Skip to content

Indie – dvojí vzestup a pád bílé civilizace – druhá část

Prosinec 17, 2011

harrapa3.Mediteráni v Indii: harappská civilizace – první urbanistické plánování na světě

První velká bělošská kultura v Indii patřila ve své době k několika nejstarším vyspělým civilizačním střediskům starověkého světa – společně s Mezopotámií, Egyptem a mínojskou civilizací na Krétě. Vyznačovala se na svou dobu obrovskými městy, které byly postaveny podle předem daného urbanistického plánu (jak o tom svědčí rovné pravoúhle uspořádané ulice a domy), se systémem kanalizace a zásobováním vodou, vlastním originálním písmem (které zatím bohužel nebylo rozluštěno), sociálně rozvrstvenou společností a prosperujícím zemědělstvím, řemesly a obchodem.

 Jones a kol. (1998, s. 58) uvádí: „Civilizace v údolí Indu se vyvíjela podobným způsobem jako její mezopotámský starší příbuzný /Pozn.: To by opět nasvědčovalo rasové a kulturní spřízněnosti obou kultur./ Postupně zde vznikala stále větší sídliště, objevilo se zpracování bronzu a ustavila se vládnoucí kněžská elita. Vývoj vyvrcholil vznikem harappské civilizace, existující v údolí Indu zhruba 2300-1700 př. Kr., jejímiž hlavními centry byly Harappa a Mohendžo-daro. V těchto městech se rozvinula vyspělá urbánní společnost bronzového věku se všemi příslušnými znaky: se vzdělanou elitou, pečlivě organizovanými a kontrolovanými dodávkami vody a potravin, hustě zabydlenými řemeslnickými čtvrtěmi. V urbanistické koncepci Harappy a Mohendžo-dara se již odráží sociálně diferencovaná společnost.“

V urbanistické oblasti patřila harappská kultura nepochybně ke světové špičce. Zbavitel (1985, s. 23) píše: „(…) v mnoha ohledech [si] nijak nezadala se současnou Mezopotámií a Egyptem a v nejednom směru je i předčila. (…) Předstihla je třeba právě v onom až moderním urbanistickém řešení nebo civilizačním pohodlí a ve vysoké úrovni hygieny, které poskytovala svým obyvatelům. Plán města svědčí o dokonalé administrativě s pevnou organizací a po staletí se udržující stav města o jejím bezchybném fungování.“

Mohendžo-Daro a Harappa byly rozsáhlými městy, svého času jedny z největších na světě – s obvodem zhruba5 kma rozlohou2 kmčtvereční. V Mohendžo-Daru i Harappě mohl počet obyvatel dosáhnout 30 až 40 tisíc.

Na západním okraji těchto měst s přesným geometrickým půdorysem stála citadela. Citadela byla zřejmě náboženským i mocenským centrem – měla vodní nádrž asi pro rituální účely, síň pro shromažďování obyvatel a státní sýpku, což bylo tehdy něco jako moderní státní banka. Vše nasvědčuje tomu, že v harappské kultuře existovala kombinace světské a náboženské moci, což se opět podobá mediteránní civilizaci v Sumeru.

 Mohendžo-Daro bylo prvním městem v historii, které bylo postaveno podle předem vytvořeného plánu a nikoli živelně. Několik metrů široké velké ulice i menší ulice vedly z jihu na sever a z východu na západ, byly rovné a nikoli vinuté, domy byly v jednotné řadě a nevyčnívaly do ulic. I obytné bloky měly pravidelný ráz: měly velikost přibližně 365×183 metry a uličky v nich byly též rovné – buď rovnoběžné s okolními většími ulicemi, nebo na ně kolmé. Existovala zde dokonce již jakási hlavní třída, podobně jako v moderních městech. Deset metrů široká a téměř jeden kilometr dlouhá protínala město uprostřed na dvě poloviny v severojižním směru. Ani ten nebyl náhodný; smyslem městského plánu bylo, aby skrze hlavní třídu město dobře provívaly a chladily severojižní větry. Druhá menší hlavní třída protínala město v západovýchodním směru a obě se protínaly v centru města. V městském centru byly rozsáhlé očistné lázně, chrám, kněžské učiliště a sloupová síň, dalo by se říci skromnější obdoba athénské akropolis.

 Obytné domy měly příjemný a moderní ráz. Byly vystavěny z velice kvalitních pálených cihel normované velikosti (5), omítnuty bahnem a vybaveny ohništěm. Už i u zámožnějších příslušníků střední vrstvy měly uvnitř vydlážděné nádvoří, kolem něhož se rozprostíraly jednotlivé místnosti. Pokoje, dobře zařízeny dřevěným nábytkem, rákosovými rohožemi, kožemi a látkami, byly osvětlovány olejovými lampami. Hygiena byla na vysokém stupni, protože každý dům měl záchod a několik koupelen s cihlovou podlahou. Některé domy měly i vlastní studnu. Domy vyšších vrstev měly rozměry menších paláců a dokonce byly vybaveny studnami zvlášť pro pitnou a užitkovou vodu a vlastními lázněmi. Střechy byly rovné z bambusových či síťových rohoží a navíc utěsněné jílem, takže byly vodotěsné. Domy byly také napojeny na centrální rozvod vody i městskou kanalizaci (první zařízení tohoto druhu na světě) a byly vybaveny cihlami vyzděnými odpadními šachtami. Kanály byly vyhloubeny pod hlavními třídami, široké půl metru, pečlivě přikryté cihlovými a kamennými deskami, které byly na některých místech odklápěcí a byly tedy pravidelně čištěny. Wheeler (1973, s. 17) píše: „Toto kanalizační zařízení svědčí nejen o horlivém dohledu městské správy na čistotu a veřejný pořádek, ale je také dokladem značně vysoké životní úrovně středních vrstev v době největšího rozkvětu města“. Zdá se, že Mohendžo-Daro mělo i ústřední teplárnu a rozvod teplé i studené vody.

Pro nižší vrstvy dělníků a otroků byly určeny podstatně skromnější příbytky (4×6 metrů) o dvou malých místnostech bez napojení na městskou infrastrukturu, nicméně před těmito domy byly zbudované volně přístupné studny. Pollack (1973, s. 125) uvádí, že poblíž těchto dělnických sídlišť byly často dílny na zpracování kovů a pracoviště, kde se roztloukalo obilí. A všimněme si, že Schreiberovi připisují „roztloukání zrna“ dělníkům, kteří byli protoaustraloidního původu (viz výše). O tomto píše i Miltner (1978, s. 55): „V Harappě i v Mohedžó-daró a také v některých jiných městech byla objevena jednoduchá stavení téhož typu v několika řadách. V těsné blízkosti jsou obvykle různá pracoviště, sýpky, primitivní zařízení na drcení zrní, pece na tavení kovů, apod., a nedaleko městská tvrz. Srovnáme-li architektonickou úroveň těchto baráků s ostatními městskými domy a uvážíme-li, že baráky i pracoviště byly vlastně pod stálým dohledem pevnostní posádky, můžeme téměř s jistotou říci, že zde je svědectví o existenci otroků a o tom, že jejich práce byla řízena státem“. Výrazné sociální členění projevující se i v městské zástavbě tedy odráží původní dělení harappské společnosti na vyšší bílou a nižší tmavou třídu, které však časem upadalo. Postupná integrace obou skupin vedla paralelně s mizením původní vůdčí bílé vrstvy k celkovému úpadku urbanistické úrovně a v pozdní fázi je v městské zástavbě patrná stále větší chatrnost a snižující se kvalita domů, stále početnější byly kobky určené původně jen pro nejnižší vrstvy (Wheeler, 1973, s. 49 a 126 – viz dále). Také se projevovala stále větší stavební nedbalost, například domy vystupující z původně přísně rovné stavební linie. Schreiberovi (1977, s. 231): „V Mohendžo-Dáru byly nalezeny známky úpadku – domy vystupující z přísné stavební linie i jiné důkazy nedbalosti – a ta onu starou kulturu přivedla k zániku (…).“

Počet měst a celková oblast harappské kultury byly zřejmě větší, než se původně myslelo. Vedle dvou hlavních městských center dalšími poměrně významnými městy byly Lóthal, Čanhu-Daro, Sutkágen Dor, Kálíbangan, Bálá Kót, Sótká Kóh a Kót Didží. Početné osady městského typu se rozprostíraly daleko na východ a na jih od jejích hlavních center. Navzdory velkým vzdálenostem zde nejsou patrné žádné regionální kulturní rozdíly. Nepochybně všechna patřila k téže kultuře a byla založena bílými Harappany. Města jsou ve své většině bez opevnění, což svědčí o dlouhém období mírového rozkvětu a stability, pouze hraniční města měla hradby, zřejmě na obranu před hrozbami za hranicemi země a možná i proto, že sloužila jako opěrný bod pro obchodní karavany cestující v pohraničí. Zdá se, že když zahrneme tato vzdálená města, pak zahrnovala ohromné území – 1400 kilometrů podél Indu, který tvořil její osu a 680 kilometrů se táhla na jihozápad podél indického pobřeží.

Není jisté, zda byla harappská civilizace volným sdružením městských států nebo velkým jednotným státem s centrální vládou.

 Harappané dokázali vytvořit předměty vysoké umělecké a řemeslné úrovně. Typickou pro harappskou kulturu je miniaturnost – umělecké předměty jsou spíše menších rozměrů, žádné monumentální artefakty. Po umělecké stránce jsou vynikající staroindické šperky ze zlata, stříbra, mědi a bronzu a pečeti se steatitu. Pečeti sloužily jednak jako amulety, jednak se s nimi značkovaly balíky se zbožím. Úlomky keramiky (vyrobené již na hrnčířském kruhu) nalezené v Mohendžo-Daru a Harappě jsou umě zdobeny abstraktními i konkrétními motivy – od prostých černých linek až po složité ornamenty a občasná vyobrazení zvířat či člověka. Nalezly se četné sošky z pálené hlíny/terakoty znázorňující zvířata, samotné obyvatele nebo bohyni – Matku, což potvrzuje matriarchální kult široce rozšířený mezi starověkými mediteránními bělochy od Středomoří až po Indii.

Schreiberovi (1977, s. 220) uvádějí: „O velké umělecké zručnosti svědčí i bronzová soška nahé tanečnice ušlechtilých tvarů těla; její ozdoby i účes odpovídají přesně tomu, co jsme vyčetli z vyobrazení na vázách. V pohybu postavy je tolik půvabu, že jsme pochybovali o vysokém stáří nálezu, avšak z okolností, za jakých byl objeven, vyplývá jednoznačně, že jde o harappskou kulturu.“

Zajímavé je, že z Ballári existuje první doklad o výrobě železa z přelomu4. a3. tisíciletí pnl. (Miltner, 1978, s. 49 – viz výše), což by znamenalo, že ve starověké Indii mediteráni znali železo dříve, než jeho výrobu objevily nordické indoevropské kmeny (ovšem tato znalost stejně jako znalost koní mohla souviset s malým množstvím nordických přistěhovalců do Indie ještě v předárijském období – viz dále).

 Hospodářství se opíralo o obchod, řemesla, avšak jako u jiných raných civilizací bylo nejdůležitějším odvětvím zemědělství, které zde bylo dostatečně efektivní na vytváření přebytků, které byly po Indu a dalších řekách za účelem obchodu přepravovány jinam. Zemědělství neprofitovalo jen z přirozených náplav, ale jeho produktivitu zvyšovali  organizovaným systémem zavlažování pomocí hrází a nástrojů na kypření půdy. Pěstovala se pšenice, šestiřadý ječmen, luštěniny, rýže, melouny, datle, seznam a bavlna, což je nejstarší nález jejího pěstování na světě. Chovaly se ovce, kozy, zeby, buvoli, osli, možná i prasata, k jízdě sloužili velbloudi, osli a koně, které tedy Harappané znali ještě před příchodem Árjů. Jsou známy i doklady o krocení slonů. K obživě obyvatelům sloužila i zvěřina z okolních lesů a ryby z řeky.

Existoval čilý vnitřní i zahraniční obchod s okolním vnitrozemím (Afghánistán, jižní Indie, Írán) i se zámořím (Mezopotámie, Egypt), zřejmě se týkající hlavně řemeslných a některých zemědělských výrobků. Obchod se uskutečňoval jednak karavanními cestami po souši a jednak skrze přístavní město Lóthal v Khambhátském zálivu, které bylo kvetoucím obchodním a průmyslovým centrem, disponujíc velkými doky a dokonce i továrnou na skleněné perly. Doky (a zároveň loděnice) měly rozměr 218×37 metrů a měly2,5 kilometrudlouhý umělý kanál vedoucí do řeky, která ústila do moře. Pokud je známo, jde o nejstarší dok na světě (Zbavitel, 1985, s. 34). To dosvědčuje, že staří Harappané ovládali i mořeplavbu, třebaže šlo spíše o vnitrozemskou kulturu.

V obchodu se užíval i jednotný a exaktně stanovený systém. Zbavitel (1985, s. 35) píše: „O vyspělosti obchodu v poříčí Indu svědčí četná závaží vynikající přesnou váhou; jejich vzájemný poměr naznačuje systém vah dělitelný čtyřmi“. Existence peněz není doložena, ale jako platidlo asi sloužily škeble a mušličky, hojně nalézané ve vykopávkách (Miltner, 1978, s. 53).

Styky se zahraničím se omezovaly jen na obchod; nějaké bližší styky, co se kultury či migrace týče, nejsou doloženy. Harappská civilizace byla poměrně izolovaným celkem. Z Akkadu je nicméně doložena harappská obchodní kolonie.

V pozdějším období obchod se zahraničím (zejména s Mezopotámií) upadal a zisky z něj stále klesaly, neboť přímá lodní doprava se přestala provozovat. Těžko lze tento jev vysvětlit jinak než snižováním schopností původní populace kvůli integraci bílých Harappanů do narůstající nebílé masy, která již nebyla schopna stavby lodí a organizace zámořského obchodu.

 Podrobná historie harappské civilizace zůstává zahalena tajemstvím, protože stále není rozluštěno její písmo. Obecně můžeme jen říci, že její vznik se odehrál okolo 2500 pnl., období největšího rozkvětu spadá do doby 2300-1900 pnl. a poté se až do dob árijských nájezdů začíná projevovat stagnace a nakonec stále se zrychlující úpadek.

 Rasová a kulturní příbuznost a vztahy k Mezopotámii a Středomoří

Wolf (1979, s. 117-118) potvrzuje antropologickou příbuznost Harappanů a Sumerů: „Je zajímavé, že Drávidové stejně jako Sumerové byli dvojího typu: středomořského s úzkou lebkou a rovným nebo orlím nosem, a armenoidního s hlavou krátkou, tmavou pletí, očima a vlasy.“ Rovněž Miltner (1978, s. 51) uvádí paralelu mezi převážně mediteránním obyvatelstvem jak v Mezopotámii, tak v údolí Indu: „Antropologové uvádějí lebky a kostry lidu této kultury v souvislost s Mezopotámií, leč nalezly se i typy armenoidní a mongoloidní.“

O propojenosti Harappanů s širším bílým mediteránním obyvatelstvem té doby svědčí nejen samotná rasová antropologická příbuznost se Sumery v Mezopotámii (a také s tehdejšími Kréťany), ale i podobnost archeologických nálezů z dolního povodní Indu s nálezy sumerskými (sumerské pečetní válečky nebo toaletní soupravy), prokazující obchodní styky i vzájemnou kulturní inspiraci a některé podobnosti mezi sumerským a drávidským jazykem (Klíma, 1962, s. 21).(6) Za zmínku určitě stojí, že velké pravoúhlé stavby v harappských městech se zase podobají starověkým městům na Krétě (Knóssos, Faistos, Hagia Triada atd.), jejíž tehdejší obyvatelstvo bylo také převážně mediteránního typu.

Navzdory těmto vztahům a paralelám však rozhodně nelze tvrdit, že Sumerové a Harappané jsou vlastně „kmeny“ jednoho národa s navzájem poněkud odlišnými kulturami. Kulturní projevy obou skupin jsou natolik odlišné, že takové názory se mají za vyvrácené; zcela určitě šlo o svébytné národy se specifickými kulturami.

 4.Předúpadková stagnace

V určité fázi nastala stagnace harappské kultury, a to ještě dlouho před konečným úpadkem způsobeným míšením. Roli mohlo hrát mizení elit, obecný dysgenický trend u bílé populace a pozvolna postupující integrace bělochů s nebělochy.

Zbavitel (1985, s. 23) píše: „Život jako by to dosáhl jistého stupně civilizační úrovně a technického pokroku – a pak se na celá staletí zastavil.“ Na keramice, nářadí či jiných předmětech denní potřeby není vidět žádná snaha o zdokonalování a zvýšení úrovně, která již byla dosažena.

Miltner (1978, s. 53) se zmiňuje, že dlouhou dobu Harappané užívali stále stejný typ sekery, u níž se obě části k sobě přivazovaly, ačkoli stačilo, aby z mezopotámské oblasti jen přejali vyspělejší nástroj s otvorem na nasazení topůrka.

Za zmínku stojí, že domy ve městech byly umně postaveny, ale i stroze, vcelku bez nástěnných maleb. Jinde (na Krétě, v Egyptě) byly takové umělecké projevy mnohem častější.

Westwoodová (1994, s. 194) píše o absenci tvůrčí elity: „Neexistence důkazů o vládnoucí třídě mezopotamského typu, která by tu vystupovala v roli patronů, může vysvětlit, proč Harappané jen zřídka vytvořili něco kvalitního“. Toto je však přehnané tvrzení; vůdčí elita zde alespoň zpočátku existovala a některé harappské výrobky měly nepochybně vysokou kvalitu. Tuto větu však můžeme brát jako reflexi pozdější doby stagnace a nadcházejícího úpadku.

Zbavitel shrnuje (1985, s. 36): „Porovnáme-li navzájem umělecké předměty nalezené v jednotlivých vrstvách vykopávek, především reliéfy na pečetidlech, zjišťujeme ve výtvarné technice tutéž neproměnnost, kterou prokázaly všechny ostatní složky harappského života – obydlí, nástroje, keramika. Konzervatismus a uspokojení s dosaženou úrovní byly patrně jedním z nejcharakterističtějších rysů této pozoruhodné kultury; ale mohly být zároveň i předznamenáním její stagnace a zániku“.

 příště: od konečného úpadku způsobeného rasově-demografickým rozkladem až po příchod Árijců

poznámky:

(5) Pro zajímavost – vysoké kvalitě starých cihel vyrobených bílými Harappany svědčí, že ještě v 19. století byly brány z rozvalin harappských měst a používány jako podloží pro železnici, kterou zde stavěli Britové.

 (6) Podle některých názorů ale sumerský a drávidský jazyk příbuzný není.

Reklamy
One Comment leave one →
  1. Ron permalink
    Prosinec 18, 2011 14:35

    Cítim sa, ako by sme to opakovali presne ako cez indigo.
    Ináč minule to nebola výtka, len konfrontovanie s mojím osobným postojom -:).
    K diskusii na vzkazoch : Ešte šťastie, že lekárska veda nie je dokonalá.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: