Skip to content

Moje vánoce (Karel Lažnovský)

Prosinec 20, 2011

Předmluva: V následujícím příběhu nejde o propagaci protektorátního novináře, ale vzpomínku, která zachycuje touhu po sociální spravedlnosti a vánoční atmosféru v dnes již zapomenutých časech. Jde o příběh, který může leckterému připomenout, jak klíčové jsou vůle
a kreativní schopnosti jedince, jeho nadhled a píle, smysl pro odpovědnost, slušnost, kolegialitu a týmovou spolupráci, estetiku. A dále, v neposlední řadě, jeho vnímání světa spojené s hlubším zájmem o podstatu a směřování lidské existence, její ukotvení v rodových vazbách, domovu a otčině, materiální skromnost, poctivě míněná snaha o tvorbu pozitivních a společensky prospěšných hodnot. Postavení idealismu proti pozlátku konzumní, egoistické a vykořeněné, tzv. občanské společnosti jsou jedinou cestou ke zlepšení a rozrušení „circuli vitiosi“ nadvlády a neomezené moci nadnárodního kapitálu, jehož hodnota je fiktivní a není ekvivalentem poctivé práce, jako jediného správného hodnotového měřítka. Vnímavější v něm mohou nalézt i některé paralely s vývojem doby dnešní. Všechny životní interakce, kladné či záporné, nás již od narození modulují a posouvají ve vývoji dále individuálně určeným tempem.                                                                                                                                                                                                           Asgard

  Pamatuji různé vánoce, jak je prožíval náš národ. Nejvíce mě utkvěly v paměti ty v dětství. Bylo to někdy roku 1911, když jsem byl pětiletým chlapcem a dostal jsem „od Ježíška“ krásného koníka, grošáka, šitého z plyše nebo z čeho. Byl malý, asi 30cm dlouhý, ale tak krásně provedený, že snad právě on probudil můj estetický cit. Aspoň když se dívám na umělecké sošky, které mám dnes, na obrazy od akademických malířů, žádná ta umělecká krása mne už nerozechvěje takovou radostí jako, jako tento krásný koník, který táhl malou dvoukolku, v jejímž středu byl zavřený zvonek v podobě malého bochníčku. Když jsem koníka táhl za sebou, otáčející se kolečka dvoukolky točila na mé nápravičce i zvonítkem a tak zvoneček krásně zvonil něco na thema: příjemné vánoce.
Potom pamatuji vánoce v roce 1917. Musím předeslat, že jsme nikdy nebyli zvyklí na žádný vánoční přepych v jídle. Byli jsme chudá hornická rodina. Tradičním vánočním jídlem u nás nebyla ani ryba, ani zajíc nebo husa na svátek Štěpána, nýbrž o štědrém večeru „kuba“ (opečená krupková kaše s houbami) a vánočka k čaji. Na místo zajíce jsme na svátek Štěpána mívali k obědu králíka. Ale tenkrát v roce 1917 to bylo strašné. Nebyl ani králík, ani kuba, ani čaj. Maminka sehnala necelé kilo mouky pouze na malou vánočku a cukr také nebyl, takže jsme měli jen „kávu“ ze žita, slazenou sacharinem. Dárky pro nás děti nebyly skoro žádné. Pro mne sehnala maminka někde zimní čepici a bratrovi teplou košilku. Z takových dárků ovšem děti žádnou radost nemají. A ke všemu musil otec pracovat až do osmi hodin večer, protože tenkrát pro horníka byla válečná pracovní doba-12 hodin denně. Přišel domů až v 9 hodin večer, znaven a mrzut, že nemohl vystrojit vánoce, jak mají být. Byl to smutný večer. Maminka, která byla velká dobračka, snažila se jakž takž udržet slavností náladu, ale nedařilo se jí to a hlas jí každou chvíli selhal. Šli jsme tenkrát brzy spát, ani domino jsme nehráli, jak to bylo o vánocích zvykem. A když jsme ulehli, slyšel jsem dobře, že maminka v posteli pláče. Bylo jí líto, že jsme oba s bratrem byli s bratrem tak zaraženi, když pod chudým stromečkem nebylo nic, co si naše dětská fantazie přála.
Pak ovšem přišly zase radostnější večery. Byla jich řada a některé hodně radostné, když už jsme oba vydělávali peníze a mohli jsme každý, bratr i já, dáti také nějaký dárek mamince. Ovšem,nouze bývala taková, že na dárek pro tatínka se nám dětem obyčejně už nedostalo a musil se, chudák, spokojit s několika doutníky apod. Je zajímavé, jak málo si však člověk pamatuje z těch normálních Štědrých večerů, kdy jsme prožívali svůj obvyklý životní standard a vánoce byly podle sociálních představ našeho stavu dobré. Z těch radostných chvil utkví nám v paměti tak málo. Zato nepodařené Štědré večery utkví nám v paměti jako něco, o co nás život ošidil a co v té zvláštní vánoční náladě, kdy většina lidí je šťastná, pociťujeme skoro jako tragédii, že nemáme žádného vánočního tepla u rodinného krbu, žádného stromečku, dárků a vonného vánočního čaje. Prožil jsem jeden z takových Štědrých dní v Paříži. Bylo mi tenkrát 24 let. Skoro dva roky před tím byl jsem redaktorem malého provinčního listu, ale zamíchal jsem do oposice v mládeži a pak i ve straně, dokonce jsem vedl oposiční skupinu mládeže, a tím jsem si znepřátelil mnoho „mocných“ pánů ze stranického družstva, které list vydávalo. Hledali, jak by se mě zbavili a najednou přišli s tím, že družstvo prodělává mnoho peněz a že mi musí snížit plat o 400 korun. Měl jsem 1200 korun hrubého příjmu, po srážkách něco přes tisíc, a nyní jsem se měl vrátit k začátečnickému platu 800 korun, tj. čistých 720, a to po půldruhém roce služby! Nechápal jsem tenkrát, že je na mne nástraha za mé opoziční smýšlení a odmítl jsem pracovat za snížený plat. A oni, ačkoliv si také říkali socialisté, vzali klidně na vědomí, že jako 24letý redaktor nechci pracovat za 720 korun čistého příjmu a byl jsem z redakce venku. Tři měsíce jsem žil jako nezaměstnaný, nemaje odvahy, jíti ve 24 letech domů „na krk“ stárnoucímu havíři. Jiné místo jsem však nenašel a tak jsem odjel do Paříže, jsa odhodlán, že tam budu mít nádobí v hotelích a dělat nádeníka na silnici, ale naučím se za to francouzsky a pak snad spíše najdu místo někde v Praze.V Paříži jsem skutečně myl nádobí v přepychové restaurantu, do kterého chodili jen bohatí Američané a Angličané. Pracovali tam jako číšníci Češi, kteří studovali na pařížské universitě práva a filozofii. Se mnou myl nádobí jeden bývalý ruský plukovník, emigrant, jehož bratra jsem znal z Plzně, kde byl už profesorem. Tak se někdy lidé divně scházejí. Ale ten rok 1930 byl katastrofální. Na podzim byl velký krach na burse v New Yorku a naši američtí hosté odjížděli jeden za druhým, aby ze svého majetku zachránili, co se dá. Koncem listopadu zel již restaurant prázdnotou a 15. prosince byl uzavřen pro naprostý nedostatek hostí. Tak jsem na Štědrý den byl bez práce v cizině, ve veliké metropoli, která zářila miliony světel. Přepychově oblečené dámy chodily veselé a rozjařené do jiných restaurantů, tančily a veselily se jako o masopustě, jak je to v Paříži zvykem a já jsem bloumal po ulicích v tom divném velkoměstském hluku, nose v srdci setsakramentsky hloupou naději, že snad potkám nějakého známého Čecha, který mne pozve k sobě, anebo prožiji nějaké dobrodružství, které mi Štědrý večer zpříjemní. Ale nic takového se nestane, když to člověk potřebuje. Povečeřel jsem tedy v kavárničce kávu a chléb s máslem a šel jsem před půlnocí spát, vzpomínaje teskně na naši milou vesničku a na naše doma, jak asi oni tráví tento večer beze mne.

Reklamy
komentářů 6 leave one →
  1. Asgard permalink
    Prosinec 22, 2014 18:51

    Petr Partyk
    „V následujícím příběhu nejde o propagaci protektorátního novináře, ale vzpomínku, která zachycuje touhu po sociální spravedlnosti a vánoční atmosféru v dnes již zapomenutých časech“.
    Pořádně si ještě jednou přečti co je tady uvedeno výše, nehodnotí se autor, ale níže uvedený text, nic víc nic míň. Pokud se dokážeš oprostit od jména autora a text tě přesto „nudí“, tak zřejmě moc velký idealista nebudeš. Co se týče osoby Lažnovského, nikdo ho tady neobhajuje.

  2. Listopad 26, 2014 19:58

    Proboha, vzpamatujte se! Vždyť to byl kolaborant. Vlastně měl štěstí, že byl otráven v r. 1941. Mohl umírat s přesvědčením o vítězství Velkoněmecké říše, která mu poskytla možnost společenského vzestupu. Po válce by ho soud a oprátka neminuly, jako např. jeho kolegu V. Krychtálka. Že pocházel z chudých poměrů? To by se mohlo brát nanejvýš jako nnepatrná polehčující okolnst. A o jakých mravních hodnotách tady plácáte? Lažnovský opěvoval komunisty a Sovětský svaz, později, když vycítil odkud kyne větší naděje na prospěch, nacisty a Velkoněmeckou říši. Pro kolaboraci se rozhodl sám a dobrovolně, nikdo ho nenutil. Když neměl dost odvahy zapojit se do odboje (a takových byla většina), mohl se stáhnout do soukromí a nedělat nic nad rámec toho, co okupanti silou a hrozbami vynucovali. Vsadil vše na jednu kartu a po zásluze prohrál. Vlastní prospěch postavil nad zájmy národa, nad možnost jeho fyzického přežití. To je opravdu povedený idealismus, fuj!. Lažnovského sentimentální vánoční vzpomínky mě dokonale znudily, ani trochu mě nedojaly.

  3. Prosinec 26, 2011 12:40

    Já jsem od Lanžovského četl i jiné protektorátní články. A upřímě, ty se mi nelíbily vůbec. Tenhle jo. Doporučuju přečíst všem těm pseudointošským mektalům, kteří se ohánějí kapitalismem!

  4. Asgard permalink
    Prosinec 26, 2011 08:36

    Díky. S tím kapitálem máte samozřejmě pravdu, nejde jen o finance. Za nejhorší považuji umožnění prodeje rodné půdy a ztrátu vztahu k ní. Mimochodem jsem pozoroval, co se děje když dvěma, viditelně hodným pejskům, hodím jednu kost. Obdobná situace bohužel nastává, když do davu lidí, třebas kulturně spřízněných, hodí peníze (s tím rozdílem, že ti lidé ani před tím netvoří tým), z toho je mi fakt dost smutno a úzko.

  5. Patriot permalink
    Prosinec 22, 2011 10:22

    Moc pěkná vzpomínka. Zvlášť v dnešní době to opravdu chce, aby lidem, alespoň občas, někdo vlil do žil trochu toho idealismu. Etický a hodnotový kredit autora vzpomínky je, dle ukázky, zjevně vysoký. Možná jen díky zapadnutí do doby, která potřebovala, z důvodu lepší účinnosti propagandy, i idealisty ho známe jen jako kolaboranta.

  6. Karel permalink
    Prosinec 21, 2011 16:56

    Výborný postřeh. Slušnost, odpovědnost, smysl pro pospolitost a materiální skromnost se z lidí pomalu vytrácí. Nejde přece o to být pouhý homo consumens, ale především o to, díky seberozvoji dostat tým na vyšší úroveň a o snahu o pochopení existenční podstaty. Je však důležité, aby apel k materiální skromnosti nešel od dnešních rozežranců. Také je potřeba zdůraznit slušnost a solidní přístup pouze k těm, kteří si to si tohoto váží a reagují zpětnovazebně. Biologická složka člověka je sice důležitou (kalokagathie), ale pomíjivou schránkou pro složky duchovní a duševní. Jinak nadnárodní kapitál není samozřejmě pouze fiktivní a nepodložený prací, ale jistě se s ním, jako s elektronickými penězi dají dělat velká kouzla. Nemělo by se též zapomínat na nutnost spíše symbiotického vztahu lidského druhu k okolní přírodě.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: