Peršané nazývali svou dynastii arija; Klíma, 1977, s. 13;  rovněž některé památky z raného perského období znázorňují lidi nordického typu – např. krále Dáreia) rozšířila přes Hindúkuš až do Péšavárské kotliny (Gandháry) a území se stalo perskou satrapií. Později Dareios I. rozšířil perské panství až do povodí Indu. Přes tyto satrapie se začalo vytvářet úzké obchodní spojení mezi Persií a Afghánistánem a indickým subkontinentem. Koncem 6. století z popudu rostoucího perského obchodního ruchu expandujícího na východ se zde vytvořila významná obchodní tepna. Podél této cesty vyrůstala města, mající postavení provinčních středisek. Buď vznikala zcela nově, nebo vznikala rozšiřováním dřívějších osad. Pod perským (tedy bělošským) civilizačním vlivem tak poblíž regionu, kde kdysi vzkvétala harappská města, vznikala nová prosperující střediska, tehdy zřejmě nejbohatší z celé Indie. O dvou z nich máme dochované zprávy a byly předmětem archeologického výzkumu. První z nich je dnešní Čársada ležící na pozůstatcích bývalého hlavního města Gandháry, řecky Peukeláotis, sanskrtsky Puškalávatí (Lotosové město). Bylo dobře opevněno, neboť odolávalo jednomu ze zkušených Alexandrových generálů celý měsíc. Opevnění tvořil příkop a hliněný val zpevněný na vnější straně cihlami. Když byli indořečtí panovníci vypuzeni z Baktrie, město bylo přestěhováno asi půl kilometru na severovýchod a znovu postaveno, tentokrát na šachovnicovém půdorysu, který Baktrie převzala od helénského Západu. Město tvořily bloky domů ohraničené velkými rovnými ulicemi vzdálenými asi 36 metrů. Toto je podivuhodná reminiscence velkých pravoúhlých měst vystavěných dávnými bílými Harappany. Chrámový okrsek v centru měl větší rozlohu adekvátní jeho postavení. Na městě je vidět západní ráz celkové urbanistické koncepce, i když ovlivněné východními prvky.

Druhým významným městem v oblasti byla Takšašila neboli řecky Taxila. Původně se toto město vyznačovalo zaostalou zástavbou. Avšak pozdější Taxila II (Sirkap) se již vyznačovala šachovnicovým půdorysem a zdá se, že do konečné vyspělé podoby ho vystavěli Parthové, jeden z indoevropských, zřejmě nordických, kmenů ze Střední Asie. Pravoúhlý půdorys města nicméně pochází zřejmě už z dob, kdy nad tímto územím vládli indořečtí panovníci ve 2. a 1. století pnl. Konečná parthská podoba Taxily z 1. století nl. se vyznačovala moderním výstavním rázem. Byla zde odkryta hlavní ulice vedoucí od hlavní brány na severu k jihu, široká 6,4 až 9,1 metru, opět zajímavá obdoba s hlavní třídou v dávném Mohendžo-daru. Stejně tak je zde obdoba v dalším uspořádání – v intervalech 32-41 metrů ji v pravém úhlu protíná pravidelný systém vedlejších ulic. Hlavní ulici lemovaly obchody, poněkud vyvýšené nad její úroveň jako na dnešním bazaru. Za nimi se rozprostíraly domy, směstnané dost natěsno; některé z nich byly ovšem rozloženy kolem dvorků. V Taxile byl objeven i velký chrám a šest malých buddhistických a džinistických stúp se směsí řecko-římské a indické výzdoby, což opět potvrzuje západní vliv. Z obou měst máme doloženo užívání železa.

O Takšašile za časů Alexandra píše Miltner (1978, s. 71) a zmiňuje se o příslušnících zcela nebo částečně bělošských kmenů a národů, kteří do města pčicházeli; byl to především bělošský element, který pozvedl Takšašilu k rozkvětu – stejně jako jiná města v Indii: „Takšašila (…) byla už tehdy slavné univerzitní město, středisko učenosti. Zdaleka tam přicházela vědychtivá mládež studovat sanskrt, filosofii, medicínu a jiné nauky. Kromě Indů tu žili Babylóňané, Peršané, Skythové a středoasijští Turci, Turkmeni.“

V taxilském klášteře byla mimo jiné nalezena terakotová hlava zamyšleného jinocha, která vykazuje jasně bělošské rysy (Wheeler, 1973).

 Další bílou invazí, která měla na Indii kulturní (a malý genetický) vliv, bylo asijské tažení Alexandra Makedonského.

V indickém kontextu nepočetná bílá makedonsko-řecká armáda znamenala nový významný civilizační vliv. Do tohoto období zřejmě spadá založení Šakály v severozápadní Indii, patrně nejvýchodnějšího města jeho helénské říše, které se brzy stalo proslulé svojí výstavností, krásou a prosperitou.

Wheeler (1973, s. 77): „Potom v roce 327 pnl. přitáhl do severozápadní Indie Alexandr Veliký se svými makedonskými vojsky. Jeho intervence sice trvala jen několik měsíců, ale v životě subkontinentu znamenala téměř revoluční zvrat. Měla dalekosáhlé politické a kulturní následky. (…) Po stránce kulturní zprostředkovala vliv řeckého umění a položila základy mnoha charakteristickým rysům, jimž se potom vyznačovalo hlavně indické stavitelství a sochařství. Vyburcovala génia řeckých umělců tak silně, jak to předtím nedokázala žádná jiná událost od vzniku protoindické civilizace nebo od takřka pomyslného vpádu Árjů do indických rovin.“

S vpádem Alexandra do Indie však skončila v Indii éra perské nadvlády a na čas tak byl přerušen i její kladný kulturní vliv. Samotné kulturní ovlivnění makedonskou invazí bylo sice významné, ale krátké. Nakonec jsou na něj jedinými památkami Buddhovy sochy, vytvoření podle řeckého či řecko-baktrijského stylu a některé prvky ve stavitelství.

I genetický vliv bílé Alexandrovy armády na indickou populaci byl jen malý. Miltner (1978, s. 74): „Řecký živel neměl čas, aby tu zapustil kořeny. Nikde v indických pramenech nejsou ani letmé zmínky o Alexandrovi, jako by ani nebyl zpozorován. Řečtí vojáci z posádek, jež tam roztrousil Alexandr, se úplně smísili s místním obyvatelstvem a zmizeli beze stop co kapka vody v širém oceánu.“

 Když Alexandr odtáhl z Pandžábu a brzy nato zemřel v Babylóně, moci se po něm ujal jeho nástupce pro východ – Seleukos I. Nikátor, který však byl brzy smeten vlnou indického nacionalismu, který vybudila právě Alexandrova invaze a k moci se dostal Čandragupta Maurja, první král dynastie Maurjů původem z malého království Maghady na středním toku Gangy. Ten svrhl posledního magadhského krále z dynastie Nandů a zvítězil nad Řeky, kteří mu museli postoupit perské satrapie, což bylo obrovské území, nad nímž Čandragupta získal moc a založil tak říši Maurjů. V ní brzy nastal rozkvět umění a kultury, zejména díky přílivu nové bílé krve v podobě perských umělců a řemeslníků z Persie. Wheeler (1973, s. 78-79): „Vítězná dynastie Maurjů neměla vlastní ustálenou uměleckou tradici, odpovídající jejímu bohatství a její ctižádosti, a proto byla připravena poskytovat ochranu cizím umělcům. Zde, v nové maurské Indii, se utvářel nový domov pro vynikající umělce a dovedné řemeslníky z Persie. A oni sem opravdu přicházeli. Jistě nebudeme nadsazovat, řekneme-li, že indoperské kulturní období, které vyrostlo z tohoto souběhu příležitosti a potřeby, znamenalo počátek zděné architektury na indickém území.“ Díky nim bylo postaveno několik monumentálních staveb – zejména hradby starého Radžgíru, táhnoucí se po kopcích jižního Biháru, dlouhé 40 km. Za nimi za vlády jeho vnuka Ašóky pak vyrostla impozantní metropole Maurjské říše, Patáliputra. Řecký autor Megasthénés zanechal o tomto městě zprávy – bylo na svou dobu obrovské, obdélníkového tvaru – přes 14 km dlouhé a přes 1,6 km široké. Na délku ho napůl protínala mohutná hlavní třída, celých 14 km dlouhá a na ni v pravém úhlu v pravidelných odstupech navazovaly velké ulice dělící obě části města do menších bloků. Rovné ulice byly tedy postaveny v pravoúhlém systému podle plánu, stejně jako dávná harappská města. Město bylo obehnáno 20 metrů hlubokým a 183 metrů širokým příkopem a opevněno dřevěnou palisádou s věžemi a střílnami. Přepychu, výstavnosti a bohatství indické Patáliputry se prý nemohly rovnat ani vzkvétající Súsy, ani Ekbatana se vší vznešeností. Při vykopávkách se zjistilo, že královský palác v Patáliputře byl vyzděn lesklými zářícími kameny, což je perský architektonický prvek a svědčí o přítomnosti zednických a kamenických mistrů z Persie.

Později mnohé techniky a umělecké postupy od přistěhovalých Peršanů převzali Indové (Wheeler, 1973, s. 81): „Stavba paláce v Patáliputře snad opravdu zaměstnávala určitou část první generace perských řemeslníků, kteří se do Indie přistěhovali po pádu achajmenovské říše. Nejstarší zachované památky indoperského období jsou však teprve dílem jejich druhé nebo třetí generace a z největší části nepochybně výtvorem jejich indických učňů a pokračovatelů.“

Ašóka se stal tvůrcem první indické veleříše a pod dojmem krvavého dobytí Kalingy vládl od té doby mírumilovně, tolerantně ke všem náboženstvím, na základě skutečné mravnosti a dobře zorganizované státní správy. I on byl perskou uměleckou tradicí ovlivněn a dal vystavět mnoho vítězných sloupů z lesklého kamene podle perského, tzv. persepolského typu. Z Persie byly přejímány i další prvky jako hlavice sloupů mající podobu obráceného lotosového květu, často se vyskytující v chrámech. Také podpěry pro střechu staveb se navrhovaly podle perského vzoru, často vytesány do tvaru dvou k sobě zády otočených zvířat či dvou zvířat, což je prvek běžný u achjmenovských podpěr. I chrámy a svatyně tesané do skal jsou převzaty z Persie. Wheeler (1973, s. 83) shrnuje: „Je dostatečně jasné, že podněty přicházely z Persie do Indie a ne naopak.“ Jako vyznavač buddhismu Ašóka dal vystavět velké množství buddhistických svatyní. Z jeho doby pocházejí první umělecká díla vysoké úrovně – například stúpy v Sánčí a Bhárhutu svědčící už o rozvinuté sochařské technice. Ašókovi se připisuje i založení několika měst. Po jeho smrti nastalo dělení Maurjské říše a její rychlý úpadek.

 Poté následovalo několik staletí politických zmatků a nestability, při níž rychle vznikaly a zanikaly různé státy a říše, obvykle pod vlivem bílých elit soustředěných na severu indického subkontinentu nebo bílých (většinou zřejmě nordických) nájezdníků ze Střední Asie.

Okolo 230 pnl. v říši Ándhra v severozápadním Dakkhinu vzniká dynastie Sátaváhanů, asi pocházející z bílé indické aristokracie, zničena okolo 195 pnl.

Od 170  pnl. vznikaly pod vlivem bílé helénské elity a snad i helenizovaných indických bílých elit drobné indo-řecké státy v Pandžábu; základem jejich vzniku byl výboj helénistické Baktrie. Roku 75 pnl. však byly dobyty Saky (Šaky), zřejmě nordickým kmenem, příbuzným Tocharů, jejichž mumie v západní Číně jsou jednoznačně nordického typu (Haughton, 2007, s. 352 – viz zde podkap. Antropologické indicie). Podle některých jsou Sakové a Tocharové východní větví nejstarších Keltů. Je pravda, že kupříkladu nalezené tocharské tartanové látky jsou neuvěřitelně podobné keltským tartanům ze severozápadní Evropy (Haughton, 2007, s. 354). Podle dalších tvrzení byli Sakové vlastně částí kmene Skythů, přičemž podle kosterních nálezů podle Coona (1939, kap. VI. podkap.) byli tito původně nepochybně nordici. Totéž potvrzují i některé jejich dobové popisy – např. Polémon z Ilia nebo Klement z Alexandrie je popisovali jako podobné Keltům – „bílé“ a „červenolící“. Zajímavé rovněž je, že Sakové si sami říkali árši (Zbavitel, 1985, s. 122), což je téměř určitě odvozeno od slov arya/aryo  (Tocharové si někdy říkali arsi).

Sakové pak byli brzy nato zase rozdrceni dalším patrně nordickým kmenem, Parthy, příbuznými Peršanů, Médů a Skythů (některé umělecké památky, např. socha parthského prince ze Šánú z 2. století nl., – viz Klíma, 1977, zobrazují bílé lidi nordického typu).

V té době rovněž na čas vznikly asi pod vlivem bílých elit ze severu tři státy i na jihu – Kérala, Pándža a Čóla, což odráží občasné invaze bílých kmenů v pozdějším období i daleko na jih. Miltner (1978, s. 65): „Jih Indie byl tehdy Árjům neznámou oblastí. Teprve v pozdějších textech jsou jmenováni Vidarbhové, Ándhrové, Dandakové a jiní.“

Před Parthy ustupující sacká nordická aristokracie pak založila stát Kšaharátů, který v Rádžastánu na severozápadě Indie přetrval až zhruba do roku 405 nl.

Okolo 50 nl. vtrhl z Baktrie do severozápadního pomezí Indie a Asie kmenový svaz Kušánů, což byla jedna z větví lidí zvaných v Číně Jüe-č‘. Čínské prameny z 1. tisíciletí mluví o skupině „bílých lidí s dlouhými vlasy“ a nazývají je Bai. Ti žili na severozápadní hranici Číny a prodávali Číňanům nefrit. Druhou takovou komunitou, o níž se roku 645 pnl. zmiňuje čínský autor Juan Čung, byli právě Jüe-č‘, kteří do Číny dodávali nefrit rovněž. Haughton (2007, s. 355) uvádí: „Z vyobrazení jüe-č‘ských panovníků na mincích lze podle některých odborníků soudit, že také tato skupina patřila k lidu evropské rasy.“ Podle některých byli tito lidé vlastně původně jedním kmenem společně s Tochary; pro tuto možnost však neexistuje skoro žádný důkaz, ovšem podle amerického indologa Otto Maechen-Helfena bylo kmenové jméno Kuša Jüe-č’ů Togar a píše o nich jako o „Kuša-Togarech“ (in Zbavitel, 1985, s. 122). A navíc, termín kuša je tocharský název pro šlechtice (Zbavitel, 1985, s. 122).

Tito lidé vytvořili na indicko-asijském pomezí obrovskou kušánskou říši, která dosáhla největšího rozkvětu za vládce Kanišky (78-123). Kaniška byl příslušníkem bílého kmene tzv. Malých Jue-čchiů (Miltner, 1978, s. 91), což byla skupina bělochů, která zůstala u Amudarji a netáhla přímo do Indie. Kušánská říše zabírala území celé severní Indie a ovládla i některé jižněji položené oblasti. Pro území, které pod říši spadalo, to byla doba hospodářské prosperity a obchodní expanze. To potvrzují hojné nálezy zlatých i stříbrných mincí a čilý obchod mezi Římem a Čínou vedoucí přes kušánské území. Kaniška zavedl i nový kalendář, který se na některých místech v Indii používá dodnes a za jeho působení dosáhl vliv buddhismu v Indii svého vrcholu.

Za jeho nástupců došlo k rychlému rozkladu říše a roku 240 si ji podrobili perští Sasánovci, zřejmě opět bílá aristokratická elita, jak potvrzují některá umělecká vyobrazení na různých předmětech z Persie sasánovského období (viz např. Bič, 1990; Klíma, 1977).

 Okolo roku 320 vznikla v Magadhdě okolo řeky Gangy mocná říše Guptovců, v níž došlo k největšímu rozkvětu indické civilizace vůbec (o tomto viz dále kap. 3.; většina popsaných kulturních výdobytků pochází právě z guptovského období). Došlo k všestrannému rozvoji jak řemesel a obchodu, tak zejména věd a umění. Tehdy v Indii vzniklo i několik slavných univerzit – ve Valábhí, Udždžajiní, Amarávatí i jinde, a hlavně největší a nejslavnější ze všech v Nálandě, kde byli přijímání jen studenti, co už ukončili studium jinde. Univerzita byla známa takříkajíc mezinárodně; studovat na ni chodili nejen samotní Indové, ale i Číňané, Tibeťané, Japonci, Mongolové a Korejci a rovněž tak studenti ze Střední Asie, z Buchary a Samarkandu. Vedle náboženství a buddhistické a hinduistické filosofie se zde přednášely i světské obory – gramatika, krásná umění – a praktické obory – lékařství, architektura, agronomie a zootechnika. Indická moudrost a vědění tehdy skutečně přitahovaly poutníky a učence z celé Asie a existuje několik dochovaných zpráv čínských poutníků opěvujících intelektuální úroveň tehdejší indické civilizace.

Správa říše byla dobře zorganizována, protože v říši panoval pořádek a stabilita, přestože byla méně rozrostlá než za Maurjů. Také tresty byly oproti dřívějším dobám humánnější.

Byly rozvíjeny intenzivní diplomatické styky s Čínou, Íránem, Řeckem, zeměmi jihovýchodní Asie a Srí Lankou, nepravidelně i s Římskou říší, kam byla třikrát vyslána poselstva.

Obchodní a kulturní styky pak říše rozvíjela a Íránem, Egyptem, Řeckem, střední Asií a zejména s Asií jihovýchodní, kde byly dokonce zakládány vzkvétající indické osady. Zdá se dokonce, že bílí příslušníci indických elit se touto kolonizací na čas dostali do čela některých zemí v jihovýchodní Asii. Známe Indy, kteří se stali králi ve Funnanu v Indočíně a také kambodžští králové z guptovské doby nesou všichni indická jména. Vyznávání hinduistického boha Šivy se rozšířilo až do Laosu, Barmy a Thajska. Nejvíce jsou však patrny migrační a kulturní vlivy z Indie v Indonésii, a to až do dnešních dob. Indonéský jazyk je silně promíšen se sanskrtskými výrazy. Indický vliv v podobě kolonizace a hinduismu či buddhismu je doložen ze Sumatry, kde bylo založeno významné buddhistické království, z Jávy, kde vzniklo několik hinduistických království, z Bornea a z ostrova Bali, kde se hinduismus udržuje dodnes. Existují i tvrzení, že někteří příslušníci elit jihovýchodní Asie dodnes vykazují některé bělošské rysy.

Hospodářská prosperita za Guptovců dosáhla nového vrcholu – v zemědělství, řemeslech i obchodu. Rozvíjelo se tkalcovství, zpracování slonoviny, zlatnictví, stříbrnictví, kovotepectví a litectví. I obchod dosáhl nového rozmachu, zejména toho námořního, a to jak v obchodování mezi indickými městy, tak i v obchodování se zeměmi v jihovýchodní Asii. Růst významu obchodu a řemesel se odráží i v tom, že oba stavy začaly získávat zastoupení v městské samosprávě. Prosperita dokonce pronikla i na venkov a mnohé vesnice se staly soběstačnými hospodářskými centry. Města pochopitelně vzkvétala rovněž, avšak některá z nich již začala vykazovat první známky úpadku, což mohlo souviset i s rozrůstáním chudé barevné populace v nich, kterou bohatá města přitahují (podobná situace je na dnešním Západě).

Integritu guptovského impéria zajišťoval propracovaný administrativní systém, v jehož čele stál král společně s mnoha vysokými hodnostáři, především představiteli vojenské moci, na nichž závisela stabilita říše. Ta byla rozdělena na okresy s určitou mírou autonomie a jistou míru samosprávy měla i některá větší města.

Guptovská říše se rozpadla na západní a východní část pod náporem Bílých Hunů (Hefthalitů), kteří do Indie vtrhli okolo 430 (zda jejich název má vztah k jejich rase nebo jde jen o symbolické označení, není jasné – mohlo jít bělochy nebo Asiaty). Na zhruba století byla oblast uvržena do politických zmatků a nestability. Avšak guptovská kultura a hospodářství dále vzkvétaly. Okolo 527 se panství Bílých Hunů v Magadhsku zhroutilo.

 V první půli 7. století ještě v severní Indii zazářila velká říše, kterou roku 606 založil Harša, který využil místních politických zmatků. Harša byl potomek jednoho ze vznešených rodů indické bílé aristokracie. Podařilo se mu dobýt většinu severní Indie a za jeho vlády došlo k dalšímu kulturnímu a hospodářskému rozkvětu. Velice podporoval vědy a umění, písmo se v jeho době stalo běžnou záležitostí, ve všech provinciích byly zakládány knihovny a archivy, země zbohatla. Ve 40. letech 7. století však vypukly v zemi nepokoje kvůli neúrodě a následnému hladomoru a Harša byl roku 647 zavražděn.

S jeho smrtí se vytratila jednota severní Indie. Opět nastalo období bojů, zmatků a nestability. Státy rychle vznikaly a zanikaly, králové se střídali v boji všech proti všem. Menší státy, které vznikaly, bývalé části Haršovy říše, byly ovládány Rádžpúty, bílou vojenskou aristokracií zčásti domácího a zčásti cizího původu (viz dále).

V této neklidné době již stále zesiluje integrace vyšších a nižších vrstev obyvatelstva znamenající rozpouštění bílé krve vyšších tříd v širší indické populaci. Miltner (1978, s. 99): „Po rozpadu guptovského impéria a po pádu významné, leč nepevné říše Haršovy vzniklo velké množství drobných států. Jejich panovníci pocházeli z různých společenských vrstev, dokonce i z tzv. nižších stavů, a byli mezi nimi jak domorodci, tak i příslušníci postupně se asimilujících a poindičťujících kmenů, vtrhnuvších do Indie v minulých staletích.“

 Poslední významný vliv bílé krve, který by mohl být označen jako domácí, se v Indii projevil mezi 7. a 12. stoletím, kdy v severní Indii byly rozhodujícím mocenským a politickým činitelem rody a kmeny souhrnně nazývané Rádžpútové. Jejich původ leží ve středoasijských stepích a šlo vesměs potomky nordických kmenů, které do Indie migrovaly v prvních staletích našeho letopočtu ve stopách Árijců, Kušánů a dalších, i když není vyloučené, že již mohly být z jisté části smíšeni s jinými bílými typy, semity či Asiaty. Samotní Rádžpútpové, žijíc v Indii již několik staletí, byli patrně nordiky jen zčásti, částečně již asi promíšeni se zbytky mediteránů, někteří z nich asi i s tmavšími typy. Jejich indoevropský původ ale jasně naznačuje skutečnost, že šlo o aristokracii vojenského typu, jasně zdůrazňující svoji urozenost. Nakonec i jejich název Rádžpútové  je odvozen od slova řádžaputra, což je označení pro královského syna či prince v sanskrtu, jazyce dávných árijských nordiků; slovním základem je sanskrtské slovo rádža, označení pro náčelníky či krále Árijců (v pozměněné podobě je toto slovo přítomno i v dalších indoevropských jazycích – latinsky rex – král, anglicky royal – královský).

Představovali v podstatě poslední vlivné bílé elity v Indii, které nepatřily vyloženě k cizí moci, jak tomu bylo u pozdějších muslimů, mezi nimiž bylo mnoho bělochů ve významných pozicích (viz dále) a anglické kolonizace. Zůstávali činnými nositeli hinduistických tradic, kultury a víry, odvozených od dávné indoevropské kultury a byli výrazným činitelem posledního ekonomického rozkvětu severní Indie na přelomu 1. a 2. tisíciletí. Jistou dobu představovali i jádro odporu vůči expanzi islámu do Indie.

Velké rasové rozdíly vedly logicky i k velkým rozdílům ekonomickým a sociálním. Tak se od počátku 2. tisíciletí začal v Indii formovat systém podobný evropskému feudalismu s úzkou bílou horní vrstvou (vládce a šlechta) vlastnící velké pozemky a tmavými chudými masami (naopak na Západě systém feudalismu začal postupně upadat, neboť neměl přirozené zázemí v rasově diferencované společnosti).

Tyto stabilní sociální poměry, vnášející řád mezi tmavé indické masy, vedly toho času společně s tehdy ještě poměrně velkým množstvím lidí s bělošskou identitou k poslednímu hospodářskému rozkvětu Indie, který by snad ještě snesl přívlastek všeobecný. Miltner (1978, s. 100-101): Zemědělci pěstovali rýži, bavlnu, zeleninu, ovoce, cukrovou třtinu, olejnatá semena, obilniny. Ve vesnicích žili a pracovali i řemeslníci, kováři, hrnčíři, tesaři, koželuzi, lazebníci, pradláci, v některých i zlatníci, a také různí strážci, správci zavodňování apod. Každá občina měla starostu, písaře a kněze, jenž (…) vyučoval děti nejváženějších příslušníků občiny. (…) Hlavní města a přístavy se staly středisky obchodu a řemeslné výroby. Městští řemeslníci se specializovali na výrobu zbraní, drahých nádob, šperků a ozdob, tkanin, koberců, vonných mastí a voňavek atd. Stále stoupající spotřeba potravin vedla k tomu, že v určité dny se do měst sjížděli rolníci z okolních vesnic a směňovali zemědělské produkty za výrobky městských obyvatel, a kupci z měst jezdívali zase po vesnicích a směňovali zboží přímo tam.“

 Roku 712 dobyl severozápad Indie vojska arabského chalífátu, po roce 1000 do severní Indie několikrát vtrhl Mahmúd z Ghazny, turkotatarský vládce z Afghánistánu. Koncem 12. století další panovník afghánského původu Mohamed Ghúrí dobyl dillíské království a vytvořil tak jádro pro vznik nových říší v severozápadní Indii. Roku 1206 byl Ghúrí zavražděn, avšak moc nad severní Indií i nadále zůstala v rukou vladařů turkotatarského či afghánského původu. Tak vznikl dillíský sultanát, který ovládl téměř celou Indii a rozšířil zde islám, další vliv dodnes vnášející nejednotu do indické společnosti.

Příchod Turků vyznávajících islám a s nimi dalších národů znamenal i nový příliv bílé krve do Indie, neboť mezi Turky, zejména šlechtici, i mezi příslušníky dalších národů, které přišly s nimi, bylo v té době mnoho bílých lidí, ať už ze svobodně asimilovaných konvertitů, žoldáků nebo otroků, kteří se díky svým schopnostem dostali do horní vrstvy (stopy bělošského genofondu lze nalézt u vyšších vrstev v Turecku dodnes).

Miltner (1978, s. 119) píše: „Vojsko dillíských sultánů bylo nájemné a skládalo se ze žoldnéřů mnoha kmenů a plemen; byli to Turci, Afghánci, Tádžikové, Arabové, Peršani i Indové, zvláště Rádžpútové.“

Mezi muslimy vtrhnuvšími do Indie se tedy prosazovali běloši, ať už jako součást muslimského etnika (zejména Turci) či jako žoldnéři nebo otroci. Když v Indii upadla moc ghórských vladařů, říši si rozdělili tři bývalí otroci (Miltner, 1978, s. 109), pravděpodobně bělošského původu. To se podobá jevu častému v Osmanské říši, kdy se k moci někdy dostávali talentovaní bílí cizinci či otroci. Mnoho dillíských sultánů bylo zřejmě bělošského původu a projevovali se jako schopní panovníci se zájmem o kulturu. Jones (1998, s. 62): „Dillí bylo ovládáno většinu 13. století ‚dynastií otroků‘, neboť skutečná moc na sultánově dvoře byla v rukou tzv. mameluků, tureckých žoldnéřů nízkého původu.“ Přičemž termín mamlúk znamenal světlý či bílý a v Osmanské říši se jím označovali bílí otroci.

I proto nebylo islámské období v Indii časem úpadku. V té době vznikl v Indii tzv. dillíský sloh, vyznačující se velkou elegancí a skvělou ornamentální výzdobou, v jehož stylu byly vystavěny četné mešity a paláce.

V Dillí a okolí se tedy moci chopil Kutbuddín Ajdak, první panovník tzv. dynastie otroků a zakladatel dillíského sultanátu. Jeho nástupcem se stal zeť Iltmuš, nejvýznamnější vladař této zvláštní dynastie. Vybudoval z dillíského sultanátu mocný stát a díky jeho schopnostem neměla ve své době turecká moc v Indii soupeře. Byl schopným panovníkem, zavedl ražbu nových mincí, vyvíjel stavební činnost a kronikáři pro něj měli jen slova chvály, nazývajíce ho vtělenou šlechetností. Po jeho smrti vládli v sultanátu nějakou dobu jeho dcera a poté jeden z jeho synů, avšak jejich vláda i vláda jejich nástupců utonula ve zmatcích, když do dění zasahovala turecká šlechta.

Nakonec roku 1290 vtrhl do Dillí místodržitel z Baranu, posledního „otrockého“ sultána popravil a sám se chopil moci, čímž skončila vláda dynastie bílých otroků.

Nejmocnějším z indo-islámských států se dillíský sultanát stal za Mohameda Tugluka (1324-1351).

Celkově, indo-islámští vládci té doby byli alespoň částečně bělošského původu a vnášeli do Indie kulturní vlivy ze západoasijského světa, které byly vesměs dílem tamního bílého obyvatelstva. Jones (1998, s. 62): „Turko-afghánští vládci severní Indie patřili svým původem i kulturou do západoasijského světa. Vycházeli ze společného persko-islámského civilizačního odkazu (…).“

V letech 1398-1399 vtrhl do Indie „hrozný Turek“, Tímúr Lenk (Tamerlán), zničil armádu tehdejšího sultána a zpustošil město Dillí i jeho okolí a mnoho obyvatel odvlekl do otroctví. Tímúr, významný vojevůdce a krutý dobyvatel (ale ve vlastní zemi i podporovatel stavitelství, umění a věd), byl zjevně jedním z dalších bílých příslušníků tehdejší turkotatarské (turkické) elity a vytvořil velkou říši ve Střední Asii s centrem v Samarkandu. Podle dobových popisů, zejména podle současníka Ib Arabashe, byl vysoké a statné postavy, širokých ramen, měl velkou hlavu, vysoké čelo, světlou pleť i vlasy a dlouhý ryšavý vous (Lamb, 1929, s. 153). Podle některých vyobrazení i světlé oči. Jeho bělošskou pigmentaci potvrdil i výzkum ostatků, když roku 1941 sovětská archeologická komise otevřela jeho hrobku s ostatky v Samarkandu, dnešním Uzbekistánu – jeho pozůstatky potvrdily, že byl skutečně statné a impozantní postavy a na jeho se lebce zachovalo několik ruse zabarvených vousů (Brent, 1976, s. 237-8). Nicméně hlavní antropolog expedice Michail Gerasimov určil na základě výzkumu jeho lebky jeho rysy jako spíše mongoloidní, což potvrzuje scénář probíhající v tehdejší Asii – pohlcování zbývajících bělochů do nebílé masy. Světlá pigmentace, pokrevní vztah k Čingischánovu rodu a dobové popisy nicméně ukazují, že alespoň částečně bělochem byl.(12)

Navzdory úspěšnému tažení se Tímúr však v Indii spokojil s bohatou kořistí a brzy se stáhl, i když na místě zanechal místodržícího, který v Dillí nějakou dobu jeho jménem panoval.

V letech 1526-1658 vzkvétala v severní Indii islámská říše Velkých Mogulů (Mughalů). Zakladatelem byl Bábur, vládce Kábulu, který podnikl do Indie invazi a roku 1526 v bitvě u Pánípatu porazil dillíského sultána díky nasazení dělostřelectva. O rok později porazil i koalici Rádžpútů – indické šlechty.

Za efektivním využíváním moderních technologií v mughalské armádě, zejména dělostřelectva, opět stáli běloši z řad Turků a dokonce i nějací Evropané. Miltner (1978, s. 124): „Mezi dělostřelci mughalské armády vynikali především Turci a několik portugalských dobrodruhů.“

Bábur byl potomkem Čingischána (ve 14. generaci) a Tímúra Lenka (v 5. generaci) (Krása et al., 1997, s. 107); pocházel tedy (alespoň částečně) z nordické aristokracie, která se v určité míře podílela na moci v rámci různých států ve Střední Asii a v oblasti Mongolska až do 16. století. Podobný původ asi měli i další Velcí Mogulové, v jejichž šlépějích působil na Indii i nadále blahodárný západoasijský kulturní vliv. Jones et al. (1998, s. 63): „Mughalské umění bylo výsledkem kosmopolitního světa jihozápadní Asie pod panstvím islámu. Velcí Mughalové i většina dalších panovníků islámské Indie byli původem středoasijští kočovníci, kteří svoji vládu vnutili usedlému obyvatelstvu na jih od svých stepí. Ještě než pronikli do Indie, osvojili si islám i pokročilou kulturu vycházející z uměleckých tradic dávné Persie. Zprvu si Mughalové dováželi své umělce a jejich stavby i malby byly čistě perské. S postupem času se prosazovali stále více i místní umělci a řemeslníci a vrcholné mughalské umění je již směsí indických a perských prvků.“

Na indické miniatuře z 18. století zobrazující mughalského vládce Šandžahána a jeho doprovod při lovu jsou vyobrazeni lidé vesměs bělošského vzezření se světlou pletí a hnědými vousy (Anderson et al., 1998, s. 62). Mughalové znamenali poslední příliv bílé krve mezi indickou elitu ze západní Asie před příchodem západních národů.

Po Báburově smrti Mogulové na několik desetiletí přišli o většinu indického území po porážkách od afghánského uzurpátora Šíršána. Nejvýznamnějším Velkým Mogulem se stal Akbar vládnoucí v letech 1556-1605. Hned na začátku vlády díky své profesionální armádě znovu ovládl celou severní Indii. Za účelem sjednocení říše podporoval sňatky s indickými princeznami a převzal indickou státní správu. Zavedl správní reformy, zejména nové uspořádání ústřední správy a opatření proti podvodům v řadách úřednictva. Zvedl pevný daňový systém a řádné vymáhání daní. V roce 1528 se dokonce pokusil o odklon od islámu a zavedení nového státního náboženství založeného na slunečním kultu, asi inspirovanému dávnými indoevropskými náboženskými představami. Reforma však nebyla úspěšná. Přesto se však stále zajímal o různá náboženství, jsou doloženy jeho kontakty s jezuity i s vyznavači indoevropského zoroastrismu. V roce 1583 vydal toleranční edikt zaručující svobodu vyznávaný u všech náboženství.

Jeden z jeho nástupců Šahdžahán ještě rozšířil říši o Dekhán, jehož sultánové se stali jeho vazaly. Poté moc uchopil Aurangzíb, poslední významný mughalský vládce a zároveň přesvědčený muslim. Po dobytí Kábulu a Kandaháru dosáhla říše na sklonku 17. století největšího rozsahu. Poté však nastal úpadek říše, zejména kvůli Aurangzíbově nesnášenlivé politice vůči nemuslimům (obnovení daně pro nemuslimy, útoky vůči hinduistickým vazalům), ale též obecně kvůli rozdělení obyvatelstva na hinduisty a muslimy. Dále k úpadku mohl přispět i dále postupující dysgenický úpadek populace, stálé narůstání nejchudších vrstev a nárůst multietnické rozrůzněnosti obyvatelstva.

Průkopníky a zastánci hinduismu se stali Marátové, který sjednotil Šivádží a podnikali nájezdy a loupeživá tažení do nitra moghulské říše. Dvakrát vyplenili Surat, její obchodní centrum a nejbohatší město. Přestože proti nim Aurangzíb podnikal každoroční tažení, stali se novou indickou velmocí. Po jeho smrti nastalo období nestability, rychlé střídání vládců a říše se roku 1707 rozpadla.

 Dillíští sultáni opět začali zvát na svůj dvůr perské učence, dějepisce a básníky, což znamenalo (společně se zřejmě rovněž bělošskou islámsko-mogulskou aristokracií) další a také poslední příliv bílé krve mezi indickou elitu. A znamenal tak i poslední rozkvět Indie. Sám vládce Bábur sepsal Paměti, Akbar zakládal knihovny a vysoké školy. Na královském dvoře působili básníci Ghazáli z Mešhedu a Urfi ze Šíránu a historici Abú-l-Fazl a Bádaní. Podle perského vzoru rovněž vznikla indická miniatura (portréty). Zbývající bílá elita v té době v něčem navázala i na díla dávných Árijců – Dary Šikúh přeložil upanišády a Tulsí Dása vytvořil moderní hinduistickou verzi eposu Ramajány.

Všichni Mogulové vynikli i jako velcí stavitelé. V architektuře došlo ke splynutí indických a perských stavebních prvků (atria se sloupořadími). V nové Akbarově rezidenci Fáthpúr Síkrí  vznikl působivý komplex paláců a mešit v dokonalém mogulském slohu. Významným stavebním počinem bylo také Akbarovo mauzoleum v Sikandře a chrám Go-Mandal v Udajpúru. Největším architektonickým skvostem je však slavný Tádž Mahál, mauzoleum Šáhdžahánovy oblíbené manželky, považován za jednu z nejkrásnějších staveb světa.

Od konce 16. století již do indické architektury začaly pronikat i první západní vlivy – zejména klasicismus.

 Příchod muslimských Turků však neznamenal pro Indii jen pozitiva. Jak bylo naznačeno, vnesení islámu do Indie znamenalo vznik náboženské nejednoty v již tak nesourodém indickém obyvatelstvu a trvalý zdroj sociálního napětí. A vlivem islámského náboženského dogmatismu do Indie s Moguly pronikly i některé negativní sociokulturní vlivy. Indické ženy začaly být více utlačovány a separovány od společnosti, narůstal počet dětských sňatků a případů upalování vdov.

 Za islámských vladařů se již silně v Indii projevoval početní nárůst chudiny a spodiny, tvořené tmavší částí indické populace. Bída nízkých vrstev se rozrůstala a narůstala a tak začalo docházet k prvním povstáním a sociálním bouřím. Je nepochybné, že k povstáním často vedla i zvůle a krutost vyšších vrstev, nicméně základní příčiny vzmáhající se chudoby a sociálních problémů byly způsobeny nepříznivým demografickým a populačně-genetickým vývojem – vysokou porodností nízkých tmavých sociálních tříd, jejichž problematičnost plynula z jejich nízké inteligence a vrozené mentality.

Vzpoury chudého rolnictva na venkově i chudiny ve městech otřásaly společností a byly feudálními pány i sultánem a jeho vojsky potlačovány s velkou krutostí.

 Po invazi bílé mogulské elity a posledním přílivu bílých Peršanů se již indická civilizace vyčerpala a Indie zamířila k trvalému úpadku. Počet bělochů v indické populaci bez nové bílé imigrace ze severozápadu klesl během posledních staletí na minimum, jsouce pohlcováni širokou tmavší masou, která naopak beze změn pokračovala ve svém demografickém růstu.

Pozdější úspěchy Indie jsou již založeny na přejímání výdobytků ze vzdáleného bělošského Západu.

Zdá se, že kvalita indické populace jako celku se začala snižovat už od počátku druhé poloviny 1. tisíciletí a indickou kulturu od té doby pozvedávaly jen opakované bílé invaze ze severu, které však vždy nakonec utonuly v barevné domácí mase a nemohly zvrátit celkový dysgenický úpadek.

To se projevovalo zejména v hospodářské oblasti, kde úpadek nastal mnohem dříve než v oblasti kultury, což je pochopitelné – zatímco kulturu dokáže povznést i úzká elita, hospodářská úroveň mnohem více souvisí s kvalitou populace jako celku.

Zbavitel (1985, s. 213): „Jak se zdá, od druhé poloviny prvního tisíciletí stagnuje nebo přímo upadá kdysi tak významný obchod, především zámořský. Úměrně s tím nezbytně stoupá význam zemědělského hospodářství, které se namnoze skoro obejde bez peněžní směny a jako by se vracelo ke starému výměnnému obchodu se stále menší mírou závislosti na městech a jejich produktech. A to je vývoj, který tu bude v hrubých obrysech pokračovat prakticky až do moderní doby.“

A podle některých i domácí indické umění, které nelze přičítat nově příchozím bílým kmenům a národům, začalo upadat přibližně v téže době. Komárek (2005, s. 73): „Výtvarné umění se zdá v Indii tak od 5. století upadat, zpočátku pomalu, později rychle.“

 Někdy kolem poloviny 2. tisíciletí tak na sebe začalo indické obyvatelstvo definitivně brát podobu, kterou má až do dnešních dob: rasově variabilní smíšená masa, v níž jen nemnozí mají jasnou bělošskou (nordickou, nordicko-mediteránní nebo mediteránní) afinitu.(13)

 Od 16. století začali do Indie pronikat Portugalci a v 17. století Nizozemci, Britové a Francouzi. A od poloviny 18. století se Indie začala dostávat pod nadvládu Britů (Východoindická společnost). Proti bělošské vojenské, ekonomické, technologické a organizační síle neměla rasově smíšená Indie šanci. Postupně upadala pod britskou nadvládu, až se roku 1858 definitivně stala britským místokrálovstvím (korunní kolonií). Nad tmavším domácím obyvatelstvem vytvořili uzavřenou bílou horní vrstvu, což se zdá být de facto obdobou kastovnictví starých Árijců. Britové do Indie přinesli mnoho západních pokrokových novinek a vynálezů. Hospodářská převaha Británie však levnými dovozy rovněž způsobila rozvrat vesnického hospodářství.

Britové vystavěli v Indii moderní železniční síť, která se zde užívá dodnes a zřídili zde systém vyšších škol a univerzit. Až díky nim se v Indii vytvořila nová poevropštěná elita, která se však brzy začala stavět proti koloniální nadvládě a začala klást důraz na indickou identitu. Britové vždy představovali v Indii jen žalostnou, byť elitní, menšinu a bylo jen otázkou času, kdy se jí obrovská tmavá indická masa vymkne z rukou. Import západní medicíny a novinek také výrazně přispěl k populační explozi Indie, zejména jejích nejnižších vrstev. Sociální nestabilita a nepokoje chudých tmavých vrstev proti bílé horní třídě provázely Indii celou první polovinou 20. století. Rasová i kulturní odlišnost stejně jako odlišná mocenská pozice a ekonomická úroveň obou skupin vedly k trvalému napětí, které bylo posíleno rostoucím národním uvědoměním Indů a oslabením Britů kvůli účasti ve světových válkách.

Logickým vyústěním vývoje tak roku 1947 Indie získala nezávislost a země pak několik desetiletí promrhala v chaosu a socialistických experimentech. Teprve reformy liberalizující ekonomiku a přejímání technologií ze Západu v kombinaci se schopnostmi zbývajících převážně bílých vyšších vrstev nasměrovalo Indii k rozporuplnému a vratkému ekonomickému vzestupu.

příště: Nordici v Indii: klasická indická civilizace.

poznámky:

(11) Někdo by mohl namítnout, že Peršané ztratili svoji bělošskou (nordickou) rasovou identitu už ve starověku, v době zániku Perské říše. Je sice pravdou, že původní bílí Peršané jako národ již dávno zmizeli, ale i v pozdější Persii a dnešním Íránu je stále zřetelný vliv bělošského genofondu – větší než v Indii a zřejmě silnější než ve většině středovýchodního regionu. Zejména mezi vyššími vrstvami jsou často znatelné bělošské rysy – světlá pleť, evropské rysy obličeje, světlé zabarvení vlasů i očí. Je tedy vysoce pravděpodobné, že v dobách před několika staletími až více než dvěma tisíciletími, kdy byly zbytky bělochů v dnešním Íránu ještě méně smíšené než dnes, náleželi tehdejší nadaní příslušníci perské elity přicházející v několika vlnách do Indie k bílé rase.

(12) Tímúrova osoba měla spojitost s bílou elitou mezi Mongoly, která je vedla k jejich obrovské expanzi do Asie i Evropy. Čingischán byl běloch s rusými vlasy a zelenýma očima, urostlé vysoké postavy a světlé pleti. Stejnými rysy se vyznačoval celý rod, z něhož pocházel; jeho klan byl nazýván Bourchikoun (Zelenoocí mužové) (Lamb, 1928, s. 22). Toto zaznamenal již v 17. století preský historik Abú Al-Ghazí. Pramatkou tohoto rodu byla prý bájná krásná žena se zlatými vlasy – Alan goa (krásná Alanka) – přičemž Alani byli poslení nordický kmen, který se udržel v jejich pradávné domovině na planinách jihocentrálního Ruska, než byli zničeni Attilovými asijskými hordami.

Čingischánův třetí syn a následník Ogudaj měl prý šedé oči a rusé vlasy. Jeden z jeho generálů, Subataj (pokrevně nepříbuzný) měl dlouhý rusý vous. Ještě i Čingischánův vnuk Kublajchán měl podle dobových popisů alespoň částečně bělošský vzhled; měl sice tmavé vlasy a oči (čemuž se prý Čingischán divil), ale jasně světlou červenkavou pleť (viz i Schreiberovi, 1977, s. 229). Další jeho vnuci si rovněž udržovali bělošské rysy. Batuchaj měl údajně na světlé pleti dokonce pihy, Mangu měl prý ryšavé obočí a zrzavě-hnědou bradu. Bělošské rysy vykazují i někteří další mongolští vůdci a šlechtici té doby. Pravděpodobně šlo o potomky Tocharů, Saků a dalších nordických kmenů, které kdysi obývaly některé části Asie.

(13) Dobrým příkladem zbytků bílé elity v dnešní Indii jsou herci z Bollywoodu, kteří jsou vesměs velmi světlí.

Reklamy
One Comment leave one →
  1. R.O. permalink
    Leden 13, 2012 09:00

    Příště bude závěrečný díl tohoto obsáhlého a precisního článku.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: